30 Cdo 748/2026

Rubrum

30 Cdo 748/2026-116 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 390 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 216/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2025, č. j. 14 Co 336/2025-86, t a k t o:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 715,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 390 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2013 (dále jen „posuzované řízení“), které trvalo od 30. 3. 2010 do 3. 5. 2024.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 37 C 216/2024-67, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo vedeno proti 30 obviněným a vůči žalobci bylo zahájeno (1) usnesením policejního orgánu ze dne 10. 3. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákoník“), spáchané formou účastenství a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku spáchané formou účastenství, (2) usnesením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku spáchané formou účastenství a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchané formou účastenství, (3) usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku spáchané formou účastenství a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchané formou účastenství, (4) usnesením policejního orgánu ze dne 22. 9. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spáchané formou účastenství a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku spáchané formou účastenství a (5) usnesením policejního orgánu ze dne 15. 11. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1 trestního zákoníku spáchané formou účastenství, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spáchané formou účastenství, dle § 240 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchané formou účastenství. Proti všem těmto usnesením byly podány stížnosti, které byly Městským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuty. Dne 7. 3. 2013 podal státní zástupce k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) obžalobu na všech 30 obviněných a u tohoto soudu byla věc vedena pod sp. zn. 48 T 3/2013. Hlavní líčení probíhala ve dnech 14. až 25. 10. 2013, 2. až 6. 12. 2013 (při tomto hlavním líčení došlo ke změně právní kvalifikace) a 17. až 26. 3. 2014. Dne 26. 3. 2014 vyhlásil městský soud ve vztahu ke 20 obžalovaným (včetně žalobce) částečně odsuzující a ve zbytku částečně zprošťující rozsudek. Proti tomuto rozsudku podali různí obžalovaní včetně žalobce odvolání. Dne 3. 7. 2014 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“), který dne 9. 2. 2016 svolal na 4. až 8. 4. 2016 veřejné zasedání, na němž věc dvou spoluobžalovaných vyloučil k samostatnému řízení a rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a nařídil projednání věci v jiném složení senátu, neboť nalézací řízení trpělo porušením práva na obhajobu a předsedkyně senátu se dopouštěla při hlavních líčeních hrubých excesů svědčících o její neobjektivitě. Nová předsedkyně senátu požádala dne 1. 2. 2017 o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení vzhledem ke složitosti věci do 14. 5. 2017, nicméně dne 28. 2. 2017 byla vyloučena z projednávání věci, neboť v přípravném řízení nařizovala domovní prohlídky. Dne 20. 3. 2017 byla věc přidělena předsedovi senátu Mgr. Tomáši Kubovcovi, který dne 16. 8. 2017 nařídil první z hlavních líčení na 27. 11. až 1. 12. 2017. Další hlavní líčení se konala ve dnech 19. až 22. 3. 2018, 28. až 29. 5. 2018, 31. 7. až 3. 8. 2018, 30. 1. až 1. 2. 2019, 14. až 16. 5. 2019, 30. 7. až 1. 8. 2019, 8. až 10. 10. 2019, 7. až 9. 1. 2020, 23. až 27. 3. 2020, 25. až 29. 5. 2020, 8. až 11. 9. 2020, dne 23. 10. 2020, dne 13. 5. 2021 a dne 28. 7. 2021, kdy byl městským soudem vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce částečně uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) trestního zákona a částečně byl obžaloby zproštěn. Městský soud u každého z obžalovaných při stanovení druhu a výměry trestu přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jho dosavadnímu způsobu života, k možnostem jeho nápravy, k chování pachatele po činu, ke snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky a k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení. Významným způsobem přihlédl i k době, která od spáchání trestného činu uplynula, přičemž zohlednil, že jde o velmi rozsáhlou věc, kdy původní rozsudek ze dne 26. 3. 2014 byl zrušen a bylo přikázáno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, takže veškeré dokazování před nalézacím soudem muselo být provedeno znovu. Městský soud tedy nepřiměřenou délku trestního řízení výrazně zohlednil při ukládání trestů s tím, že uvedené skutečnosti nelze klást k tíži obžalovaným, kteří se vesměs na průtazích nepodíleli, navíc od spáchání trestné činnosti po řadu let vedli řádný život a až na obžalovaného Lupínka nebyli následně trestáni; samotné trestní řízení tedy bylo pro většinu z nich dostatečným ponaučením. Městský soud tudíž až na obžalovaného Ch. uložil obžalovaným výchovné tresty bezprostředně nespjaté se samotným výkonem a neukládal ani tresty vedlejší (peněžité). Ve vztahu k žalobci pak uvedl, že původním rozsudkem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, s ohledem na shora rozvedené mu tedy uložil trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Tento rozsudek napadli obžalovaní včetně žalobce odvoláním, dne 9. 8. 2022 byla věc předložena vrchnímu soudu, který dne 6. 12. 2023 svolal veřejné zasedání na den 16. 1. 2024, kdy rozsudek městského soudu zrušil v jeho odsuzující části ve vztahu ke třem obžalovaným, jejichž trestní stíhání pro promlčení zastavil, a dne 30. 1. 2024 znovu rozhodl mimo jiné tak, že při nezměněném výroku o vině žalobce odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na 2 roky a částečně jej zprostil obžaloby, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem. Městským soudem uložené tresty považoval vrchní soud za přiměřené, nikoliv však přiléhavé a napravil jistou zmatečnost v použitých zákonných ustanoveních. Ačkoliv obžalovaným (zejména těm, kterým byl připisován celý rozsah zkrácení daně o více než 70 000 000 Kč) by bylo namístě uložit citelné tresty odnětí svobody, bylo třeba zohlednit i dosavadní délku trestního řízení zatíženého nejen průtahy, ale zejména bezprecedentním neprofesionálním chováním původní předsedkyně senátu městského soudu, které ohrozilo důvěru obžalovaných v soud a v soudní jednání a bylo zároveň na počátku průtahů, neboť nebýt toho, mohla být věc rozhodnuta v přiměřené době. Vrchní soud tedy výrazně ve prospěch obžalovaných zohlednil dosavadní délku trestního řízení a bezprecedentní chování soudkyně a výroky o trestech oproti rozsudku městského soudu zmírnil, případně zopakoval tam, kde již zmírnění nepřicházelo v úvahu (což byl případ žalobce), a nově nastavil proporcionalitu mezi jednotlivými obžalovanými podle účasti na celkové trestné činnosti. Ve vztahu k dalšímu obžalovanému pak rozhodl rozsudkem až dne 23. 2. 2024. V průběhu posuzovaného řízení bylo prováděno rozsáhlé dokazovaní (výslechy obviněných a řady svědků, přibrání několika znalců a provedení mnoha listinných důkazů a přehrávání odposlechů) a byla řešena i řada dalších procesních otázek (rozhodování o zajištění nemovitostí, opakované odročování jednání k žádostem účastníků, rozhodování o vyloučení soudce pro podjatost, ustanovování obhájců a rozhodování o jejich odměnách). Soudní spis v posuzované věci obsahuje přes 24 500 stran a jen spis z přípravného řízení se skládal z 80 svazků. Zdravotní stav žalobce byl v průběhu posuzovaného řízení nepříznivý, což bylo orgánům činným v trestním řízení známo. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované podáním ze dne 23. 7. 2024, na které reagovala žalovaná stanoviskem ze dne 24. 1. 2025, v němž konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu nepřiměřené délky posuzovaného řízení a žalobci za to poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo „OdpŠk“), a uzavřel, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť posuzované řízení trvalo 13 let a 10 měsíců, tj. od zahájení trestního stíhání žalobce dne 10. 3. 2010 do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dne 30. 1. 2024, opakovaně bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy a předtím i v rámci přípravného řízení (k tíži žalobce však nebylo hodnoceno první odvolací řízení ve věci, neboť první rozsudek městského soudu byl zrušen z důvodu zpochybnění nestrannosti a objektivity řízení z důvodu hrubých excesů soudu při hlavním řízení), jednalo se o věc extrémně skutkově složitou (více obviněných, výslechy řady svědků, přibrání několika znalců a provedení řady listinných důkazů), standardně hmotněprávně složitou, ale složitější procesně (rozhodování o zrušení zajištění nemovitostí, opakované odročování k žádostem účastníků, rozhodování o vyloučení soudce pro podjatost, ustanovování obhájců a rozhodování o jejich odměnách), žalobce se na délce posuzovaného řízení nepodílel obstrukcemi, ani nečinností, význam předmětu řízení pro žalobce byl velmi vysoký (neboť se jednalo o trestní řízení a také s ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalobce, který musel být orgánům činným v trestním řízení znám; jinou konkrétní újmu z nepřiměřené délky řízení však žalobce netvrdil) a v posuzovaném řízení se soudy dopustily i průtahů v podobě nečinnosti (tj. od předložení věci odvolacímu soudu dne 3. 7. 2014 do svolání veřejného zasedání dne 9. 2. 2016 a od předložení věci odvolacímu soudu dne 9. 8. 2022 do svolání veřejného zasedání dne 6. 12. 2023) a městský soud nepostupoval koncentrovaně, neboť se dopustil hrubých excesů. Žalobci tak vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje. I přesto však soud prvního stupně uzavřel, že není namístě žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě peněžitého zadostiučinění, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem mj. i přihlédnutím k délce trestního řízení, což je v rozsudku městského soudu ze dne 28. 7. 2021 (potvrzeném vrchním soudem) výslovně uvedeno. Toto samo o sobě pak podle soudu prvního stupně představuje dostatečné zadostiučinění. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že trestní soud jednoznačně uvedl, jaký trest by byl býval uložen (tj. trest v původně uložené výši podle rozsudku městského soudu ze dne 26. 3. 2014) a že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Za lichou a irrelevantní pak soud prvního stupně označil argumentaci, že ostatním odsouzeným snad byly tresty sníženy více, neboť podstatné je pouze to, že trestní soudy výslovně konstatovaly nepřiměřenou délku původního řízení a tuto skutečnost promítly do svých úvah o výši trestu tak, že původně uložený (odpovídající) trest snížily na polovinu.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2025, č. j. 14 Co 336/2025-86, rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 290 000 Kč potvrdil a ohledně částky 100 000 Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení pak rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 943,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 431 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně však doplnil dokazování rozsudky městského soudu ze dne 28. 7. 2021 a vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024, z nichž zjistil, že rozsudkem městského soudu ze dne 28. 7. 2021 byl žalobce uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu na dva roky, a byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby ohledně skutku, jímž měl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona formou účastenství. Rozsudkem vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024 pak byl tento rozsudek městského soudu mimo jiné stran žalobce zrušen v celém výroku o uložených trestech a žalobce byl při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále byl zrušen i ve zprošťujícím výroku a znovu bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl ve vztahu k daným skutkům zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu.

7. Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, které trvalo 13 let a 10 měsíců, nesouhlasil však s jím provedeným hodnocením některých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Ztotožnil se s tím, že posuzované řízení bylo složité, neboť se jednalo o trestní stíhání v oblasti rozsáhlé hospodářské trestné činnosti daňového charakteru, což je obvykle spojeno s vyšší mírou sofistikovanosti a tedy i složitosti (jen popis skutků zabral v rozsudku městského soudu ze dne 27. 8. 2021 78 stran a v rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024 52 stran), bylo vedeno proti většímu množství obviněných (řízení bylo zahájeno vůči 30 osobám a městský soud rozhodoval o 19 obžalovaných), bylo prováděno obsáhlé a různorodé dokazování (výslechy obviněných, svědků, čtení listin, znalecké posudky a přehrávání odposlechů), bylo rozhodováno o opravných prostředcích proti usnesením o zahájení trestního stíhání a stížnostech, konalo se několik hlavních líčení rozvržených do několika dnů, bylo rozhodováno o ustanovování obhájců, o jejich odměně, o zastavení trestního stíhání, o vyloučení věcí k samostatnému projednání, o zajištění majetku. Ohledně žalobce rozhodoval vrchní soud dvakrát, přičemž první rozsudek městského soudu ze dne 26. 3. 2014 byl ve vztahu k žalobci v celém rozsahu zrušen s tím, že věc projedná a rozhodne městský soud v novém složení senátu, a to z důvodu hrubých excesů tehdejší předsedkyně senátu při hlavních líčeních svědčících o její neobjektivitě, což je třeba hodnotit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci jako tzv. kvalifikovanou kasaci, která řízení prodloužila, neboť nová předsedkyně senátu nemohla věc objektivně projednat a rozhodnout z důvodu rozhodování v přípravném řízení, věc tudíž byla přidělena jinému senátu, a to až dne 20. 3. 2017. Odvolací soud se tudíž ztotožnil s tím, že tuto kasaci soud prvního stupně nezohlednil v rámci kritéria složitosti řízení, ale jen v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně, který v rámci posuzování tohoto kritéria státu přičetl k tíži i období mezi předložením odvolání vrchnímu soudu a nařízením veřejných zasedání, neboť ačkoli se jednalo o období poměrně dlouhá, je třeba je hodnotit jako přiměřená potřebě spis s ohledem na jeho rozsáhlost a složitost věci před rozhodnutím nastudovat. Odvolací soud dále souhlasil s tím, že se žalobce na délce posuzovaného řízení nijak nepodílel, neztotožnil se však s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro žalobce soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že u trestního řízení se sice zvýšený význam předmětu řízení předpokládá, v případě žalobce se však jedná o odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu, o peněžité formě zadostiučinění tedy lze v případě takového pachatele uvažovat pouze tehdy, pokud je prokázáno, že se na délce řízení výrazně podílely orgány veřejné moci (např. se dopustily vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, a docházelo i k průtahům řízení). Odvolací soud tudíž neshledal typově zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, nicméně jej shledal jako individuálně zvýšený z důvodu zdravotního stavu žalobce.

8. Pokud jde o formu zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že poskytnuté zadostiučinění, včetně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo v rámci předběžného projednání jeho nároku, nelze považovat s ohledem na další okolnosti věci za dostačující. Odvolací soud jednak poukázal na to, že vrchní soud kompenzoval porušení práva na přiměřenou délku posuzovaného řízení zmírněním trestu, resp. opětovným uložením trestu uloženého městským soudem, vzhledem k tomu, že další zmírnění uloženého trestu nepřicházelo v úvahu, neboť trest mu byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby. Nastavil-li vrchní soud při ukládání trestů u těch obžalovaných, u nichž zrušil výroky o trestech, nově proporcionalitu mezi nimi podle účasti na celkové trestné činnosti a současně zmínil, že u žalobce žádné další zmírnění uloženého trestu oproti napadenému rozsudku možné nebylo, pak je dle odvolacího soudu evidentní, že sám nepovažoval uvedené zmírnění za dostačující. A v souladu s žalobcem poukázal také na to, že se vrchnímu soudu nabízely i jiné formy kompenzace, které však nevyužil. Dále odvolací soud přihlédl k délce posuzovaného řízení (13 let a 10 měsíců) a k tomu, že k této délce významně přispěla pochybení předsedkyně senátu městského soudu v řízení před vydáním prvního rozsudku, která vyústila v jeho zrušení a nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v novém složení senátu. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci je na místě kompenzovat nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením vedle zmírnění trestu, jehož se mu dostalo v samotném namítaném řízení, též poskytnutím finančního zadostiučinění. Základní částku zadostiučinění stanovil odvolací soud ve výši 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení a 8 500 Kč za první dva roky řízení, a to s ohledem na délku posuzovaného řízení, která však s ohledem na jeho složitost není extrémní. Celková základní částka tak činí 218 167 Kč. Tuto částku odvolací soud dále modifikoval ve vztahu ke kritériu složitosti věci (- 45 %), postupu orgánů činných v trestním řízení (+ 30 %) a významu řízení pro žalobce (+ 10 %), čímž zohlednil toliko individuálně zvýšený význam řízení s ohledem na zdravotní stav žalobce. Kritérium jednání žalobce, který svým chováním k délce namítaného řízení nijak nepřispěl, žádnou modifikací výše zadostiučinění odvolací soud nepromítl. Takto odvolací soud dospěl k částce 207 259 Kč, kterou však s ohledem na to, že jde o odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu, jímž byla způsobena státu škoda na dani ve výši cca 40 000 000 Kč, kterému se dostalo zadostiučinění již zmírněním trestu v posuzovaném řízení, a to, že poskytnuté zadostiučinění nemá vyvolávat skutečný a vážný rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti, snížil na částku 100 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč změnil a žalované uložil povinnost ji žalobci uhradit, ve zbytku jej pak potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě co do částky 100 000 Kč.

10. Žalovaná ve svém dovolání zformulovala otázku, která dle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda je v rozporu s § 31a odst. 2 OdpŠk a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, rozhodne-li civilní soud o přiznání peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení odsouzenému pachateli úmyslné trestné činnosti v situaci, kdy mu již bylo v trestním řízení poskytnuto zadostiučinění ve formě výslovného a měřitelného zmírnění uloženého trestu z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a současně mu byla poskytnuta morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva. Dále se dle žalované měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, při řešení otázky dostatečnosti kompenzace za nemajetkovou újmu v situaci, kdy byl žalobce kompenzován nejen snížením trestu v trestním řízení, ale i právě ve většině případů pro odsouzené pachatele dostačujícím konstatováním porušení práva, a od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, pokud dospěl k tomu, že snížení trestu žalobci nebylo samo o sobě dostatečnou kompenzací nepřiměřeně dlouhého řízení. V této souvislosti žalovaná rovněž poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78. Poskytnutou kompenzaci považovala žalovaná za rozpornou s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu i obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a proporcionality, neboť napadeným rozsudkem byla přiznána peněžitá kompenzace odsouzenému pachateli úmyslné trestní činnosti, jehož nemajetková újma již byla kompenzována zmírněním trestu uloženého v trestním řízení a konstatováním porušení práva.

11. Žalovaná tudíž dovoláním napadla závěr odvolacího soudu ohledně stanovení přiměřené formy zadostiučinění, neboť se domnívala, že za situace, kdy byl žalobce, v posuzovaném řízení uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu a nepřiměřená délka byla zohledněna i v délce jeho trestu, bylo přiměřenou formou zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení již poskytnuté konstatování porušení práva, a dle v dovolání citované judikatury mu tudíž nemělo být přiznáno zadostiučinění v peněžité formě.

12. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dle jeho názoru není dovolání přípustné a mělo by být odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení přiměřené formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení u odsouzeného pachatele úmyslné trestné činnosti, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ve vztahu k formě zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, které vyústilo v uznání poškozeného vinným ze spáchání trestného činu, Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že způsobená nemajetková újma je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jako vědomý „hybatel děje“ jeho zahájení způsobil a musel si být vědom toho, že tím vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Význam řízení pro takového pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu omylu a neoprávněnému trestu. Pokud by soud neměl za zjištěné, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, a ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023). Takové mimořádné okolnosti, které jsou způsobilé odůvodnit přiznání finanční kompenzace však v posuzované věci odvolací soud shledal, neboť zohlednil, že k celkové délce řízení v trvání 13 let a 10 měsíců významně přispěla pochybení předsedkyně senátu městského soudu před vydáním prvního rozsudku, která vyústila v jeho zrušení a nařízení, aby byla věc projednána a rozhodnuta v novém složení senátu, což vedlo k podstatnému prodloužení řízení (viz odstavec 63 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z tohoto pohledu se tedy odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.

19. Dovolání je však přípustné pro řešení druhé části dovolací otázky, a to stanovení přiměřené formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, v němž došlo ke snížení trestu pro jeho nepřiměřenou délku, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání není důvodné.

21. Pokud jde o poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení formou snížení trestu, tak již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jiná forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. Takové zmírnění však musí být navázáno na porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž rozsudek musí obsahovat také výslovnou zmínku o tom, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. V souladu s judikaturou ESLP pak musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, z rozsudku tudíž musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (shodně rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, či rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78).

22. V rozsudcích ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě, pokud z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla.

23. Těmito závěry judikatury se však odvolací soud neřídil. V projednávané věci byl dle skutkových zjištění soudů obou stupňů rozsudkem městského soudu ze dne 28. 7. 2021 žalobce částečně obžaloby zproštěn a částečně byl shledán vinným ze spáchání trestného činu a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, přičemž původně byl žalobce uznán vinným v celém rozsahu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let podmíněně odloženému na zkušební dobu 4 let. Městský soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům žalobce, k jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy, ke snaze nahradit škodu, k jeho postoji k trestnému činu a k délce doby, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Rovněž pak zohlednil vedení řádného života poškozeným od doby spáchání trestného činu a skutečnost, že posuzované řízení bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu. Vrchní soud navíc při ukládání trestu přihlédl i k „bezprecedentnímu a neprofesionálnímu“ chování předsedkyně senátu městského soudu, jež ohrozilo důvěru obžalovaných v soud a soudní jednání, a uvedl, že ve vztahu k žalobci uložil trest v souladu s městských soudem, neboť jeho další zmírnění již nebylo možné, z čehož bylo dle odvolacího soudu evidentní, že vrchní soud sice kompenzaci nepřiměřené délky řízení formou snížení trestu žalobci poskytl, sám ji však nepovažoval vzhledem k okolnostem případu za dostačující. Z tohoto důvodu tedy poskytl odvolací soud „vedle zmírnění trestu“ žalobci i další zadostiučinění v peněžní formě.

24. Tímto svým závěrem se však odvolací soud odchýlil od výše uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu, neboť vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení byl žalobci trest oproti prvnímu rozsudku městského soudu snížen až na spodní hranici trestní sazby nejen z důvodu kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, ale též z dalších důvodů, které nemohly být v prvním rozhodnutí zvažovány (tj. vedení řádného života poškozeným od doby rozhodnutí a chování původní předsedkyně senátu městského soudu, jež ohrozilo důvěru obžalovaných v soud), nelze z rozhodnutí vydaných v posuzovaném trestním řízení a z odůvodnění výroku o trestu zjistit, o jakou část byl ukládaný trest snížen z titulu kompenzace za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, neboť toto z obou rozhodnutí nevyplývá a pouhým srovnáním s trestem uloženým prvním rozsudkem městského soudu za částečně odlišných okolností k takovému zjištění nelze dospět. V této souvislosti je pak rovněž třeba zdůraznit, že dle skutkových zjištění soudů byl prvním rozsudkem městského soudu žalobce uznán vinným ze spáchání všech stíhaných skutků, ale následně byl obžaloby ohledně některých z nich zproštěn, což nepochybně druh i výši uloženého trestu také ovlivnilo. Za této situace tedy dle výše citované judikatury ke kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení snížením trestu (a to ani částečně) nedošlo. Pokud pak odvolací soud i přes výše uvedené uzavřel, že se žalobci snížením trestu zadostiučinění dostalo, toto však pouze vrchní soud rozhodující v trestním řízení nepovažoval za dostatečné, což vedlo odvolací soud k závěru o nutnosti žalobce „doodškodnit“ i finančně, posoudil otázku poskytnutí zadostiučinění formou snížení trestu v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho právní posouzení je tak nesprávné. Toto pochybení odvolacího soudu však nemůže vést k rozhodnutí, které by bylo pro dovolatele příznivější, než jak vyzněl napadený rozsudek, neboť nemůže odůvodnit jakékoliv snížení odškodnění (co do formy i výše), které bylo žalobci přiznáno. Nejvyšší soud proto neshledal důvod, pro který by bylo namístě napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit.

25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k dovoláním napadené části nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalovaná netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.

26. Dovolací soud tedy podle § 243d odst. 1 písm. a) dovolání zamítl.

27. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 5 100 Kč určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 7 bodu 5, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobce je plátcem této daně. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 715,50 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu