30 Cdo 4965/2009

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 13.12.2011 30 Cdo 4965/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. P. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému J. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Polankou, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 13, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 73/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2009, č. j. 14 Co 329/2009-204, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. července 2009, č.j. 14 Co 329/2009-204, k odvolání žalobce potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. února 2009, č.j. 11 C 73/2005-175, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že smlouva, kterou JUDr. J. T. uzavřel se žalovaným, a na základě které došlo dne 13.3.2002 k převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu mladých, se sídlem Plzeň, Rolnické nám. 13, IČ:00040061, vážících se k bytu č. 21 v domě na adrese P. a k vzniku výlučného nájmu žalovaného k uvedenému bytu, je vůči žalobci právně neúčinná ve smyslu ustanovení § 42 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že podle § 42 odst. 2 obč. zák. je k podání odpůrčí žaloby aktivně věcně legitimován věřitel, který má vůči dlužníkovi v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě vymahatelnou pohledávku. V řízení před prvním stupněm však bylo zjištěno, že takovouto pohledávku žalobce vůči dlužníkovi JUDr. J. T. nemá. K námitce žalobce, že soud prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o přerušení předmětného řízení, z důvodu podání dovolání ve věci sp. zn. 28 C 127/2004, ve kterém byla pohledávka žalobce projednávána, a které již bylo pravomocně skončeno, souhlasil se soudem prvního stupně, že podání dovolání (jako mimořádného opravného prostředku ve věci) není dostatečným důvodem pro přerušení předmětného řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výslovně označuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se však při tom, že dovolací soud by měl posoudit otázku, zda mělo být řízení o neúčinnosti právního úkonu přerušeno s ohledem na souběžně probíhající řízení o zaplacení pohledávky. Toto řízení bylo sice pravomocně skončeno, ale změnou původního rozsudku soudu prvního stupně, což zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které tak musí být věcně projednáno. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň- město k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. V posuzovaném případě sice dovolatel označil jako dovolací důvod porušení ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak ve skutečnosti uplatněné výtky vycházejí z úpravy obsažené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Ta však v souzeném případě postrádá judikatorní potenciál a nesměřuje tak k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu dovolání eventuálně vyplývá dotčení dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.

III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému žádné náklady nevznikly a žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení nárok. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu