33 Cdo 2608/2009

Rubrum

33 Cdo 2608/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. K. s místem podnikání P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. P. a. s. zastoupené advokátem, o zaplacení 48.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 341/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 17 Co 347/2007-233 ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 17 Co 347/2007-239, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. března 2004, č. j. 34 C 246/2003-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 48.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 15. 7. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 62 Co 481/2004-107, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 33 Odo 652/2005-133, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č. j. 34 C 341/2005-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 48.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 15. 7. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. dubna 2007, č. j. 17 Co 83/2007-196, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost a s pokynem k doplnění dokazování. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 34 C 341/2005-211, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 48.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8% od 15. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 17 Co 347/2008-233, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 17 Co 347/2007-239, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), byť byl, poté, co rozhodl o dovolání Nejvyšší soud ČR, napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku; nestalo se tak totiž v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení (odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a s pokynem k doplnění dokazování). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přestože žalobce v dovolání výslovně označil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., z obsahového vylíčení dovolacích námitek vyplývá, že jeho argumentace směřuje výhradně proti správnosti skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení věci. Námitkami, že zaměstnanci žalované byli v jeho pensionu v Ž. R. ubytováni v období červen-červenec 2001, přičemž žalovaná za ubytování uhradila sjednanou částku pouze za měsíc červen, a že cena za ubytování za červenec 2001 vyplývala z provedených důkazů jím navržených, napadá skutkový závěr, z nějž odvolací soud při svém právním posouzení věci vyšel, a sice že v červenci 2001 nebyli v pensionu žalobce zaměstnanci žalované ubytováni, a že účastníci si cenu za ubytování zaměstnanců žalované nesjednali. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud vzal v úvahu skutkovou verzi žalobce, k níž dospěl na základě vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, dovodil by odlišný právní závěr, že účastníci uzavřeli konkludentně smlouvu o ubytování podle § 754 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění. Protože žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadá správnost skutkových zjištění, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, a jež jsou v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelné, nenabízí tak k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. října 2009 JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu