14 Co 336/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - ústřední orgán, IČO IČO sídlem adresa za níž jedná správní orgán sídlem Adresa žalované o zaplacení 390 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2025, č. j. 37 C 216/2024-67,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ohledně zamítnutí žaloby do částky 290 000 Kč potvrzuje, ohledně částky 100 000 Kč se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 100 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 16 943,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 431 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 390 000 Kč, a výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 390 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. spisová značka (dále jen „namítané řízení“). Žalobce popsal průběh namítaného řízení zahájeného 30. 3. 2010 a skončeného 3. 5. 2024, poukázal na podíl soudů na délce namítaného řízení. Připustil, že soudy v namítaném řízení opakovaně uváděly, že délku namítaného řízení zohlednily při ukládání trestů, nicméně u ostatních obžalovaných byly tresty sníženy podstatně více.

3. Žalovaná nesporovala, že žalobce u ní žalovaný nárok uplatnil dne 23. 7. 2024. Naplnění odpovědnostního titulu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), ve věci shledala. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka namítaného řízení byla zohledněna soudy v namítaném řízení, považovala za dostatečné zadostiučinění žalobce konstatování porušení práva.

4. Soud I. stupně shledal splněnou podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívající dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. v předběžném uplatnění nároku u žalované, neboť žalobce uplatnil svůj nárok ve výši a z důvodů jako v projednávané věci u žalované podáním ze dne 23. 7. 2024. Žalovaná ve stanovisku ze dne 24. 1. 2025 konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce namítaného řízení a žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

5. Soud I. stupně dále v napadeném rozsudku, a to v jeho bodech 6 – 8 odůvodnění, popsal průběh namítaného řízení a závěry soudů z meritorních rozhodnutí. Na tato skutková zjištění soudu I. stupně odvolací soud pro účely odvolacího řízení odkazuje, a toliko zdůrazňuje, že trestní řízení bylo vedeno proti 30 obviněným, trestní stíhání žalobce byla zahajována usnesením policejního orgánu ze dne 10. 3. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, usnesením policejního orgánu ze dne 30.3.2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 tr. zákona spáchané formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona spáchané formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 tr. zákona spáchané formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona spáchané formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, usnesením policejního orgánu ze dne 22.9.2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, usnesením policejního orgánu ze dne 15.11.2010 pro skutky kvalifikované jako zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchané formou účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proti všem těmto usnesením byly podány stížnosti, které byly zamítnuty orgán veřejné moci. Dne 7. 3. 2013 došla městskému soudu obžaloba na všech 30 obviněných, hlavní líčení probíhala ve dnech datum, datum (při tomto hlavním líčení došlo ke změně právní kvalifikace), datum. Městský soud vyhlásil dne 26. 3. 2014 částečně odsuzující rozsudek ve vztahu ke 20 obžalovaným (včetně žalobce) a částečně zprošťující rozsudek, který byl 31. 3. 2024 rozeslán. Proti tomuto rozsudku byla podávána odvolání, žalobce podal nejprve blanketní odvolání, které doplnil podáním došlým 12. 5. 2014. Dne 3. 7. 2014 byla věc předložena Vrchnímu soudu v místo (dále jen „vrchní soud“), který 9. 2. 2016 volal k veřejnému zasedání na datum, při němž z podnětu odvolání mj. žalobce dne 6. 4. 2016 zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu. Vrchní soud shledal odvolání důvodná, neboť nalézací řízení trpělo porušením práva na obhajobu, předsedkyně senátu se dopouštěla při hlavních líčeních hrubých excesů svědčících o její neobjektivitě. Usnesení vrchního soudu bylo rozesláno 16. 11. 2016.

6. Nová předsedkyně senátu tituly před jménem jméno FO požádala 1. 2. 2017 o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení vzhledem ke složitosti věci do datum, nicméně dne 28. 2. 2017 byla vyloučena z projednávání věci, neboť v přípravném řízení nařizovala domovní prohlídky.

7. Dne 20. 3. 2017 byla věc přidělena předsedovi senátu tituly před jménem jméno FO, který dne datum nařídil první z hlavních líčení na datum. Další hlavní líčení se konala ve dnech datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, datum, při němž byl vyhlášen rozsudek, který byl rozeslán 25. 10. 2021.

8. Rozsudkem městského soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. spisová značka, byl žalobce částečně odsouzen (byl uznán vinným spácháním pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009) a částečně byl obžaloby zproštěn. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve vztahu k 19 obžalovaným, rozsudek byl rozeslán 25. 10. 2021. Městský soud při ukládání trestů u všech obžalovaných při stanovení jejich druhu a výměry přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jejich dosavadnímu způsobu života a k možnostem nápravy, k chování pachatele po činu, zejména ke snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky, přihlédl též k postoji k trestnému činu v trestním řízení. Významným způsobem přihlédl k době, která od spáchání trestného činu uplynula, přičemž zohlednil, že jde o velmi rozsáhlou věc, kdy původní rozsudek městského soudu ze dne 26. 3. 2014 byl vrchním soudem zrušen a bylo přikázáno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Následně byla věc přidělena nové předsedkyni senátu, která byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Veškeré dokazování před nalézacím soudem muselo být provedeno znovu. Městský soud vyšel z Evropské úmluvy o lidských právech, související judikatury a nepřiměřenou délku trestního řízení výrazně zohlednil při ukládání trestů s tím, že uvedené skutečnosti nelze dávat k tíži obžalovaným, kteří se vesměs na průtazích nepodíleli, navíc od spáchání trestné činnosti po řadu let vedli řádný život a až na obžalovaného Lupínka nebyli následně trestáni. Dle městského soudu samotné trestní řízení bylo pro většinu obžalovaných dostatečným ponaučením. Z vyložených důvodů proto městský soud až na obžalovaného jméno FO uložil obžalovaným výchovné tresty bezprostředně nespjaté se samotným výkonem a neukládal ani tresty vedlejší (peněžité). Ve vztahu ke zde žalobci uvedl, že původním rozsudkem mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 2 roky, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, a s ohledem na shora rozvedené mu uložil jako přiměřený podle § 148 odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let.

9. Proti shora uvedenému rozsudku byla podávána odvolání, dne 20. 7. 2022 bylo zasláno poslední odůvodnění odvolání a dne Anonymizováno 9. 8. 2022 byla věc předložena vrchnímu soudu, který 6. 12. 2023 volal k veřejnému zasedání na datum, při němž rozsudek městského soudu zrušil v jeho odsuzující části ve vztahu ke třem obžalovaným, jejichž trestní stíhání pro promlčení zastavil. Při veřejném zasedání dne datum vrchní soud znovu rozhodl mj. tak, že při nezměněné vině zde žalobce jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem 2 roky a částečně jej zprostil obžaloby ve výroku rozsudku městského soudu, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť skutek v obžalobě není trestným činem. Vrchní soud ve vztahu k dalšímu obžalovanému rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2024. Dne 26. 4. 2024 byly rozsudky vrchního soudu rozeslány, rozsudek ze dne 30. 1. 2024, č. j. spisová značka, byl doručen žalobci 3. 5. 2024.

10. Z citovaného rozsudku vrchního soudu se pak podává, že soud přezkoumával i z podnětu odvolání žalobce výroky o trestech, přičemž konstatoval, že městský soud vzal v potaz všechny rozhodné okolnosti, a zdůraznil, že s výjimkou obžalovaných jméno FO a jméno FO městský soud uložil tresty přiměřené, jakkoli nikoliv přiléhavě, a že obžalovaným, zejména těm, kterým je připisován celý rozsah zkrácené daně dosahující více než 70 000 000 Kč, bylo na místě uložit citelné tresty odnětí svobody (zejména pokud jde o obžalovaného jméno FO, jméno FO a jméno FO). Ve výměře uložených trestů se pak dle vrchního soudu odráží dosavadní délka trestního řízení, neboť v případě dřívějšího skončení trestního řízení by bylo na místě uložení výrazně přísnějších trestů prakticky u všech obžalovaných bez výjimky. Vrchní soud zmínil, že projednávaná věc je specifická, zatížena bezprecedentním neprofesionálním chováním původní předsedkyně senátu, což vystavilo obžalované situaci ohrožující důvěryhodnost v soud a soudní jednání a bylo na počátku průtahů. Rozsudek městského soudu ze dne 26. 3. 2014 vyhlášený v původním složení senátu přibližně jeden rok po podání obžaloby, byl vyhlášen s ohledem na rozsah věci ve více než přiměřené době. Ani přípravné řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Daná trestní věc měla velkou šanci být skončena ve zcela odpovídajících a přiměřených lhůtách, ale bezprecedentní neprofesionální chování původní předsedkyně senátu založilo a nejspíš i odkrylo její podjatost vůči obžalovaným, pročež byl tento rozsudek zrušen, věc byla vrácena městskému soudu k novému rozhodnutí a bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v novém složení senátu. Následovaly průtahy ve věci způsobené přidělením věci senátu, který objektivně ve věci nemohl rozhodovat, aby se nakonec věc ujal senát v posledním složení, který posléze po zcela nově provedeném dokazování spojeném s peripetiemi způsobenými i epidemií Covid-19 dospěl k napadenému rozsudku, který byl vyhlášen více než 11 let od zahájení trestního stíhání obžalovaných a víc než 8 let od podání obžaloby. Veřejné zasedání k projednání odvolání obžalovaných před vrchním soudem pak proběhlo dokonce téměř 11 let od podání obžaloby. Vrchní soud proto rozhodl nově o uložených trestech u všech obžalovaných a zároveň tak napravil jistou zmatečnost v ustanoveních použitých městským soudem, který nepřípustně kombinoval ustanovení tr. zákona a tr. zákoníku. Vrchní soud ve prospěch obžalovaných zohlednil dosavadní délku trestního řízení, zejména ono zmíněné bezprecedentní chování soudkyně a obžalovaným výroky o trestech oproti napadenému rozsudku zmírnil, případně zopakoval tam, kde již zmírnění nepřicházelo v úvahu, a nově nastavil proporcionalitu mezi jednotlivými obžalovanými podle účasti na celkové trestné činnosti. Zde žalobci tedy nově uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 148 odst. 3 tr. zákona, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Vrchní soud zdůraznil, že u obžalovaných zde žalobce a jméno FO již žádné další zmírnění uložených trestů oproti napadenému rozsudku možné nebylo a zopakované výroky o trestech v případě těchto dvou obžalovaných zohledňují nápravu nalézacím soudem nesprávně aplikovaných zákonných ustanovení stran podmíněně uloženého trestu odnětí svobody.

11. Na zjištěný skutkový stav soud I. stupně aplikoval závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, závěry ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

12. Z hlediska posouzení, zda namítané řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouze vedené, vycházel z rozhodné délky řízení od zahájení trestního stíhání žalobce 10. 3. 2010 do právní moci rozsudku vrchního soudu 30. 1. 2024, tj. 13 let a 10 měsíců. Nepřihlížel k fázi trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání žalobce (srov. Stanovisko).

13. Trestní stíhání probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u bezpečnostní sbor. Samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. Stanovisko).

14. Věc byla po skutkové stránce extrémně složitá a po procesní složitější – v řízení bylo více obžalovaných, probíhaly výslechy řady svědků, bylo přibráno několik znalců, byla prováděna řada listinných důkazů, bylo rozhodováno o zrušení zajištění nemovitostí, docházelo k odročování hlavních líčení k žádostem účastníků, bylo rozhodováno o vyloučení soudce z důvodu podjatosti, byli ustanovováni obhájci a bylo rozhodováno o jejich odměnách. Po hmotněprávní stránce se jednalo o věc standardně složitou. Ve svém souhrnu se tak jednalo o věc složitou.

15. V souvislosti s hodnocením kritéria složitosti věci soud I. stupně vyložil, že jednotlivé důvody složitosti (počet instancí, v nichž byla věc řešena, složitost věci samu o sobě zahrnující složitost skutkovou, právní a procesní) je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

16. V souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, přihlédl při hodnocení instančnosti věci, že první ve věci vydaný rozsudek byl zrušen z důvodu hrubých excesů při hlavním líčení, v důsledku čehož byla zpochybněna nestrannost a objektivita řízení před nalézacím soudem. Tuto okolnost tedy zohlednil k tíži státu v rámci kritéria postupu soudů, na rozdíl od druhého odvolacího řízení.

17. Žalobce se na délce nijak nepodílel.

18. Význam namítaného řízení soud I. stupně hodnotil jako velmi vysoký, neboť šlo o trestní řízení, u něhož se vyšší význam presumuje (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Vyšší význam namítaného řízení shledal i z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žalobce, který orgánům moci veřejné musel být znám.

19. Pokud jde o postup orgánů moci veřejné, zohlednil soud I. stupně kromě shora uvedeného zrušení prvního ve věci vyhlášeného rozsudku období nečinnosti od předložení odvolání vrchnímu soudu do volání k veřejnému zasedání, tj. od datum do datum a od datum do datum.

20. Posouzením rozebraných kritérií soud I. stupně dospěl k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik je presumován. Bylo na žalované, aby vznik újmy vyvracela, což nečinila.

21. Soud I. stupně se dále zabýval tím, jaká forma odškodnění žalobci náleží a shledal, že žalobce byl dostatečně odškodněn za délku namítaného řízení již v trestním řízení, když mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, a to v souladu se Stanoviskem. Tato forma odškodnění má přednost před odškodněním v peněžní podobě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2013). S přihlédnutím k závěrům vysloveným Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, shledal, že v namítaném řízení městský soud (což později potvrdil i vrchní soud) v rozsudku ze dne 28. 7. 2021 výslovně uvedl, že podmíněný trest ukládá s ohledem na délku trestního stíhání. Tak došlo k odškodnění případné újmy žalobce, neboť městský soud uvedl, jaký trest by byl uložen a že se jednalo o nepřiměřeně dlouhé řízení. Jako lichou označil soud I. stupně argumentaci žalobce, který poukazoval na to, že ostatním obžalovaným byly tresty sníženy více. Podstatné je totiž to, že soudy v namítaném řízení konstatovaly výslovně nepřiměřenou délku řízení a tuto skutečnost promítly do svých úvah o výši trestu tak, že původně uložený odpovídající trest snížily na polovinu.

22. Z vyložených důvodů soud I. stupně žalobu výrokem I zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Tuto náhradu vyčíslil částkou 900 Kč sestávající z paušální náhrady za tři úkony (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

23. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, který za dostatečné zadostiučinění považoval modifikaci žalobcova trestu v rámci trestního řízení. Není pravdou, že žalobci byl uložen podmíněný trest s přihlédnutím k délce trvání trestního řízení, žalobci by totiž byl tento trest uložen i v případě, pokud by k nepřiměřené délce trestního řízení nedošlo. Žalobce byl v roce 2014 nepravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, v roce 2024 byl odsouzen též k podmíněnému trestu odnětí svobody. Nepodmíněný trest nebyl pro žalobce nikdy soudy uvažován na žádném stupni soudní soustavy.

24. Nesprávný je závěr, že při pravomocném uložení „dvouleté podmínky“ došlo k výraznému zohlednění téměř 14letého namítaného řízení. Soud I. stupně opomenul fakt, že dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se má žalobci dostat přiměřeného zadostiučinění. Právě proto žalobce odkazoval na ostatní obžalované, u nichž byl princip přiměřenosti dodržen, neboť nemálo z nich bylo prvním rozsudkem odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody a k vedlejším trestům (peněžitým a zákazu činnosti), nakonec však nebyl vynesen ani jediný nepodmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest, zákaz činnosti. Žalobce si uvědomuje, že „nový“ podmíněný trest je nižší, ale tento trest rozhodně nemůže kompenzovat délku namítaného řízení.

25. Žalobci nebyl trest snížen dostatečně (a prakticky už ani nemohl být), aby došlo k přiměřenému zadostiučinění. Ostatním byl trest snížen natolik podstatně a o tolik více než žalobci, že snížení, jehož se žalobci dostalo, nedosahuje intenzity přiměřeného zadostiučinění. V této souvislosti žalobce připomněl, že judikatura Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 535/03) při snížení trestu jako kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního řízení hovoří o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a to pod dolní hranici, nebo dokonce upuštění od potrestání či zastavení trestního stíhání.

26. Snížení trestu, k němuž v namítaném řízení došlo, není ve vztahu k zadostiučinění za délku řízení, dostatečné.

27. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

28. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, ztotožnila se s úvahami soudu I. stupně. Namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, proto také konstatovala porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí trestní věci v přiměřené lhůtě. Tento způsob zadostiučinění je pak přiměřený okolnostem projednávané věci.

29. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování částečně zopakoval (§ 213 o.s.ř.) a učinil následující skutková zjištění.

30. Žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil dne 24. 7. 2024. (potvrzení přijetí podání ze dne 24. 7. 2024)

31. Rozsudkem městského soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. spisová značka, byl zde žalobce uznán vinnými skutky uvedenými ve výroku I B) pod body I, jimiž způsobená škoda na dani činila 8 892 167 Kč, VI, jimiž způsobená škoda na dani činila 4 542 200 Kč, VIII, jimiž způsobená škoda na dani činila 1 441 310 Kč, XII, jimiž způsobená škoda na dani činila 26 998 012 Kč, čímž poskytl jinému pomoc, zejména slibem přispět po trestném činu, k tomu, aby ve větším rozsahu zkrátil daň a vylákal výhodu na některé z povinných plateb a takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami, čímž spáchal pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu na dva roky. Dále byl uvedeným rozsudkem žalobce ve výroku II zproštěn podle § 226 písm. a) tr. řádu obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne datum z jednání pod bodem XIII obžaloby, čímž měl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099)

32. Rozsudkem vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. spisová značka, byl mj. stran žalobce zrušen výše citovaný rozsudek městského soudu v celém výroku o uložených trestech a žalobce byl při nezměněném výroku o vině pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona odsouzen dle § 148 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozsudek městského soudu byl též zrušen mj. ohledně zde žalobce ve zprošťujícím výroku a znovu bylo rozhodnuto tak, že mj. žalobce byl ve vztahu k daným skutkům zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) tr. řádu. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. spisová značka)

33. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

34. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

35. Podle § 31a odst. 1 cit. zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

36. Uvedená ustanovení zakotvují odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srov. Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

37. Soud I. stupně v projednávané věci správně zjistil rozhodnou délku namítaného řízení počínající zahájením trestního stíhání žalobce a konče právní mocí rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024, tj. 13 let a 10 měsíců. Takto správně zjištěnou rozhodnou délku namítaného řízení soud I. stupně správně posuzoval z hlediska kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a byť se odvolací soud neztotožňuje s jím provedeným hodnocením některých z těchto kritérií, souhlasí s ním v závěru, že takto vymezenou délku řízení lze kvalifikovat jako nepřiměřeně dlouze vedené řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.

38. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za to, že namítané řízení bylo složité, neboť se jednalo o trestní stíhání v oblasti rozsáhlé hospodářské trestné činnosti daňového charakteru, což je obvykle spojeno s vyšší mírou sofistikovanosti, a tedy i složitosti. Pro dokreslení rozsahu souzené trestné činnosti je možno poukázat na to, že jen výroková část rozsudku městského soudu ze dne 27. 8. 2021 zabrala popisem skutků 78 stran, rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 1. 2024 52 strany. Trestní stíhání bylo vedeno proti většímu množství obviněných – obviněno bylo 30 osob, proti nimž též byla podána obžaloba. Rozsudkem městského soudu ze dne 28. 7. 2021 bylo rozhodnuto ve vztahu k 19 obžalovaným. V řízení bylo prováděno obsáhlé a různorodé dokazování – od výslechu obviněných, svědků, čtení listin po provádění znaleckých posudků, přehrávání odposlechů. Bylo rozhodováno o opravných prostředcích proti usnesením o zahájení trestního stíhání a bylo rozhodováno o stížnostech. Ve věci se konalo několik hlavních líčení, která byla opakovaně rozvržena vždy do několika dnů. Bylo rozhodováno o ustanovování obhájců, o obhajném, o zastavení trestního stíhání, o vyloučení věcí k samostatnému projednání, o zajištění majetku. Ve věci samé, pokud jde o žalobce, rozhodoval vrchní soud dvakrát, přičemž v prvním případě rozsudek městského soudu ze dne 26. 3. 2014 zrušil stran žalobce v celém rozsahu a rozhodl, aby věc byla projednána a rozhodnuta v novém složení senátu, ve druhém případě rozsudek městského soudu ze dne 28. 7. 2021 při nezměněném výroku o vině žalobě zrušil ve výroku o trestu, o němž znovu rozhodl, a zrušil jej též ve zprošťujícím [§ 226 písm. a) tr. řádu] výroku žalobce a znovu o jeho zproštění rozhodl, tentokrát dle § 226 písm. b) tr. řádu, a to ve vztahu k týmž skutkům kladeným mu obžalobou za vinu.

39. Soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na to, že v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] lze státu přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru či stanoviska Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v rozporu postupu soudu, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy. Takovou skutečnost je třeba zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by soud postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010 a na něj navazující judikaturu, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1553/2013). Oproti tomu však vyjádření právního názoru v rozhodnutí soudu, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, když rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, jako nesprávný úřední postup hodnotit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3202/2012). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nezakládá nesprávný úřední postup, neboť opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3843/2013).

40. Správně pak poukázal na skutečnost, že v namítaném řízení k tzv. kvalifikované kasaci došlo, neboť vrchní soud usnesením ze dne 6. 4. 2016 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 26. 3. 2014 pro pochybení tehdejší předsedkyně senátu, která se při hlavních líčeních dopouštěla hrubých excesů svědčících o její neobjektivitě, v důsledku čehož vrchní soud shledal důvodnými námitky obžalovaných stran nestrannosti a objektivity řízení před městským soudem. Vrchní soud též nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v novém složení senátu. Nová předsedkyně senátu však věc objektivně nemohla projednat a rozhodnout, neboť rozhodovala v přípravném řízení o domovních prohlídkách, a věc byla rozhodnuta v senátu, jemuž předsedal tituly před jménem jméno FO, jemuž věc byla přidělena až 20. 3. 2017.

41. Vzhledem k této kvalifikované kasaci soud I. stupně správně v rámci posuzování složitosti věci dané počtem instancí nepřihlížel k instančnímu rozhodování soudů ve vztahu k v pořadí prvnímu rozsudku městského soudu, ale zohlednil jen instanční rozhodování ve věci v pořadí druhého rozsudku městského soudu. V rámci tohoto druhého odvolacího řízení ve věci samé sám odvolací soud provedl nápravu městským soudem nesprávně aplikovaných zákonných ustanovení, aniž by fakticky došlo ke změně uloženého trestu.

42. Prodloužení řízení v důsledku této kvalifikované kasace pak soud I. stupně správně přičetl státu k tíži v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci.

43. Odvolací soud se však již neztotožňuje se soudem I. stupně, který v rámci posuzování tohoto kritéria státu přičetl k tíži i období mezi předložením odvolání vrchnímu soudu a nařízením veřejných zasedání. Ačkoli se jednalo o období poměrně dlouhá, je třeba je hodnotit jako přiměřená potřebě spis nastudovat před rozhodnutím o odvoláních. V této souvislosti nelze nezohlednit, že se jednalo o věc desítek obžalovaných, kterým bylo kladeno za vinu mnoho skutků, v řízení bylo provedeno enormní množství důkazů, pouze odposlechy byly přehrávány několik dnů na hlavních líčeních. K tomu, aby se vrchní soud mohl řádně seznámit s obsahem spisu, byl uvedený časový odstup více než potřebný.

44. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že žalobce se na délce namítaného řízení nijak nepodílel.

45. Pokud jde o hodnocení kritéria významu namítaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.] neztotožňuje se odvolací soud s jeho hodnocením jako velmi vysokého.

46. Se soudem I. stupně lze souhlasit, že obecně se u trestních řízení zvýšený význam pro poškozeného předpokládá (srov. Stanovisko, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.

47. V rozsudku ze dne ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Na tento závěr pak navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, v němž uzavřel, že výše uvedený závěr představuje základní pravidlo, z něhož judikatura Nejvyššího soudu dovodila výjimku ve vztahu k odsouzeným pachatelům trestných činů, kterou však je třeba vykládat restriktivně a nelze ji tedy vztahovat na další, na samotné trestní řízení jen navazující řízení.

48. Posouzením kritéria významu řízení pro poškozeného, který byl v posuzovaném trestním řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, v němž uzavřel, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.

49. V rozsudku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného přihlíží k tomu, že byl poškozený v tomto řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, neboť jako vědomý „hybatel děje“ si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Význam řízení pro takového pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu omylu a neoprávněnému trestu. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že pokud by soud v daném případě neměl za zjištěné, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě.

50. Uvedenými judikatorními závěry se soud I. stupně neřídil, pokud usoudil na velmi vysoký význam namítaného řízení pro žalobce s ohledem na skutečnost, že se jednalo o řízení trestní, a zároveň dodal, že žalovaná netvrdila skutečnosti, které by vznik presumované nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením vylučovaly.

51. Výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu je však postavena na závěru opačném, a to že význam trestního řízení pro pachatele trestného činu je zásadně snížen již tím, že trestný čin, pro nějž je stíhán, spáchal, čímž si nejistotu spojenou s probíhajícím trestním řízením do svého života vnesl sám, a po zahájení trestního stíhání prakticky pouze „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. O peněžité formě zadostiučinění pak lze v případě takového pachatele uvažovat pouze tehdy, pokud je prokázáno, že se na délce řízení výrazně podílely orgány veřejné moci (např. se dopustily vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, a docházelo i k průtahům řízení).

52. S ohledem na skutečnost, že v případě žalobce se jedná o odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu, tak odvolací soud neshledává typově zvýšený význam namítaného řízení pro žalobce.

53. Odvolací soud se však ztotožňuje se soudem I. stupně v závěru, že význam namítaného řízení pro žalobce byl individuálně zvýšen z důvodu jeho zdravotního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2475/2020).

54. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že namítané trestní stíhání lze považovat za nepřiměřeně dlouze vedené ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., když do délky řízení se negativně promítl nejenom postup soudů, ale též složitost věci.

55. Soud I. stupně se pak správně zabýval tím, jaká forma zadostiučinění za žalobci nepřiměřenou délkou namítaného řízení vzniklou presumovanou nemajetkovou újmu náleží.

56. Otázku, jaká forma náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené trestní řízení je dostačujícím zadostiučiněním pro pravomocně odsouzeného pachatele úmyslného trestného činu, soudní praxe opakovaně řešila.

57. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, Nejvyšší soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který v obdobných případech přiznává částky minimální, popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění samotné konstatování porušení práva.

58. V rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, a ve Stanovisku pak Nejvyšší soud ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, přičemž podle ESLP musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, tj. z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující.

59. Soud I. stupně správně uzavřel, že kompenzace nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou namítaného řízení se žalobci již dostalo v podobě zmírnění uloženého trestu. Soud I. stupně akcentoval, že městský i vrchní soud ve svých rozhodnutích odůvodnily, že trest je žalobci ukládán se zohledněním nepřiměřené délky trestního řízení, a městský soud výslovně uvedl, k jakému snížení trestu u žalobce z tohoto důvodu přistoupil (tj. namísto trestu odnětí svobody v délce trvání 2 roky podmíněně odloženého na zkušební dobu 4 let uložil trest odnětí svobody v délce trvání 1 rok podmíněně odložený na zkušební dobu 2 let). Právě v tomto kontextu je třeba chápat poukaz soudu I. stupně na to, že žalobci byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem s přihlédnutím k délce trvání trestního řízení. Argumentace žalobce, že nepodmíněný trest odnětí svobody nebyl pro žalobce soudy nikdy uvažován, tedy není namístě.

60. V této souvislosti stojí za zmínku též skutečnost, že vrchní soud dále výslovně uvedl, že za situace dřívějšího skončení trestního řízení by bylo na místě uložení výrazně přísnějších trestů prakticky u všech obžalovaných bez výjimky.

61. Odvolací soud však musí přitakat žalobcově argumentaci, že takto poskytnuté zadostiučinění, včetně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo v rámci předběžného projednání jeho nároku, nelze považovat s ohledem na další okolnosti věci za dostačující.

62. Odvolací soud jednak zaznamenal, že vrchní soud kompenzoval porušení práva na přiměřenou délku řízení zmírněním trestu - resp. zopakováním trestu uloženého městským soudem vzhledem k tomu, že další zmírnění uloženého trestu nepřicházelo v úvahu. Žalobce byl totiž ve smyslu § 148 odst. 3 tr. zákona ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až osm let a trest mu byl tedy uložen na samé spodní hranici trestní sazby. Nastavil-li vrchní soud při ukládání trestů u těch obžalovaných, u nichž zrušil výroky o trestech, nově proporcionalitu mezi nimi podle účasti na celkové trestné činnosti a současně zmínil, že u žalobce žádné další zmírnění uloženého trestu oproti napadenému rozsudku možné nebylo, pak je evidentní, že sám nepovažoval uvedené zmírnění za dostačující. V této souvislosti žalobce správně poukazuje na skutečnost, že ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, se vrchnímu soudu nabízely i jiné formy kompenzace, které však nevyužil.

63. Zohlednit je též třeba délku namítaného řízení 13 let a 10 měsíců, po kterou žalobce čekal na pravomocné rozhodnutí soudů, a skutečnost, že k této délce významně přispěla pochybení předsedkyně senátu městského soudu v řízení před vydáním prvního rozsudku, která vyústila v jeho zrušení a nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v novém složení senátu.

64. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobci je na místě kompenzovat nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením vedle zmírnění trestu, jehož se mu dostalo v samotném namítaném řízení, též poskytnutím finančního zadostiučinění.

65. Jako vodítko při stanovení jeho výše odvolací soud aplikoval postup předpokládaný Stanoviskem. Základní částku odškodnění vzhledem k délce namítaného řízení stanovil odvolací soud ve výši 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to s modifikací za první dva roky řízení vždy po 8 500 Kč, tj. z částky pohybující se při středu rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem jako vodítka pro určování výše přiměřeného zadostiučinění (k tomu srovnej Stanovisko), neboť délku namítaného řízení nelze zároveň vzhledem ke složitosti věci shledat extrémní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Odvolací soud pak připomíná, že ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 82/1998 Sb.], které nelze přičítat k tíži státu. I v projednávané věci délku namítaného řízení negativně ovlivnilo právě kritérium složitosti věci.

66. Základní částka peněžitého zadostiučinění tak při 13 letech a 10 měsících trvání namítaného trestního stíhání činí 218 167 Kč (12 x 17 000 + 17 000/12 x 10). Tuto částku odvolací soud dále modifikoval ve vztahu ke kritériu složitosti věci (- 45 %), postupu orgánů činných v trestním řízení (+ 30 %) a významu řízení pro žalobce (+ 10 %). Ve vztahu k poslednímu jmenovanému kritériu odvolací soud provedl korekci pouze o 10 %, když zohlednil toliko individuálně zvýšený význam řízení s ohledem na zdravotní stav žalobce. Kritérium jednání žalobce, který svým chováním k délce namítaného řízení nijak nepřispěl, se do stanovení výše zadostiučinění nepromítne nijak. Po úpravě shora vymezené základní částky ponížením o 5 % (tj. – 45 + 30 + 10) tak odvolací soud dospěl k částce 207 259 Kč (tj. 95 % z 218 167 Kč).

67. Tato částka by dle odvolacího soudu byla přiměřená újmě žalobci způsobené, pokud by se mu zároveň jako odsouzenému pachateli úmyslného trestného činu, jímž byla způsobena státu škoda na dani ve výši cca 40 000 000 Kč, nedostalo již zadostiučinění v podobě zmírnění trestu v samotném namítaném řízení. Odvolací soud má, s přihlédnutím k této okolnosti a též k zásadě, že poskytnuté zadostiučinění nemá vyvolávat skutečný a vážný rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti, za to, že přiměřeným peněžitým zadostiučiněním v žalobcově případě je částka 100 000 Kč. Peněžité zadostiučinění jdoucí nad rámec této částky by se zohledněním výše způsobené škody, kterou jen těžko žalobce státu reálně nahradí, k uvedenému rozporu bezpochyby vedlo.

68. Odvolací soud proto dle 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný co do částky 290 000 Kč a ohledně částky 100 000 Kč jej dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit tuto částku žalobci.

69. S ohledem na změnu rozhodnutí soudu I. stupně rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., když vycházel z toho, že výsledek řízení projevující se tím, že žalobce dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit mu zadostiučinění, je nutné hodnotit v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, jako plný úspěch, byť mu nebylo přiznáno plnění v jím požadované výši. Při určení výše odměny za zastupování advokátem, pokud jde o úkony vykonané před 1. 1. 2025, vyšel odvolací soud ve smyslu čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dle nichž odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do 31. 12. 2024 a stanovil výši odměny částkou 3 100 Kč na jeden úkon právní služby. Výši odměny za zastupování advokátem ve vztahu k úkonům vykonaným po 1. 1. 2025 pak odvolací soud stanovil dle § 7, § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 částkou 5 100 Kč z tarifní hodnoty 100 000 Kč.

70. Pokud jde o náklady řízení vynaložené žalobcem v řízení před soudem I. stupně, tyto činí částku 16 943,50 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z odměny za zastupování advokátem ve výši 3 100 Kč na každý z těchto úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024) a ve výši 5 100 Kč za účast na jednání dne datum [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025], z náhrady hotových výdajů na první dva uvedené úkony právní služby po 300 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024] a na třetí z těchto úkonů ve výši 450 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025] a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 2 593,50 Kč [§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty].

71. Za účtovaný úkon spočívající v předběžném uplatnění nároku odvolací soud žalobci náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. (k uvedenému srov. (BIČÁK, Vít. § 31 [Náklady řízení]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 280, marg. č. 20–21.)

72. Náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal odvolací soud ani za úkon spočívající v doplnění žaloby ze dne 30. 1. 2024, jímž žalobce reagoval na stanovisko žalované ze dne 24. 1. 2025, kterým žalovaná žalobci sdělila výsledky předběžného projednání jeho nároku. V poměrech projednávané věci se totiž nejedná o účelný úkon právní služby, neboť žalobce podal žalobu předčasně datum, tj. před uplynutím 6měsíční lhůty ode dne uplatnění nároku dne datum ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná předběžně nárok žalobce projednala v uvedené lhůtě a nepodal-li by žalobce žalobu předčasně, mohl se v jejím rámci vyjádřit i k závěrům žalované.

73. Pokud jde o řízení odvolací, náklady žalobce činí částku 13 431 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 5 100 Kč na každý z těchto úkonů právní služby: sepsání odvolání a účast na jednání datum [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025], z náhrady hotových výdajů na tyto dva úkony právní služby po 450 Kč [§ 2, § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025] a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 2 331 Kč [§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty].

74. O paričním místu náhrady nákladů řízení rozhodl odvolací soud dle § 149 odst. 1 o.s.ř. a o lhůtě k plnění přisouzeného peněžitého zadostiučinění a náhrad nákladů řízení rozhodl vzhledem k rozpočtovým pravidlům dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. Proti výroku I tohoto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Proti výrokům II a III tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné.