5 Tdo 760/2025

Rubrum

5 Tdo 760/2025-14074 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných 1) Ing. Josefa Lachmana, 2) Ing. Romana Pavlíka, a 3) Ing. Adolfa Veřmiřovského, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 10 To 96/2024 , jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 5/2017, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal dne 26. 7. 2017 u Městského soudu v Praze (dále i jen „soud prvního stupně“) obžalobu v bodě I.) 1) na obviněné Ing. Josefa Lachmana, Ing. Romana Pavlíka a Ing. Adolfa Veřmiřovského pro skutek, který měl být obviněnými spáchán v březnu 2010 převodem 105 motorů UTD-20 na základě Smlouvy č. 101806013 o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit uzavřené mezi Ministerstvem obrany České republiky (dále jen „MO ČR“) a státním podnikem VOP-026 Šternberk, jímž měla být ve prospěch nabyvatele a následně i společnosti Excalibur Army způsobena České republice škoda ve výši 13 952 400 Kč, v němž byl obžalobou spatřován u obviněného Ing. Josefa Lachmana a Ing. Romana Pavlíka zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a rovněž zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, na obviněného Ing. Adolfa Veřmiřovského byla podána obžaloba pro oba tyto zločiny ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále byla podána obžaloba i pro skutek popsaný v bodě I.) 2), který měl být stejnými obviněnými spáchán v období února až dubna 2013, spočívající v převodu na základě Smlouvy č. 131803109 o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit uzavřené opět mezi MO ČR a státním podnikem VOP CZ, týkajícím se 111 kusů vznětových motorů UTD-20, 23 kusů vznětových motorů V46.6 a 1 kusu vznětového motoru V55 AM2, které měl VOP CZ, s. p., v úmyslu dále převést na společnost VOP Trenčín, v důsledku čehož hrozilo způsobení škody České republice ve výši 28 930 032,20 Kč, k čemuž nedošlo pro zásah ministra obrany, který dal pokyn ke zrušení smlouvy. V tomto jednání pod bodem I.) 2) byl obžalobou spatřován u obviněných Ing. Josefa Lachmana a Ing. Romana Pavlíka pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Na obviněného Ing. Adolfa Veřmiřovského byla podána v tomto bodě obžaloba pro pokus návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k těmto zločinům. V bodě II.) 1) obžaloby bylo obviněným brig. gen. Ing. Vladimíru Halenkovi a opět i Ing. Adolfu Veřmiřovskému kladeno za vinu v zásadě totéž jednání popsané pod bodem I.) 1) spočívající v prodeji 105 kusů motorů UTD-20 pro BVP-1 či OT-64 na základě smlouvy uzavřené mezi MO ČR a státním podnikem VOP-026 Šternberk č. 101806013, kterou měla být způsobena České republice škoda 13 952 400 Kč. V tomto jednání byl u obviněného brig. gen. Ing. Vladimíra Halenky obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a u obviněného Ing. Adolfa Veřmiřovského návod podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k tomuto zvlášť závažnému zločinu. V bodě II.) 2) obžaloby bylo těmto obviněným opět kladeno za vinu jednání popsané již v bodě I.) 2) obžaloby, spočívající v pokusu o prodej 111 kusů motorů UTD-20, 23 kusů vznětových motorů V46.6 a 1 kusu vznětového motoru V55 AM2 v únoru až dubnu 2013 na základě Smlouvy č. 131803109 mezi MO ČR a VOP CZ, s. p., o úplatném převodu majetku do práva s ním hospodařit, u níž státní zástupce dovodil, že v případě její realizace by došlo ke způsobení škody České republice ve výši 28 930 032,30 Kč, neboť tento majetek měl být přeprodán VOP Trenčín, přičemž převod tohoto majetku na VOP CZ, s. p., byl zastaven rozhodnutím ministra obrany ČR. V tomto jednání byl obžalobou spatřován u brig. gen. Ing. Vladimíra Halenky pokus zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a u obviněného Ing. Adolfa Veřmiřovského návod podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k pokusu tohoto zločinu. Konečně v bodě III.) 1) obžaloby (jednání spácháno v dubnu 2010) a v bodě III.) 2) obžaloby (jednání spácháno v červnu 2013) bylo obviněnému Ing. Adolfu Veřmiřovskému kladeno za vinu spáchání dvojnásobného zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v případě druhého skutku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Obvinění Josef Lachman, Ing. Roman Pavlík, Ing. Adolf Veřmiřovský a brig. gen. Ing. Vladimír Halenka byli v pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 41 T 5/2017, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro výše uvedené skutky. Poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem obrany České republiky, a VOP CZ, s. p., byly podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 10 To 68/2019, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolací soud uložil státnímu zástupci, resp. policejnímu orgánu, aby doplnil dokazování v souladu s ustanovením § 110 tr. ř. posudkem znaleckého ústavu zaměřeným na důsledné a kvalifikované vyřešení otázky existence, popř. mechanismu a průběhu samotného vzniku škody na majetku státu a stanovení její případné, alespoň minimální výše.

4. Dne 2. 2. 2022 podal znovu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze u Městského soudu v Praze obžalobu na obviněné Ing. Josefa Lachmana, Ing. Romana Pavlíka a Ing. Adolfa Veřmiřovského, pro níže uvedené skutky. Usnesením ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 41 T 5/2017, Městský soud v Praze v hlavním líčení podle § 221 odst. 1 tr. ř. vrátil tuto trestní věc státnímu zástupci k došetření s tím, že výsledky hlavního líčení ukazují na podstatnou změnu okolností a k objasnění věci je třeba dalšího šetření. Na základě stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 10 To 33/2023, zrušil podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. citované usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

5. Následně byli obvinění Ing. Josef Lachman, Ing. Roman Pavlík a Ing. Adolf Veřmiřovský po provedení dokazování v hlavním líčení v pořadí druhým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 41 T 5/2017, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány u obviněného Ing. Josefa Lachmana a Ing. Romana Pavlíka pod bodem 1) obžaloby zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a v bodě 2) obžaloby pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pokus zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a u obviněného Ing. Adolfa Veřmiřovského v bodě 3) pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poškození Česká republika, zastoupená Ministerstvem obrany České republiky, a VOP CZ, s. p., byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch všech obviněných odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 10 To 96/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

7. Skutky, pro které byli obvinění zproštěni obžaloby, ve stručnosti spočívají v tom, že v bodě 1) obžaloby obvinění Ing. Josef Lachman v pozici ředitele Odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem sekce správy majetku Ministerstva obrany (dále také jen „ONNM“), který zastupoval Českou republiku – Ministerstvo obrany ČR v právních vztazích v souvislosti s nakládáním s nepotřebným majetkem, a Ing. Roman Pavlík, v pozici vedoucího oddělení nepotřebného movitého majetku ONNM, zastupoval Českou republiku – Ministerstvo obrany ČR v právních vztazích v souvislosti s nakládáním s nepotřebným majetkem, oba jako úřední osoby s pravomocí činit právní úkony při hospodaření s majetkem státu jménem České republiky, Ministerstva obrany, jako organizační složky státu, s oprávněními a povinnostmi podle § 47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon o majetku státu“), z titulu svých funkcí s odpovědností při nakládání s majetkem státu s odbornou péčí, v průběhu února a března 2010, úmyslně porušili své povinnosti uvedené v § 14 odst. 1 zákona o majetku státu, tedy nepoškozovat, neodůvodněně nesnižovat rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku, v § 21 odst. 1 zákona o majetku státu, podle něhož nejde-li o prodej zboží v obchodě nebo jiný smluvní převod v rámci stanoveného předmětu činnosti, lze do vlastnictví právnické nebo fyzické osoby převést smlouvou věc pouze za podmínek uvedených v § 22 až § 24 tohoto zákona a jen tehdy, je-li tato věc pro stát trvale nepotřebná, přičemž podle § 22 odst. 1 tohoto zákona při úplatném převodu věci se sjednává cena nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Současně porušili své povinnosti uvedené v čl. 33 a 40 Rozkazu ministra obrany č. 1/2004, ve znění rozkazů ministra obrany č. 8/2005 a č. 1/2008, Nakládání s nepotřebným majetkem státu, se kterým je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany (dále jen „RMO č. 1/2004“), podle nichž měli povinnost sjednat cenu trvale nepotřebného majetku v souladu s platnými cenovými předpisy, nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá a přímý prodej trvale nepotřebného movitého majetku vybrané právnické osobě sjednat za cenu pro stát výhodnou, zpravidla vyšší než nejvyšší ceny dříve sjednané na základě obchodní veřejné soutěže, přičemž výhodnost ceny měli povinnost podrobně zdůvodnit a takové zdůvodnění vložit do dokumentace k přímému prodeji. Podle obžaloby oba obvinění jednali v rozporu s těmito povinnostmi vyplývajícími z jejich pravomoci, neboť na základě písemné žádosti VOP-026 Šternberk, s. p. (dále jen „VOP-026 Šternberk“), o úplatný převod majetku státu do práva s ním hospodařit, převedli 105 ks vznětových motorů UTD-20 za účelem realizace oprav vojenské techniky ze strany VOP-026 Šternberk ve prospěch Armády České republiky za nabízenou cenu 109 320 Kč za 1 kus motoru kategorie I, celkem za cenu 11 478 600 Kč, kterou nabídl zástupce ředitele VOP-026 Šternberk Ing. Martin Smolka, MBA. Obviněný Ing. Roman Pavlík porušil svoji povinnost zjistit a určit cenu požadovaného majetku státu, tuto žádost VOP-026 Šternberk předložil Ing. Josefu Lachmanovi, jenž jako ředitel ONNM předloženou žádost akceptoval, ačkoliv věděl, že jeho přímý podřízený Ing. Roman Pavlík, z titulu vedoucího oddělení nepotřebného movitého majetku v rámci struktury ONNM jako věcně příslušná osoba k vyřízení žádosti VOP-026 Šternberk, nesplnil svoji povinnost zjistit a určit obvyklou cenu 105 ks motorů UTD-20, postupem podle čl. 33 a 40 RMO č. 1/2004, ačkoli z titulu ředitele ONNM, v níž působil od 1. 1. 2006 věděl, že tato komodita jako samostatná položka nebyla do té doby předmětem obchodních veřejných soutěží organizovaných ONNM, a že Ing. Roman Pavlík neurčil, zda jím akceptovaná cena odpovídala ceně obvyklé. Takto jednal, ačkoli z okolností podané žádosti, druhu, kvality a množství požadovaných motorů, mu muselo být zřejmé, že s ohledem na Odborné pokyny pro hospodaření s takovýmto majetkem v rezortu Ministerstva obrany č. j. 6127- 60/2004/DP-3042, je vyloučeno, aby požadované motory UTD-20 byly použity k účelu deklarovanému v žádosti VOP-026 Šternberk, tedy, že budou použity jako zdroje náhradních dílů pro zabezpečení oprav vojenské techniky. Následně Ing. Josef Lachman z pozice výkonného místopředsedy Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem dalším členům této Komise předložil na jednání dne 15. 3. 2010 písemné materiály, které za účelem získání souhlasu členů Komise po dohodě s ním zpracoval Ing. Roman Pavlík, v nichž oba v rozporu se skutečností členům Komise deklarovali, že navrhovaná cena za převod majetku státu do práva s ním hospodařit je vyšší, než cena dosažená v dřívějších obchodních veřejných soutěžích za takový movitý majetek prodávaný ONNM jako nepotřebný, čímž společně dosáhli vydání doporučení k takovému převodu ze strany Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem. Na základě hlasování všech členů této Komise dne 15. 3. 2010 pod č. j. 19-4/2010-2697 poté Ing. Josef Lachman za ČR jménem ONNM uzavřel dne 17. 3. 2010 s Ing. Martinem Smolkou, MBA, zástupcem ředitele VOP-026 Šternberk, Smlouvu o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit, č. 101806013, za cenu 11 478 600 Kč, která byla České republice – Ministerstvu obrany ČR za převedený majetek vyplacena. Tímto jednáním měli oba obvinění způsobit České republice – Ministerstvu obrany ČR škodu 15 506 400 Kč. v bodě 2) obžaloby Ing. Josef Lachman ve stejné funkci ředitele ONNM a Ing. Roman Pavlík v pozici vedoucího oddělení ONNM v průběhu ledna 2013, jako úřední osoby, při existenci stejných povinností pro nakládání s majetkem státu, které jsou uvedeny již v bodě 1) obžaloby, měli úmyslně porušit tyto své povinnosti, vedle toho současně nerespektovali ani úkol plynoucí pro ně z Úkolového listu Ministra obrany ze dne 6. 12. 2012, vydaný pod č. j. 610/2012-1140, jímž ministr obrany v rámci procesu optimalizace zásob náhradních dílů a skladového hospodářství uložil odprodat vyřazený majetek uložený v objektu Zásobovacího střediska Ústí nad Orlicí a Zásobovacího střediska Nový Jičín, v jednom bloku za každé zásobovací středisko v rámci obchodní veřejné soutěže. Obvinění takto jednali v rozporu s těmito povinnostmi vyplývajícími z jejich pravomoci, v úmyslu opatřit VOP CZ, s. p., a VOP Trenčín neoprávněný prospěch, po předchozí vzájemné dohodě s Ing. Adolfem Veřmiřovským, ředitelem VOP CZ, s. p., o ceně za úplatný převod majetku státu do práva s ním hospodařit za cenu 20 511 685,66 Kč, a to za 111 ks vznětových motorů typu UTD-20, a jednak za další různé druhy náhradních dílů na tankovou techniku včetně mj. 23 ks motorů typu V46.6 a 1 ks motoru typu V55AM2, přestože Ing. Adolf Veřmiřovský jim uvedl, že tyto náhradní díly prodá obchodnímu partnerovi VOP Trenčín, jenž jej požádal o jejich obstarání. Následně Ing. Adolf Veřmiřovský, jako ředitel VOP CZ, s. p., v souladu s předchozí ústní dohodou s Ing. Josefem Lachmanem a Ing. Romanem Pavlíkem, oficiálně dne 5. 2. 2013 písemně požádal dopisem č. j. ŘP/27/13 Ministerstvo obrany, ONNM o úplatný převod výše uvedeného majetku státu do práva s ním hospodařit ve prospěch VOP CZ, s. p., za cenu 20 511 685,66 Kč, s úmyslem tento jím specifikovaný vojenský materiál získat, aby se nestal předmětem obchodní veřejné soutěže, přičemž Ing. Adolf Veřmiřovský měl v úmyslu bezprostředně poté tyto věci prodat společnosti VOP Trenčín, jíž byl požádán o obstarání tohoto konkrétního majetku. Obviněný Ing. Roman Pavlík porušil svoje povinnosti zjistit a určit cenu požadovaného majetku státu a tuto žádost VOP CZ, s. p., předložil Ing. Josefu Lachmanovi, jenž žádost akceptoval, ačkoliv věděl, že Ing. Roman Pavlík jako vedoucího oddělení nepotřebného movitého majetku v rámci struktury ONNM jako věcně příslušná osoba k vyřízení žádosti VOP CZ, s. p., nesplnil svoji povinnost zjistit a určit obvyklou cenu této techniky postupem podle čl. 33 a 40 RMO č. 1/2004, a ačkoliv z titulu ředitele ONNM věděl, že tato komodita jako samostatná položka nebyla do té doby předmětem obchodních veřejných soutěží organizovaných ONNM, a že Ing. Roman Pavlík neurčil, zda jím akceptovaná cena odpovídala ceně obvyklé. Poté Ing. Josef Lachman z pozice výkonného místopředsedy Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem dalším členům této Komise předložil na jednání dne 25. 2. 2013 písemné materiály, které za účelem získání souhlasu členů Komise, po dohodě s ním zpracoval Ing. Roman Pavlík, v nichž v rozporu se skutečností členům Komise deklarovali, že v žádosti podniku VOP CZ, s. p., o úplatný převod do práva hospodařit k zabezpečení výrobní a opravářské činnosti podniku navrhovaná cena 20 540 219,30 Kč za převod majetku státu do práva s ním hospodařit ve prospěch podniku VOP CZ, s. p., je vyšší, než součet ceny dosažené v dřívějších obchodních veřejných soutěžích za takový odprodávaný majetek, která činila 18 283 141,87 Kč, a že cena za další majetek dosahuje výše 10 % z účetní ceny za dosud neodprodávané položky v obchodních veřejných soutěžích a činí 2 044 139,38 Kč, a současně jim zamlčeli, že ze strany podniku VOP CZ, s. p., požadovaný majetek má být podle Úkolového listu Ministra obrany č. j. 610/2012-1140 ze dne 6. 12. 2012 odprodán jen v rámci obchodní veřejné soutěže a dále že ředitel podniku VOP CZ, s. p., má v úmyslu tento majetek vzápětí sám prodat společnosti VOP Trenčín. Takto obvinění podle obžaloby dosáhli vydání doporučení k takovému převodu ze strany Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem, vycházející z hlasování všech jejích členů dne 25. 2. 2013 pod č. j. 67-5/2013-2697, a na základě uvedených kroků poté Ing. Josef Lachman za ČR, ONNM, uzavřel dne 18. 4. 2013 s VOP CZ, s. p., za který jednal ředitel Ing. Adolf Veřmiřovský, Smlouvu o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit č. 131803109 za kupní cenu 20 511 685,66 Kč, přičemž vyjmutím tohoto majetku z režimu jeho prodeje v rámci obchodní veřejné soutěže podle Úkolového listu ministra obrany č. j. 610/2012-1140 a následným prodejem majetku podniku VOP CZ, s. p., tak mohli opatřit jednak podniku VOP CZ, s. p. a jednak VOP Trenčín, neoprávněný prospěch v podobě možnosti následné dispozice s takto získaným majetkem v obvyklé hodnotě 170 810 553 Kč a současně mohli způsobit České republice – Ministerstvu obrany ČR škodu ve výši 150 298 867,34 Kč, a to pokud by nebyl rozhodnutím ministra obrany ČR ze dne 23. 7. 2013 vydán pokyn Ministerstvu obrany ČR ke zrušení Smlouvy č. 131803109, v jehož důsledku již nedošlo ze strany MO ČR k fyzickému předání majetku státu VOP CZ, s. p., neboť Smlouva č. 131803109 byla dohodou stran ke dni 12. 8. 2013 zrušena. V důsledku toho došlo z podnětu VOP CZ, s. p., také k následnému ukončení platnosti smlouvy číslo 204/231/S/2/4/ŘÚO-141 uzavřené dne 28. 6. 2013 mezi prodávajícím podnikem VOP CZ, s. p., a kupujícím VOP Trenčín, a to ke dni 20. 11. 2013, jejímž předmětem byly tytéž motory a náhradní díly. V bodě 3) obžaloby Ing. Adolf Veřmiřovský nejprve v lednu 2013 v Praze v pozici ředitele VOP CZ, s. p., s Ing. Josefem Lachmanem, ředitelem ONNM a Ing. Romanem Pavlíkem, vedoucím oddělení ONNM, se neformálně dohodl na ceně za úplatný převod majetku státu do práva s ním hospodařit, jehož předmětem bylo 111 ks vznětových motorů typu UTD-20, další různé druhy náhradních dílů na tankovou techniku, 23 ks motorů typu V46.6 a 1 ks motoru typu V55AM2 vše za cenu 20 511 685,66 Kč, s úmyslem tento majetek získat mimo obchodní veřejnou soutěž pro VOP CZ, s. p., a bezprostředně poté jej prodat obchodnímu partneru VOP Trenčín, jenž jej předtím požádal o obstarání uvedených motorů. Za tímto účelem Ing. Adolf Veřmiřovský podle předchozí ústní dohody s Ing. Josefem Lachmanem a Ing. Romanem Pavlíkem dne 5. 2. 2013 požádal dopisem č. j. ŘP/27/13 Ing. Josefa Lachmana, ředitele ONNM, o úplatný převod výše uvedeného majetku státu do práva s ním hospodařit ve prospěch VOP CZ, s. p., který byl uložen v zásobovacím středisku Ústí nad Orlicí, za cenu 20 511 685,66 Kč, s úmyslem tento materiál získat tak, aby se nestal předmětem obchodní veřejné soutěže. V návaznosti na tuto žádost Ing. Roman Pavlík porušil svoje povinnosti zjistit a určit cenu požadovaného majetku státu, žádost VOP CZ, s. p., předložil Ing. Josefu Lachmanovi, jenž žádost akceptoval, ačkoliv věděl, že Ing. Roman Pavlík, vedoucí oddělení nepotřebného movitého majetku v rámci struktury ONNM věcně příslušný k vyřízení žádosti VOP CZ, s. p., nesplnil svoji povinnost zjistit a určit obvyklou cenu požadované komodity podle čl. 33 a 40 RMO č. 1/2004, přitom Ing. Josef Lachman věděl, že tato komodita jako samostatná položka nebyla do té doby předmětem obchodních veřejných soutěží organizovaných ONNM, a že Ing. Roman Pavlík neurčil, zda jím akceptovaná cena odpovídala obvyklé ceně. Poté Ing. Josef Lachman z pozice výkonného místopředsedy Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem dalším členům této Komise předložil na jednání dne 25. 2. 2013 písemné materiály, které za účelem získání souhlasu členů Komise po dohodě s ním zpracoval Ing. Roman Pavlík, v nichž v rozporu se skutečností členům Komise deklarovali, že v žádosti VOP CZ, s. p., o úplatný převod do práva hospodařit k zabezpečení výrobní a opravářské činnosti podniku navrhovaná cena 20 540 219,30 Kč za převod tohoto majetku státu do práva s ním hospodařit ve prospěch VOP CZ, s. p., je vyšší, než součet ceny dosažené v dřívějších obchodních veřejných soutěžích za takový již odprodávaný majetek, která činila 18 283 141,87 Kč, a že cena za další majetek dosahuje výše 10 % z účetní ceny za dosud neodprodávané položky v obchodních veřejných soutěžích a činí 2 044 139,38 Kč. Současně jim zamlčeli, že ze strany VOP CZ, s. p., má být požadovaný majetek podle Úkolového listu Ministra obrany č. j. 610/2012-1140 ze dne 6. 12. 2012 odprodán jen v rámci obchodní veřejné soutěže a že ředitel VOP CZ, s. p., má v úmyslu tento majetek vzápětí sám prodat na Slovensko společnosti VOP Trenčín. Takto dosáhli vydání doporučení k převodu ze strany Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem vycházejícího z hlasování všech jejích členů dne 25. 2. 2013 pod č. j. 67-5/2013-2697. Na základě toho Ing. Josef Lachman za ONNM uzavřel dne 18. 4. 2013 s VOP CZ, s. p., za který jednal ředitel Ing. Adolf Veřmiřovský, Smlouvu o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit č. 131803109 za kupní cenu ve výši 20 511 685,66 Kč. Poté Ing. Adolf Veřmiřovský dne 26. 6. 2013 v pozici ředitele VOP CZ, s. p., úmyslně porušil povinnosti uvedené v § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění, řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a kupní smlouvou č. 204/2013/S/2/4/ŘÚO-141 prodal společnosti VOP Trenčín celkem 111 ks vznětových motorů UTD-20, 23 ks vznětového motoru V46.6 a 1 ks vznětového motoru V55 AM2, jakož i další náhradní díly na tankovou techniku za kupní cenu 32 210 616 Kč, kterou kupujícímu sám určil, aniž by vydal pokyn jinému odbornému zaměstnanci podniku zjistit obvyklou cenu prodávaných komodit. Přitom vzhledem ke svým zkušenostem v oblasti obchodování s vojenskou technikou věděl, že pro takové komodity stanovil kupní cenu nižší než obvyklou, a tím mohl způsobit na majetku státu, s nímž mělo právo hospodařit VOP CZ, s. p., škodu ve výši 138 599 937 Kč, pokud by nebyl vydán rozhodnutím ministra obrany ČR ze dne 23. 7. 2013 pokyn MO ČR ke zrušení smlouvy č. 131803109 ze dne 18. 4. 2013, v jehož důsledku nedošlo ze strany MO ČR k fyzickému předání majetku podniku VOP CZ, s. p., který byl současně předmětem kupní smlouvy mezi VOP CZ a VOP Trenčín ze dne 26. 6. 2013.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně

8. Proti usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. Josefa Lachmana, Ing. Romana Pavlíka a Ing. Adolfa Veřmiřovského dovolání, v němž uplatnila druhou alternativu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Napadeným usnesením bylo podle jejího názoru rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Rovněž toto rozhodnutí podle ní spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Za rozporné s provedenými důkazy dovolatelka označila zjištění soudů ohledně výše způsobené škody na podkladě provedených znaleckých posudků. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že Ústav soudního inženýrství VUT Brno určil hodnotu motorů UTD-20 jako cenu časovou pro rok 2010 ve výši 286 400 Kč a pro rok 2013 ve výši 290 300 Kč. Podle tohoto znaleckého ústavu totiž obvyklou cenu nebylo možno určit, neboť s tímto typem motorů pro BVP se v té době běžně neobchodovalo, přičemž znalecký ústav dovodil, že obvyklá cena těchto motorů vychází z časové ceny. Soudy nižších stupňů podle jejího názoru pochybily, pokud odmítly státním zástupcem nabízenou úvahu, že by za cenu obvyklou bylo možno považovat první vítěznou nabídku ve výši 257 000 Kč za 1 kus motoru UTD-20, neboť v obchodní veřejné soutěži č. 155/2013-5406 vyhlášené dne 25. 9. 2013 byly prodávány právě tyto motory a další náhradní díly. Přitom tato veřejná obchodní soutěž se uskutečnila dva měsíce poté, co ministr obrany dne 23. 7. 2013 zrušil Smlouvu č. 131803109 o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit uzavřenou dne 18. 4. 2013 mezi ONNM a VOP CZ, s. p. Nejvyšší státní zástupkyně totiž dovodila, že právě tato cena odpovídala reálné hodnotě předmětných motorů, o které se v posuzovaných smlouvách z let 2010 a 2013 jednalo a byla i v intencích závěrů znaleckého posudku zpracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT Brno, který určil jejich časovou cenu (pro rok 2010 ve výši 286 400 Kč a pro rok 2013 ve výši 290 300 Kč). Současně dovolatelka ani nesouhlasila se závěry soudů nižších stupňů o nízké kvalitě těchto motorů, která měla vliv na jejich hodnotu. Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že kvalita motorů byla znalci z Ústavu soudního inženýrství VUT Brno exaktně ověřena testem na motorové brzdě u 2 kusů náhodně vybraných motorů, které v soutěži v září 2013 získala společnost STV Group, a. s., jakož i u 2 kusů náhodně vybraných motorů uskladněných ve skladech Armády ČR. V dané obchodní veřejné soutěži byla podle ní stanovena vyhlašovatelem soutěže spodní hranice nabídky u každého motoru UTD-20 na 250 000 Kč, přitom motory se v soutěži podařilo prodat za částky vyšší (od 257 000 Kč do 291 000 Kč) celkem třem soutěžitelům. Soudy podle jejího názoru nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků Martina Drdy, Petra Kratochvíla a Jaroslava Strnada, kteří měli přesnou představu o stavu motorů, neboť zaměstnanci jejich firem byli bývalí příslušníci Armády ČR a pracovali ve skladu v Ústí nad Orlicí.

10. Podle nejvyšší státní zástupkyně v provedeném dokazování nemá oporu ani závěr soudů o neregulérnosti soutěže. Při posuzování čistoty tržního prostředí soudům podle ní uniklo sdělení svědka Jaroslava Strnada, že byli nakonec rádi, že se prodej mezi VOP CZ, s. p., a VOP Trenčín neuskutečnil, že nechtěl, aby motory koupila konkurence, proto museli jít s cenou nahoru. Soudy v rozporu s jejím obsahem nesprávně hodnotily i obsah žádosti svědka Martina Drdy, statutárního zástupce STV Group, a. s., jemuž vyčítaly, že s cílem dosáhnout zrušení smlouvy mezi ONNM a VOP CZ, s. p., účelově nadhodnotil cenu motorů UTD-20, pokud nabízel 250 000 Kč za 1 motor. Nesprávně podle ní soudy nižších stupňů i neuvěřily logickému vysvětlení obsahu dopisu stran nabízené ceny tímto svědkem, a to s ohledem na skutečnost, že tato nabízená cena byla dokonce v soutěži překročena. Ze svědectví Ing. Vlastimila Picka a Ing. Jana Vylity přitom podle ní vyplynulo, že cena motorů ve Smlouvě uzavřené mezi ONNM a VOP CZ, s. p., je nízká, proto došlo ke zrušení této smlouvy. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala i na obsah e-mailové komunikace mezi obviněnými Ing. Romanem Pavlíkem a Ing. Adolfem Veřmiřovským, z níž dovodila vědomí obviněného Ing. Romana Pavlíka, že motory budou dále přeprodány VOP CZ, s. p., a že tak fakticky bude kupující nahrazovat činnost ONNM. Dále nejvyšší státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že obviněný Ing. Adolf Veřmiřovský motory kupoval s cílem dále je prodat VOP Trenčín za vyšší cenu, přičemž si musel být vědom, že se tento státní podnik na Slovensku nacházel v restrukturalizaci a Ministerstvo obrany Slovenské republiky plánovalo od 1. 1. 2014 jeho pronájem, takže tato společnost by posloužila jen jako prostředník k přeprodeji motorů komerčnímu subjektu, který by tuto společnost získal. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že v soutěži dosažená částka za prodej motorů UTD-20 byla překročena, Česká republika získala do svého rozpočtu násobně vyšší částku, než by získala podle původní, ministrem Ing. Vlastimilem Pickem zrušené smlouvy o převodu práva hospodaření.

11. Dále dovolatelka uvedla, že Ing. Adolf Veřmiřovský vznášel požadavky na získání motorů výlučně ve prospěch VOP Trenčín a byl srozuměn s tím, že tyto náhradní díly fakticky požaduje Jaroslav Strnad. Obviněný Ing. Adolf Veřmiřovský nezastíral, že VOP CZ, s. p., nemá uzavřen žádný konkrétní kontrakt mající vazbu na Armádu Slovenské republiky, v plánu byla spolupráce s VOP Trenčín a Excalibur Army, spol. s r. o. Bylo podle ní rovněž zřejmé, že motory a další náhradní díly byly určeny přímo pro společnost Excalibur Army, spol. s r. o., nikoliv pro VOP Trenčín. Ze sdělení asociací obranného průmyslu ČR a SR a ze záznamu z jednání na ministerstvu (viz č. l. 6075-6085 spisu) podle ní vyplynulo, že VOP CZ, s. p., a VOP Trenčín se na žádném konkrétním projektu nepodílely. Obviněný Ing. Adolf Veřmiřovský rozhodl o následném přeprodeji motorů a dalších náhradních dílů za částku, byť navýšenou oproti smlouvě s ONNM, s vědomím, že náhradní díly zakoupil tak levně, že mu to umožnilo bez zásadní investice je obratem prodat dál.

12. Nejvyšší státní zástupkyně ani nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že úkol ministra obrany (podle Úkolového listu ministra obrany číslo 610/2012-1140 ze dne 6. 12. 2012) se nevztahoval na ředitele ONNM či vedoucí oddělení movitého majetku. V případě motorů a dalších náhradních dílů vyřazených z užívání Armádou ČR podle smlouvy z roku 2013 mezi ONNM a VOP CZ, s. p., nebyl tento materiál úmyslně zařazen do obchodní veřejné soutěže plánované na květen 2013, ačkoli tato povinnost vedle Úkolového listu ministra obrany vyplývala také ze záznamů o jednání k procesu optimalizace zásob a skladového hospodářství ze dne 17. 10. 2013 a 5. 3. 2013. Skutečnost, že obvinění porušili úkol ministra obrany, když bezdůvodně vyňali a následně nechali převést právo hospodaření z ministerstva obrany ve prospěch VOP CZ, s. p., podle jejího názoru plyne i z výpovědi svědka Ing. Vladimíra Halenky, že inicioval u nadřízeného obviněných, generálního sekretáře Ing. Jana Vylity, navrácení vyjmutého materiálu včetně motorů.

13. Soudům nižších stupňů dovolatelka vytkla, že neprovedly žádný důkaz k tomu, jaké informace podával Informační systém logistiky (dále jen „ISL“) pracovníkům ONNM v rozhodné době před rozhodnutím Komise pro nakládání s nepotřebným majetkem. Přes tuto skutečnost akceptovaly tvrzení obhajoby obviněných, že vycházeli z údajů tohoto systému. Za nepřezkoumatelné považovala nejvyšší státní zástupkyně hodnocení soudu prvního stupně o dalších obdobných obchodech (bod 200. odůvodnění zprošťujícího rozsudku). Podle dovolatelky soudy nižších stupňů nezohlednily to, že odpisy se u majetku Armády ČR prováděly až od roku 2014, jak uvedl svědek Ing. Jaroslav Linhart. Navíc armáda ve stíhaném období ani jindy podle nejvyšší státní zástupkyně motory UTD-20 nenakupovala (zřejmě měla na mysli neprodávala). Informace o účetních cenách motorů UTD-20 a „rozpuštěných cenách“ plynou z tabulky předané svědkem Ing. Janem Vylitou. Nejde však o ceny, které by byly dosaženy v obchodní veřejné soutěži, ale o ceny přidělené algoritmem v systému ISL, který sloužil jen pro potřeby ocenění některého nevydaného majetku prodávaného smlouvou. Nebylo přitom prokázáno, že tento vzorec výpočtu v ISL by se projevil jako tzv. rozpuštěná cena.

14. K hodnocení postupu obviněných Ing. Josefa Lachmana a Ing. Romana Pavlíka ve vztahu ke Komisi pro nakládání s nepotřebným majetkem při rozhodování o požadavcích státních podniků na odprodej motorů a náhradních dílů nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že odůvodnění výše ceny je neúplné, zavádějící a v rozporu s čl. 40 Rozkazem ministra obrany č. 1/2004, ve znění pozdějších rozkazů, který stanovil, že výhodnost ceny musí být podrobně zdůvodněna a zdůvodnění musí být součástí dokumentace k přímému prodeji. Nebylo podle jejího názoru zohledněno, že členy této komise byli zástupci jednotlivých sekcí a jejich základním úkolem v rámci činnosti komise bylo stvrdit, že je skutečně v zájmu ministerstva obrany prodej již neupotřebitelného movitého a nemovitého majetku, se kterým ministerstvo obrany bylo oprávněno hospodařit. Jak vyplynulo z výpovědí členů komisí, tito věděli předem, jaké body budou na programu jednání, v případech úplatného převodu na státní podniky spoléhali na zkušenost osob, které jim návrhy předkládaly. Žádný ze svědků členů komise neuvedl, že by měl pochybnosti o předložené ceně za požadovaný majetek, měli sice přístup do ISL, ale nebylo jejich úkolem ověřovat sdělení uváděná jim Ing. Romanem Pavlíkem a Ing. Josefem Lachmanem, čehož si obvinění byli vědomi. Bylo úkolem ONNM, a nikoliv členů Komise, zajistit zpeněžení nepotřebného majetku co nejvýhodněji.

15. Dále nejvyšší státní zástupkyně namítla, že soudy nižších stupňů při úvahách, zda jednáním obviněných vznikla škoda, nezohlednily skutečnosti plynoucí z revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, podle nichž u motorů, které získala v obchodní veřejné soutěži společnost STV Group, a. s., a motorů uskladněných ve skladu Armády ČR v Rantířově, zjistili obnovení dlouhodobé ochrany na přelomu března a dubna 2010. Rovněž informace Vojenského útvaru Jince potvrdila, že v říjnu 2015 byl do vojenského vozidla OT-90 namontován motor UTD-20 dodaný ze skladu Armády ČR v Rantířově a vozidlo nevykázalo do roku 2019 na motorové jednotce žádné závady. Z uvedeného lze oproti závěrům soudů nižších stupňů podle nejvyšší státní zástupkyně usuzovat, že obdobně byly ošetřovány a skladovány veškeré další motory UTD-20. Ostatně jejich údržba byla podle dovolatelky potvrzena i svědky R. Š., A. P., V. K. a J. K., kteří uvedli, že průběžně prováděné konzervace byly zaznamenávány do sešitu u jejich jednotky, nikoliv do původních azbukou psaných pasportů používaných v Armádě ČR jen do roku 1990. Vzhledem k tomu má za nesprávné zjištění soudů o hodnotě těchto předložených pasportů. Jedinou validní informací je skutečnost, že rozhodně nebyly postiženy povodněmi v letech 1997 a 2002, jak to soud prvního stupně dovozoval na základě obecné zprávy Sekce logistiky Ministerstva obrany ČR z 24. 6. 2020 o tom, že v Ústí nad Orlicí byly uloženy motory, které byly zasaženy povodněmi i u jiných vojenských útvarů, přičemž tyto motory měly být právě předmětem odprodejů. Při absenci konkrétních údajů k této zprávě soudy odmítly návrh státního zástupce vyslechnout zpracovatele této zprávy P. V. ze Sekce Logistiky Armády ČR. Soud prvního stupně zcela nekriticky z této zprávy vycházel. Je přitom podle ní nutno důvodně pochybovat o tom, že by Armáda ČR držela zatopené motory více jak 8 let po povodních. Připomněla výpověď svědka Ing. Josefa Tymla ve spojení s listinnými materiály poskytnutými VOP CZ, s. p., k opravám motorů. Z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že společnost Real Trade Praha, a. s., dodala do ČR pro konečného uživatele Excalibur Army, spol. s r. o., v letech 2008 a 2009 celkem 403 demilitarizovaných bojových vozidel pěchoty s pohonnou jednotkou UTD-20. U těchto motorů měla být po jejich demontáži stejně jako u motorů zakoupených společností Excalibur Army, spol. s r. o., provedena rozšířená oprava ve VOP CZ, s. p., přičemž jejich výrobní čísla nekorespondovala s výrobními čísly uvedenými v kupních smlouvách uzavřenými mezi VOP-26 a Excalibur Army, spol. s r. o., z čehož lze dovodit, že šlo o opravy již použitých motorů.

16. Rovněž dovolatelka namítla, že soudy nižších stupňů při hodnocení technického stavu prodávaných motorů v letech 2010 a 2013 nedůvodně přisoudily vyšší důvěryhodnost znaleckému posudku znalce Ing. Miloslava Bočka, přestože určoval technický stav (pouze u motoru UTD-20 výr. č. 21ZND 1), stejně jako rozsah a hodnotu jeho opravy tak, aby byl použitelný, a to se zřetelem k jeho stavu, v němž se nacházel uložený v dílně VOP CZ, s. p., v roce 2016. Podle jejího názoru soudy pominuly, že neexistuje doklad o vlastnictví Armády ČR tohoto zkoumaného motoru v roce 2016, navíc ani tento motor nebyl předmětem žalovaných transakcí. I přes uvedené soud prvního stupně paušálně vztáhl závěry znalce na všechny prodávané motory, které byly předmětem obžaloby. Naopak v případě znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno ze dne 25. 11. 2020 tento soud bagatelizoval obsah zpráv vlastníků zkoumaných motorů, podle kterých na těchto motorech do doby znaleckého zkoumání nebyly prováděny žádné opravy či úpravy. U těchto motorů byla zjištěna jejich plná funkčnost a použitelnost. Uvedené je podle nejvyšší státní zástupkyně v přímém rozporu se zjištěním znalce Ing. Miloslava Bočka u jiného motoru, podle kterého by jím zkoumaný motor nešlo ani nastartovat.

17. Dále nejvyšší státní zástupkyně argumentovala i listinnými důkazy o uskutečněných veřejných obchodních soutěžích v letech 2009 až 2013. ONNM nerealizovala v tomto období žádnou veřejnou soutěž na prodej nepotřebných motorů UTD-20, z níž by bylo možné získat informaci o reálné hodnotě těchto motorů, které se již nevyráběly, a pro které Armáda ČR již neměla uplatnění. V této souvislosti připomněla, že oba obvinění v roce 2010 odmítli požadavek tehdejšího ředitele vojenské divize VOP-026 Šternberk svědka Ing. Davida Ivaniče, stejně jako jeho kolegy svědka D. K., kteří nabízeli ministerstvu obrany částku 69 000 Kč za 1 armádou skladovaný motor UTD-20. Obvinění Ing. Josef Lachman a Ing. Roman Pavlík tyto svědky přiměli k navýšení ceny na částku 109 320 Kč, což se do smlouvy promítlo. Přitom o jejich prodej žádal státní podnik a poslední dosažená rozpuštěná cena za motor UTD-20 činila jen 17 524,46 Kč. Oba obvinění si tedy byli vědomi, že rozpuštěná cena motoru UTD-20 není jeho reálnou cenou. V řízení bylo výpověďmi obviněných i některých svědků pracovníků ministerstva obrany prokázáno, že v systému ISL se do evidované ceny významně promítala tzv. rozpouštěná cena, neboť za odprodaný balík lukrativního i nelukrativního majetku byla utržena jedna společná cena, která se pak rozpočítala na jednotlivé položky podle matematického vzorce a nikoli podle obecné tržní poptávky po jednotlivých položkách. Tím se utržená cena z provedených obchodů této komodity poměrně snižovala. Proces rozpouštění ceny byl matematickým vzorcem podle zajištěných smluv, byl nastaven pro případ, pokud vítězný zájemce z obchodní veřejné soutěže nemohl nějaký materiál převzít, ač za něj již složil kupní cenu a jednalo se tak ve své podstatě o matematický výpočet minimálního vypořádacího podílu zaplacené kupní ceny za nepřevzatou věc. Pro tato učiněná zjištění nemohly ceny v systému ISL odrážet reálnou hodnotu evidovaných položek. Lukrativní položky v sobě neodrážely reálný zájem trhu. Kvůli existenci lukrativních položek v seznamu vyřazovaného majetku měla být na tyto položky vždy a bez výjimky vyhlašována veřejná obchodní soutěž. Nebylo proto namístě lukrativní položky skládat do prodejních balíků s nelukrativními položkami a na základě takových prodejů tvořit ceny v systému ISL. Obviněný Ing. Josef Lachman a Ing. Roman Pavlík, jakožto osoby stojící v čele ONNM, které měly na starosti systém ISL, si musely být vědomy, že systém ISL neodráží obvyklé ceny položek zde uvedených. Systém ISL podle nejvyšší státní zástupkyně plnil pouze evidenční úlohu, zajišťoval formální dodržování právních předpisů při nakládání s majetkem státu. Uvedené odpovědným osobám v ONNM umožňovalo realizovat přímé prodeje po sdělení ceny z předešlých prodejů zájemci jako ceny dosud nejvyšší bez nutnosti pořádat veřejné obchodní soutěže, což se v letech 2010 a 2013, vzhledem ke zvýšení poptávky po lukrativních historických náhradních dílech na trhu (motorů UTD-20), stalo neudržitelným.

18. Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že s obsahem provedených a shora označených důkazů byla proto ve zjevném rozporu rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Současně podle ní není pochyb, že tato skutková zjištění měla zásadní vliv na posouzení naplnění znaků zločinů podle § 220 odst. 1, 3 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, především z hlediska porušení podle zákona uložené převzaté povinnosti spravovat cizí majetek, případně při výkonu pravomoci, z hlediska způsobení škody a určení její výše, ale i z hlediska posouzení zavinění v příslušné úmyslné formě a tzv. druhého úmyslu.

19. Nejvyšší státní zástupkyně dále v rámci uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 41 T 5/2017, vycházel při učinění skutkových zjištění i ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných znalcem prof. Ing. Jiřím Stodolou, DrSc., jehož podjatost státní zástupce v řízení opakovaně namítal, přičemž soudy nižších stupňů se s jeho závěry neztotožnily. Vyjádřila názor, že nesprávné závěry ohledně důvodných pochybností o nepodjatosti znalce mohou spočívat v tom, zda znalecký posudek byl, či nebyl vyřazen z podkladů pro meritorní rozhodnutí na základě buď druhé, anebo třetí varianty dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za předpokladu, že znalecký posudek se týká takových skutkových zjištění, jež jsou podstatná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. V této souvislosti odkázala na § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2019 Sb.“), resp. na dříve platný § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že k těmto skutečnostem soud přihlíží kdykoliv v průběhu řízení a zmínila i znění § 105 odst. 2 tr. ř. Zdůraznila, že při samotném hodnocení důvodů, pro které může být znalec vyloučen pro podjatost, je nezbytné vycházet ze subjektivního a objektivního hlediska s tím, že závěry dovozené soudní judikaturou k podjatosti soudců jsou přenositelné i na osoby znalce. Při zohlednění závěrů z rozhodovací praxe Ústavního soudu dovolatelka namítla, že není možné se spokojit jen s vyjádřením znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., že nemá vztah k předmětu řízení ani subjektům na řízení zúčastněným, akcentovaném v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 41 T 5/2017. Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání dovodila, že jsou dány objektivní důvodné pochybnosti o nepodjatosti tohoto znalce pro jeho poměr k věci, neboť v projednávané věci vypracoval znalecký posudek nejdříve na základě opatření policejního orgánu NCOZ a posléze v řízení před soudem podal znalecký posudek z podnětu obhajoby, a tudíž podle jejího názoru při zpracování v pořadí druhého znaleckého posudku k tomuto musel přistupovat s již dopředu formulovaným názorem na posuzovanou věc. V návaznosti na uvedené připustila, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu je zastáván názor, že z pouhé skutečnosti, že znalec vypracoval dva (či více) znaleckých posudků v téže věci, sama o sobě automaticky neznačí objektivní a důvodnou pochybnost o nepodjatosti znalce. Pochybnost o nepodjatosti znalce nemůže založit ani samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a který vyzněl v jeho neprospěch. Pokud by bylo bez dalšího považováno za vyloučené, aby znalec podal v téže věci dva znalecké posudky, šlo by o zpochybnění zmíněné profesionality a nestrannosti znalce.

20. Podstata podjatosti znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., podle dovolatelky nespočívá v jeho odborném názoru, nýbrž v jeho vztahu k obviněným osobám (pochybnost o nestrannosti) a v předchozí znalosti věci na podkladě zpracování znaleckého posudku pro policejní orgán NCOZ v přípravném řízení. Jako nepřípadný označila odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 Tdo 120/2024. Podle názoru dovolatelky jsou její námitky podporovány závěry vyjádřenými v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, publikovaném pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr. V této souvislosti poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, podle kterého za jeden z důvodů pochybností o nepodjatosti znalce je nutno považovat poměr k věci, který definoval jako vztah znalce k materii, kterou má znalecky zpracovávat, tj. že ke zkoumané otázce přistupuje s určitým osobním zaujetím či předem vytvořeným vlastním názorem, který posléze prezentuje při podání posudku. V takových případech musí orgány činné v trestním řízení činit kroky potřebné k vyvrácení či potvrzení důvodných pochybností o podjatosti znalce (viz již zmíněné rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Vypracuje-li znalec posudek za podmínek, jež odporují zákonu, jeho opětovné přibrání k témuž znaleckému zkoumání zakládá důvodnou pochybnost o jeho podjatosti s ohledem na jeho poměr k věci, která je dána skutečností, že ve věci již názor vyjádřil, a to za podmínek rozporných se zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01). V projednávané věci podle nejvyšší státní zástupkyně soudy neučinily požadované potřebné kroky nutné k vyvrácení či potvrzení důvodných pochybností o podjatosti tohoto znalce a nevypořádaly se s argumentací státního zástupce o objektivně existujících pochybnostech o nepodjatosti znalce, tudíž skutkové závěry učiněné z tohoto nezpůsobilého důkazního prostředku (znaleckého posudku) označila za zjevně předčasné.

21. Dovolatelka rovněž připomněla, že není zřejmé, zda soudy při úvaze o nepodjatosti tohoto znalce vzaly v úvahu skutečnost, že působil ve vedoucích funkcích na Katedře bojových a speciálních vozidel Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany v Brně, se kterou úzce spolupracoval rovněž původně obviněný brig. gen. Ing. Vladimír Halenka. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03, uveřejněný pod č. 102/2003 Sb. nál. ÚS, podle něhož jedním z důvodů, pro které lze zcela důvodně pochybovat o nepodjatosti znalce, je poměr k účastníkovi řízení, např. skutečnost, že mezi nimi existuje pracovní poměr k témuž zaměstnavateli. Zmínila rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Skno 4/99 (Soudní rozhledy č. 5/2002), podle něhož znalec, jenž je zaměstnancem jednoho z účastníků řízení, nemůže podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., podat znalecký posudek, neboť by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dodala, že uvedené lze aplikovat i zrcadlově, tedy pokud by znalec byl zaměstnavatelem (resp. osobou jednající za zaměstnavatele) účastníka řízení. Pokud by podle jejího názoru bylo možné o vztahu znalce a původně obviněného brig. gen. Ing. Vladimíra Halenky polemizovat jako o vztahu ekonomické závislosti, lze připustit možnost, že by přístup znalce mohl být ovlivněn pocity kolegiality a loajality či obavami před nepříznivými společenskými dopady v odborných kruzích. Soudy nižších stupňů podle nejvyšší státní zástupkyně dále nezohlednily fakt, že Fakulta vojenských technologií Univerzity obrany v Brně, v níž znalec působil, spolupracovala se společností Excalibur Army, spol. s r. o., a VOP-26 (nyní VOP CZ, s. p.). Zmínila, že společnost Excalibur Army, spol. s r. o., je přímým konkurentem společnosti STV Group, a. s., a tudíž i tato případná obchodní rivalita může být podle jejího názoru důvodem pro vyloučení znalce z řízení. Namítla, že znalec zatajil v trestním řízení své pracovní vazby na původně obviněného brig. gen. Ing. Vladimíra Halenku, na společnost Excalibur Army, spol. s r. o., na VOP-26 (nyní VOP CZ, s. p.), v níž působil obviněný Ing. Adolf Veřmiřovský, což podporuje pochybnosti o jeho nepodjatosti. O jeho nestandardním přístupu podle nejvyšší státní zástupkyně svědčí i skutečnost, že mu bylo rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. 5. 2022, č. j. MSP-25/2020-OINS-SRZT/8, uloženo napomenutí. Nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k výše uvedené otázce uvedla, že soudy se důkladně nezabývaly námitkami zpochybňujícími nepodjatost tohoto znalce. Posuzovanou otázku posoudily z hlediska objektivního náhledu nesprávně. Za shora uvedené situace nemohlo být podle jejího názoru spolehlivě uzavřeno, že by stran skutkových zjištění, k nimž je potřeba odborných znalostí, bylo v řízení možné vycházet ze znaleckých posudků zmíněného znalce, a tyto byly správně objasněny a řádně bez zkreslení posouzeny. Závěry znaleckých posudků tohoto znalce byly podstatné pro skutková zjištění týkající se znaků objektivní stránky posuzovaných trestných činů v podobě vzniku škody, jakož i pro posouzení úmyslného zavinění. V projednávané věci se znalci neshodovali v postupu při stanovení výpočtu časové ceny. Závěry znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., byly soudem prvního stupně zohledněny při zpochybnění závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu – Ústavu soudního inženýrství VUT Brno s tím, že soud prvního stupně následně odůvodnil vyloučení možnosti po stránce subjektivní klást obviněným za vinu, že nebyli schopni při prodejích motorů určit správně jejich cenu či toto určení zadat jiným osobám. V podání ze dne 17. 9. 2025 pak Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo provedení důkazu zprávou Univerzity obrany ČR, z níž vyplynulo, že znalec prof. Ing. Jiří Stodola, DrSc., neměl od 14. 11. 2002 do doby podání zprávy (21. 8. 2025) na této univerzitě zřízen přístup do ISL. Přitom při svých výsleších před soudem prvního stupně opakovaně uvedl, že z údajů v tomto Informačním systému logistiky vycházel, poskytl tedy soudu nepravdivou informaci o pramenech, z nichž vycházel při zpracování znaleckých posudků.

22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně napadla závěry soudů nižších stupňů ohledně vzniku škody a její výše, resp. namítla nesprávnou aplikaci § 137 tr. zákoníku v souvislosti s právní kvalifikací skutku obviněných jako trestných činů podle § 220 odst. 1, 3 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Konkrétně uvedla, že podstatou posuzované věci bylo jednání při převodu nepotřebných a vyřazovaných uskladněných motorů do bojových vozidel ze zásob Armády ČR za dohodnutou cenu, přičemž se mělo jednat o hrubý nepoměr vzájemných plnění. Bylo proto třeba určit objektivní směnnou hodnotu vzájemných plnění, a to podle zásad pro určení výše škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku. Posouzení, které z kritérií § 137 tr. zákoníku má být v konkrétním případě užito při stanovení výše škody, je otázkou právní, která může být předmětem dovolacího přezkumu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při určení výše škody lze podle nejvyšší státní zástupkyně vycházet rovněž z ceny majetku v době a místě činu s tím, že tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášky č. 441/2013 Sb. Dodala, že i trestní zákoník v případech, pokud není možné určit obvyklou cenu, počítá s možností stanovit škodu jiným způsobem, a to vyčíslením nákladů na opravu věci, což odpovídá i nákladovému způsobu ocenění, který umožňuje zákon o oceňování majetku. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 22/2012, ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1298/2013, ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1155/2023, a ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 141/2012. Ostatně i státní zástupce v řízení před odvolacím soudem argumentoval možností přihlédnout při zachování hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává podle § 137 tr. zákoníku, k ceně dosažené v rozhodné době ve veřejné obchodní soutěži v září 2013, což odpovídá intervalu vymezeném ve věci zpracovanými znaleckými posudky Ing. Miroslava Řeháka, Ph.D., a Ústavu soudního inženýrství VUT Brno. Vzhledem k tomu, že odvolací soud i přesto dospěl k závěru, že cenu obvyklou pro účely alespoň minimální prokázané výše škody znaleckým zkoumáním určit nelze, jde podle jejího názoru o závěr, který z provedeného dokazování nevyplývá.

23. Jelikož podle nejvyšší státní zástupkyně v projednávané věci došlo k záměně některých pojmů souvisejících s oceňováním majetku, podala k uvedenému podrobný výklad s tím, že je nutno odlišit od sebe „cenu“ a „hodnotu“ věci, přičemž úkolem znalce je určit hodnotu věci, nikoliv její cenu. V návaznosti na to poukázala na § 2 odst. 2 a 3 zákona o oceňování majetku, týkající se ceny obvyklé, která se podle tohoto zákona určí, je-li k dispozici dostatek informací z trhu, resp. dostatečně velký vzorek transakcí, z nichž je možné zjistit cenu a tržní hodnotu, která je ve vztahu k ceně obvyklé subsidiární a určí se tehdy, pokud cenu obvyklou nelze určit, a to za pomocí k tomu vhodných metod uvedených v § 2 odst. 9 zákona o oceňování majetku. K problematice určení tržní hodnoty a s tím souvisejícím způsobům oceňování rovněž poukázala na znění § 1b odst. 1, 2, 3 vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška). Uzavřela, že podle zákona o oceňování majetku je základním, nejvhodnějším a preferovaným způsobem určení hodnoty věci metoda porovnávací, kterou však lze použít, pokud je k dispozici reprezentativní vzorek transakcí, který je dostatečně velký a kvalitní, přičemž ostatní metody nechávají větší prostor pro odborné úvahy znalce. V kontextu s uvedeným zmínila, že § 137 tr. zákoníku definuje tři alternativy určení výše škody (hodnoty věci), mezi kterými je dána hierarchie. Zdůraznila, že první alternativa § 137 tr. zákoníku (tj. cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává) je z hlediska obsahu obdobou ceny obvyklé podle zákona o oceňování majetku s tím rozdílem, že § 137 tr. zákoníku se neomezuje na tuzemský trh s věcí a neobsahuje obligatorní definici oceňovací metody, a tudíž je na znalci, jakou metodu zvolí, přičemž standardně jde o metodu porovnávací. I v tomto případě je však hodnotu věci možné určit za předpokladu existence dostatečně živého a transparentního trhu. Nelze-li informace z trhu získat, přichází podle dovolatelky v úvahu druhé a třetí kritérium § 137 tr. zákoníku (tj. hledisko nákladů vynaložených na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav), která mají blízko k institutu tržní hodnoty podle zákona o oceňování majetku, neboť se rovněž použijí subsidiárně, a je na znalci, aby zvolil vhodný způsob oceňování, který maximálně zohlední tržní vlivy tak, aby zjistil, za jakou cenu bylo možné věc opatřit či zcizit. Pro podporu posledně uvedeného (tj. že nelze-li určit cenu obvyklou, je nutno nalézt jinou hodnotu věci, která v maximální míře zohledňuje tržní vlivy) zmínila rovněž § 492 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakož i závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněné pod č. 67/2012 Sb. rozh. civ., a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016.

24. Ve vztahu k projednávané věci uvedla, že se znalci shodli na tom, že nebylo možné určit cenu obvyklou (přičemž cenu obvyklou vnímali ve smyslu zákona o oceňování majetku, nikoli ve smyslu prvního kritéria § 137 tr. zákoníku), neboť nebylo možné opatřit informace o dostatečném množství relevantních transakcí a rovněž se shodli, že vhodnou metodou ocenění je určení časové ceny, tedy určení hodnoty výpočtem z ceny nové po odečtení opotřebení a započítání dalších relevantních faktorů. Přinejmenším znalci Ing. Miroslav Řehák, Ph.D., a znalecký ústav VUT Brno v revizním znaleckém posudku tuto hodnotu vnímali jako hodnotu nejvíce se blížící hypotetické ceně obvyklé, tedy tržní hodnotě ve smyslu zákona o oceňování majetku a de facto i hodnotě ve smyslu druhého kritéria § 137 tr. zákoníku. Jednalo se podle nich o cenu, za kterou by byl ochoten její vlastník věc prodat, aniž by na tom tratil. Nelze přitom pominout otázku, zda by se našel na trhu jiný subjekt, který by byl ochoten za tuto cenu věc koupit, resp. zda by naopak nebyl ochoten za věc zaplatit mnohem víc, přičemž v takovém případě by měl prodávající jednající s péčí řádného hospodáře vyžadovat cenu vyšší. Ani při práci s časovou hodnotou by se tedy znalec neměl zcela oprostit od trhu a výsledky analýzy časové ceny vyhodnotit i ve světle známých okolností o trhu. Poznamenala, že skutečnost, že nelze určit cenu obvyklou, resp. hodnotu podle prvního kritéria § 137 tr. zákoníku, neznamená bez dalšího, že znalec nemá žádné informace z trhu. Znamená to pouze to, že nemá dostatek informací (dostatečný srovnávací vzorek) k tomu, aby mohl plně aplikovat srovnávací metodu.

25. Poukázala na to, že předmětné motory UTD-20 (111 kusů) byly po zrušení transakce, která je popsána ve skutkové větě, všechny prodány v následně konané veřejné obchodní soutěži z podzimu 2013 za částky v rozmezí 263 003 Kč až 271 600 Kč, přičemž minimální částku Ministerstvo obrany ČR stanovilo na 250 000 Kč. Tato veřejná obchodní soutěž podle jejího názoru poskytla zásadní informaci dokládající skutečnou tržní hodnotu motorů, kterou soud prvního stupně po celou dobu řízení bagatelizoval tvrzením o tom, že k výsledkům tohoto výběrového řízení nelze přihlížet proto, že v něm byla stanovena minimální cena. Skutečnost, že v rámci výběrového řízení byla stanovena minimální kupní cena, podle jejího názoru vůbec neznamená, že vysoutěžená cena nebyla tržní, šlo toliko o věc prodejní taktiky. Jednalo se tak podle nejvyšší státní zástupkyně o relevantní částky, které bylo nutno zohlednit v rámci úvah na téma, jaká byla hodnota daných motorů. Z ekonomického pohledu je pak nesmyslný a výsledku provedeného dokazování neodpovídající závěr soudu prvního stupně, že stanovení minimální ceny vedlo k tomu, že prodejní cena vzešlá z výběrového řízení neodpovídala hodnotě motorů. Tento závěr byl jedním z předpokladů, ze kterého soud vycházel, jenž přitom ovlivnil jak průběh dokazování a způsob, jakým senát tohoto soudu usměrňoval výslechy znalců, tak následně i odůvodnění závěrů tohoto soudu v rozsudku. Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že i za situace neexistence trhu s předmětnými motory, resp. jeho specifičnosti a omezeného rozsahu, na něm panovala, byť omezená, nabídka a poptávka. Informace o tomto trhu pak dokládají správnost závěru VUT Brno o tom, že časová cena byla vhodným způsobem určení hodnoty motorů, což dokládá i výše uvedená vysoutěžená cena. Jedná se totiž o hodnotu, kterou tyto motory měly na jedné straně pro Ministerstvo obrany ČR (protože se odvíjely od hodnoty, za kterou je ministerstvo nabylo a za kterou je mohlo prodat bez toho, že by utrpělo ztrátu) a na druhé straně pro zájemce o tyto motory, neboť se jednalo o cenu, kterou byli tito zájemci ochotni za motory zaplatit při vědomí, že se jim je podaří následně zpeněžit za částku umožňující jim dosáhnout zisku i přes náklady spojené s revizí a opravami motorů. Takto určená cena byla vhodná pro výpočet vzniklé škody. Z této ovšem soudy ve svých skutkových a následně i právních závěrech nesprávně nevycházely.

26. Pokud byla v řízení před soudem prvního stupně (po eliminaci závěrů podle ní podjatého znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc.) výše škody reálně objasněna v rámci intervalového rozpětí vymezeného znaleckými posudky Ing. Miroslava Řeháka, Ph.D., č. 1049/19/2014 a č. 1064/3/2015, a Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, sp. zn. 4398, C 1742, ze dne 25. 11. 2020, pak nemůže podle nejvyšší státní zástupkyně platit závěr soudů nižších stupňů, že cenu obvyklou pro účely alespoň minimální prokázané výše škody znaleckým zkoumáním určit nelze. Výše způsobené škody naopak podle dovolatelky odpovídala znakům kvalifikovaných skutkových podstat zločinů podle § 220 odst. 3 a § 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za této situace nejsou správné závěry soudů, že stíhané jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu, včetně posouzení formy zavinění, ani závěry o neprůkaznosti vzniku škody na majetku Ministerstva obrany ČR, resp. VOP CZ, s. p. Pokud by i při zohlednění shora uvedeného soudy neshledaly v jednání obviněných úmyslnou formu zavinění, což ovšem nelze s ohledem na výše uvedené při zohlednění výše škody na majetku poškozeného důvodně předpokládat, nijak se ve svých rozhodnutích věcně nezabývaly případnou nedbalostní formou téhož jednání, postižitelnou podle § 221 tr. zákoníku.

27. Za situace, že odvolací soud potvrdil rozhodné skutkové závěry soudu prvního stupně, a na jejich podkladě učinil právní závěr, že posuzované jednání obviněných, pro které byla obžaloba podána, není trestným činem, a jsou tak dány důvody zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) tr. ř., odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

28. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, dále zrušil v celém rozsahu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření obviněných k podanému dovolání a) Vyjádření obviněného Ing. Josefa Lachmana 29. Obviněný Ing. Josef Lachman zdůraznil, že dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně z velké části představují prostou polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Svým jednáním nenaplnil znaky žádného trestného činu. Dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně směřují výlučně do hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, a nemohou proto založit existenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání by podle něj mělo být jako neopodstatněné odmítnuto.

30. Námitky, z nichž nejvyšší státní zástupkyně dovodila existenci zjevného nesouladu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, vyjadřují pouze její nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, což nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Za správný označil závěr soudů, že se nepodařilo spolehlivě prokázat výši škody. Vytýkala-li nejvyšší státní zástupkyně soudům pochybení při určení výše škody (resp. hodnoty motorů) a že nevyšly z výsledků veřejné obchodní soutěže ze září 2013, zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že neexistoval relevantní volný trh s těmito specifickými armádními motory a ceny historických armádních motorů se značně lišily případ od případu. Nebylo proto možné určit jejich obvyklou cenu k určitému časovému okamžiku, a tedy ani případnou škodu. Jednorázový výsledek konkrétní soutěže se stanovenou minimální cenou již z povahy nemohl odrážet objektivní hodnotu materiálu stanovenou na základě svobodné poptávky a nabídky. Nelze pominout, že zmiňovaná soutěž proběhla až po jednání obviněných s určitým časovým odstupem, proto jim v době jejich jednání její výsledky nebyly známy.

31. K námitkám týkajícím se závěrů soudů nižších stupňů ohledně stavu předmětných motorů, obviněný uvedl, že tyto ignorují podstatný rozdíl mezi základním otestováním (motor lze nastartovat) a požadavkem kladeným na motory I. kategorie, tj. plná provozuschopnost a spolehlivost motoru pro nasazení v ostré službě. V tomto směru odkázal na tabulku ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, která zmiňuje naměřené parametry, jež nesplňují požadované hodnoty motoru pro zařazení do I. kategorie. Za správný označil závěr soudů, že předmětné dlouhodobě skladované motory UTD-20 rozhodně nebyly způsobilé k okamžitému provozu, a neměly být zařazeny v I. kategorii, dlouhodobě jim chyběla požadovaná údržba, neproběhly u nich pravidelné revize a ani rekonzervace. Nešlo o plně funkční motory, u nichž nebylo možné garantovat funkci, ostatně měly být převáděny bez jakékoli garance funkčnosti (záruky). Obviněný připomněl neobjektivní postup státního zastupitelství při zpracování revizního posudku. K přibrání znaleckého ústavu došlo ještě v době před rozhodnutím odvolacího soudu, obviněným a jejich obhájcům nebylo umožněno zúčastnit se prohlídky uvedených motorů a nebylo jim umožněno klást znalcům otázky. Prohlídky motorů a komunikace se znaleckým ústavem se aktivně účastnily orgány činné v trestním řízení přípravném, u nichž soudy shledaly okolnosti svědčící o možné podjatosti a konstatovaly nezákonnost jejich postupu při práci s důkazy. Znalecký ústav, přestože měl mít k dispozici celý spis, zjevně s celým spisem nepracoval, neboť vůbec nepřihlédl k výpovědím svědků a ani ke znaleckému posudku Ing. Miroslava Bočka č. 4/2016 a prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., č. 49-4/17. Jako nedůvodnou označil obviněný námitku, že soudy pochybily při hodnocení posudků a svědeckých výpovědí ohledně stavu motorů. Ve vztahu k námitkám týkajícím se stavu těchto motorů podotkl, že nejvyšší státní zástupkyně nerozlišovala mezi revizí a konzervací motorů. Pokud došlo k nesrovnalostem mezi označením motorů na obalech a v kupních smlouvách, pak za to neodpovídali obvinění, nýbrž svědci ve funkci skladníků.

32. Za správný označil obviněný závěr soudů, že veřejná obchodní soutěž z roku 2013 není pro stanovení výše škody relevantní, neboť měla zcela specifické a doposud nepraktikované podmínky vyvolané intervencí soukromého subjektu (cena byla výsledkem konkurenčního boje a neodrážela skutečnou hodnotu motorů). Navíc se tato soutěž uskutečnila až s časovým odstupem po jednání kladeném jim za vinu. Impulsem pro ministra obrany ke zrušení smlouvy s VOP CZ a nařízení prodeje ve veřejné soutěži byla nabídka 250 000 Kč za 1 motor UTD-20 konkurující společností STV Group, a. s. Její výsledek jim nemohl být předem znám, jejich postup je nutno posuzovat pouze podle informací dostupných jim v době prodeje, nikoli zpětně optikou pozdějších událostí. Úplatný převod motorů do práva hospodařit VOP CZ, s. p., proběhl před jeho zrušením zcela v souladu s právními předpisy a byl řádně schválen příslušnou Komisí pro nakládání s nepotřebným majetkem Ministerstva obrany. Zdůraznil, že obvinění sjednali s VOP CZ, s. p., v roce 2013 cenu, která byla výsledkem standardního jednání a odpovídala tehdejším interním podkladům (cenám v systému ISL), neporušili žádnou svou povinnost. Skutečnost, že tehdejší ministr obrany Ing. Vlastimil Picek následně upřednostnil variantu, která resortu přinesla vyšší výnos, ještě nesvědčí o nějakém jejich pochybení. Podle stanoviska Ministerstva financí ČR z prosince 2013 byl možný přímý úplatný převod majetku na státní podnik a státní podnik mohl být upřednostněn před konkurenčním nestátním zájemcem nabízejícím vyšší cenu, neboť zákon žádné takové omezení nestanovil.

33. Poukazovala-li nejvyšší státní zástupkyně na e-mailovou komunikaci mezi Ing. Romanem Pavlíkem a Ing. Adolfem Veřmiřovským, z níž mělo vyplývat, že VOP CZ, s. p., chtěla získat majetek nikoli pro vlastní potřebu, ale pro další prodej předem známému zájemci, pak tuto skutečnost on i Ing. Roman Pavlík popřeli a v řízení nebyl prokázán opak. ONNM neměla kontrolní pravomoci k VOP CZ, s. p., ani žádné informace o dalším nakládání s tímto majetkem ze strany VOP CZ, s. p. Rovněž odmítl porušení Úkolového listu ministra obrany č. 610/2012-1140 ze dne 6. 12. 2012, neboť nebyl osobou odpovědnou za jeho plnění, protože tento byl určen generálnímu sekretáři ministra obrany. V této souvislosti odkázal na stanovisko Ministerstva financí a zdůraznil, že ONNM musela vyřazený majetek před tím, než byl prohlášen za trvale nepotřebný pro stát a zahrnut do obchodní veřejné soutěže, nabídnout ostatním organizačním složkám státu, státním institucím a státním organizacím. Požádal-li v této fázi o tento majetek státní podnik, měl takový převod majetku přednost a trvalá nepotřebnost pro stát se zde neuplatnila. Dále namítl, že článek 40 a 41 RMO č. 1/2004 se pro daný případ neuplatnil, neboť se týkal přímých prodejů, přičemž k výkladu a aplikaci těchto článků mělo ONNM k dispozici stanovisko ředitele sekce legislativní a právní JUDr. Mgr. Miroslava Richtera k č. j. 412/2011-1140 ze dne 1. 4. 2011 k informační zprávě pro ministra obrany k úplatnému převodu majetku státu do práva hospodařit státního podniku LOM PRAHA, s. p., č. j. 1570-20-2697 ze dne 25. 2. 2011. Podle tohoto stanoviska při nakládání s majetkem státu ve prospěch státního podniku nedochází k jeho prodeji, nýbrž k převodu do práva hospodařit, a vzhledem k tomu se nevyžaduje k této transakci souhlas ministra obrany ve smyslu článku 41 RMO č. 1/2004 a postupuje se pouze podpůrně a v souladu s obecně závaznými právními předpisy (zákonem č. 219/2000 Sb., a zákonem č. 77/1997 Sb.).

34. Obviněný zdůraznil, že cena za úplatný převod motorů byla stanovena pracovníky ONNM na základě dat z ISL jako cena v místě a čase obvyklá, přičemž podle předložených stanovisek se cena stanovovala dohodou. V této souvislosti poukázal na výpovědi svědků Ing. Jana Vylity, J. N., P. V., výpovědi Ing. Romana Pavlíka, a znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc. Předloženými listinnými důkazy bylo podle něj vyvráceno tvrzení dovolatelky, že předmětné motory nebyly předmětem obchodních veřejných soutěží, neboť byly prodávány v obchodních veřejných soutěžích v rámci jednotlivých balíčků. Přitom zákon neukládal povinnost při převodu movitého majetku stanovit cenu znaleckým posudkem, což ostatně podle znalců ani nebylo možné. Pokud o majetek, který byl prohlášen za nepotřebný pro Ministerstvo obrany, projevily zájem ostatní organizační složky státu nebo státní organizace, včetně státních podniků, nestal se majetek pro stát nepotřebný a nemohlo dojít k aplikaci § 21 odst. 1, 2 zákona o majetku státu. To potvrdilo i stanovisko Ministerstva financí č.j. MF-100460/2013/62-6201 ze dne 10. 12. 2013, které uvedlo, že nedošlo k porušení zákona č. 219/2000 Sb., ani vyhlášky č. 62/2001 Sb.

35. K dovolacím námitkám týkajícím se použití procesně nepoužitelných důkazů v řízení (znaleckých posudků prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc.,) obviněný uvedl, že orgány činné v trestním řízení jako prvé v přípravném řízení přibraly znalce prof. Ing. Jiřího Stodolu, DrSc., přičemž jím vypracované posudky následně zatajily a nezařadily do spisu. Právě ve spojitosti s těmito posudky bylo v řízení prokázáno porušení práva na spravedlivý proces a nezákonný postup ze strany orgánů činných v trestním řízení vůči obviněným. Poukázal na znalecký posudek znalce Ing. Alberta Bradáče, Ph.D., přibraného v rámci přípravného řízení, který pracoval na znaleckých posudcích bez účasti obhajoby za přímé účasti vyšetřovatele J. P. (za spolupráce s Ing. Miroslavem Řehákem, Ph.D.,), u něhož naopak obhajoba shledává důvody pro vyloučení pro podjatost a u něhož soud prvního stupně konstatoval nezákonný postup při práci s důkazy a vytváření neobjektivních úředních záznamů, jež byly předávány jako základní podklady pro znalce. Znalec Ing. Albert Bradáč, Ph.D., pak byl i jedním ze zpracovatelů revizního posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, jehož zadáním bylo mimo jiné revize posudku pana Ing. Miroslava Řeháka, Ph.D. Tyto skutečnosti vyplývají z úředního záznamu na č. l. 10439 spisu zpracovaného J. P. Personální vazby uvedených znalců a jejich spolupráci v rámci Ústavu soudního inženýrství VUT Brno obviněný dokládal oznámením o obhajobě dizertační práce ze dne 14. 10. 2020, č. j. 115/61900/2020 – Ek, jejich členstvím ve spolku Evropská společnost pro výzkum a analýzu nehod – Národní skupina v ČR, IČO 65842707, a jejich společným vystupováním na konferencích (viz jeho vyjádření k obžalobě ze dne 19. 12. 2022). Měl za to, že bylo namístě rovněž napadnout podjatost Ústavu soudního inženýrství VUT Brno a Ing. Alberta Bradáče, Ph.D. Soudy nižších stupňů se podle něj s veškerými námitkami podjatosti precizně vypořádaly.

36. Za nedůvodnou označil obviněný námitku nejvyšší státní zástupkyně o nesprávné aplikaci § 137 tr. zákoníku, v důsledku čehož mělo dojít k chybnému závěru, že stíhaným jednáním nevznikla žádná škoda. Dovolatelka se podle něj domáhá, aby Nejvyšší soud nahradil hodnocení důkazů o hodnotě majetku vlastním závěrem o tom, jaká metoda ocenění měla být aplikována a s jakým výsledkem. Těmito námitkami míří dovolatelka mimo rámec hmotněprávního posouzení. Přitom žádný důkaz spolehlivě neprokázal vznik konkrétní škody. Závěr soudů, že nebyla zjištěna škoda ani v minimální výši, není nepochopením § 137 tr. zákoníku, nýbrž důsledkem objektivní důkazní nouze, která jde k tíži obžaloby. V této souvislosti zmínil důkazy, které vyvrátily tvrzení o vzniku škody (zejména listiny dokládající, že Ministerstvo obrany i VOP CZ, s. p., v posuzované době vyhlašovaly veřejné soutěže i na obdobný materiál, výsledky odposlechů a e-mailové komunikace, z nichž nevyplynuly žádné indicie, že by obvinění jednali s nekalým záměrem, koordinovali svůj postup ke způsobení škody). Obviněný považuje za správný závěr soudů, že nelze dovodit jejich odpovědnost za konkrétní trestný čin, že nemohl způsobit České republice škodu na majetku tím, že podepsal smlouvu o úplatném převodu práva hospodařit s majetkem státu z organizační složky státu na státní podnik, neboť takovým převodem majetku (práva s ním hospodařit) z organizační složky státu na státní podnik nedošlo ke změně vlastnictví státu. Majetek, který byl předmětem smluv, zůstal ve vlastnictví státu. Nedošlo k jeho zcizení, nedošlo k převodu vlastnictví na jiný subjekt. Podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, je takový podnik státní organizací a právnickou osobou, jejímž prostřednictvím vykonává stát svá vlastnická práva, provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem plnění významných strategických, hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu, má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Obviněný zdůraznil, že trestní řízení musí respektovat práva obviněného, presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo.

37. Závěrem svého vyjádření obviněný Ing. Josef Lachman navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl, případně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. b) Vyjádření obviněného Ing. Romana Pavlíka 38. Obviněný Ing. Roman Pavlík ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně by mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 30 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, neboť u nejvyšší státní zástupkyně jsou dány důvody pro její vyloučení ve smyslu § 30 a násl. tr. ř. s ohledem na její dřívější působení ve funkci vrchní státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Byla totiž přímou nadřízenou v dané věci dozorujícího a před soudy nižších stupňů vystupujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Mgr. Pavla Prygla (který byl i viceprezident Unie státních zástupců), s nímž v letech 2008 až 2011 a 2011 až 2014 spolupracovala jako prezidentka Unie státních zástupců.

39. Dále namítl, že dovolatelka pouze opakovala argumentaci uplatněnou již v předchozím řízení, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Uvedl, že z výpovědi svědka Ing. Vladimíra Halenky nevyplývá nic, co by je usvědčovalo. K výtkám nejvyšší státní zástupkyně, že v řízení nebyly provedeny některé důkazy, poznamenal, že bylo na dozorujícím státním zastupitelství, případně policejním orgánu, aby tyto důkazy provedl.

40. K polemice nejvyšší státní zástupkyně se závěry znaleckých posudků podotkl, že znalecký posudek znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., zmizel z vyšetřovacího spisu, což podle něj bylo proto, že nepodporoval verzi orgánů činných v trestním řízení, na rozdíl od znaleckého posudku znalce Ing. Miloslava Řeháka, Ph.D. Nelze podle jeho názoru dovozovat podjatost znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., bez toho, aniž by byla zvažována výše naznačená otázka vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Dodal, že znalec, ač vypracoval v téže věci znalecký posudek pro policii a následně pro obhajobu, zůstal ve svých závěrech konzistentní. Dovozovala-li dovolatelka osobní vazbu tohoto znalce na Ing. Vladimíra Halenku, pak uvedené o ničem podle jeho názoru nesvědčí. Zcela mimo rámec dovolacího řízení jsou úvahy dovolatelky o ekonomických pojmech (cena obvyklá, cena časová, tržní hodnota).

41. Dozorující státní zástupce podle obviněného zcela rezignoval na svou povinnost vyplývající z § 2 odst. 5 tr. ř. a v řízení činil vše pro to, aby došlo k jeho odsouzení. Některé postupy Vrchního státního zastupitelství v Praze byly zjevně za hranou pravidel trestního procesu.

42. Závěrem svého vyjádření obviněný Ing. Roman Pavlík navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 30 věta poslední tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, případně aby jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

43. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

44. Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila ve svém dovolání dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, dovodila, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

45. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo námitky o nedostatečném rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy nižších stupňů, pokud z nich není zřejmý zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením těmito soudy.

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

47. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. b) Ke konkrétním uplatněným námitkám nejvyšší státní zástupkyně 48. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné k dovolacím námitkám uplatněným nejvyšší státní zástupkyní podotknout, že z velké části jde o opakování argumentace z předchozích stadií trestního řízení, s nímž se již soudy nižších stupňů věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž dovolatel jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

49. Nejvyšší státní zástupkyně uplatněnými námitkami napadala především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (zejména znaleckých posudků, výpovědí jednotlivých svědků, listin předložených k důkazu a e-mailové komunikace obviněných), jakož i utváření závěrů o skutkovém ději, který byl popsán ve výrocích napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k naplnění znaků subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů kladených obviněným za vinu. Z těchto svých výhrad a z hodnocení části provedených důkazů při pomíjení důkazů dalších dovozovala dovolatelka, že skutky kladené obviněným za vinu byly prokázány, resp. bylo zjištěno a prokázáno naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených obviněným za vinu. Nejvyšší státní zástupkyně uvedenými námitkami brojila především proti skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů. V dovolání předkládala vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů učiněných soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Soudy nižších stupňů však při hodnocení provedeného dokazování zcela respektovaly ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotily všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, aniž by na rozdíl od nejvyšší státní zástupkyně pomíjely významné důkazy zpochybňující verzi obžaloby. V tomto směru soudy nižších stupňů bezezbytku respektovaly zásadu in dubio pro reo, a to zejména v otázce stavu a kvality motorů UTD-20, jejich reálné tržní hodnoty snižované skutečností, že existují zcela důvodné pochybnosti o jejich okamžité použitelnosti s ohledem na způsob skladování, provádění či neprovádění jejich údržby v době uskladnění, možného poškození v důsledku záplav, o čemž vypovídali bývalí i stávající pracovníci Armády ČR, kteří měli tyto skladové zásoby na starosti. Soudy nižších stupňů přitom nepominuly ani skutečnost, že při veřejné obchodní soutěži č. 155/2013-5406 vyhlášené dne 25. 9. 2013 byla prodejní cena výrazně ovlivněna konkurencí soutěžících obchodních společností, jejichž zájmem bylo v rámci konkurenčního boje zabránit dalším subjektům v získání motorů a dalších nabízených náhradních dílů, což jimi nabízené prodejní ceny v rámci veřejné soutěže výrazně ovlivnilo (viz zejména výpověď svědků Jaroslava Strnada a Ing. Petra Kratochvíla, zástupců společnosti Excalibur Army a Martina Drdy za společnost STV Group). Žádný z obviněných přitom v době jednání, které je jim kladeno za vinu, nemohl tyto okolnosti ovlivňující dosaženou cenu v rámci výše uvedené veřejné obchodní soutěže předvídat. Z provedeného dokazování, jak je správně vyhodnotily soudy nižších stupňů, proto nelze dovodit úmysl obviněných poškodit stát zastoupený Ministerstvem obrany ČR a způsobit mu obžalobou přičítaným jednáním škodu ve výši uvedené v obžalobě. Obvinění při nakládání s majetkem státu postupovali v souladu s ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, na které poukazovala obžaloba. Současně je nutno přiznat i relevanci jejich argumentaci, že po vyřazení jako nepotřebného majetku, což nemohli nijak ovlivnit, po rozhodnutí Komise pro nakládání s nepotřebným movitým majetkem, které rovněž nijak neovlivnili, uzavřeli za ONNM Smlouvu o úplatném převodu majetku státu do práva s ním hospodařit se státním podnikem. Takto učinili v roce 2010 převodem tohoto majetku na VOP-026 Šternberk, s. p., o čemž obviněný Ing. Adolf Veřmiřovský ani nevěděl a převodu se nijak neúčastnil. Následně v roce 2013 se pokusili o obdobný převod majetku státu na VOP CZ, s. p., čímž opět nedošlo k vyvedení tohoto majetku z vlastnictví státu, pouze došlo k přechodu práva s tímto majetkem hospodařit na jiný subjekt ovládaný státem. Takovým jednáním ještě nevznikla na majetku státu škoda, přičemž při úplatném převodu tohoto majetku bylo nutno zohlednit, že Ministerstvu obrany nevznikla tímto úplatným převodem povinnost spojená s poskytnutím jakékoli záruky ohledně funkčnosti takto převáděného nepotřebného majetku.

50. Právě tyto představy o proběhlém skutkovém ději, tvrdošíjně trvající na závěrech obžaloby, ačkoli provedeným dokazováním před soudem prvního stupně byly tyto závěry nejméně výrazně zpochybněny, odlišné od závěrů soudů nižších stupňů, požadovala nejvyšší státní zástupkyně právně posoudit v neprospěch obviněných. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není další soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na čemž nic nezměnil ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož se dovolávala nejvyšší státní zástupkyně. Je třeba připomenout (a to zejména k návrhu nejvyšší státní zástupkyně vznesenému k doplnění dokazování v rámci dovolacího řízení listinou – zprávou Univerzity obrany Brno ze dne 21. 8. 2025), že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Rozhodně přitom skutečnosti, jichž se dovolávala nejvyšší státní zástupkyně ohledně přístupu znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., do systému ISL Ministerstva obrany, nemohou s vědomím dalších provedených důkazů zpochybnit závěry tohoto znalce. Ostatně bylo povinností orgánů činných v přípravném trestním řízení poskytnout znalci všechny dostupné důkazy svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněných, tedy i potřebný přístup do tohoto informačního systému, neboť údaje v něm uvedené byly pro zpracování znaleckého posudku významné. V tomto směru pak bylo povinností již přípravného řízení důkladně se zabývat cenami jednotlivých pro rozhodnutí významných komodit z hlediska posouzení viny obviněných ve vztahu nejenom k tvrzení o úmyslném způsobení škody státu nevýhodným prodejem motorů a dalších náhradních dílů, ale i z hlediska vědomí obviněných, že ceny uváděné v systému ISL nejsou reálnými tržními cenami jednotlivých náhradních dílů. Dokazování totiž i v přípravném řízení je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, které musí i orgány činné v přípravném řízení respektovat. Hodnotit důkazy tak může jen ten orgán činný v trestním řízení, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, nejen soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy ve vztahu k otázce existence způsobené škody a k otázce úmyslu obviněných způsobit takovou škodu, resp. porušit zákonem stanovenou povinnost, odlišným způsobem než nejvyšší státní zástupkyně, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Předmětné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení nejvyšší státní zástupkyně nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

51. V daném případě Nejvyšší soud neshledal žádný, natožpak zjevný rozpor mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem. Pokud se nejvyšší státní zástupkyně dovolávala zařazení motorů UTD-20 do I. kategorie i vyjádření některých jí zmíněných svědků o pravidelné údržbě těchto motorů, pomíjela výpovědi dalších svědků, kteří zcela logicky vysvětlovali, proč tvrzení těchto svědků není reálné a odpovídající skutečnosti, a to včetně tvrzení o uskladnění těchto motorů i tvrzení, že nebyly zasaženy povodněmi nejméně v roce 1997. Soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků učinily skutkové závěry, které nalezly svůj odraz v právních závěrech těchto soudů ve vztahu k vině, resp. nevině obviněných. Tyto soudy přesvědčivě vysvětlily, proč mají důvodné pochybnosti o správnosti závěrů znaleckých posudků, na nichž státní zastupitelství vystavělo svá skutková tvrzení uvedená v obžalobě. Skutkový stav byl tedy zjištěn bez důvodných pochybností při plném respektu k zásadě in dubio pro reo. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů nižších stupňů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího zcela odkázat.

52. S vědomím uplatněné argumentace nejvyšší státní zástupkyní neshledal Nejvyšší soud důvodnou ani její námitku, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestných činů kladených obviněným za vinu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to znaleckém posudku prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., kterého označila za podjatého. Nutno předeslat, že otázkou podjatosti jmenovaného znalce se soudy v řízení zabývaly, a to v usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 41 T 5/2017 (viz č. l. 13783 a násl. spisu), následně v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 98/2024, přičemž učinily odůvodněný závěr, že tento znalec není vyloučen z podání znaleckého posudku v předmětné věci. V tomto směru lze rovněž dále odkázat na argumentaci uplatněnou pod bodem 17. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, s níž se Nejvyšší soud rovněž plně ztotožňuje. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, který se opřel o závěry vyjádřené již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 5 Tdo 120/2024, podle nichž znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo psychologie, není vyloučen z podání znaleckého posudku jen proto, že v téže věci zkoumal více osob, anebo že v jiné věci zkoumal tutéž osobu nebo osobu jí blízkou. Takové zapojení znalce se naopak může jevit jako vhodné pro možnost komplexního posouzení případu a jako hospodárné pro zkoumání shodných podkladů. Uvedené usnesení hovoří o tom, že znalecký posudek opatřený před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je následně v řízení před soudem použitelný jako důkaz, třebaže neměl povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. V daném případě (stejně jako v případě řešeném shora uvedeným usnesením) byl znalecký posudek prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., vypracován v tomto trestním řízení. Znalec byl řádně přibrán orgány činnými v přípravném řízení (§ 105 tr. ř.) jedním z opatření Policie ČR ze dne 30. 5. 2014, a to za účelem stanovení obvyklé ceny celkem 105 ks nepoužívaných motorů UTD-20 (ZP č. 36-6/2014), které se staly předmětem žalovaného převodu pod bodem 1. obžaloby na základě Smlouvy o úplatném převodu majetku státu do práva hospodařit ve prospěch VOP 026 Šternberk vedené pod č. 101806013, a zákonným způsobem poučen (§ 106 tr. ř.) ve vztahu ke konkrétní trestní věci. Úkolem znalce bylo toliko ekonomické posouzení ceny tohoto náhradního dílu, vedeného v I. kategorii v místě a čase obvyklé bez jakékoli vazby na zjišťování faktického stavu Ministerstvem obrany vyřazovaných a dále odprodávaných motorů. Oproti tomu zadáním znaleckého posudku zpracovaného dne 10. 4. 2017 tímto znalcem pod č. 49-4/17 z podnětu obhajoby, který byl založen do spisu a byl proveden k důkazu, bylo kvalifikované posouzení technického stavu motoru UTD-20, v. č. 21ZND1, jeho provozuschopnosti, opravitelnosti, nákladů opravy a stanovení obvyklé prodejní ceny konkrétního zkoumaného motoru k březnu 2010 a dubnu 2013, a to včetně uvedení dalších důležitých souvisejících okolností. Tento motor nebyl předmětem žádného z žalovaných převodů, jednalo se však o typově zcela totožný a nepoužitý motor, vyřazený koncem roku 2012 z Armády ČR a převedený smlouvou mezi ONNM na VOP, s. p., předchozím převodem, schváleným Komisí pro nakládání s nepotřebným majetkem v prosinci 2012, a to za nepatrně nižší cenu, než získalo Ministerstvo obrany ČR za motory převáděné Smlouvou ze dne 2. 5. 2013 pod č. 131806109.

53. V této souvislosti je nutné pro úplnost poukázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. V tomto konkrétním případě lze souhlasit se shora naznačenou tezí, že přibrání znalce, který věc, kterou má znalecky zkoumat, již v minulosti zkoumal, je vhodné pro možnost komplexního zhodnocení situace. Takové předchozí zkoumání samo o sobě nezakládá důvod pro pochybnosti o nepodjatosti znalce, nezakládá jeho poměr k projednávané věci (znalec není zainteresován na výsledku řízení), nemá poměr k účastníkům řízení (nevytváří se jakýkoli jeho vztah k osobám účastnícím se na řízení). Ve vztahu k osobním důvodům pro vyloučení znalce z projednávané věci nejvyšší státní zástupkyně v obecné rovině namítla možné spojení znalce s původně obviněným brig. gen. Ing. Vladimírem Halenkou, jakož i se společností Excalibur Army, spol. s r. o., a s poškozenou VOP CZ, s. p., prostřednictvím profesních organizací a spolupráce na akademické půdě. Z uvedeného dovozovala možný vztah ekonomické závislosti znalce, který působil ve vedoucích funkcích Univerzity obrany v Brně a původně obviněného brig. gen. Ing. Vladimíra Halenky, který spolupracoval s Univerzitou obrany v Brně, popř. vliv faktoru kolegiality a loajality na zpracování znaleckého posudku. Na základě jí zmíněných úvah vedených ve značně obecné rovině, však není možné v jejich vzájemném vztahu bez dalšího dovodit natolik intenzivní poměr (resp. ekonomickou závislost), který by mezi nimi reálně vyvolával pocity kolegiality a loajality či obavy před nepříznivými pracovně-společenskými dopady. Na okraj je nutné podotknout, že v pořadí druhá obžaloba ze dne 2. 2. 2022 se již netýkala brig. gen. Ing. Vladimíra Halenky, touto obžalobou již stíhán nebyl. Navíc z výpovědi znalce prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., při hlavním líčení před soudem prvního stupně, jakož i z profesního životopisu znalce se podává, že jako vedoucí Katedry bojových a speciálních vozidel, Fakulty vojenských technologií, Univerzity obrany v Brně působil v letech 1995-2003 a v letech 1997-2003 byl děkanem Fakulty vojensko-technické – druhů vojsk, Vojenské akademie v Brně, a od roku 2003 doposud je toliko již jen řadovým akademickým pracovníkem Katedry bojových a speciálních vozidel, Fakulty vojenských technologií, Univerzity obrany v Brně. Nejvyšší státní zástupkyně tak fakticky žádný blízký vztah k účastníkům řízení ve svém dovolání ani věcně nenamítala, nelze ani z tohoto hlediska shledat důvod, pro který by na uvedeného znalce mělo být pohlíženo jako na osobu vyloučenou z úkonů v tomto trestním řízení. Ani poukaz dovolatelky na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, uveřejněné pod č. 41/93 Sb. rozh. tr. není případný, neboť v tomto usnesení je konstatováno, že důvodem pro přibrání osoby v seznamu soudních znalců nezapsané jako znalce nemůže být sama o sobě okolnost, že je s případem seznámena a podávala již v této věci odborné vyjádření. Okolnost, že takto přibraný znalec ad hoc již před podáním znaleckého posudku vyslovil na věc určitý názor, může být důvodem pochybností o jeho nepodjatosti. V tomto rozhodnutí učiněný závěr soudu vycházel totiž nejen z toho, že v předmětné věci nic nebránilo přibrat řádně zapsaného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, který byl na rozdíl od osoby, která znalecký posudek ve věci vypracovala, řádně v seznamu znalců zapsán, ale především skutečnost, že osoba, která znalecký posudek podala, byla přednostou chirurgické kliniky, na které zemřel poškozený, u něhož nebylo včas zjištěno po hospitalizaci poranění slinivky a jater, přičemž právě tato okolnost vyvolávala pochybnost o jeho nepodjatosti ve věci. Přitom obviněný v předmětné věci uplatnil námitku o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného v důsledku časového odstupu mezi přijetím poškozeného a jeho hospitalizací a provedením chirurgického zákroku na klinice, kde byl ad hoc přibraný znalec přednostou.

54. Stejně tak se nelze ztotožnit v nyní projednávané věci obviněných s poukazem nejvyšší státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, v němž Nejvyšší soud dovodil důvodnost pochybností obviněných, stíhaných pro zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 odst. 1 tr. zákoníku a přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku o možné podjatosti znalce, jehož pradědeček byl v roce 1942 popraven nacisty za účast v domácím protinacistickém odboji, přičemž sám znalec připustil svůj negativní poměr k nacistickému Německu. I tato věc a v ní uplatněné námitky podjatosti se totiž zásadně liší od nyní projednávané věci a námitek uplatněných nejvyšší státní zástupkyní vůči znalci prof. Ing. Jiřímu Stodolovi, DrSc. S ohledem na shora uvedené proto dovolací soud v tomto směru uzavírá, že znalecký posudek prof. Ing. Jiřího Stodoly, DrSc., není procesně nepoužitelným důkazem.

55. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani námitkám nejvyšší státní zástupkyně, které podřadila dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jimiž zpochybňovala závěr soudů, že jednáním obviněných nevznikla České republice škoda jako zákonný znak trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nebylo ani prokázáno, že by obvinění jakkoli úmyslně porušili své povinnosti uložené jim zákonem či jiným právním předpisem, vedeni pohnutkou způsobit státu škodu či zajistit třetí osobě ekonomickou výhodu. S poukazem na znění § 137 tr. zákoníku měla dovolatelka za to, že výše minimální škody měla být správně odvozena z výsledků obchodní veřejné soutěže z roku 2013, které se pohybují v intervalu vymezeném znaleckými posudky znalce Ing. Miroslava Řeháka, Ph.D., a Ústavu soudního inženýrství VUT Brno. Vycházela tedy z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodila z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřily, zpochybnila tím výsledky dokazování a následně právní závěr soudů, že v řízení nebyla prokázána trestnost jednání obviněných jakýmkoli z žalovaných trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Dovolatelka přitom v zásadě jen zopakovala argumentaci, kterou uplatňovala již před soudy nižších stupňů, s níž se tyto soudy přesvědčivě a věcně správně vypořádaly a na jejichž závěry lze proto plně odkázat. Jejím námitkám nelze přisvědčit již z toho důvodu, který mimochodem akcentovaly již soudy nižších stupňů, že obchodní veřejná soutěž, o jejíž výsledky opírá své závěry o minimální výši škody, se konala až po období, v němž mělo dojít k posuzovanému jednání, které je obviněným kladeno za vinu. Navíc veřejná obchodní soutěž byla vyhlášena za značně omezujících podmínek s pevně určenou minimální akceptovatelnou cenou, která neumožňovala nabídky nižší než určený limit a nemohla tak mít vypovídající hodnotu pro běžné prodejní ceny na území České republiky. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily důvody, pro které nelze (a to ani pomocí znaleckého zkoumání) stanovit cenu předmětných motorů v místě a čase obvyklou, neboť trh se speciální vojenskou technikou na území České republiky (který je podmínkou stanovení ceny obvyklé) fakticky neexistoval, objektivní údaje z důvodů střeženého obchodního tajemství nebylo možno zjistit, stejně jako i kvalitu převáděných náhradních dílů, která má společně s poskytovanými zárukami na tržní cenu zkoumaného zboží zásadní vliv. Za dané situace nebylo možné ani prostřednictvím několika znaleckých posudků přibližně stanovit cenu časovou a v důsledku absence relevantního trhu již vůbec ne cenu obvyklou v místě a čase této vojenské techniky. Lze přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že po stránce subjektivní (a to ani v nedbalostní formě, jak navrhovala dovolatelka) nelze obviněným klást za vinu, že sami obvyklou cenu převáděných náhradních dílů nebyli schopni určit či nechat určit jiným osobám, to vše navíc s předchozím úmyslem poškodit stát a zjednat výhodu nejen státnímu podniku zřízenému Ministerstvem obrany České republiky, ale dokonce třetímu nezávislému podnikatelskému subjektu v zahraničí. K tomu lze poukázat na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, podle kterého se za účelem převodu armádou vyřazených náhradních dílů nedělaly znalecké posudky ani odborná vyjádření. K?prodeji motorů a náhradních dílů docházelo nejen v rámci obchodní veřejné soutěže (v balíku a při výpočtu tzv. „rozpuštěné ceny“), ale v několika případech mimo obchodní veřejnou soutěž přímo soukromým právnickým osobám, a průměrnou (tzv. rozpuštěnou) prodejní cenu náhradních dílů podle obsahově zcela totožných smluv kupních i smluv o úplatném převodu na státní podnik VOP generoval informační systém logistiky na základě algoritmu, u něhož systém způsob prodeje ani zařazení do určité kategorie nerozlišoval. Stejný systém pak uváděl všechny potřebné údaje pro převod vyřazené techniky včetně cen předchozích prodejů. Nelze tak klást k?tíži obžalovaným ani v?rovině pracovněprávní, natož pak v?rovině trestní, že měli pominout dosavadní ustálenou praxi při prodeji movitých věcí včetně náhradních dílů na základě údajů v?ISL a sami měli být schopni určovat obvyklou cenu převáděných náhradních dílů, jejíž přibližný rozsah nedokážou určit ani znalci jako specialisté v?oboru. Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než námitky nejvyšší státní zástupkyně, která nesouhlasila s právními závěry soudů nižších stupňů, odmítnout.

V. Závěrečné shrnutí

56. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu