4 Tdo 187/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 187/2026 Datum rozhodnutí: 20.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Souhrnný trest, Trestní řízení Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., § 205 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 205 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák., § 196 odst. 2 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 187/2026-1960 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání obviněného R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 154/2018, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 T 154/2018 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (pod body 1 a 2), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1 a 4), přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku (pod bodem 3) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (pod bodem 4). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti, stručněji řečeno, dopustil tím, že: ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2013, č. j. 5 T 69/2012, který nabyl právní moci dne 3. 7. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 14 To 184/2013, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a to ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 11. 4. 2017, přesto 1) dne 6. 11. 2017 v době od 11:30 hod. do 11:54 hod. v zištném úmyslu nezjištěným způsobem překonal zámek č. 19/20, nacházející se v suterénu objektu na XY v Ostravě - XY, kde z nezajištěné zásuvky pracovního stolu odcizil hnědou koženou rozkládací peněženku v hodnotě 50 Kč s finanční hotovostí ve výši 400 Kč, se zde uloženým občanským průkazem, řidičským průkazem, kartou České průmyslové zdravotní pojišťovny, platební kartou Visa společnosti Raiffeissen bank, neuvedeným počtem stravenek Sodexo v hodnotě 50 Kč, kartou fitness centra Fit Life, vše na jméno a ke škodě majitele M. B., a dále s uloženým osvědčením o registraci osobního motorového vozidla zn. Mercedes - Benz Vito 116, RZ XY, zelenou kartou k tomuto vozidlu a Shell kartou k tankování pohonných hmot, vše bez hodnoty, ke škodě poškozené společnosti NIARA s.r.o., IČ: 61972835, se sídlem 28. října 68/165, Ostrava - Mariánské Hory, čímž způsobil poškozenému M. B., škodu odcizením ve výši 1 085 Kč, 2) dne 7. 11. 2017 v době od 13:47 hod. do 13:57 hod. v Ostravě – XY, na ul. XY v zištném úmyslu vstoupil do správní budovy společnosti XY, a dále do nezajištěné kanceláře č. 106, v níž se tou dobou nikdo nenacházel a odcizil z ní volně odložený mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J3 J320F, černé barvy, IMEI 356904086200261, v hodnotě 2 700 Kč, který byl uložený do ochranného černého koženého zavíracího pouzdra v hodnotě 350 Kč, finanční hotovost v nezjištěné výši, přičemž uvnitř mobilního telefonu byla dále vložena paměťová SD karta o velikosti 64 GB v hodnotě 350 Kč a SIM karta společnosti O2, čímž způsobil poškozené společnosti ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a.s., IČ: 27796051, se sídlem Vratimovská 689, 719 00 Ostrava, škodu odcizením telefonu a SIM karty v celkové výši 2 700 Kč a poškozené L. Z., škodu odcizením obalu a paměťové karty ve výši 700 Kč, 3) v době od 12. 4. 2017 do 3. 3. 2018, kdy byl umístěn do výkonu vazby na Slovensku, vyjma měsíce května 2017, kdy zaslal k rukám oprávněné částku ve výši 37,92 Euro (v přepočtu 1 007 Kč při kurzu 26,564 Kč/Euro v měsíci květnu 2017) v obci XY na Slovensku, v Ostravě ani jinde, vědom si své vyživovací povinnosti, ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), a to i přesto, že mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a dále byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Martině, Slovenská republika, č. j. 12P/11/2012-35 ze dne 4. 5. 2012, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2012, a kterým mu byla uložena povinnost přispívat na výživu jmenované částkou ve výši 6 500 Kč měsíčně, splatnou vždy 20. dne v měsíci k rukám její matky Z. Z., čímž způsobil dluh na běžném výživném ve výši 70 493 Kč, přičemž své povinnosti se úmyslně vyhýbal tím, že ačkoliv byl po část sledovaného období, konkrétně v době od 21. 8. 2017 do 3. 10. 2017 zaměstnán ve společnosti 3B Invest, a.s., IČ 27771261 se sídlem Třanovského 764, 738 01 Frýdek - Místek, pracovní poměr byl ze strany zaměstnavatele ukončen, jelikož přestal do zaměstnání svévolně docházet a po zbytek sledovaného období nevyvíjel žádnou stálou a řádnou pracovní činnost, prostřednictvím které by si opatřil finanční prostředky k úhradě byť části výživného, ani se o práci kvalifikovaným způsobem nijak nezajímal, kdy ani nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce České republiky nebo Slovenské republiky, 4) dne 15. 4. 2021 od 12:55 hodin do 13:15 hodin v Ostravě - XY na ulici XY, v areálu společnosti XY, ve správní budově XY, ve zištném úmyslu nezjištěným způsobem bez použití násilí, vnikl do uzamčené kanceláře číslo 106, ze které odcizil 1 ks pánské černé brašny nezjištěné značky v současné době v hodnotě 500 Kč, ve které byl vložen 1 ks notebook značky Dell Latitude E6430S, sériové číslo 1KSYWW1, 4 GB RAM s příslušenstvím majitele Vítkovice Steel a.s., v hodnotě 5 000 Kč, 1 ks sportovní peněženka, látková bez hodnoty s vloženou hotovostí ve výši 1 000 Kč, 1 ks platební karta společnosti Česká spořitelna a.s., vydaná na jméno R. S. v současné době v hodnotě 250 Kč, 2 ks průkazů zdravotní pojišťovny bez hodnoty, 1 ks velký technický průkaz k vozidlu Hyundai i30 kombi, RZ XY registrovaného na jméno D. K., v hodnotě 100 Kč, čímž poškozené společnosti Vítkovice Steel a.s., IČ: 27801454, se sídlem Českobratrská 3321/46, 702 00 Moravská Ostrava, způsobil škodu odcizením ve výši 5 000 Kč, dále poškozenému R. S., způsobil škodu odcizením ve výši 1 750 Kč a poškozené D. K., způsobil škodu odcizením ve výši 100 Kč.

2. Za skutky uvedené pod body 1), 2), 3) kvalifikované jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písmeno g) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, jenž nabyl právní moci dne 27. 5. 2021, byl obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, jenž nabyl právní moci dne 27. 5. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Za skutky uvedené pod bodem 4) kvalifikované jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 103 T 144/2021, jenž byl obviněnému doručen dne 1. 11. 2021 a nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, byl obviněnému podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 103 T 144/2021, jenž byl obviněnému doručen dne 1. 11. 2021 a nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným: - M. B., částku ve výši 500 Kč, - L. Z., částku ve výši 700 Kč, - R. S., částku ve výši 1 000 Kč.

5. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a to: - M. B., - L. Z., - R. S.

6. Dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody zcela odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a to: - společnost ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a.s., IČ: 27796051, se sídlem Vratimovská 689, 719 00 Ostrava, - D. K.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu, jakož i do navazujících výroků v rámci adhezního řízení. Krajský soud v Ostravě (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, přičemž za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), písm. c) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného opětovně vinným skutky uvedenému pod body 1 až 4 rozsudku soudu prvního stupně. Za skutky pod body 1), 2) a 3) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2021, obviněnému uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 80/2018, jenž nabyl právní moci dne 27. 5. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

8. Za trestnou činnost uvedenou pod bodem 4) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 9. 2021 (správně dne 30. 9. 2022 - poznámka NS), č. j. 103 T 144/2021–99 který byl obviněnému doručen dne 1. 11. 2021 a který nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2021 (správně dne 7. 9. 2022 - poznámka NS), č. j. 10 T 24/2022–615, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, č. j. 6 To 414/2022–713, byl obviněnému podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

9. Současně byly zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 30. 9. 2021, č. j. 103 T 144/2021– 99, který byl obviněnému doručen dne 1. 11. 2021 a který nabyl právní moci dne 10. 11. 2021, z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2021, č. j. 10 T 24/2022–615, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, č. j. 6 To 414/2022–713, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

10. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozeným: - M. B., částku ve výši 500 Kč, - L. Z., částku ve výši 700 Kč, - R. S., částku ve výši 1 000 Kč.

11. Následně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních a to: - M. B., - L. Z., - R. S.

12. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: - obchodní společnost Liberty Ostrava a.s., IČ: 451 93 258, se sídlem Vratimovská 689/117, 719 00 Ostrava-Kunčice, - D. K., odkázání se svými nároky na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

13. Týmž rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný za skutek uvedený pod bodem 2) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2021, č. j. 10 T 24/2022–615, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, č. j. 6 To 414/2022–713, právně kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 T 154/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť se domnívá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první a třetí alternativě, neboť jsou podle něj v daném případě rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že daná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.

15. Obviněný se nejprve zabývá argumentací ve prospěch dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž uvádí, že jak odvolací, tak nalézací soud porušily jeho právo být přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Akcentuje, že soud prvního stupně konal hlavní líčení dne 24. 1. 2025 přesto, že těsně před jeho konáním osobně donesl na podatelnu omluvu z hlavního líčení, neboť byl předchozí den pro své dýchací potíže ošetřen na pohotovosti, což doložil. Uvádí, že na základě skutečnosti, že byl schopen se dostavit k soudu a doručit svou omluvu a zároveň na základě výpovědi úřednice na podatelně, která jej neslyšela kašlat, nalézací soud dovodil, že je zdravý a schopný se účastnit hlavního líčení. Zdůrazňuje, že se jeho intenzivní kašel neprojevuje po jedné nebo dvou větách při rozhovoru s úřednicí na podatelně, ale při delším mluvení, například tedy během hlavního líčení. Zdůrazňuje, že se v minulosti hlavních líčení vždy účastnil a aktivně se obhajoval, a proto muselo být i soudu prvního stupně zřejmé, že bude chtít tohoto svého práva využít i v předmětném řízení. Situaci, kdy nalézací soud provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, považuje za znemožnění obhajoby, neboť se obhajoval sám a nebyl tak nikdo, kdo by mohl hájit jeho práva, když byl dle svého tvrzení zdravotně indisponován.

16. Dalším pochybením, které je podle dovolatele přiřaditelné pod výše zmíněný dovolací důvod, je to, že odvolací soud s postupem nalézacího soudu souhlasil. Navíc sám provedl veřejné zasedání dne 4. 8. 2025 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv byl k tomuto veřejnému zasedání předvolán a svou účast omluvil. Zdůrazňuje, že v situaci, kdy byl odvolacím soudem předvolán, a ne pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, je zjevné, že předseda senátu považoval jeho účast za nutnou. Uvádí, že tím, že se z veřejného zasedání omluvil, dal jasně najevo, že chce aktivně uplatňovat své právo na obhajobu. Akcentuje, že vzhledem k tomu, že jeho omluva ze zdravotních důvodů byla vyhodnocena jako nepodložená, a proto byla věc projednána hned na prvním veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu stanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny. Na závěr argumentace k tomuto dovolacímu důvodu znovu poukazuje na to, že se předchozích stádií trestního řízení aktivně účastnil a že v jeho věku již není zdraví takovou samozřejmostí.

17. Následně dovolatel rozvádí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, přičemž akcentuje, že jeho námitky, které se týkaly nesrovnalostí v důkazech, nebyly odvolacím soudem vzaty v potaz. Ke skutku pod bodem 1) uvádí, že poškozený B. nebyl schopen odpovědět na dotaz, podle čeho poznal, že peněženka, kterou si obviněný prohlížel (toto vyplývá z kamerových záznamů), byla jeho. Dále rozporuje závěry z výpovědí poškozeného B. a svědka K., že byla kancelář poškozeného v době skutku uzavřena, a poukazuje na protichůdnou výpověď svědka Z., který hovořil o odemčené kanceláři, což soudy považovaly za nepodstatný detail. Poukazuje na to, že svědek B. odněkud přijel, a táže se, jak je tedy možné, že neměl peněženku u sebe. Namítá, že fotografie z místa činu byly pořízeny PČR až po dvou dnech, přičemž z poškozených fotografií podle obviněného není patrné větší poškození zámku. Znovu rozporuje odlišné výpovědi svědků, přičemž odkazuje na výpověď svědka Zajace, který podle obviněného uvedl, že dveře poškozeny vůbec nebyly. Akcentuje, že výpověď tří svědků (pravděpodobně Z., K. a B. – poznámka NS) se liší významně, přičemž soudy opomenuly, že každý ze svědků uvádí jiné datum, kdy měli zhlédnout kamerové záznamy. Obviněný si klade otázku, jak je možné, že by pachatel neodcizil i druhou peněženku, která byla v kanceláři přítomna. Z uvedených skutečností tak vyplývá, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se vůbec nějaká peněženka poškozenému předmětného dne ztratila.

18. Ke skutku pod bodem 2) opakovaně namítal, že je „fyzikálně nemožné“, aby svědkyně G. mohla vidět jakýkoliv pohyb ze své kanceláře do kanceláře poškozené Z., které měl odcizit telefon. Zdůrazňuje, že trval na výslechu L., který měl být podle tvrzení poškozené ve své kanceláři, z čehož odvolací soud dedukuje, že se jedná o vedlejší kancelář, ze které nebylo nic vidět. Dovolatel ovšem namítá, že kancelář svědka byla od kanceláře poškozené oddělena skleněnými plochami, tedy L. – pokud byl přítomen – musel pachatele vidět. Svědek L. však vyslechnut nebyl. Odvolací soud pouze konstatoval, že poškozená Z. označila jako osobu, která měla pachatele na místě činu vidět, svědkyni G. Dále obviněný uvádí, že jím navrhovaný svědek mohl mít lepší výhled do kanceláře poškozené. Namítá, že nebyly zajištěny všechny kamerové záznamy, nebo alespoň ty z jídelny, když tvrdí, že telefon našel v jídelně, nikoliv v kanceláři. Za největší nedostatek pak považuje to, že policie nezajistila detailní plánek rozmístění kanceláří z místa činu, což by podle tvrzení obviněného jednoznačně potvrdilo to, že svědkyně G. nemohla mít takový výhled a přehled, co se děje před kanceláří poškozené Z., jak tvrdila.

19. Ke skutku pod bodem 4) namítá, že na kamerových záznamech nebylo zaznamenáno, že taška, kterou měl na rameni, byla značky DELL, která měla být odcizena z kanceláře poškozeného S. Upozorňuje, že chybí časová a datumová stopa na zajištěných videozáznamech společně se zjištěním poškození zámku na dveřích kanceláře poškozeného, přičemž opakovaně vznáší pochybnosti o své vině v tomto bodě napadeného rozsudku. Uvádí, že poškozený S. měl jakožto bezpečnostní pracovník detailní přehled o rozmístění kamer v celé kancelářské budově, a přesto poskytl policii pouze zlomek kamerových záznamů, které podle obviněného dostatečně nemapují jeho pohyb po areálu a už vůbec na jeho pohyb v šatnách, kde byl odcizený notebook následně nalezen.

20. Dále dovolatel rozvádí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť tento dovolací důvod zde neuvádí explicitně. Uvádí, že je přesvědčen, že tři tresty, z toho dva souhrnné, které mu byly uloženy odvolacím soudem, mu nebyly uloženy v souladu se zákonem. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvádí, že Okresní soud v Karviné v rozsudku ze dne 7. 9. 2021, č. j. 1 T 24/2022-615, pochybil, pokud mu neuložil tresty dva, z čehož jeden měl být souhrnný za skutek pod bodem 1) a skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 103 T 144/2021, který mu byl doručen dne 1. 11. 2021 a nabyl právní moci dne 10. 11. 2021 a druhý samostatný trest za skutek pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v Karviné. Z pohledu tohoto závěru ovšem obviněný poukazuje na to, že ačkoliv si ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 24/2022 (správně 10 T 24/2022 - poznámka NS) podal odvolání, tehdy Krajský soud v Ostravě toto pochybení nenapravil z důvodu zákazu reformace in peius. Nyní ovšem, ačkoliv si v nyní projednávané věci podal odvolání rovněž pouze on, odvolací soud napravil zpětně předchozí pochybení a uložil mu místo dvou souhrnných trestů, dva tresty souhrnné a jeden samostatný za skutek pod bodem 2) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2021, č. j. 1 T 24/2022-615, tedy celkem tresty tři. Uvádí, že byť jsou v součtu uložené tresty výhodnější, má za to, že nicméně totožnou věc přece mohl učinit odvolací soud v rámci odvolacího řízení vedeném pod sp. zn. 6 To 414/2022. Obecně se uložené tresty obviněnému jeví jako nepřiměřeně přísné, neboť způsobená škoda v nyní projednávané věci byla, vyjma skutku pod bodem 3), naprosto minimální, stejně jako škody uvedené v popisu skutku z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 103 T 144/2021, a skutku pod bodem 1) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2021, č. j. 1 T 24/2022-615 (správně ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022-615 poznámka NS). Proto druhý souhrnný trest, jenž mu odvolací soud uložil, je ve své výměře naprosto nepřiměřeně přísný, stejně jako následný samostatný trest uložený za jednání popsané ve skutku pod bodem 2) z rozsudku Okresního soudu v Karviné, ze dne 7. 9. 2021, č. j. 1 T 24/2022-615 ((správně ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022-615 poznámka NS). Postup odvolacího soudu, který původně odmítal napravit pochybení Okresního soudu v Karviné, a toto pochybení následně tedy opravil v rámci ukládání souhrnných trestů v úplně jiné trestní věci (této trestní věci) se mu jeví jako nezákonný a tedy odvolací soud věc - podmínky uložení souhrnných trestů - nesprávně právně posoudil.

21. Následně obviněný již pouze rekapituluje uplatněné dovolací důvody a závěrem dovolání navrhuje Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 5 To 185/2025, a současně i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 T 154/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí.

22. Na závěr s ohledem na okolnost, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, obviněný žádá Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o, neboť se cítí nevinný a je přesvědčen, že jeho práva na obhajobu byla flagrantním způsobem porušena. Současně má za to, že výkon trestu v jeho věku a zdravotním stavu by mohl mít fatální následky, přičemž současně je navíc aktuálně jedinou osobou, která pečuje o jeho sedmaosmdesátiletou matku, která s ohledem na svůj věk a zdravotní stav potřebuje zajistit péči, když na zajištění její péče mu aktuálně zbývá málo času.

23. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 18. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 846/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

24. Následně státní zástupce akcentuje, že dovolací argumentace je z podstatné části shodná s námitkami, které byly prezentovány v předchozích stádiích trestního řízení – vyjma té části námitek, v níž odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Státní zástupce upozorňuje na to, že za situace, kdy je dovolání obviněného z valné části pouze doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stádiích trestního řízení, s níž se navíc oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly, dopadá na tento stav judikatura Nejvyššího soudu, a to konkrétně rozhodnutí vedené pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Z citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že se v těchto situacích zpravidla bude jednat o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

25. Poté připomíná, že je nutno mít na paměti, že je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který je možno – na rozdíl od dovolání – podat jen z důvodů, které jsou taxativně vymezeny v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., eventuálně v § 265b odst. 2 tr. ř. Je tedy vyloučeno, aby bylo dovolání podáno z jiného důvodu. Nestačí však, aby byl zákonný důvod jen formálně deklarován, ale je nutno, aby mu obsahově odpovídaly konkrétní námitky, na nichž je dovolání založeno. Uplatněné námitky mají totiž relevanci dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dále státní zástupce rozvádí obecná východiska judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolání.

26. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. d) tr. ř., jehož naplnění dovolatel spatřuje v tom, že jak nalézací soud v případě hlavního líčení, tak i odvolací soud v případě veřejného zasedání o odvolání, jednaly v jeho nepřítomnosti bez splnění zákonných podmínek, čímž porušily mj. jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, státní zástupce uvádí, že může být uplatněn pouze za situace, kdy je porušeno konkrétní zákonné ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003. Připouští, že zpochybňování neakceptace omluv z hlavního líčení obviněného soudem pod tento dovolací důvod podřadit lze. Dále připomíná zákonná východiska, z nichž lze dovozovat podmínky pro (ne)přítomnost obviněného u hlavního líčení. U aktuálně posuzované trestní věci státní zástupce vyjadřuje přesvědčení, že konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného dne 24. 1. 2025 nic nebránilo, neboť obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu, přičemž trestní řízení bylo vedeno pro – z hlediska spáchání a jejich povahy – spíše banální trestné činy, za které byl ohrožen trestní sazbou maximálně tři roky odnětí svobody. Navíc se jednalo o trestné činy, které byly i přes námitky dovolatele spolehlivě objasněny celou řadou důkazů, které byly specifikovány jak v rozsudku nalézacího, tak rozsudku odvolacího soudu. K samotnému hlavnímu líčení u nalézacího soudu byl obviněný řádně a včas předvolán a stejně tak mu byla doručena obžaloba. Byl vyslechnut také v přípravném řízení, kdy mu bylo policejním orgánem posléze umožněno prostudovat spisy. K samotné účasti obviněného u hlavního líčení konaného 24. 1. 2025 je možno uvést toliko, že se sice obviněný pro své údajné zdravotní problémy z tohoto hlavního líčení omluvil, avšak jak nalézací, tak i odvolací soud ověřil, že se jednalo zjevně o součást opakovaných obstrukcí z jeho strany. Obviněný těmito obstrukcemi opakovaně bezdůvodně zmařil konání několika hlavních líčení, přičemž těmto situacím se nalézací soud věnoval obsáhle v bodě 1 odůvodnění rozsudku ze dne 24. 1. 2025 a odvolací soudu pak stejně podrobně v bodech 20 a 21 odůvodnění rozsudku ze dne 4. 8. 2025. Státní zástupce tyto trefné argumenty nehodlá opakovat a pro stručnost pouze upozorňuje na několik situací, kdy obviněný i přes dokládanou pracovní neschopnost evidentně pracoval, přičemž z důvodu jeho pracovní neschopnosti bylo odročeno hlavní líčení u nalézacího soudu. Dále upozorňuje na situaci, kdy obviněný zjevně lhal o své hospitalizaci a plánované operaci ve Fakultní nemocnici Bulovka. Státní zástupce uvádí, že za uvedené situace bylo naprosto v pořádku, že nalézací soud vyhodnotil dovolatelovu omluvu jako ryze účelovou, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí vedená po sp. zn. 7 Tdo 421/2002 či sp. zn. 5 Tdo 408/2013).

27. Ohledně konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného předně uvádí, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř může dojít při porušení ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Státní zástupce ovšem připouští, že odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolal, nikoliv vyrozuměl. Takový postup zřejmě odůvodnila skutečnost, že soud druhého stupně hodlal doplnit dokazování. Z pohledu tohoto závěru ovšem státní zástupce akcentuje skutečnost, že odvolací soud použil vz. 17, ve kterém je předvolávaná osoba výslovně upozorněna na to, že může být jednáno i v jeho nepřítomnosti. Proto má státní zástupce za to, že v dané věci mohl soud druhého stupně konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Za podstatné z pohledu tohoto prezentovaného závěru státní zástupce poukazuje na to, že omluva obviněného byla vyhodnocena jako ryze účelová, takže účasti obviněného u veřejného zasedání nic nebránilo. Nadto u veřejného zasedání bylo dokazování doplněno jen drobným způsobem a ve prospěch obviněného.

28. Následně se státní zástupce ve svém vyjádření věnuje námitkám dovolatele podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil v jeho první a třetí alternativě. K tomuto uvádí, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit jen výhrady spočívající v tvrzení, že soudy (z pohledu dovolatele bezdůvodně) neprovedly jím navržené důkazy. Ostatní námitky vztahující se k výroku o vině nicméně ani pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Poté státní zástupce připomíná obecná východiska k tzv. extrémnímu rozporu, přičemž akcentuje, že k závěru o existenci tzv. extrémního rozporu lze dospět výlučně v případě svévolného hodnocení důkazů, nikoliv v návaznosti na to, že obviněný vlastním hodnocením důkazů dospěje k odlišným závěrům. Právě na odlišném hodnocení skutkových zjištění v porovnání s tím, jak je hodnotily soudy, spočívá argumentace obviněného. Státní zástupce připomíná, že provedené důkazy hodnotí a skutkové závěry formuje výlučně soud, nikoliv obviněný či státní zástupce.

29. Ke třetí alternativě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští, že údajné neprovedení některých dovolatelem navržených důkazů je sice pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, avšak postrádá opodstatnění. Státní zástupce upozorňuje na to, že dokazování není bezbřehé a závisí pouze na úvaze soudu, které důkazy provede a které ne, přičemž tento postup musí náležitě odůvodnit. V této trestní věci tento požadavek byl podle jeho názoru naplněn, jelikož neprovedení konkrétního důkazu bylo řádně odůvodněno (viz str. 5 protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2025 nebo body 30 a 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu či body 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

30. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit žádnou z námitek obviněného směřovaných proti výroku o vině a připomíná obecná východiska pro úspěšně uplatnění tohoto dovolacího důvodu. Má za to, že obviněný pod tento dovolací důvod řadí výhrady proti uloženému trestu, přičemž podle názoru státního zástupce obviněný tyto námitky přednesl i v poněkud neucelené a málo přehledné formě, kdy část z nich ani dostatečně konkrétně neodůvodnil. Připouští, že námitku proti uložení souhrnného trestu pod tento dovolací důvod podřadit lze. Akcentuje, že v této trestní věci byly souhrnné tresty ukládány odvolacím soudem po právu a s respektem k pravidlům vymezeným v § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Současně ovšem připomíná, že konkrétní druh a výše uloženého trestu je věcí volné úvahy soudu a nelze do ní zasahovat dovoláním. Státní zástupce dále uvádí, že obviněný vyjádřil názor, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada zákazu reformatio in peius. Podle názoru státního zástupce se jedná o námitku procesního charakteru, kterou obecně vzato nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Současně ovšem připouští, že vzhledem k ústavněprávním přesahům (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08) by tuto námitku obviněného musel Nejvyšší soud zohlednit, avšak podle jeho názoru v aktuálně řešené trestní věci odvolací soud v tomto ohledu nepochybil a uvedenou zásadu tak neporušil. Akcentuje, že byť to skutečně byl jen obviněný, kdo podal odvolání, tak nelze pominout to, že odvolací soud tomuto v dílčí části vyhověl, přičemž tato změna se týkala pouze drobné úpravy skutkových zjištění a neměla žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. Připouští, že odvolací soud výrazněji zasáhl jen do výroku o trestu, čímž ovšem ale fakticky dovolatelovo postavení nezhoršil. Podle názoru státního zástupce odvolací soud totiž postavení dovolatele zlepšil, neboť v důsledku jeho zásahu a odpovídajícího uložení souhrnných trestů mu za veškerou trestnou činnost – tedy i tu, ohledně které výroky o trestech zrušil – zůstaly uloženy pouze tresty v celkové výměře 52 měsíců trestu odnětí svobody (nepodmíněného) namísto původně uložených 66 měsíců trestu odnětí svobody (nepodmíněného).

31. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy státní zástupce vyjadřuje přesvědčení, že námitky obviněného dílem pod jím označené dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně návrhu dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí nevyhověl. Pro jím požadovaný postup podle § 265o totiž nejsou splněny zákonné podmínky. Státní zástupce dále vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

32. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obhájci obviněného k případné replice. Ke dni rozhodování Nejvyšší soud případnou repliku neobdržel.

III. Přípustnost podaného dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

35. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

36. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem –advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

37. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle nějž nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 263 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stádiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

38. Obviněný své dovolání opírá i o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

39. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

41. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tzv. opomenuté důkazy, porušení zákonných ustanovení o ukládání uložení trestu, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

42. Nejprve je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, z výjimkou porušení ustanovení o účasti u veřejného zasedání, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2023 (viz č. l. 838 až 839 verte, resp. 840 až 844 spisového materiálu). Lze tedy konstatovat, že dovolací argumentace obviněného, přinejmenším její podstatná část, představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 30 až 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 5 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zde je namístě pro jistou přesnost podotknout, že odvolací soud se posuzovanou věcí zabýval již podruhé, když předchozí první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 11 T 154/2018-916, zrušil a věc nalézacímu soudu vrátil k novému projednání s pokyny, v jakém směru je nezbytné doplnit dokazování. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

43. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud nejprve zabýval naplněním zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Předně je třeba zdůraznit, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

44. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech, pokud bylo konáno hlavní líčení a veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout následující. Předně je třeba uvést, že taková námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Jak v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, tak v případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, je podstatou dovolací argumentace obviněného tvrzení, že svoji nepřítomnost řádně omluvil zdravotními důvody, které mu znemožňovaly se těchto jednání účastnit. Z pohledu zvolené dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud ještě za nezbytné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

45. Nejprve je třeba uvést, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny ovšem není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Důležité je, aby konáním těchto jednání v nepřítomnosti obviněné nebylo soudní řízení dotčeno jako celek v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

46. Předně je třeba uvést, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam.

47. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že hlavní líčení lze podle § 202 odst. 2 tr. ř. konat v nepřítomnosti obviněného jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). U tohoto ustanovení jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení). Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v jeho nepřítomnosti, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř. Ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. stanoví, kdy není možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, což je v případě, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněný byl na svobodě a byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až 3 léta, tedy nejde o hranici převyšující pět roků pro závěr o nutné obhajobě podle § 36 odst. 3 tr. ř.

48. V dané věci je podstatou dovolací argumentace obviněného, jak již bylo naznačeno, tvrzení, že svoji neúčast u hlavního líčení řádně omluvil, když současně akcentuje, že v řízení před soudem neměl obhájce, takže nikdo nemohl hájit jeho práva. Z pohledu platné právní úpravy týkající se konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že formální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. byly v dané věci splněny, což ani v podaném dovolání nezpochybňuje.

49. Lze skutečně připustit, že obviněný svoji nepřítomnost u hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2025 omluvil zdravotními důvody (viz č. l. 1688-1698) s tím, že požádal o odročení hlavního líčení. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že se nejednalo o řádnou omluvu, když z předložených lékařských zpráv nevyplývalo, že zdravotní potíže obviněného mu znemožňují účast u hlavního líčení (viz body 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když jeho omluvu vyhodnotil jako obstrukční a rýze účelovou. V dané věci jde tedy o řešení otázky, zda se jednalo o řádnou omluvu se strany obviněného či nikoliv. Při řešení dané otázky je předně nutno odkázat na úvahy soudu prvního stupně, který řádně a dostatečným způsobem rozvedl, proč má za to, že se nejednalo o řádnou omluvu.

50. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že v dané věci nelze skutečně pominout, že obviněný opakovaně žádal o odročení hlavních líčení ze zdravotních důvodů, přičemž byl ze strany soudu prvního stupně opakovaně poučován o tom, že k řádně a akceptovatelné omluvě nepostačuje jen podání žádosti o odročení hlavního líčení a předložení lékařské zprávy (viz např. č. l. 1570, 1680, 1681), nýbrž, že je třeba žádost o odročení hlavního líčení doložit lékařskou zprávou, že mu zdravotní stav neumožňuje účast u hlavního líčení, kdy takové potvrzení bylo v minulosti i obviněným předloženo (viz např. č. l. 1577). Současně je třeba uvést, že obviněný byl právě v souvislosti s nařízeným hlavním líčením dne 24. 1. 2025 opakovaně ze strany soudu prvního stupně poučován o tom, že pokud nepředloží předmětné potvrzení, bude hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 1648, 1680, 1683), takže obviněnému bylo známo, že pokud skutečně nepředloží potvrzení ošetřujícího lékaře, že není schopen účastnit se hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2025 ze zdravotních důvodů, tak toto proběhne v jeho nepřítomnosti. Jinak vyjádřeno, obviněný byl tzv. dopředu informován o tom, že samotná lékařská zpráva o jeho ošetření ve zdravotnickém zařízení nepředstavuje řádnou omluvu neúčasti u hlavního líčení, včetně toho, že za takové situace proběhne hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Navíc nelze pominout ani to, že i soud prvního stupně si sám ověřoval, zda je schopen obviněný účasti u hlavního líčení (viz č. l. 1657), když reagoval na jisté předchozí poznatky o tom, že obviněný v době, kdy mu neměl zdravotní stav umožňovat účast u hlavního líčení a byla mu vystavena dočasná pracovní neschopnost pracoval (viz č. l. 1597, 1606). Proto má Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že ze strany obviněného se v případě omluvy a žádosti o odročení hlavního líčení ze dne 24. 1. 2025 nejednalo o řádnou omluvu.

51. Navíc podle Nejvyššího soudu nelze skutečně pominout, že v dané věci byly projednávány skutky, ve kterých bylo spatřováno spáchání přečinů podle § 205 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku, § 234 odst. 1 tr. zákoníku, § 196 tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jednalo se fakticky o bagatelní trestnou činnost, která měla být spáchaná v roce 2017, 2018 a v roce 2021, když obžaloba byla ohledně trestné činnosti z let 2017 a 2018 podána dne 1. 10. 2018, když v předmětné věci bylo do prvního odsuzujícího rozsudku ze dne 12. 12. 2022 (tento byl následně zrušen odvolacím soudem dne 19. 4. 2023…..) nařízeno celkem 15 hlavních líčení, kdy se jich fakticky konalo 10. Po vrácení věci bylo nařízeno 13 hlavních líčení a konalo se fakticky 6 hlavních líčení, kdy ve většině případů bylo hlavní líčení odročeno z důvodu žádosti obviněného. Lze tedy mít za to, že ve věci bylo provedeno i nadstandartní dokazování, když řada svědků byla vyslechnuta opakovaně. Nadto u hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2025 byla opětovně jen vyslechnuta svědkyně Z. a to ohledně trestné činnosti, která od 1. 1. 2026 již není trestným činem a ohledně které je nutno rozhodnout o poměrném zkrácení trestu a provedeny listinné důkazy, které se týkaly zejména předchozích odsouzení obviněného, placení výživného a současně rozhodnuto o zamítnutí důkazních návrhů obviněného. Vzhledem k tomu, jaké byly provedeny u tohoto hlavního líčení důkazy a skutečnosti, že rozhodující a podstatné důkazy z hlediska formulování skutkových zjištění byly provedeny v rámci hlavních líčení, kterých se obviněný účastnil, má Nejvyšší soud za to, že postup soudu, který provedl hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, představuje zásah, který byl akceptovatelný, protože k němu soud měl zákonný podklad. Soudní řízení tedy jako celek nepozbylo charakteru spravedlivého procesu. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

52. Následně se Nejvyšší soud zabýval tvrzeným porušení práva obviněného účastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání. Jak již bylo naznačeno, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou stanoveny tak rigorózně jako podmínky pro konání hlavního líčení. Tento závěr vyplývá i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020).

53. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání řeší zejména § 234 tr. ř., podle kterého „se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon pak stanoví „něco jiného“ právě např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).“ 54. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že „předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná.“ Tak tomu bude např. v případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. Pokud osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se podle § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání.

55. Z obsahu trestního spisu se podává, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nařídil předseda senátu odvolacího soudu dne 16. 6. 2025 na den 4. 8. 2025 (č. l. 1770 spisového materiálu). Obviněný byl k jeho konání předvolán, a to za použití vzoru č. 17n ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Toto předvolání mu bylo zasláno obálkou typu II. (doručování do vlastních rukou podle § 49 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) a obviněný ho prokazatelně převzal dne 10. 7. 2025. Obviněný se k nařízenému veřejném zasedání dne 4. 8. 2025 nedostavil a odvolací soud rozhodl k konání v jeho nepřítomnosti. Zde je na místě uvést, že obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání omluvil (viz č. l. 1811, 1812), když uvedl, že se chce veřejného zasedání zúčastnit a současně sdělil, z jakých důvodů nemůže předložit lékařskou zprávu o tom, že není schopen účasti u veřejného zasedání. Odvolací soud shledal, že předmětná omluva není řádná a rozhodl o konání veřejného zasedání o podaném odvolání v nepřítomnosti obviněného.

56. Jak již bylo naznačeno, obviněný tento postup odvolacího soudu zpochybňuje a namítá, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že se předně ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že omluva obviněného nebyla řádná. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na bod 13-16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stran toho, proč nepovažoval odvolací soud omluvu obviněného za řádnou. Pokud jde o námitku, že odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolal, nikoliv vyrozuměl, čímž dal najevo, že jeho účast u veřejného zasedání je nutná, považuje k této námitce Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. V dané věci není skutečně pochyb o tom, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán, nikoliv vyrozuměn. Přesto je třeba odmítnout názor, že pokud byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán, nelze nikdy konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1600/2014). Takový postup by byl vadný a mohl by představovat zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny ovšem zejména v případech, kdy soud konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného přesto, že mu obviněný sdělil a doložil vážný důvod své nepřítomnosti a výslovně dal najevo, že se chce zúčastnit veřejného zasedání.

57. Předně je třeba uvést, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán vz. 17n. Předmětné předvolání ovšem výslovně obsahuje poučení o tom, že veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného a že v rámci veřejného zasedání mohou být prováděny důkazy, s tím, že pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostaví, že se tím zbaví možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům. Jinak vyjádřeno, obviněný si přesto, že byl k veřejnému zasedání předvolám, musel být vědom toho, že u tohoto veřejného zasedání mohou být prováděny důkazy a že soud může konat v jeho nepřítomnosti, pokud neshledává jeho žádost o odročení veřejného zasedání důvodnou. Jestliže za dané situace při vědomí toho, že soud k vyhovění žádosti o odročení veřejného zasedání požaduje předložení lékařské zprávy prokazující neschopnost účastnit se veřejného zasedání, tuto lékařskou zprávu nepředložil, a dokonce v rozporu se skutečností tvrdil, že jeho ošetřující lékař je na dovolené a proto mu nemůže toto potvrzení vystavit (viz č. l. 1811, 1812, 1813) musel být obviněný srozuměn s tím, že jeho žádost o odročení veřejného zasedání bude vyhodnocena jako obstrukční a že veřejné zasedání může být konáno, včetně toho, že u veřejného zasedání může být doplněno dokazování. Ohledně samotného rozsahu dokazování provedeného u veřejného zasedání Nejvyšší soud vzal v úvahu, že odvolací soud ve věci opětovně vyslechnul poškozené v případě skutku pod body 1, 4 rozsudku soudu prvního stupně a to ohledně odcizených věcí, přičemž se jednalo o svědky, kteří byli již vyslechnuti v řízení před soudem prvního stupně, kdy v důsledku tohoto doplnění dokazování snížil výši způsobené škody. Současně provedl i určité listinné důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně a následně konstatoval spisy týkající se předchozích pravomocných odsouzení obviněného. Lze tedy mít za to, že rozsah doplnění dokazování před odvolacím soudem nebyl takový, aby došlo k zásahu do práva obviněného účastnit se řízení před soudem a že by zvoleným postupem odvolacího soudu řízení jako celek pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

58. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantním způsobem, ale že dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.

59. Ohledně námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je předně třeba uvést, že obviněný uplatnil první a třetí variantu tohoto dovolacího důvodu. Nejvyšší soud se nejprve zabýval relevantností první varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tj. námitkou, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Ve vztahu k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

60. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

61. Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, a to zejména soud prvního stupně, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i ve věci provedenými svědeckými výpověďmi, pořízenými kamerovými záznamy a provedenými listinnými důkazy. Zároveň se také řádně a dostatečně zabývaly věrohodností obhajoby obviněného a výpověďmi všech poškozených a dalších svědků (viz bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále body 22 až 33 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

62. Nejvyšší soud z pohledu uplatněných námitek dovolatele směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě musí tedy konstatovat, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy nižších stupňů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoliv obviněný ve svých dovoláních formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

63. Přesto jen toliko skutečně stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné na námitky obviněného stran naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reagovat. Pokud obviněný poukazuje na určité rozpory ve výpovědích slyšených svědků, tak na rozdíl od obviněného, stejně jako soudy nižších stupňů nepovažuje Nejvyšší soud tyto rozpory za podstatné a takového rázu, že by snižovaly věrohodnost těchto svědků a zejména poškozených. V tomto směru nelze skutečně pominout odstup času mezi spácháním předmětné trestné činnosti a výpověďmi svědků. Nadto výpovědi svědků, a to zejména poškozených podporují další důkazy, a to zejména zajištěné kamerové záznamy, ze kterých je zřejmé, že se obviněný na místě činu v dané době prokazatelně nacházel, kdy na některých kamerových záznamech je dokonce zachycen s odcizenými věcmi (viz body 1,4 rozsudku odvolacího soudu), přičemž nelze pominout ani skutečnost, že poškození odcizení věci ohlásili v podstatě bezprostředně, kdy uvedli okolnosti odcizení a přesně označili věci, které jim měly být odcizeny, kdy i někteří viděli obviněného na místě činu, včetně dalších svědků (viz bod 1, 3 rozsudku soudu prvního stupně).

64. Nejvyšší soud tedy ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a má za to, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud má tedy za to, že v projednávané věci se nejedná o tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

65. Následně se Nejvyšší soud zabýval naplněním třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. tzv. opomenutými důkazy. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný tuto námitku vztahuje k neprovedení výslechu svědka L. (bod 2 rozsudku soudu druhého stupně).

66. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

67. Zároveň je třeba poukázat na to, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

68. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové důkazy, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

69. Nejvyšší soud na základě shora uvedených východisek konstatuje, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že obviněný v průběhu trestního řízení, a to zejména v řízení před soudem prvního stupně měl řadu důkazních návrhů, které soud prvního stupně většinově akcentoval, když následně neprovedení dalších požadovaných důkazů řádně a dostatečně odůvodnil (viz body 30 a 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, protokol o hlavním líčení ze dne 24. 1. 2025, č. l. 1700). Jinak vyjádřeno, nalézací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování včetně navrhovaného výslechu L. zamítl, resp. dokazování těmito důkazními prostředky neprovedl, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, řádně odůvodnil. Odvolací soud se s jeho názorem o nadbytečnosti provedení výslechu svědka L. ztotožnil a důvody, pro které tak učinil, přiléhavě a přesvědčivě rozvedl v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku. Lze tedy uzavřít, že soudy neprovedení dovolatelem navržených důkazů věcně a adekvátně odůvodnily, a již z tohoto pohledu se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy, které by byly s to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

70. Jak již bylo naznačeno, obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném uložení třech trestů odvolacím soudem, konkrétně v uložení dvou souhrnných trestů a uložení jednoho samostatného trestu. Taková argumentace je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť nesprávné uložení souhrnného či úhrnného trestu či samostatného trestu představuje nesprávné hmotněprávní posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 933/2002). Pod tento dovolací důvod tedy nelze podřadit námitky stran druhu nebo výměry trestu, ale pouze proti jiným hmotněprávním vadám výroku o trestu, jako je např. právě pochybení soudu o uložení souhrnného, úhrnného nebo společného trestu za pokračování v trestné činnosti.

71. Nejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace směřující do naplnění tohoto dovolacího důvodu považuje za vhodné nejprve rozvést obecné předpoklady pro uložení souhrnného trestu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

72. Platí, že základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Za odsuzující rozsudek se považuje rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem, a za tento trestný čin mu byl uložen trest, ve vztahu, k němuž se ukládá souhrnný trest. Povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz (§ 314e odst. 8 TrŘ), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento trestní příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (viz R 29/2000). (PÚRY, František. § 43 [Úhrnný a souhrnný trest]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 888, marg. č. 12.). Rozhodující při úvaze o tom, zda v dané věci jsou splněny zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu, je vždy okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku či okamžik doručení trestního příkazu obviněnému, nikoliv okamžik, kdy první odsuzující rozsudek nebo trestní příkaz nabyl právní moci. Pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je vždy rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (popřípadě doručení trestního příkazu obviněnému) soudem prvního stupně, i když byl tento rozsudek (resp. trestní příkaz) v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je tedy možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek, kdy musí jít o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém) a přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele.

73. Ve vztahu ke konkrétně uplatněné dovolací argumentaci je třeba uvést, že tato je jednak velmi stručná, ale i částečně nepřehledná a neodůvodněná. Lze ovšem mít za to, že obviněný fakticky zpochybňuje zvolený postup odvolacího soudu, který napravil dřívější pochybení stran ukládání trestu ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022, ve které byl uložen podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, ačkoliv měl být správně uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku jednak souhrnný trest a to ke skutku pod bodem 1 tohoto rozsudku (přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku) k trestnímu příkazu Okresního soudu v Karviné -pobočka v Havířově vedený pod sp. zn. 103 T 144/2021 a jednak samostatný trestný čin za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uvedený pod bodem 2 tohoto citovaného rozsudku. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že již odvolací soud, který rozhodoval o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, toto pochybení tohoto soudu identifikoval, když ovšem dospěl k závěru, že ho nemůže sám napravit vzhledem k zákazu reformatio in peius, když odvolání si v předmětné věci podal toliko on sám. Klade si následně otázku, proč v nyní projednávané věci, kde si podal odvolání toliko on sám, takový postup byl možný a že takový postup mohl být zvolen již ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022.

74. Nejvyšší soud předně musí uvést, že v dané věci nemůže obecně hodnotit správnost postupu, který zvolil Krajský soud v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 414/2022 rozhodující o podaném odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022. Je tomu tak, že v dané věci rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž toto pravomocné rozhodnutí nebylo napadeno v dovolací lhůtě dovoláním. Nejvyšší soud tedy může hodnotit správnost postupu odvolacího soudu, ve vztahu k ukládaným trestům, včetně toho, zda postupem soudu nedošlo k porušení zásady reformatio in peius. Přesto jen stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že nesdílí názor Krajského soudu v Ostravě vyslovený ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 To 414/2022 stran toho, že náprava pochybení při ukládání trestu v předmětné věci by znamenala porušení zákazu zásady reformatio in peius. Je tomu tak proto, že podle Nejvyššího soudu byla případná náprava tohoto pochybení možná, aniž by došlo k porušení této zásady. Bylo např. možné ohledně skutku pod bodem 1 z rozsudku Okresního soudu v Karviné vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022 upustit od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a za trestnou činnost pod bodem 2 tohoto rozsudku pak uložit samostatný trest. Popř. bylo možno uložit souhrnný trest za trestnou činnost pod bodem 1 a za skutek pod bodem 1 k trestnímu příkazu ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 144/2021 a za trestnou činnost pod bodem 2 samostatný trest, kdy při ukládání trestu by soud byl vázán z pohledu zásady reformatio in peius jen tím, že by celková výměra takto uložených trestů nemohla překročit celkovou výměru trestu odnětí svobody, který byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022 (20 měsíců nepodmíněně). Nejvyšší soud má za to, že náprava pochybení stran neuložení souhrnného a samostatného trestu by naopak měla být ve prospěch obviněného, když totiž v důsledku postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 414/2022 zůstal vadný výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné beze změn (20 měsíců) a současně zůstal v platnosti podmíněně uložený trest z trestního příkazu věci vedené pod sp. zn. Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově vedený pod sp. zn. 103 T 144/2021, včetně toho, že tento trest mohl být v budoucnu případně přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody.

75. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda námitka porušení zásady reformatio in peius je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tato námitka je procesního charakteru. Nejvyšší soud má za to, že tato námitka není podřaditelná nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto její vznesení není možno podle dovolacího soudu v rámci řízení o dovolání pominout. Je tomu tak proto, že i v řízení o mimořádném opravném prostředku, se uplatňují požadavky na ochranu práv obviněného, které mají svůj podklad v jemu ústavními předpisy garantovaném právu na spravedlivý proces. Zde je třeba uvést, že judikatura Ústavního soudu již v minulosti zdůraznila, že zákaz reformatio in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Jeho porušení je tak nutno vnímat jako vybočení z mezí spravedlivého procesu, což podle Ústavního soudu zakládá protiústavnost rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z článku 4 Ústavy (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn.

I. ÚS 55/04, nebo ze dne

8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, dále též nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud důvodností této námitky zabýval.

76. Zásada zákazu reformationis in peius představuje garanci, která chrání obviněného v opravném řízení (tj. nejen v řízení o odvolání, ale též i v řízení o dovolání či o obnově řízení) tím, že znemožňuje soudu rozhodujícímu na podkladě opravného prostředku (řádného či mimořádného) podaného výlučně v jeho prospěch zhoršit na jeho podkladě postavení obviněného tím, že by v kterémkoli výroku, který se jej týká, provedl změnu, jež by se projevila v jeho neprospěch. Změnu zhoršující postavení obviněného tak může soud druhého stupně provést jen na podkladě aplikace § 259 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že v neprospěch obviněného může soud druhého stupně změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformationis in peius platí, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Tento zákaz ovšem platí pro odvolací soud za předpokladu, že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě, když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným. (Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 3078-3090).

77. Platí, že v neprospěch obviněného je rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkolim výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§ 246 odst. 1 písm. b)], a to v tom směru, že zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999 a PR 10/1998, s. 518). Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. V případě, že odvolací soud rozhoduje jen z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného a v rámci tohoto přezkumu zjistí pochybení soudu prvního stupně v uloženém trestu, musí vždy zvážit, zda je výsledek dosažený po případném odstranění vady pro obviněného změnou v jeho prospěch či neprospěch. Při ukládání trestu a uplatnění principu zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. se přihlíží k celkové přísnosti trestu uloženého soudem prvního stupně, a to i kdyby byl takový trest uložen v rozporu se zákonem (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 315/2024).

78. Přes jistou stručnost uplatněné dovolací argumentace se Nejvyšší soud zabýval nejprve tím, zda v dané věci byly splněny obecně podmínky pro uložení dvou souhrnných trestů a jednoho samostatného trestu. Nejvyšší soud má za to, že tyto podmínky splněny byly. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v případě trestné činnosti pod body 1, 2, 3 rozsudku odvolacího soudu není pochyb o tom, že první odsuzující rozsudek z pohledu ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku představoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020 sp. zn. 1 T 80/2018, kterým byl obviněný odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, který byl ukončen dne 23. 3. 2017. Není tedy pochyb, že nyní projednávaná trestná činnost uvedená pod body 1, 2 a 3 byla spáchaná dříve než byl vyhlášen první odsuzující rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2020 sp. zn. 1 T 80/2018. Proto byly v dané věci splněny všechny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu za trestnou činnost pod body 1, 2 a 3 k tomuto citovanému odsuzujícímu rozsudku.

79. Trestná činnosti pod bodem 4 byla spáchána 15. 4. 2021. Z předloženého spisového materiálu a zejména pak ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 103 T 144/2021, pak bylo zjištěno, že v této věci byl obviněný uznán vinným trestním příkazem ze dne 30. 9. 2021 (den doručení trestního příkazu obviněnému)) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 7. 9. 2021. Je tedy nepochybné, že za trestnou činnost pod bodem 4 rozsudku odvolacího soudu měl být ukládán souhrnný trest k odsouzení z tohoto trestního příkazu. V dané věci ovšem není současně pochyb o tom, že k tomuto trestnímu příkazu měl být uložen již souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v případě odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, když tento odsuzující rozsudek byl vyhlášen po doručení trestního příkazu ve věci vedené Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 103 T 144/2021. Je tomu tak proto, že ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022, byl obviněný pravomocně odsouzen pro dva trestné činy, když v případě skutku pod bodem 1 byl odsouzen za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil obviněný dne 1. 10. 2021 a pod bodem 2 byl odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 29. 11. 2021, tedy po doručení citovaného trestního příkazu. Z uvedeného je zřejmé, že souhrnný trest k trestnímu příkazu ze dne 30. 9. 2021 ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 103 T 144/2021, měl být ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022, uložen za trestnou činnost pod bodem 1 a za trestnou činnost pod bodem 2 měl být uložen samostatný trest. Takto ovšem ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022 nebylo postupováno, když tento soud uložil obviněnému podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody, přestože měl správně ve věci rozhodnout tzv. patrovým rozsudkem, tedy uložit za trestnou činnost pod bodem 1 souhrnný trest a za trestnou činnost pod bodem 2 samostatný trest.

80. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je nutno uzavřít, že v nyní projednávané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku za trestnou činnost pod bodem 4 ke dvěma odsouzením a to jednak k odsouzení z trestního příkazu ze dne 30. 9. 2021 ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 103 T 144/2021, ale i z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022 vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022, konkrétně ke skutku pod bodem 1 z tohoto rozsudku. Je tomu tak proto, že vzhledem k datu spáchání těchto trestných činů první odsuzující rozsudek představuje citovaný trestní příkaz. Z odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu je pak zřejmé, že odvolací soud napravil shora naznačené pochybení Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022 vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022, jenž aproboval i odvolací soud (viz usnesení krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 6 To 414/2022) tím, že správně uložil 2 souhrnné tresty odnětí svobody a za trestnou činnost pod bodem 2 z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, která byla pravomocná, uložil samostatný trest. Zde je ještě pro jistou přesnost na místě uvést, že soud prvního stupně rozhodující v nyní projednávané věci ukládal souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku za trestnou činnost pod bodem 4 toliko k trestnímu příkazu Okresního soudu v Karviné -pobočka v Havířově ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 103 T 144/2021. Není pochyb o tom, že postupem soudu prvního stupně byl obviněný kromě trestů ukládaných v nyní projednávané věci povinen vykonat i trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022. Tedy tento trest by měl vykonat vedle trestů, které mu byly uloženy soudem prvního stupně v nyní projednávané věci.

81. V dané věci jde tedy o to, zda postup, který zvolil odvolací soud byl možný a zda tímto postupem nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Nejvyšší soud má za to, že postup, který zvolil odvolací soud a kterým napravil předchozí právní pochybení stran ukládání souhrnného trestu, ke kterému došlo ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022 vedené pod sp. zn. 10 T 24/2022, v jehož důsledku taktéž ukládal nesprávně souhrnný trest i soud prvního stupně rozhodující v nyní projednávané věci byl možný a fakticky znamenal změnu ve prospěch obviněného. Předně je třeba zdůraznit, že tímto postupem došlo k tomu, že byly uloženy v souladu se zákonem souhrnné tresty podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, takže bylo napraveno pochybení, kterého se dopustily soudy při ukládání trestů v předchozích věcech a které by mohlo být napraveno obnovou řízení podle § 278 tr. ř. či prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona podle § 266 a násl. tr. ř. Zvolený postup nápravy tohoto pochybení pak nepochybně představoval nápravu ve prospěch obviněného a ve svých důsledcích neznamenal porušení zákazu reformationis in peius.

82. Pokud se týká skutečnosti, že odvolací soud za skutek pod bodem 2 z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, uložil samostatný trest, tak v tomto postupu nelze shledávat nějaké pochybení. V tomto směru je třeba akcentovat, že odvolacím soudem byl zrušen celý výrok u trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, který byl uložen jak za skutek pod bodem 1, tak i za skutek pod bodem 2 tohoto rozsudku, což bylo i výslovně vyjádřeno i ve výroku tohoto rozsudku. Za naznačené situace tedy bylo nutno nově rozhodnout o uložení trestu za celou trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, když výroky o vině z tohoto rozsudku zůstaly pravomocné a beze změn (odvolacím soudem byl zrušen výslovně toliko výrok o uloženém trestu z tohoto rozsudku). Za skutek pod bodem 1 z tohoto citovaného rozsudku pak byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, čímž bylo napraveno předchozí pochybení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 24/2022. Současně bylo nezbytné rozhodnout o uložení trestu ohledně skutku pod bodem 2 z tohoto citovaného rozsudku, a to trestu samostatného. Nejvyšší soud má za to, že takový postup byl možný za předpokladu, že tímto postupem nedošlo ke zhoršení postavení obviněného z pohledu zákazu reformationis in peius, když odvolání si v nyní projednávané věci podal toliko obviněný.

83. Z pohledu shora prezentovaného závěru se Nejvyšší soud následně zabýval tím, zda zvolený postup byl pro obviněného ve svém souhrnu příznivější a zda nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius, Nejvyšší soud má za to, že zvoleným postupem odvolacího soudu v nyní projednávané věci k porušení zákazu reformationis in peius nedošlo. Předně je třeba zdůraznit, že situace nastavena nyní odvolacím soudem z pohledu uložených trestů je pro obviněného nepochybně příznivější než situace, která byly nastolena soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba zdůraznit, že souhrnný trest uložený za trestnou činnost pod bodem 1, 2 a 3 rozsudkem odvolacího soudu, zůstal zcela beze změn oproti trestu uloženému za tuto trestnou činnost pod body 1, 2 a 3 soudem prvního stupně. Jiná je situace stran uloženého trestu za trestnou činnost pod bodem 4 z rozsudku odvolacího soudu. V tomto směru je třeba akcentovat, že soud prvního stupně za tuto trestnou činnost uložil souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k trestnímu příkazu Okresního soudu v Havířově -pobočka v Havířově ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 103 T 144/2021 a to v trvání 12 měsíců nepodmíněně za současného zrušení výroku o trestu z citovaného rozsudku. Zde je třeba na místě zdůraznit, že souhrnný trest byl ukládán k podmíněnému trestu odnětí svobody. Současně ovšem obviněnému byl v době rozhodování soudu prvního stupně pravomocně uložen a zůstal v platnosti trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, kterým byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Jinak vyjádřeno, kromě nepodmíněného trestu za trestnou činnost pod bodem 4 rozsudku odvolacího soudu v trvání 12 měsíců, zůstal u obviněného v platnosti uložený trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Postupem odvolacího soudu došlo k tomu, že obviněnému byl za trestnou činnost pod bodem 4 za současného zrušení výroku o uloženém trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, vedeném pod sp. zn. 10 T 24/2022 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a dále samostatný trest za trestnou činnost pod bodem 2, ve kterém byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, v trvání 12 měsíců nepodmíněně. Postupem odvolacího soudu tedy byla vytvořena situace, že obviněný má vykonat trest odnětí svobody v trvání 18 a 12 měsíců (celkem 30 měsíců), když ovšem již nemusí vykonat trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 10 T 24/2022, když výrok o trestu z tohoto citovaného rozsudku byl zrušen. Pokud by zůstal v platnosti rozsudek soudu prvního stupně obviněný by za trestnou činnost pod bodem 4 měl vykonat trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, kdy by nadále zůstal v platnosti trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Karviné vedený pod sp. zn. 1 T 24/2022 ze dne 30. 9. 2022, v trvání 20 měsíců, tedy trest odnětí svobody v celkové výměře 32 měsíců. Není tedy pochyb o tom, že zvoleným postupem odvolacího soudu byla pro obviněného vytvořena na podkladě jeho odvolání příznivější situace. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k porušení zákazu reformationis in peius v dovolání napadené věci nedošlo.

84. Na závěr obidum dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné uvést, že i pokud by postup odvolacího soudu stran ukládání souhrnného trestu za trestnou činnost pod bodem 4 a uložení samostatného trestu za zbývající trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Karviné ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 24/2022, shledal nesprávný, tak by nemohl dovolací soud toto pochybení napravit, když by zákon byl porušen ve prospěch obviněného a obviněný může podat dovolání jen ve svůj prospěch (viz R 26/2012). Za takového stavu by bylo nutno podané dovolání, pokud by podaná argumentace směřovala toliko do porušení ukládání souhrnného trestu a samostatného trestu odvolacím soudem, odmítnout jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011).

85. Pokud pak obviněný namítá nepřiměřenost uložených trestů, že tyto jsou nepřiměřeně přísné, tak tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Je tomu tak proto, že námitky proti uloženému trestu lze primárně namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pokud byl obviněnému uložen takový trest, který zákon nepřipouští nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu. O takovou situaci se v dané věci nejedná a obviněný to ani v rámci podaného odvolání netvrdí. Nadto je třeba zmínit, že „jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud pro stručnost za vhodné odkázat na úvahy odvolacího soudu stran trestů uložených obviněnému pod body 41 až 44 odůvodnění rozsudku tohoto soudu, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

86. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“ P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu