30 Cdo 4730/2009

Plný text

30 Cdo 4730/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 13, proti žalovanému D. C., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 123/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2009, č.j. 22 Co 150/2009-176, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Valihracha, advokáta se sídlem v Jihlavě, Žižkova 13. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Okresní soud v Českém Krumlově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2008, č.j. 7 C 123/2008-130, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného ze dne 22.3.2007 s právními účinky vkladu ke dni 8.2.2008, kterou V. C., daroval žalovanému v rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2009, č.j. 22 Co 150/2009-176, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému jako osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. a že dlužník má jiný majetek, ze kterého by se mohl žalobce uspokojit. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jeho námitky směřují ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, event. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) směřujícího proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozhodnutí ve věci samé vyplývá, že žalovaný nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil. V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč (srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. ), vše zvýšené o 20% DPH v částce 510,- Kč. Celkovou částku 3.060,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. října 2010 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu