33 Odo 109/2006

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 109/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. Š., proti žalované S. Ž., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 159/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, č. j. 5 Co 1665/2005-76, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.575,- Kč k rukám JUDr. R. B.

Odůvodnění

: Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 7 C 159/2004-45, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 4/2005, zamítl žalobu o určení, že „žalobce je výhradním vlastníkem domu č. p. 18 na stavební parcele č. 24, stavební parcely č. 24 a pozemkových parcel, zahrady parcelní číslo 50 a ostatní plochy č. 1277/13, to vše v katastrálním území N. u S., obci N., zapsáno u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště S. na LV č. 272“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, č. j. 5 Co 1665/2005-76, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen výlučně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bez významu je proto výhrada žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k čestnému prohlášení prodávajícího J. Š. (které mělo prokázat pravdivost tvrzení žalobce, že uhradil kupní cenu za celou kupovanou nemovitost a že se žalobce rozhodl jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí darovat žalované), neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce nastolil k dovolacímu přezkumu právní otázku, zda smlouva o darování nemovitosti podle § 407 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy, tj. účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), musí mít obligatorně písemnou formu. Je totiž přesvědčen, že ustanovení § 407 odst. 2 obč. zák. se vztahuje i na věci nemovité. Tato zpochybňovaná právní otázka však nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny, v rozhodovací praxi nečiní žádné potíže a odvolacím soudem nebyla vyřešena v rozporu s hmotným právem (srovnej např. Občanský zákoník a předpisy související, JUDr. J. B., CSc. a JUDr. M. H., CSc., P. P. 1984, str. 75 a 615, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, publikované v Soudních rozhledech, 2000, č. 8, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 1410/2001). Poukaz žalobce na usnesení vydané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 je nepřiléhavý, neboť se týká typově odlišného případu. Jestliže žalobce namítá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně věc právně posoudil, neboť nepřihlédl k tomu, že jeho vůlí bylo zakoupit nemovitost celou a poté ji ve stejném okamžiku a místě žalované darovat a že tuto svou vůli takto projevil, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. směřující proti správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Uvedený dovolací důvod je ovšem v posuzované věci vyloučen, jak vyplývá ze samotného znění § 241a odst. 3 o. s. ř. Ani tyto námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Rovněž dovolací výtky mířící proti nákladovým výrokům nečiní dovolání přípustným. I když je rozhodnutí o nákladech řízení začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí, má vždy povahu usnesení. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně 24. května 2006 JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu