70 Co 64/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta. sídlem Adresa advokáta o zaplacení 291 756 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. října 2024, č. j. 31 C 230/2023-83,

I. Návrh žalobce na přerušení řízení ze dne 20. 5. 2025 se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 48 158 Kč k rukám advokáta Jméno advokáta 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 291 756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 291 756 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 48 158 Kč (výrok II.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla dne 30. 5. 2004 uzavřena smlouva o životním pojištění nazev č. číslo (dále také jen pojistná smlouva). Za dobu trvání právního vztahu na pojistném uhradil žalobce částku 512 945 Kč, žalovaná žalobci naopak vyplatila mimořádný výběr 164 062 Kč. Uzavřenou smlouvu považoval žalobce za absolutně neplatnou, neboť obsahuje zneužívající a neurčitá ujednání o poplatcích a o kapitálové hodnotě pojištění, a je v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalobce se tedy domáhal vrácení zbývající části uhrazeného pojistného ve výši 348 670 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Po podání žaloby vzal žalobce žalobu zpět co do částky 6 600 Kč, kterou celou započetl na žalovanou jistinu, a co do vyplaceného odkupného ve výši 59 670 Kč, které započetl v rozsahu 50 527 Kč na jistinu a co do 9 143 Kč na úroky z prodlení. Po částečném zpětvzetí žaloby, předmětem řízení zůstala částka 291 756 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná nárok neuznala, potvrdila uzavření smlouvy o životním pojištění nazev, ale na rozdíl od žalobce ji považovala za platnou. Vznesla také námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že již v okamžiku, kdy se žalobce seznámil s textem pojistné smlouvy, mohl získat pochybnosti o její správnosti, navíc byl žalobce pravidelně informován o výši rizikového pojistného a poplatků prostřednictvím výročních dopisů.

4. Soud prvního stupně shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou. S odvoláním na skutkově obdobné případy i v daném případě shledal, že ujednání ve smlouvě o životním pojištění nazev ze dne 30. 5. 2004, jež opravňují žalovanou snižovat kapitálovou hodnotu pojištění podle pojistně technických zásad, aniž by byl mechanismus snižování kapitálové hodnoty ve smlouvě specifikován, a aniž s ním byl žalovaný seznámen, způsobuje neplatnost právního jednání (právního úkonu) pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012.

5. Soud prvního stupně ale současně přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou. Počátek subjektivní dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 spatřoval v prosinci 2017 v době dojití dopisu ze dne 30. 11. 2017, z nějž se žalobce dozvěděl, kolik na pojistném dosud uhradil, a jaké plnění mohl od pojišťovny očekávat, nesoulad mezi očekávaným plněním a skutečnou výší vyplacené částky mohl u žalobce vyvolat pochybnosti o platnosti smlouvy. V rozsahu převyšujícím částku odpovídající platbám uskutečněným za poslední dva roky před podáním žaloby shledal tedy soud prvního stupně nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným. V uvedeném dvouletém období od 4. 12. 2021 do 4. 12. 2023 žalobce žalované zaplatil celkem 48 290 Kč (22 měsíčních plateb po 2 195 Kč), zatímco žalovaná žalobci vyplatila dne 25. 10. 2023 mimořádný výběr ve výši 164 062 Kč, tedy více než činil nepromlčený nárok žalobce. Žalobu proto zamítl.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o životním pojištění nazev ze dne 30. 5. 2004 byla neplatná, odmítal však, že by jeho nárok byl promlčen. Namítal, že soud prvního stupně posoudil vypořádání bezdůvodného obohacení v rozporu s § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, který klade důraz na to, aby vypořádání vzájemně poskytnutých plnění bylo posuzováno ve vzájemné souvislosti a podmíněnosti, nikoliv samostatně a odděleně. Dle žalobce mělo být nejprve provedeno zúčtování veškerých vzájemně poskytnutých peněžitých plnění a zjištění rozdílu těchto plnění (salda), případnou námitku promlčení pak lze dle žalobce posuzovat až ve vztahu k takto zjištěnému saldu. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet v prosinci 2017 v době dojití dopisu ze dne 30. 11. 2017. Žalobce namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu byl výroční dopis doručen, navíc šlo o rutinní dopis, který neobsahoval nic, co by bylo mohlo založit subjektivní vědomí žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy, o čemž svědčí to, že žalobce nadále hradil žalované pojistné. Dle názoru žalobce je za okamžik vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení nutno považovat až okamžik, kdy udělil své právní zástupkyni plnou moc k zastupování při vymáhání práv z pojistné smlouvy. Trval tedy na tom, že nárok nebyl v subjektivní promlčecí době promlčen. Objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, se pak dle názoru žalobce v této věci neuplatní vůbec, neboť pojistná smlouva obsahuje nepřiměřená smluvní ujednání a aplikace promlčecí doby by byla v rozporu se zásadou efektivity, jak ji definuje směrnice Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a judikatura SDEU (rozsudek ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021). Žalovaná také dle názoru žalobce námitkou promlčení těží z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání. Žalobce považoval jednání žalované za rozporné s dobrými mravy a námitku promlčení za zneužití práva, kterému nemůže být poskytnuta právní ochrana. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání setrvala na svém názoru, že pojistná smlouva je platná. Dále odmítla argumentaci žalobce ohledně vzájemného zúčtování z neplatné smlouvy, která je dle názoru žalované nesprávná, rozporná se zákonem a v konečném důsledku vedoucí k nepromlčitelnosti nároků. Postupem soudu prvního stupně nebyl nijak dotčen § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dle kterého mají strany povinnost vrátit si vše, co dle neplatné smlouvy dostaly. Dle žalované soud prvního stupně aplikoval správně subjektivní promlčecí dobu a žalobu zamítl, když přímo z textu pojistné smlouvy, ale i z opakovaně doručovaných výročních dopisů či informací k pojistné smlouvě muselo být žalobci jasné, že mu na jejich základě vzniká povinnost hradit rizikové pojistné a poplatky, ale (jak tvrdil) neví, v jaké výši. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že by na danou věc dopadala ochrana před zneužívajícími ujednáními v rozsahu, který garantuje Směrnice Rady 93/13/EHS, k tomu odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023–143, a ze dne 29. 10. 2024, č. j. 33 Cdo 3113/2023–233. Dle žalované námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na to, že v tomto případě nelze ze žádných skutečností dovodit, že by k marnému uplynutí promlčecí doby po vzniku nároku přispěla žalovaná (např. tak, že by bránila žalobci v uplatnění nároku), či že by žalobci bránil ve včasném uplatnění nároku jakýkoli závažný důvod. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl řízení přerušit do skončení řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v adresa sp. zn. spisová značka, v němž je řešena otázka vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy, která je klíčová i pro rozhodnutí v této věci. Odvolací soud návrh žalobce zamítl usnesením ze dne 7. 3. 2025, č. j. spisová značka.

9. Dále žalobce dne 5. 3. 2025 navrhl, aby na jeho místě v řízení nadále pokračovala jako žalobkyně spol. právnická osoba., IČO: IČO, se sídlem adresa, adresa, s tím, že jí pohledávku postoupil. Na základě nesouhlasu žalované se změnou žalobce odvolací soud usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. spisová značka, návrhu na záměnu účastníků nevyhověl.

10. Žalovaný sdělil, že proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. spisová značka, podal dovolání, a navrhl přerušení řízení do doby, než o něm bude rozhodnuto. Odvolací soud návrhu na přerušení řízení nevyhověl, neboť podání mimořádného opravného prostředku není samo sobě důvodem k přerušení řízení. Usnesení ze dne 16. 4. 2025, č. j. spisová značka, kterým byl zamítnut návrh žalobce na záměnu účastníků, je pravomocné, na což nemá podané dovolání vliv, v řízení proto lze pokračovat.

11. Při jednání před odvolacím soudem dne 22. 5. 2025 žalovaná nově namítla, že s ohledem na to, že žalobce svou pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, postoupil na spol. právnická osoba., není již žalobce ve věci aktivně legitimován.

12. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.). Po projednání věci dospěl k závěru, že podané odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v pojistné smlouvě o životním pojištění nazev ze dne 30. 5. 2004 nebyla jasně a srozumitelně stanovena kapitálová hodnota pojištění, neboť ji žalovaná mohla snižovat o blíže neurčené náklady určené dle pojistně technických zásad, jak bylo stanoveno v č. 2.

1. Smluvních ujednání životního pojištění nazev nazev. Smlouva neobsahovala ani inkasní náklady, které mohla žalovaná započítávat dle čl. 2.2 nazev. To znamená, že nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění.

15. Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, položil základ pro judikaturu týkající se pojistných smluv. Zejména zdůraznil následky obcházení povinnosti upravené v § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě (ve znění účinném do 3. 3. 2012) tím, že část pojistných podmínek včlení do dalších dokumentů, aniž by s nimi pojistníka prokazatelně seznámil. Takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V projednávané věci smluvní dokumenty neobsahují pojistně technické zásady, přehled mimořádných poplatků a inkasních nákladů, z nichž by pojistník mohl zjistit skutečnou výši nákladů, které mu pojistitel bude v souvislosti s uzavřenou smlouvou účtovat. Nelze akceptovat ani to, pokud by pojistně technické metody byly obsaženy v jiných než smluvních dokumentech (viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017).

16. Z posouzení předmětné pojistné smlouvy jako neplatné vyplývá, že ponecháním si plnění z neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení. To platí bez ohledu na to, že žalovaná považuje stále pojistnou smlouvu za platnou. Dle § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle smlouvy obdržel.

17. Základní otázkou, kterou v této věci posuzoval soud prvního stupně, bylo, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.

18. Dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle § 107 odst. 2 téhož zákona se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

19. Dle citovaného ustanovení subjektivní promlčecí lhůta (za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 se užíval i pojem promlčecí doba) nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila dva roky, objektivní promlčecí lhůta nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila tři roky (nešlo-li úmyslné bezdůvodné obohacení).

20. Z judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného; ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají (viz srovnej nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).

21. Soud prvního stupně vycházel z toho, že podstatná část nároku byla promlčena v subjektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet v prosinci 2017 v době dojití dopisu ze dne 30. 11. 2017. Na základě informací o pojistné smlouvě v tomto dopise mohl žalobce vyhodnotit, zda pojistná smlouva plní jeho očekávání a zda neplatí nepřiměřeně vysokou cenu za poskytovanou službu. Nicméně z důkazů provedených soudem prvního stupně nebylo doručení tohoto dopisu žalobci prokázáno. Soud prvního stupně uvádí, že byl žalobci doručen v prosinci 2017, neuvádí však z čeho tento závěr učinil, doručenka, či jiný doklad o doručení ve spise založen není. Odvolací námitka žalobce, že doručení dopisu nebylo prokázáno, je tedy důvodná.

22. Vedle subjektivní promlčecí lhůty však byla v § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 zakotvena objektivní promlčecí lhůta v délce tří let. Obě tyto lhůty jsou na sobě nezávislé a běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé.

23. Žalobkyně namítala s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu, že objektivní promlčecí dobu nelze na tento případ aplikovat. Ústavní soud se této otázce věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na který odkazoval žalobce) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor také k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci České národní banky. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního osudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. spisová značka, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tedy vadu projevu).

24. Citované závěry Ústavního soudu plně dopadají i na projednávanou věc. Neplatnost pojistné smlouvy o životním pojištění nazev ze dne 30. 5. 2004 nebyla důsledkem porušení směrnice Rady č. 93/13/EHS a neuplatní se závěry rozsudku SDEU C 485/19, není tedy ani vyloučen běh objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

25. Žaloba byla podána dne 4. 12. 2023. S ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 4. 12. 2020, jak uvádí sám žalobce, nepromlčeno by bylo 79 080 Kč, kterážto částka představuje součet plateb pojistného od 4. 12. 2020 do zániku pojištění. V řízení nebylo sporné, že žalovaná žalobci vyplatila dne 25. 10. 2023 částku 164 062 Kč, dne 22. 2. 2017 částku 6 600 Kč a dne 25. 1. 2024 částku 59 670 Kč, celkem 230 332 Kč. Žalovaná tedy žalobci vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobce nárok nemá. Odvolací soud přitom neshledal, a ze spisu ani nevyplývají, žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit, že by na straně žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let.

26. Z citovaných závěrů Ústavního soudu rovněž vyplývá, že námitka promlčení v obdobných případech není v rozporu s dobrými mravy, pokud nenastala některá judikaturně předvídaná situace zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V tomto případě existence situace, pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vznesené námitky promlčení, zjištěna nebyla.

27. Soud prvního stupně tedy, ačkoli aplikoval subjektivní nikoli objektivní promlčecí lhůtu, věcně správně uzavřel, že nárok žalobce byl z větší části promlčen a v části, v níž promlčen nebyl (v rozsahu 79 080 Kč), byl žalovanou uhrazen.

28. Odvolací soud neshledal, že by tento závěr soudu prvního stupně byl v rozporu s § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012, ten ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat. Žalobce na podporu své argumentace odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, v němž otázka promlčení řešena nebyla, a rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. spisová značka. Z obou plyne, že v případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 občanského zákoníku účinného Anonymizováno do 31. 12. 2013 i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Tyto citované závěry nijak nevylučují závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku v dané věci založený na shora uvedených důvodech. Současně pak z žalobcem odkazované judikatury nijak neplyne jím dovozovaný názor o možnosti povinné strany uplatnit námitku promlčení teprve proti nároku oprávněné strany na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu (salda) zjištěného zúčtováním vzájemně poskytnutých plnění. Jednoznačnou oporu pro zmíněnou odvolací argumentaci žalobce pak neposkytuje ani usnesení Městského soudu v adresa ze dne 1. 9. 2023, č. j. spisová značka, jehož závěrů se žalobce také dovolává. Závěr o promlčení žalobcova nároku v řízení v této věci není v rozporu se závěry zmíněného rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy jím otázka promlčení nebyla dosud konečným způsobem vyřešena, rozsudek soudu prvního stupně byl pro podstatné vady zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se v dalším řízení po doplnění dokazování znovu otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku zabýval s tím, že bude nezbytné provést také zúčtování vzájemných plnění z neplatného smluvního vztahu, a v případě závěru o promlčení bude potřeba se znovu zabývat i otázkou nemravnosti námitky promlčení.

29. Odvolací soud tudíž z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, který odpovídal výsledku sporu, potvrdil podle § 219 o.s.ř.

30. Pro úplnost odvolací soud dodává, že se nemohl zabývat námitkou žalované, že žalobce již není aktivně legitimován k uplatnění nároku, neboť svou pohledávku postoupil na spol. právnická osoba Je pravdou, že pokud by k postoupení pohledávky došlo, nebyl by žalobce již nadále aktivně legitimován k uplatnění nároku, což by bylo důvodem pro zamítnutí žaloby, resp. pro potvrzení rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta. Žalobce v tomto případě sice tvrdil, že k postoupení pohledávky došlo, ale smlouvu o postoupení pohledávky nepředložil, ke svému návrhu na záměnu účastníků přiložil pouze souhlasné prohlášení postupitele a postupníka o postoupení pohledávky ze dne 5. 3. 2025. Odvolacímu soudu tak nebylo postoupení pohledávky prokázáno.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří odměna advokáta za čtyři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření k návrhu na záměnu účastníků a účast při ústním jednání 6. 3. 2025 a 22. 5. 2025) po 9 500 Kč dle § 7 a § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 8 358 Kč, celkem 48 158 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).