5 Tdo 992/2025-3392

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný Miroslav Dokupil, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 6 To 200/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 56/2021 takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Miroslava Dokupila odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 3 T 56/2021, byl obviněný Miroslav Dokupil uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), za nějž mu byl podle § 225 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč.

2. Tohoto trestného činu se obviněný podle uvedeného rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný vystupoval jako dlužník, vůči němuž bylo vyhláškou Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014-A-2, zahájeno insolvenční řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014-A-5, které převzal dne 6. 10. 2014, mu byla mimo jiné uložena povinnost předložit soudu seznam majetku a seznam závazků, usnesením stejného soudu ze dne 25. 6. 2015 bylo nařízeno předběžné opatření a byla ustanovena předběžnou insolvenční správkyní dlužníka Ing. Jana Polachová. V době od 14. 9. 2015 obviněný Miroslav Dokupil sepsal a následně Krajskému soudu v Brně zaslal vyjádření ke zprávě předběžné insolvenční správkyně ze dne 31. 8. 2015, v níž zmínil, že se z této zprávy dozvěděl, že ho předběžná insolvenční správkyně písemně vyzývala k poskytnutí součinnosti. Písemná výzva předběžné insolvenční správkyně k součinnosti ze dne 20. 7. 2015 byla obviněnému doručena vhozením do poštovní schránky dne 11. 8. 2015. Obviněný do dne 16. 5. 2018, když mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, neposkytl ustanovené předběžné insolvenční správkyni Ing. Janě Polachové všestrannou součinnost, když s ní zejména nekomunikoval, nepředložil jí řádný a úplný seznam svého majetku a svých závazků včetně souvisejících dokumentů, stav pokladny a účetnictví a neumožnil jí přístup ke všem nemovitostem, aby mohlo dojít k jejich řádnému ocenění. Dále pak přípisy doručenými Krajskému soudu v Brně vznesl námitky podjatosti zejména vůči předběžné insolvenční správkyni Ing. Janě Polachové a soudkyni Krajského soudu v Brně Mgr. Aleně Knapilové, rozhodující v jeho insolvenčním řízení, a následně opakovaně vznášel námitky podjatosti s různými odůvodněními zejména vůči soudcům rozhodujícím o předchozích námitkách podjatosti na různých stupních soudů, s cílem znemožnit řetězením těchto námitek rozhodnout o původní námitce podjatosti Ing. Jany Polachové, a znemožnit jí tak činit potřebné úkony v insolvenčním řízení. V důsledku jednání obviněného Miroslava Dokupila, tj. bez součinnosti dlužníka, pak nemohla předběžná insolvenční správkyně Ing. Jana Polachová plnit své povinnosti předběžné insolvenční správkyně, tedy zjistit skutečný stav majetku dlužníka včetně stavu účtů dlužníka a pokladny ke dni zahájení insolvenčního řízení a ke dni účinnosti předběžného opatření, přijmout opatření nezbytná k zajištění dlužníkova majetku a přezkoumat dlužníkovo účetnictví. V důsledku toho nemohlo být a do rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o tom, zda je dlužník v úpadku a případně nemohlo dojít k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 6 To 200/2024.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný Miroslav Dokupil prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný svým dovoláním nejprve soudům nižších stupňů vytkl, že jeho trestní odpovědnost byla vyvozována v rámci insolvenčního řízení, a to i přesto, že nikdy nedošlo k prohlášení úpadku a insolvenční řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí všech insolvenčních návrhů. Důvodem nehrazení závazků z jeho strany byla skutečnost, že tyto závazky sporoval a vedl o ně řadu soudních sporů, nikoliv to, že by byl nemajetný.

6. Vytkl odvolacímu soudu, že podání námitek podjatosti nesprávně považoval za trestné. Soudy nižších stupňů se v daném případě vůbec nezabývaly obsahem těchto námitek, a tím, nakolik byly způsobilé hrubě ztížit výkon funkce předběžné insolvenční správkyně. Poukázal zejména na absenci příčinného vztahu. Podle jeho názoru ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu § 225 tr. zákoníku musí mít vyšší intenzitu než obvyklé obstrukční jednání, s nímž je možné se v rámci insolvenčního řízení setkat (hrubé ztěžování výkonu funkce). Připomněl, že vznesl pouze jednu námitku podjatosti vůči předběžné insolvenční správkyni, ostatní námitky, které uváděly soudy ve svých rozhodnutích, neměly žádnou souvislost s výkonem funkce insolvenční správkyně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že ani opakované podávání námitek podjatosti nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení ve smyslu § 225 tr. zákoníku, neboť se jednalo o výkon práva.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle dovolatele námitky podjatosti vůči insolvenční správkyni insolvenční zákon nezná. Odvolací soud zcela ignoroval zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „InsZ“ nebo „insolvenční zákon“), jenž obsahuje instituty odvolání insolvenčního správce (§ 31 InsZ) a zproštění insolvenčního správce (§ 32 InsZ).

8. Dovolatel dále s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítl porušení zásady obžalovací. Byl přesvědčen, že nebyla zachována totožnost skutku. Námitky podjatosti nebyly zmíněny v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. ani v obžalobě. Podle dovolatele jde o dva samostatné skutky, kterými měl obviněný naplnit dvakrát skutkovou podstatu přečinu podle § 225 tr. zákoníku, jednak neposkytnutím součinnosti vedoucí ke zjištění majetkových poměrů obviněného a jednak opakovanými námitkami podjatosti. Druhý skutek však v obžalobě nebyl obsažen, i když se podle dovolatele jednalo o jiné jednání a odlišný následek.

9. Obviněný dále namítl rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Tento extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů obviněný shledal v závěru soudů nižších stupňů, že se o konkrétním obsahu výzvy předběžné insolvenční správkyně ze dne 20. 7. 2015 dozvěděl nejpozději dne 14. 9. 2015. Takový závěr podle jeho názoru nebylo možno přijmout na podkladě obsahu jeho odpovědi insolvenčnímu soudu z téhož dne, neboť mu žádná výzva doručena nebyla a nebyl ani jiným způsobem předběžnou insolvenční správkyní kontaktován. Soudy prvního i druhého stupně zcela ignorovaly skutečnost, že porušit povinnost součinnosti s předběžným insolvenčním správcem je možné pouze tehdy, pokud taková povinnost vznikne, např. na základě řádně doručené výzvy. V případě, že insolvenční správce nejedná v souladu se zákonem a dlužníkovi zákonným způsobem nedoručí takovou výzvu, povinnost součinnosti nevzniká. Vytkl také, že výzva předběžné insolvenční správkyně ze dne 20. 7. 2015 nebyla nikdy zveřejněna v insolvenčním rejstříku, což je základní způsob doručování v insolvenčním řízení. V případě doručování písemnosti insolvenčním správcem prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb lze mít písemnost za doručenou jen tehdy, převezme-li si ji adresát osobně. V projednávané věci také soudy nižších stupňů vycházely z nesprávného předpokladu, že výzva předběžné insolvenční správkyně byla obviněnému doručena dne 11. 8. 2015, a to tzv. fikcí (jak vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 1 i z rozsudku soudu prvního stupně). Na doručování písemností insolvenčním správcem (tj. i na předmětnou výzvu) ovšem nelze aplikovat úpravu doručování podle § 45 a násl. o. s. ř., tedy ani fikci doručení. Pokud se předběžné insolvenční správkyni nepodařilo výzvu obviněnému řádně doručit, měla požádat o doručení insolvenční soud (§ 76 odst. 3 InsZ). Předběžná insolvenční správkyně ovšem rezignovala na řádné doručení výzvy, což mělo za následek její neúčinnost. Obviněný trval na tom, že se o obsahu výzvy ze dne 20. 7. 2015 dozvěděl až z nahlédnutí do trestního spisu, tj. po zahájení trestního stíhání.

10. Za tzv. opomenuté důkazy označil obviněný neprovedené listiny z insolvenčního spisu. Soud prvního stupně jeho návrhy zamítl s odůvodněním, že obsah insolvenčního spisu je veřejně znám z insolvenčního rejstříku, což však bylo v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti. Namítl i porušení materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř., neboť by soud prvního stupně, pokud by navrhované důkazy provedl, musel zjistit, že výzva předběžné insolvenční správkyně ze dne 20. 7. 2015 nebyla obviněnému nikdy doručena a nebyla ani zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak jsou v důsledku neprovedení tohoto důkazu nepřezkoumatelná a též zjevně protiústavní. Stejně tak jsou podle obviněného nepřezkoumatelné i postupy soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, neboť jejich úvahy nejsou z odůvodnění rozhodnutí patrné nebo postrádají logiku.

11. Dále obviněný namítl porušení principu presumpce neviny. Trestnost jeho jednání v podobě podávání účelových námitek podjatosti odůvodnily soudy nižších stupňů jeho jinou činností, která trestná není, avšak představuje údajně stejný modus operandi (usnesení odvolacího soudu v bodě 17., poslední věta). Odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k předchozím odsouzením obviněného. Porušil tím pravidlo, že nesmí vycházet z předpokladu, že obviněný je vinen jen proto, že byl již v minulosti odsouzen.

12. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.

14. Podle státního zástupce námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům neodpovídaly. Státní zástupce především neakceptoval námitky, kterými obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, resp. jeho nelogičnost, nedostatečnost či dokonce jeho úplnou absenci, stejně jako veškeré námitky proti skutkovým závěrům učiněných na základě provedeného dokazování. Dále nesouhlasil s názorem obviněného ohledně kvality odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která považuje za dostatečná a přesvědčivá (a to jak pokud jde o rozsah a způsob provedení dokazování, tak pokud jde o závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene). Obviněný se v dovolacím řízení domáhal opětovného komplexního vyhodnocení ve věci provedených důkazů, což dovolacímu soudu nepřísluší. Státní zástupce nezjistil ani porušení principu presumpce neviny.

15. Nepřisvědčil ani námitce obviněného týkající se totožnosti skutku. Uvedl, že šlo o námitku výlučně procesní, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Toho si byl ostatně velmi dobře vědom i dovolatel, přesto se snažil jen za pomoci účelového rozdělení skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, na dva samostatné skutky bez zjevného opodstatnění vyvolat dojem, že pro skutek dovolatelem označený číslem dva (aniž by to odpovídalo vlastnímu vymezení skutku v odsuzujícím rozsudku), nedošlo k zahájení trestního stíhání. Podle obviněného nemohla být totožnost skutku dodržena ve vztahu k části jednání, v níž bylo obviněnému přičítáno opakované podávání námitek podjatosti. To vyhodnocoval obviněný jako samostatný skutek, pro který trestní stíhání zahájeno nebylo, přičemž odmítal zachování, byť i jen částečné, shody jednání i následku, ovšem aniž by to jakkoli rozvedl. Obviněný ve své argumentaci zjevně nerozlišoval pojmy skutek a popis skutku. Připustil, že o tom, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků, mohou v určitých případech vyvstat pochybnosti, avšak to se netýkalo nyní projednávaného případu, i když dovolatel odvolacímu soudu na podkladě mylného výkladu jedné věty odůvodnění napadeného rozhodnutí přiřkl, že šlo o dva skutky. V popisu rozhodných skutkových okolností ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno konkrétní jednání, kterým obviněný neposkytl předběžné insolvenční správkyni součinnost. Následkem takového jednání, jímž obviněný mařil výkon funkce předběžné insolvenční správkyně, bylo ohrožení účelu insolvenčního řízení vedeného vůči obviněnému jako insolvenčnímu dlužníkovi. Od neplnění povinnosti obviněného vůči předběžné insolvenční správkyni se pak odvíjela její neschopnost řádně pokračovat v plnění jí zákonem stanovených povinností. Státní zástupce uzavřel, že soudy nižších stupňů posuzovaly alespoň z podstatné části totožné jednání obviněného i tentýž následek, pro které byla podána obžaloba. Zpřesnění konkrétních jednotlivých aktů, jimiž měl obviněný svým jednáním mařit postup předběžné insolvenční správkyně při výkonu funkce, zachování totožnosti skutku nebránil, protože i po takovém upřesnění jednání obviněného šlo stále o týž skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání i podána obžaloba, a soudy nižších stupňů posuzovaly ohrožující následek, který byl uvedeným jednáním obviněného zapříčiněn.

16. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami obviněného vylučujícími možnost, že by obstrukční uplatňování námitek podjatosti předběžné insolvenční správkyně a následně i všech soudců rozhodujících v navazujícím řízení o takové námitce mohlo být za určitých okolností posuzováno jako jednání naplňující znaky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Obviněný přitom nesprávně vycházel z účelového rozdělení skutku na dva skutky samostatné. Nelze ale odhlížet od mnohem širšího rozsahu neposkytování součinnosti obviněným. Zatímco obviněný výslovně zmiňoval pouze námitky podjatosti, skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v neposkytování součinnosti obviněným v mnohem širším rozsahu, který vyplýval z jeho povinností dlužníka v insolvenčním řízení (podle § 210 InsZ).

17. Trestní odpovědnost obviněného za přečin podle § 225 tr. zákoníku byla vyvozena na podkladě zjištění, že neposkytl předběžné insolvenční správkyni povinnou součinnost, jak mu ukládá již samotný insolvenční zákon, s předběžnou insolvenční správkyní nekomunikoval, nepředložil jí řádný a úplný seznam majetku a závazků a související dokumenty, nesdělil stav pokladny a účetnictví, neumožnil jí přístup k nemovitostem, aby mohlo dojít k jejich řádnému ocenění. Přitom tak jednal poté, co mu insolvenční soud uložil povinnost předložit seznam majetku a závazků, nařídil předběžné opatření a ustanovil předběžnou insolvenční správkyni. Obviněný o existenci výzvy a ustanovení předběžné insolvenční správkyně bezpochyby věděl, což je doloženo jeho reakcí. Dále mu bylo kladeno za vinu, že znemožnil další postup v řízení, když po vznesení námitky podjatosti předběžné insolvenční správkyně zpochybňoval nepodjatost všech soudců podílejících se následně na rozhodování o námitce proti osobě předběžné insolvenční správkyně s cílem znemožnit řetězením těchto námitek jakkoliv v řízení rozhodnout o původní námitce podjatosti předběžné insolvenční správkyně a znemožnit jí tak činit potřebné úkony v insolvenčním řízení. Je tedy evidentní, že řetězící se obstrukční námitky podjatosti pokrývaly jen omezený rozsah jednání, v němž soudy shledaly neposkytovaní součinnosti obviněného předběžné insolvenční správkyni a maření výkonu její funkce.

18. Státní zástupce dále vyložil jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, zejména znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Pro závěr o jeho naplnění je přitom nutné hodnotit intenzitu obstrukčního jednání pachatele v insolvenčním řízení v souhrnu, nikoli pouze odděleně ve vztahu k jednotlivým dílčím projevům, jak to činil obviněný. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku proto může být spáchán i více takovými jednotlivými projevy, byť jsou samy o sobě méně závažné, pokud jimi pachatel ve svém souhrnu soustavně nebo dlouhodobě znesnadňoval výkon funkce insolvenčního správce, který musel vynaložit vyšší míru úsilí a množství času pro její řádné plnění, a tak byl ohrožen účel insolvenčního řízení. Znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty tak považoval státní zástupce za naplněné.

19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že nejednal úmyslně. Obviněný totiž znal základní povinnosti dlužníka při zjišťování majetkové podstaty podle § 210 InsZ. Šlo o povinnost ze zákona, která obviněnému vznikla v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení. Tato povinnost dokonce v určitých případech může vzniknout i před zahájením insolvenčního řízení (§ 210 odst. 2 věta třetí InsZ). Úvaha obviněného, že nebyl povinován k součinnosti vůči předběžné insolvenční správkyni, jelikož mu nebyla do vlastních rukou doručena její výzva ze dne 22. 7. 2015, o jejíž existenci a jejím podstatném obsahu nicméně ode dne 14. 9. 2015 moc dobře věděl, tedy nemůže obstát a rozhodně nemůže obviněného vyvinit.

20. Kladl-li tedy obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důraz na úpravu doručování v insolvenčním zákoně, nejedná se o rozhodnou procesní otázku a o takové skutkové zjištění, které by v posuzované věci (při dalších skutkových okolnostech) mělo být určující pro naplnění znaků trestného činu. Nesprávný či nedůsledný postup předběžné insolvenční správkyně při doručování předmětné výzvy nemůže mít v situaci, kdy obviněný věděl o své zákonné povinnosti poskytnout jí součinnost, jakož i o výzvách předběžné insolvenční správkyně vůči němu, zásadní právní význam z hlediska spáchání trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku.

21. Státní zástupce nezjistil ani zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Podle obviněného byl vyhodnocen nesprávně, resp. extrémně vadně, listinný důkaz, a to konkrétně podání obviněného ze dne 14. 9. 2015 adresované insolvenčnímu soudu. Podle názoru obviněného šlo o důkaz, z něhož nelze dovodit jeho znalost konkrétního obsahu výzvy předběžné insolvenční správkyně. Zejména poukázal na to, že mu předmětná výzva předběžné insolvenční správkyně nebyla dosud doručena, aniž by jakkoli zohlednil další text, kterým se poměrně obsáhle vyjadřoval k procesnímu postupu ve věci, včetně konkrétních zjištění předběžné insolvenční správkyně. Z nich bylo možno jednoznačně dovodit, o jakou požadovanou součinnost ze strany předběžné insolvenční správkyně a ve vztahu k jakému majetku se mělo jednat. Rozhodující byl však skutkový závěr, že obviněný ke dni 14. 9. 2015 prokazatelně věděl o existenci výzvy k poskytnutí nezbytné součinnosti.

22. K námitce tzv. opomenutých důkazů, tj. neprovedení jím navrhovaných listin z insolvenčního spisu, státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru dovolatel nenaplnil požadavek přesného vymezení dovolací argumentace, když ani žádnou konkrétní listinu z insolvenčního spisu neuvedl. V hlavním líčení některé z listin založených do insolvenčního rejstříku byly provedeny jako důkaz. Vztahoval-li obviněný tyto listiny k pochybnosti o doručení výzvy insolvenční správkyně obviněnému do vlastních rukou, závěr o takovém doručení soudy nižších stupňů neučinily, to samé platí i pro zveřejnění výzvy v insolvenčním rejstříku. Jestliže snad obviněný vycházel ve svých námitkách z toho, že nebyly provedeny veškeré jím navržené důkazy ve věci, trestní řád nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Obecný a nekonkrétní návrh na doplnění dokazování obsahem celého insolvenčního spisu byl zcela důvodně odmítnut. Soud prvního stupně výslovně odkázal na další ve věci provedené listinné důkazy.

23. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

24. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce, že nedošlo k porušení principu presumpce neviny. Obviněný považoval poukaz odvolacího soudu na jeho trestní minulost jako podpůrný důkaz pro závěr o jeho vině za zjevný zásah do principu presumpce neviny. Podle jeho názoru argumentace státního zástupce ohledně totožnosti skutku byla vnitřně rozporná. Obviněný si byl jasně vědom rozlišení pojmů skutek a popis skutku, avšak v posuzované věci zcela chyběl příčinný vztah mezi jednáním obviněného, tedy konkrétně jeho námitkami podjatosti předběžné insolvenční správkyně, a následkem, který mu byl kladen za vinu, tedy porušením povinnosti v insolvenčním řízení. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že nereagoval na výzvu předběžné insolvenční správkyně ze dne 20. 7. 2015, čímž mělo dojít k porušení výzvou uložené povinnosti. Zopakoval, že tato výzva mu nikdy nebyla řádně doručena, a tak ani nikdy nevznikla povinnost, kterou by mohl obviněný porušit a dopustit se tak trestné činnosti kladené mu za vinu. To je příčinou, proč není zachována ani částečná totožnost jednání, ani částečná totožnost následku. Narušení průběhu insolvenčního řízení a nemožnost výkonu funkce insolvenčního správce si předběžná insolvenční správkyně podle jeho přesvědčení způsobila výlučně svou vlastní neschopností řádně doručit obviněnému výzvu, na jejímž podkladě by mu povinnost v insolvenčním řízení vznikla. Absence této povinnosti vylučuje její porušení ze strany obviněného, a tím i trestnost jednání kladeného mu za vinu. Obviněný dále uvedl, že rozdělení na dva samostatné skutky vychází z logického závěru, že uplatňování námitek podjatosti zcela určitě nelze posuzovat jako neposkytování součinnosti v insolvenčním řízení. Musí se tedy nutně jednat o dva samostatné skutky, jak jsou popsány v dovolání obviněného – 1) neposkytnutí součinnosti, 2) uplatňování námitek podjatosti.

25. Ztotožnil se s názorem státního zástupce, že námitky podjatosti insolvenčního správce jsou legitimním nástrojem zakotveným v insolvenčním zákoně. Bylo pro něj pozoruhodné, že státní zástupce současně považoval uplatňování těchto námitek obviněným za naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podle § 225 tr. zákoníku. Takový výklad fakticky kriminalizuje výkon procesních práv účastníka insolvenčního řízení, které však nedosahuje vyšší intenzity s přesahem do trestněprávní roviny. Porušit lze pouze povinnost, která vůbec vznikla na základě řádně doručené výzvy předběžné insolvenční správkyně. Pokud předběžná insolvenční správkyně postupovala v rozporu se zákonem a nedoručila svoji výzvu, nelze její pochybení přenášet na obviněného a činit jej za ně trestně odpovědným. Stejně tak nelze bez dalšího předjímat povědomost obviněného o povinnostech v této výzvě uvedených.

26. Z postupu předběžné insolvenční správkyně bylo zřejmé, že nevyužila prostředky insolvenčního práva, které jí umožňovaly požádat insolvenční soud o součinnost v případě, v němž dlužník neposkytuje požadovanou součinnost. Místo toho předběžná insolvenční správkyně zvolila nezákonný postup, jehož cílem bylo de facto přenést na orgány činné v trestním řízení část svých vlastních povinností. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, takový postup by i v případě oprávněnosti byl zcela v rozporu s principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se pak podle obviněného nedostatečně zabývaly zásadou subsidiarity trestní represe. Dále obviněný vytkl státnímu zástupci, že zcela pominul fakt, že v insolvenčním řízení nikdy nedošlo k prohlášení úpadku a insolvenční řízení bylo zastaveno po zpětvzetí všech insolvenčních návrhů.

27. V další části svého vyjádření se obviněný věnoval tzv. extrémnímu rozporu skutkových zjištění s důkazy a tzv. opomenutým důkazům. Státní zástupce nepřikládal zásadní význam tomu, zda obviněný znal přesný obsah výzvy předběžné insolvenční správkyně, na druhé straně však svou argumentaci stavěl na předpokladu, že obviněný o obsahu výzvy věděl a byl si svých povinností vědom, a to s odkazem na podání obviněného ze dne 14. 9. 2015. Tento závěr nemající oporu v důkazech státní zástupce zjevně převzal z argumentace soudů nižších stupňů, jimž to obviněný vytýkal v dovolání. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením státního zástupce, že by nenaplnil požadavek na přesné vymezení dovolací argumentace označením konkrétních důkazů, které nebyly provedeny. Uvedl konkrétně neprovedení důkazu přečtením předmětné výzvy předběžné insolvenční správkyně, která představuje stěžejní listinu v daném řízení. Uzavřel, že argumentace státního zástupce opomíjela klíčové okolnosti, zejména chybějící příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem, řádné doručení výzvy insolvenční správkyně, zastavení insolvenčního řízení a nesoulad skutkových zjištění soudů. Obviněný z těchto uvedených důvodů setrval na svých námitkách v jím podaném dovolání.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

30. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

31. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

33. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K jednotlivým námitkám obviněného 34. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu v mnoha ohledech založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

35. Pokud šlo o opakované námitky obviněného, že nebylo doplněno dokazování a nebyly provedeny jím navrhované důkazy v podobě listin z insolvenčního spisu, které měly prokazovat nedoručení výzvy předběžné insolvenční správkyně a její nezveřejnění v insolvenčním rejstříku, ani v tomto ohledu formálně o opomenuté důkazy nešlo, neboť jednak soudy nižších stupňů neshledaly potřebu tyto důkazy provádět, o čemž též rozhodly, jednak obviněným vytknuté závěry nebyly ze strany soudů nižších stupňů učiněny. Odvolací soud dospěl k závěru, že tyto důkazy neměly z hlediska naplnění objektivní stránky žádného významu (k tomu lze odkázat na zhodnocení v bodě 12. na str. 4 odůvodnění jeho usnesení). Dále ani není jasné, které konkrétní skutkové zjištění naplňující který konkrétní znak skutkové podstaty trestného činu kladeného obviněnému za vinu jimi mělo být prokázáno, resp. vyvráceno, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Obviněný dále namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, kdyby ovšem takové nedostatky byly označeny a dovolacím soudem reálně zjištěny a kdyby odpovídaly některé z alternativ v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byly rozvedeny shora. V daném případě však žádný takový rozpor (navíc odpovídající některé z alternativ dovolacího důvodu) nebyl zjištěn. Obviněný zpochybňoval především skutkový závěr, že by vůbec měl uloženou povinnost poskytnout předběžné insolvenční správkyni potřebnou součinnost a že by o této povinnosti věděl. Soudy nižších stupňů se však přiklonily k verzi prosazované veřejným žalobcem (že jednak takovou povinnost měl a jednak o ní věděl), opřené o jednu skupinu důkazů, zatímco obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového děje, opřenou o jím prosazované důkazy a jejich hodnocení. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde totiž jen o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem skutkových závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.

37. V tomto směru je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není zásadně povolán k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, není řádnou třetí instancí sporu mezi veřejnou žalobou a obhajobou obviněného, takto jeho postavení nebylo koncipováno, jak bylo již naznačeno shora. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

38. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

39. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

40. Nejvyšší soud se proto k námitkám obviněného vůči skutkovým závěrům a způsobu jejich utváření vyjádří jen stručně (obiter dictum), když sám dokazování neprovádí, a proto ani nemůže důkazy hodnotit a z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry.

41. Obviněný během celého trestního řízení svou obranu stavěl na tom, že mu nebyla doručena výzva předběžné insolvenční správkyně k součinnosti ze dne 20. 7. 2015 do vlastních rukou, že fikce doručení vhozením do schránky není přípustná, a proto nikdy vlastně účinně nebyl vyzván k potřebné součinnosti, nikdy mu žádná taková povinnost nevznikla. Tato výzva nebyla zveřejněna ani v insolvenčním rejstříku.

42. K tomu lze shrnout rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů vyplývající z jejich rozhodnutí, mající oporu v trestním a insolvenčním spisu. Usnesením ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014-A-2 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 10:23 hod.), insolvenční soud zahájil insolvenční řízení na základě návrhu ze dne 18. 9. 2014. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, nařídil předběžné opatření a ustanovil předběžnou insolvenční správkyní Ing. Janu Polachovou (č. l. 338 a 1603 trestního spisu). Dne 20. 7. 2015 vyzvala předběžná insolvenční správkyně dlužníka k poskytnutí součinnosti a doplnění údajů (č. l. 1614 trestního spisu), tato výzva byla doručena obviněnému na adresu XY dne 29. 7. 2015 mu byla vhozena do schránky výzva k vyzvednutí zásilky, kterou si obviněný nevyzvedl, a proto mu byla dne 11. 8. 2015 vhozena do schránky (č. l. 1616 trestního spisu). K nařízení předběžného opatření insolvenčního soudu se vyjádřil obviněný svým dopisem ze dne 2. 7. 2015 (č. l. 325 trestního spisu, v němž mimo jiné uvedl též shora zmíněnou adresu), ve kterém mimo jiné uvedl, že velmi rád poskytne předběžné insolvenční správkyni všechny informace a seznámí ji se stavem majetku. Kromě toho dne 24. 7. 2015 poslal za předběžnou insolvenční správkyní i své dva zmocněnce, a sice J. Č. a J. B., kteří se ovšem neprokázali písemnou plnou mocí (J. Č. zmiňoval jen ústně udělenou plnou moc s tím, že má za obviněného zajistit splnění povinností dlužníka), a proto s nimi předběžná insolvenční správkyně odmítla jednat, jen je upozornila, že obviněnému na jeho adresu (shora uvedenou) zaslala výzvu k součinnosti s pokyny (k tomu jednak výpovědi všech tří osob, jednak zápis na č. l. 341 trestního spisu).

43. Insolvenční správkyně sepsala dne 31. 8. 2015 druhou zprávu předběžného insolvenčního správce, v níž mimo jiné uvedla, že zaslala dlužníkovi (obviněnému) výzvu k poskytnutí potřebné součinnosti, na kterou ale obviněný nereagoval (viz č. l. 369 trestního spisu). Obviněný se k této druhé zprávě předběžné insolvenční správkyně vyjádřil v dopise ze dne 14. 9. 2015, v němž mimo jiné uvedl, že pod písm. B) této zprávy je zmíněno, že byl vyzván k poskytnutí součinnosti, na což nereagoval a neposkytl žádné informace, což vysvětlil tak, že mu doposud nebyla taková výzva doručena, ani nebyl jiným způsobem kontaktován.

44. Dále obviněný mimo jiné podal k insolvenčnímu soudu dne 6. 10. 2015 dopis (datovaný dnem 30. 9. 2015), kterým vznesl námitku podjatosti předběžné insolvenční správkyně Ing. Jany Polachové z důvodu jejího poměru k účastníkům, zejména k navrhovateli zástupci věřitelů Slovenské spořitelně, a. s., jejího poměru k věci, neboť podle jeho názoru měla eminentní zájem na vyhlášení konkurzu vůči dlužníkovi. Doplnil také, že dne 30. 9. 2015 na ni podal žalobu na ochranu osobnosti a dožadoval se náhrady újmy, přiměřeného zadostiučinění a smluvní pokutu z titulu smlouvy o nájmu (podle trestního spisu šlo o oznámení vzniku škody spolu s 2 přiloženými fakturami ve výši 100 000 Kč a 15 426 880 Kč, viz č. l. 1610-1611). Závěrem navrhl, aby byla vyloučena z insolvenčního řízení. Kromě toho z obsahu spisu vyplývá, že obviněný pak podával postupně námitky podjatosti vůči soudkyni insolvenčního soudu Mgr. Aleně Knapilové, Slovenské sporitelně, a. s., jako dočasného zástupce věřitelů, ale i dalších osob, jakož následně i soudů nadřízených soudů (Vrchního soudu v Olomouci a následně i členů různých senátů Nejvyššího soudu), jak je shrnuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 35/2016-234, a v bodě 29. na str. 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Kromě toho v podávání sérií námitek vůči osobám z řad orgánů veřejné moci, které konaly trestní řízení vedené proti obviněnému a dalším osobám, spolu s podáváním soukromých žalob proti nim (ač vystupovaly jako zástupci orgánu veřejné moci) obviněný pokračoval i v průběhu tohoto trestního řízení (např. vůči policejnímu komisaři vznesená námitka podjatosti s podanou žalobou proti němu na ochranu osobnosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a podáním trestního oznámení na č. l. 1726 a násl., vůči znalci na č. l. 2053, nebo státní zástupkyni – viz rozhodnutí na č. l. 2315 a násl. trestního spisu).

45. Obviněný tak zpochybňoval během celého insolvenčního a trestního řízení, zda mu byla doručena výzva předběžné insolvenční správkyně ze dne 20. 7. 2015 a zda mu vůbec vznikla povinnost poskytnout jí potřebnou součinnost k zjištění majetkové podstaty, resp. zda si takové případné povinnosti byl vědom.

46. Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že pro další úvahy jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a podpůrně zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Insolvenční zákon upravuje doručování písemností insolvenčním správcem v ustanovení § 76 tohoto zákona. Podle § 76 odst. 1 InsZ doručuje-li insolvenční správce písemnosti týkající se insolvenčního řízení osobně, má přitom postavení soudního doručovatele. Podle § 76 odst. 2 InsZ písemnosti doručované prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb insolvenční správce zasílá, je-li pro insolvenční řízení nutný doklad o doručení písemnosti, jako poštovní zásilku s dodejkou nebo jako poštovní zásilku určenou k dodání do vlastních rukou adresáta. Ustanovení § 76 odst. 3 InsZ pak upravuje doručení prostřednictvím insolvenčního soudu. Nepodaří-li se insolvenčnímu správci písemnost doručit prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, osobně nebo prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb, může požádat o doručení insolvenční soud.

47. V občanském soudním řádu je úprava pro doručování do vlastních rukou obsažena v § 49 o. s. ř. Při doručování prostřednictvím poštovních služeb, nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží v provozovně provozovatele poštovních služeb a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl – § 49 odst. 2 a 3 písm. a) o. s. ř. Pokud si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nevyzvedne, se podle § 49 odst. 4 o. s. ř. považuje písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.

48. Ve sledovaném ohledu lze souhlasit s dovolatelem, že z judikatury Nejvyššího soudu plynou formální nároky na doručování insolvenčním správcem. Konkrétně z jím označeného usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 NSCR 29/2013, uveřejněného pod č. 10/2016 Sb. rozh. obč., plyne, že pro doručování insolvenčního správce se neuplatní ani přiměřeně ustanovení § 47 odst. 2 a 3 o. s. ř. (doručování prostřednictvím veřejné datové sítě, o což v nyní projednávaném případě ale nešlo) a že pro doručování insolvenčním správcem neplatí stejná pravidla jako pro doručování soudem. Nicméně je zároveň třeba upozornit na další závěr z tohoto rozhodnutí plynoucí (3. odstavec od konce), třebaže se nepromítl do právní věty rozhodnutí, a sice že není možno opominout materiální aspekt nenáležitého doručení (neodpovídajícího zákonným postupům pro doručování v insolvenčním řízení, čehož se týká právní věta). Nejvyšší soud v citovaném publikovaném rozhodnutí totiž sice vyšel z toho, že ustanovení občanského soudního řádu pro doručení prostřednictvím veřejné datové sítě se pro doručování insolvenčním správcem neuplatní, nicméně to nebrání učinit závěr, že k doručení skutečně fakticky došlo, když účastník řízení sám potvrdil, že jemu (resp. jeho právnímu předchůdci) bylo ve skutečnosti doručeno (a proto bylo možno v dané věci dospět k závěru, že promeškal lhůtu pro podání žaloby na určení pravosti pohledávky). Je tak sice možno přiznat relevanci argumentu, že se v případě doručování insolvenčním správcem neuplatní tzv. fikce doručení ve smyslu občanského soudního řádu (jak uváděl odvolací soud v této věci) a že je třeba při doručování insolvenčním správcem prostřednictvím poštovních služeb, aby si ji adresát převzal osobně (tak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 29 ICdo 64/2020).

49. Nicméně není možno pominout ani materiální aspekt této problematiky, tedy nakolik obviněný byl skutečně reálně seznámen s obsahem písemnosti, resp. nakolik si byl vědom povinnosti poskytnout předběžné insolvenční správkyni potřebnou součinnost při zjišťování majetkové podstaty. V daném případě totiž soudy nižších stupňů dospěly k odůvodněnému závěru, že obviněný měl povinnost předběžné insolvenční správkyni poskytnout potřebnou součinnost, a to už jen na základě ustanovení § 210 InsZ, podle jehož prvního odstavce je dlužník povinen poskytnout předběžnému insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát jeho pokynů. Obviněný s ohledem na provedené důkazy (zejména listinné, jak byly zmíněny též shora) si byl této povinnost též velmi dobře vědom, velmi dobře věděl o tom, že byla předběžná insolvenční správkyně ustanovena shora označeným rozhodnutím insolvenčního soudu, stejně tak dobře věděl, co je po něm požadováno, že má předložit seznam majetku, což doposud v úplné podobě neučinil, velmi dobře si byl vědom i toho, že mu předběžná insolvenční správkyně zaslala výzvu k poskytnutí součinnosti ze dne 20. 7. 2015. To vše vyplývá již jen z toho, že jednak dne 24. 7. 2015 poslal za sebe vyjednávat s předběžnou insolvenční správkyní dva zmocněnce, kterým k tomu ale neudělil písemnou plnou moc, jednak v dopise ze dne 14. 9. 2015 reagoval na druhou zprávu předběžné insolvenční správkyně ze dne 31. 8. 2015 tak, že z obsahu dopisu bylo zřejmé, že si je této povinnosti dobře vědom, jakkoliv zpochybňoval doručení písemnosti vhozené do schránky na jím předtím uváděné adrese pobytu, kterou si dříve také určil jako adresu pro doručování (sám přitom tvrdil, že soudu oznámil změnu adresy pro doručování, jako pak následně ještě vícekrát, až dne 6. 9. 2015). Kromě toho o výzvě k součinnosti a k poskytnutí veškerých potřebných informací o majetku dlužníka (obviněného) věděl i jako statutární orgán a společník obchodních společností, jimž byla zasílána výzva ke sdělení informací o výši vypořádacího podílu a dalších potřebných informací ke zjištění majetku dlužníka, na což také reagoval (viz například dopis z 18. 9. 2015 na č. l. 1631).

50. Výhrady dovolatele, že mu nikdy nevznikla povinnost k poskytnutí součinnosti předběžné insolvenční správkyni, resp. že o této povinnosti vůbec nevěděl, tak byly zjevně neopodstatněné. Insolvenční řízení ohledně majetku dlužníka bylo zahájeno dne 22. 9. 2014 a již od tohoto data si musel být dovolatel dobře vědom toho, jaké důsledky může mít insolvenční řízení na jeho práva a povinnosti. Do jeho sféry byla doručena výzva k poskytnutí součinnosti vhozením do poštovní schránky po deseti dnech uložení na poště, což nelze formálně považovat za doručení do vlastních rukou, jak namítl obviněný v dovolání. Nicméně nelze z toho dovodit, že by mu žádná povinnost nevznikla, neboť ta je mu uložena přímo zákonem (§ 210 odst. 1 InsZ), byla dokonce konkretizována přímo předběžnou insolvenční správkyní. Jakkoliv mu formálně doručena nebyla, důvodně dovodily soudy nižších stupňů, že o ní dobře věděl, což lze doložit jeho vyjádřeními adresovanými soudu. Stejně tak si byl dobře vědom toho, kdo je předběžnou insolvenční správkyní, za kterou poslal své dva zmocněnce, třebaže jim neudělil k tomu písemnou plnou moc. O ustanovení předběžné insolvenční správkyně dobře věděl z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014 A-51, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, ustanovena předběžná správkyně obviněného jako dlužníka a obviněnému uloženo, aby nenakládal se svým nemovitým majetkem. Konečně obviněný proti Ing. Janě Polachové též vznesl námitku podjatosti, tedy byl si dobře vědom, že právě ona je předběžnou insolvenční správkyní.

51. Nejvyšší soud nemohl ani souhlasit s výtkami obviněného, že předběžná insolvenční správkyně nepostupovala řádně, že měla být odvolána, případně že námitku podjatosti předběžného insolvenčního správce insolvenční zákon nezná, a proto se jí vůbec neměly soudy zabývat. Nejvyšší soud v tomto směru poukazuje předně na to, že námitku podjatosti insolvenčního správce vznesl sám obviněný v insolvenčním řízení. Problematika vyloučení insolvenčního správce pro podjatost je obecně upravena v § 24 InsZ, k řízení o jeho odvolání lze odkázat na § 31 InsZ. Ustanovení o insolvenčním správci platí přiměřeně i pro předběžného insolvenčního správce (§ 27 odst. 3 InsZ). Z provedeného dokazování před soudy nižších stupňů a z něj plynoucích závěrů (ve stručnosti shora uvedených) vyplývá, že předběžná insolvenční správkyně řádně plnila své povinnosti a postupovala při výkonu funkce s odbornou péčí, nebylo zjištěno, že by závažně porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem nebo insolvenčním soudem. Naopak, ze spisu bylo zřejmé, že při výkonu funkce postupovala svědomitě a s odbornou péčí, vyvinula vyšší míru úsilí a množství času, aby zjistila obsáhlý stav dlužníkova majetku tak, aby věřitelé mohli být uspokojeni v co nejvyšší míře. To, že nemohla dále postupovat ve věci, vyplývá jen z toho, že jí to znemožňoval svým obstrukčním postupem obviněný tím, že proti ní uplatnil soukromou žalobu a současně vznesl námitku podjatosti, přičemž pak znemožňoval řetězením námitek podjatosti rozhodnout o původní námitce proti předběžné insolvenční správkyni a soudkyni insolvenčního soudu.

52. V této spojitosti Nejvyšší soud dále uvádí, že považuje za neodpovídající dovolacím důvodům a též za zcela neopodstatněnou opakovaně uplatněnou námitku obviněného týkající se totožnosti skutku a zásady obžalovací, pokud jde o rozšíření popisu skutku o paralyzování insolvenčního řízení vznášením námitek podjatosti nejen předběžné insolvenční správkyně a soudkyně insolvenčního soudu, ale i soudců rozhodujících o těchto námitkách. Obviněný konkrétně namítl, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozšířen o další skutek, což měl údajně potvrdit ve svém odůvodnění i odvolací soud. Obviněný totiž účelově označoval tu část svého jednání spočívající v opakovaném podávání námitek podjatosti za samostatný skutek, který má být odlišný od neposkytnutí požadované součinnosti předběžné insolvenční správkyni, pro což bylo zahájeno trestní stíhání. Této jeho námitce se již věnoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když konstatoval, že totožnost skutku byla zachována minimálně zachováním následku činu a že došlo pouze k úpravě popisu skutku (viz bod 11. na str. 4 odůvodnění jeho usnesení).

53. K této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že vůbec neodpovídá dovolacím důvodům, které uplatnil obviněný, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž zpochybňuje řádnost procesu, zpochybňuje dodržení zásady obžalovací, tedy že bylo rozhodnuto o skutku, pro který byla podána obžaloba, jak vyplývá z § 220 odst. 1 tr. ř., resp. že byla podána obžaloba pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 tr. ř.). Nejde tak o námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., stejně tak nejde o námitku nesprávných skutkových zjištění s ohledem na vady procesu dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto se k ní jako k součásti širší námitky porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces Nejvyšší soud níže vyjádří.

54. Nejvyšší soud tak pouze k polemice obviněného ohledně odlišení skutku a pojmu skutku v obecné rovině připomíná, že pojmem skutku a jeho totožnosti se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 640 a následující; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 227 a násl. a další; z judikatury viz např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. musí měnit s ohledem na učiněné skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, zůstane-li zachována totožnost skutku. Také Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále jen „Sb. n. a u.“, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v petitu žalobního návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.

55. Jádro sporu v tomto případě tak nevězí v polemice o totožnosti skutku jako procesní otázce, ale mnohem spíše v otázce tzv. jednoty skutku, tedy zda výseč objektivní reality popsaná v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je jedním skutkem nebo více skutky, zda doplnění jednání do popisu skutku nedošlo k popsání zcela jiného skutku, pro který nebyla podána obžaloba. V tomto ohledu Nejvyšší soud zcela souhlasí se státním zástupcem a námitku obviněného považuje za zjevně neopodstatněnou. Ve shodě s dříve uplatněnou argumentací v jiných svých rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 551/2019, a usnesení ze dne 27.3.2024, sp. zn. 5 Tdo 120/2024, které bylo uveřejněno pod č. 35/2025 Sb. rozh. tr.) může Nejvyšší soud jen zopakovat názor na pojem skutku a jeho jednotu. Je zřejmé, že výseč objektivní reality, která je jediným skutkem, v mnohém závisí též na charakteru trestného činu a znacích jeho skutkové podstaty. Již samotná formulace určitých skutkových podstat totiž předvídá, nakolik určitou výseč objektivní reality posoudíme jako jeden skutek nebo více skutků, neboť některé trestné činy vyžadují dvě či více jednání (tak např. v dřívějších dobách znásilnění předpokládalo jednak omezení osobní svobody v podobě donucení různou formou, jednak pohlavní styk), případně více následků (např. u loupeže se žádá porušení svobody rozhodování a ohrožení či porušení zájmu na ochraně majetku). Žádá-li se více jednání či následků, bývá mezi nimi vztah prostředku a účelu. V mnohém tak záleží i na vůli zákonodárce, jak vymezí znaky trestných činů, zejména pak jeho jednání a následek, jež tvoří základ každého skutku (srov. k tomu též DOLENSKÝ, A. Jednočinný souběh a jeden skutek. Bulletin advokacie, 1985, III, s. 155 a násl.).

56. Problematické bývá v praxi právě vymezení skutku v případech těch trestných činů, které mají po určitou dobu trvat, případně (jako u trestných činů hromadných) se vyžaduje určitá četnost útoků, resp. dílčích aktů (typicky tam, kde skutková podstata trestného činu žádá určitý minimální rozsah – větší, značný či velký). Úskalí potom nastává při posouzeních takovýchto trestných činů, v jejichž rámci, případně současně s nimi, jsou naplněny znaky jiných trestných činů, jež mohou být anebo nemusejí být jejich součástí – právě u nich se pak hovoří o tzv. zastřešujícím trestném činu. Zvláště problematické je to pak v trestním procesu, pokud se v určitých fázích trestního řízení zdá být naplněn nějaký znak, který se pak později neprokáže, případně naopak. Vymezení, co je jedním skutkem, pak má určitou spojitost i s řešením otázky, nakolik je to, co je popsáno v rozhodnutích ve věci samé stejné (totožné), pro co bylo zahájeno trestní stíhání, resp. podána obžaloba. V takovém případě pak může docházet k prolínání problematiky hmotněprávní spočívající v náležitém posouzení jednoty skutku a problematiky procesní spočívající v náležitém posouzení totožnosti skutku (viz též DOLENSKÝ, A. op. cit.).

57. Zákonodárce do této problematiky vstoupil navíc i tím, že zavedl odlišování pojmu skutku v rovině hmotněprávní a procesní u pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku a § 12 odst. 13 tr. ř.), když z hlediska hmotněprávního je jedním skutkem celek (tj. více dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu), zatímco z hlediska procesního je každý dílčí útok téhož pokračujícího trestného činu samostatným skutkem. V praxi to pak v některých problematických případech vedlo k vytvoření institutu tzv. souvislého jednání v těch případech, v nichž nebylo možno od sebe jednotlivé dílčí aspekty (jednání) od sebe odlišit – viz např. rozhodnutí pod č. 57/2007, č. 5/2009, č. 43/2011-I. Sb. rozh. tr. a mnohé další. Právě u těch trestných činů, které žádají určitou délku trvání jednání, resp. různé dílčí akty v průběhu delšího času a třeba i různé závažnosti, se hojně hovoří o souvislém jednání nerozpadajícím se do jednotlivých dílčích útoků. Tak tomu bylo například u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, které proto bylo označeno za trvající trestný čin usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněným pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr. Přitom i v případě tohoto trestného činu se předpokládá sled různě intenzivních ataků pachatele vůči oběti (výklad přitom vychází z pojmu týrání, za které se považuje zlé nakládání s obětí s vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí).

58. Podstatou jednání pachatele trestného činu podle § 225 je maření nebo hrubé ztěžování funkce insolvenčního správce. Podle dosavadních uznávaných výkladů znak „mařit výkon funkce insolvenčního správce“ znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna, v důsledku čehož dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Pachatel přitom nemusí zcela „zmařit“ výkon funkce insolvenčního správce, postačí, je-li k tomu jeho jednání způsobilé, ačkoliv se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, aby správce provedl stanovené úkony insolvenčního řízení (k tomu srov. rozhodnutí č. 36/2007-II.; srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2903 a násl.). Podle jiného rozhodnutí (usnesení ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 492/2004, uveřejněného pod č. T 708 v sešitu č. 7 z roku 2004 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck) k naplnění zákonného znaku spočívajícího v „maření výkonu funkce insolvenčního správce“ ve smyslu § 225 TrZ může dojít jak porušením všech povinností dlužníka vyplývajících z ustanovení § 210 a násl. InsZ, tak i porušením jen některých z nich; přitom podstatné je, aby v důsledku takového jednání pachatele došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení v tom směru, že úkony insolvenčního správce nelze provést ve stanovené době (k trestnosti pachatele se však nevyžaduje, aby výkon funkce insolvenčního správce byl skutečně zmařen, takže důsledkem pachatelova jednání nemusí být vyvolání stavu, že by insolvenční řízení nebylo možno provést vůbec). Za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které je druhou alternativou spáchání tohoto trestného činu, se považuje takové jednání pachatele, které sice samo o sobě není způsobilé zcela znemožnit výkon funkce insolvenčního správce a kterým pachatel vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Za taková jednání se považuje široká škála různých jednání, může jít o fyzický útok na osobu insolvenčního správce nebo osoby jemu blízké, může ale jít i o útok na jeho majetek (v daném případě by za takový zastrašující útok bylo možno považovat podání žaloby s nesmyslnými smyšlenými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy), ale i neplnění zákonných povinností (jako neposkytování součinnosti při zajišťování majetku, neumožnění jeho náležitého zjištění a soupisu etc.). Smyslem jednání pachatele přitom je znemožnění nebo alespoň podstatné ztížení výkonu funkce insolvenčního správce, případně snaha odradit ho od toho, aby řádně vykonával tuto funkci a naplnil účel insolvenčního řízení – přesně tak tomu bylo i v daném případě, a to jak zastrašováním insolvenčního správce žalobou, tak podáním námitky jeho podjatosti a následným podáváním námitek podjatosti vůči všem soudcům, kteří se měli podílet na rozhodnutí o původní námitce, čímž došlo k paralyzování soudního procesu na několika článcích soudní soustavy, včetně Nejvyššího soudu, který musel rozhodovat v několika různých senátech.

59. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v daném případě tvořilo jednání obviněného popsané v popisu skutku výroku rozsudku soudu prvního stupně jediný celek, šlo o souvislé jednání mařící výkon funkce (předběžného) insolvenčního správce, bylo vzájemně provázané, směřovalo k jedinému cíli (finální), bylo vedeno jednotnou vůlí obviněného coby pachatele trestného činu, jehož jediným cílem bylo znemožnění dalšího postupu v insolvenčním řízení, aby nebylo možno zjistit úpadek a nechat insolvenčního správce z majetku obviněného uspokojit věřitele. Celé jednání se týkalo jediného insolvenčního řízení vedeného proti obviněnému jako dlužníku, následek všech dílčích aktů byl stejný a jediný – znemožnit další postup předběžné insolvenční správkyni při zjišťování majetkové podstaty a podat o tom zprávu insolvenčnímu soudu. Jde tak zcela nepochybně o jediný skutek, jediný následek, ale i jediné souvislé jednání (které je právě závažné ve své celistvosti).

60. Obviněný dále namítal, že popsané jednání bylo nesprávně právně posouzeno, neboť bylo kriminalizováno právem předvídané a nikterak protiprávní jednání spočívající v uplatňování procesního práva vznést námitku podjatosti. Takové jednání podle něj nemůže být za žádných okolností protiprávní, tedy ani nemůže být trestným činem, a proto vůbec nemělo být do popisu skutku zahrnuto. Ani v tomto ohledu však nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, i tuto jeho námitku považuje za zjevně neopodstatněnou.

61. Soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný naplnil nejen všechny znaky subjektivní i objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, ale i znak protiprávnosti (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný jako dlužník neplnil své povinnosti vyplývající z insolvenčního zákona, zejména § 210 odst. 1 InsZ, podle kterého je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Obviněný tuto svou zákonnou povinnost nesplnil, neposkytl součinnost předběžné insolvenční správkyni, naopak svým jednáním mařil výkon její funkce, takže reálně po dobu několika let se řešily jen procesní otázky podjatosti všech různých osob podílejících se na insolvenčním řízení. Obviněný osobně na výzvu předběžné insolvenční správkyně nereagoval, naopak výkon její činnosti ztěžoval, dokonce ji i zastrašoval nesmyslnými a nepodloženými požadavky a následnou žalobou na náhradu vyfabulované škody a nemajetkové újmy, které se musela bránit (na částky 100 000 Kč a 15 426 880 Kč). Nelze ani opomenout, že insolvenční řízení se kvůli jeho předcházející nesoučinnosti po dlouhou dobu nacházelo ve fázi předběžného opatření. Správně též soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný v tomto případě jednal s úmyslem přímým, neboť šlo o cílené jednání, kterým obviněný mařil výkon funkce předběžné insolvenční správkyně, čímž ohrozil účel insolvenčního řízení.

62. Jde-li o námitku týkající se absence protiprávnosti jeho postupu a využívání toliko zákonných postupů a možností, je třeba uvést následující. Ze strany obviněného šlo o zjevné obstrukční postupy během insolvenčního řízení, které jsou pro obviněného signifikantní a jeho jakýmsi specifickým modem operandi, který využívá i v dalších řízení [jak bylo doloženo i listinami založenými v trestním spisu – využíval těchto postupů i v řízeních vůči svým věřitelům, využíval je i v tomto trestním řízení vůči úředním osobám (policejnímu komisaři i státní zástupkyni)] i dalším subjektům (např. znalci) vystupujícím v tomto trestním řízení. Takové jednání již rozhodně nelze označit za výkon práva, který požívá právní ochrany, ale o jeho zjevné zneužití, které právní ochrany nepožívá. Právě ve zjevném zneužití práva byla soudem prvního stupně shledána protiprávnost jeho jednání, která založila jeho trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Znak protiprávnosti podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku znamená rozpor s právním řádem jako celkem, vyvozuje se z rozporu s některou právní normou. V případě obviněného se odvíjel právě od souhrnu jednotlivých zjištěných skutečností, v nichž bylo možno bezpochyby spatřovat zneužití práva obviněným spočívajícím v opakovaném podávání námitek podjatosti vůči různým osobám, kterým sledoval znemožnění dalšího postupu v insolvenčním řízení a možné konstatování úpadku obviněného. Záměrem celého jednání obviněného tak bylo paralyzovat insolvenční řízení procesními obstrukcemi založenými na znemožnění rozhodnout o námitce podjatosti insolvenční správkyně podáváním námitek podjatosti proti každému soudci, který by se na takovém rozhodování měl podílet. Obviněný dokonce pro tyto účely neváhal ani podávat na některé soudce (včetně soudců Nejvyššího soudu) civilní žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené jejich úřední činností, ačkoliv taková přímá odpovědnost soudce jako úřední osoby je vyloučena, neboť za případnou škodu způsobenou jeho nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odpovídá výlučně stát, jak vyplývá z § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Takové nesmyslné žaloby pak stejně ale soudy musely projednat a o nich rozhodnout, což pochopitelně zatěžovalo i žalované.

63. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině uvádí, že princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva, projevuje se ale i v právu veřejném. Zákaz zneužití práva je v obecné rovině upraven v § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o. z.“), tedy platný obecně pro oblast občanského práva hmotného, je kodifikován i v § 2 o. s. ř. pro občanské soudní řízení, takže jej lze subsidiárně uplatnit i v insolvenčním řízení, dovozuje se ale i v právu veřejném, a to například z § 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, § 11a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, nebo též § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, odkázat lze též na čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (u nás uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.). Podle § 8 o. z. (jako nejobecnějšího ustanovení) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 2 o. s. ř. mají mimo jiné soudy dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno, podle § 6 věty druhé o. s. ř. ustanovení občanského soudního řádu mají být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

64. Zneužití práva se zvláště v poslední době s ohledem na rozvoj různých procesních praktik opakovaně věnuje i judikatura vrcholných českých soudů (Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu). Za zneužití práva lze obecně považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (tak například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Známé jsou případy reakce na zneužití práva zahájit řízení, například soudní řízení správní, na což právě reagoval zákonodárce relativně nedávno (zákonem č. 314/2025 Sb.) možností takovou správní žalobu jen proto odmítnout, zneužití práva může mít i povahu zjevných obstrukcí v průběhu určitého řízení, na což lze reagovat i pořádkovými opatřeními (např. pořádkovou pokutou).

65. Opakované a bezdůvodné podávání námitek podjatosti a dožadování se vyloučení soudců, kteří působili v projednávané věci, odsoudil jako obstrukční a nepožívající právní ochrany i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 209/04, které bylo uveřejněno ve sv. 33 pod č. 38/2004 na s. 581 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V uvedené věci Ústavní soud upozornil, že k průtahům v občanském soudním řízení docházelo mimo jiné i proto, že stěžovatel zvolil k prosazení svých údajně porušených práv takové procesní návrhy a postupy, které byly očividně nevhodné a neefektivní, jejichž projednání však (zbytečně) zkomplikovalo a prodloužilo postup řízení. Jestliže souběžně s probíhajícím trestním řízením bylo stěžovatelovou žalobou vyvoláno občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti, je budoucí procesní postup značně ztížen, protože to vyvolává potřebu vyžadování spisového materiálu mezi různými státními orgány (soudem v civilním řízení, soudem v trestním řízení, policejním orgánem, státním zastupitelstvím), provádění duplicitních úkonů a vůbec nadměrný formalismus, podkopávající hospodárnost a efektivitu řízení. Negativní důsledky z toho plynoucí, zejména průtahy v občanském soudním řízení, nelze v takovém případě klást za vinu státním orgánům.

66. Přesně takové postupy si ovšem osvojil i obviněný, přičemž je zjevné, že tak činil sám o své vůli, prakticky ve všech řízení, které byly zmiňovány i v tomto trestním řízení (včetně jeho samotného), a to vždy osobně (ačkoliv v těchto řízeních byl vždy zastoupen právně vzdělanou osobou). Velmi dobře si přitom byl vědom, proč tak činí, co je jeho cílem, že jím rozhodně není ochrana jeho práva na provedení řízení osobou nemající žádný vztah ani k stranám, ani k věci samé, ale že tak činí jen proto, aby soudům znemožnil jejich rozhodování a další postup. Šlo tak o klasické zneužití práva, které obviněný vykonával jen formálně, ačkoliv ve skutečnosti neměl žádný skutečný zájem na jeho výkonu. Výkonem tohoto práva totiž sledoval zcela jiný, právem zapovězený cíl v podobě obstrukce a znemožnění dalšího postupu v řízení.

67. V nyní projednávané věci zjevné zneužití práva obviněným bylo jednoznačně prokázáno. Obviněný vznášenými námitkami podjatosti bránil soudům rozhodnout o námitce podjatosti předběžné insolvenční správkyně, čímž dlouhodobě obstruoval její povinnost zjistit skutečný stav jeho majetku a znemožnil tak insolvenčnímu soudu rozhodnout, zda je v úpadku, či nikoli, čímž ohrozil účel insolvenčního řízení (které zejména v důsledku jeho jednání trvalo téměř 11 let, a to aniž by vůbec bylo rozhodnuto, zda je v úpadku, či nikoli). Toto jeho právní jednání lze považovat za zjevné zneužití práva, které nepožívalo právní ochrany a vzhledem k okolnostem případu bylo nepřijatelné.

68. Lze tak konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. ř. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. Námitky obviněného směřovaly zčásti proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, proti vyhodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, případně proti řádnosti procesního postupu státního zástupce a soudů nižších stupňů (např. dodržení zásady obžalovací), což veskrze jsou námitky, které zásadně nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, protože vůbec neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům. Jen některé označené námitky bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení věci, obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými, jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění.

V. Závěrečné shrnutí

69. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Miroslava Dokupila odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněného III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání V. Závěrečné shrnutí Poučení: