5 Tdo 265/2026

Rubrum

5 Tdo 265/2026-I-7880 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání obviněného D. W., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 3 To 37/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 8/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 81 T 8/2023, byl obviněný D. W. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 1 T 82/2020, byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku (ve výroku nesprávně označeno jako § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu) byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práv a povinností statutárního orgánu v obchodních korporacích „a družstvech“ (správně jen v obchodních korporacích – pozn. Nejvyššího soudu) na dobu 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 1 T 82/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným vyjmenovaným v tomto výroku na náhradu škody tam specifikované částky a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli vyjmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedený rozsudek napadli odvoláními obviněný a poškozená M. T., o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 3 To 37/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. z podnětu obou odvolání zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci po částečné úpravě popisu skutku znovu rozhodl o vině obviněného oběma výše uvedenými trestnými činy, za něž mu uložil stejné druhy trestů ve shodné výměře jako soud prvního stupně (včetně nesprávného označení předmětu zakazované činnosti). Odvolací soud také zrušil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z výše označeného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích vyjmenovaných poškozených a obviněnému byla uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. některým z nich zaplatit stanovené částky na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla část poškozených odkázána se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jsou procesním stranám dobře známa, proto je Nejvyšší soud jen ve stručnosti shrne. Podvodné jednání spočívalo v tom, že obviněný v úmyslu obohatit sebe nebo obchodní společnost V., s. r. o., nejméně v době od 20. 7. 2015 do 31. 12. 2018 jako osoba fakticky ovládající tuto obchodní společnost a jednající jejím jménem na základě generální plné moci, ačkoli byl srozuměn s ekonomickou situací obchodní společnosti, která vykazovala znaky úpadku a nebyla schopna plnit své závazky, nadále sjednával nové závazky, zejména na dodání vín a vinných produktů či jiných služeb souvisejících s provozní činností obchodní společnosti, aniž by tyto závazky byla společnost schopna uspokojit, přičemž způsobil škodu na majetku poškozených v celkové výši 8 215 295,26 Kč (dále jako „bod 1. výroku o vině“). Obviněný rovněž veden záměrem obohatit obchodní společnost V., s. r. o., nebo sebe, ve stejné pozici a se stejnými pravomocemi a znalostmi o stavu úpadku v době nejméně od 1. 9. 2015 do 30. 9. 2019 nechal sjednávat podřízené osoby jménem obchodní společnosti smlouvy o zápůjčce a dohody o prolongaci těchto smluv s třetími osobami, v nichž byly nepravdivě ujišťovány, že obchodní společnost má dostatek majetku a příjmů ke splnění závazku, čímž způsobil škodu na majetku poškozených v celkové výši 6 035 000 Kč (dále jako „bod 2. výroku o vině“). Přečinu podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že opět jako osoba fakticky ovládající společnost V., s. r. o., vědom si jejích závazků vůči věřitelům ve výši nejméně 14 000 000 Kč, vyvedl majetek obchodní společnosti, představující zásoby vína do jiných spřízněných obchodních společností, ve kterých také vystupoval jako faktický jednatel, případně jako společník, aniž by tyto obchodní společnosti uhradily za zboží jeho cenu, či poskytly dodavateli jinou formu plnění, čímž zbavil obchodní společnost V., s. r. o., veškerého majetku způsobilého k alespoň částečnému uspokojení pohledávek jejích věřitelů, a způsobil jim škodu ve výši 3 659 482,60 Kč (dále jako „bod 3. výroku o vině“).

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal dne 20. 2. 2026 dovolání proti výše označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce. Obviněný po shrnutí procesní historie stručně popsal skutkový stav věci a výslovně uvedl, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu druhého stupně, aniž by však některá z jeho konkrétních výhrad napadala výrok pod bodem 3. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí variantě, a rovněž důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle obviněného nebyla v posuzované věci především dodržena zásada ultima ratio, jelikož měly být uplatněny prostředky jiných právních odvětví, nikoli trestní odpovědnost.

5. Obviněný vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 1. a 2. výroku o vině jako jednoho pokračujícího zločinu podvodu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, aniž by soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podřadily skutkové okolnosti pod jednotlivé znaky pokračování v trestném činu. Jednání popsaná v bodech 1. a 2. výroku o vině neměla nezbytnou časovou souvislost, nebyla vedena jednotným záměrem, a byla provedena též odlišným způsobem. V prvním případě šlo o objednávky zboží od podnikatelů, naopak ve druhém obviněný získával finanční prostředky pro obchodní společnost od fyzických osob prostřednictvím smluv o zápůjčce. Nenaplnění znaků pokračování v trestném činu se následně projevilo v nesprávném stanovení výše způsobené škody.

6. Ta byla obsahem další námitky obviněného. Nesprávné vyhodnocení otázky pokračování v trestném činu totiž vedlo k vadnému sečtení škody způsobené jednáním pod body 1. a 2. výroku o vině, která podmínila použití přísnější trestní sazby, v tomto případě škody velkého rozsahu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.

7. Dále obviněný namítl, že jednání pod bodem 1. výroku o vině nebylo vůbec možné právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Soudy vzaly za podklad skutkové okolnosti, podle kterých obchodní společnost V., s. r. o., vykazovala znaky úpadku, přičemž obviněný o tom věděl, a přesto navyšoval dluh a sjednával nové závazky, kterým pak obchodní společnost nedokázala dostát. Soudy dospěly k závěru, že obviněný spáchal zločin tak, že po podání daňového přiznání za rok 2014 de facto pokračoval v podnikání poté, co obchodní společnost vykazovala znaky úpadku. Toto jednání ale spíše vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku. Tuto úvahu obviněný podpořil závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1446/2016, které se zabývalo vymezením hranice mezi trestnými činy podvodu a způsobení úpadku. Obviněný sice pokračoval v uzavírání smluv s dodavateli vína, ale rozporoval to, že by tak činil s úmyslem nezaplatit za zboží nebo služby už při vzniku závazků. K tomu uvedl řadu skutkových zjištění z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, z nichž vyplynulo, že nesplácení závazků bylo způsobeno zhoršující se platební schopností obchodní společnosti namísto úmyslu již od počátku nezaplatit za dodané zboží nebo poskytnuté služby. Obchodní společnost se snažila situaci řešit, plnila závazky, byť po splatnosti, vystavovala směnky nebo uznávala dluhy. Z těchto skutkových okolností soudy tudíž nemohly dovodit podvodný úmysl obviněného vůči všem dodavatelům od určitého data, jinými slovy právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu neměl oporu ve skutkových zjištěních a byl tak ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný se snažil obchodní společnost dostat z nepříznivé ekonomické situace nalákáním nových zákazníků, což by obchodní společnosti přineslo potřebné finanční prostředky. Sami poškození hodnotili projekt vinařských bedniček jako životaschopný, přičemž obviněný pro podporu tohoto tvrzení citoval z výpovědí svědků z hlavního líčení. Z jejich obsahu nešlo usuzovat, že byl obviněný veden od počátku podvodným úmyslem, ale že spíše učinil nerozumné obchodní rozhodnutí. Nad rámec této argumentace obviněný uvedl, že úmysl byl soudy plošně dovozen ke všem závazkům od určitého data. Obviněný argumentoval, že pokud u dlouhotrvajících závazkových vztahů dojde k následné platební nekázni, nelze bez dalšího učinit závěr o podvodném jednání, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, zároveň takový úmysl musí mít obviněný již při uzavírání smlouvy, nikoli až následně, jak je konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 227/2023. Obchodní společnost postupně hradila své závazky, což odporuje závěru o podvodném úmyslu obviněného. Pokud soud druhého stupně uvedl, že nebylo nezbytné prokázat podvodný úmysl obviněného od počátku zahájení spolupráce s poškozenými dodavateli, tak to bylo v rozporu s uvedenou judikaturou. Rovněž namítl, že ani nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu v podobě uvedení jiného v omyl, protože dodavatelé byli srozuměni s tím, že platební morálka obchodní společnosti V., s. r. o., byla problematická, navíc někteří dodavatelé dokonce obnovili spolupráci s touto obchodní společností. Soudy však plošně vyhodnotily všechny dodavatelské obchodní vztahy tak, že naplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu, což se promítlo i do stanovení výše způsobené škody. Obviněný podotkl, že aktivně neujišťoval dodavatele o bezproblémové úhradě dluhů nebo o dobré ekonomické situaci obchodní společnosti V., s. r. o. Navíc bylo obviněnému kladeno k tíži jeho obohacení, které spočívalo v tom, že využíval finanční prostředky společnosti na úhradu zboží nesouvisejícího s jejím podnikáním. K tomu však nebylo vedeno řádné dokazování, přičemž důkaz znaleckým posudkem nemohl obstát, protože ten se jimi zabýval pouze okrajově. Kvalifikace jednání pod bodem 1. výroku o vině jako zločin podvodu byla nesprávná, v důsledku čehož byly nesprávné i závěry o pokračování v trestném činu a o výši způsobené škody. Pokud by však Nejvyšší soud setrval na závěru, že skutek bylo možné posoudit jako zločin podvodu, obviněný odmítl plošné dovození podvodného úmyslu ve vztahu ke všem závazkům vůči dodavatelům.

8. Další námitku vznesl obviněný proti znaleckému posudku a výpovědi znalkyně, resp. závěrům z nich vyvozených. Znalecký posudek podala znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, a jako řešení ekonomické situace obchodní společnosti naznačila čerpání překlenovacího úvěru, kterým by obchodní společnost vyřešila nesplacené závazky vůči věřitelům. To bylo však podle obviněného absurdní tvrzení, jelikož by se tím obviněný vlastně stále dopouštěl trestného činu podvodu. Na základě tvrzení znalkyně, že obchodní společnost vykazovala znaky úpadku, pak soudy založily svůj závěr o tom, že obviněný nemohl nevědět o úpadku obchodní společnosti V., s. r. o. K tomu obviněný podotkl, že nebyl vyslechnut daňový poradce obchodní společnosti, který vyhotovoval daňová přiznání za období let 2014-2016, od kterého si měl být obviněný vědom úpadku této obchodní společnosti. Názor znalkyně, že společnost vykazovala znaky úpadku, byl založen na nekompletních podkladech a byl spekulativního charakteru. To vyplynulo z formulací posudku jako „pravděpodobně byla společnost předlužená“ nebo „pravděpodobně nebyla dlouhodobě schopna plnit své závazky“. Soudy tato nejistá vyjádření znalkyně o úpadku mechanicky převzaly a konstatovaly, že obviněný o tom musel vědět. Objektivní zjištění o vědomí úpadku obchodní společnosti byla pak obzvláště důležitá ve vztahu k bodu 2. výroku o vině, protože většina smluv o zápůjčce byla uzavřena v roce 2015, tedy velice brzy poté, co obchodní společnost V., s. r. o., podala daňové přiznání za rok 2014. Pokud nemohl být úpadek pro obviněného rozpoznatelný, nebylo možné, aby věřitele uváděl v omyl. Ani samotní věřitelé v průběhu let nepodali insolvenční návrh, z čehož vyplynulo, že úpadek společnosti nebyl dlouhodobě zřejmý, jak znalkyně a soudy dovodily. Závěr o existenci úpadku byl založen na vnitřně rozporném znaleckém posudku, přičemž nebyly provedeny důkazní návrhy, které by podporovaly verzi obhajoby.

9. V návaznosti na tyto výhrady obviněný uplatnil další námitku spočívající v tzv. opomenutých důkazech. K otázce související se znalostí obviněného o úpadku obchodní společnosti V., s. r. o., soudy neprovedly výslech daňového poradce Ing. Kamila Mezníka, který v letech 2014-2016 vedl účetnictví této obchodní společnosti. Obviněný navrhl výslech tohoto svědka ve svém podání ze dne 21. 10. 2025, přičemž soud druhého stupně na ně prakticky nereagoval, svědka nepředvolal a nevysvětlil důvod. Zároveň obviněný navrhl provést výslech Mgr. Jana Dohnala, Ph.D., LL.M., který byl zpracovatelem odborného vyjádření poskytnutého obhajobou k existenci úpadku obchodní společnosti. Reakci soudů na tento návrh obviněný označil za zcela povrchní a v rozporu se zásadami vyjádřenými v Listině základních práv a svobod.

10. Ve vztahu k objasnění znaku objektivní stránky zločinu podvodu, který spočívá v „uvedení jiného v omyl“, soudy opomenuly provést výslech svědka P. S., který na obviněného podal trestní oznámení. Svůj návrh obhajoba přednesla při hlavním líčení dne 5. 6. 2024, v odvolacím řízení v listinné podobě (aniž by obviněný blíže specifikoval datum – pozn. Nejvyššího soudu). Svědek byl sice několikrát předvoláván, ale nikdy se nedostavil. Soudy se s touto skutečností vypořádaly pouze tím, že upustily od jeho výslechu a konstatovaly, že v situaci, kdy tento svědek byl pouze jedním z 34 poškozených dodavatelů vína, lze jeho výslech považovat za nadbytečný, neboť by nemohl přinést jiný pohled na věc. Obviněný trval na provedení tohoto důkazu, protože jmenovaný svědek pokračoval v dodávkách vína i po podání trestního oznámení. Soudy přistupovaly ke všem poškozeným jako k jedné celistvé skupině osob, aniž by rozlišovaly, jestli byli jednotliví poškození skutečně uváděni v omyl. Obviněný navrhl provést alespoň listinný důkaz elektronickou komunikací obviněného s tímto svědkem, což soud u hlavního líčení zamítl pro nadbytečnost, aniž by v písemném odůvodnění rozvedl důvody, které ho k tomu vedly. K bodu 2. výroku o vině navrhl obviněný podáním ze dne 5. 4. 2024 vyslechnout všechny poškozené zapůjčitele, což však soud prvního stupně zamítl, obdobně tak učinil i odvolací soud. Podle zdůvodnění soudů obou stupňů bylo dostatečně prokázáno typové jednání obviněného vůči této skupině poškozených. Obviněný však trval na provedení výslechů všech těchto poškozených, protože poukazoval na to, že okolnosti uvedení jiného v omyl byly čistě individuální ve vztahu ke každému z nich. Z výpovědí svědků (I. I., P. K., Z. B. nebo J. Š.) naopak vyplynulo, že si zapůjčitelé byli vědomi rizika „investice“, takže nemohli být podvedeni. Soudy tím paušalizovaly znak objektivní stránky uvedení jiného v omyl ve vztahu ke všem poškozeným pod bodem 2. výroku o vině a rezignovaly na individuální zjištění tohoto znaku.

11. Ve vztahu k prokázání podvodného úmyslu obviněného téhož bodu výroku o vině se soudy rovněž opomenuly zabývat písemným návrhem obviněného na doplnění dokazování, který měl prokázat, že sjednaný úrok ze zápůjčky ve výši 10 % p. a. nebyl v rozhodné době nereálný či neobvyklý. Pouze z výše úrokové sazby nebylo možné dovodit podvodný úmysl obviněného. Odvolací soud neprovedl tento důkaz bez zdůvodnění, v bodě 32. odůvodnění rozsudku se zabýval pouze listinnými důkazy v podobě brožurek poskytovaných klientům spolu s vinnými bedničkami.

12. Na závěr svého dovolání obviněný namítl nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce šesti let. Soudy podle jeho názoru nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem, zejména k délce trestního řízení a zřetelným průtahům, na nichž se nepodílel. Od zahájení trestního řízení do pravomocného rozsudku odvolacího soudu uběhlo sedm let. Sám dozorující státní zástupce uváděl, že se policejní orgán důsledně nevěnoval trestní věci obviněného. Soudy ani nepřihlédly k tomu, že věc pod bodem 2. výroku o vině byla původně policejním orgánem odložena, protože u obviněného nebylo shledáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dále soudy nevzaly v potaz, že se obviněný zavázal k systematické náhradě škody, protože získal nové zaměstnání s nadstandardním příjmem. Toto soudy odbyly pouze tím, že to byla nepodložená proklamace. Po výkonu trestu odnětí svobody by obviněný nebyl v podstatě schopen nahradit způsobenou škodu. Soudy rovněž automaticky zavrhly použití ustanovení § 58 tr. zákoníku a negativně hodnotily postoj obviněného k věci i jeho snahu o nápravu, ačkoli naopak v rámci hlavního líčení projevoval lítost vůči poškozeným. Jak vyplynulo z obsahu trestního spisu, obviněný se snažil situaci vyřešit splátkovými kalendáři nebo uznáním dluhu. Ani rodinné vazby a zdravotní potíže soudy při ukládání trestu neměly na zřeteli. Rodiče i sestra obviněného jsou vážně nemocní, přičemž možnosti sestry pečovat o rodiče jsou značně omezené.

13. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k novému projednání.

14. Závěrem svého dovolání obviněný rovněž učinil podnět k vydání rozhodnutí dovolacího soudu o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Vzhledem k tomu, že v době konání dovolacího řízení již obviněný vykonával uložený trest, rozhodla předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 5 Tdo 265/2026, tak, že do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, přerušila výkon rozsudku odvolacího soudu.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

15. Nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádřila k podanému dovolání. Po stručném shrnutí jeho obsahu se státní zástupce věnoval konkrétním námitkám obviněného, které podřadil uplatněným dovolacím důvodům. Třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla odpovídat výhrada obviněného týkající se opomenutých důkazů, ale taková procesní situace podle státního zástupce v posuzované trestní věci nenastala. Návrhy na provedení výslechu všech poškozených vyjmenovaných ve skutku pod bodem 2. výroku rozsudku odvolacího soudu, dále svědků P. S. a Ing. Kamila Mezníka a provedení listinného důkazu odborným vyjádřením k úroku ze smluv o zápůjčce byly soudy zamítnuty jako nadbytečné s přesvědčivým zdůvodněním. Nešlo tak o opomenuté důkazy ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu, což je vyjádřeno například v nálezech pod sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01 nebo III. ÚS 173/02. Obviněný ani nenamítl, že by jím navrhovaní svědci v rámci trestního řízení nebyli vůbec vyslechnuti, nebo že by výpovědi svědků z přípravného řízení byly procesně nepoužitelné. Podle státního zástupce tedy bylo zjevné, že obviněný v podstatě zpochybnil postup soudů, které tyto návrhy zamítly pro nadbytečnost, ačkoli podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky je to právě jen soud, kdo určuje rozsah dokazování nezbytný pro rozhodnutí. V takových případech, v nichž soud vysvětlí důvod pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, jak se stalo i v posuzované věci, je takový postup v souladu se zákonem. Státní zástupce připomněl, že tento dovolací důvod může být naplněn jen tehdy, pokud se soudy vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, event. bezdůvodně důkazy neprovedly, aniž by své rozhodnutí vysvětlily, přičemž zároveň musí jít o důkazy podstatné z hlediska rozhodných skutkových zjištění, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01. Důkazy navrhované obviněným neměly povahu důkazů podstatných a jejich provedení by nemohlo zvrátit existující důkazní situaci ani samotné rozhodnutí ve věci.

16. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku pod body 1. a 2. výroku o vině jako pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro nesplnění podmínek ustanovení § 116 odst. 1 tr. zákoníku, což mělo vést k vadě o způsobení škody velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Hmotněprávní povahu měla i námitka spočívající v nesouhlasu obviněného se závěrem soudů, podle něhož poškozené úmyslně uváděl v omyl. Státní zástupce doplnil, že obviněný nevznesl jakoukoli námitku vůči skutku pod bodem 3. výroku o vině kvalifikovaného jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

17. Státní zástupce nejprve připomněl obecná pravidla úmyslného zavinění, především tzv. nepřímého úmyslu, a rovněž znaku podvodu, který spočívá v uvedení jiného v omyl v souvislosti s majetkovou dispozicí. Po stručném shrnutí rozhodných skutkových zjištění státní zástupce uvedl, že obviněný jednal se znalostí všech podstatných okolností zejména ve vztahu k nepříznivému vývoji hospodaření obchodní společnosti. Obviněný jako zkušený podnikatel nezareagoval na zhoršující se ekonomickou situaci standardním podnikatelským postupem, naopak uváděl poškozené zapůjčitele, resp. investory i dodavatele vína v omyl ohledně schopnosti obchodní společnosti dostát smluvním závazkům. Někteří z poškozených v bodu 2. výroku o vině sice mohli vnímat podnikatelský záměr jako rizikový, nicméně rozhodně nesvěřovali své finanční prostředky s představou, že jim je obchodní společnost nikdy nevrátí.

18. Podle názoru státního zástupce byly v posuzované věci splněny všechny zákonné podmínky pro pokračování v trestném činu podle § 116 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo nutné sčítat škodu způsobenou jednotlivými podvodnými útoky. O pokračování v trestném činu jde tehdy, pokud jednotlivé útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, jsou vedeny jednotným záměrem, spojuje je stejný nebo podobný způsob provedení a jsou činěny v blízké časové souvislosti. Soudní praxe přitom mj. připouští delší časový odstup (několik měsíců) mezi jednotlivými útoky v případech, v nichž je trestná činnost páchána po delší dobu, resp. počet jednotlivých útoků je vyšší stejně jako celková způsobená škoda na cizím majetku a obohacení pachatele, k čemuž státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr. Časové období podvodných smluv uzavíraných obviněným se téměř překrývá, počet jednotlivých útoků přesáhl vyšší desítky a celková výše škody činila téměř 14 000 000 Kč. Zároveň byla splněna podmínka naplnění stejné skutkové podstaty podvodu, a to podobným způsobem provedení, což připustil například Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1480/2019. Za takovou podobnost lze považovat i případy, v nichž pachatel od poškozených vylákal finanční prostředky údajně určené na zaplacení nájmu, nebo které měly představovat kupní cenu za zboží, jež pachatel poškozeným nikdy nehodlal dodat, resp. nikoli v dohodnutém množství; případně od poškozených přímo vylákal zboží, za něž od počátku neměl zájem zaplatit kupní cenu v dohodnuté výši, protože podstatou jeho trestné činnosti bylo vylákání peněz či věcí, za které mohl peníze získat. Zdánlivá různorodost způsobu provedení trestné činnosti obviněným vyplývala z jeho záměru a podmínek, za nichž zdroj financí pro své podnikání opatřoval, přičemž podstatné bylo to, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jeho snahou se obohatit na úkor jiných osob, i když se toho snažil dosahovat stejným nebo podobným způsobem. V posuzované věci obviněný jednal jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost V., s. r. o., byl seznámen s jejím nepříznivým hospodářským stavem, přesto odebíral zboží a služby, event. přijímal od poškozených finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, avšak s vědomím, že smluvenou cenu nebude obchodní společnost schopna uhradit, ani vrátit zápůjčky.

19. Podle státního zástupce nemůže obstát ani námitka obviněného proti posouzení subjektivní stránky u zločinu podvodu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože skutková zjištění soudů poskytují podklad pro závěr o tom, že obviněný věděl o nepříznivém hospodářském stavu obchodní společnosti V., s. r. o. Byl smířen s tím, že tato obchodní společnost nebude schopna splnit smluvené závazky, a současně s tím, že dojde ke způsobení škody na majetku poškozených. Závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu tak vychází z tzv. skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu a dalších skutkových okolností.

20. K námitce, podle níž jednání obviněného pod body 1. a 2. výroku o vině mělo být kvalifikováno jako přečin způsobení úpadku namísto zločinu podvodu, státní zástupce odkázal na usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, uveřejněné pod T 805 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005. V něm Nejvyšší soud mj. vyložil, že v případech, v nichž obviněný od počátku jednal v úmyslu nezaplatit za odebrané zboží nebo služby, je třeba k jeho trestnímu postihu použít ustanovení o trestném činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku namísto § 224 tr. zákoníku, i když by pachatel jednal již za stavu úpadku, o kterém věděl. Ani v tomto ohledu tudíž nebylo dovolání obviněného opodstatněné.

21. Dále státní zástupce připomněl podmínky důvodného uplatnění výhrad směřujících proti nepřiměřenosti uloženého trestu v dovolacím řízení. K nápravě vad výroku o trestu je určen především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pro dvě pochybení spočívající buď v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit i jiné vady týkající se výroku o trestu, například právní závěr o tom, jestli měl být ukládán úhrnný, souhrnný, případně společný trest, k čemuž státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019. Podle odborné literatury nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného z taxativně vymezených dovolacích důvodů napadat nepřiměřenost uloženého trestu, a to ani v druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jako vadu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, jak vyplývá mj. z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Výjimkou by mohl být pouze případ zjevného zásahu do základních práv a svobod, pokud by byl obviněnému uložen trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023. V posuzované trestní věci však odvolací soud zdůvodnil výběr druhu a výměry uložených trestů v souladu se zákonem, dostatečně zohlednil význam všech polehčujících a přitěžujících okolností, tudíž oba trestní postihy nelze posoudit jako nepřiměřené nebo extrémně přísné mimo rámec principu proporcionality trestní represe.

22. Žádnému z dovolacích důvodů nebylo možné podřadit ani námitku obviněného o nutnosti použít ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, což vyplývá z rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Pokud obviněný kladl důraz na délku trestního řízení, státní zástupce uvedl, že takovou okolnost by soudy měly promítnout do nižší výměry nebo mírnějšího druhu ukládaného trestu. Nejde však o žádná zákonná hlediska pro takový výběr ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud ani porušení hledisek pro ukládání trestu podle § 39 až § 42 tr. zákoníku výslovně tam uvedených není schopné naplnit tento dovolací důvod, jak již státní zástupce konstatoval.

23. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu je obdobně i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde definován, bylo potřeba vycházet především z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud mj. konstatoval, že soudy mají kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení všemi prostředky trestního práva. Zároveň také opakovaně zdůraznil, že přiměřenost délky trestního řízení nelze vyjádřit numericky, protože záleží na charakteru projednávané věci a konkrétních okolnostech každého případu s přihlédnutím k jeho složitosti, chování obviněného a postupu příslušných orgánů. Časové kritérium nelze posuzovat od spáchání trestné činnosti, ale až od zahájení trestního stíhání. Ústavní soud ani nevyloučil to, že při úvaze o výši trestu může převážit značně vysoký stupeň společenské škodlivosti, o čemž svědčí příklady konkrétních rozhodnutí, a to nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 532/06, ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2508/08. Jestliže od zahájení trestního stíhání obviněného do pravomocného skončení věci uplynula doba 3 let, nešlo i se zřetelem na výraznou společenskou škodlivost posuzovaných skutků označit dobu trestního stíhání za extrémně dlouhou.

24. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň souhlasil podle § 265r odst. 1 písm c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, pokud by Nejvyšší soud učinil jiné než navrhované rozhodnutí.

25. Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce. Setrval na svém stanovisku, že soudy obou stupňů pochybily, pokud dovodily trestní odpovědnost obviněného plošně a paušálně ve vztahu ke všem poškozeným. K bodu 1. výroku o vině odkázal na výpovědi svědků, dodavatelů vína, ze kterých vyplynulo, že vinaři obchodovali s obchodní společností V., s. r. o., i poté, co bylo zřejmé, že se tato obchodní společnost nacházela v ekonomických potížích. U některých dodávek nemohlo dojít k uvedení poškozených v omyl, jelikož dodavatelé již věděli, že předchozí smluvní závazky nejsou plněny řádně a včas. Někteří ani neodvezli ze skladu víno, které bylo stále v jejich vlastnictví. I přesto soudy zahrnuly do výroku o vině veškeré smlouvy o odběru po určitém datu, od kterého dovodily podvodné jednání, aniž by zkoumaly individuální okolnosti jednotlivých útoků. Tvrzení soudů, podle něhož jednání obviněného bylo podvodné, je navíc v přímém rozporu s výpověďmi svědků.

26. Soudy posoudily naplnění znaků skutkové podstaty stejně paušálně i ve vztahu k poškozeným v bodě 2. výroku o vině. Někteří svědci uváděli, že byli srozuměni s určitou rizikovostí „investice“, v důsledku čehož nemohli být uvedeni v omyl. Zároveň obviněný poukázal na procesní postup soudů při zjišťování skutkového stavu, a to především ohledně zamítnutí jeho návrhů na provedení výslechu všech poškozených. Ačkoli obviněný nedal souhlas se čtením protokolů o jejich výpovědích z přípravného řízení, jmenovitě zdůraznil svědka P. S., soudy z nich vycházely v odůvodnění svých rozhodnutí.

27. Obviněný rovněž zopakoval svůj nesouhlas s neprovedením výslechu svědka Ing. Kamila Mezníka, přičemž odvolací soud o jeho návrhu ani nerozhodl a nijak se s ním nevypořádal. Na rozdíl od státního zástupce považoval obviněný provedení tohoto důkazu za klíčové zejména k prokázání jeho vědomosti o úpadku obchodní společnosti.

28. Dále obviněný odmítl názor státního zástupce, podle něhož délka trestního řízení není zákonným hlediskem pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, a odkázal na znění ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku.

29. Podle státního zástupce obviněný nahodile splácel dluhy z předchozího podvodného jednání, což ale nemělo vliv na existenci škody. Takové tvrzení ale neodpovídá skutkovým zjištěním, které vyplynuly z provedeného dokazování, neboť obchodní model společnosti fungoval, v důsledku čehož docházelo k průběžnému plnění závazků. Z podkladů policejního orgánu a znaleckého posudku je zřejmé, že v rozhodné době byly uhrazeny závazky vůči dodavatelům ve výši okolo 80 % a velký objem odchozích plateb směřoval právě na úhradu dluhů obchodní společnosti.

30. Znovu obviněný odmítl také závěr o tom, že by věděl o nepříznivém ekonomickém stavu obchodní společnosti V., s. r. o., navíc ze samotné skutečnosti, že tato společnost vykazovala finanční ztrátu, nemohl být přijat právní závěr o jeho podvodném úmyslu. Jde o poměrně běžný podnikatelský stav, který se má řešit standardními ekonomickými nástroji. Řešením nebylo ani čerpání překlenovacího úvěru od banky, jak zmínil státní zástupce ve svém vyjádření podle návrhu znalkyně. Státní zástupce tak směšoval podnikatelské riziko s trestněprávní odpovědností obviněného, pokud z následného vývoje dovodil úmysl obviněného uvádět poškozené v omyl při uzavírání smluv.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

31. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

32. Úvodem je třeba poznamenat, že dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, směřuje tedy proti pravomocnému rozhodnutí soudu. Jeho podání je proto možné jen v těch případech, v nichž je rozhodnutí vyjmenované v § 265a odst. 1, resp. 2 tr. ř. zatíženo vadou, již lze přiřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. l písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž obviněný uplatnil, je určen k nápravě tří druhů vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, proto tomuto dovolacímu důvodu nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. Pro všechny uvedené alternativy je společné, že vytýkané nesprávnosti se musí týkat jen rozhodných skutkových zjištění pro určitou právní kvalifikaci trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Konkrétně je třeba zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu, event. jsou ve zjevném nesouladu s obsahem konkrétních důkazů, nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jež měly zásadní vliv na rozhodnutí soudů o podané obžalobě. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

34. Obviněný opřel své dovolání také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Napadenému rozhodnutí lze tudíž vytýkat nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na soudy zjištěný skutek. Jde tak o případy, v nichž soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K dovolacím námitkám obviněného 35. Na podkladě obsahu trestního spisu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že některé námitky obviněného jsou sice přiřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. Ve zbývající části dovolací výhrady obviněného neodpovídají žádnému v zákoně taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a k námitkám obviněného se v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř. stručně vyjádří. c) Pokračování v trestném činu 36. První námitkou obviněného bylo nesprávné právní posouzení jednání pod bodem 1. a 2. výroku o vině napadeného rozsudku jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Obviněný zejména vytkl soudům obou stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily pouze obecné znaky pokračování v trestném činu, aniž by je konkrétně aplikovaly na žalovaný skutek. Zdůraznil, že údajné podvodné jednání obviněného se týkalo rozdílných skupin poškozených. V bodě 1. výroku o vině šlo o dodavatele zboží a služeb v rámci obchodního styku, na druhé straně v bodě 2. výroku o vině byly poškozenými fyzické osoby, které zapůjčily obchodní společnosti vlastní finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, což svědčí o rozdílném předmětu útoku. Ani podmínka blízké časové souvislosti nebyla podle názoru obviněného splněna, protože smlouvy o zápůjčce byly uzavírány převážně v letech 2015 a 2016, smlouvy s dodavateli vína především v letech 2017 a 2018. U obviněného rovněž nebylo možné dovodit ani jednotný záměr, protože si šlo jen stěží představit, že by již v roce 2015 při uzavírání smluv se zapůjčiteli plánoval neplnit budoucí závazky z obchodních vztahů s dodavateli vína. Způsob provedení byl také značně rozdílný, jelikož obviněný u obchodních partnerů pokračoval v objednávání zboží v době, kdy obchodní společnost vykazovala znaky úpadku, naopak zapůjčitele měl obviněný aktivně oslovovat prostřednictvím zaměstnanců obchodní společnosti, přičemž smlouvy o zápůjčce obsahovaly ustanovení o solventnosti obchodní společnosti V., s. r. o.

37. Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout popis skutku pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který se v podstatných rysech zcela shoduje se zjištěním soudu prvního stupně, neboť v odvolacím řízení došlo jen k nevýznamné úpravě výše způsobené škody u tří z poškozených. Jednání pod bodem 1. výroku o vině, které soudy kvalifikovaly jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spočívalo v tom, že obviněný jako faktický jednatel obchodní společnosti V., s. r. o., nejméně v době od 20. 7. 2015 do 31. 12. 2018, navzdory tomu, že obchodní společnost vykazovala znaky úpadku, sjednával za obchodní společnost nové závazky, zejména na dodání vín a vinných produktů či jiných služeb souvisejících s provozní činností obchodní společnosti, za které měla uhradit smluvenou cenu, aniž by jí to stávající hospodářská situace umožňovala. Pod bodem 2. téhož výroku jsou popsány případy, v nichž obviněný jako faktický jednatel obchodní společnosti V., s. r. o., v době nejméně od 1. 9. 2015 do 30. 9. 2019 navzdory tomu, že obchodní společnost vykazovala znaky úpadku, nechal sjednávat zaměstnance smlouvy o zápůjčce a dohody o prolongaci těchto smluv s třetími osobami, které byly ujišťovány, že obchodní společnost má dostatek majetku a příjmů ke splnění smluvních závazků, aniž by to však bylo v jejích reálných schopnostech.

38. Soudy obou stupňů vyložily právní závěr o pokračování v trestném činu v odůvodnění svých rozsudků, přesněji soud prvního stupně v bodě 76. a odvolací soud v bodě 64. Jejich úvahy považuje Nejvyšší soud za správné, byť poněkud strohé. Vzhledem k argumentaci obviněného týkající se této otázky, která se v dovolání v podstatě shoduje s jeho dosavadní obhajobou, současně vzhledem ke zdánlivě odlišné povaze trestné činnosti, Nejvyšší soud jen doplní důvody, pro něž shledal právní posouzení tohoto skutku za odpovídající zákonnému vymezení pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku i jeho soudnímu výkladu.

39. Nejprve Nejvyšší soud ve stručnosti připomene zákonná pravidla pro pokračování v trestném činu, na což naváže výklad odborné literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1664-1674) a soudní praxe, který se týká především jednotlivých znaků tohoto institutu. Legální definici pokračování v trestném činu obsahuje právě ustanovení § 116 tr. zákoníku. Rozumí se jím takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Je tedy vymezeno čtyřmi znaky: (a) jednotlivé útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, (b) dílčí útoky musí být vedeny jednotným záměrem, (c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a (d) musí mít blízkou souvislost časovou a souvislost v předmětu útoku. Pro splnění podmínky spočívající v naplnění stejné skutkové podstaty postačí, pokud dílčí útoky naplňují různé alternativy téhož ustanovení. Jestliže je znakem skutkové podstaty způsobená škoda, tak ta se sčítá pro posouzení naplnění znaku základní skutkové podstaty, případně okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Jednotný záměr musí mít pachatel již při prvním dílčím útoku, stačí však, pokud je zahrnutý v hrubých rysech. Způsob provedení činu musí být stejný nebo podobný. Nevyžaduje se však úplná shoda v provedení jednotlivých útoků, je potřeba je vykládat s ohledem na záměr pachatele (viz rozhodnutí č. 29/1977-I. Sb. rozh. tr.). Při posuzování naplnění znaku spočívajícího v blízké časové souvislosti je potřeba vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 116 tr. zákoníku lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i časové období mezi jednotlivými dílčími útoky (např. rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.). Předmět útoku nemusí být rovněž zcela totožný, u majetkových trestných činů, mezi něž patří i podvod, nebrání naplnění tohoto znaku, pokud jsou napadeny různé věci, případně majetek různých osob.

40. Nejvyšší soud na základě ve stručnosti shrnutých obecných východisek pokračování v trestném činu doplní v tomto ohledu jinak přiléhavé zhodnocení výsledku dokazování ve věci obviněného. Pokud jde o podmínku spočívající v naplnění skutkové podstaty stejného trestného činu, v této části obviněný nevznesl argument, kterým by proti ní brojil. Obviněný však zpochybnil právní posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině chybějícím znakem objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, který spočívá v uvedení omyl, a Nejvyšší soud se k ní vyjádří níže. Na tomto místě lze k námitce obviněného pod bodem 28. jeho dovolání, podle níž „se rozdíly promítají do posuzování zákonných znaků trestného činu podvodu, a to zejména do povahy tvrzeného „uvedení v omyl“, resp. „zamlčení podstatných skutečností“, poznamenat, že pokračování v trestném činu nebrání, pokud jednotlivé dílčí útoky naplňují různé alternativy téhož trestného činu, v tomto případě základní skutkové podstaty ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak odvolací soud pod body 1. a 2. výroku o vině v tzv. právní větě označil pouze alternativu „uvedení v omyl“, takže v tomto ohledu zde rozdíl mezi body 1. a 2. výroku o vině není. Nelze tak pochybovat o tom, že v obou částech tohoto výroku je vyjádřena tatáž skutková podstata trestného činu podvodu.

41. Nejvyšší soud shodně se soudy obou stupňů nemá výhrady ani ohledně jednotného záměru obviněného, jímž byl v obou skupinách podvodného jednání veden. Úvodem je potřeba zmínit, že obviněný páchal trestnou činnost v době, kdy obchodní společnost V., s. r. o., nebyla tzv. zdravá, nenacházela se v dobrém ekonomickém stavu jak ohledně vlastního majetku, tak i volných finančních zdrojů, aby bylo jisté, že bude způsobilá splnit řádně závazky, které pro ni vznikly z jednotlivých smluvních ujednání. Z této skutečnosti pak logicky vyplývá i jednotný záměr obviněného, jímž bylo zajistit další podnikatelskou činnost různými formami, tj. zbožím k prodeji koncovým zákazníkům a finančním zdrojem na jeho pořízení, resp. alespoň uhrazení některých dluhů u poškozených dodavatelů, od nichž hodlal nadále odebírat zboží. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že obchodní společnost hradila smluvený úrok ze zápůjčky tzv. naturálním plněním, a to lahvemi vína, které však současně nakupovala od dodavatelů, vůči nimž však neplnila svou fakturační povinnost. Tím fakticky docházelo k postupnému prohlubování špatné hospodářské situace obchodní společnosti, jejímž výsledkem byl právě úpadek, a jeho zákonné řešení však bylo v důsledku trestné činnosti obviněného oddalováno. Existenci jednotného záměru obviněného alespoň v hrubých rysech už při prvním dílčím útoku tak lze přesvědčivě dovodit, navíc v situaci, k níž se vyjadřovala i znalkyně ohledně nemalé části výdajů obchodní společnosti, jež vůbec nesouvisely s podnikatelskou činností, ale evidentně byly určeny pro ryze soukromé potřeby obviněného či jeho rodiny. Nelze tudíž označit za relevantní tvrzení obviněného, podle něhož „si lze jen stěží představit, že by obviněný v roce 2015 při uzavírání smluv o zápůjčce měl záměr neplnit závazky vyplývající z obchodních vztahů s dodavateli vína“. Navíc je vhodné dodat, že podle vlastní výpovědi obviněného pociťoval již v roce 2014 snížení rentability podnikání, což se však snažil zlepšit právě určitým rozšířením portfolia, avšak bez náležité přípravy a opatření dostatečných zdrojů. Po subjektivní stránce tedy jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu podvodu byly nepochybně vedeny týmž záměrem (viz přiměřeně rozhodnutí č. 3/1972-I. Sb. rozh. tr.).

42. Ani u způsobu provedení podvodné trestné činnosti nelze souhlasit s obviněným, že rozdílné formy obohacování obchodní společnosti podvodným způsobem byly v obou případech zásadní pro odlišení skutků pod body 1. a 2. výroku o vině a jejich samostatné právní posouzení. Jak již bylo připomenuto, u tohoto znaku pokračování postačuje podobnost, nemusí jít o zcela totožný způsob jednání a současně je třeba jej posuzovat ve vztahu k dalším formálním znakům pokračování včetně záměru pachatele pokračujícího trestného činu. Oba způsoby spáchání podvodu byly činěny v rámci podnikatelské činnosti obchodní společnosti, byly vedeny již výše zmíněným jednotným záměrem načerpání majetkové hodnoty ve prospěch obchodní společnosti za účelem jejího využití při podnikání obchodní společnosti a pro její obohacení, resp. rovněž obohacení obviněného. Proto tedy odebírání zboží od dodavatelů, za které obchodní společnost nezaplatila, a přijetí zápůjček, které nebyly poškozeným zákazníkům vráceny, lze považovat za podobný způsob provedení právě proto, že jimi bylo ze strany obviněného dosahováno téhož cíle.

43. Posledními podmínkami, resp. charakteristikami, pokračování v trestném činu jsou blízká časová souvislost a souvislost v předmětu útoku. U blízké časové souvislosti obviněný argumentoval tím, že smlouvy o zápůjčce byly uzavírány především v letech 2015 a 2016, naproti tomu smlouvy s dodavateli převážně v letech 2017 a 2018. Z tohoto časového období dovozoval, že časové rozmezí mezi oběma formami podvodného jednání činilo přinejmenším rok, což podle názoru obviněného nelze podřadit ani pod široké vymezení této podmínky vyložené v rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr. Obviněný však takový závěr činí na základě jiného skutkového zjištění než soudy obou stupňů. V bodě 1. výroku o vině je rozhodné časové období vymezeno od 20. 7. 2015 do 31. 12. 2018, u bodu 2. výroku o vině pak od 1. 9. 2015 do 30. 9. 2019. Jednotlivá období se tak v zásadě překrývají, nelze proto uvažovat o velkém časovém odstupu mezi nimi. Z takto soudy učiněného skutkového zjištění je tudíž zcela zjevné, že počátek protiprávního jednání popsaného pod oběma body výroku o vině od sebe dělí pouhý jeden měsíc. Se zřetelem k poměrně vysokému počtu dílčích útoků (celkem 130 poškozených!) a výši způsobené škody, jež přesáhla 14 milionů Kč, tj. právě citovaným rozhodnutím zdůrazněnou okolností, jež má vliv na přípustný časový odstup mezi jednotlivými útoky, pak lze posoudit znak blízké časové souvislosti za naplněný. Rovněž ohledně dostatečné míry shody v předmětu útoku nemá Nejvyšší soud důvod shledat vadu v soudy přijatém závěru, neboť obviněný získával podvodným způsobem buď přímo peněžní prostředky nebo zboží, jehož následným prodejem opět získala obchodní společnost další finanční zdroje. Žádnou roli v tomto případě nemůže mít ani určitý rozdíl v osobách (fyzických i právnických), vůči nimž se obviněný dopouštěl podvodu, jak již bylo konstatováno shora.

44. Na podporu své dovolací argumentace obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 5 Tdo 753/2023, v němž bylo mj. vysloveno, že soudy musí naplnění znaků pokračování v trestném činu hodnotit výslovně. Obviněný v odůvodnění napadeného rozsudku i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně postrádal konkrétní úvahy týkající se existence jednotného záměru ve vztahu ke dvěma odlišným skupinám poškozených, poukazoval na různý způsob provedení a chybějící souvislost v předmětu útoku mezi body 1. a 2. výroku o vině. Věc řešená Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 753/2023 je z hlediska skutkových okolností jen minimálně srovnatelná s aktuální věcí obviněného, nicméně úvahy zde vyjádřené ve vztahu k podmínkám posouzení skutku jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku lze naopak využít i na posuzovanou trestní věci obviněného. Jde především o shrnutí definování znaků pokračování v trestném činu v bodě 27. odkazovaného usnesení, a to jak subjektivní souvislosti, tj. uskutečňování jednotného záměru pachatele podvodu, tak objektivní souvislosti, tj. blízké časové období páchání, i souvislosti v předmětu útoku, u které již za současné právní úpravy není vyžadována tzv. blízkost, resp. totožnost či dokonce blízká podobnost. Stejně je tomu u způsobu spáchání dílčích útoků, který nemusí být totožný, postačí stejná či podobná forma provedení činu, nicméně vždy je nutné tuto podmínku vyložit ve spojitosti se společným záměrem pachatele. Potud je výklad podaný v odkazované věci naopak použitelný na podporu právních závěrů soudů obou stupňů na věc obviněného D. W. Samotné rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení pod sp. zn. 5 Tdo 753/2023 bylo učiněno mj. z důvodu nesprávného posouzení institutu pokračování v trestném činu pro několik vad, které se týkaly vývojového stadia trestného činu podvodu, určení podvedené osoby i výše způsobené nebo hrozící škody. V tomto ohledu lze shledat zásadní rozdíl v obou srovnávaných věcech, neboť pod sp. zn. 5 Tdo 753/2023 šlo o dva samostatné trestné činy podvodu, které však mohly naplnit znaky pokračujícího trestného činu, naopak v aktuálním dovolacím řízení je situace opačná a předmětem námitek obviněného jsou pochybnosti o správném použití § 116 tr. zákoníku.

45. Obviněný také argumentoval tím, že jednání popsané pod body 1. a 2. výroku o vině bylo původně prověřováno samostatně různými policejními orgány a až následně bylo spojeno, přičemž jednání pod bodem 2. výroku o vině bylo dokonce policejním orgánem odloženo. Tento procesní postup orgánů činných v přípravném řízení však není relevantní k právnímu posouzení pokračování v trestném činu ve věci obviněného. V praxi není výjimečné, že k odhalování trestné činnosti dochází postupně, pod vlivem opatřených důkazů, z jejichž obsahu jsou získávány informace o všech zásadních okolnostech páchání trestných činů, stejně jako o jejich rozsahu, povaze i následcích.

46. Ze všech uvedených důvodů v návaznosti na primárně správné, byť stručné úvahy soudů prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného o nesprávném právním posouzení pokračování v trestném činu podvodu skutky, resp. útoky popsanými pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako neopodstatněnou. Na podkladě obsahu trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků ustanovení § 116 tr. zákoníku, tudíž nelze spatřovat žádné pochybení ani v určení výše škody odpovídající neuhrazeným závazkům ze všech smluv zahrnutých do bodů 1. a 2. výroku o vině. d) Odlišení trestného činu podvodu a trestného činu způsobení úpadku 47. Obviněný se v rámci odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. kromě nesprávného použití ustanovení § 116 tr. zákoníku domáhal změny právního posouzení jednání pod bodem 1. výroku o vině namísto trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku trestným činem způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku. Argumentoval tím, že neměl v úmyslu při uzavírání smluv s poškozenými neuhradit své závazky, k tomu došlo jen v důsledku zhoršující se ekonomické situace obchodní společnosti. S poškozenými dlouhodobě spolupracoval bez zásadnějších komplikací a až postupem času začalo docházet k upadající platební morálce. Soudy tak dovodily existenci podvodného úmyslu plošně od určitého data bez opory ve skutkovém zjištění. Sami poškození hodnotili podnikatelský projekt obviněného jako zajímavý a prospektivní, což odporuje názoru soudů o jejich uvádění v omyl. Pokud u déletrvajících závazkových vztahů došlo k platební nekázni, nelze bez dalšího učinit závěr o podvodném jednání obviněného, který nijak nezamlčoval poškozeným ekonomickou situaci obchodní společnosti V., s. r. o., a někteří z nich o ní dokonce věděli. Pokud si poškození byli vědomi toho, že druhá smluvní strana svůj závazek nesplní, nebylo možné na tuto situaci nahlížet jako na jednání v omylu vyvolaném druhou stranou. Soudy poté přičetly obviněnému k tíži vlastní obohacení odkazem na výdaje, které nesouvisely s podnikáním obchodní společnosti, aniž by však své tvrzení opřely o konkrétní důkaz, kromě znaleckého posudku zatíženého mnoha nedostatky.

48. Hlavním argumentem pro změnu v právním posouzení jednání pod bodem 1. výroku o vině učinil obviněný nedostatky ve skutkovém podkladu pro naplnění znaků objektivní stránky spočívající v uvádění poškozených v omyl a zejména subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterou soudy obou stupňů vyhodnotily jako nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitku tak lze sice přiřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale Nejvyšší soud neshledal její opodstatnění.

49. Úvodem lze poukázat na rozdílné objekty obou trestných činů, o něž v posuzovaném případě jde. Trestný čin způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty, je jedním z úpadkových deliktů, tudíž jeho primárním objektem je ochrana majetkových práv věřitelů a jejich práva na uspokojení odpovídající zásadám a pravidlům insolvenčního řízení. Obviněný vyslovil přesvědčení, že uvedeným skutkem, který spočíval v přijímání nových závazků za stavu úpadku, by mohl naplnit znaky druhé ze základních skutkových podstat podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku. Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je určen k ochraně cizího majetku (vůbec) bez ohledu na druh a formu vlastnictví a jeho objektivní stránka spočívá v podvodném jednání pachatele, jímž je jiná osoba uvedena v omyl, je využito jejího omylu nebo jsou jí zamlčeny podstatné skutečnosti, v důsledku čehož provede majetkovou dispozici, čímž vznikne škoda na jejím majetku nebo i na majetku třetí osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2645). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době sjednávání svého závazku jednal v úmyslu svůj dluh nesplatit, popř. jednal s vědomím, že ho v dohodnuté době nebude moci splatit (viz přiměřeně rozhodnutí č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel uzavřel formálně občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, na jejich podkladě odebral od jiných osob zboží nebo služby, avšak od počátku jednal v úmyslu, že za ně nezaplatí, ani tak neučinil, dopustil se trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nikoli způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku, třebaže již v době uzavírání smluv jednal za stavu úpadku svého, či obchodní společnosti, jejímž jménem jednal, a o úpadku věděl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2892).

50. K výkladu trestného činu podvodu je k dispozici obsáhlá judikatura, jež dlouhodobě klade důraz na zjišťování úmyslu pachatele v době spáchání protiprávního jednání, který je pak základním odlišujícím hlediskem pro právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu nebo jako jiného trestného činu, a to včetně tzv. úpadkových deliktů. Právě v předchozím bodě tohoto usnesení je citován názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, uveřejněném pod T 805 v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. Byť byl výklad v něm obsažený přijat ještě za předchozí právní úpravy trestního práva hmotného, tj. ve vztahu k ustanovením § 250 (podvod) a § 256c (předlužení) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (dále jen jako „tr. zákon“), je platný i za současného znění ustanovení § 209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu a § 224 tr. zákoníku o trestném činu způsobení úpadku. Dále lze rovněž zmínit další v minulosti přijatý a dosud použitelný právní názor, podle něhož jestliže pachatel získal zboží od poškozeného, kterému jen předstíral úmysl zaplatit smluvenou kupní cenu, ač tak ve skutečnosti učinit nechtěl nebo nemohl, spáchal za splnění ostatních podmínek trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona, resp. podle § 209 tr. zákoníku, nikoli trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zákona, resp. nyní trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, přestože výtěžek z prodeje vylákaného zboží použil pachatel na úhradu jiného závazku než toho, který mu vznikl dodáním vylákaného zboží (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 997/2004, uveřejněné pod T 732 v sešitě 9 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Takový závěr je aplikovatelný i pro vztah mezi trestnými činy podvodu podle § 209 tr. zákoníku a způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku.

51. Soudy obou stupňů se řádně zabývaly obhajobou obviněného týkající se způsobu jednání s dodavateli zboží, služeb i zapůjčitelů a rovněž jeho zaviněním, a vyhodnotily ji zcela v souladu s výsledky dokazování. Na jejich úvahy, v nichž Nejvyšší soud neshledal žádné logické vady či dokonce deformování obsahu provedených důkazů, či opomíjení informací z těchto důkazů vyplývajících, proto lze plně odkázat, konkrétně zejména na body 75. a 77. rozsudku soudu prvního stupně a body 47. až 49. rozsudku odvolacího soudu. O tom, že obviněný prezentoval před poškozenými v obou prvních bodech výroku o vině schopnost uhradit závazky, jež plynuly obchodní společnosti V., s. r. o., z uzavíraných smluvních ujednání, a to po téměř celé období vymezené v tomto výroku, přestože byl minimálně srozuměn s tím, že již v době sjednání závazku se fakticky spoléhal na výsledky budoucích, značně nejistých obchodních transakcí, jejichž negativní výsledek způsobí neschopnost uhradit závazky ze smluv řádně a včas, eventuálně vůbec, k čemuž nakonec i došlo, nejsou pochybnosti. Nelze ponechat stranou těchto úvah ani skutečnost, že obviněný následně odstranil z majetku dlužníka obchodovatelné zboží, převedl je do dalších obchodních společností, které ovládal a jeho zpeněžení nevyužil ve prospěch obchodní společnosti V., s. r. o., resp. jejích věřitelů. Tím víceméně jen potvrdil svůj prvotní záměr nesplnit původní závazky této obchodní společnosti, naopak jen těžit ze svého nevážného úmyslu plnit smluvní ujednání bez ohledu na oprávněné nároky poškozených. K výkladu nepřímého úmyslu v podobném typu trestné činnosti Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010. K opakujícím se výhradám obviněného, které učinil součástí svého dovolání, proto Nejvyšší soud pouze stručně shrne stěžejní skutkové i právní závěry, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozsudku a jež navázaly na argumenty soudu prvního stupně.

52. Obviněný v postavení faktického jednatele obchodní společnosti V., s. r. o., rozhodoval o jejím směřování a uzavíral jejím jménem smlouvy o dodání zboží nebo služeb, případně zaměstnanci na jeho pokyn sjednávali s poškozenými smlouvy o zápůjčce, přičemž již na konci roku 2014 vykazovala obchodní společnost znaky úpadku, a to předlužení. Jelikož měl obviněný na starost obchodní vedení společnosti V., s. r. o., nelze si představit, že by nevěděl o její špatné ekonomické situaci. Nejpozději v době podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob dne 20. 7. 2015 tak měl a mohl zjistit, že je společnost v úpadku. Ten indikuje to, že obchodní společnost nebude v budoucnu schopna řádně plnit své závazky, které již sjednala, a bez využití účinných prostředků k nápravě takového stavu nebude způsobilá plnit budoucí závazky, které v tomto období přijme. Logicky proto nelze mít pochybnosti o tom, že pokud ve výroku o vině vymezeném období obviněný pokračoval v uzavírání smluv s poškozenými, musel být alespoň srozuměn s následkem, že jim obchodní společnost nebude moci dostát, současně přijetím nových závazků uváděl poškozené v omyl o způsobilosti je v souladu s obsahem smluv splnit. Pokud obviněný namítl, že s některými dodavateli probíhala obchodní spolupráce již před vymezeným obdobím, tak to nic nemění na tom, že nejméně od data podání daňového přiznání, s jistotou úpadkového stavu obchodní společnosti, poškozené o něm neinformoval, naopak navenek jménem úpadce vystupoval jako solventní subjekt, tudíž druhá smluvní strana jednala v omylu vážnosti odběratele u každé smluvní transakce. Pokud jde o dlouhodobou nájemní smlouvu na sklad s poškozenou obchodní společností D. L., s. r. o., ta byla uzavřena na období od 1. 9. 2016, tedy opět v období rozhodném pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Nejde tak o případ, v němž by v průběhu trvání dlouhodobého obchodního vztahu došlo k „pouhé“ platební nekázni dlužníka, či změně jeho ekonomického stavu, proto se na celý tento smluvní vztah uplatní závěry uvedené shora. Z odborného názoru znalkyně Ing. Renaty Šotkovské ve spojení s dalšími důkazy bylo prokázáno, že ekonomická situace obchodní společnosti se nejméně od průběhu roku 2014 nelepšila, naopak se finanční ztráta, která se projevovala prakticky po celou dobu podnikatelské činnosti, více prohlubovala, až dospěla do úpadku.

53. Žádnou relevanci nelze přiznat ani tvrzení obviněného, podle něhož se snažil postupně plnit závazky obchodní společnosti vůči poškozeným pomocí splátkových kalendářů, směnek, uznáním dluhu či v rámci exekučního řízení. Všechny tyto instituty, vyjma samozřejmě probíhajících exekučních řízení, měly totiž jen demonstrovat určitou serióznost obviněného jako obchodního partnera, ale fakticky nemohly přispět k nápravě vzniklé situace, pokud obchodní společnost jako dlužník nedisponovala žádným majetkem, z něhož by bylo možné hradit smluvené závazky, a dokonce zbývající zpeněžitelný majetek naopak obviněný převedl na jiné vlastníky bez adekvátního protiplnění. Navíc je tato obrana obviněného výrazně zpochybněna výpověďmi velké většiny poškozených, podle nichž byl obviněný naopak v rozhodném období nekontaktní a neprojevil vůči nim žádnou inciativu napravit vzniklou situaci (např. svědci P. M., P. M., S. Š. ml., L. Z., R. F. a řada dalších). Pokud se některým z nich mohl jevit nápad s tzv. vinařskými bedýnkami jako zajímavý a životaschopný, nemůže mít tato okolnost žádný vliv na právní posouzení věci. Problém totiž nebyl s povahou samotného projektu, ale s jeho nepřipraveností z hlediska finančního zajištění, které si obviněný opatřoval právě převzetím dalších závazků oproti dodávkám zboží od dodavatelů, event. předstírám výhodného investování při zápůjčkách.

54. Obviněný dále zmínil, že někteří poškození dále pokračovali ve spolupráci s obchodní společností V., s. r. o., s pozměněnými platebními podmínkami, tudíž si museli být vědomi špatné ekonomické situace obchodní společnosti. Podle svědka P. M. šlo o pouhé dvě uhrazené dodávky, následující tři zůstaly již nezaplaceny, resp. první z nich částečně. Z výpovědi S. Š. ml. vyplynulo, že sice s otcem a bratrem obnovili spolupráci s obchodní společností V., s. r. o., ale za jiných podmínek, které spočívaly v týdenních splátkách. Zpočátku chodily pravidelně, poté docházelo k výpadkům, až nakonec přestaly vůbec chodit (č. l. 7150 verte). Svědek J. R. vypověděl (č. l. 7226 verte), že jakmile zjistili platební nekázeň obchodní společnosti, své zboží jí přestali dodávat. Později spolupracovali se společností V. W. C., s. r. o., [tedy s jednou z těch, do jejíhož majetku obviněný převedl zboží z V., s. r. o., za což byl pod bodem 3. výroku o vině uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu], přičemž platby se poté přijímaly jen v hotovosti a v menším objemu. Případné pokračování podnikatelské činnosti některých poškozených dodavatelů bylo tudíž realizováno za odlišných platebních podmínek, tj. nikoli tzv. na fakturu, ale úhradou v hotovosti, eventuálně s jinou právnickou osobou, za niž také jednal obviněný, a to v nižším rozsahu a opět oproti hotovostní platbě. Takový postup ze strany dodavatelů lze proto chápat jako zcela logický s ohledem na předmět jejich podnikání, tj. prodej zboží na hospodářském trhu, rozhodně nikoli jako projev důvěry vůči obviněnému a možnost jeho vyvinění z žalovaného jednání.

55. Obviněný se také ohradil proti tvrzení soudů o jeho vlastním obohacení. Pravdou je, že soudy obou stupňů ponechaly v tzv. právní větě vztahující se k výrokům o vině pod body 1. a 2. formálně nesprávně obě alternativy znaku objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v obohacení, a to s vylučovací spojkou nebo, tj. obohatil „jiného“ nebo „sebe“. Nicméně nejde o vadu, která by vyžadovala zrušení napadeného výroku, a to zejména s přihlédnutím k výsledku skutkového zjištění. Především ze znaleckého posudku, ale i ze samotného způsobu páchání a se zřetelem k tehdejším zdrojům příjmů obviněného, učinily soudy logický skutkový závěr, podle něhož obviněný užíval příjmy z podnikatelské činnosti obchodní společnosti V., s. r. o., alespoň částečně pro sebe, či na úhradu nákladů své rodiny. Tzv. právní věta výroku pod body 1. a 2. měla proto obsahovat obě alternativy obohacení vedle sebe, tedy spojkou „a“. Podrobněji se touto obhajobou obviněného zabýval soud prvního stupně v bodě 75. svého rozsudku a odvolací soud se s ní vypořádal v bodech 54. a 55. napadeného rozsudku v rámci vyhodnocení odborného zkoumání účetní evidence znalkyní Ing. Renatou Šotkovskou. Na základě logické a z důkazů vyplývající reakce soudů na zpochybnění znaku obohacení obviněným proto neshledal ani Nejvyšší soud cokoli měnit či dodávat.

56. Námitka nesprávného právního posouzení skutku pod body 1. a 2. výroku o vině jako pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je ze všech shora uvedených důvodů zjevně neopodstatněná. e) Znalecký posudek 57. Ačkoli obviněný pouze v úvodu svého dovolání rozčlenil své výhrady proti napadenému rozsudku a jemu předcházejícímu řízení, lze se domnívat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil jeho první a třetí alternativu, jejichž znění je zaznamenáno pod bodem 34. shora. Především zopakoval své výhrady proti znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence zpracovaného Ing. Renatou Šotkovskou, které však uplatňoval prakticky po celé soudní řízení. Názory znalkyně o ekonomické situaci obchodní společnosti V., s. r. o., označil za nejednoznačné a vnitřně rozporné, ačkoli se staly podkladem pro zásadní právní posouzení o úpadku této obchodní společnosti a v návaznosti na to též pro naplnění znaku úmyslu obviněného uvádět poškozené v omyl. Znalkyně při zpracování znaleckého posudku neměla dostatečné účetní podklady zejména pro roky 2014 a 2015, některé otázky tak nebyla schopna zodpovědět. Její závěry byly formulované jako „pravděpodobné“, tudíž znalecký posudek nemohl poskytnout spolehlivé zjištění o stavu úpadku obchodní společnosti ani o vědomosti obviněného o takovém hospodářském výsledku a konstatování soudů označil obviněný za rozporná.

58. Obviněný však ve své dovolací argumentaci nepředložil nové argumenty, s nimiž by se soudy obou stupňů již nevypořádaly, a v tomto rozsahu lze odkázat na odůvodnění jejich rozsudků. Dovolací námitka představuje pouhou polemiku s hodnocením tohoto důkazu soudy nižších stupňů a z této povahy pak nemohla odpovídat vymezení první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec dovolacího přezkumu tak Nejvyšší soud konstatuje, že podaný znalecký posudek nevykazuje vnitřní rozpory, je přesvědčivý a poskytoval dostačující podklad pro skutkové závěry soudů, které jej navíc správně hodnotily ve spojení s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy. Pokud obviněný vytýkal znalkyni nedostatek dokumentace pro kontrolu hospodaření obchodní společnosti za roky 2014 a 2015, lze poukázat na to, že i přes nekompletní účetnictví měla znalkyně k dispozici daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob včetně výkazů zisků a ztrát a rozvahu za tyto roky. Nemohla tudíž zodpovědět všechny otázky, případně tak podrobně jako za roky 2016 až 2018 (například určit přesný seznam věřitelů), ale přesto učinila odborné závěry, které jsou podrobně popsány v bodě 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a které právě spolu s dalšími důkazy postačovaly pro významné zjištění o úpadkovém stavu obchodní společnosti V., s. r. o., minimálně od roku 2014 do 31. 12. 2018. Peněžité závazky obchodní společnosti postupně během let 2016 až 2018 rostly, na což bylo reagováno mj. v roce 2016 tím, že došlo k zastavení plateb na úhradu závazků po splatnosti.

59. Ke shodné výhradě proti znaleckému posudku se vyjádřil odvolací soud v bodě 44. svého rozsudku, neshledal v jeho obsahu žádná pochybení či vnitřní rozpory. Považoval za jednoznačné zjištění o tom, že obchodní společnost se v rozhodné době nacházela v úpadku, tedy ve špatné ekonomické situaci, které bylo podpořeno výpověďmi zaměstnankyně úpadce, odběratelů vína, dalších zákazníků a též listinnými důkazy.

60. Obviněný zejména zpochybňoval kvalitu znaleckého posudku v tom ohledu, že v něm jsou použity nejasné formulace „pravděpodobnosti“ aj. K této námitce je vhodné připomenout právní úpravu týkající se znalecké činnosti a náležitostí znaleckého posudku. Znalecký posudek byl zpracován k datu 3. 3. 2022, tedy za účinnosti zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „znalecký zákon“). Náležitosti znaleckého posudku jsou obsahem § 28 znaleckého zákona. Pokud podklady nebo metoda zkoumání neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru (§ 28 odst. 5 věty druhé za středníkem znaleckého zákona). Dále podle § 28 odst. 9 znaleckého zákona postup při zpracování znaleckého posudku a jeho náležitosti stanoví ministerstvo vyhláškou. Tou je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 207/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „znalecká vyhláška“). Podle § 57 odst. 2 znalecké vyhlášky zhodnotí znalec též veškeré skutečnosti, které vzhledem k použitým podkladům a metodám mohou snižovat přesnost závěru znaleckého posudku. Podle § 58 odst. 1 znalecké vyhlášky znalec zformuluje na základě interpretace výsledků analýzy dat závěr znaleckého posudku tak, aby byl jednoznačnou odpovědí výhradně na zadanou odbornou otázku. Pokud však podklady nebo metoda neumožňují vyslovit jednoznačný závěr, znalec zformuluje odpověď na zadanou odbornou otázku s nejvyšší možnou přesností a zformuluje též podmínky správnosti závěru nebo jiné skutečnosti snižující jeho přesnost (§ 58 odst. 2 znalecké vyhlášky). Znalkyně tedy dostála svým povinnostem, protože uvedla skutečnosti, které jí bránily vyslovit jednoznačný závěr, protože neměla k dispozici kompletní účetnictví obchodní společnosti. V té chvíli tedy zodpověděla zadanou otázku s nejvyšší možnou přesností. Z této skutečnosti tak nelze dovodit vnitřní rozpornost znaleckého posudku. Nepochybné zjištění stavu úpadku navíc soudy učinily ve spojení s dalšími důkazy, jak již bylo zdůrazněno, znalecký posudek nebyl jediným podkladem pro tento skutkový závěr, byť měl poměrně zásadní význam, což naprosto odpovídá procesním pravidlům vymezeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu rovněž nemá žádné pochybnosti o kvalitě znaleckého zkoumání hospodaření obchodní společnosti V., s. r. o., ani o odborném zpracování a dostatečném zodpovězení zadaných otázek znalkyní. Rozhodně tento důkazní prostředek a jeho hodnocení v komplexu dalších provedených důkazů soudy obou stupňů nevykazují známky zjevného rozporu rozhodného skutkového zjištění soudů, které bylo určující pro naplnění znaků zločinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. První alternativa dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemohla být úspěšně v dovolacím řízení uplatněna. f) Opomenuté důkazy 61. Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů opomenuly jeho důkazní návrhy. Konkrétně se mělo jednat o výslech Ing. Kamila Mezníka, Mgr. Jana Dohnala, Ph.D., LL.M., P. S., výslech všech poškozených zahrnutých pod bodem 2. výroku o vině, tedy všech zapůjčitelů, a návrh na provedení listinného důkazu, který by prokazoval, zda úrok ve výši 10 % p. a., který obchodní společnost V., s. r. o., nabízela zapůjčitelům, byl neobvyklý nebo zjevně nereálný.

62. Nejvyšší soud primárně uvádí, že v souladu s čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z něho vyplývajícím principem nezávislosti soudů závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, navržených nebo předložených důkazů provede. Samozřejmě takový postup nesmí ani v trestním řízení vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na pečlivém zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za tzv. opomenuté důkazy lze označit takové důkazy, které nebyly provedeny, případně o návrhu na jejich provedení nebylo soudem rozhodnuto vůbec, nebo nebyly hodnoceny zákonem stanoveným způsobem, zejména v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud k takové situaci dojde, znamená to porušení práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). O opomenuté důkazy jde také tehdy, pokud obviněný navrhne provedení konkrétního důkazu, ale ten je zamítnut bez odůvodnění, resp. s pouze okrajovým nebo obecným odůvodněním, které neodpovídá povaze a závažnosti věci (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Významnou otázkou při posuzování vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech je však vždy vyhodnocení významu obsahu důkazního prostředku jako nositele navrženého důkazu na rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, o který jde, což jsou podmínky společné všem variantám procesních vad, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případech, v nichž se soudy zabývaly důkazními návrhy, rozhodly o nich a srozumitelně vyložily, proč jejich provedení nepovažovaly za nezbytné či významné pro výsledek řízení, nedojde k naplnění vady spočívající v tzv. opomenutém důkazu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 4 Tdo 908/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 Tdo 602/2025).

63. Výkladem otázky rozsahu dokazování, resp. přístupu k návrhům stran na jeho doplnění v soudním řízení se opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud v rámci rozhodování o ústavních stížnostech, přičemž konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo na spravedlivý proces vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích včetně návrhů důkazních rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 546/05, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99).

64. V nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, Ústavní soud vymezil zásadní pravidla plynoucí z jeho vlastní rozhodovací činnosti ve vztahu k vytýkané vadě tzv. opomenutých důkazů a rozdělil je do tří okruhů, jež mohou i pro dovolací řízení obstát jako neopodstatněné. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle něhož navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, to znamená, že ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

65. Nejvyšší soud posoudil, zda ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dospěl k závěru, že nikoli. V návaznosti na správné úvahy zejména odvolacího soudu k téže námitce proto Nejvyšší soud jen stručně uvede, proč k rozhodnutí o podané obžalobě nebylo třeba dokazování nad provedený rozsah doplňovat.

66. Co se týče výslechu Ing. Kamila Mezníka, který byl v letech 2014 až 2016 auditorem a daňovým poradcem společnosti V., s. r. o., jeho předvolání navrhl tehdejší obhájce obviněného písemně dne 21. 10. 2025 (viz č. l. 7659 tr. spisu). V průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu dne 22. 10. 2025 však na dotaz předsedy senátu ohledně návrhů na doplnění dokazování přítomný obhájce sdělil, že kromě důkazů, které byly již z podnětu obhajoby v odvolacím řízení provedeny, ponechává další doplnění včetně výslechu svědka Ing. Kamila Mezníka na zvážení soudu, a to za účelem vydání kasačního usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně. Obhájce obviněného tak provedení tohoto důkazu vázal na chtěný výsledek, k němuž ale nedošlo, neboť odvolací soud sice nejprve zrušil rozsudek soudu prvního stupně za účelem nevýznamné korekce výše způsobené škody u některých poškozených, avšak poté sám znovu rozhodl o vině obviněného. Ze strany obhajoby tudíž nebyl v odvolacím řízení výslovně uplatněn návrh na provedení výslechu jmenovaného svědka, nebylo proto nutné o něm rozhodovat. V tomto ohledu tak nešlo o opomenutý důkaz, z podnětu obhajoby zjevně odvolací soud zvážil doplnění dokazování a přijal závěr, že není třeba, jak ostatně srozumitelně vyložil v bodě 32. napadeného rozsudku.

67. Pokud jde o návrh na výslech Mgr. Jana Dohnala, Ph.D., LL.M., zpracovatele odborného vyjádření k postupu odpovědné osoby jednající za obchodní korporaci v případě hrozícího úpadku, tak s ním se podrobně vypořádal již soud prvního stupně v bodě 71. svého rozsudku. Obviněný v dovolání vytrhl z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 36., v němž bylo jako nadbytečné posouzeno provedení samotného odborného vyjádření, s nímž se soud zběžně seznámil a doznal, že by nepřispělo k objasnění skutku pod bodem 3. výroku o vině. Z tohoto logicky plyne, že odvolací soud nepovažoval za nezbytné provést ani výslech zpracovatele tohoto listinného důkazu. Na témže místě se odvolací soud výslovně ztotožnil s odůvodněním zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování a výslovně odkázal na již zmíněný bod 71. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž lze i pro účely dovolacího řízení jako na přiléhavý odkázat. Ostatně již v předcházejícím bodě tohoto usnesení bylo konstatováno, že obhajoba fakticky nepožadovala doplnit dokazování o ty důkazy, jejichž neprovedení v dovolání označila za vadu přiřazenou pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Logicky lze pouze uzavřít, že pokud odvolací soud neshledal důvody pro provedení důkazu odborným vyjádřením pro nadbytečnost, o to spíše nebylo třeba vyslýchat jeho zpracovatele.

68. Stejně tak ani výslech svědka P. S. by nemohl mít vliv na výsledek trestního řízení v posuzované věci, jak konstatoval již soud prvního stupně, který osobně provedl výslechy prakticky všech poškozených vyjmenovaných v bodě 1. výroku o vině, vyjma jmenovaného svědka a dalších 4 zástupců poškozených se sídlem mimo Českou republiku. Opět velmi podrobně tento soud posuzoval důvodnost osobní přítomnosti svědka P. S., který se opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, a z důvodu procesní hospodárnosti nakonec soud ustoupil od provedení tohoto důkazu. V bodě 56. rozsudku soud prvního stupně přesvědčivě vyložil okolnosti, které jej k takovému procesnímu postupu vedly a Nejvyšší soud nemá žádné výhrady k pečlivému vysvětlení, s nímž se rovněž ztotožnil odvolací soud. Osobnímu výslechu svědka v řízení před soudem nelze přisuzovat zásadní povahu jen proto, že na obviněného podal trestní oznámení. Tento poškozený totiž nebyl jediným, kdo trestní oznámení podal, z dodavatelů vína tak učinil i zástupce obchodní společnosti Rodinné vinařství J., B., a. s., a ze skupiny zapůjčitelů svědek J. D., kteří navíc oba byli osobně v hlavním líčení vyslechnuti. Proto nelze než zopakovat, že rozsah dokazování je v rukou soudů, které měly skutečnosti za prokázané a důkazní návrh (navíc výslovně neuplatněný v odvolacím řízení) důvodně označily za nadbytečný.

69. Pokud jde o výslech všech poškozených zapůjčitelů ve vztahu k bodu 2. výroku o vině, je zejména vhodné nejprve odkázat na argumenty soudu prvního stupně, který se opět velmi podrobně a srozumitelně vypořádal se shodným návrhem obhajoby v bodě 58., resp. 59. svého rozsudku. Zásadním podkladem pro závěr o uvádění těchto poškozených v omyl ze strany obchodní společnosti V., s. r. o., byl obsah smluvních ujednání. V jejich textu lze vyčíst, že jmenovaná obchodní společnost deklarovala dostatek finančních prostředků k plnění z uzavřených smluv ať již v rozhodné době, či v budoucnu. Tato skutečnost se však neshodovala s realitou, protože hospodaření i majetek této smluvní strany nedovoloval dostát přijatým závazkům řádně a včas z důvodu úpadku. Obviněný argumentoval, že poškození mohli vnímat určitou obecnou rizikovost zápůjčky, přitom odkázal na výpověď poškozené I. I., která se, byť prakticky jako jediná, v tomto smyslu vyjádřila. Ostatní poškození právě na podkladu obsahu smlouvy očekávali vrácení půjčených prostředků, jak je přiléhavě vyloženo v bodě 61. rozsudku soudu prvního stupně. Zápůjčky byly poskytovány na předem určenou dobu za pevně stanovený úrok a nelze ani pominout základní občanskoprávní zásadu pacta sund servanda, která nebyla ze strany obviněného, resp. jím zastupované obchodní společnosti naplněna. Míra neseriózního jednání obviněného, která dosáhla intenzity znaku podvodu spočívajícího v uvádění těchto poškozených v omyl, je poměrně zřetelná i ze skutečnosti, že poškozeným byl sjednaný úrok hrazen převážně v podobě lahví vína, které však pocházelo z dalšího podvodného jednání obviněného vůči jeho dodavatelům podle bodu 1. výroku o vině. Obviněný se poté, co se někteří z poškozených domáhali vrácených zápůjček, stal pro ně nekontaktní a ve výsledku jim byla způsobena škoda převyšující částku 6 milionů Kč. Pokud tedy nebyly v soudním řízení vyslechnuti osobně všichni zapůjčitelé, ale jen někteří vybraní s bydlištěm v dosahu sídla soudu prvního stupně, kteří vypovídali téměř totožně bez zásadní reakce obhajoby, nebylo doplnění dokazování v tomto smyslu nezbytné pro výsledek řízení, a proto nelze takovému procesnímu postupu cokoli vytknout.

70. Stejně je třeba reagovat i na námitku týkající se doplnění zjištění o (ne)přiměřenosti sjednaného úroku zapůjčitelům, na niž rovněž reagovaly soudy obou stupňů. Neprovedení takového důkazu, jehož opatření bylo mimochodem v rukou samotné obhajoby, pokud se jej domáhala, nedosáhlo intenzity, jež by svědčila o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Výše sjednaného úroku se ani nestala zásadním podkladem pro právní závěr o podvodném úmyslu obviněného, jak již bylo konstatováno výše. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023, podle kterého s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01, by ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě neznamenalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K zásahu do tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup, nýbrž až situací, v níž by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. O takový případ však ve věci obviněného nešlo, zde bylo postupováno zcela v souladu s procesními pravidly § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

71. Závěrem této části se ještě Nejvyšší soud stručně vyjádří k námitkám obviněného v dovolání a replice k vyjádření státního zástupce, jimiž tvrdil, že soudy obou stupňů jím navrhované důkazy neprovedly, a přesto je hodnotily (zejména ve vztahu k výslechu P. S. a všech poškozených zapůjčitelů). Ze strany obviněného jde totiž o nesprávnou interpretaci úvah soudů, jimiž musí být vedeny při posuzování návrhů kterékoli z procesních stran na doplnění dokazování. Nejde tak o samotné hodnocení konkrétního důkazu, resp. informací v něm obsažených, ale o zvážení potřeby takový důkaz provést z pohledu jeho významu pro objasnění věci a případného vlivu na výsledek řízení (např. bod 18. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 454/26, který potvrzoval bod 48. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 Tdo 280/2025). Podobnou situaci musí soudy řešit například též ve vztahu k tzv. úřednímu záznamu, který byl pořízen policejním orgánem před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. Až poté, co se soud seznámí s obsahem takového záznamu, v němž jsou zachyceny úkony určené k objasnění a prověření skutečností významných pro závěr o spáchání určitého trestného činu, musí zvážit, zda v řízení před soudem provede důkaz /například výslech osoby, která podávala vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř./, což může učinit jen na podkladě zaznamenaných informací. Tato činnost však nepředstavuje hodnocení důkazu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a neznamená jeho provedení, jak mylně tvrdil obviněný v dovolání. V posuzované věci zejména již soud prvního stupně, následně též odvolací soud pečlivě zkoumaly, zda by provedení navrhovaných důkazů skutečně přispělo k objasnění určitých skutečností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě. Současně soud prvního stupně sledoval aktivitu obhajoby při provádění dokazování v hlavním líčení a zejména ve vztahu ke svědeckým výpovědím zapůjčitelů, pořízeným za přítomnosti obhajoby v přípravném řízení, přesvědčivě vysvětlil, proč se rozhodl nepředvolávat všechny poškozené ke skutku pod bodem 2. výroku o vině (viz bod 59. výroku rozsudku soudu prvního stupně). Také tuto výhradu, která navíc není přiřaditelná žádnému z dovolacích důvodů, musel proto Nejvyšší soud odmítnout. g) Nepřiměřenost uloženého trestu 72. V závěru svého dovolání se obviněný ohradil i proti výši a druhu jemu uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný argumentoval zejména tím, že soudy nezohlednily řadu polehčujících okolností při stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 tr. zákoníku včetně délky trestního řízení a jím nezaviněných průtahů, jakož i možnost případného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

73. Jak přiléhavě poznamenal sám obviněný v úvodu této části svého dovolání, otázku přiměřenosti trestu uloženého napadeným rozhodnutím nelze přiřadit žádnému v zákoně taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů. K nápravě vad výroku o trestu je určen speciální důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Nicméně jeho vymezení se týká dvou pochybení při ukládání trestu, jednak jestliže byl dovolateli uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest vyměřený mimo hranice trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani jednu z obou uvedených alternativních nesprávností obviněný nevytýkal, navíc jemu uložený druh trestu i jeho výměra odpovídají zákonným sankcím za spáchání nejpřísnějšího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož byl souhrnný trest obviněnému ukládán. Jiná pochybení soudů týkající se výroku o trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Podrobněji se k této otázce vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jehož argumentaci není třeba opakovat. Vadné použití hmotného práva při ukládání trestu lze vytýkat prostřednictvím obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, případně společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněnému byl sice v posuzované věci ukládán souhrnný trest, nicméně jeho dovolací výhrady proti porušení podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku nesměřovaly.

74. Soud prvního stupně se zabýval výrokem o trestu v bodech 80. až 86. svého rozsudku, a s jeho velmi podrobným zdůvodněním všech relevantních okolností, které vyplynuly z výsledku dokazování, se ztotožnil také odvolací soud. V bodech 68. až 74. napadeného rozsudku nejprve odvolací soud odkázal na přiléhavé úvahy soudu prvního stupně, jimiž při respektu právě k zákonným kritériím pro ukládání trestu včetně polehčujících i přitěžujících okolností vysvětlil důvody pro výměru trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí pět let. Konkrétní dovolací výhrady obviněného směřují právě proti vyhodnocení těchto v zákoně demonstrativně definovaných pravidel pro ukládání trestu soudem prvního stupně, zejména délku trestního řízení, svou údajnou snahu napravit škodlivý následek a vyjádření upřímné lítosti vůči poškozeným. Takto formulované námitky však znamenají pouhý nesouhlas se závěry soudu, nemají však relevanci ke zvrácení napadeného výroku v dovolacím řízení, navíc ve většině ani neodpovídají zjištěným skutečnostem. Například obviněným tvrzená snaha napravit škodu uznáním dluhu, splátkovým kalendářem a údajným pokračováním podnikání v rámci obchodní společnosti V., s. r. o., postrádají faktické naplnění, jak ostatně vyplývá z trestního spisu a na případech jednotlivých poškozených, pro něž neuhrazené pohledávky znamenaly nejen finanční problémy v podnikání, ale některým zasáhly i do osobního života (např. nucený prodej rodinného domu S. N.). Navíc exekuční titul, dokonce ani již probíhající exekuce, nepřinesly poškozeným prakticky žádné zadostiučinění, pokud povinný subjekt zůstal bez majetku způsobilého k uhrazení dluhů, jak přiléhavě připomněl soud prvního stupně v bodě 83. svého rozsudku. Obviněným tvrzená snaha o nápravu tak představuje v podstatě jen fabulaci bez reálného podkladu, nakonec i jeho osobní finanční situace, pro niž například neposkytl soudu doklad o aktuálním příjmu, byla důvodem pro neuložení peněžitého trestu, který se jevil jako nedobytný.

75. Soudy obou stupňů se rovněž zabývaly možností využít ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což vyjádřily v bodě 82., resp. 73. svých rozsudků. Oba shodně neshledaly v posuzované věci žádné mimořádné okolnosti případu ani osoby obviněného, pro něž by bylo možné považovat trest odnětí svobody v zákonné sazbě za nepřiměřeně přísný. V podrobnostech lze opět odkázat na uvedené body rozsudků soudů obou stupňů, v nichž jsou shrnuty zásadní skutečnosti týkající se obhajobou navrhované možnosti mimořádného snížení zákonné výměry trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž státní zástupce se zabýval uvedenou výhradou a argumentoval adekvátně především na výhradu týkající se délky trestního řízení a jejího vlivu na volbu trestní sankce, jak bylo reprodukováno v bodě 23. shora. Výhrady vytýkající neužití moderačního práva navíc nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť uložení mírnějšího trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 2, 6 a 7 tr. zákoníku je vázáno jen na úvahu soudu, jak bylo vyloženo například v rozhodnutí č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr., dále též v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024.

76. Také Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem neshledal v posuzované věci obviněného žádnou mimořádnou okolnost, která by ve srovnání s jinými případy obdobného druhu trestné činnosti natolik vybočovala, že by sama o sobě či ve spojitosti s jinými okolnostmi odpovídala zákonným podmínkám pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Uložený trest při dolní hranici zákonné trestní sazby za celkem tři trestné činy, poškozující celkem 130 fyzických či právnických osob a se způsobenou škodou převyšující 14 milionů Kč, rozhodně nelze považovat za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý do takové míry, že by zasahoval do obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo tam uvedený nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až v srpnu 2022, do pravomocného skončení věci tudíž uplynuly 3 roky, taková doba trvání trestního stíhání není nepřiměřeně dlouhá, zejména s ohledem na vysoký počet poškozených a žádnou roli v tomto ohledu nelze přiznat ani prvotnímu rozhodnutí policejního orgánu, jež bylo dozorujícím státním zástupcem ještě v přípravném řízení zrušeno. Ze strany dozorujícího státního zástupce bylo následně reagováno na neschopnost policejního orgánu, u něhož byly již v červnu roku 2018 zahájeny úkony trestního řízení na podkladě trestního oznámení obchodní společnosti Rodinné vinařství J. s podezřením na spáchání trestného činu podvodu, i přes opakované pokyny pokračovat v objasňování tohoto podezření a věc byla proto rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 13. 10. 2021 (viz č. l. 2, 3 tr. spisu) přikázána jinému policejnímu orgánu. Přestože v tomto období docházelo k neodůvodněným průtahům ve vyšetřování podezření z páchání trestné činnosti, bylo na zjištěnou situaci adekvátně reagováno. Soud prvního stupně, ani odvolací soud sice v odůvodnění svých rozsudků ve vztahu k výroku o trestu výslovně nezmínily delší dobu, která uplynula od spáchání zjištěných skutků odkazem na ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, je však nesporné, že při vyměření trestu odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, měly na zřeteli i tuto skutečnost. Jak již bylo zmíněno a podrobněji vyjádřeno zejména v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, v posuzované věci z hledisek kritérií pro ukládání trestu převažovaly ve vztahu k obviněnému okolnosti zvyšující míru společenské škodlivosti všech protiprávních jednání, za něž byl odsouzen. Trest uložený obviněnému splňoval rovněž rámec tzv. testu proporcionality a nelze jej označit za extrémně přísný do takové míry, pro niž by bylo třeba napadený rozsudek v části výroku o trestu rušit v dovolacím řízení.

V. Závěrečné shrnutí

77. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud obviněným uplatněné dovolací námitky za částečně odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, resp. důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak posoudil je jako zjevně neopodstatněné, zbývající výhrady nebylo možné přiřadit žádnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud tedy na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu