33 Cdo 2951/2025

Rubrum

33 Cdo 2951/2025-256 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Lenkou Machurkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Višňová 2084/3, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 291 756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 230/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 70 Co 64/2025-173, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 079 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta.

Odůvodnění

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 70 Co 64/2025-173, výrokem I zamítl návrh žalobce na přerušení řízení ze dne 20. 5. 2025, výrokem II potvrdil rozsudek ze dne 16. 10. 2024, č. j. 31 C 230/2023-83, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení 291 756 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce (jako pojistník) uzavřel s žalovanou (jako pojistitelem) dne 30. 5. 2004 smlouvu o životním pojištění DYNAMIK č. 68154692-10 (dále jen „pojistná smlouva“), s pojistnou dobou 24 let a počáteční výší měsíčního pojistného 2 099 Kč; výše pojistného se v průběhu trvání pojištění měnila, resp. pojišťovna byla oprávněna snižovat kapitálovou hodnotu o rizikové pojistné, které stanovila podle pojistně technických zásad; měla právo první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné pro případ smrti a další sjednaná pojištění a výši pojistného určit na základě pojistně-technických zásad, s ohledem na věk, pohlaví, zdravotní stav a výši pojistné částky. Dále byla oprávněna snižovat kapitálovou hodnotu o počáteční a správní náklady a také účtovat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené běžné pojistné. Součástí pojistné smlouvy byly „Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění ŽP-VPP-DYKP-0003“ a „Smluvní ujednání životního pojištění DYNAMIK verze ŽP-VPP-DYK-0002“. Žalobce pojistnou smlouvu vypověděl a pojištění zaniklo ke dni 25. 1. 2024. V souvislosti s ukončením smlouvy žalovaná žalobci vyplatila odbytné ve výši 59 670 Kč. V průběhu trvání pojištění žalobce žalované uhradil pojistné v celkové výši 512 945 Kč (poslední pojistné hradil dne 23. 11. 2023) a žalovaná žalobci plnila celkem 170 662 Kč, z čehož částka 164 062 Kč představovala mimořádný výběr a částka 6 600 Kč pojistné plnění za úraz. Žalovaná částka je rozdílem vzájemných peněžitých plnění z neplatné pojistné smlouvy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval vztah účastníků založený smlouvou ze dne 30. 5. 2004 zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že pojistná smlouva je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná z důvodu neurčitosti, když v ní nebyla jasně stanovena kapitálová hodnota pojištění (žalovaná ji mohla podle čl. 2.

1. Smluvních ujednání životního pojištění Dynamik ŽP-SU-DYK_0003 snižovat o blíže neurčené náklady dle pojistně technických zásad, a specifikovány nebyly ani inkasní náklady, které mohla žalovaná podle čl. 2.2 započítávat); nebyla tudíž určitě sjednána výše pojistného plnění. Odvolací soud rovněž připomněl, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, položil základ pro judikaturu týkající se pojistných smluv, když uzavřel, že jednání obcházející povinnosti upravené v § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě (ve znění účinném do 3. 3. 2012) tím, že pojistitel část pojistných podmínek včlení do dalších dokumentů, aniž by s nimi pojistníka prokazatelně seznámil, nepožívá právní ochrany. To platí i v projednávané věci, kdy smluvní dokumenty neobsahují pojistně technické zásady, přehled mimořádných poplatků a inkasních nákladů, z nichž by pojistník mohl zjistit skutečnou výši nákladů, které mu pojistitel bude v souvislosti s uzavřenou smlouvou účtovat; žalobce přitom uzavíral pojistnou smlouvu v pozici spotřebitele. Z posouzení předmětné pojistné smlouvy jako neplatné podle odvolacího soudu vyplývá, že ponecháním si plnění ze smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení. Podle § 457 obč. zák. je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle smlouvy obdržel; základní otázkou bylo, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že podstatná část žalované částky je promlčena v subjektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet v prosinci 2017, tedy v době, kdy žalovaná žalobci doručila první každoroční zprávu o stavu pojištění obsahující informaci o výši odkupného/odbytného, na jejímž základě mohl žalobce vyhodnotit, zda pojistná smlouva plní jeho očekávání a zda neplatí nepřiměřeně vysokou cenu za poskytovanou službu, odvolací soud dospěl k závěru, že doručení zprávy žalobci nebylo prokázáno, ovšem pohledávka žalobce se promlčela v objektivní promlčecí lhůtě podle § 107 odst. 2 obč. zák., resp. právo na vrácení plateb pojistného učiněných před 4. 12. 2023, kdy byla podána žaloba, je promlčeno. Neshledal přitom žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že na straně žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení. V nepromlčené části byl nárok žalobci již žalovanou uhrazen, na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalobce nemá nárok. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu (výrok o zamítnutí návrhu na přerušení řízení nebyl dovoláním napaden a samostatně nabyl právní moci) podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak mají být nyní posouzeny jinak, konkrétně 1) „zda jsou předmětem vypořádání vzájemných peněžitých plnění z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák. veškerá vzájemně poskytnutá plnění smluvních stran, nebo jsou předmětem vypořádání pouze plnění, která si smluvní strany poskytly v nepromlčeném období, vznesla-li jedna ze smluvních stran námitku promlčení“; 2) „zda je v souladu se zásadou efektivity prosazovanou Směrnicí Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), pokud vnitrostátní soud odmítne posoudit ujednání spotřebitelské smlouvy z hlediska zneužívajících ujednání s odůvodněním, že tato napadená ujednání jsou neplatná dle vnitrostátního práva z důvodu neurčitosti (pro vadu projevu), a proto takové ujednání nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., tedy zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“; 3) „zda brání konstatování neplatnosti smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy pro neurčitost tomu, aby takové ujednání bylo posouzeno z hlediska jeho zneužívajícího charakteru, pokud bylo zároveň prokázáno, že podnikatel na základě takového ujednání po dobu trvání smlouvy postupoval a na úkor spotřebitele se bezdůvodně obohatil“. Pokud jde o otázku formulovanou pod bodem 1), dovolatel oproti závěru, ke kterému dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, prosazuje, že jde-li o vypořádání vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., lze námitku promlčení uplatnit až vůči rozdílu vzájemných peněžitých plnění. Připomíná závěr dovozený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, podle něhož v řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným, z čehož dovozuje, že nelze metodicky předběžně vyjímat (jako nezpůsobilé či nepromlčené) jednotlivé položky plnění před provedeném celkové bilance. K vzájemnému zúčtování peněžitých plnění z neplatné smlouvy „není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení.“ Z toho podle dovolatele vyplývá, že vzájemné pohledávky z bezdůvodného obohacení se v intencích § 457 obč. zák. vypořádávají formálně k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl; k takovému okamžiku (tj. k okamžiku svého vzniku) nemůže být nárok promlčen. Se zřetelem na koncepční východisko zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, kterým je zajištění, aby se nikdo bezdůvodně neobohacoval na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, aby byla obnovena majetková rovnováha tím, že předmět bezdůvodného obohacení bude vydán tomu, na jehož úkor byl získán, a s ohledem na rozdíl mezi institutem započtení a principem zúčtování, není správné zúčtovat pouze nepromlčenou část peněžitého plnění ke dni vypořádání a nikoli k okamžiku přijetí takového plnění povinným; k zúčtování je způsobilé celé vzájemné peněžité plnění. Zúčtuje-li se plnění z neplatné pojistné smlouvy (žalované zaplatil na pojistném celkem 512 945 Kč a obdržel od ní celkem 164 062 Kč a 6 600 Kč), povinnost plnit vznikne pouze žalované, neboť on plnil ve větším rozsahu. Vzájemná peněžitá plnění se do výše 170 662 Kč vzájemně zúčtovala k okamžiku jejich vzniku a jeho plnění ve výši 342 283 Kč již protiplnění nemělo; pouze tuto částku je tedy možné testovat z pohledu námitky promlčení vznesené žalovanou. K otázce 2) dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že pojistná smlouva obsahuje ujednání zneužívajícího charakteru (konkrétně ujednání článku 1 body 1.6., 1.7., 2.1., 2.2., 2.3 Smluvních ujednání životního pojištění DYNAMIK), a to proto, že umožňovaly žalované svévolně snižovat kapitálovou hodnotu pojištění a tím i výši pojistného plnění o částku, o níž nebyl informován. Má za to, že ujednání pojistné smlouvy, kterou soudy posoudily jako absolutně neplatnou, bylo zároveň nutné posoudit jako zneužívající ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., když zákaz nepřiměřených smluvních ujednání zakotvený v citovaném ustanovení byl do právního řádu České republiky zakotven na základě článku 6 Směrnice, podle něhož „Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.“. V rámci své působnosti má právo EU přednost před vnitrostátními právními předpisy a vnitrostátní orgány, včetně soudů, jsou povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU, aby byla zajištěna jeho účinnost. Akcentuje, že článek 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že „smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno.“ Článek 47 Listiny základní práv Evropské unie nazvaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“ stanoví, že „každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem“. Zaručuje-li mu jako spotřebiteli unijní legislativa právo na restituci právního a faktického stavu, ve kterém by se nacházel, kdyby pojistná smlouva neobsahovala nepřiměřená smluvní ujednání, pak prosazení tohoto jeho práva brání vnitrostátní úprava promlčení v § 107 odst. 2 obč. zák., dle které se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčuje ve tříleté objektivní promlčecí době. Délku objektivní tříleté promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy považuje dovolatel za nepřiměřenou, neboť počátek objektivní promlčecí doby je stanoven k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, a tato ve vztahu k právu na vrácení části plateb pojistného uplynula v době, kdy neměl o neplatnosti pojistné smlouvy ani tušení, a on i žalovaná se chovali, jako by pojistná smlouva byla platná. Judikatura SD EU spojuje s nepřiměřenými smluvními ujednáními důsledky v podobě neaplikování vnitrostátního práva, které znemožňuje spotřebiteli přístup k právům garantovaným unijními předpisy a případné konstatování, že neplatná ujednání pojistné smlouvy jsou nepřiměřená ve smyslu § 56 obč. zák., resp. ve smyslu Směrnice, umožňuje dosáhnout úplné právní i faktické restituce současného závadného stavu. Soudy shodně posoudily pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu absence ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů a jeho požadavek na posouzení neplatných ujednání pojistné smlouvy z hlediska jejich nepřiměřenosti odmítly s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (konkrétně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22). Soudům dovolatel dále vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že ve vztahu k přezkoumávaným ujednáním nelze konstatovat, že v nich zcela absentuje projev vůle; ujednání jsou koncipována tak, že žalovaná má možnost strhávat rizikové pojistné, náklady a poplatky, což také po celou dobu trvání pojištění prokazatelně činila. Neurčitost jednotlivých ujednání spočívá v tom, že nebyla řádně sjednána výše jednotlivých nákladů a žalovaná účtovala jednotlivé náklady po celou dobu trvání pojištění ve výši, kterou stanovila jednostranně, a tedy svévolně, přičemž v tom spočívá nepřiměřenost ujednání. Dovolatel je přesvědčen, že argumentace tím, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze hodnotit z hlediska nepřiměřenosti, není přiléhavá za situace, kdy na základě takových ujednání žalovaná po dobu trvání pojištění postupovala a svévolně tak snižovala hodnotu pojištění. Vykazuje-li pojistná smlouva více vad, jejichž důsledkem je její absolutní neplatnost, musejí být tyto vady a jejich důsledky posouzeny samostatně. Zakládá-li právní úprava spotřebiteli v případě právní vady silnější procesní pozici při domáhání se restituce závadného stavu, je ve veřejném zájmu, aby soud dovodil absolutní neplatnost právního jednání z důvodu, který je pro spotřebitele příznivější. Konečně dovolatel viní odvolací soud z toho, že „přistoupil k řešení věci čistě formalisticky a zcela bez zohlednění argumentace dovolatele a specifik posuzované věci a bez ohledu na faktický dopad jednání žalované jako podnikatele do sféry dovolatele“. Takový postup je v rozporu s účelem unijní ochrany spotřebitele. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S dovoláním spojil žalobce návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila. Zejména namítla, že napadené rozhodnutí konvenuje se současnou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchylovat. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně je třeba uvést, že dovolatel nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy, který tak zůstal stranou dovolacího přezkumu. Otázka formulovaná pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá. Prosazuje-li dovolatel, že v případě, kdy při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznesla jedna ze smluvních stran námitku promlčení, jsou předmětem vypořádání veškerá vzájemně poskytnutá plnění smluvních stran (tedy nikoli plnění, které si smluvní strany poskytly pouze v nepromlčeném období), pomíjí, že ve vztahu k § 457 obč. zák. dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, k závěru, že pro tento případ nemá občanský zákoník samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku, a proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák. Jak Nejvyšší soud podrobně vysvětlil mimo jiné v usnesení ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně získané bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Při plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, či ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že není promlčeno právo na plnění, které žalobce poskytl na pojistnou smlouvu po 4. 12. 2020 (tři roky před podáním žaloby dne 4. 12. 2023). Jestliže za dobu od 4. 12. 2020 do zániku pojištění bylo žalobcem zaplaceno 79 080 Kč (jako vypořádání nepromlčené části nároků), a žalovaná žalobci vyplatila dne 25. 10. 2023 částku 164 062 Kč (mimořádný výběr), dne 22. 2. 2017 částku 6 600 Kč (pojistné plnění) a dne 25. 1. 2024 částku 59 670 Kč (odkupné), celkem tedy 230 332 Kč, uhradila mu více, než činil nepromlčený nárok, a požadavek na zaplacení částky 291 756 Kč s příslušenstvím je tak zjevně bezdůvodný. Závěry odvolacího soudu v tomto směru jsou v souladu s citovanou judikaturou. Ve vztahu k otázkám 2) a 3) dovolatel – vědom si toho, že odvolací soud posoudil pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) - prosazuje, že i přesto měla být smluvní ujednání poměřována ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. a vyhodnocena jako zneužívající. Řečeno jinak, má za to, že soud byl povinen přezkoumat, zda ujednání ve spotřebitelské pojistné smlouvě nemají zneužívající povahu (a vyvodit z toho plné restituční účinky) i tehdy, uzná-li neplatnost smlouvy z jiného vnitrostátního důvodu (v posuzovaném případě pro neurčitost smluvních ujednání). Obsahově shodnými právními otázkami se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, kde byly předestřeny coby otázky, které má dovolací soud vyřešit jinak, než jak je řešil doposud, přičemž požadavku dovolatele nevyhověl. Konstatoval, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního jednání (smlouvy), typicky z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Řečeno jinak, jestliže je pojistná smlouva posouzena jako absolutně neplatná pro absenci určitého ujednání (§ 37 obč. zák.), dochází ze zákona (ex lege) k jejímu zrušení od počátku (ex tunc), pak není logicky možné posuzovat toto ujednání z hlediska jeho přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák. Rovněž v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, nebo v usneseních ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, se Nejvyšší soud zabýval uplatněním zásady efektivity ve sporech, kdy byla pojistná smlouva shledána neplatnou pro její neurčitost, a i zde dospěl k závěru, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat zásadu efektivity je vázána na případy existence tzv. nepřiměřených ujednání, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy je její neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. K užití zásady efektivity ve věcech týkajících se investičních životních pojištění se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích dovolací soud nemá ani nadále důvod se odklánět. Námitkami, že odvolací soud přistoupil k řešení věci formalisticky a bez řádného zohlednění jeho argumentace a specifik posuzované věci i bez ohledu na faktický dopad jednání žalované jako podnikatele do jeho sféry, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale viní odvolací soud, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k výroku o nákladech řízení, který byl rovněž výslovně napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení již dovolací soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu