30 Cdo 3642/2008

Plný text

30 Cdo 3642/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. C. s.r.o., a 2) R. M., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 48/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2008, č. j. 1 Co 131/2007-88, t a k t o: Dovolání žalobce se odmítá. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 23 C 48/2006-62, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 1 Co 131/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobce neoprávněné zásahy do svých osobnostních práv spatřuje v tom, že v prostorách firmy prvního žalovaného byly na jeho adresu vzneseny poznámky, že je nesolventní a nemá snahu vyrovnat dluh za opravu svého poškozeného auta, že tento žalovaný nepřizval žalobce k prohlídce svého poškozeného automobilu likvidátorem pojišťovny a že druhá žalovaná sdělila prvnímu žalovanému, že žalobce je viníkem dopravní nehody a při vyšetřování této nehody nepravdivě vypovídala před orgány Policie ČR. Soud uvedl, že existence výroků o insolventnosti žalobce a jeho neochotě vyrovnat dluh nebyla prokázána a i v případě, že by prokázána byla, nejednalo by se o výroky difamující, neboť by byly pravdivé, protože žalobce prvnímu žalovanému za opravu automobilu skutečně nezaplatil, i když mu pojišťovnou bylo v souvislosti s nehodou vyplaceno plnění přesahující částku 100.000,- Kč, přičemž pro vymožení úhrady za opravu byla proti žalobci nařízena exekuce. Ani nepřizváním žalobce k prohlídce vozidla nedošlo k žádnému zásahu do osobnostní složky žalobce. Sdělení druhé žalované o tom, že žalobce je viníkem nehody se opíralo o výsledky šetření Policie ČR, takže její výrok byl pravdivý. Nebylo také prokázáno, že by před orgány Policie ČR vypovídala nepravdivě. V řízení proto nebyly prokázány neoprávněné zásahy žalovaných do osobnostních práv žalobce. Nebyla proto dovozena odpovědnost žalovaných podle ustanovení § 13 o.z. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž se domnívá, že dovolací soud může dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zejména poukazuje na to, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a nesouhlasí se způsobem, kterým byla Policií ČR nehoda vyšetřena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní v písemném vyjádření navrhli odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaných, představována částkou 15.232,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. srpna 2009 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu