33 Cdo 2950/2025
V PLATNOSTICitované zákony (11)
Rubrum
33 Cdo 2950/2025-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Lenkou Machurkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Višňová 2084/3, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 291 756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 230/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 70 Co 64/2025-155, takto:
Výrok
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 31 C 230/2023-83, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 291 756 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 1. 2024 do zaplacení a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 48 158 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Podáním z 5. 3. 2025 žalobce soudu sdělil, že téhož dne uzavřel jako postupitel se společností Robin platí services s. r. o., IČO 21893624, se sídlem Dlouhá 730/35, 110 00 Praha 1, jako postupníkem, smlouvu, kterou svou pohledávku za žalovanou ve výši 291 756 Kč s příslušenstvím, která je předmětem tohoto řízení, postoupil v plném rozsahu na postupníka, a navrhl, aby odvolací soud rozhodl o tom, že do řízení na místo žalobce vstoupí postupník. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. 70 Co 64/2025-155, tento návrh žalobce zamítl. Konstatoval, že žalobce k návrhu na procesní nástupnictví předložil souhlasné prohlášení postupitele a postupníka o postoupení pohledávky z 5. 3. 2025, podle něhož dosavadní žalobce postoupil svou pohledávku ve výši 291 756 Kč s příslušenstvím, kterou uplatňuje v tomto řízení, na Robin platí services s. r. o. a tato společnost na výzvu odvolacího soudu sdělila, že souhlasí se svým vstupem do řízení na místo žalobce. Žalovaná s návrhem na vstup nové žalobkyně na místo původního žalobce nesouhlasila a postup žalobce označila za zjevné zneužití práva, jehož smyslem je zbavit se případné povinnosti hradit náklady řízení protistraně v případě jejího úspěchu v řízení. V odkazu na ustálenou rozhodovací praxi odvolací soud rozvedl, že nestačí pouhá (objektivně nepodložená) obava, že náklady řízení nebudou vymahatelné, nýbrž z procesního postupu účastníka řízení musí být patrná jeho zřejmá účelovost. Odvolací soud dovodil, že pro závěr, že se žalobce pohledávky zbavil úmyslně poté, co vyhodnotil, že mu reálně hrozí povinnost k náhradě nákladů řízení protistraně (tedy ve snaze vyhnout se této povinnosti) svědčí především časové souvislosti. Na nedobytnost pohledávky usoudil z toho, že o majetkové situaci postupníka, ani jeho jediného společníka, nebylo možné z dostupných zdrojů nic bližšího zjistit, neboť neplnili své zákonné povinnosti zveřejňovat údaje o svém hospodaření ve sbírce listin obchodního rejstříku. Postupník – společnost Robin platí services s. r. o., vznikla dne 6. 8. 2022 a do sbírky listin do rozhodnutí odvolacího soudu nedoložila žádné účetní závěrky. Jediný společník postupníka, Robin platí a. s., doložila účetní závěrku naposledy za rok 2022 a lze z ní zjistit pouze to, že aktiva i pasiva této společnosti jsou ve stejné výši 2 000 000 Kč, se kterou koresponduje výše jejího základního kapitálu. Nic bližšího o podnikatelské činnosti, ani to, zda vůbec nějakou vykonávají, nelze z informací dostupných ve veřejném rejstříku dohledat u postupníka ani u jeho jediného společníka. Z listin předložených žalobcem k návrhu na rozhodnutí o právním nástupnictví nebyl seznatelný komerční motiv postoupení pohledávky, neboť žalobce předložil pouze souhlasné prohlášení postupitele a postupníka o postoupení pohledávky ze dne 5. 3. 2025, v němž cena za postoupení pohledávky nebyla uvedena. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení procesněprávní otázky, za jakých podmínek lze zamítnout návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že předpoklady pro zamítnutí návrhu procesního nástupnictví formulované ustálenou rozhodovací praxí, nebyly naplněny, když ze spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by svědčily o úmyslu dovolatele učinit případnou pohledávku žalované z titulu náhrady nákladů řízení nedobytnou, nepodává se z něho, že nový žalobce nebude schopen splnit svoji případnou povinnost nahradit úspěšné straně náklady řízení. Připomíná rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů a rozhodovací praxi Soudního dvora EU. Odvolací soud pominul, že v obdobném případě procesní nástupnictví Robin platí services s. r. o. připustil, což činí napadené usnesení překvapivým a rozporným s požadavkem na právní jistotu účastníků řízení. Podle dovolatele ze spisu ani z veřejně dostupných zdrojů nevyplývá žádná indicie, že by Robin platí services s. r. o. a Robin platí a. s., jako jeho jediný společník, byly náhodnými subjekty založenými pouze účelově. Odvolací soud viní, že učinil své rozhodnutí, aniž by se objektivně zabýval postavením a podnikatelskou aktivitou Robin platí services s. r. o. a jeho jediného společníka. Tvrzení žalované o nesolventnosti a účelovosti postoupení pohledávky je zpochybnitelné již na základě veřejně dostupných informací. Odvolací soud podle dovolatele zasáhl do jeho autonomie vůle, když bez zjevných důvodů dovodil, že jeho postup (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky) byl motivován úmyslem porušit práva žalované a že u postoupení pohledávky absentoval komerční motiv. Konečně, porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel v tom, že mu odvolací soud nedal možnost vyjádřit se k argumentaci žalované a nezaslal mu ji k seznámení; závěry o absenci komerčního motivu při postoupení pohledávky založil na hypotéze, pro kterou ve spisu neexistovaly podklady. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se vyhovuje návrhu ze dne 5. 3. 2025, aby na místo původního žalobce v řízení nadále pokračovala na místě žalobce společnost Robin platí services s. r. o., IČO: 21893624, se sídlem Dlouhá 730/35, 110 00 Praha 1. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, neboť v něm žalobce řádně nevymezil procesní a hmotněprávní otázky, resp. neuvedl důvod dovolání. Rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiné věci (sp. zn. 91 Co 228/2024), nemohlo založit důvodné očekávání žalobce, neboť při úvaze, zda jde o zneužití práva, se vždy vychází z konkrétních skutkových okolností a zřejmých motivů žalobce. Navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že předmětem řízení o návrhu podle § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiného, svědčí dosavadnímu účastníku (srov. usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 988/2007, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1382/2010). Formální soudní přezkum je omezen na to, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práv a povinností, zda označená právní skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv a povinností, o které v řízení jde, a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Soud naopak neřeší otázky, zda existuje právo, jež mělo být převedeno, respektive zda náleží původnímu věřiteli (žalobci) a skutečně podle platné postupní smlouvy přešlo na nového věřitele; tyto otázky řeší až při meritorním rozhodnutí, neboť v opačném případě, tedy při zkoumání těchto otázek ve fázi rozhodování podle § 107a o. s. ř. by došlo k předjímání výsledku ve věci samé. Platností smlouvy o postoupení pohledávky při zkoumání procesního nástupnictví se soud nezabývá, neboť se jedná o posouzení věci samé, k němuž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, přičemž musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1242/2004; srov. shodně DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 736.). Ve výjimečných případech může soud založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019). Před rozhodnutím o návrhu podaném podle § 107a o. s. ř. je totiž třeba zkoumat, zda nedošlo k postoupení, které lze považovat za zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012 a ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015). V nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Měly by proto zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle § 107a o. s. ř. a měly by soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.). Na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud, rozhodující o procesním nástupnictví, návrh na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy. Kromě výše uvedených okolností může o zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Přihlédnout lze též k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví, či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015, nebo ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 612/2024). Z výše řečeného odvolací soud vycházel. Ve vztahu k dovolacím námitkách zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkového zjištění. Z toho, že dovolatel na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (stav sbírky listin v obchodním rejstříku) předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15) v posuzované věci nejde. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu, že jediný společník postupníka se nechová transparentně a že důvod postoupení pohledávky je nezřetelný, neboť chybí typický "komerční" motiv postoupení, je pouhým projevem odlišného náhledu dovolatele na správnost skutkových zjištění soudů. S ohledem na přípustnost dovolání, se Nejvyšší soud zabýval také tím, zda řízení nebylo stiženo vadami v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., se závěrem, že žádná z námitek dovolatele k tomuto závěru nevede. Vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (14)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.