33 Cdo 1104/2026

Rubrum

33 Cdo 1104/2026-346 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Portfolio Servis s. r. o., se sídlem v Praze 4, Kaplická 903/27, identifikační číslo 01556860, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti žalovaným 1) K. O. a 2) A. O., o zaplacení 668 919,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 34 C 97/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 14 Co 262/2025-319, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2025, č. j. 34 C 97/2023-267, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2 686 915,58 Kč a dále částku 17 472,40 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 668 919,95 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a částku 1 610 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 14 Co 262/2025-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, změnil jej ve výroku III tak, že výše nákladů řízení činí 58 498,60 Kč; jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 9. 5. 2017 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaní smlouvu o hypotečním úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „ZSÚ“), v níž se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným spotřebitelský úvěr ve výši 3 800 000 Kč, který se žalovaní zavázali splácet společně a nerozdílně v pravidelných měsíčních splátkách po dobu 30 let. Jelikož žalovaní nespláceli jednotlivé splátky úvěru řádně a včas, došlo dne 7. 11. 2022 k zesplatnění úvěru a žalovaní byli vyzváni k úhradě částky 3 357 553,08 Kč do 30 dnů od doručení výzvy. Pohledávky za žalovanými byly postoupeny na žalobkyni podle smlouvy o postoupení pohledávek ke dni 9. 8. 2023. I přes upomínku žalovaní svůj dluh nezaplatili. Před uzavřením smlouvy byla prověřována jejich úvěruschopnost na základě žádosti o poskytnutí úvěru, výpisy z jejich účtu, šetřením v databázích a ověřením jejich příjmů. V žádosti o poskytnutí úvěru oba žalovaní uvedli, že nezbytné měsíční náklady jsou u každého 500 Kč a první žalovaná navíc uvedla jako nezbytné náklady na vyživované osoby taktéž 500 Kč. Jiné úvěry neměli. Ohledně příjmů právní předchůdkyně žalobkyně ověřila zaměstnání obou žalovaných a jejich příjem na základě výpisů z účtu za období od 18. 4. 2017 až 19. 4. 2017, tedy za období dvou dnů, a za období od 16. 2. 2017 až 15. 3. 2017. Z těchto výpisů bylo sice možné ověřit příjem žalovaných za období tří měsíců (protože výpis za období únor/březen obsahuje vyplacené mzdy každého z žalovaných za dva měsíce), avšak nikoliv jejich pravidelné výdaje, protože kompletní výpis z účtu byl předložen jen jeden, a to za období od 16. 2. 2017 až 15. 3. 2017. Žalovaná předchůdkyni žalobkyně doložila svůj další příjem ve formě rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tvrzeným výdajům předchůdkyně žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela z normativních nákladů na bydlení a životních nákladů podle interních pravidel, jež byly pro dvě dospělé osoby a jedno dítě vyčísleny částkou 12 093 Kč. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně ryze formálně dostála požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaných, nikoliv tedy v rozsahu a kvalitě požadované zákonem o spotřebitelském úvěru. O tom vypovídá zejména skutečnost, že poskytla žalovaným úvěr ve výši 3 800 000 Kč, i když sice ověřila jejich příjmy, avšak ohledně jejich výdajů si obstarala jen výpisy z účtu za jeden měsíc a dva dny a v ostatním vycházela ze statistických údajů a svých interních kalkulací, do nichž navíc nezahrnula veškeré zjištěné pravidelné výdaje žalovaných – konkrétně např. platbu ve prospěch společenství vlastníků jednotek ve výši 4 750 Kč. Nemohla tak ověřit, zda jí provedené kalkulace odpovídají skutečným výdajům žalovaných, které odhadla celkem na částku 12 093 Kč měsíčně. Částku 3 800 000 Kč je tak třeba považovat za bezdůvodné obohacení žalovaných, neboť bylo plněno na základě neplatného právního důvodu. Žalovaní jsou tak povinni obdržené plnění vrátit žalobkyni podle § 87 odst. 1 ZSÚ, přičemž do podání žaloby se tak stalo jen v rozsahu částky 1 113 084,42 Kč. Ke dni vydání rozsudku tak trvá u žalovaných bezdůvodné obohacení v rozsahu 2 686 915,58 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, a jeho usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, dospěl k závěru, že k neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ může vést výlučně pochybení úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 ZSÚ, bez ohledu na reálnou schopnost úvěrovaných úvěr splácet. Jinak by měl dovolací soud posoudit otázku povinnosti zjišťovat reálné výdaje spotřebitele, a to tak, že by mělo být úvěrujícím při posuzování úvěruschopnosti umožněno (v případě, že spotřebitel výdaje sám nedoloží) vycházet z veřejně dostupných informací, resp. skutečnost, že úvěrující vychází při stanovení výdajů z veřejně dostupných informací by neměla bez dalšího vést k závěru o porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit úvěruschopnost v souladu s § 86 odst. 1 ZSÚ. Za dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda je soud povinen k neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022 přihlížet z úřední povinnosti nebo jen k námitce úvěrovaných. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, a usnesení ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, pak odkazovaná rozhodnutí na nyní řešenou věc nedopadají. V citovaných rozhodnutích totiž byla řešena otázka posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru; v nyní posuzované věci tomu tak nebylo. Odvolací soud se tak od dovolatelkou citované judikatury nemohl odchýlit. Ve vztahu k řešení otázky povinnosti poskytovatele úvěru zjišťovat reálné výdaje spotřebitele při posuzování úvěruschopnosti, se Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zabýval postupem řádného zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka, přičemž přijal a odůvodnil závěr, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Přestože shora podaný výklad se vztahoval zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění do 30. 11. 2016, prosadí se uvedené závěry i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru od 1. 12. 2016. Nejvyšší soud nemá důvod s ohledem na dovolací argumentaci žalobkyně se od výše uvedených závěrů v řešení dovolatelkou předložené otázky odchýlit. Dovolatelka přehlíží, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na jejích vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Formulovanou dovolací otázku žalobkyně staví na předpokladu, že z podkladů, které měla její právní předchůdkyně k dispozici nevyplývala důvodná pochybnost o schopnosti žalovaných splácet poskytnutý úvěr, ačkoliv odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaní předložili zjevně nepravdivé prohlášení o jejich měsíčních výdajích. K poslední dovolací otázce nutno uvést, že Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (věc OPR-Finance s.r.o. proti GK), vyložil, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Ostatně k nutnosti posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil opakovaně [viz např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C-240/98 až C-244/98), ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. 6. 2015, Faber (C-497/13) a ze dne 13. 9. 2018, Profi Credit Polska (C-176/17)]. V této souvislosti lze zmínit taktéž rozsudek ze dne 21. 11. 2002, Cofidis (C-473/00), v němž Soudní dvůr Evropské unie označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Odvolací soud tak k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnost přihlédl v souladu s výše citovanou judikaturou. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu