30 Cdo 60/2026

Rubrum

30 Cdo 60/2026-190 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 335 981,70 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 130/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 69 Co 289/2025-163, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 184,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Petra Cembise.

Odůvodnění

Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 365 227,40 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 101/2021. Žalovaná částka sestávala z náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení žalobce v trestním řízení ve výši 57 160,40 Kč, náhrady škody představované náklady vynaloženými na zpracování znaleckého posudku ve výši 8 067 Kč a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši 300 000 Kč. Podáním ze dne 2. 2. 2024 uplatnil žalobce své nároky u žalované, která mu stanoviskem ze dne 8. 8. 2024, č. j. MSP-275/2024-ODSK-ODSK/8, přiznala na nákladech právního zastoupení částku 25 615,70 Kč a na znalečném částku 3 630 Kč; obě částky byly žalobci vyplaceny dne 12. 8. 2024. Dále žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a za jeho vydání se žalobci omluvila. V rozsahu žalovanou vyplacených částek (celkem 29 245,70 Kč) byla žaloba vzata zpět a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 10. 2024, č. j. 11 C 130/2024-29, řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 11 C 130/2024-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 321 126,60 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 14 855,10 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 135 508,39 Kč (výrok III) a rozhodl, že po právní moci tohoto rozsudku bude žalobci z účtu soudu vrácena nespotřebovaná záloha na náklady důkazů ve výši 13 059,36 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 628 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu výroku I, v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 21 126,60 Kč představované náklady vynaloženými na právní zastoupení žalobce v trestním řízení. Tento samostatný nárok se odvíjí od odlišného skutkového základu než nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce ve výši 300 000 Kč a ve vztahu ke každému z nich jsou uplatňovány zcela jiné skutkové okolnosti. Je tedy zřejmé, že ve smyslu shora označené judikatury se jedná o nárok „se samostatným skutkovým základem“, který nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Dovolání žalované není objektivně přípustné ani dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu výroku I, v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je možné i v případě nároku na zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání využít argumentačně (v dovolání blíže označenou) judikaturu řešící finanční zadostiučinění týkající se nepřiměřené délky soudního řízení. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v případě nepřiměřené délky řízení je referenční rámcem pro stanovení peněžitého zadostiučinění primárně judikatura Evropského soudu pro lidská práva a částky jím přiznávané, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 4/2026, jakož i z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Naproti tomu v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním je podstatné především srovnání s částkami zadostiučinění, které jsou přiznávány v obdobných případech v řízeních před českými soudy, a to s možností navýšení o inflaci při srovnání s případem trestního stíhání, které proběhlo (a nemajetková újma tak vznikala) zřetelně dříve než v případě posuzovaném (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025, jakož i tam označenou prejudikaturu). Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je možné mechanické započítávání (navyšování) finančního zadostiučinění o míru inflace, pokud je odškodňována nemajetková újma způsobená nezákonným rozhodnutím, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 992/2022, z něhož dle dovolatelky plyne, že soud pokud odčiňuje nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, by měl vždy hledat srovnávací rozhodnutí datem vydání nejbližší k době rozhodování souzené věci, aby se tak eliminovala míra inflace. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že má-li soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které nejsou z pohledu završení vzniku újmy časově příliš vzdálené věci žalobce. Použití srovnatelných případů, a to jak z hlediska intenzity vytrpěné újmy, tak i okamžiku jejího završení, totiž zajistí přiměřenost výše zadostiučinění ve vztahu k ekonomické realitě České republiky a eliminuje nutnost její korekce s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1505/2023, ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2495/2024, nebo ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2525/2024). V rozsudku ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025, však Nejvyšší soud dále dodal, že pokud tomu tak není a v důsledku plynutí času a změn ekonomických poměrů, zejm. inflace, není srovnávací případ beze zbytku použitelný, neboť podle něj stanovené zadostiučinění by bylo v případě žalobce nepřiměřeně nízké z důvodu ekonomických změn nastalých v době mezi skončením trestního stíhání ve srovnávacím případu a skončením trestního stíhání žalobce, je na soudu, aby odpovídajícím způsobem zadostiučinění navýšil. Přitom je rovněž třeba mít na paměti, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Odvolací soud se tak od výše popsané rozhodovací praxe neodchýlil, pokud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že ve srovnávaném případě bylo o odškodnění rozhodováno před devíti lety (březen 2016), proto bylo namístě zohlednit extrémní inflační znehodnocení peněz, k němuž došlo v letech 2017 až 2024, a přiznanou částku zadostiučinění navýšit o 50 %. V souvislosti s výše položenou právní otázkou nelze považovat dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za nepředvídatelný, a tedy porušující právo dovolatelky na spravedlivý proces, pro nevypořádání se odvolacího soudu s námitkou dovolatelky, že inflace se do finančního zadostiučinění nepromítá, podpořenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, čímž se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10. V usnesení ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, se Nejvyšší soud zabýval otázkou překvapivosti rozhodnutí, kdy odkázal na ustálenou judikaturu, dle které je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. V nyní řešené věci však ze strany odvolacího soudu k pochybení nedošlo, neboť ten rozhodl na základě stejných skutkových tvrzení a věc posoudil stejným způsobem jako soud prvního stupně. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 9 620 Kč, částkou 450 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], to vše s ohledem na § 12 odst. 3 advokátního tarifu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu