30 Cdo 704/2026

Rubrum

30 Cdo 704/2026-289 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 258 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 130 C 10/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, č. j. 71 Co 174/2025-240, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. 71 Co 174/2025-244, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Zaplacení původně částky 390 430,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 1. 2023 do zaplacení se žalobce domáhal jako odškodnění za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 20/2020, v němž byl obžaloby zproštěn (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalovaná částka se skládala z částky 60 430,55 Kč s příslušenstvím představující majetkovou újmu spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, z částky 30 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a z částky 300 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního řízení. Dne 26. 7. 2023 žalovaná žalobci uhradila částku 132 284,55 Kč, a to částku 57 284,55 Kč na náklady obhajoby a částku 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání.

2. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem pro uznání ze dne 25. 4. 2023, č. j. 130 C 10/2023-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 390 430,55 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek však byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 71 Co 125/2023-97, ohledně částky 132 284,55 Kč zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno a ve zbývající části byl změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 326/2024-116, odmítnuto. Předmětem řízení tak zůstala částka 3 146 Kč s příslušenstvím představující majetkovou újmu spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, částka 30 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a částka 225 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního řízení.

3. Na to soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 130 C 10/2023-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 150 000 Kč od 13. 1. 2023 do 26. 7. 2023 a z částky 75 000 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení (výrok I), co do částky 183 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 240 430,55 Kč od 13. 1. 2023 do 26. 7. 2023 a z částky 183 146 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 101 610,60 Kč (výrok III).

4. K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, č. j. 71 Co 174/2025-240, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. 71 Co 174/2025-244, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 1. 2023 do zaplacení, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech prvostupňového řízení částku 51 023 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na nákladech odvolacího řízení částku 2 376 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3 146 Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, částky 30 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního řízení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.

6. Žalobce dovoláním (i přes jeho rozsáhlost a formulaci řady vzájemně se prolínajících otázek v gramatickém smyslu) napadl závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nenastala fikce uznání a nebyly tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, který měl být učiněn v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, a rovněž namítal, že tento závěr odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud a před ním soud prvního stupně nevypořádaly s jeho námitkami ohledně splnění podmínek fikce uznání, ačkoliv konstantní judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby se obecné soudy s námitkami účastníků vypořádaly způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Vzhledem k tomu, že se tyto otázky vztahují na všechny zamítnuté nároky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaný pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně nároku ve výši 3 146 Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy spočívající v nákladech na obhajobu žalobce, ani ohledně nároku ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, byť tyto nároky nepřevyšují částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.

7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka splnění podmínek pro nastolení fikce uznání dle § 114b o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud za situace, kdy žalovaná ve stanovené lhůtě (podáním, které nebylo chybou soudu přiřazeno ke správné spisové značce a jeho existence tak vyšla najevo až v odvolacím řízení proti rozsudku pro uznání) sdělila, že nárok neuznává a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě s tím, že mimosoudní projednání nároku u žalované není dosud skončeno, neboť jí zatím nebyl zapůjčen spis z posuzovaného trestního stíhání, ani nemá vyjádření soudu stran nesprávného úředního postupu, bez nichž se nemůže k nárokům vyjádřit, pročež očekává ukončení předběžného projednání nároku v polovině května 2023, dospěl v souladu se soudem prvního stupně, jehož závěry akceptoval, k tomu, že fikce uznání nenastala, neboť žalovaná včas sdělila důvod, pro nějž se nemohla ve stanovené lhůtě kvalifikovaně vyjádřit, jenž soudy považovaly za dostatečně vážný, aby nastolení fikce uznání zabránil. Nad rámec tohoto závěru pak odvolací soud ještě odkázal na závěry Ústavního soudu o tom, že fikce uznání je výjimečný nástroj, naplnění jehož podmínek je třeba interpretovat restriktivně a rozsudek pro uznání nelze vydat, pokud žalovaná strana zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu (viz odstavec 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 4 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 130 C 10/2023-118, a odstavec 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1488/2021, které se týkalo přímo otázky žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ke kompenzační žalobě z důvodu nedostupnosti spisu z posuzovaného řízení) totiž fikce uznání dle § 114b o. s. ř. nenastane, pokud žalovaný ve stanovené lhůtě soudu sdělí vážný důvod, který mu v podání vyjádření brání. Vymezení takového vážného důvodu pak vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, obecně se však jedná o překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, která v konkrétní situaci ospravedlňuje nečinnost žalovaného a může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující jeho nečinnost. Za takovou okolnost pak považoval Nejvyšší soud ve věci kompenzačního sporu i to, že se žalované zatím nepodařilo zajistit spis z posuzovaného řízení. Svým závěrem se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a nevzepřel se ani žalobcem odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, který na výše uvedené závěry navazuje a jehož závěry žalobce zcela dezinterpretuje, neboť v něm Nejvyšší soud uzavřel, že fikce uznání (bez dalšího) nenastane, pokud žalovaný požádá o prodloužení lhůty k vyjádření z vážného důvodu, který mu v podání písemného vyjádření ve věci brání, a pouze v případě, že by se o takový vážný důvod nejednalo, je nezbytné, aby soud na základě žádosti žalovaného usnesením rozhodl a toto rozhodnutí žalovanému ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci doručil. Rozhodnutí o prodloužení lhůty k vyjádření tak není k zabránění fikce uznání třeba, pokud je důvod takové žádosti vážný.

8. Odvolacím soudem zmíněný závěr, že fikce uznání je výjimečný nástroj, naplnění jehož podmínek je třeba interpretovat restriktivně a rozsudek pro uznání nelze vydat, pokud žalovaná strana zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu, což odvolací soud v posuzovaném případě shledal a postup žalované za obstrukční nepovažoval, pak vyplývá z žalobcem v dovolání zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, i z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20. Co se pak týče odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, tak toto řešilo skutkově zcela odlišný případ, kdy soud jako obstrukci vyhodnotil udělení plné moci k zastupování žalovaným advokátovi, který jej zastupoval při předchozím mimosoudním řešení věci a byl s ní tedy podrobně obeznámen, poslední den lhůty k vyjádření s tím, že tento advokát současně požádal o prodloužení lhůty k vyjádření za účelem nastudování spisu. Jeho závěry tak nelze na posuzovanou věc aplikovat. Na posuzovanou věc nedopadá ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, které se rovněž zabývá zcela odlišnou procesní situací (tři navazující žádosti o prodloužení lhůty, z nichž dvě, které soud akceptoval, byly podané vždy ve lhůtě stanovené soudem nebo avizované žalovanou pro vyjádření, ale třetí, již neakceptovaná, byla učiněna až po lhůtě oznámené žalovanou ve druhé žádosti).

9. S právním posouzením odvolacího soudu (jenž řešil otázku včasné žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření z vážného důvodu, nikoliv řádnosti a dostatečnosti vyjádření ve věci) se pak zcela míjí odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1049/2004, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2014, a ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se právě věnují obsahu kvalifikovaného vyjádření ve věci.

10. Namítal-li žalobce současně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání jeho námitek proti závěru o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, tak ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud jednoznačně, byť stručně (zejména odkazem na závěry soudu prvního stupně) uvedl, že žalovaná v průběhu lhůty k vyjádření požádala o její prodloužení z důvodu, který soudy považovaly za tak závažný, že fikce uznání v posuzované věci nenastala, a že její jednaní nebylo nijak obstrukční. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tudíž zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil a jak relevantní námitky žalobce, který nesouhlasil s jeho závěrem, že fikce uznání nenastala, vypořádal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2364/24, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Porušení práva na spravedlivý proces tak nenastane, jestliže obecné soudy sice nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSČR 174/2016). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobce s jeho obsahem polemizuje, byl tudíž schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům, s nimiž nesouhlasil, se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Ani tato námitka tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 450 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025].

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu