32 Cdo 965/2014

Rubrum

32 Cdo 965/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně REMOPOL s.r.o., se sídlem v Kladně, Oldřichova 158, PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 26327511, zastoupené Mgr. Ondřejem Šolcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované obci Vřesová, se sídlem ve Vřesové 3, PSČ 357 43, identifikační číslo osoby 00259667, zastoupené JUDr. Ivanem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Sokolově, Jednoty 1931, o zaplacení 269 876,60 Kč s příslušenstvím a 296 173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 385/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2012, č. j. 25 Co 124/2010-220, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 165 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Ondřeje Šolce.

Odůvodnění

: Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. února 2012, č. j. 32 Cdo 4267/2010-188, zrušil jeho předchozí měnící rozsudek ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 124/2010-156, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil vyhovující rozsudky Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. prosince 2009, č. j. 16 C 385/2007-123, a ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 16 C 379/2008-124, a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl v napadeném rozhodnutí jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, nemá oproti očekávání dovolatelky na přípustnost dovolání žádný vliv. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku splňující kritéria dle § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a taková otázka se nepodává ani z vylíčení dovolacích námitek, které sama dovolatelka podřadila pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Pokud dovolatelka směřovala výhrady do skutkových zjištění odvolacího soudu, nesouhlasila-li s jeho závěrem, že neposkytovala žalobkyni součinnost, tak patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala, že nepřihlížel k dokladům a tvrzením, které předložila, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Za situace, kdy Nejvyšší soud nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není přípustné. Pokud dovolatelka uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení, není dovolání ani v této zbývající části přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 10 580 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 285 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 20. října 2014 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu