4 Tdo 508/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 508/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Změna právní kvalifikace, Nemajetková újma Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 508/2026-1149 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 dovolání obviněného D. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 5 To 86/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 5/2025, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného D. G. odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 T 5/2025, byl obviněný D. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno j) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud prvního stupně pak uložil obviněnému i povinnost k náhradě poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 8 889 Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. 5. 2025 do zaplacení, poškozenému Ministerstvu spravedlnosti České republiky ve výši 200 000 Kč, nemajetkovou újmu poškozené D. G. ve výši 1 316 935 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení, nemajetkovou újmu poškozené S. M. ve výši 1 170 207 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení, nemajetkovou újmu poškozenému T. G. ve výši 1 170 207 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení a náhradu škody poškozeným S. M. a T. G. ve výši 31 232 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tak, že: „Dne 9. 10. 2024 kolem 01:00 hodin na ulici XY v Ostravě – XY, krátce poté, co v opilosti opustil blízký bar, během chůze zaregistroval pokřikování v témže směru jdoucího jemu neznámého a rovněž opilého V. G., na chodníku na úrovni vchodu do domu č. XY vyčkal jeho příchodu, načež když se V. G. dostal do jeho bezprostřední blízkosti, dostali se do banální slovní a fyzické roztržky, která z jeho strany přerostla do masivního útoku vůči V. G., jehož svedl na zem do ležící polohy na záda, obkleknul jej, oběma rukama ho rdousil a opakovaně jej bil oběma pěstmi do obličeje, přičemž v útoku ustal, až když se V. G. přestal bránit a zůstal nehybně ležet, následně vstal, odstoupil od něj, vzal cestovní kufr V. G., s nímž popošel cca 30 metrů do přilehlého parku a odhodil ho do křoví, načež - aniž by mu V. G. zavdal jakoukoliv příčinu – stále ve zlostném nastavení vůči němu a současně s vidinou vylepšení své aktuální tristní finanční situace zmocněním se jeho věcí - se k bezvládně ležícímu V. G. vrátil a přinejmenším srozuměn s tím, že mu dalším masivním násilím může přivodit smrt, ho vysokou intenzitou síly opětovně napadnul, a to tak, že ho prudce opakovaně udeřil pěstí do obličeje, rdousil ho rukama, jednou paží ho chytil do kravaty a pěstí druhé ruky ho bil do obličeje, několikrát mu kolenem naskočil na krk a trup, rukama jej chytil za hlavu a nejméně 5x udeřil zadní části jeho hlavy o obrubník, načež vstal, popošel pár kroků, rukou udeřil do pravého předního okna na místě stojícího automobilu Škoda Fabia a bezprostředně na to se zmocnil na chodníku ležícího batohu V. G. s jeho osobními věcmi a dvěma mobilními telefony zn. LG Q60 a Samsung Galaxy A14 v celkové hodnotě 4 441 Kč, se kterým následně místo opustil, přičemž odcizený batoh stačil odložit ve vzdálenosti cca 245 metrů od místa napadení poté, co zjistil, že je pronásledován hlídkou Policie ČR, načež byl policisty zadržen, přičemž V. G. způsobil četná povrchní i otevřená zranění kožního krytu v podobě oděrek, krevních podlitin a tržně zhmožděných ran především na obličeji, v temenní a týlní krajině hlavy, na ušních boltcích, krku a horních končetinách, dále deformaci obličeje pramenící ze zlomenin nosních kůstek, pravé lícní kosti, obou horních čelistí a rozhmoždění pravé oční koule, zhmoždění měkkých pokrývek lebních v obou čelních i týlních krajinách a v pravé spánkové krajině, krvácení v místě pravé polokoule mozku, prokrvácení podkoží na rozhraní krku s hrudníkem, prokrvácení sliznice hrtanu i hrtanu samotného a zlomeniny III. až VI. žebra vpravo v přední podpažní čáře, II. až V. žebra vlevo ve střední kličkové podpažní čáře a IV. až VI. žebra vlevo ve střední podpažní čáře, přičemž V. G. krátce po vzniku zranění - i přes první pomoc poskytnutou nejprve zasahujícími příslušníky Policie ČR a následně také zdravotníky záchranné zdravotnické služby - na místě zemřel v důsledku udušení po vdechnutí krve při zlomeninách obličejového skeletu provázených krvácením do trávicího i dýchacího traktu.“ 3. Vrchní soud v Olomouci (dále i „odvolací soud“) ve veřejném zasedání k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že po vypuštění části skutkových zjištění soudu prvního stupně, spočívajících v tom, že obviněný napadl poškozeného: „… současně i s vidinou vylepšení si své aktuální tristní finanční situace zmocněním se jeho věcí…“, nově uznal obviněného D. G. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno i) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložil pak rovněž obviněnému povinnost k náhradě poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 8 889 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 5. 2025 do zaplacení, poškozenému Ministerstvu spravedlnosti České republiky ve výši 200 000 Kč, nemajetkovou újmu poškozené D. G. ve výši 1 081 866 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení, nemajetkovou újmu poškozené S. M. ve výši 854 320 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení, nemajetkovou újmu poškozenému T. G. ve výši 854 320 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení a náhradu škody poškozeným S. M. a T. G. ve výši 31 232 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení, se zbytky jejich nároků odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný D. G. (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájkyně Mgr. Michaely Březinové napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu. Úvodem rekapituluje rozhodnutí obou soudů.

5. Obviněný namítá, že odvolací soud rozhodl překvapivě, když skutek právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno i) tr. zákoníku, aniž by obviněného předem na změnu právní kvalifikace jakkoliv upozornil. O změně právní kvalifikace se odsouzený poprvé dozvěděl až při vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Od počátku trestního řízení přitom bylo obviněnému kladeno za vinu, že se zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Tato právní kvalifikace skutku byla uvedena jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ostravě, tak i v rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

6. Obviněný tak po celou dobu trestního stíhání neměl jedinou možnost a ani důvod vést svou obhajobu tímto směrem. Ostatně se tímto směrem neubíralo ani dokazování v přípravném řízení, ani v řízení před nalézacími soudy, když k prokázání spáchání skutku zvlášť surovým způsobem nebyl proveden jediný důkaz. V tomto směru obviněný dodává, že s ohledem na právní kvalifikaci skutku směřovala jeho obrana od počátku trestního stíhání především k vyvrácení teze, že se vytýkaného jednání dopustil v zištném úmyslu, což se mu nakonec i povedlo. Pokud by obviněný byl řádně na možnost změny právní kvalifikace upozorněn, nikdy by nesouhlasil se čtením protokolů svědků, kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti, navíc by obhajoba již v přípravném řízení kladla svědkům dotazy směřující tímto směrem. Stejná situace by pak nastala při výslechu soudního znalce. Obviněnému však nebyla dána možnost se k nové právní kvalifikaci ani vyjádřit, natož aby mohl navrhovat jakékoliv důkazy. Postupem Vrchního soudu v Olomouci byla nepochybně krácena práva obviněného na obhajobu, čímž došlo k porušení principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. k porušení práva obviněného být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. a), písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 556/2021, odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 110/2017.

7. S ohledem na tyto skutečnosti je dovolatel přesvědčen, že je dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když v tomto směru nebyly provedeny důkazy žádné. Důvodnost dovolání obviněný spatřuje i v důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný dále uvádí, že Vrchní soud v Olomouci mimo jiné rozhodl tak, že mu uložil povinnost uhradit D. G. nemajetkovou újmu ve výši 1 081 866 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2025 do zaplacení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že základní orientační částka u poškozené D. G. ve výši 866 820 Kč byla navýšena o 20 %, a to pro to, že byl čin spáchán zvlášť surovým způsobem, na straně druhé však shledal důvod pro snížení o 20 % z důvodu chování odsouzeného po skutku a z důvodu vysokého trestu, který byl odsouzenému uložen. Následně pak soud částku navýšil o další 30 %, a to na částku ve výši 1 126 866 Kč, od které pak odečetl částku ve výši 200 000 Kč, která byla poškozené vyplacena Ministerstvem spravedlnosti ČR a částku 25 000 Kč, která byla poškozené uhrazena obviněným. Odečteme-li však od částky 1 126 866 Kč částku 200 000 Kč a částku 25 000 Kč vyjde nám částka 901 866 Kč nikoliv částka ve výši 1 081 866 Kč, která byla poškozené D. G. přiznána.

8. Stejná situace nastala ve vztahu k poškozené S. M. a T. G., kterým byla základní orientační částka navýšena o 20 % z toho důvodu, že byl čin spáchán zvlášť surovým způsobem a tato byla následně ze shora uvedených důvodů o 20 % snížena. Dle výše uvedeného je odsouzený přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci při stanovení výše nemajetkové újmy pochybil, když navýšení základní částky o 20 % odůvodňuje tím, že byl čin spáchal zvlášť surovým způsobem i přesto, že tento závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

9. Nadto obviněný uvádí, že i na výrok o náhradě nemajetkové újmy má postup soudu zkracující jeho práva na obhajobu výrazný dopad. Ve vztahu k poškozené D. G. navíc odvolací soud pochybil i při samotném výpočtu výše nemajetkové újmy, jak je shora uvedeno.

10. Dovolatel považuje své dovolání za důvodné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, je navíc přesvědčen, že i při stanovení výše nemajetkové újmy Vrchní soud v Olomouci rozhodl v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když zkrátil jeho práva na obhajobu. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil. Je přesvědčen, že dovolací důvody, na něž odkazuje obviněný, naplněny nejsou, nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť odvolací soud neuznal obviněného vinným přísnějším trestným činem, než pro který byl postaven před soud.

12. Státní zástupce pak odmítá, že by došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces či, že by rozsudek odvolacího soudu byl překvapivý. Totožnost skutku zůstala po celou dobu zachována, obviněný byl tedy velice dobře seznámen s tím, jaké skutkové okolnosti jsou mu kladeny za vinu, byl mu tedy znám i brutální způsob provedení, ze kterého odvolací soud sporný znak skutkové podstaty dovodil, a to v situaci, kdy byl zastoupen obhájkyní.

13. Sama právní kvalifikace skutku, která byla odvolacím soudem zvolena, je přiléhavá. Ostatně ani sám obviněný neuvádí žádné pádné argumenty, které by právní hodnocení jeho jednání stavěly do jiného světla, správná je tak nejen právní kvalifikace činu, ale i procesní postup, který k ní odvolací soud vedl.

14. Pokud obviněný nesouhlasí s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, pak odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč a jakým způsobem k přiznaným částkám dospěl. Základ nároku poškozených byl zjištěn bez jakékoliv pochybnosti a že současně výši přiznaných nároků nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem, není tedy důvod k tomu, aby bylo do výroku o náhradě nemajetkové újmy zasahováno.

15. Státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

IV. Přípustnost a důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.

17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájkyně, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu, na které je jím odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obviněným uplatněn z procesních důvodů, jeho klíčovým argumentem je, že nebyl odvolacím soudem upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace jeho jednání, proto zpochybňuje důkazy, jež byly v řízení provedeny a tvrdí, že by se hájil jiným způsobem, kdyby se o změně právní kvalifikace dozvěděl dříve, kladl by jinak otázky svědkům i znalci.

20. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení, které bylo do trestního řádu začleněno novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

21. Obviněný namítá, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, které při jejich objektivním zhodnocení zejména nedávají prostor pro závěr, že se dopustil vraždy na poškozeném zvlášť surovým způsobem. Svá tvrzení však staví na námitce vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, nikoliv na obsahu provedených důkazů. Jinými slovy, pouze kdyby Nejvyšší soud deklaroval, že důkazy byly ve věci provedeny nezákonným způsobem, že nemůže být brán v potaz jejich obsah, pak by bylo možno uvažovat o tom, že nebylo prokázáno to, co se dovolatel snaží popřít, ovšem bez toho, aby sám deklaroval, jak jinak se skutkový děj měl, podle jeho názoru, odehrát. Nejvyšší soud si je sice vědom pochybení odvolacího soudu, který dovolatele na možnou změnu právní kvalifikace předem neupozornil, rozhodně však toto procesní pochybení nesnižuje validitu provedených důkazů a rozhodně by nebyl výsledek trestního řízení jiný, ani kdyby dovolatel kladl již od přípravného řízení slyšeným svědkům nebo znalci dotazy směřující k finální právní kvalifikaci (tyto dotazy však nijak neupřesňuje, pokud jde o možnost posouzení, jak konkrétně měla být podle něj postupem odvolacího soudu jeho obhajovací práva porušena). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se tak obviněný z formálního hlediska dotýká užitého dovolacího důvodu, materiálně jej však nenaplňuje.

22. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Povahu právně relevantních námitek však nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

23. Námitky obviněného, že soud vadně právně posoudil skutkový stav věci, je možné pod tento dovolací důvod podřadit pouze formálně, protože obsah těchto námitek odkazuje na jiný skutkový stav než ten, který byl soudem prvního stupně zjištěn a tím pádem by musel být jiný i obsah provedených důkazů, tudíž námitky obviněného napadají de facto již skutková zjištění (obsah provedených důkazů, popřípadě jejich použitelnost v trestním řízení) a nikoliv výlučně právní hodnocení. Námitky dovolatele proti stanovení výše nemateriální újmy u poškozené D. G., naopak lze pod citovaný dovolací důvod podřadit, protože jde o hmotněprávní posouzení náplně tohoto nároku, byť se ve věci jedná ze strany odvolacího soudu o prostou chybu v numerickém výpočtu.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu oproti tomu zjevně naplněn není, protože žádný výrok v napadeném rozhodnutí nechybí, není neúplný, ostatně dovolatel ani neodkazuje a jmenovitě neuvádí, který výrok rozhodnutí by měl chybět nebo který jeho výrok by měl být neúplný.

25. Nejvyšší soud nadto, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

26. Nejvyšší soud opětovně uvádí, že prakticky jedinou nosnou námitkou proti rozhodnutí odvolacího soudu je námitka vůči jeho procesnímu postupu, kdy odvolací soud neupozornil dovolatele na možnou změnu právní kvalifikace a oproti soudu prvního stupně, který ho uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno j) tr. zákoníku, jej sám uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno i) tr. zákoníku, tedy, místo vraždy spáchané ze zištných důvodů, jej uznal vinným vraždou spáchanou zvlášť surovým způsobem.

27. Nejdříve, jen formálně, je třeba připomenout, že obě shora zmíněné skutkové podstaty trestného činu stíhá trestní zákoník stejně přísnou trestní sazbou, což znamená, že na obě se dívá ve stejné rovině, co do jejich trestání, tudíž ani jedna z těchto alternativ kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy není přísnější. Až do 31. 12. 2025 neexistovala zákonná povinnost expresivně vyjádřená trestním řádem, která by vedla orgány činné v trestním řízení, aby výslovně upozorňovaly obviněné na možné odchylné právní posouzení trestného jednání, pro něž byli postaveni před soud, pokud nešlo o změnu k přísnější právní kvalifikaci v jejich neprospěch (srovnej znění ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu před novelou zákonem č. 275/2025 Sb. a po novele). Rozsudek v nyní posuzované trestní věci nabyl právní moci před 31. 12. 2025, tedy před účinností zmiňované novely, povinnost upozornění na změnu právní kvalifikace k jiné, stejně trestné právní kvalifikaci, by se tak neměla odvolacího soudu dotýkat.

28. Vzhledem k soudní praxi, v České republice v posledních letech již běžné, z níž je zřejmé, že Ústavní soud (ač sám z Ústavy a ze zákona není pozitivním zákonodárcem) je sto pozitivním způsobem ovlivnit tvorbu zákonů a nahradit zákonodárce v tomto směru (tedy fakticky zavázat obecné soudy, aby postupovaly podle jeho rozhodnutí a pominuly znění zákona, který nebyl v předepsané legislativní proceduře nebo rozhodnutím Ústavního soudu zrušen), je nutno připomenout rozhodnutí Ústavního soudu nálezem sp. zn. I ÚS 639/03, kdy povinnost upozornit na změnu právní kvalifikace uložil soudům i v případě změny ke stejné či mírnější právní kvalifikaci skutku, za předpokladu, že takové poučení bude mít praktický význam pro obhajobu obviněného, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena. Toto rozšíření povinnosti soudů upozornit na změnu právní kvalifikace pak aproboval i Nejvyšší soud, například v rozhodnutích sp. zn. 3 Tdo 1080/2023 nebo sp. zn. 6 Tdo 110/2017. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že odvolací soud v této věci procesně pochybil, když neupozornil obviněného na možnou změnu právní kvalifikace skutku, pro který byl postaven před soud, předtím, než sám rozhodl.

29. Zároveň je však nutno říci, že porušení práva plynoucího z absence nastíněného postupu nenabylo materiálního významu. Uvedená poučovací povinnost má totiž jak formální, tak i materiální obsah. Poučení o změně právní kvalifikace je obligatorní (v tom smyslu, že absence poučení je zásadní vadou řízení), jen pokud má praktický význam pro obhajobu obviněného.

30. Zmiňovaný materiální obsah vyplývá například z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/07. S odkazem na článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo dovozeno, že „pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný musí být seznámen s její změnou bez ohledu na to, zda nová kvalifikace je přísnější, stejně přísná nebo mírnější a musí mu být poskytnuta možnost přizpůsobit svou obhajobu této změně“. Aplikací tohoto principu na věc stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že „postupem nalézacího soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, aniž mu dal možnost se ke změně právní kvalifikace vyjádřit, přičemž otázkou případného doplnění důkazního řízení v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval, byla oslabena možnost stěžovatele obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen“.

31. Důležité pak jsou důvody, pro které stěžovatel přesto neuspěl v řízení ve shora uvedené věci před Ústavním soudem. Podle Ústavního soudu bylo rozhodné, že stěžovatel „neuplatnil v odvolacím řízení žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování ve vztahu k právnímu posouzení uplatněnému nalézacím soudem; stejně tak ani v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem blíže nespecifikoval žádné důkazy, které by měly být eventuelně provedeny. Proto je Ústavní soud přesvědčen, že za daných okolností základní právo stěžovatele být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, nebylo porušeno (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Dallas proti Maďarsku, 2001, stížnost č. 29082/95, § 48 a násl.)“. Z tohoto je zřejmé, že absencí poučení dojde k porušení zásad spravedlivého procesu jen tehdy, pokud má taková absence konkrétní a reálný negativní vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného, což se považuje za materiální obsah poučovací povinnosti.

32. Takový materiální obsah vyplývá rovněž z další judikatury. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. IV. ÚS 4269/12 zabýval věcí, v níž teprve odvolací soud překvalifikoval podvod na lichvu a podle stěžovatele: „…došlo tudíž ke změně právní kvalifikace, aniž by se k tomu mohl v průběhu trestního stíhání, jakkoliv vyjádřit a navrhnout důkazy“. Ústavní soud shledal, že: „…postupem odvolacího soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, nebylo ve stěžovatelově případě oslabeno jemu ústavně zaručené právo obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen. Jak plyne z rozsudku odvolacího soudu, ten znovu rozhodl na základě skutkového stavu, který byl jen dílčím způsobem změněn, a to ve prospěch stěžovatele“. Ústavní soud dále konstatoval, že byla zachována totožnost i jednota skutku a že se tudíž nejednalo o „překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo a na skutkových okolnostech stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování, neboť výchozí skutkové okolnosti soudů obou stupňů byly v zásadě totožné, byť s odlišnou – pro stěžovatele ovšem příznivější – právní kvalifikací“.

33. V nyní posuzované věci obviněného D. G. je zřejmé, že popis skutkového stavu od zahájení trestního stíhání sdělením obvinění, přes podanou obžalobu státního zástupce, přes rozsudek soudu prvního stupně, až po rozsudek odvolacího soudu, nedoznal téměř žádných změn, vyjma skutečnosti, že odvolací soud vypustil ze zjištěného skutkového stavu slova, že obviněný jednal : „… současně s vidinou vylepšení si své aktuální tristní finanční situace zmocněním se jeho věcí (myšleno věcí poškozeného)…“. Nejvyšší soud proto může uzavřít, že obviněný se po celé trestní stíhání vyjadřoval stále ke stejnému obvinění a čelil a měl možnost čelit stále těm stejným následkům z obvinění proti němu vyplývajících, obvinění nedoznalo změny ani po úpravě skutkového stavu, k němuž přistoupil odvolací soud. Upozornění na změnu právní kvalifikace tak z objektivního hlediska nemělo a nemá žádný význam, protože spáchání vraždy zvlášť surovým způsobem z popisu skutku materiálně plyne od samého počátku trestního stíhání, obviněný s tím byl seznámen, neboť mu bylo sděleno obvinění, byla mu doručena obžaloba, byl přítomen u vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, u všech těchto úkonů se mohl radit s obhájkyní, která jej zastupuje a jako osoba práva znalá si musela být vědoma možné právní kvalifikace evidentně vyplývající z tohoto popisu skutku.

34. Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a odvolacím soudem, je pak prokázán obsahem provedených důkazů. Dovolatel tvrdí, že kdyby o změně právní kvalifikace věděl, mohl by vést obhajobu jinak a klást svědkům, popřípadě znalci, jinak dotazy již od samého přípravného řízení. Blíže toto jeho tvrzení v dovolání rozvedeno není, tudíž není zřejmé, jak a na co se chtěl znalce a svědků ptát, za situace, kdy, mimo jiné důkazy, z vyjádření svědků i znalce vyplynul právě ten skutkový stav, k němuž oba soudy dospěly a s nímž byl obviněný srozuměn již nejméně od prostudování spisu na závěr přípravného řízení, fakticky však již od momentu sdělení obvinění, neboť popis skutku, který mu byl od počátku kladen za vinu, se po celé řízení nezměnil. On sám se k věci staví tak, že si pamatuje jen počátek fyzické potyčky, nepamatuje si její další průběh, nepamatuje si, že by poškozeného dál napadal, že by manipuloval jeho věcmi. Oba nižší soudy se s touto obhajobou obviněného dostatečným způsobem vypořádaly, je možno na odůvodnění obou rozhodnutí v tomto směru odkázat, nehledě k tomu, že není podstatné, co obviněný je ochoten připustit a co ochoten připustit není, což komentuje tak, že si to nepamatuje.

35. Důležité naopak je, že podstatná skutková zjištění oba nižší soudy nečerpaly jen z výpovědí svědků, u nichž obviněný nyní tvrdí, že podstatný vliv na rozhodnutí ve věci by měl jiný přístup obhajoby k provedení těchto důkazů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a z výsledků pitvy poškozeného, je evidentní, jak závažná zranění obviněný poškozenému způsobil, znalec se vyjádřil i k mechanismu vzniku zranění, již jen z tohoto důkazu plyne, že útoky na fyzickou integritu poškozeného byly mimořádně intenzivní, surové a opakované, obviněný napadal poškozeného způsobem přímo jej ohrožujícím na životě i v momentu, kdy poškozený již nebyl schopen žádné reakce, neřkuli obrany, stěží se lze domnívat, že by po dotazech obviněného znalec své závěry vycházející z exaktních důkazů (především právě z výsledků pitvy) změnil. Rozdělení útoků obviněného na dvě navazující části vyznívá nejen z výpovědi svědků Ch. a K., ale i z jejich telefonátů na policii, které měly soudy k dispozici a podpůrně i z obrazových záznamů, ať již pocházejících z mobilních telefonů svědků nebo z bezpečnostních kamer. Policie pak zadržela obviněného s některými osobními věcmi poškozeného, k této situaci se vyjadřovali zakročující policisté jako svědci. Zkrátka a stručně, oba nižší soudy mohly vycházet z celé řady jiných důkazů, kromě výpovědí svědků, které oběma nižšími soudy popsaný skutkový stav zcela potvrzují, případná jiná taktika obhajoby při kladení dotazů svědkům či znalci by tak nemohla mít žádný vliv na komplexní hodnocení obsahu důkazů a rozhodnutí ve věci. Stejně tak nemohl být dovolatel zkrácen na svých právech tím, že neměl čas se připravit na změnu právní kvalifikace. Jednak byl s podstatou a rozsahem obvinění od samého počátku trestního stíhání obeznámen, mohl tedy uplatnit veškeré prostředky procesní obrany, jednak, i kdyby je uplatnil, nezměnilo by to nic na výsledku věci, protože byl usvědčen na základě naprosto nekompromisních a spolehlivých, objektivních důkazů.

36. Ostatně jak obviněný, tak jeho obhájkyně se dokazování před soudem prvního stupně zúčastnili a měli všechny možnosti navrhnout svědky k výslechu, klást jim dotazy, jak již bylo zdůrazněno, skutkový stav, k němuž věc od sdělení obvinění směřovala, byl popisován stále stejně a dovolatel tak musel vědět, jaké jednání je mu kladeno za vinu a že součástí tohoto jednání je i mimořádně surové usmrcení poškozeného. Signifikantním markantem rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož bylo zjevné, že způsob usmrcení bere soud silně v potaz, bylo i rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, kdy v odstavci 91. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přímo řečeno, že obviněný usmrtil poškozeného „úmyslně a trýznivým způsobem“, tedy i to potvrzuje, že o výjimečné surovosti a intenzitě útoku proti životu poškozeného nepochyboval. Byť tedy odvolací soud formálně pochybil, když obviněného na změnu právní kvalifikace neupozornil, materiální dopad na jeho práva to nemělo a mít nemohlo, proto jsou dovolatelovy námitky v tomto směru nedůvodné.

37. Námitky obviněného proti užité právní kvalifikaci z pohledu hmotného práva, pak lze vypořádat snadněji, neboť tyto nebyly už vůbec konkretizovány. Dovolatel vychází z toho, že jej odvolací soud neupozornil na možnou změnu právní kvalifikace a to zapříčinilo, že z provedených důkazů nevyplynul předmětný skutkový stav a jeho jednání tak nemůže být právně kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odstavec 2, odstavec 3 písmeno i) tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že pokud byl skutkový stav oběma nižšími soudy správně zjištěn, není možné vycházet při formulaci námitek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ze skutkového stavu jiného, nota bene, když dovolatel ve svém dovolání ani neříká, jaký jiný skutkový stav by měl být vzat za podklad rozhodnutí, na základě kterých konkrétních důkazů by se tak mělo stát, zejména pak proč a v jakém ohledu nesplňuje popis skutkových zjištění plynoucí z rozhodnutí obou nižších soudů podmínky pro použití shora uvedené právní kvalifikace. Námitky uplatněné v rámci hmotněprávního dovolacího důvodu se tak zcela míjí označeným dovolacím důvodem.

38. Nejvyšší soud již předeslal, že dovolatel neoznačil ani výrok, který by měl v rozhodnutí chybět nebo výrok, který je podle jeho názoru neúplný, proto nemohl být materiálně naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, i v této části se dovolání označeným dovolacím důvodem zcela minulo.

39. Obviněnému je třeba dát za pravdu, že odvolací soud postavil výrok o přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozené D. G. na nesprávném výpočtu finální částky a odůvodnění odvolacího soudu v odstavci 62. jeho rozhodnutí tak výroku neodpovídá. Pokud odvolací soud navýšil částku odpovídající nemateriální újmě, tedy 866 820 Kč o 20 % za spáchání trestného činu zvlášť surovým způsobem a o 20 % tuto částku ponížil za projevenou lítost obviněného, dostal se na výchozí hodnotu. Pokud však původní částku navýšil o 30 % s odvoláním na vysoký věk a zdravotní obtíže poškozené, dostal se na částku 1 126 866 Kč. Jestliže následně odvolací soud vzal v potaz, že obviněný již zaplatil poškozené částku 25 000 Kč a částka 200 000 Kč jí byla uhrazena Ministerstvem spravedlnosti České republiky a tyto položky od vyčíslené nemateriální újmy odečetl, musel dospět k částce 901 866 Kč, nikoliv k částce 1 081 866 Kč, kterou uvedl ve výroku svého rozsudku.

40. Ani takto stanovená částka na náhradu nemajetkové újmy však neznamená, že by došlo k zásadnímu ovlivnění postavení obviněného a otázka výše přiznané nemateriální újmy by nabyla po právní stránce zásadního významu. Oba soudy správně uvedly, že poškozená přišla z důvodu surového útoku vedeného malichernými pohnutkami obviněného o syna, který jí byl oporou, jedná se přitom o osobu pokročilého věku, jejíž možnost dosáhnout jiného výdělku, než pravidelného starobního důchodu je výrazně omezena. Částka, která jí byla na nemajetkové újmě přiznána, není v žádném případě nepřiměřená povaze a závažnosti obviněným spáchaného trestného činu, ani osobním a majetkovým poměrům poškozené. Pro obviněného nemá částka, která mu byla uložena k náhradě nemajetkové újmy, zásadního právního významu. V tomto kontextu je zcela nepřiměřené a neúčelné zrušit výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nemajetkové újmy poškozené D. G. a odkázat ji s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, naopak, je zřejmé, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, který jí byl přiznán, se nevymyká svým rozsahem, zásadám spravedlivého uspořádání poměrů, které nastaly v důsledku úmyslného nezákonného závažného jednání obviněného majícího za následek smrt syna poškozené.

VI. Závěrečné hodnocení

41. Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl naplněn ani v jedné ze tří jeho variant, byť námitky proti procesnímu postupu, spočívající v tom, že odvolací soud neupozornil obviněného na možnou změnu právní kvalifikace stejně trestným trestným činem byly oprávněné, neměly však praktický dopad na obhajobu obviněného v trestním řízení a nemohly mít praktický dopad ani na výsledek řízení, proto Nejvyšší soud neměl důvod přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí již ve výroku o vině a výrocích navazujících.

42. Nejvyšší soud oproti tomu nemá za to, že by v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chyběl nějaký výrok nebo byl neúplný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl tudíž dovolatelem uplatněn toliko formálně.

43. Odvolacím soudem popsaný skutkový stav pak odpovídá hmotněprávní kvalifikaci skutku, nebyl proto naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, byť zde bylo možno námitky směřující proti vyčíslení výše nemateriální újmy způsobené trestným činem poškozené D. G. principiálně pod tento důvod obsahově zařadit.

44. Dovolací soud sice musí uznat, že odvolací soud ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy poškozené D. G. přiznal částku vyšší, než která by vyplývala z odůvodnění rozsudku, nicméně otázka výše nemateriální újmy je založena na hodnotící úvaze, jak vysoká finanční částka odpovídá újmě, která byla poškozené způsobena a v nynějším posuzovaném případě je zřejmé, že částka, kterou odvolací soud poškozené přiznal není zcela zřejmě nepřiměřená, tato odpovídá všem zákonným kritériím, podle nichž je možno takový nárok přiznat, byť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že při výpočtu výše nemateriální újmy došlo k numerické chybě, tato však nemůže mít význam, pokud jde o postavení obviněného v tomto trestním řízení, ani nejde o otázku po právní stránce zásadního významu, proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl.

45. Nejvyšší soud pak neshledal, že by v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chyběl nějaký výrok nebo byl neúplný, proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu dovolatelem uplatněn toliko formálně. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka., Ph.D. soudce