30 Cdo 817/2026

Rubrum

30 Cdo 817/2026-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. Š., zastoupené JUDr. Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zaplacení částky 98 244,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 16/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 72 Co 256,257/2025-70, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6 667,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalované domáhal původně náhrady nemajetkové újmy ve výši 243 651,60 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 51 975,30 Kč s příslušenstvím způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení vedeného na základě žádosti žalobce o doplacení služebního platu za období plnění úkolů služeb letecké záchranné služby (dále jen „LZS“) a letecké pátrací a záchranné služby (dále jen „SAR“), jakož i navazujícího soudního řízení správního. Žalovaná za dostatečné odškodnění nemajetkové újmy považovala částku 122 797,83 Kč, kterou žalobci vyplatila na základě předběžného projednání nároku. Předmětem dovolacího řízení zůstal pouze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 98 244,64 Kč s příslušenstvím.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2025, č. j. 4 C 16/2025-39, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 5. 2025, č. j. 4 C 16/2025-44, zastavil řízení v části nároku na zaplacení částky 14 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 875 Kč ve výši 12 % ročně od 19. 1. 2025 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 98 244,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 98 244,64 Kč a od 19. 1. 2025 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 7 734,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 734,13 Kč ročně od 19. 1. 2025 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 51 975,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 51 975,30 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně (výrok V, správně výrok IV – pozn. Nejvyššího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 30 035,70 Kč (výrok V).

3. Pro zpětvzetí žaloby žalobcem v části, ve které byl nárok žalobce žalovanou uspokojen, soud prvního stupně řízení při jednání zastavil v rozsahu částky 122 797,83 Kč s příslušenstvím.

4. S ohledem na skutečnost, že se žalobci přes výzvu soudu prvního stupně nepodařilo odstranit odstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že část nároku vztahujícího se k nepřiměřené délce správního řízení za období od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025 nebyla u žalované předběžně uplatněna, zastavil soud prvního stupně dle § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení v odpovídající části nároku na zaplacení částky 14 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení.

5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 14. 8. 2008 bylo u žalované na návrh žalobce zahájeno řízení o doplatek platu. Žádost byla zamítnuta jako nedůvodná správním orgánem prvního stupně dne 22. 8. 2008, proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím Velitele společných sil ze dne 11. 12. 2008 bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno, proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal žalobce ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2010, č. j. 22 Ca 55/2009-60, bylo rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení – důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Následně vydal správní orgán druhého stupně rozhodnutí ze dne 3. 6. 2010, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto orgánu vrácena. Dne 28. 8. 2010 bylo usnesením přerušeno řízení a žalobce byl vyzván k odstranění vad žádosti. Usnesením ze dne 31. 8. 2011 bylo rozhodnuto o spojení skutkově obdobných věcí, přičemž k odvolání žalobce bylo toto usnesení změněno rozhodnutím Vojenského útvaru Olomouc ze dne 18. 10. 2011 tak, že se vypouští výrok o spojení věcí. Dne 22. 12. 2010 byla žádost žalobce k výzvě správního orgánu doplněna. Usnesením ze dne 21. 1. 2012 bylo v řízení pokračováno, ústní jednání se konalo dne 14. 9. 2012. Ve dnech 22. 7. 2010, 12. 12. 2012, 16. 1. 2013, 16. 5. 2013 a 17. 5. 2013 byli vyslechnuti svědci. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 9. 2013 byla žádost žalobce jako nedůvodná zamítnuta a rovněž bylo konstatováno promlčení nároku. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Generálního štábu Armády ČR ze dne 8. 1. 2014 zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Žalobce napadl výše jmenované rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který o ní rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 2015 tak, že zrušil rozhodnutí Generálního štábu Armády ČR ze dne 8. 1. 2014 a věc vrátil Generálnímu štábu k dalšímu řízení, důvodem byla nezákonnost napadeného rozhodnutí. Následným rozhodnutím Náčelníka Generálního štábu Armády ČR ze dne 7. 9. 2015 bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Žádostí o učinění opatření proti nečinnosti ze dne 31. 10. 2016 požádal za žalobce JUDr. Klail nadřízený správní orgán, aby učinil opatření proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně. Dne 3. 11. 2016 žádalo Velitelství vzdušných sil o učinění opatření proti nečinnosti. Dne 23. 11. 2016 vydal Velitel vzdušných sil Příkaz k vydání rozhodnutí do 31. 1. 2017. Dne 23. 1. 2017 požádal velitel Vojenského útvaru 3031 o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, přičemž této žádosti bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 31. 3. 2017. Dne 29. 3. 2017 bylo rozhodnutím Velitele Vojenského útvaru 2427 Sedlec žádosti žalobce zčásti vyhověno a žalobci byla přiznána odměna 99 556 Kč, ve zbylém rozsahu byla žádost zamítnuta pro nedůvodnost a rovněž pro promlčení. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí zrušeno rozhodnutím Velitelství vzdušných sil ze dne 7. 11. 2017 a věc vrácena veliteli VÚ 2427 Sedlec k novému projednání. Dne 6. 8. 2018 byl vydán příkaz Velitelství vzdušných sil k vydání rozhodnutí do 31. 12. 2018. Dalším rozhodnutím Velitele Vojenského útvaru Sedlec ze dne 17. 1. 2019 bylo žádosti žalobce zčásti vyhověno, žalobci byla přiznána odměna 117 410 Kč s příslušenstvím, ve zbytku byla žádost zamítnuta jako nedůvodná a promlčená. Rozhodnutím Velitelství vzdušných sil ze dne 11. 7. 2019 bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně správní žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 19/2019-203, tak, že rozhodnutí Velitele vzdušných sil ze dne 11. 7. 2019 zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Správní orgán druhého stupně napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě kasační stížností, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021-28, tak, že kasační stížnost byla zamítnuta. Následným rozhodnutím Velitelství vzdušných sil ze dne 31. 5. 2022 bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto správnímu orgánu vrácena k novému projednání. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 8. 2023 bylo žádosti žalobce zčásti vyhověno, žalobci bylo přiznáno 160 231 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu byla žádost žalobce zamítnuta pro nedůvodnost a promlčení. Žalobce podal proti zamítavému výroku odvolání, o kterém bylo rozhodnuto správním orgánem druhého stupně tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Žalobce podal následně proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně správní žalobu, která byla zamítnuta, stejně jako podaná kasační stížnost, a to s konečnou platností ke dni 24. 3. 2025.

6. Podáním ze dne 18. 7. 2024 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy a škody (skutečná škoda spočívající v nákladech jeho právního zastoupení a ušlý zisk spočívající v tom, že nemohl nevyplacené peněžní prostředky investovat) v souvislosti nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti na doplatek platu. Celkově vyčíslil nárok částkou 500 000 Kč.

7. Z dopisu žalované ze dne 17. 1. 2025 soud prvního stupně zjistil, že žalovaná přiznala žalobci 122 797,83 Kč z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, kterou žalovaná uznala. Jako výchozí částku za každý rok doby řízení stanovila částku 17 000 Kč, přičemž za první dva roky řízení přiznala částku v poloviční výši. Řízení trvalo 15 let, 5 měsíců a 11 dnů, tedy výchozí částku určila na 245 595,66 Kč. Tuto částku snížila o 40 % z důvodu složitosti věci a o 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na 4 stupních. Zvýšení provedla o 30 % z důvodu, že věc se týkala služebního poměru žalobce, délka řízení byla nestandardně dlouhá a předmětem nebyly bagatelní částky. Celkem tak žalovaná přiznala žalobci 122 797,83 Kč, ve zbytku uplatněný nárok odmítla. Částka 122 797,83 Kč byla žalobci poukázána dne 22. 1. 2025.

8. Co se týče právního posouzení, soud prvního stupně uzavřel, že předmětné správní řízení vedené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, č. j. 306-003-09-3-25, jehož účastníkem byl žalobce v roli navrhovatele, trvalo 15 let, 5 měsíců a 11 dnů, je co do své délky řízením zjevně nepřiměřeným a je zde tak dán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“).

9. Pro posuzované řízení soud prvního stupně dospěl k závěru o adekvátnosti základní částky finančního zadostiučinění ve výši 17 000 Kč za rok trvání daného řízení, neboť na tom byla mezi účastníky shoda. Soud prvního stupně se ztotožnil se žalovanou, že redukce na poloviční výši za první dva roky řízení se uplatní rovněž pro správní řízení, neboť každé řízení nějakou dobu trvá. Soud prvního stupně tak dospěl k základní částce odškodnění ve výši 245 602,74 Kč. Tu pak podrobil kritériím uvedeným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“.

10. Soud prvního stupně se ztotožnil se žalobcem, že je přiměřené snížit základní částku o 20 % z důvodu složitosti věci, přičemž přihlédl k tomu, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků, a pokud jde o právní složitost, ze správního spisu je zřejmé, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Přesto však soud ve věci neshledal žádnou významnou složitost, ať již skutkovou, právní, či procesní, pro kterou by mohla být základní částka dále snižována. Ve věci nebyl proveden žádný znalecký posudek, nebylo doručováno do ciziny, počet vyslýchaných svědků rovněž nijak zásadně nevybočoval. Z průběhu řízení, jak byl prokázán obsahem správního spisu, naopak dle soudu prvního stupně vyplývá, že délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost.

11. Pokud jde o snížení základní částky z důvodu, že řízení probíhalo ve 4 stupních, shledal soud prvního stupně přiměřeným snížení z tohoto důvodu o 20 %. Nutnost projednání věci ve 4 instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že žádosti žalobce opakovaně zamítala, přičemž tak činila nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem. Kasační stížnost pak byla podána ze strany žalované, avšak nedůvodně.

12. Dále bylo dle soudu prvního stupně namístě zvýšit základní částku pro zvýšený význam řízení pro žalobce. Řízení se týkalo doplatku platu, tedy jde o věc obdobnou věci pracovněprávní, přičemž šlo rovněž o poměrně vysokou částku (doplaceno bylo nakonec 160 231 Kč). U vojáka z povolání má navíc výše poskytovaného platu dopad i do výsluh. Soud tak shledal ve shodě s žalovanou adekvátní navýšit základní částku o 30 % pro zvýšený význam řízení pro žalobce.

13. Žádné další důvody pro modifikaci základní částky pak soud prvního stupně neshledal, celkově dospěl k závěru, že základní částku je třeba snížit o 10 % (- 20 % - 20 % + 30 %). Žalobci tak náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši 221 042,46 Kč. Pro plnění žalované byla žaloba zastavena v části nároku na zaplacení částky 122 797,83 Kč včetně příslušenství. Zbývá tak uhradit částku 98 244,636 Kč. V tomto rozsahu tak soud prvního stupně žalobě vyhověl (výrok II), ve zbylém rozsahu krom nároku na úhradu částky 14 875 Kč s příslušenstvím, ve kterém bylo řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (výrok I), soud žalobu v části náhrady nemajetkové újmy zamítl (výrok III).

14. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše náhrady činí 28 284,71 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 877,90 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

15. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že předmět posuzovaného správního řízení se dotýká základního práva žalobce na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ve smyslu ustálené judikatury se tak jedná o správní řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive čl. 38 odst. 1 Listiny, a jeho účastníci mají právo na projednání věci v přiměřené době a uplatní se rovněž vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

16. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně v rozporu s ustálenou soudní praxí nevzal v úvahu celkovou délku řízení v trvání 16 let, 7 měsíců a 10 dnů (od 14. 8. 2008 do 24. 3. 2025), nýbrž vyšel z délky řízení v trvání 15 let, 5 měsíců a 11 dnů za období od 14. 8. 2008 do 25. 1. 2024, z níž v průběhu posuzovaného řízení vycházela při předběžném projednání nároku žalovaná, a to ačkoliv ke dni rozhodování soudu prvního stupně (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) bylo již posuzované řízení skončeno a současně obsah žaloby a dalších úkonů žalobce v průběhu řízení neopodstatňuje závěr, že žalobce ve smyslu dispoziční zásady uplatnil nárok na odškodnění pouze zmíněné konkrétní části předmětného řízení.

17. Bez ohledu na uvedené nicméně dle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k věcně správnému závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, v jehož důsledku žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma, za kterou mu podle § 31a OdpŠk náleží přiměřené zadostiučinění. Celková délka posuzovaného řízení byla negativně ovlivněna pochybeními v rozhodovací činnosti správních orgánů, kdy jejich rozhodnutí byla opakovaně správními soudy rušena pro nepřezkoumatelnost, respektive nezákonnost. Uvedené okolnosti jsou dle odvolacího soudu přičitatelné státu a vedly ke zjevnému prodloužení řízení, přičemž doba, po kterou byl žalobce probíhajícím řízením udržován ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku, se s ohledem na míru složitosti a předmět tohoto řízení jeví jako nepřijatelná.

18. Odvolací soud tedy uzavřel, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou předmětného správního řízení a navazujícího řízení soudního, jakož i se závěrem, že v zájmu poskytnutí přiměřené formy satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu je namístě žalobci přiznat zadostiučinění v peněžité formě. Soud prvního stupně pak dle odvolacího soudu nepochybil, pokud při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění vyšel ze základní částky 17 000 Kč za rok řízení, respektive z částky v poloviční výši, tj. 8 500 Kč, za první dva roky řízení. Součinem základní částky a celkové doby posuzovaného řízení od 14. 8. 2008 do 24. 3. 2025 (tj. 16 let, 7 měsíců a 10 dnů), pak celková základní částka peněžitého zadostiučinění za celou délku řízení činí dle odvolacího soudu 265 376 Kč (2 x 8 500 Kč, 14 x 17 000 Kč, 7 x 1 417Kč, 10 x 45,70 Kč), kterou odvolací soud modifikoval ve smyslu zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

19. Podle odvolacího soudu nejsou v poměrech projednávané věci dány důvody pro snížení, respektive zvýšení základní částky odškodnění z důvodu jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu zákonných hledisek dle § 31a odst. 3 písm. c), d) OdpŠk. Současně je dle odvolacího soudu namístě modifikovat základní částku peněžitého zadostiučinění s ohledem na kritéria složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. b), e) OdpŠk.

20. Za přiléhavé považoval odvolací soud snížení základní částky peněžitého zadostiučinění o 20 % s ohledem na jistou míru právní složitosti předmětu řízení projevující se potřebou provádění řady důkazů včetně výslechů svědků. Pro další snížení základní částky odškodnění o 20 % svědčí dle odvolacího soudu i počet stupňů soustavy správních orgánů a soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, kdy s rostoucím počtem soudních instancí, respektive stupňů jiných orgánů veřejné moci, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Okolnost počtu stupňů soudní soustavy, respektive soustavy správních orgánů, je dle odvolacího soudu ve smyslu ustálené soudní praxe podřaditelná pod kritérium složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Zjištěný skutkový stav přitom dle odvolacího soudu zcela zjevně neopodstatňuje závěr o tom, že složitost posuzovaného řízení se na jeho délce podílela natolik významně, že je opodstatněno žalovanou prosazované snížení základní částky odškodnění pro složitost řízení o celkem 80 % (- 40 % právní složitost, - 40% počet stupňů soudní soustavy a soustavy správních orgánů).

21. Při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že jeho předmětem byl pracovně právní nárok žalobce na doplatek služebního platu, a tudíž se jedná o řízení, které ve smyslu ustálené judikatury již povahou svého předmětu má pro žalobce zvýšený význam. Současně z provedeného dokazování dle odvolacího soudu nevyplynuly žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že význam posuzovaného řízení v tomto konkrétním případě je pro žalobce jakýmkoliv způsobem snížený. Naopak je zřejmé, že žalobce byl po celou dobu udržován v nejistotě ohledně otázky výše jeho služebního platu v období, kdy byl určen k plnění úkolů služeb LZS a SAR, což se zjevně nepříznivě dotýkalo jeho psychické sféry i majetkových a osobních poměrů. S přihlédnutím k uvedenému soud prvního stupně v rámci kritéria významu předmětu řízení pro žalobce dle odvolacího soudu přiléhavě modifikoval základní částku odškodnění jejím zvýšením o 30 %.

22. Na základě modifikace základní částky odškodnění za celou dobu řízení (16 let, 7 měsíců a 10 dnů) ve výši 265 376 Kč jejím výsledným snížením o 10 % (- 20 % - 20 % + 30 %) stanovil odvolací soud výslednou výši peněžitého zadostiučinění v částce 238 838 Kč. Je přitom dle odvolacího soudu zřejmé, že rozdíl mezi takto stanoveným zadostiučiněním a zadostiučiněním ve výši 122 797,83 Kč, které již bylo žalovanou žalobci poskytnuto, převyšuje zadostiučinění 98 244,64 Kč, přiznané žalobci odvoláním napadeným výrokem II rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedenému a s ohledem na předmět odvolacího řízení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení co do částky 98 244,64 Kč vyhověl. Správně pak rozhodl dle odvolacího soudu i o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 98 244,64 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení, neboť žalovaná nárok žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění v uvedené výši neuspokojila ve lhůtě 6 měsíců ode dne jeho uplatnění k předběžnému projednání (§ 15 odst. 1 OdpŠk) a ocitla se tak dnem 19. 1. 2025 v prodlení s plněním peněžitého dluhu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

23. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná včasným dovoláním. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.

24. Žalovaná namítá, že se soudy v otázce snížení odškodnění z důvodu složitosti správního řízení a počtu stupňů, v nichž byla věc projednána, odchýlily od Stanoviska. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně měl stanovit redukci nejméně o 30 %, a to v obou případech, zcela opominul komplikovanost právní otázky, stejně jako složitost dopočtu ušlého platu a skutečnost, že žalobce sám zasáhl několikrát do délky správního řízení prostřednictvím plného využívání svých procesních práv, bylo aplikováno evropské právo, ve správním řízení proti sobě stály rozsudky s odlišnými právními názory a meritum věci bylo postaveno na jisto až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021-28. Závěr odvolacího soudu, že ve správním řízení byla „jistá míra právní složitosti“, je pak dle žalované nedostatečný a zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

25. Žalovaná navrhovala snížení základní částky zadostiučinění o 40 %, nejméně však o 30 % jak pro složitost řízení, tak pro počet stupňů, tyto námitky uplatnila již v odvolání, odvolací soud se s nimi však nijak nevypořádal a učinil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelným a porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Právní otázky, v nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spatřuje žalovaná v otázce stanovení délky řízení, v otázce, zda může odvolací soud revidovat zjištění soudu prvního stupně a v otázce překročení odvolacího návrhu.

27. Co se týče stanovení délky řízení, dospěl v této otázce odvolací soud dle žalované k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování nebo jej sám provedl, v této souvislosti odkazuje žalovaná mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04.

28. Odvolací soud zatížil dále dle žalované svůj rozsudek nezákonností i v otázce přezkoumání rozhodnutí, neboť měl podle § 212 věty první o. s. ř. projednat věc pouze v rozsahu odvolání žalované, resp. odvolání žalobce, který svým odvolání napadl pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud tak překročil odvolací návrh žalobce, neboť meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně byl napaden pouze odvoláním žalované. Odvolacím rozsudkem tak došlo dle žalované i k porušení zákazu reformatio in peius, na změnu skutkových zjištění nepostačuje odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5522/2017, odvolací soud mohl doplnit dokazování postupem dle § 212a o. s. ř., ale neučinil tak.

29. Pod bodem IV dovolání žalovaná uvádí, že období od 26. 1. 2024 do 24. 3. 2025 žalobce u žalované neuplatnil, proto jej nemohl uplatnit ani u soudu, v této souvislosti odkazuje žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 197/2010, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a sp. zn. 30 Cdo 1813/2016. Odvolací soud dle žalované neměl nárok za toto období nijak posuzovat, proti skutečnosti, že žalovaná odškodnila žalobce pouze za období do 25. 1. 2024, žalobce žádným způsobem nebrojil.

30. Pod posledním bodem dovolání žalovaná namítá, že zavinění částečného zpětvzetí žaloby a následně částečného zastavení řízení co do částky 122 797,83 Kč je zcela na straně žalobce. Žalovaná přiznala žalobci náhradu újmy dobrovolně na základě jeho žádosti ze dne 18. 7. 2024, nikoli z důvodu podané žaloby. Žalovaná ani nemohla vědět, že byla podána žaloba. Pokud by k těmto skutečnostem soudy přihlédly, zásadním způsobem by to dle žalované změnilo poměr úspěchu a neúspěchu žalobce a žalované ve věci a náhrada nákladů řízení by byla mnohem nižší.

31. Žalovaná má tak za to, že v řízení vyvstala otázka, která dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, a to otázka viny za částečné nebo úplné zpětvzetí žaloby z důvodu prodlení žalobce jako věřitele, resp. jeho nesoučinnosti s poskytnutím čísla účtu, na který má být plněno, při nevědomosti žalované o podané žalobě a o zahájeném řízení před soudem, a následný dopad této viny na posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení a s tím spojené náhrady nákladů řízení.

32. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek tak, že se žaloba co do částky 98 244,64 Kč s příslušenstvím zamítá, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

33. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil podáním ze dne 26. 3. 2026. Žalobce má za to, že žalovaná v dovolání nevymezila žádnou konkrétní otázku splňující podmínky § 237 o. s. ř. Stanovení přiměřené výše zadostiučinění vychází z konkrétních okolností věci. Dovolání tak dle žalobce míří výhradně proti skutkovým závěrům.

34. Dle žalobce je snížení zadostiučinění, kterého se žalovaná domáhá v souvislosti se skutkovou a právní složitostí posuzovaného řízení, zcela neopodstatněné. Celé řízení trvalo až do 24. 3. 2025 a z žádného projevu žalované dle žalobce nevyplývalo, že by snad chtěla žalobce odškodnit dobrovolně.

35. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, případně dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

36. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

37. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

38. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

39. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

40. Otázka uvedená pod bodem V dovolání, tedy otázka viny za částečné nebo úplné zpětvzetí žaloby z důvodu prodlení věřitele a s tím související posuzování úspěchu účastníků v řízení v souvislosti s náhradou nákladů řízení, je námitkou proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání jí nemůže být založena již proto, že nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu dovolatelka nenapadá, a i kdyby jej napadla, bylo by v daném rozsahu její dovolání objektivně nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud se proto k dané námitce nemůže vyjádřit.

41. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

42. Námitky pod bodem II dovolání týkající se modifikace základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti řízení a počtu soudních instancích, v nichž byla posuzovaná věc řešena (žalovaná požaduje redukci základní částky až o 80 %), jsou námitkami proti procentnímu promítnutí kritéria složitosti věci do celkové výše zadostiučinění, které, jak je výše uvedeno, samy o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou.

43. Otázka stanovení rozdílné délky řízení soudem prvního stupně a odvolacím soudem (bod III dovolání) se míjí s právním posouzením věci v napadeném rozsudku, neboť odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, kdy bylo posuzované řízení zahájeno a kdy bylo skončeno, tj. neodchýlil se od skutkových zjištění soudu prvního stupně v této otázce. Pouze jinak než soud prvního stupně právně hodnotil rozhodné období celkové délky řízení, pokud do něj zahrnul i období od 26. 1. 2024 do 24. 3. 2025. Taková otázka tak nemůže rovněž přípustnost dovolání založit.

44. Související otázka zákazu reformace in peius přípustnost dovolání také nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákaz změny k horšímu, vyplývající z dispoziční zásady, se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu v rámci předmětu odvolacího řízení vymezeného odvoláními účastníků řízení horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021). K této situaci však rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo, neboť ke zhoršení postavení žalované došlo tím, že odvolací soud překročil předmět odvolacího řízení, tedy rozhodl o nároku (náhradě nemajetkové újmy za období od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025), do kterého žalobce ani žalovaná odvolání vůbec nepodali, jak bude dále vysvětleno.

45. Námitka žalované, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za období od 26. 1. 2024 do 24. 3. 2025 žalobce u žalované předběžně neuplatnil a žaloba tak byla za toto období z jeho strany podána předčasně dle § 14 odst. 3 OdpŠk, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného žalobou v době, kdy posuzované řízení ještě neskončilo, není potřeba nárok na náhradu nemajetkové újmy za délku řízení uplynulou od podání žaloby do dne rozhodování soudu o daném nároku znovu předběžně uplatnit, neboť podáním žaloby odpadl důvod pro předběžné projednání nároku, kterým je mimosoudní vyřešení sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, uveřejněný pod č. 51/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 386/2024, ve kterých Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem předběžného projednání je právě mimosoudní vyřešení sporu). Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (viz § 154 odst. 1 o. s. ř., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, nebo ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).

46. Dovolání je přípustné ohledně procesněprávní otázky vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolacího přezkumu, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

47. Dovolání je důvodné, avšak jím napadený rozsudek je věcně správný.

48. Dle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

49. Dle § 212 o. s. ř. projedná odvolací soud věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen (písm. a), v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků (písm. b), jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (písm. c).

50. Zásada vyjádřená pro řízení před soudem prvního stupně v § 153 odst. 2 o. s. ř. a pro odvolací řízení v ustanovení § 212 o. s. ř. znamená, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, avšak s těmi výjimkami, že rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na uvedené zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, resp. odvoláním, tedy tím, jak žalobce, příp. odvolatel vymezil předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1971/07).

51. Soud prvního stupně v této věci zamítl žalobu ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy do částky 7 734,13 Kč s příslušenstvím z důvodu, že shledal nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění nižší, než jakého se žalobce domáhal. Pro část žalobního nároku ve vztahu k délce posuzovaného řízení od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025 pak řízení zastavil pro neodstranění nedostatku podmínky řízení. Protože žalobce ani žalovaná rozsudek soudu prvního stupně nenapadli v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za dobu posuzovaného řízení od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025 odvoláním, nestal se tento nárok předmětem odvolacího řízení. Jinak řečeno pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení došlo k omezení nároku žalobce nejen z hlediska jeho výše, ale i z hlediska skutkového základu, kterým byl nárok žalobce tvořen. Odvolací soud pak mohl rozhodovat jen o takto omezeném nároku žalobce, tj. posuzovat celkovou délku řízení s výjimkou období od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025, která byla z odvolacího přezkumu vyloučena částečným zastavením řízení soudem prvního stupně. Odvolací soud by o této části nároku žalobce mohl rozhodovat jen k odvolání žalobce proti částečnému zastavení řízení soudem prvního stupně. Pokud tak odvolací soud neučinil a zahrnul do svých úvah i část nároku, ohledně které bylo řízení pravomocně zastaveno, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Zároveň odvolací soud překročením předmětu řízení a porušením ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a § 212 o. s. ř. odvolací řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

52. Vzhledem k přípustnosti dovolání žalované Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo dalšími vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal, a to ani žalovanou namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, která měla být způsobena nedostatečným odůvodněním snížení základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti řízení a počtu stupňů, ve kterých bylo posuzované řízení projednáno. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když by tak rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že odvolací soud v bodu 20 napadeného rozsudku zdůvodnil snížení základní částky zadostiučinění z důvodu právní složitosti potřebou provádění řady důkazů včetně výslechů svědků, snížení z důvodu počtu stupňů soustavy správních orgánů a soudní soustavy, na kterých byla věc projednána, pak skutečností, že s rostoucím počtem instancí, které se do věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. V tomto bodu rozsudku odvolací soud zároveň i reagoval na související odvolací námitky žalované. Žalované tedy nebylo nijak znemožněno uvést dovolací důvody a předestřít svou argumentaci, jak ostatně v dovolání učinila.

53. Navzdory výše uvedenému nepřistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozhodnutí. Napadený rozsudek je ve věci samé, s přihlédnutím k rozsahu přípustného dovolacího přezkumu, totiž věcně správný, neboť i za situace, kdy by odvolací soud nepřekročil předmět odvolacího řízení, musel by přiznat žalobci stejnou částku, jakou mu přiznal soud prvního stupně. Pokud by totiž odvolací soud vycházel z délky posuzovaného řízení odpovídající předmětu odvolacího řízení, tj. s vyloučením nároku za dobu od 26. 1. 2024 do 17. 1. 2025, pro který bylo řízení pravomocně zastaveno soudem prvního stupně, činila by výše odškodnění částku nikoli odvolacím soudem přiznanou 265 376 Kč, ale 248 784 Kč (265 376 Kč – 16 592,40 Kč), po snížení o 10 % pak částku 223 905,60 Kč. Rozdíl mezi takto stanoveným zadostiučiněním a zadostiučiněním ve výši 122 797,83 Kč, které bylo žalovanou žalobci poskytnuto, převyšuje zadostiučinění ve výši 98 244,64 Kč přiznané soudem prvního stupně.

54. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

55. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobce za zmíněné vyjádření ve výši 5 060 Kč [§ 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy částce 6 667,10 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 %.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu