6 Tdo 1051/2024-25116

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání, které podali obvinění D. S. a A. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2013, takto:

Výrok

I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Ch. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli spoluobvinění M. Ch., D. H., P. H., P. E. (dříve K.), A. K., D. K., J. K., P. K., M. K., M. L., J. M., J. N., J. P., J. P., J. R., M. S., D. S., R. Š. a A. Ch. uznáni vinnými tam podrobně popsanou řadou trestných činů. Obviněný D. S. byl konkrétně v bodech B) X. a XI. rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s níže uvedenými spoluobviněnými, tak, že: X./ D. S., P. H. společně s L. J., jehož trestní stíhání bylo zastaveno L. J. a obviněný D. S. jako jednatelé společnosti J. L., s.r.o., se sídlem Praha 6, XY XY, PSČ XY, IČ XY, registrované v roce 2005, 2006 a 2007 u FÚ pro Prahu 6 jako měsíční plátce DPH v úmyslu získat majetkový prospěch zkrácením daně předstírali obchodní spolupráci se společnostmi EUROassistance s.r.o., OLKARIA s.r.o. a ACTIV Therm s.r.o. a do přiznání k DPH a DPPO za zdaňovací období 2005 až 2007 úmyslně zahrnuli v rozhodnutí soudu prvního stupně pod body X./1.a) - 3.d) konkrétně vypsané fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních vystavené jednateli a dalšími osobami za údajné dodavatele společnosti EUROassistance s.r.o., OLKARIA s.r.o. a ACTIV Therm s.r.o., ačkoli si všichni byli vědomi, že tyto společnosti nevykonávají žádnou činnost, fakturované práce neprovedly a vystavené fiktivní faktury nezahrnuly do svých uskutečněných zdanitelných plnění a daň z přidané hodnoty a daň z příjmu nebyla do státního rozpočtu odvedena, a po úhradě daných faktur zasláním finančních prostředků na účty údajných zhotovitelů, byly finanční prostředky z účtů vybrány a předány podle pokynů dalším osobám, přičemž peníze mj. vybrali z účtu spol. EUROassistance s.r.o. obviněný P. E. a obviněný J. R., z účtu společnosti OLKARIA s.r.o. D. B. a z účtu společnosti ACTIV Therm s.r.o. obviněný P. H., přičemž škoda na dani činila celkem 20 163 012 Kč, XI./ D. S., P. H., M. L. s L. J., jehož trestní stíhání bylo zastaveno L. J., v době od 18. 7. 1995 do 17. 4. 2009 jednatel společnosti J. L., s.r.o.. se sídlem Praha 6, XY XY, PSČ XY, IČ XY, a obviněný D. S., jednatel společnosti J. L., s.r.o., registrované v roce 2008 u FÚ pro Prahu 6 jako měsíční plátce DPH, v úmyslu získat majetkový prospěch zkrácením daně, předstírali obchodní spolupráci se společností ACTIV Therm s.r.o a do přiznání k DPH úmyslně zahrnuli v rozhodnutí soudu prvního stupně pod body XI./1.a) – 1.c) uvedené fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních vystavené jednateli a dalšími osobami za údajného dodavatele společnosti ACTIV Therm s.r.o., ačkoli si všichni byli vědomi, že tato společnost nevykonává žádnou činnost, fakturované práce neprovedla a vystavené fiktivní faktury nezahrnula do svých uskutečněných zdanitelných plnění a daň z přidané hodnoty nebyla do státního rozpočtu odvedena, a po převodu finančních prostředků za dané faktury na účty společnosti ACTIV Therm s.r.o. byly tyto vzápětí vybrány mj. obviněnými P. H. a M. L., pod body X. a XI. tak zkrátili DPH celkem o 8 862 550 Kč (X.) a 2 325 149 Kč (XI.), celkem 11 187 699 Kč a vylákali výhodu na DPPO ve výši 11 340 480 Kč.

2. Za to byl obviněný D. S. odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

3. Stejným rozsudkem soudu prvního stupně byla uznána vinnou i obviněná A. Ch., a to pod bodem B) XIV./1) trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008, a pod bodem B) XIV./2) – 4) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Těchto se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila společně se spoluobviněným M. Ch. tím, že: XIV./ obvinění A. Ch. a M. Ch. Obviněný M. Ch. úmyslně zastíral původ části svého majetkového prospěchu ve výši nejméně 17 335 110 Kč, který získal z trestné činnosti, pro kterou již byl v této trestní věci dříve obviněn policejním radou Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura České Budějovice, usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř. pod č. j. OKFK-230-1282/TČ-2008-24, které převzal dne 8. 2. 2011 a pod č. j. OKFK-230-1469/TČ-2008-24, které převzal dne 9. 8. 2011, a jimiž bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsaná pod bodem XVII. a XVIII. obžaloby) a obviněná A. Ch., která byla srozuměna s tím, že finanční prostředky, které získal její manžel, pocházejí z trestné činnosti a použila je ke koupi níže uvedených nemovitostí, a to vše činila v úmyslu umožnit svému manželovi zastřít neoprávněné získání prospěchu velkého rozsahu, který pochází z jeho trestné činnosti související s výše uvedeným trestním stíháním, a to tím, že: 1) obviněná A. Ch. finanční prostředky, které pocházely z trestné činnosti manžela M. Ch., použila na nákup pozemků ve výši 729 000 Kč a částku ve výši 5 639 269 Kč použila na nákup rodinného domu (nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, na listu vlastnictví č. XY, pro k. ú. XY XY), jak vyplývá z kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2006 mezi prodávajícím CENTRAL GROUP, a.s., IČ 63999102, Na Strži 65/1702, Praha 4, a kupujícím A. Ch., přičemž kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy na účet spol. CENTRAL GROUP, a.s., číslo účtu XY, bezhotovostními převody z účtu číslo XY, jehož majitelem je obviněná A. Ch. 2) obviněný M. Ch. finanční prostředky, které získal trestnou činností, použil k uhrazení částky 3 049 730 Kč, která vyplývá z kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2007 mezi prodávajícím Majetková správa Praha, a.s., Revoluční 25/767 a kupujícím M. Ch. za nákup nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, na listu vlastnictví č. XY, č. XY a č. XY, pro k. ú. XY XY, přičemž kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy a dne 4. 8. 2008 pak obviněný M. Ch. převedl uvedenou nemovitost na základě darovací smlouvy na manželku, obviněnou A. Ch., 3) obviněná A. Ch. finanční prostředky, které pocházely z trestné činnosti manžela M. Ch., použila k uhrazení částky 7 667 111 Kč, vyplývající z kupní smlouvy a dodatku č. 1 ze dne 15. 4. 2008 k této smlouvě mezi prodávajícím INGEKO, s.r.o., IČ 27410081, V Úvalu 30/158, Praha 5, a kupujícím A. Ch., za nákup nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, na listu vlastnictví č. XY a XY, pro k. ú. XY XY, přičemž kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy postupně na účet číslo XY, majitele společnost INGEKO, s.r.o., bezhotovostními převody z účtu číslo XY, jehož majitelem je obviněná A. Ch., 4) obviněná A. Ch. finanční prostředky, které pocházely z trestné činnosti manžela M. Ch., použila k uhrazení částky 250 000 Kč, vyplývající z kupní smlouvy ze dne 30. 8. 2008 mezi prodávajícím Z. D., nar. XY, byt. XY XY, XY, PSČ XY, a kupujícím A. Ch. za nákup pozemku zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, na listu vlastnictví č. XY, pro k. ú. XY XY, přičemž kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy.

4. Za to byla obviněná A. Ch. odsouzena podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání taktéž 2 let.

5. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. Ch., D. H., P. H., P. E. (dříve K.), A. K., D. K., J. K., P. K., M. K., M. L., J. M., J. N., J. P., J. P., J. R., M. S. a R. Š.

6. Oproti tomu byli P. T., J. R., P. E., J. P., P. H., R. Š. a J. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 2. 2013, a to z jednání pod bodem XIII. obžaloby.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění M. Ch., P. E., P. K., M. K., D. S., R. Š. a A. Ch. Kromě nich podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání i státní zástupce, a to v neprospěch obviněných M. Ch., P. H., P. E., A. K., J. K., P. K., M. K., M. L., J. N., J. P., J. R., M. S., D. S., R. Š., A. Ch. a P. T. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, a to níže uvedeným způsobem.

8. Pokud jde o obviněného D. S., odvolací soud ohledně něj podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, jakož i z podnětu odvolání D. S., a to v celém výroku o jemu uloženém trestu.

9. Podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o jeho vině, Vrchní soud v Praze obviněného D. S. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (pozn. patrně myšleno 30. 6. 2016), za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

10. Ve vztahu k obviněné A. Ch. rozhodl odvolací soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch, a to v celém výroku o jí uloženém trestu. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

11. Podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o její vině, Vrchní soud v Praze obviněnou A. Ch. odsoudil podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.

12. Odvolací soud dále obviněné podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to následujících nemovitostí: I. bytové jednotky č. XY nacházející se v 4. nadzemním podlaží domu označeného č. p. XY, umístěného na pozemku parc. č. XY o výměře 587 m spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY na společných částech domu č. p. XY a na pozemcích parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 587 m a parc. č. XY zahrada o výměře 300 m, vše v k. ú. XY XY, zapsáno na LV č. XY a LV č. XY, vedené Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a dále včetně spoluvlastnického podílu nepodléhajícího evidenci v katastru nemovitostí o velikosti XY na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jednotek č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, II. a) bytové jednotky č. XY nacházející se v 7. nadzemním podlaží domu označeného č. p. XY, umístěného na pozemku parc. č. XY spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY na společných částech domu č. p. XY a pozemcích parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 3034 m, parc. č. XY ostatní plocha o výměře 5503 m, parc. č. XY ostatní plocha o výměře 258 m a parc. č. XY ostatní plocha o výměře 379 m, dále b) spoluvlastnického podílu o velikosti XY na nebytové jednotce – garáži č. XY nacházející se v 1. podzemním podlaží domu č.p. XY, umístěného na pozemku parc. č. XY, s nímž je spojeno právo výlučného užívání garážového stání č. XY o velikosti 13,70 m, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY na společných částech domu č.p. XY a pozemcích parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XY ostatní plocha, parc. č. XY ostatní plocha, parc. č. XY ostatní plocha, který je odvozen od spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce, vše v k. ú. XY XY, zapsáno na LV č. XY, LV č. XY a LV č. XY, vedené Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, III. rodinného domu č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY a pozemků parc. č. XY zahrada o výměře 173 m, parc. č. XY zahrada o výměře 120 m a par. č. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 113 m, vše v k.ú. XY XY, zapsáno na LV č. XY, vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, IV. podílu z celku pozemku parc. č. XY o výměře 24425 m (parcela zjednodušené evidence) v k. ú. XY XY, zapsáno na LV č. XY, vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, které jsou ve vlastnictví obviněné a byly zajištěny usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura České Budějovice, ze dne 5. září 2011, č. j. OKFK-230-1514/TČ-2008-24.

13. Současně odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch, jakož i z podnětu odvolání obviněných M. Ch. a P. E., napadený rozsudek ohledně obviněných M. Ch., P. E. a J. R. ve výroku o vině pod body A) a B) I. – XIII., a v celých výrocích o jim uložených trestech. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch, jakož i z podnětu odvolání obviněného M. K., napadený rozsudek ohledně obviněných J. K. a M. K. ve výroku o vině pod body A) a B) I. – XIII., a v celých výrocích o jim uložených trestech. Stejně tak podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch napadený rozsudek ohledně obviněného M. S. ve výroku o vině pod bodem B) I., a v celém výroku o jemu uloženém trestu. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce, podaného v jeho neprospěch, jakož i z podnětu odvolání tohoto obviněného, napadený rozsudek ohledně obviněného P. K. ve výroku o vině pod bodem B) VI. – IX., a v celém výroku o jemu uloženém trestu. I ohledně obviněných R. Š., P. H., M. L., J. P., A. K. a J. N. (a D. S., viz bod 8. tohoto rozhodnutí) zrušil odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch těchto obviněných, jakož i z podnětu odvolání obviněných R. Š. a D. S. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celých výrocích o jim uložených trestech.

14. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině obviněných M. Ch. pod body B) XIV./1 a B) XIV./2) – 4), R. Š. pod bodem B) I., VI. a XII., P. H. pod bodem B) I., VI., VIII., X. a XI., M. L. pod bodem B) VII./1.b), IX./1.b) a XI./1.c), J. P. pod bodem B) I. a XII., A. K. pod bodem B) IV., J. N. pod bodem B) V., rozhodl znovu odvolací soud o vině a trestu obviněných M. Ch., P. E., J. R., J. K., M. K., M. S. a P. K. a dále o trestu obviněných R. Š., P. H., M. L., J. P., A. K. a J. N.

15. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zároveň zrušil napadený rozsudek (z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaných P. T., J. R., P. E., J. P., P. H., R. Š. a J. K.) též v celém výroku II., jímž byli tito obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné P. T., J. R., P. E., J. P., P. H., R. Š. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný podrobně v rozhodnutí uvedeného soudu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

16. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539 (dále jen „napadený rozsudek“), podali obvinění D. S. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) a A. Ch. (dále „obviněná“ či „dovolatelka“) prostřednictvím svých obhájců dovolání. Dovolání D. S. a vyjádření k němu 17. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že tento dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž dodal, že na jeho základě lze přezkoumávat a hodnotit také správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). S ohledem na vymezení dovolacích důvodu ve znění § 265b odst. 1 tr. ř. účinném od 1. 1. 2022 měl tedy patrně v úmyslu uplatnit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

18. Vedle uvedeného vyložil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na přiměřenou délku řízení, je nedílnou součástí základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž časový prostor, ve kterém mělo být rozhodnuto o jeho vině a trestu, je „bazální součástí spravedlnosti“. Čím je řízení delší, tím více se snižuje zájem společnosti na jeho potrestání. Je podle něj tedy při hledání spravedlnosti nezbytné poměřovat zájem jednotlivce na projednání věci v přiměřené lhůtě a obecný zájem na výkonu spravedlnosti. Nad to je třeba trestní řízení vést rychle, a to za současné ochrany práv vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Obviněný přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu a ESLP související s tímto, jím nastíněným, výkladem.

19. Pokud jde o předkládanou věc, soudy nižších stupňů obviněnému citelně zmírnily trest s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení a zároveň i neprofesionální chování soudkyně soudu prvního stupně. Tyto skutečnosti od sebe však soudy neoddělily. Proto obviněný namítl, že zmírnění trestu s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení sice bylo v jeho případě učiněno výslovně, nikoliv však měřitelně, jak vyžaduje ustálená judikatura (k tomu opět odkázal na judikaturu Ústavního soudu a ESLP).

20. Aby bylo možné posoudit přiměřenost snížení trestu, musí být podle obviněného z rozhodnutí soudů nižších stupňů zřejmé, jaký trest by daný soud uložil, kdyby nebylo nepřiměřené délky řízení, a k jakému zmírnění trestu, v kauzálním nexu s nepřiměřenou délkou řízení, došlo. Protože soudy nižších stupňů smísily vliv neprofesionálního chování soudkyně soudu prvního stupně a nepřiměřenou délku řízení, nelze zjistit, v jaké míře přispěla nepřiměřená délka trestního řízení na snížení trestu. Dále argumentoval i tzv. doktrínou „vykonaného trestu“ užívanou německým Spolkovým soudním dvorem.

21. Kromě uvedeného namítl, že v předkládané věci došlo také k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť v jeho případě mělo být užito znění trestního zákoníku od novely zákonem č. 333/2020 Sb., které je pro něj příznivější. Odvolací soud zmíněnou novelu sice vzal na vědomí, nesprávně ji však aplikoval, když mimo jiné uvedl, že „… v případě obžalovaného D. S., jehož se shora uvedený zrušující výrok netýká, neboť je mu přičítána jen dílčí část odsuzující části výroku napadeného rozsudku, byť rozsahem zkrácené daně přesahující více než dvojnásobně 10 000 000 Kč, nakonec Vrchní soud v Praze ke korekci právní kvalifikace nepřistoupil a ponechal nalézacím soudem aplikovanou právní kvalifikaci podle trestního zákoníku ve znění účinném do 30.6.2016“. Pokud by však obviněný užil logiku soudu druhého stupně, není při ukládání trestu rozdíl, zda rozsah zkrácené daně přesahuje hranici škody velkého rozsahu dvojnásobně nebo čtyřnásobně. Takový argument je neobhajitelný, když podle § 39 odst. 8 tr. zákoníku platí, že trest je úměrný výši způsobené škody.

22. Následně obviněný zpochybnil naplnění příslušných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (pozn. zde měl zřejmě na mysli znění účinné do 30. 6. 2016, neboť právě podle tohoto znění byl skutek, jehož se dopustil, soudem prvního stupně kvalifikován) s tím, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jeho, níže podrobněji rozepsanou, obhajobou.

23. Znalci Ing. Urbanová a Ing. Urban k daňovým dokladům č. 055/2008, č. 056/2008, č. 059/2008, č. 068/2008, č. 069/2008, č. 070/2008, č. 074/2008, č. 081/2008, č. 086/2008, č. 089/2008, č. 090/2008 a č. 093/2008 uvedli, že tyto nebyly použity pro účely navýšení daňové povinnosti na vstupu. To potvrdila i znalkyně Ing. Melcrová, která ve své výpovědi dne 30. 1. 2019 uvedla, že podle její osobní úvahy společnost J. L., s.r.o. (dále „J. L.“) spíše chtěla z těchto dokladů vrátit DPH. Nad to revizní znalecký posudek znaleckého ústavu TPA Valuation & Advisory s.r.o. potvrdil nesprávnost znaleckých závěrů Ing. Melcrové (která je i posléze přiznala), když uvedl, že ne všechny předmětné podezřelé faktury v roce 2008 byly zaúčtovány, tedy neovlivnily daňovou povinnost společnosti J. L. a při kalkulaci vlivu předmětných podezřelých faktur s nimi není možné počítat. Soud druhého stupně však měl za to, že pro závěry „o rozsahu vylákané výhody na DPH v jednotlivých útocích či o kterou zkrátili vlastní daňovou povinnost, zcela postačují přiznání k DPH za tato daňová období zejména u společností obžalovaných … D. S. … ve spojení s dalšími listinnými důkazy, tedy především předmětnými fakturami“. Takový závěr je však s ohledem na znalecký posudek znaleckého ústavu (na němž se nakonec podle obviněného všichni znalci shodli) nesprávný. Proto již ve svém odvolání namítl, že se ve vztahu ke jmenovaným fakturám nemohl dopustit trestného činu, za který byl odsouzen.

24. Obviněný dále popsal, že v doplnění svého odvolání namítl, že soud prvního stupně určil výši škody na základě znaleckého posudku č. 23/2010 znalkyně Ing. Melcrové. Ta k němu však nebyla vyslechnuta, protože se nepřipravila, přičemž zároveň odvolala jeho správnost. Byl proto zkrácen na svém právu na obhajobu, když nemohl znalkyni vyslechnout a konfrontovat ji se závěry společného znaleckého posudku Ing. Urbanové a Ing. Urbana a se závěry revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu TPA Valuation & Advisory s.r.o., které vylučují, že by na základě ve spisu obsažených důkazů mohl být přijat závěr, že v letech 2005–2008 došlo ke zkrácení daně. K této odvolací námitce se však odvolací soud vůbec nevyjádřil.

25. Další námitka, se kterou se odvolací soud vůbec nevypořádal, spočívala v tom, že obviněný byl odsouzen na základě vadné obžaloby, která nebyla řádně přednesena v hlavním líčení. Obviněný v tomto směru vznesl také námitku vad protokolace. Vedle toho na hlavním líčení dne 19. 3. 2018 přednesla státní zástupkyně pouze popis skutku, nikoliv odůvodnění obžaloby. Obžaloba se však musela změnit, neboť se již netýkala osob zproštěných rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 48 T 3/2013, osoby, která byla z řízení před přednesem obžaloby vyloučena (J.), a osoby, u které soud řízení zastavil (B.).

26. Soud prvního stupně dále popsal jednotlivé faktury společnosti J. L., o nichž tvrdil, že jsou fiktivní a byly použity ke spáchání daňového podvodu. Nijak však neodůvodnil, proč je sčítá a trestní odpovědnost odvozuje od součtu všech faktur. Z napadeného rozsudku navíc obviněný nezjistil, jaký byl jeho jednotný záměr spojující jednotlivé dílčí útoky. K tomu ani nebylo provedeno žádné dokazování. Naopak ze spisu plyne, že objednávání programátorských prací se dělo na základě samostatných neprovázaných právních úkonů, nikoliv na základě dlouhodobého obchodního vztahu. To svědčí spíše o závěru, že v jeho případě nešlo o pokračující trestnou činnost. Rovněž nezjistil, proč soud prvního stupně sčítá úniky na DPH a úniky na DPPO, když mezi úniky na DPPO byly roční pauzy, což vylučuje pokračování v trestné činnosti. Namítal proto, že pokračující trestná činnost, za níž byl uznán vinným, je neprokázána a odvoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Ani s touto námitkou se odvolací soud nevypořádal.

27. Stejně tak nechal odvolací soud stranou úvah námitku bezprostředně zpochybňující naplnění kvalifikace podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku s tím, že pokračující trestná činnost, za niž byl uznán vinným, je neprokázána, a proto „u jednotlivých kvazi dílčích útoků popsaných v odvoláním napadeného rozsudku na DPH nepřesáhla částku 81 tis. Kč a za aplikace § 240 odst. 1 tr. zákoníku byly všechny kvazi dílčí útoky promlčeny“.

28. Svou obranu obviněný vystavěl i na tom, že společnosti J. L. bylo dodáno dílo, které si objednala a on tak o zkrácení daní dodavateli nic nevěděl. Existenci reálnosti dodávky prokázal podle svých slov znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., a výpovědí svědka D., který programátorské práce na dílu poskytl Olkaria, s.r.o. Tvrdil tedy, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestné činnosti – ani na tuto námitku odvolací soud nereagoval.

29. Obviněný zpochybnil také postavení spoluobviněného N., když nebylo prokázáno, že by tento spoluobviněný dělal prostředníka společnosti J. L. Z hovorů mezi spoluobviněnými N. a Ch. totiž pouze plyne, že komunikovali o způsobu, jak zkrátit daň tzv. dodavatelských společností. Neplyne z nich však, že se kdokoliv ze společnosti J. L. na daňovém podvodu podílel. Vedle toho zpochybnil i uvěřitelnost faktu, že za čtyři roky neexistoval mezi objednatelem daňového úniku (J. L.) a najatými realizátory (spoluobviněný Ch. a spol.) jediný kontakt. Proto v odvolacím řízení tvrdil, že neexistence odposlechů (telefonů či mailů) mezi tvůrci daňového podvodu a kýmkoliv ze společnosti J. L. dokazuje, že ani on, ani spoluobviněný J. o daňovém podvodu nevěděli a neúčastnili se ho. S touto námitkou se však odvolací soud opět nevypořádal.

30. Skutečnost, že spoluobviněný K. měl kopie faktur výstavce, společnosti EUROassistance s.r.o. (dále „EUROassistance“), a další materiál jím vydaný, usvědčují pouze spoluobviněného K., nikoliv dovolatele. Ve svém odvolání proto brojil i proti závěru soudu prvního stupně, že ho usvědčuje obsah komunikace mezi spoluobviněnými M. a R., neboť tyto skutečnosti opět usvědčují pouze je samotné. Ani k tomu se odvolací soud nevyjádřil.

31. Konečně pak ve svém odvolání namítl (a odvolací soud námitku opět nevypořádal) masivní nezákonnost při opatřování důkazů, které vedly k jeho odsouzení. Ta měla spočívat v tom, že 1) policie zneužila institutu neodkladných úkonů realizovaných bez přítomnosti jeho obhájce k vydání důkazů o jeho vině, které by nikdy nenechal poskytnout, kdyby věděl, že na jejich základě bude odsouzen, 2) soud prvního stupně čerpal údaje pro určení výše škody z důkazů pořízených zneužitím institutu neodkladných úkonů a 3) byla porušena zásada zákazu sebeobviňování, protože soud prvního stupně jako důkazu užil informace, které poskytla policii společnost J. L., jejímž je společníkem a byl i jednatelem.

32. Obviněný proto nesouhlasí s tím, že by soud druhého stupně prokázal bez důvodných pochybností, že byly naplněny příslušné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2006 (pozn. obviněný měl opět zřejmě na mysli znění účinné do 30. 6. 2016), když mu masivně upřel právo na obhajobu. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

33. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

34. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolání obviněného uvedl, že s ohledem na výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022) se jeho námitky proti hodnocení důkazních prostředků a z nich vyvozených skutkových závěrů s tímto dovolacím důvodem zcela míjí. Za splnění všech zákonných podmínek by sice mohly naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se však jednat o důkazní prostředky k rozhodným skutkovým zjištěním. Takové námitky ovšem obviněný nevznesl, když jeho výhrady jsou ve skutečnosti pouhou polemikou s výsledky provedeného dokazování.

35. Citovanému důvodu dovolání podle státního zástupce neodpovídají ani námitky proti nedostatečnému zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení. Soudy navíc dostatečně zohlednily jeho celkovou délku ve výrocích o trestu a postup náležitě odůvodnily. Porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení náležitě kompenzovaly. Obviněným zmiňovaná tzv. doktrína vykonaného trestu („Vollstreckungslösung“) sice vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, Ústavní soud ji však v dané věci užil jako podpůrný argument, přičemž vycházel z poněkud jiné procesní situace, neboť odvolací soud i v rámci postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody. V nyní posuzované věci odvolací soud uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody a v odůvodnění rozsudku, byť stručně, odůvodnil, proč přistoupil k jeho zmírnění. Co se týče měřitelnosti kompenzace, rozsah zmírnění je zřejmý i s ohledem na původně uložené tresty odnětí svobody v obou předcházejících rozsudcích soudu prvního stupně.

36. Nelze akceptovat ani námitku porušení práva obviněného na obhajobu plynoucí ze skutečnosti, že znalkyně Ing. Melcrová nebyla vyslechnuta ohledně posudku č. 23/2010 v hlavním líčení a obviněný ji tak nemohl klást otázky. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 1. 2019, znalkyně se sice nedokázala k tomuto znaleckému posudku vyjádřit, to však neznamená, že obhajobě bylo znemožněno klást jí otázky. Ostatně obhájce obviněného se znalkyně poměrně podrobně dotazoval na znalecké závěry, ke kterým dospěla v některých dalších znaleckých posudcích vypracovaných v této věci. Nazíráno na postup soudu souhrnně, celkový výsledek řízení neměl dopad na právo obviněného na obhajobu, protože obviněný měl možnost být přítomen výslechu znalkyně a byl mu (resp. jeho obhájci) poskytnut prostor pro provedení jejího výslechu. To nijak nesouvisí s otázkou vypovídací hodnoty znaleckého důkazu a jeho použitelnosti v trestním řízení. V tomto směru soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil (str. 129, odst. 154), že úkolem znalkyně bylo spočítat výši daňového úniku na určených druzích daní za jednotlivá účetní období. Soud vycházel jen z tohoto matematického výpočtu a jiné údaje a znalecké závěry k rozhodnutí nepoužil ani nepotřeboval. Nadto tento znalecký posudek nebyl jediným důkazním prostředkem opatřeným a provedeným ve věci, neboť vina obviněného pramenila i z dalších důkazních prostředků, které soud prvního stupně uvedl na str. 125 a 126 svého rozsudku.

37. Námitky, jimiž obviněný brojil proti posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku podle státního zástupce sice formálně odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou však opodstatněné. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněné pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr.), při posuzování blízké časové souvislosti pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. zkrácení daně z příjmů za zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Za splnění dalších zákonných podmínek může být zkrácení daňové povinnosti ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích posouzeno jako pokračování v trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchané dvěma či více dílčími útoky.

38. Z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný s dalšími spoluobviněnými v účetních obdobích 2005 až 2008 se záměrem a cílem zkrátit DPH, resp. vylákat výhodu na DPPO, zahrnoval do daňových přiznání fiktivní faktury. Je tedy zjevné, že jednal za existence objektivní souvislosti spočívající v blízké časové souvislosti a předmětu útoku. Pokud jde o jednotný záměr (subjektivní souvislost), je nutno ho obecně dovozovat ze všech komplexně zjištěných okolností a je možné na něj usuzovat např. ze stejnorodého způsobu jednání pachatele či z dalších objektivních souvislostí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1967-I. Sb. rozh. tr.). O jednotném záměru svědčí v této věci především to, že obviněný jednal v součinnosti s dalšími osobami při znalosti všech rozhodných okolností (zejména toho, že obchodní transakce fakturované dodavateli, jsou předstírané a jejich jediným důvodem je získat na úkor státu majetkový prospěch).

39. Pokud jde o námitky proti posouzení podmínek časové působnosti trestního zákona, nelze je podle státního zástupce považovat za důvodné (viz str. 79 a 80, odst. 23 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z hlediska celkového posouzení všech zákonných podmínek je sice právní úprava účinná ke dni rozhodnutí odvolacího soudu pro obviněného příznivější, protože novelou zákona č. 333/2020 Sb. došlo ke zvýšení hranice výše škod ve smyslu § 138 tr. zákoníku, na druhou stranu by použití skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) fakticky nijak nezměnilo postavení obviněného za situace, kdy odvolací soud postupoval podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podmíněný trest výrazně pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené na tento zločin.

40. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby rozhodnutí o odmítnutí učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolání A. Ch. a vyjádření k němu 41. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Po vlastním úvodním stručném vyjádření k aktuální situaci uvedla, že své dovolání směruje do výroku o vině a do výroku o trestu propadnutí věci, neboť oba uvedené výroky považuje za nesprávné a v rozporu se zákonem.

42. K výroku o vině namítla, že závěr soudu o prokázání výnosu z trestné činnosti je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s důkazy svědčícími objektivně v její prospěch. Tento nesprávný závěr je podle ní důsledkem vadného postupu v procesu dokazování. Odvolací soud totiž nerespektoval základní zásady trestního řízení, zejména povinnost objasňovat se stejnou pečlivostí i okolnosti svědčící v její prospěch, a to za účelem zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a pečlivě hodnotit všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Současně tím rezignoval na posuzování důkazní situace v duchu zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.).

43. S ohledem na uvedené obviněná vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem soudu, že pokud v rozhodné době ona ani její manžel (spoluobviněný Ch.) neměli legální zdroj příjmů ze zaměstnání či podnikání a současně byl její manžel uznán vinným z daňového trestného činu, nemovitosti byly a musely být pořizovány jedině z nelegálních zdrojů. Jinou variantu soud de facto nepřipouští a všechny finanční prostředky, které byly použity na nákup nemovitostí, považuje za výnos z trestné činnosti.

44. Obviněná dále uvedla, že spolu se svým manželem již v přípravném řízení (a opakovaně i v řízení před soudem) listinnými důkazy a svědeckými výslechy věrohodně prokázali, že nemovitosti nemusely být pořizovány výlučně z nelegálních zdrojů, neboť v rozhodné době měli vlastní majetek, ze kterého mohli nákup nemovitostí hradit a také hradili. Soud těmto důkazům však nepřikládal žádnou významnou důkazní hodnotu. Jde přitom o ten stejný okruh důkazů, které soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozsudku vyhodnotil jednoznačně v její prospěch, přičemž své závěry i logicky odůvodnil (str. 183–188 zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 3. 2014). Z takového diametrálně rozdílného hodnocení stejných důkazů je zjevné, že v dané věci existují důvodné pochybnosti ohledně toho, z jakých zdrojů musely být nemovitosti skutečně pořizovány. Soud tak nemohl dospět ke skutkovému zjištění ohledně prokázaného výnosu z trestné činnosti, o kterém nejsou pochybnosti, tedy nepostupoval při hodnocení zmíněných důkazů tak pečlivě, jak mu ukládá zákon a judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007).

45. Vedle toho v její prospěch svědčí i další okolnost soudem zpochybňovaná jako nepodstatná, a to, že soud (odvolací i soud prvního stupně) ve svém rozsudku neuvádí jediný konkrétní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že její manžel fyzicky inkasoval z tvrzené daňové trestné činnosti finanční prostředky minimálně v hodnotě kupní ceny nemovitostí, ačkoliv se jedná o základní podmínku trestnosti. Soud závěr o prokázaném majetkovém výnosu nestaví na konkrétních důkazech, pouze jej dovozuje a uvádí, že konkrétní profit stačí pouze předpokládat, nikoliv prokazovat. S takovým odůvodněním obviněná nesouhlasí, neboť odporuje základním principům dokazování viny.

46. Ze skutečnosti, že soud prvního stupně po vynesení rozsudku zrušil zajištění nemovitostí ve smyslu § 79f tr. ř., a to usnesením ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, lze dále dovodit nejednoznačnost závěru o původu finančních prostředků, které byly použity na nákup nemovitostí. Za této situace by jakékoliv rozhodnutí soudu ohledně zajištěných nemovitostí v její neprospěch bylo v rozporu s „právem na vlastní majetek“ a jeho ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 LZPS. K tomuto obviněná připomněla nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1849/17, týkající se podmínek negativního zásahu do majetkových práv. Správný přístup soudu prvního stupně, který nerozhodl negativně o zajištěných nemovitostech, koresponduje s tím, že, jak již řečeno, neexistují důkazy o získání konkrétního majetkového prospěchu na straně jejího manžela. Tuto skutečnost soud prvního stupně i opakovaně zmínil ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 48 T 3/2013-24099 (body 49., 58. a 79.).

47. Původní zprošťující rozsudek a rozhodnutí soudu o zrušení zajištění nemovitostí tedy podle obviněné zjevně svědčí o nejednoznačné důkazní situaci, ze které nelze odsuzující rozsudek odvolacího soudu (navíc s výrokem o propadnutí věci) při respektování všech zásad trestního řízení považovat za správný a v souladu se zákonem.

48. K výroku o propadnutí věci namítla, že je v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když v napadeném rozsudku absentuje řádné odůvodnění naplnění podmínek trestu propadnutí věci (jak obecně, tak ke každé nemovitosti zvlášť, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 970/2021) a přiměřenosti trestu ve vztahu k „ústavním právům vlastnit majetek“ podle čl. 11 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Odvolací soud totiž pouze na str. 88 svého rozsudku konstatuje, že „akceptoval, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“. Takové strohé odůvodnění je však nedostatečné, když není zřejmé, jakými úvahami se soud při ukládání trestu propadnutí věci řídil. Vedle toho soud nerespektoval základní zásadu trestního řízení, kterou je presumpce neviny. V odůvodnění napadeného rozsudku absentuje i srovnání hodnoty propadajícího majetku a údajného výnosu z trestné činnosti. K odůvodnění trestu propadnutí věci dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19.

49. Podle obviněné nebylo prokázáno, že propadlé nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, když by primárně musel být prokázán bezprostřední výnos z trestné činnosti v podobě získání finančních prostředků jako odměna či úplatek za daňovou trestnou činnost. Obviněná však opakovaně namítla, že neexistují konkrétní důkazy, že její manžel fyzicky inkasoval v souvislosti s daňovou trestnou činností, za kterou byl odsouzen, nějaké finanční prostředky. Soud dovozuje, že její manžel musel mít kontinuální výnosy s tvrzením, že si nedovede představit, že by neměl odpovídající míru účasti na výnosu z projednávané daňové trestné činnosti, přičemž současně uzavírá, že veškeré nákupy nemovitostí musely být pořizovány z nelegálních peněz, neboť období nákupů spadá do období, kdy měl dosahovat výnosů z daňové trestné činnosti. Při absenci relevantních důkazů ve smyslu § 135b odst. 2 tr. zákoníku, nelze rozhodnout o propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Závěry soudu jsou proto v rozporu s důkazní situací a odporují principům dokazování, zejm. principu in dubio pro reo.

50. Kromě uvedeného soud při aplikaci § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval primární účel trestu, kterým je odebrání zisků z trestné činnosti nebo zabránění páchání obdobné trestné činnosti pomocí propadlé věci, nikoliv represe jednotlivce skrze postih na majetku.

51. Nad to je uložený trest nepřiměřeně přísný, když soud přistoupil k naprosto likvidačnímu trestu (nemovitosti tvoří převážnou část majetku), a to navíc s přihlédnutím ke skutečnostem, které obviněná uvedla ve svém dovolání. Pro uložení tak přísného trestu podle ní nejsou v daném případě splněny zákonné podmínky a trest propadnutí věci nelze uložit.

52. S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013–24099, a to v části, ve které bylo rozhodnuto, že „a) dovolatelka je vina pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle ust. § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona pod bodem B) XIV./1) a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle ust. § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku bod B), XIV./2) – 4), a odsouzena podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon se podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku, b) dovolatelce se podle § 70 odst. 2. písm. b) tr. zákoníku ukládá trest propadnutí věci (v rozsudku blíže specifikované nemovitosti)“, a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.

53. I k dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po jeho rekapitulaci uzavřel, že její námitky proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování (že ve věci neexistují důkazy o nelegálním původu peněžních prostředků) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, když jimi obviněná pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedla, proč obsah důkazů neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Jedná se tak spíše o polemiku s rozhodnými skutkovými zjištěními.

54. K její námitce, že soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, zrušil podle § 79f odst. 1 tr. ř. zajištění, což svědčí o nejednoznačné důkazní situaci ohledně nemovitostí jako zprostředkovaných výnosů z trestné činnosti, státní zástupce konstatoval, že se opět zcela míjí s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se netýká žádné z alternativ, které jsou v něm obsaženy. Z odůvodnění citovaného usnesení navíc vyplynulo, že Městský soud v Praze přistoupil ke zrušení zajištění nemovitých věcí z procesních důvodů, neboť tehdy nepravomocným rozsudkem nebyl obviněné uložen trest propadnutí věci ani povinnost k náhradě škody, ani jí nebylo uloženo ochranné opatření zabrání věci. S ohledem na celkovou dobu trvání zajištění (v délce přibližně 10 let) však neshledal soud prvního stupně takové zajištění za potřebné a nezbytné. Nijak se tedy nevyjádřil k tomu, zda jsou zajištěné nemovitosti výnosem nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a ani v tomto směru neprováděl dokazování. Předmětné rozhodnutí navíc ani nenabylo právní moci, neboť ho napadla státní zástupkyně opravným prostředkem.

55. S ohledem na uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadnout, pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V intencích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dále možné zvažovat i jiné vady tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu (např. pochybení soudu v rámci právního závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, event. společný trest za pokračování v trestném činu, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 342/2019). Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti však nemohou být relevantně vzneseny ani s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani s odkazem na jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. Šámal, P., a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimkou by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

56. Námitky obviněné, jimiž brojila proti výroku o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tedy podle státního zástupce sice zčásti formálně odpovídají důvodu dovolání podle citovaného ustanovení, jsou však neopodstatněné. Ve zbývající části pak nenaplňují označený důvod dovolání, když jimi obviněná nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování.

57. Jde-li o podmínky uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, může jej soud uložit, pokud je věc zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 3 tr. zákoníku rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Uložení trestu propadnutí věci, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, podmiňuje trestní zákoník tím, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1550–1551).

58. V posuzované věci byly bezprostředním výnosem peněžní prostředky z daňové trestné činnosti, které se po dobu několika let a ve velkém rozsahu dopouštěl obviněný Ch., a za kterou byl pravomocně odsouzen. Tento bezprostřední výnos obviněná (společně s manželem) použila i na nákup nemovitostí specifikovaných ve výroku o trestu propadnutí věci. Tyto nemovitosti představují onen zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, jaká byla hodnota bezprostředního výnosu z trestné činnosti. Výsledky dokazování přitom jednoznačně svědčí o tom, že hodnota bezprostředního výnosu z trestné činnosti (tj. v řádech desítek milionů korun) rozhodně nebyla zanedbatelná ve vztahu k hodnotě jednotlivých nemovitostí (v řádek jednotek milionů korun) tvořících zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Tyto hodnoty přitom vyplývají z rozhodných skutkových zjištění vtělených do příslušných popisů skutků ve výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů. Soudy se rovněž zabývaly okolnostmi nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví obviněné, majetkovým poměrům obou obviněných a u každé jednotlivé nemovité věci zkoumaly, zda splňuje podmínky pro uložení trestu propadnutí věci (zejména na str. 81 až 83, odst. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přitom dovodily, že nabytí předmětných nemovitostí je časově spojeno se zdrojovým trestným činem spoluobviněného Ch. Jejich závěry tak nejsou v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázala obviněná. V tomto případě nevznikají pochybnosti o tom, že všechny propadlé věci byly, byť jen zčásti, nabyty za peněžní prostředky pocházející z daňové trestné činnosti [viz § 135b odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] a že byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

59. Obviněné tedy byl uložen druh trestu, který zákon připouští, přičemž tento odpovídá všem zákonným požadavkům. Uložený trest dále není ani v extrémním rozporu s povahou trestného činu a s dalšími hledisky uvedenými zejména v § 39 odst. 1 a 3 tr. zákoníku tak, že by šlo již hovořit o jeho neslučitelnosti s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nemohlo tedy dojít ani k tvrzenému zásahu do ústavních práv obviněné.

60. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby rozhodnutí o odmítnutí učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

61. K vyjádření státního zástupce následně obviněná zaslala svoji repliku, ve které vyjádřila svůj nesouhlas s názorem státního zástupce na její dovolání (ten označila za účelový a učiněný bez opory v provedeném dokazování) a dále setrvala na skutečnostech v něm uvedených. Její dovolání je podle jejího názoru na místě, je důvodné a naplňuje všechny zákonné požadavky.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

62. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.

63. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněných podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., v případě obviněné Ch. také z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Oba obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

64. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

65. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

66. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

67. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. IV. Posouzení dovolání K dovolání D. S.

68. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit z části pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé alternativě a dále také pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z části je pak pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě 69. Pod uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě je možno podřadit námitky obviněného, že jím označené daňové doklady neovlivnily daňovou povinnost společnosti J. L., což měly potvrdit znalecké posudky znalců Urbanových a znaleckého ústavu TPA Valuation & Advisory s.r.o. Obviněný se tedy vzhledem k těmto fakturám nemohl dopustit trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Soud dále neodůvodnil, proč jednotlivé faktury sčítá a trestní odpovědnost odvozuje od součtu všech faktur. Z provedeného dokazování také nevyplynulo, jaký měl být jeho jednotný záměr, který spojuje jednotlivé dílčí útoky. Nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestné činnosti. Společnosti J. L. bylo dodáno dílo, které si objednala, přičemž obviněný o zkrácení daní dodavateli nic nevěděl. Reálnost dodávky obviněný prokázal znaleckým posudkem prof. Ing. Smejkala, CSc., LL.M., a výpovědí svědka D., který programátorské práce na dílu poskytl Olkaria, s.r.o. Také námitku zpochybňující postavení spoluobviněného N. doprovozenou argumentem, že je vyloučeno, aby za čtyři roky neexistoval jediný kontakt mezi objednatelem daňového úniku (J. L.) a najatými realizátory (Ch. a spol.), lze podřadit pod tento dovolací důvod.

70. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

71. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch, a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

72. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí následující.

73. K námitce, že daňové doklady č. 055/2008, č. 056/2008, č. 059/2008, č. 068/2008, č. 069/2008, č. 070/2008, č. 074/2008, č. 081/2008, č. 086/2008, č. 089/2008, č. 090/2008 a č. 093/2008 neměly být v předkládané trestní věci použity pro účely navýšení daňové povinnosti na vstupu, přičemž i podle znalkyně Ing. Melcrové společnost J. L. spíše chtěla z těchto dokladů DPH vrátit, Nejvyšší soud konstatuje, že hodnota uvedených daňových dokladů činí v souhrnu 4 181 804,50 Kč, přičemž zkrácené DPH z těchto faktur by činilo celkem 671 993,80 Kč. Obviněný byl přitom uznán vinným tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými zkrátil DPH celkem o 8 862 550 Kč (skutek pod bodem X.) a 2 325 149 Kč (skutek pod bodem XI.), celkem tedy o 11 187 699 Kč a dále vylákal výhodu na DPPO ve výši 11 340 480 Kč.

74. Svým jednáním tedy obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů způsobil škodu v celkové výši přes 20 mil. Kč. Pro kvalifikaci skutku podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 [nyní podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], je nutno, aby byla činem způsobena škoda velkého rozsahu. Ta podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 činí částku nejméně 5 000 000 Kč (po novele zákonem č. 333/2020 Sb. částku nejméně 10 000 000 Kč).

75. I pokud by snad bylo nutno připustit, že se obviněný ve vztahu ke jmenovaným fakturám trestného činu nedopustil, způsobená škoda by i tak podstatně převyšovala minimální hranici škody, kterou je třeba naplnit ke kvalifikaci daného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Již ostatní skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (tedy vzhledem ke všem ostatním daňovým dokladům) tedy plně postačují k závěru o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jímž byl obviněný uznán vinným (uvedené by platilo i v případě, že by byl uznán vinným tímto zločinem podle znění trestního zákoníku po novele zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se měnila hranice výše škod). I kdyby tedy snad obviněný úspěšně zpochybnil skutková zjištění týkající se výše uvedených faktur, na právní kvalifikaci skutku by se nic nezměnilo. Z tohoto hlediska tak není naplněn základní předpoklad dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to, že vytýkané vady musí mít vliv na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

76. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů sice popsaly jednotlivé faktury vystavené pro společnost J. L., o kterých tvrdil, že jsou fiktivní a byly použity ke spáchání daňového podvodu, avšak neodůvodnily, proč tyto faktury sčítá a trestní odpovědnost odvozuje od jejich součtu, lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 197/2008, podle kterého se mj. rozsah zkrácení všech daní a za všechna zdaňovací období sčítá a představuje škodu způsobenou uvedeným trestným činem jako okolnost, která podle § 148 odst. 3 písm. c) nebo odst. 4 tr. zák. (v předkládané věci § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016) podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, pokud sečetly částky, které představovaly zkrácenou daň z přidané hodnoty z jednotlivých faktur, stejně tak jako nepochybily, pokud sečetly částky připadající na jednotlivé daně (DPH a DPPO), a to i za více zdaňovacích období u každé takové daně.

77. Stejně tak se nelze ztotožnit s obviněným, že nebyl prokázán jednotný záměr spojující jednotlivé dílčí útoky pokračující trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Podmínka tzv. subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který musí být dán již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Další dílčí útoky jsou pak uskutečňováním tohoto záměru pachatele. Po subjektivní stránce jsou jednotlivé dílčí útoky spojeny tímto záměrem pachatele, existujícím alespoň v hrubých rysech již v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování jediného záměru (srov. NS 2 Tzf 3/71, Rt 3/1972-I.). Na existenci takového záměru lze usuzovat zejména z ostatních objektivních podmínek pokračování v trestném činu, například ze způsobu provádění jednotlivých útoků, z jejich časové a místní souvislosti. Jednotný záměr pachatele přitom musí již při prvním dílčím útoku zahrnovat všechny znaky trestného činu, který má být formou pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku spáchán. Pachatel tedy například již v tomto okamžiku musí mít úmysl svým pokračujícím jednáním způsobit škodu vyžadovanou příslušnou skutkovou podstatou, byť třeba jednotlivé dílčí útoku (posuzovány izolovaně) tuto škodu nezpůsobují (NS 5 Tdo 645/2017, Rt 26/2018) [Pokračování v trestném činu (§ 116) ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 16–17].

78. Pokud jde o způsob provádění jednotlivých útoků, jejich časovou a místní souvislost, lze uvést následující. Obviněný pokračující trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, společně s dalšími obviněnými páchal ve třech po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích obdobích (2005, 2006 a 2007), pokud jde o daň z příjmu právnických osob, a dále ve čtyřech po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích obdobích (2005–2008), pokud jde o daň z přidané hodnoty. Předmětná daňová přiznání byla vždy podána u příslušného finančního úřadu (Finanční úřad pro Prahu 6). Pokud jde o daň z přidané hodnoty, je dále, a to vzhledem k tomu, že společnost J. L., jejímž jednatelem byl obviněný, byla za příslušná zdaňovací období registrovaná jako měsíční plátce DPH, nutno uvést, že fiktivní faktury byly zahrnuty do měsíčních přiznání k DPH pravidelně, bez signifikantních prodlev. Jednotlivé útoky byly prováděny vždy stejným způsobem, tedy tak, že obviněný (spolu s dalšími spoluobviněnými) do přiznání k DPH a DPPO za příslušná zdaňovací období úmyslně zahrnuli fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních vystavené jednateli a dalšími osobami za údajné dodavatele společnosti, a to ačkoli si všichni byli vědomi, že tyto společnosti nevykonávají žádnou činnost, fakturované práce neprovedly a vystavené fiktivní faktury nezahrnuly do svých uskutečněných zdanitelných plnění a daň z přidané hodnoty a daň z příjmu nebyla do státního rozpočtu odvedena. Vzhledem k uvedenému, a dále vzhledem ke skutečnostem uvedených v předcházejících odstavcích tohoto rozhodnutí, lze usuzovat na existenci jednotného záměru.

79. Ani námitce, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestné činnosti, když společnosti J. L. bylo dodáno dílo, které si objednala, což obviněný prokázal příslušnými důkazy, nelze přisvědčit. Jak totiž uvedl i odvolací soud, soud prvního stupně nerozporoval, že k některým plněním skutečně došlo.

80. Odkázat lze na bod 20. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který zde vyložil, co se rozumí pod pojmem fiktivní plnění. Ve zkratce je možno zopakovat, že tímto se rozumí nejen jednání daňových subjektů, které deklarují pomocí vydaných faktur plnění, ke kterému vůbec nedošlo, ale také plnění, kdy sice k určitému plnění dochází, nicméně v jiné než deklarované kvalitě, v jiném než deklarovaném množství, případně od jiného, než fakturačně deklarovaného daňového subjektu, přičemž tato činnost je doplňována neodváděním daně v některém z článků řetězce deklarovaných předprodejů, či případném vylákání nadměrného odpočtu v případě DPH.

81. V předkládané věci byl obviněný (jakož i další spoluobvinění) postihován pouze za činnost, která byla založena na fiktivní a předstírané spolupráci, a to tak, že dodavatelská společnost, pouze bezúčelně fakturovala, aniž by cokoli činila, a tudíž všechna plnění vzešlá z takto ovlivněné fiktivní spolupráce byla zkreslováním daňové povinnosti (odvolací soud k tomu také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 2 Afs 44/2003). O tom, že faktury popsané ve skutkových větách soudů nižších stupňů byly fiktivní, a to ve smyslu předchozího bodu odůvodnění tohoto rozhodnutí (tedy i ve smyslu bodu 20. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), svědčí to, že dodavatelské společnosti fakticky nebyly nijak činnými a neprováděly žádnou obchodní činnost.

82. Tomu, zda byla nebo nebyla dodavatelskými společnostmi reálně dodána příslušná plnění, se věnoval soud prvního stupně v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že při posuzování viny jednotlivých obviněných řešil, zda dodavatelské společnosti byly skutečně fungujícími obchodními společnostmi, které v dané době vyvíjely činnost, měly statutární orgány, které se o tuto činnost skutečně zajímaly, zda tyto společnosti vytvářely zisk, který následně do rozvoje společnosti a dalšího jejího obchodování investovaly, zda vůbec měly vlastní zaměstnance, případně zda plnily objednávky svých klientů formou subdodavatelů a zda s těmito subdodavatelskými subjekty měly uzavřené řádné smlouvy či objednávky a především, zda veškerou svou obchodní činnost řádně zaznamenávaly v účetních dokladech a řádně odváděly daně. V případě většiny zainteresovaných obchodních společností tomu tak však nebylo. Statutárními orgány dodavatelských společností byli typičtí „bílí koně“, kteří od počátku věděli, že do chodu firmy nebudou moci zasahovat a ani to neměli v úmyslu. Věděli tedy, že jsou za úplatu najati pouze proto, aby buď podepisovali faktury nebo vybírali peníze z firemního účtu, případně obojí. Tyto osoby věděly, že předmětné firmy žádné dodávky vlastní činností nemohou plnit, protože nemají žádné zaměstnance. Poté, co na firemní účet těchto „dodavatelů“ byly poukázány peníze, byly navíc vzápětí tyto finanční prostředky v hotovosti bílými koňmi a dalšími osobami, které ovšem nebyly statutárním orgány dodavatelských firem, vybírány a najatými bílými koňmi byly vzápětí předávány dalším osobám, které trestnou činnost řídily. V některých případech dokonce tyto peníze byly zpět vráceny odběratelům.

83. Konkrétně pak lze odkázat na níže uvedený soupis ve věci provedených důkazů (některé usvědčují i jiné spoluobviněné a soudy nižších stupňů o nich pojednávají zejména stran těchto dalších spoluobviněných), které ve svém souhrnu a při jejich uvážení ve vzájemných souvislostech usvědčují obviněného, jako jednatele společnosti J. L. (která „obchodovala“ se společnostmi Activ Therm s.r.o., EUROassistance s.r.o. a Olkaria s.r.o., dále jako „Activ Therm“, „EUROassistance“ a „Olkaria“), z trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Z důkazů níže uvedených (jakož i z důkazů zmíněných pod body 95.-102. tohoto rozhodnutí), lze dovozovat také subjektivní stránku dané trestné činnosti.

84. Zkoumáním pevného disku notebooku „Microsoft Outlock Expres“ spoluobviněného E. znalec při vyhledávání konkrétních textových řetězců obsahující názvy dodavatelských a odběratelských společností zjistil, že disk obsahuje řetězce mimo jiné ke společnosti J. L., včetně faktur vydaných společností Activ Therm pro společnost J. L. (faktury k bodu XI./3.c) obžaloby, dále faktury k bodu XII./1.a), i faktura společnosti Activ Therm pro společnost J. L. za plnění ve výši 267 700 Kč ze dne 31. 1. 2008, která není součástí bodu XII./1.a). V notebooku spoluobviněného E. byly i fakturační programy dodavatelů, mj. společnosti Olkaria, včetně odběratele, společnosti J. L. Dále v něm bylo sice nalezeno i daňové přiznání k DPPO společnosti EUROassistance za rok 2004, kdy byl spoluobviněný E. skutečně jejím jednatelem, tento však na své počítačové technice vyráběl faktury společnosti EUROassistance i po datu 27. 6. 2005. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že spoluobviněnému E. jsou vyčítány chyby při vypracování fiktivních faktur v tom smyslu, že např. faktury pro společnost J. L. odpovídající např. bodům XI./3.c), ačkoliv měly být vystaveny v roce 2007, byly vystaveny spoluobviněným K. zprvu chybně dne 7. 5. 2009.

85. S těmito nálezy v notebooku koresponduje i výsledek domovní prohlídky u jmenovaného spoluobviněného, při níž byla zajištěna fakturace společnosti Olkaria na společnost J. L. na programování modulu v ceně 330 820 Kč. Naprogramování modulu je přitom opakovaně fakturováno společností Olkaria společnosti J. L. v bodě XI./1.c), stejně jako fakturace z roku 2007 společnosti Olkaria na společnost J. L. za naprogramování aplikace za 268 940 Kč. Naprogramování modulu je i v bodě XI./2.c) ze strany společnosti Olkaria. V souvislosti s body VII. – X. ohledně společnosti Olkaria, v níž spoluobviněný E. nebyl jednatelem, u něj byla nalezena značná řada dokumentů, včetně fakturace společnosti Olkaria na společnost J. L. z 10. 2. 2007 na částku 322 740,20 Kč, což odpovídá faktuře uvedené v obžalobě pod bodem XI./3.b), tj. faktuře č.

407. Je opět otázkou, proč tyto faktury ve svém počítači (a fakticky v tištěné podobě) u sebe tento spoluobviněný měl, když se společnostmi Olkaria ani J. L. neměl mít nic společného. Odpověď na tuto otázku lze nalézt v řadě pořízených odposlechů, z nichž vyplývá, že spoluobviněný E. na pokyny spoluobviněných Ch., Ch. a dalších osob převážnou část faktur sám vyhotovoval a krom toho měl i přístup k bezpečnostní schránce spol. EUROassistance.

86. Nebyl přitom důvod, aby byly ve výpočetní technice spoluobviněného E. zajištěny faktury pro odběratele J. L. vystavené společností Activ Therm, tedy společností, v níž nikdy nebyl tento spoluobviněný jednatelem a dále společností EUROassistance z doby, kdy rovněž nebyl jednatelem. Ostatně v jeho počítačové technice byly nalezeny textové soubory obsahující názvy prakticky všech dodavatelských a odběratelských společností. U spoluobviněného E. dála byly nalezeny plastové desky s fakturami společnosti Olkaria, přičemž spoluobviněný nikdy nebyl jednatelem ani této společnosti. Obdobné se týká mj. u něj nalezených faktur společnosti Olkaria na společnost J. L.

87. Také spoluobviněný K. vydal policii podklady, z nichž vyplývá, že ač nebyl jednatelem žádné dodavatelské společnosti, měl u sebe řadu dokumentů týkajících se mj. společnosti EUROassistance. Jednalo se o výpisy z účtů, faktury i další písemnosti, včetně razítka společností Activ Therm, EUROassistance a dalších. Spoluobviněný K. nebyl jednatelem těchto společností a neměl s nimi mít nic společného. Spoluobviněný navíc vydal kopie faktur výstavce EUROassistance, včetně jejich originálů, a to mj. faktur, které se vztahují k bodu XI. obžaloby (J. L.). Tyto faktury usvědčují nejen spoluobviněného K., ale i jednatele společnosti J. L., tedy i obviněného – vzhledem k tomu, že spoluobviněný K. neměl mít s žádnými z uvedených společností nic společného, neměl u sebe mít v době vyšetřování ani originály (i kopie) příslušných faktur. Ty měla mít ve svém účetnictví odběratelská společnost J. L. Z toho lze usuzovat na způsob „fakturace“ mezi údajně dodavatelskými a odběratelskými společnostmi, tedy i společností J. L.

88. Odkázat lze také na některé odposlechy, např. na rozhovor ze dne 11. 2. 2008 mezi spoluobviněnými R. a M., kdy M. v 9:22:38 hod. sděluje, že se pokoušel celý víkend dělat faktury na programu, který mu dal R., nejde mu to a dnes se to musí odevzdat. R. tvrdí, že program je od E. V 11:06:59 hod. R. volá M., jede k E. pro nově vypálené CD s programem, M. jede do Plzně, kde se chce potkat s E., protože potřebuje faktury odpoledne a vyhrožuje, že přijede Ch. V 11:12:18 hod. R. volá M. M. posílá emailem seznam podle kterého se musí udělat 11 faktur a k nim i příjmové doklady, R. potvrzuje, že to zařídí a odveze do Prahy do H. I. na recepci, nechá to v obálce. M. to má říct Ch. Ve 12:03:00 hod. M. emailem posílá R. naskenované podklady pro zpracování fakturace společnosti J. L. od společnosti Activ Therm. Tyto rozhovory ze dne 11. 2. 2008 svědčí o tom, že s jmenovanými spoluobviněnými (jakož i s dalšími spoluobviněnými, kteří v tomto zkráceném výčtu obsahu odposlechů uvedeni nejsou, neboť dovolací soud považoval za důležité odkázat pouze na ty, ve kterých figuruje společnost J. L., jejímž jednatelem byl obviněný) vědomě spolupracovala i společnost J. L. Pokud by tomu tak nebylo, spoluobviněný M. by z emailové adresy společnosti Activ Therm neposílal spoluobviněnému R. naskenované podklady pro zpracování fakturace společnosti J. L.

89. Zapojení společnosti J. L. do systému trestné činnosti pak dokumentuje především již zmíněný email ze dne 11. 2. 2008, jímž spoluobviněný M. posílá spoluobviněnému R. naskenované podklady pro zpracování fakturace společnosti J. L. od společnosti Activ Therm a připojuje text s čísly účtů a poznámku, že dvě splátky je nutno zaplatit ihned. V 16:32 hod. pak další spoluobviněný, a to N., který při této trestné činnosti byl prostředníkem mezi společnosti J. L. (k tomu více níže) a spoluobviněným Ch. (M. a dalšími), sděluje, že tyto platby šly na starý účet a platba z 16. 1. 2008 již na nové číslo účtu.

90. Jak vyplývá z přílohy uvedeného emailu, M. R. posílá faktury jak z bodu XII./1.a), tj. faktury z 8. 1. a 22. 1. 2008, tak i faktury z bodu XI./3.c), tj. faktury již z listopadu 2007. Právě i tato skutečnost (včetně výzvy k okamžitému zaplacení) jasně svědčí o tom, že k žádným řádným obchodům ve skutečnosti nedošlo a fakturace byla prováděna ex-post. Z toho následně vyplývá, že jednatelé společnosti J. L., tedy i obviněný, o tom musel vědět a vědomě se na páchání trestné činnosti podílet.

91. O tom, že šlo v případě společnosti J. L. o ryze účelovou fiktivní fakturaci, svědčí i výsledek domovní prohlídky u spoluobviněného R. U něho, přestože nikdy nebyl jednatelem společností Olkaria a Activ Therm, byly zajištěny mj. i čtyři faktury za plnění v částkách zcela (tj. do haléře) shodných s částkami za plnění uvedenými v bodě X./3.c) rozsudku, přičemž i data vystavení těchto faktur se s daty faktur v bodě X./3.c) shodují. Jediný rozdíl je v tom, že faktury nalezené u spoluobviněného R. jsou pro společnost J. L. od dodavatele Olkaria, zatímco v rozsudku, a tedy i v účetnictví společnosti J. L., je na těchto fakturách jako dodavatel uvedena společnost Activ Therm. Pokud by skutečně došlo k plnění proklamovanému těmito fakturami, je vyloučeno, aby dva různí dodavatelé za stejná plnění účtovali do haléře stejné ceny.

92. O zapojení společnosti J. L. do systému trestné činnosti svědčí i rozhovor spoluobviněných Ch. s Ch. ze dne 22. 6. 2008, kdy Ch. volá Ch. s tím, že jede do XY za M. Z., který po nich něco chce a upozorňuje Ch., že tam jsou další J. (J. L.). Ještě před tím, a to dne 20. 6. 2008 spoluobviněný N. volá Ch. s tím, že jsou „tam“ další tři platby, byly už desátého, Ch. má papíry hotové a jsou u podpisu. Ze zmíněného rozhovoru vyplývá, že pro společnost J. L. zařizoval spoluobviněný Ch. vyhotovení fiktivních faktur, které v dané chvíli měl u podpisu jednatel dodavatelské společnosti. Už z tohoto důvodu nemohlo jít o žádné řádné obchodování, tedy o žádné dodávky plnění. Stejné vyplývá i z telefonátu mezi spoluobviněnými Ch., Ch. a N., tj. z telefonátů ze dne 16. 10. 2008. A. Ch. volá Ch., Ch. pojede k Č. (Z. Č.) udělat papíry, aby to mohl odevzdat J. (N.) a P. (K.). J. (N.) volá Ch., Ch. pro něj bude mít všechno, papíry i to ostatní je zařízené. Právě z přehledu faktur a dat jejich vydání, včetně dat plateb odběratelů na účty údajných dodavatelských společností tak, jak vyplývá z výpisu těchto účtů a přehledu faktur, je jednoznačné, že rozhovory právě citované, v nichž je zmiňován spoluobviněný N. v souvislosti s výběry z účtu Activ Therm, se musely týkat dodavatelů společnosti J. L. Pro žádnou jinou společnost v uvedené době fiktivní faktury vydávány nebyly, přičemž v telefonátech se v této souvislosti zmiňují právě účty Activ Therm, tj. dodavatele společnosti J. L.

93. Dále pak lze připomenout logický závěr odvolacího soudu, že u společnosti J. L. podával daňová přiznání vždy pouze dovolatel, přičemž z porovnání daňových přiznání k DPH společnosti J. L. s cenou přijatých plnění z faktur uvedených v obžalobě je zřejmé, že faktury uvedené v obžalobě tvořily podstatnou část přijatých plnění přiznávaných v daňových přiznáních, tudíž si obviněný nutně musel být vědom, že jejich společnost taková plnění nikdy nemohla přijmout. S ohledem na dlouhodobost trestné činnosti, a tedy i dlouhodobost podávání příslušných daňových přiznání, si navíc obviněný nutně musel být vědom, že taková plnění jejich společnost nikdy nepřijala, nehledě na ostatní důkazy, včetně provedených odposlechů.

94. K subjektivní stránce dané trestné činnosti se pak vyjádřil odvolací soud také v bodě 21. odůvodnění svého rozhodnutí. Uzavřel, že je ve shodě se soudem prvního stupně zcela přesvědčen o míře zavinění ve formě úmyslu přímého, neboť bez naplnění takového stupně subjektivní stránky si míru zapojení do předmětné trestné činnosti nelze vůbec představit. Jedná se totiž o vysoce organizovanou a sofistikovanou trestnou činnost, kterou si lze jen velmi těžko představit bez vědomé (tj. úmyslné) spolupráce zúčastněných subjektů, resp. jejich odpovědných zástupců. To platí nejen pro osoby na samotném vrcholu celé hierarchie, ale i pro ty subjekty a jejich zástupce, u nichž je generován zisk z uvedeného nezákonného jednání, který je jediným účelem celé této složité a koordinované činnosti, tedy pro subjekty, reprezentované mj. dovolatelem, který uplatňoval jménem podnikatelského subjektu nárok na (neoprávněný) odpočet daně, tedy generoval výnos z trestné činnosti. Na tomto závěru nemíní nic měnit ani dovolací soud, když lze na naplnění subjektivní stránky usuzovat nejen z v předkládané věci provedených důkazů, které jsou uvedeny výše, ale také z důkazů níže rozebraných k námitce obviněného, kterou zpochybňoval postavení spoluobviněného N.

95. Podle obviněného z hovorů mezi spoluobviněnými N. a Ch. plyne pouze to, že komunikovali o způsobu, jak zkrátit daň tzv. dodavatelských společností. Neplyne z nich však, že se kdokoliv ze společnosti J. L. na daňovém podvodu podílel. Je navíc k neuvěření, že za čtyři roky neexistoval mezi objednatelem daňového úniku (J. L.) a najatými realizátory (spoluobviněný Ch. a spol.) ani jediný kontakt.

96. Kromě toho, že výhrady obviněného lze opět označit za polemiku s výsledky provedeného dokazování, při které obviněný prosazuje, a to za selektivního výběru těch důkazů, které svědčí v jeho prospěch a opomíjení usvědčujících důkazů, vlastní názor na to, jaké závěry z nich měly soudy činit, Nejvyšší soud připomíná následující.

97. Z odposlechů mj. vyplývá, že na trestné činnosti, a to i realizované prostřednictvím společnosti J. L., se podílel i spoluobviněný N. Konkrétně dne 20. 8. 2007 v 19:42:34 hod. Ch. volá Ch., kterému se zmiňuje kromě jiného i o papírech pro J. (N.). Dále dne 20. 11. 2007 spoluobviněný Ch. sděluje J. N. následující: „mám papíry, prachy ne, frajer je v blázinci (D. B.), ve čtvrtek ho vyzvednou a v pátek budou prachy, v pátek prachy budou, kdybych je měl dát já, papíry ti dám dneska“. Především pak dne 28. 11. 2007 spoluobviněný Ch. sděluje M. svoje obavy po schůzce s R. Rozhovor zní následovně: Ch. – „ale já potřebuju, já to mám, jeden papír tam akorát chybí, ale to nevadí, já bych ti dal alespoň tohleto, ať to máš u sebe, ale uvidíš sám, až se na to podíváme, mě to připadá ňáký trošku jiný zase úplně“, M. – „jiný?“, Ch. – „já ti to ukážu, uvidíš, zejtra“, M. – „prosím tě, jako že by to byla nějaká kopie?“, Ch. – „no, zejtra si to řeknem prostě, já si myslím, že to neodpovídá, ty čísla, jak by měly odpovídat“, M.c – „aha aha, jenom aby to tam bylo, aby to už dávno nebylo venku“, Ch. – „ne ne, to ne“, M. – „tak by to jinak bylo jiné“, Ch. – „víš co, já jsem čekal 4 hodiny“, M. – „to jako frajer (R.) už taky přestává makat nebo jak?“, Ch. – „ne ne, v pohodě, von měl dost věcí vyřídit, to zas jako v pohodě, ale, no zejtra si to řeknem osobně“, M. – „to je jasný, takhle je to na hovno, ty vole to je na pytel, tak zejtra volej“.

98. Z uvedené komunikace vyplývá, že spoluobviněný N. spolupracoval s Ch. a Ch. v případě spol. J. L. O tomtéž svědčí i odposlech ze dne 14. 12. 2007, v 9:29:07 hod., kdy Ch. volá Ch. Rozhovor probíhal následovně: Ch. – „bez nějakých drobných to tam dorazilo“, Ch. – „ještě by tam mělo být něco od J. (N.), na Áčku (Activ Therm, s.r.o.), včera mi to říkal“, Ch. – „mělo by tam být sedmosmjedna“, Ch. – „seshora (České Teplo, s.r.o.) by tam mělo být víc, to je asi od J.“. Tento odposlech souvisí s realizací trestné činnosti a výběrem z účtu dodavatelských společností v bodě XI./3.c). O stejné činnosti N. svědčí i konspirativní rozhovor obžalovaných Ch. a Ch. ze dne 26. 12. 2007, kdy Ch. volá Ch. a uvádí: Ch. – „hokej čtyři jedna, v kolik se ráno potkáme?“, Ch. – „kéž by, on mi bude volat, kdy tu bude, ještě tu bude něco vyřizovat“, Ch. – „od J. (N.) tam toho mělo být víc“, Ch. – „sečti mi to, napiš přesně kolik“, Ch. – „mám to u sebe, dám ti to“. Z odposlechů pořízených v roce 2008 vyplývá, že spoluobviněný N. spolupracuje s dalšími ještě aktivněji, o tom svědčí odposlechy od 5. 1. 2008 mezi Ch. a Ch.

99. Z telefonátu ze dne 9. 1. 2008 je patrné, že N. peníze související se společností J. L. dostává od obviněného Ch.. Dne 7. 5. 2008 pak Ch. volá J. (N.), J. oznamuje, že minulý týden byly odeslány tři (platby na účet Activ Therm). Z data odposlechu je zřejmé, že spoluobviněný N. oznamuje odeslané platby z trestné činnosti popsané v bodě XII./1.c) obžaloby. Podobně je tomu u odposlechu ze dne 14. 4. 2008 ve 22:53:36 hod., kdy Ch. volá spoluobviněného N. a potřebuje zkontrolovat číslo účtu Activ Thermu – N. nějaké má s tím, že jestli ho Ch. neměnil potřetí, tak bude pořád stejné.

100. O tom, že N. spolupracoval za úplatu svědčí odposlech ze dne 5. 5. 2008, kdy Ch. volá J. (N.), ptá se, zda šlo něco z J. (J. L.). J. potvrzuje, že něco šlo koncem týdne. Má zjistit přesně, co to je a kdy to šlo, zítra se spolu uvidí. V následném telefonu se Ch. N. ptá, zda to, co dostal, bylo v pořádku. O ex-post fakturách vyráběných pro společnost J. L. společností Activ Therm svědčí i odposlech ze dne 20. 5. 2008: J. (N.) volá Ch., minulý týden tam šla další (platba na účet Activ Therm), celkem tam jsou čtyři, Ch. udělá papíry.

101. O tom, že obžalovaný N. byl prostředníkem pro společnost J. L. svědčí i odposlech uskutečněný dne 2. 6. 2008 v 11:59:45 hod., kdy Ch. volá J. (N.) – pořád nemá peníze, J. jede pryč na týden, vyřídí, že je vše připravené a bude to po neděli – a ze dne 4. 6. 2008, kdy Ch. volá Ch. s tím, že von (M.) má jenom část (peněz), zbytek bude zítra. Ch. říká, že J. (N.) kvůli tomu přijel ze Slovenska, zítra se to musí udělat všechno.

102. Odvolací soud uvedl (což poukazuje i na skutečnost, že není pravdou, jak uvádí obviněný, že by se s touto jeho námitkou nevypořádal), že přestože v žádném z monitorovaných telefonátů se výslovně jméno ani jednoho jednatele společnosti J. L., tedy ani obviněného, neuvádí, nemůže tato skutečnost dovolatele zbavit trestní odpovědnosti. Odposlechy totiž jasně dokumentují fiktivní fakturaci pro společnost J. L. Současně totiž bylo zjištěno, že v rozhodné době dodavatelské společnosti EUROassistance, Olkaria a Activ Therm žádné práce nevykonávaly a byly to „prázdné firmy“. Ze znění plnění na těchto fakturách navíc vyplývá, že jde o dodávky poněkud „neuchopitelné“, jejich pozdější prokázání existence, anebo skutečného dodavatele by bylo ze strany finančního úřadu, natož soudu prakticky nemožné.

103. Ačkoli tedy neexistují odposlechy telefonátů dovolatele, právě na základě daňových přiznání a objednávek jím podepsaných, včetně důkazů, z nichž vyplývá, že nikdo žádná plnění pro společnost J. L. nezařizoval, a dále včetně všech dalších důkazů i odposlechů, podle nichž byl prostředníkem při trestné činnosti páchané prostřednictvím daňových přiznání společnosti J. L. spoluobviněný N., a dále s přihlédnutím k tomu, co vyplynulo z tvrzení spoluobviněného Š. (a dalších jednatelů dodavatelských společností) ohledně společnosti Activ Therm, tedy že společnost žádné služby dodávat nemohla, když neměla ani zaměstnance, lze uzavřít, že trestná činnost obviněného byla prokázána. Nejvyšší soud k tomu dodává, že pro závěr o vině dovolatele je tedy podstatné, že při vědomí fiktivnosti plnění, podepisoval příslušná daňová přiznání, přičemž toto jednání bylo součástí řetězce kroků více osob směřujících ke zkrácení daňové povinnosti nebo vylákání výhody na dani.

104. O vědomí fiktivnosti plnění přitom svědčí následující. U společnosti J. L., jak již ostatně zmíněno, podával daňová přiznání pouze dovolatel, přičemž porovnáním daňových přiznání k DPH s cenou přijatých plnění z faktur uvedených v obžalobě je zřejmé, že faktury uvedené v obžalobě tvořily podstatnou část přijatých plnění přiznávaných v daňových přiznáních. Obviněný si tedy musel být vědom, že jejich společnost taková plnění nikdy nemohla přijmout. Např. u daňového přiznání za prosinec 2008 společnost přiznala přijatá plnění v tuzemsku za 1,732 mil., přičemž součet faktur uvedených v obžalobě v tomto období činí částku cca 838 920 Kč. V daňovém přiznání ze dne 21. 2. 2007 přiznává společnost přijatá plnění v tuzemsku ve výši 3,059 mil. a součet faktur v uvedeném období tvoří částku 1,133 mil. U daňového přiznání podaného dne 20. 3. 2007 činí tam přiznaná plnění celkem částku 1,85 mil. Kč, přičemž faktury uvedené v obžalobě znějí z tohoto období na částku 1,4 mil. Kč apod. S ohledem na dlouhodobost trestné činnosti, a tedy i podávání příslušných daňových přiznání, si dovolatel musel být vědom, že taková plnění jejich společnost nikdy nepřijala, nehledě na ostatní důkazy, včetně provedených odposlechů, z nichž vyplývá, že při realizaci trestné činnosti byl prostředníkem mezi společností J. L. a spoluobviněným Ch. spoluobviněný N. Ten musel s jednateli společnosti J. L. spolupracovat, tudíž i dovolatel, naopak o spojení N. s dalšími spoluobviněnými musel vědět.

105. Kromě uvedeného, tedy kromě parafráze odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího lze dále odkázat také na body 143. – 159. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které pojednávají právě o usvědčujících důkazech týkajících se dovolatele a o jeho vědomém páchání dané trestné činnosti.

106. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.

107. Dovolatel se přitom v rozporu s tím, co je uvedeno v bodě 106. tohoto rozhodnutí, některými svými námitkami (námitkou, že nesouhlasí s tím, že jej z dané trestné činnosti usvědčuje obsah komunikace mezi spoluobviněnými M. a R. a námitkou, že skutečnost, že spoluobviněný K. měl kopie faktur výstavce EUROassistance usvědčují pouze tohoto spoluobviněného, nikoliv jeho) vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje jen na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování důkazní síly soudy provedených důkazů. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Taková argumentace ovšem není způsobilá založit řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ani jiného dovolacího důvodu).

108. Nejvyšší soud dále připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, konkretizoval. Pro splnění požadavků plynoucích ze zákonné úpravy dovolání je ostatně vyžadováno, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.

109. Za značně nejasně formulovanou lze přitom označit námitku, kterou dovolatel zpochybňuje naplnění kvalifikace podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku s tím, že pokračující trestná činnost je neprokázána, a proto u jednotlivých kvazi dílčích útoků popsaných v odvoláním napadeného rozsudku na DPH nepřesáhla částku 81 tis. Kč a za aplikace § 240 odst. 1 tr. zákoníku byly všechny kvazi dílčí útoky promlčeny. Touto námitkou se proto Nejvyšší soud nezabýval.

110. Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě 111. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která má dopadat na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, lze podřadit námitku obviněného, podle které soud prvního stupně určil výši škody na základě znaleckého posudku č. 23/2010 znalkyně Ing. Melcrové, která k němu však nebyla vyslechnuta, protože se na výslech nepřipravila. Tím mělo dojít mj. ke zkrácení jeho práva na obhajobu, když nemohl znalkyni vyslechnout a konfrontovat ji se závěry dalších, ve věci vypracovaných, znaleckých posudků. Dále lze pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu podřadit námitku týkající se obviněným zdůrazňované masivní nezákonnosti při opatřování důkazů.

112. K otázce procesní nepoužitelnosti důkazu lze předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

113. Nejprve tedy k obviněným namítané vadě znaleckého posudku v podobě nevyslechnutí znalkyně, která jej vypracovala, včetně jím namítaného zásahu do jeho práva na obhajobu.

114. Ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. uvádí, že pokud je k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Podle § 108 odst. 1 tr. ř. věta první, vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Podle § 211 odst. 5 tr. ř. lze místo výslechu znalce číst protokol o jeho výpovědi nebo písemný znalecký posudek jedině za podmínky (mimo jiné), že státní zástupce a obviněný s tímto postupem souhlasí. Tím je zaručeno právo stran trvat na osobním výslechu znalce a klást mu otázky. Strany v tomto smyslu spolupůsobí při objasňování okolností, které ze svého hlediska považují za podstatné pro rozhodnutí. U obviněného se přitom jedná o součást ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, které souvisí s právem na předvolání a výslech svědků podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež lze z tohoto hlediska vztáhnout v podobných případech i na znalce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 388/2021).

115. Z výše uvedeného plyne, že pokud v trestním řízení vznikne potřeba k objasnění podstatné složitější odborné otázky přibrat znalce, je nutné jej přibrat v této věci a poté jej buď v hlavním líčení vyslechnout, anebo případně za souhlasu stran a splnění dalších podmínek znalecký posudek podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečíst. Pokud je znalec před soudem vyslýchán, má obviněný (stejně jako další strany řízení) právo klást mu otázky (§ 215 odst. 1 tr. ř.).

116. Znalkyně Ing. Melcrová byla nejprve vyslýchána, jak uvádí i obviněný, na hlavním líčení dne 30. 1. 2019. Na něm byli současně přítomni i oba (v té době) obhájci obviněného. Znalkyně na začátku svého výslechu nejprve stvrdila závěr svých znaleckých závěrů a následně se na své znalecké posudky odvolala. Nutno dodat, že ohledně společnosti J. L. znalkyně vypracovala znalecké posudky dva, a to č. 23/2010 a č. 39/2011. Z dalšího výslechu znalkyně vyplynulo, že tato si ve své paměti „oživila“ pouze posudek č. 39/2011 a na posudek č. 23/2010 se, jak správně ve svém dovolání připomněl i obviněný, nepřipravila. Následně proběhl výslech znalkyně ze strany jednoho z obhájců obviněného. Ten znalkyni kladl mnohé dotazy, přičemž mj. uvedl, že spory ohledně správnosti znaleckých závěrů se týkaly právě posudku č. 23/2010, na který se znalkyně nepřipravila. Předseda senátu proto při hlavním líčení sdělil, že je chybou znalkyně, že přišla k výslechu nepřipravena, a proto ji bude muset předvolat k hlavnímu líčení znovu. Dále byl tedy u hlavního líčení dne 30. 1. 2019 řešen jen znalecký posudek č. 39/2011, přičemž i k němu byly znalkyni směřovány otázky ze strany obhájce obviněného. Jak však avizoval předseda senátu soudu prvního stupně, znalkyni následně předvolal k dalšímu hlavnímu líčení, a to za účelem výslechu k jejímu znaleckému posudku č. 23/2010. Uvedené hlavní líčení se konalo dne 14. 5. 2019 a obhájci obviněného byl opětovně dán prostor pro kladení dotazů znalkyni.

117. Není tak pravdou, že by znalkyně Ing. Melcrová nebyla ke znaleckému posudku č. 23/2010 řádně vyslechnuta proto, že nebyla na výslech připravena. Nedošlo tedy ani ke zkrácení práva na obhajobu obviněného tím, že by nemohl znalkyni vyslechnout a konfrontovat ji se závěry dalších, ve věci vypracovaných, znaleckých posudků. Obviněný (resp. jeho obhájce) tak mohl učinit (a také učinil) na následujícím hlavním líčení konaném dne 14. 5. 2019, ve kterém bylo pokračováno dne 15. 5. 2019, na které byla znalkyně znovu předvolána právě za tímto účelem. Pro úplnost lze dodat, že pokud znalkyně na hlavním líčení dne 30. 1. 2019 nedokázala odpovědět na otázky obhájce obviněného neznamená to, že by snad obhajobě bylo znemožněno znalkyni vůbec klást otázky.

118. Pokud pak jde o námitku týkající se „masivní nezákonnosti při opatřování důkazů“, která měla nastat tím, že – 1) policie zneužila institutu neodkladných úkonů realizovaných bez přítomnosti obhájce obviněného k vydání důkazů o jeho vině, které by neposkytl, kdyby věděl, že na jejich základě bude odsouzen, 2) odvolací soud čerpal údaje pro určení výše škody z důkazů pořízených zneužitím institutu neodkladných úkonů a 3) byla porušena zásada zákazu sebeobviňování, když soud prvního stupně jako důkazu užil informace, které poskytla policii J. L., jejímž je společníkem a byl i jednatelem – není z takové námitky patrné, o jaké konkrétní důkazy se má jednat. Nejvyšší soud proto opětovně odkazuje na bod 106. odůvodnění tohoto rozhodnutí a v něm zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle kterého dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

119. Nejvyšší soud proto neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, ani zásah do práva obviněného na jeho obhajobu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

120. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit námitku obviněného, že v jeho případě mělo dojít k posouzení skutku podle trestního zákoníku ve znění od novely zákonem č. 333/2020 Sb., neboť je pro něj příznivější. Dále pod něj lze podřadit argumentaci, že soud prvního stupně nesprávně sečetl úniky na DPH a úniky na DPPO, a to i přes to, že mezi úniky na DPPO existovaly roční pauzy, což vylučuje kvalifikaci skutku jako pokračující trestnou činnost.

121. K námitce užití nesprávného znění trestního zákoníku je nutno připomenout, že soud prvního stupně uznal obviněného vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Znění dané skutkové podstaty, jakož i trestní sankce za ní stanovené, přitom zůstalo i po novele zákonem č. 333/2020 Sb. stejné. Ke změně však došlo ve vztahu k hranicím výše škody uvedených v § 138 tr. zákoníku. Ve znění před uvedenou novelou se škodou velkého rozsahu rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč, po ní je za škodu velkého rozsahu považována škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.

122. Je sice pravdou, jak upozornil i obviněný, že podle § 39 odst. 8 tr. zákoníku, věta před středníkem, získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Uvedené pravidlo však neznamená, jak také uvádí obviněný, že „trest je úměrný výši způsobené škody“, ale jeho smyslem je „zavázat“ soudy nižších stupňů k tomu, aby při svém rozhodování zohlednily mimo jiné právě zištný motiv pachatele [viz Stanovení druhu a výměry trestu (§ 39) ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 146].

123. Pravidlo, na které však naráží obviněný lze nalézt v § 39 odst. 1 věta první, odst. 2 věta první tr. zákoníku. Podle uvedených ustanovení soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

124. Pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu bude mít význam zejména druh a intenzita způsobeného následku. Druh následku se odvíjí od charakteru zasaženého objektu, tedy zda byl zasažen život, zdraví, majetek, čest apod. Intenzitou je pak např. vážnost újmy na zdraví, rozsah újmy na cti či výše škody na majetku [viz Stanovení druhu a výměry trestu (§ 39) ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 59]. Výše škody je tedy zohledňována v rámci intenzity způsobeného následku.

125. Podle Ústavního soudu je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda by pro pachatele bylo příznivější použití pozdějšího zákona, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu (viz nález ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000).

126. Obecně lze říci, což naznačuje i obviněný, že s ohledem na změnu § 138 tr. zákoníku po novele zákonem č. 333/2020 Sb. by skutečně mohl být rozdíl v tom, zda obviněný překročí danou hranici výše škody dvojnásobně či čtyřnásobně (intenzita způsobeného následku). Na druhou stranu, obviněnému byl, ačkoliv byl „ohrožen“ trestní sazbou trestu odnětí svobody ve výši pěti až deseti let, uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let odložený na zkušební dobu ve stejné délce trvání. Jedná se tedy o trest nízko pod dolní hranicí trestní sazby, přičemž není pravděpodobné, že by snad soudy nižších stupňů, a to i při zohlednění, že obviněný způsobil škodu ve výši „jen“ dvakrát (nikoliv čtyřikrát) překračující hranici škody velkého rozsahu, uložily trest ještě níže pod jeho dolní trestní sazbu. Vzhledem k povaze vytýkané vady by tak ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v tomto konkrétním případě kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž vzhledem k bohaté komentářové judikatuře a rozhodovací praxi (viz výše) není otázka, která má být řešena, po právní stránce zásadního významu.

127. Nad rámec uvedeného je nutno poznamenat, že v předkládané věci soudy nižších stupňů ve svých úvahách o trestu násobek překročení hranice výše škody ani nezohledňovaly, tedy nečinily rozdíl v tom, zda obviněný hranici škody velkého rozsahu překročil dvakrát či čtyřikrát (skutečnost, že odvolací soud uvedl, že „také proto … neboť je mu přičítána jen dílčí část odsuzující části výroku napadeného rozsudku, byť rozsahem zkrácené daně přesahující více než dvojnásobně 10 000 000 Kč, nakonec Vrchní soud v Praze ke korekci právní kvalifikace nepřistoupil …“ nelze považovat za úvahu soudu o výši trestu). Tak se stalo zejména proto, že s ohledem na délku trestního řízení ve svých úvahách o výši trestu soudy aplikovaly § 58 tr. zákoníku a obviněnému mimořádně snížily trest odnětí svobody pod jeho dolní hranici. V důsledku uvedeného postupu, tedy i v důsledku toho, že soudy nezohledňovaly, kolikrát skutečná škoda překročila hranici škody velkého rozsahu, užití znění trestního zákoníku před novelou zákonem č. 333/2020 Sb. nemohlo být ani obviněnému v zásadě na škodu.

128. Pokud jde o námitku, jíž obviněný brojil proti posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující.

129. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

130. Z hlediska naplnění formálního znaku „blízké časové souvislosti“ pokračování v trestném činu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku je z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněný pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a další okolnosti.

131. Vedle toho je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004, uveřejněné pod č. 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého skutečnost, že u daně z příjmů fyzických osob (per analogiam lze hovořit o dani z příjmů právnických osob) zákon stanoví roční zdaňovací období, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že je vyloučeno naplnění zákonného znaku pokračování v trestném činu spočívajícího v „blízké souvislosti časové“ ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (nyní § 116 tr. zákoníku), pokud pachatel tuto daň zkrátí ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích.

132. V předkládané věci je obviněnému kladeno za vinu, že zkrátil daň z příjmu právnických osob ve zdaňovacím období roku 2005, 2006 a 2007, tedy ve třech po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích obdobích. S ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím bodě tohoto rozhodnutí tedy nelze soudům nižších stupňů oprávněně vyčítat, že posoudili jeho jednání jako pokračující trestný čin podle § 116 tr. zákoníku.

133. Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud sice shledal, a to stran námitky aplikace toho kterého znění trestního zákoníku, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uzavřel však, že případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Další námitky obviněného 134. Pod žádný z dovolacích důvodů pak nelze podřadit mj. námitku obviněného, že soudy nižších stupňů nevyhověly požadavkům stanoveným judikaturou Ústavního soudu a ESLP, když sice zmírnily jeho trest s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení, neučinily tak ale měřitelně. Soudy nižších stupňů od sebe navíc neoddělily kompenzaci vyplývající ze samotné nepřiměřené délky trestního řízení a kompenzaci vyplývající z neprofesionálního jednání soudkyně soudu prvního stupně.

135. Nejvyšší soud však konstatuje, že přestože takové námitky nejsou dovolacím důvodem taxativně vyjmenovaným v § 265b odst. 1 tr. ř., podle judikatury Ústavní soudu se dovolací řízení nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Z tohoto důvodu přezkoumal Nejvyšší soud také postup soudu nižších stupňů s ohledem na námitku nastíněnou v předchozím bodě tohoto rozhodnutí.

136. Nejprve je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, který vychází mj. právě z příslušné judikatury ESLP. V citovaném nálezu Ústavní soud uzavřel, že pokud trestní soudy zmírní trest s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení, musí tak učinit výslovně a měřitelně. U výslovného zmírnění trestu se vyžaduje, aby uznání porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo zřetelné a jasné (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 2005, Ohlen proti Dánsku, č. 63214/00, § 29 a § 30). To znamená, že je povinností trestních soudů uvést, kdy a v jaké fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení, včetně soudů, postupovaly v rozporu s právem na přiměřenou délku trestního řízení. Podle judikatury ESLP nestačí povšechné uznání porušení práva. Identifikace pochybení, resp. neodůvodněných průtahů v řízení je proto nezbytným předpokladem pro měřitelné zmírnění trestu. Pokud pak jde o měřitelnost kompenzace, je nutné, aby bylo z úvah trestních soudů zřejmé, k jakému konkrétnímu zmírnění trestu došlo, tedy aby soudy uvedly, jakou konkrétní podobu zmírnění trestu vybraly, a to v návaznosti na jimi zjištěné a uznané průtahy v řízení. Dříve než tak učiní, musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, pokud by věc skončila v přiměřené lhůtě. Teprve poté, co si soudy ujasní, jaký trest by uložily nebýt průtahů a jaké průtahy během trestního řízení nastaly, mohou přistoupit ke kompenzaci porušení práva, respektive zmírnění trestu.

137. K výše uvedené námitce obviněného Nejvyššího soud uzavřel, že této nelze přisvědčit, když zmírnění trestu s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení je v daných rozhodnutích, navíc pokud jsou vykládána ve vzájemných souvislostech, nejen výslovné, ale také měřitelné.

138. Pokud jde o první podmínku (výslovné zmírnění) spočívající v povinnosti trestních soudů uvést, kdy a v jaké fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s právem na přiměřenou délku trestního řízení, její splnění je patrné nejen z rozsudku Městského soudu v Praze (bod 178. odůvodnění), ale také z rozsudku Vrchního soudu v Praze (bod 27. odůvodnění). O splnění této podmínky však není sporu, když jej nerozporuje ani obviněný.

139. Nejprve k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099. Soud prvního stupně v něm připomněl, že v daném případě jde o velmi rozsáhlou věc, kdy původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 byl odvolacím soudem zrušen usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016 a 15. 4. 2016, sp. zn. 3 To 29/2014 a 3 To 23/2016, a městskému soudu bylo podle § 262 tr. ř. přikázáno, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Věc byla poté přidělena nové předsedkyni senátu, která však usnesením ze dne 28. 2. 2017 rozhodla, že je podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2013. Ta byla následně přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 42 T. S ohledem na obě usnesení vrchního soudu a důvody vyloučení původní předsedkyně senátu, muselo být veškeré dokazování před soudem prvního stupně provedeno znovu.

140. Obdobně odvolací soud vyčerpávajícím způsobem zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, včetně výkladu ve věci nastalých průtahů. Uvedl, že projednávaná trestní věc je velmi specifickou, zatíženou nejen průtahy, ale i bezprecedentním neprofesionálním chováním předsedkyně senátu soudu prvního stupně v původním složení, které nejen že vystavilo obviněné situaci ohrožující důvěryhodnost v soud a v soudní jednání, ale bylo zároveň na počátku zmíněných průtahů. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099, tak není prvním meritorním rozhodnutím ve věci. Tím byl rozsudek ze dne 26. 3. 2014, vyhlášený soudem prvního stupně ještě v původním složení senátu, přičemž se tak stalo cca jeden rok po podání obžaloby, tedy s ohledem na rozsah věci v přiměřené době. Ani přípravné řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Trestní stíhání obviněných bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahajováno policejním orgánem postupně od března 2010 a již během července až října 2012 bylo vyšetřování postupem podle § 166 odst. 1 tr. ř. skončeno. Dne 20. 2. 2013 byla u soudu prvního stupně podána obžaloba. Trestní věc tedy měla velkou šanci být skončena v odpovídajících a přiměřených lhůtách. Zmíněné neprofesionální chování předsedkyně senátu soudu prvního stupně v původním složení ale založilo a nejspíš i odkrylo podjatost této soudkyně vůči obviněným, na což nemohl odvolací soud k tehdy podaným odvoláním obviněných reagovat jinak, než že usneseními ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 To 29/2014, a ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 3 To 23/2016, původní napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že podle § 262 tr. ř. bylo nařízeno, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

141. Následovaly průtahy způsobené přidělením věci senátu, který objektivně nemohl rozhodovat, aby se nakonec věci ujal senát v posledním složení, který po nově provedeném dokazování, spojeném peripetiemi způsobenými i epidemií COVID 19, dospěl k napadenému rozsudku. Ten byl vyhlášen více než 11 let od zahájení trestního stíhání obviněných a více než 8 let od podání obžaloby. Veřejné zasedání k projednání odvolání obviněných před Vrchním soudem v Praze pak proběhlo dokonce téměř 11 let od podání obžaloby.

142. Stran měřitelnosti kompenzace je třeba nejprve připomenout, že první meritorní rozhodnutí v předkládané trestní věci, jak bylo ostatně uvedeno i výše, bylo vydáno již dne 26. 3. 2014, tedy zhruba rok po podání obžaloby. Tímto rozhodnutím, konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 48 T 3/2013, soud prvního stupně obviněnému podle § 24 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v délce pěti let a šesti měsíců. Vedle toho mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil i peněžitý trest v počtu 600 denních sazeb ve výši 600 Kč denní sazby, tj. celkem 360 000 Kč. Pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil i náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců a patnácti dnů. Následně v dubnu roku 2016 Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, dané rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že tato musí být projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tak učinil s ohledem na již několikrát zmíněné neprofesionální jednání předsedkyně senátu, jež ve věci v prvním stupni rozhodoval poprvé, které stálo na počátku průtahů v daném trestním řízení. Lze nicméně uzavřít, že první „kolo“ řízení před soudem, tedy jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu, proběhlo ve více či méně přiměřené době.

143. Při novém rozhodování Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099, odsoudil obviněného podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2006, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. K ukládaným trestům obecně, kromě výše zmíněné rekapitulace předchozího průběhu daného trestního řízení, uvedl, že průtahy nelze klást k tíži obviněným, kteří se na nich vesměs nepodíleli. Od spáchání trestné činnosti po řadu let vedli řádný život a k jejich osobám bylo zjištěno, že nebyli následně trestáni (s výjimkou spoluobviněného L.). Soud prvního stupně proto uzavřel, že samotné trestní řízení bylo pro většinu obviněných dostatečným ponaučením, a proto jim byly ukládány jen takové výchovné tresty, které nejsou bezprostředně spjaty se samotným výkonem. Vedle uvedeného soud prvního stupně připomněl požadavky, které na kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení klade ESLP (a to včetně skutečnosti, že zmírnění trestu musí být měřitelné a výslovné).

144. K obviněnému soud prvního stupně akcentoval, jaký trest (tresty) mu byl uložen původním rozsudkem vydaným v době od zahájení trestního stíhání ještě přiměřené. S ohledem na jeho druh a výměru, jakož i s ohledem na to, že existovaly relevantní důvody pro ukládání pouze výchovných trestů, uložil obviněnému trest nový (trest odnětí svobody podmíněně odložený na stanovenou zkušební dobu). Je přitom patrné, že daný soud se ztotožnil s trestem (tresty), který byl obviněnému uložen původním rozsudkem s tím, že pokud by nedošlo k průtahům v řízení, uložil by trest totožný. Z tohoto výroku o trestu při novém odsouzení také vycházel tak, aby bylo obviněnému kompenzováno nepřiměřeně dlouhé trestní řízení.

145. Následně Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 To 70/2022-24539, kromě toho, že zopakoval dosavadní průběh trestního řízení, uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen více než 11 let od zahájení trestního stíhání obviněných a více než 8 let od podání obžaloby. Veřejné zasedání k projednání odvolání obviněných před tímto soudem, pak proběhlo dokonce téměř 11 let od podání obžaloby. Odvolací soud proto přistoupil k novému rozhodnutí o uložených trestech, přičemž ve prospěch obviněných (mj. i dovolatele) ještě výrazněji zohlednil dosavadní délku trestního řízení a zmíněné bezprecedentní chování soudkyně. Nově také nastavil proporcionalitu mezi jednotlivými obviněnými podle účasti na celkové trestné činnosti. Je zjevné, že podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i pro změnu výše uložených trestů ze strany tohoto soudu, jsou skutečnosti uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, a tím i trestní sazby, z nichž vycházel Městský soud v Praze (viz výše) při vlastním ukládání trestu.

146. Jakkoliv lze tedy soudům nižších stupňů vytknout, že ve svých rozhodnutích výslovně podrobně nerozepsaly své úvahy týkající se toho, k jakému konkrétnímu zmírnění trestu došlo, nelze se ztotožnit s obviněným v tom, že by dané zmírnění trestu nebylo měřitelné. Soud prvního stupně si totiž nejprve ujasnil, jaký trest byl obviněnému uložen v době, kdy ještě o průtazích nemohla býti řeč, a s tímto se i přes zrušení daného rozhodnutí odvolacím soudem ztotožnil tak, že by jej, nebýt průtahů, uložil sám. V návaznosti na rozhodování soudu prvního stupně pak odvolací soud s ohledem na skutečnost, že do doby vydání jeho rozhodnutí opět uplynula nezanedbatelná doba, dále ještě trest uložený soudem prvního stupně zmírnil.

147. Pokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů od sebe při kompenzaci nepřiměřené délky řízení neodlišily samotné průtahy v řízení a neprofesionální jednání předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval jako první, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto skutečnosti od sebe ani striktně oddělit nelze. To proto, že, jak ostatně výše nastíněno, nežádoucí chování dané soudkyně stálo na počátku těchto průtahů, tedy průtahy v předmětném trestním řízení vycházely původně právě z chování této soudkyně, které bylo důvodem pro zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázání dané věci k novému projednání v jiném složení senátu.

148. Vedle toho pak nelze pod žádný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že byl odsouzen na základě vadné obžaloby, která se v průběhu trestního řízení nutně musela změnit, přičemž státní zástupkyně navíc na hlavním líčení dne 19. 3. 2018 přednesla pouze popis skutku, nikoliv její odůvodnění. Tato námitka, na rozdíl od té předchozí, kterou taktéž nebylo možno podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů, nemá potenciál ani k osvědčení závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu. Proto se k ní Nejvyšší soud již podrobněji vyjadřovat nebude, pouze krátce uvádí následující.

149. Podle § 206 tr. ř. předseda senátu po provedení úkonů uvedených v § 205 tr. ř. vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné. Státní zástupce přednáší obžalobu tak, že přečte její podstatný obsah (§ 177 tr. ř.), zejména označení státního zástupce, který podává obžalobu, jméno, příjmení a případně další identifikační údaje obžalovaného, vlastní žalobní návrh a jeho stručné odůvodnění včetně návrhů na provedení důkazů. Protože podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení je písemně podaná obžaloba (§ 2 odst. 8, § 180 odst. 1 tr. ř.), nemůže již státní zástupce v rámci přednesu obžaloby měnit ani doplňovat její obsah, zejména nemůže změnit osobu obžalovaného ani vymezení skutku, a jeho případné prohlášení o změně nebo doplnění obžaloby by bylo bez právních účinků [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2588].

150. Vzhledem k výše uvedenému je patrné, že v předkládané věci nemohlo, jak namítá obviněný, dojít při novém projednání věci ke změně obžaloby, a to i přes to, že někteří spoluobvinění byly rozsudkem soudu prvního stupně zproštěni, trestní věc spoluobviněného J. byla vyloučena k samostatnému projednání a trestní stíhání spoluobviněného B. bylo zastaveno. I přes uvedené skutečnosti totiž soud projednává (a v daném případě správně i projednal) danou trestní věc na základě jedné a téže obžaloby, která byla na počátku řízení před soudem, tedy i při původním projednání věci Městským soudem v Praze v roce 2014, podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení (v projednávané věci jde o obžalobu podanou dne 20. 2. 2013). Podstatné navíc je, že obviněný byl o podané obžalobě v souladu s § 176 odst. 1 tr. ř. řádně vyrozuměn (obiter dictum, tato byla před soudem prvního stupně přednesena opakovaně, když se jednalo o v pořadí druhé projednání věci). Proto ani nelze státní zástupkyni oprávněně vyčítat, že při hlavním líčení přednesla jen podstatné části obžaloby týkající se obviněných, jejichž skutky byly projednávány. Pro úplnost pak lze dodat, že k úpravě písemně podané obžaloby by mohlo dojít jenom v případě, že by soud projednávanou trestní věc vrátil státnímu zástupci k dalšímu prošetření. To se však v předkládané věci nestalo.

151. S ohledem na skutečnost, že obviněný může brojit pouze proti rozhodnutí, resp. výroku, je(n)ž se ho bezprostředně dotýká, tedy nemůže napadat rozhodnutí či výrok týkající se jiné osoby, je nutno doplnit, per analogiam je podstatné vymezení skutku, a přednes obžaloby, která byla podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení, vzhledem k samotnému obviněnému S. Nejvyšší soud přitom poslechem záznamu z hlavního líčení dne 19. 3. 2018 zjistil, že přednes obžaloby na tomto hlavním líčení se stran obviněného S. přesně shodoval s písemným zněním obžaloby podané dne 20. 2. 2013, a to včetně číselného označení bodů obžaloby, které popisují skutky, jichž se měl dopustit. Státní zástupkyně při přednesu obžaloby pouze vynechala jména těch obviněných, jichž se v té době obžaloba již netýkala (ať proto, že bylo jejich trestní stíhání zastaveno nebo proto, že byla jejich trestní věc vyloučena k samostatnému projednání). To však neznamená, že došlo ke změně obžaloby – pouze došlo, a to v souladu se zákonem, k tomu, že byl přečten její podstatný obsah. K dovolání A. Ch.

152. Pokud jde o dovolání obviněné Ch., Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že dovolatelka zamýšlela své námitky podřadit z části pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud však uzavřel, že argumentaci obviněné připadá v úvahu podřadit z části pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., z části je pak opět pod žádný z dovolacích důvodů podřadit nelze. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

153. K uplatnění uvedeného dovolacího důvodu (v první alternativě) obecně směřuje argumentace dovolatelky, podle které je závěr soudu o prokázání výnosu z trestné činnosti ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Tento závěr má být důsledkem vadného postupu v procesu dokazování, kdy odvolací soud nerespektoval základní zásady trestního řízení (konkrétně § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř.). Dále k jeho uplatnění směřuje nesouhlasná argumentace obviněné k závěru soudu, že pokud ona ani její manžel neměli v rozhodné době legální zdroj příjmů, nemovitosti musely být pořizovány z nelegálních příjmů. Tak soud uzavřel i přes to, že sama obviněná již dříve listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi věrohodně prokázala, že v rozhodné době měla vlastní majetek, ze kterého mohla (i její manžel) nákup nemovitostí hradit. Jedná se přitom o stejný okruh důkazů, které soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozsudku vyhodnotil v její prospěch. Soud tak nemohl dospět ke skutkovému zjištění ohledně prokázaného výnosu z trestné činnosti, o kterém nejsou pochybnosti. V její prospěch přitom svědčí také to, že soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích neuvádí jediný konkrétní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že její manžel inkasoval z tvrzené daňové trestné činnosti finanční prostředky minimálně v hodnotě kupní ceny nemovitostí, ačkoliv se jedná o základní podmínku trestnosti. Soudy tedy tvrdí, že konkrétní profit stačí pouze předpokládat, nikoliv prokazovat, což odporuje základním principům dokazování viny. Vedle toho skutečnost, že Městský soud v Praze po vynesení rozsudku soudu prvního stupně zrušil zajištění nemovitosti ve smyslu § 79f tr. ř. má svědčit o tom, že nelze dospět k jednoznačnému závěru o původu finančních prostředků, které byly použity na nákup nemovitostí.

154. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

155. Jak to již Nejvyšší soud učinil i výše (bod 106. a násl. tohoto rozhodnutí), i na tomto místě je ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. třeba poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému konkrétnímu důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.

156. Dovolatelka se přitom v rozporu s výše uvedeným vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje jen na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán, přičemž v původním trestním řízení (ve kterém byla obžaloby zproštěna) hodnotil soud prvního stupně, resp. jeho senát, provedené důkazy jiným způsobem než senát, kterému byla věc nakonec přidělena ve fázi trestního řízení po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud navíc obviněná uvádí, že soudy nižších stupňů měly k dispozici listinné důkazy a výpovědi svědků, ze kterých vyplynulo, že v rozhodné době měla vlastní majetek, ze kterého mohla hradit nákup daných nemovitostí, pak zároveň nespecifikuje, jaké konkrétní důkazy (ať už listinné či svědecké výpovědi) jsou ve zjevném rozporu s jakými konkrétními skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu. Obviněná ani nevysvětluje, v čem konkrétně tento zjevný rozpor spatřuje. Jinak řečeno, omezuje se v konečném důsledku na pouhé, obecné a paušální sdělení, že průběh dokazování, včetně hodnocení důkazů, byl v předkládané věci vadný, přičemž v původním řízení před soudem prvního stupně, na jehož výsledky se dovolatelka bez dalšího upíná, v důsledku čehož opomíjí argumentaci odvolacího soudu, byl soudem hodnocen v její prospěch. Nelze však přehlédnout, že původní zprošťující rozhodnutí, od kterého dovolatelka odvozuje svoji nevinu, bylo v minulosti zrušeno a právně neexistuje, a proto se jím Nejvyšší soud není oprávněn zabývat nebo jej užívat jako důkaz jakékoliv skutečnosti. Vedle toho pak dovolatelka prezentuje tvrzení založené na vlastním hodnocení důkazů. Taková argumentace sama o sobě nezakládá důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, natož pak zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Argumentace dovolatelky tedy, na místo toho, aby takový zjevný rozpor osvědčovala, jej spíše opomíjí.

157. Výše nastíněné námitky dovolatelky se nicméně nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními. Taková argumentace není způsobilá založit řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ani jiného dovolacího důvodu).

158. Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci Nejvyšší soud ani neshledal. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž jeho skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Přestože soudu prvního stupně lze oprávněně vytknout, že své hodnotící úvahy nevyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem, odvolací soud tento nedostatek v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně napravil, když nastínil – byť stručně, avšak dostatečně srozumitelně – nosné úvahy, které jej vedly k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí. Taktéž porušení zásad uvedených v § 2 odst. 2, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal.

159. Přestože v řízení byly provedeny důkazy (svědecké výpovědi a na ně navazující listinné důkazy), které mohou budit dojem, že vyvrací soudy nižších stupňů tvrzené skutečnosti, a naopak potvrzují její obhajobu, že zakoupené nemovitosti a další finančně náročné životní náklady byla schopna hradit sama, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud obhajobu obviněné přesvědčivě vyvrátil v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí. Z finančního šetření provedeného k obviněné a jejímu manželovi vyplývá, že obviněný Ch. byl v době páchané daňové trestné činnosti bez jakéhokoliv oficiálního příjmu, přičemž obviněná v této době sice byla vedena jako osoba samostatně výdělečně činná – opět však bez jakýchkoliv hmatatelných zisků. Kromě níže uvedených investic v podobě nemovitostí, a dále kromě běžných výdajů, které musela ona či její manžel vynaložit na chod domácnosti, činila obviněná i další výrazně nadstandardní nákupy u Louis Vuitton Praha. Kromě toho prováděla další nákladné investice, a to minimálně v roce 2006 v podobě vozidla Land Rover Range 3,0 (které bylo navíc pořízeno přes společnost EUROassistance s.r.o., která figuruje v celé daňové trestné činnosti) za částku téměř 2 mil. Kč či v roce 2007 v podobě vozidla Bentley 3W. K posledně zmíněnému vozidlu přitom Nejvyšší soud dodává, že ze spisového materiálu plyne, že to mělo být pořízeno za celkovou částku ve výši kolem 6 mil. Kč. Na své účty obviněná a její manžel směřovali masivní vklady v hotovosti. I pokud by soud vycházel z toho, že obviněná získala od svého otce v roce 1999 cca 10 mil. Kč na stavbu domu v XY, který následně prodala a z prodeje koupila nemovitosti jiné, nákupy níže uvedených nemovitostí nenavazují na inkaso peněz z prodeje domu v XY (k tomu podrobně viz níže). Naopak obhajobě, že obviněná prodala v roce 2001 svědku S. celkem 5 údajně cenných obrazů, za které získala 4,4 mil. Kč soud neuvěřil, a to mj. s argumentací, že způsob prodeje zde neměl nic společného s obchodem s cennými uměleckými díly, přičemž je absurdní, že svědek S. si na žádné další podrobnosti o těchto dílech nevzpomíná, a to navzdory tomu, že s ohledem na částky, které měl za díla vyplatit, by se muselo jednat o skutečná mistrovská díla renomovaných autorů. Odvolací soud pak stejně jako soudu prvního stupně neuvěřil ani verzi obviněné, že v období let 1999–2001 převzala od zesnulého J. V. finanční částku ve výši 13,5 mil. Kč pocházející od jejího zesnulého otce.

160. Soudy nižších stupňů tedy vycházely ze skutkového základu, že ani obviněná, ani její manžel neměli v rozhodné době žádné legální příjmy (kromě příjmu z prodeje domu v XY, které však nenavazují na nákup příslušných nemovitostí, viz bod 161. či 166. odůvodnění tohoto rozhodnutí), přičemž neuvěřily ani tomu, že měli k dispozici finanční prostředky získané v minulosti. Pokud pak jde o příjmy jejího manžela, odvolací soud navíc nikoliv nelogicky uzavřel, že vzhledem k vysoké vůdčí pozici v hierarchii osob, které se trestné činnosti, za kterou byl její manžel pravomocně (a proto je možno vycházet ze závěru, že se příslušné daňové trestné činnosti i dopustil) odsouzen, účastnily, si nelze představit, že by neměl odpovídající míru účasti na výnosu z této rozsáhlé daňové trestné činnosti či že by se na trestné činnosti podílel dokonce nezištně. Ve svém souhrnu tak soudy nižších stupňů učinily závěr, že obviněný Ch. sám nebo prostřednictvím obviněné, jako své manželky, převáděl výnosy z trestné činnosti na jejich účty a část výnosu investoval do nákupu předmětných nemovitostí, přičemž jejich hodnota zdaleka nedosahuje výše výnosu, který měl obviněný Ch. z předmětné daňové trestné činnosti. Nejvyšší soud dodává, že takto soudy nižších stupňů učinily s vědomím, že trestná činnost, kterou obviněný Ch. spáchal spolu s dalšími spoluobviněnými, spočívala ve zkrácení daně a vylákání výhody na dani v celkové výši 70 283 488 Kč. V tomto duchu je pak třeba nahlížet i na níže popsanou argumentaci odvolacího soudu, kterou rozvinul ke svému skutkovému zjištění ohledně legalizace výnosů z trestné činnosti vzhledem k jednotlivým nemovitostem.

161. K nim odvolací soud uvedl, že to jsou především závěry finančních šetření, které obviněnou usvědčují, když v návaznosti na kupní smlouvy k předmětným nemovitostem byly opatřeny i výpisy z účtů obviněné, a to s tím, že se soudy nižších stupňů soustředily zejména na způsob, jakým byly tyto nemovitosti hrazeny ve vztahu k pohybům na účtech. K jednotlivým nemovitostem pak shrnul následující. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./1), tedy nemovitosti v XY, obviněná sice smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na tyto nemovitosti podepsala již 15. 7. 2004 (tedy před datem zahájení trestné činnosti spoluobviněného Ch.), to ale nemůže nic měnit na závěru, že byly financovány z výnosu z trestné činnosti jejího manžela, když je obviněná fakticky koupila až 10. 1. 2006 (tedy v období páchání jeho trestné činnosti) za celkovou částku 6 368 269 Kč. Kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy z účtu obviněné č. XY, kam dne 4. 7. 2005 (rovněž v období páchané daňové trestné činnosti) vložila částku 3 300 000 Kč v hotovosti. Nemovitost pak byla splacena dalšími splátkami na základě vkladů, které provedla opět v hotovosti na svůj účet v období od 31. 8. 2005 do 6. 12. 2005. Fakt, že nemovitost si měla rezervovat ještě před obdobím, které je vymezeno jako doba páchání trestné činnosti jejím manželem, je irelevantní. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./2), tedy nemovitosti ve XY, ty zakoupil manžel obviněné na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2007 za celkovou kupní cenu 3 049 730 Kč, kterou uhradil před podpisem smlouvy, a následně dne 4. 8. 2008 převedl na základě darovací smlouvy na svou manželku, tedy obviněnou. Protože obžalovaný tyto nemovitosti pořídil v období páchané daňové trestné činnosti, i v tomto případě jde o nemovitosti, které jsou výnosem z trestné činnosti. Pokud jde o nemovitosti ad B) XIV./3), tedy nemovitosti v XY, kupní cena byla obviněnou uhrazena před podpisem kupní smlouvy převody na účet prodávajícího, přičemž těmto převodům vždy předcházely vklady v hotovosti na účet obviněné, vesměs ve výši 500 000 Kč, a to ve dnech 15. 9. 2006, 29. 9. 2006, 7. 5. 2007 a 18. 12. 2007 (opět v období trestné činnosti Ch.), přičemž z výpisů z účtu bylo zjištěno, že peníze na účet vkládala jak sama obviněná, tak její manžel. Ten vložil na její účet celkem osm vkladů, vždy ve výši 500 000 Kč. K argumentaci obviněné, že kupní smlouvou ze dne 23. 5. 2006 prodala rodinný dům v XY, aby si následně rezervovala 23. 8. 2006 u společnosti Ingeko předmětný byt v XY, a přitom předložila uvedenou kupní smlouvu, pod níž je vyznačeno datum 23. 5. 2006, odvolací soud uvedl, že kupní cena za nemovitosti v Lipencích ve výši 8 500 000 Kč byla podle výsledků provedeného dokazování kupujícím splacena již v listopadu roku 2005, nikoliv po předložení smlouvy ze dne 23. 5. 2006. Jinak řečeno, platby kupní ceny za předmětnou nemovitost v XY nenavazují na příjem peněz z prodeje nemovitosti v XY, a také nebyly hrazeny převodem z účtu obviněné, nýbrž v přímé návaznosti na dané vklady hotovosti. Pokud mezi těmito vklady bylo i osm vkladů od manžela obviněné, pak okolnost, že se jednalo o vklady učiněné v době, kdy měl výnosy z daňové trestné činnosti jen podtrhuje, že předmětné nemovitosti mají původ právě v ní. Nakonec i nemovitost ad B) XIV./4), tedy pozemek v XY, byl zakoupen v období, kdy manžel obviněné páchal předmětnou daňovou trestnou činnost, přičemž v souladu s tím, co je uvedeno v předchozích bodech tohoto rozhodnutí soudy nižších stupňů přihlížely ke skutečnosti, že žádný příjem jak obviněná, tak její manžel neměli, přičemž (jak uvedeno výše) jejich obhajobě znějící v tom smyslu, že měli k dispozici peníze, které získali v minulosti, neuvěřily.

162. Pokud navíc obviněná uvádí, že soudy nižších stupňů nepřipouští jinou variantu než že všechny finanční prostředky, které byly použity na nákup nemovitostí, byly výnosem z trestné činnosti, resp. že nemovitosti musely být pořizovány jedině z nelegálních zdrojů, pak je třeba upozornit, že je nadto irelevantní, zda byly nemovitosti z peněz získaných z trestné činnosti pořízeny výlučně nebo pouze zčásti, neboť spáchání daného trestného činu (které spočívá, a to jak podle trestního zákona, tak podle trestního zákoníku, v samotném umožnění jinému zastřít původ, podstatně ztížit nebo znemožnit zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem) je podmíněno již převedením či vložením finančních prostředků na účet obviněné, která s takovým projevem či vkladem neprojevila nesouhlas v podobě jeho vybrání z účtu a vrácení jejich původci. Tím spíše to platí, pokud obviněná tyto finanční prostředky „přetavila“ v jiná aktiva (shora uvedené nemovitosti pod body 1., 3. a 4.) či přijala výnos již transformovaný v jinou majetkovou hodnotu (darovaná nemovitost uvedená pod bodem 2.).

163. K výše uvedenému Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud soudy nižších stupňů neuvěřily obhajobě obviněné v tom smyslu, že měla k dispozici finanční prostředky, které získala od svého otce, případně prodejem obrazů, které dostala od svého otce, nemá, a to s přihlédnutím k níže uvedeným skutečnostem, důvod uzavřít jinak.

164. Nejprve k obrazům, které měla obviněná získat od svého otce (o čemž však shodou okolností nemá manželka otce obviněné žádné znalosti), a tyto dále prodat svědkovi S., Nejvyšší soud uvádí, že tvrzení odvolacího soudu, že si svědek nepamatoval podrobnosti k těmto obrazům, není zcela přesné, neboť evokuje, že svědek ve své výpovědi k obrazům neřekl mnoho. Pravdou však je, že svědek k samotným obrazům a okolnostem jejich koupě uvedl relativně obsáhlé množství informací. Na druhou stranu je třeba uvést, že i přes uvedené zůstává Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem v tom směru, že obhajobě obviněné a tvrzení svědka neuvěřil. Je totiž minimálně podivuhodné, že svědek, který se již přes 25 let zabývá uměním a tvoří jeho rozsáhlou sbírku, si i přes relativně obsáhlé vzpomínky na samotné obrazy, techniku jejich zpracování (olejomalba s tím, že jeden z obrazů byl malovaný unikátní technologií, a to špachtlí) a na samotný prodej již nevzpomíná, kdo byl jejich autorem. To navíc s přihlédnutím k tomu, že svědek uvádí, že obrazy jsou pojištěny jako součást pojištění kulturní památky v XY (historické stavby, jíž je svědek majitelem), přičemž pojistná hodnota činila 29 600 000 Kč, tedy hodnota, za kterou svědek koupil obrazy (4 400 000 Kč) tvoří značnou část celkové pojistné hodnoty kulturní památky. Výmluvným se také zdá být skutečnost, že svědek uvedl, že se mu podařilo dohledat fotokopie obrazů, avšak krátce před výslechem mu kdosi vykradl auto, a to včetně všech dokladů a záložních zdrojů, na kterém byly mimo jiné i fotokopie obrazů.

165. Ani obhajobu obviněné, která spočívá v tom, že v průběhu let 1999–2001 dostala od pana V. průběžně finanční obnos v celkové částce cca 13,5 mil. Kč Nejvyšší soud nepovažuje za uvěřitelnou. O tom, že otec obviněné (pan D.) měl nějaké peníze půjčit či uložit pro pozdější výplatu u pana V. nevěděla ani manželka otce obviněné, paní D., ani syn pana V., pan M. V. Ten navíc vypověděl, že spolu se svým otcem byli nejen rodina, ale také spolu podnikali. Věděli tedy o vzájemných aktivitách a činnostech, a proto nepovažuje za pravděpodobné, ačkoliv to úplně nevylučuje, že by se mu otec s výplatou 13,5 mil. Kč pro obviněnou, kterou navíc svědek ani nezná, nesvěřil. Vedle toho se svědkyně M. vyjádřila v tom smyslu, že otec obviněné, pan D., nebyl za života zvláště majetným, což jí měl sdělit její strýc, pan N. Svědek N. k tomuto dále uvedl, že s otcem obviněné podnikal, vklad do společnosti však musel učinit sám, protože pan D. zápasil s penězi, přičemž jeho mzda (která měla podle pana N. činit cca 15 000 – 17 000 Kč měsíčně) nedostačovala způsobu jeho života. Přestože rád lidi zval a hostil, sám měl finanční problémy. Svědek N. sám panu D. asi dvakrát či třikrát cca 10–15 tis. Kč půjčil (on mu je vždy následně vrátil). Pokud jde o paní D., ta sice vypovídala v tom směru, že se s manželem měli dobře (jezdili na různé zahraniční dovolené), na druhou stranu také uvedla, že po jeho smrti (XY) po něm nezůstala objemná pozůstalost, když jeho dětem vyplatila při jejím vypořádání cca 200 000 Kč. Pokud pak jde o vkladové certifikáty, kterými chtěla obviněná doložit, že její otec měl před smrtí prostředky, které mohl dát panu V. tak, aby je následně obviněné vyplatil, je třeba připomenout, že je sice pravdou, že součástí spisového materiálu je i přípis Banky Bohemia, podle něhož měly být k výplatě připraveny vkladové certifikáty v celkové nominální hodnotě 20 500 000 Kč (+ úroky po odečtení daně z úroku), tento přípis je však datován ke dni 11. 2. 1994, tedy je z období 5 a půl roku před tím, než došlo k úmrtí otce obviněné a nevypovídá ničeho o tom, zda po smrti pana D. mohlo dojít k výplatě finančních prostředků ve výši cca 13,5 mil. Kč obviněné ze strany pana V.

166. Nezpochybnitelný je nicméně příjem ve výši 8 500 000 Kč, který obviněná získala prodejem domu v XY svědku K. Příjem těchto finančních prostředků (záloha ve výši 1 000 000 Kč ze srpna 2005, jak tvrdí obviněná, a uhrazení zbytku kupní ceny ve dvou splátkách do konce listopadu 2005) však, jak uvedl odvolací soud, nenavazuje na nákup nemovitostí v XY, o nichž obviněná tvrdí, že byly financovány právě z prodeje tohoto domu. Naopak, platby za nemovitost v XY navazují na vklady hotovosti na účet obviněné, a to jak z její strany, tak ze strany jejího manžela. V době, kdy obviněná inkasovala finance od svědka K. však také vedla finančně nákladný život, když za značné částky nakupovala např. u Louis Vuittona. Později (v letech 2006 a 2007) si koupila také dvě drahá vozidla v celkové hodnotě ve výši několika milionů korun. Vedle toho i další své životní náklady tak obviněná musela z nějakého příjmu financovat. Z daňových přiznání za rozhodná období přitom není patrné, že by měla jakýkoliv významnější příjem, např. z pronájmu nemovitostí, ze zaměstnání apod. Pokud pak soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě manžela obviněného, kterou předestřel v rámci daňové trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, nelze jim klást k tíži, že mu neuvěřily ani jeho obhajobě v tom smyslu, že měl mít finanční prostředky z Dominikánské republiky, když o jejich reálnosti ani neexistují žádné důkazy.

167. Za takové situace a dále vzhledem ke všem skutečnostem výše uvedeným tak nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat jejich závěry v tom smyslu, že obviněná ani její manžel nemohli mít legální finanční prostředky, kterými by financovali nákup předmětných nemovitostí. Jinak řečeno v předkládané věci ničeho nesvědčí o tom, že by snad skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků dané trestné činnosti byla v rozporu, natož pak v rozporu extrémním, s ve věci provedenými důkazy.

168. Nejvyšší soud pak dodává, že vedle toho jsou všechny údajné legální zdroje manželů Ch. stiženy mimořádnou souhrou náhod, která je zpochybňuje jak jednotlivě, tak (a to tím spíše) v jejich souhrnu. Především kumulativní dopad „ospravedlnění“ existence vlastních finančních prostředků (např. že pan D. měl podle dalších svědků „zápasit“ s penězi, přičemž v dědickém řízení po něm v pozůstalosti nezbylo téměř ničeho, ale zároveň měl přes pana V. nechat dceři 13,5 mil. Kč, o nichž syn pana V. nic nevěděl, a dále měl pan D. zanechat dceři cenné obrazy, ohledně jejichž nákupu trpí jejich nabyvatel, pan S., selektivní amnézií, ten navíc uchovával doklady k nákupu v autě, které mu ke vší smůle někdo vykradl, a dále, že pan Ch. vydělal v Dominikánské republice obrovské množství peněz, o kterých prakticky nikdo nemá žádné bližší povědomí) přesouvá obhajobu obviněné z roviny varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné.

169. Pokud pak obviněná namítá, že soudy neuvádí žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že její manžel fyzicky inkasoval z daňové trestné činnosti finanční prostředky minimálně v hodnotě kupní ceny nemovitostí, tedy svůj závěr o prokázaném majetkovém výnosu pouze dovozují a uvádí, že konkrétní profit stačí pouze předpokládat, nikoliv prokazovat, nelze se ani s takovou námitkou ztotožnit.

170. Prvotně je třeba si uvědomit, že závěr o legalizaci výnosů z trestné činnosti se odvíjí od skutečnosti, že manžel obviněné, M. Ch., byl uznán vinným v předkládané věci specifikovanou daňovou trestnou činností. Protože je navíc ohledně něj dané rozhodnutí v době rozhodování Nejvyššího soudu pravomocné, je třeba na něj pohlížet, a to i v souladu s principem presumpce neviny, jako na osobu touto daňovou trestnou činností vinnou. Pokud je tedy výrok o vině manžela obviněné pravomocný, přičemž obviněná prokazatelně neměla v rozhodné době žádné příjmy a soudy nižších stupňů neuvěřily její obhajobě, že mohla mít k dispozici finanční prostředky z minulosti (viz výše), a i přes tyto uvedené skutečnosti obviněná a její manžel, jehož obhajobě, že měl peníze z Dominikánské republiky soudy taktéž neuvěřily (viz bod 167. tohoto rozhodnutí), v době daňové trestné činnosti M. Ch. vkládali objemné finanční prostředky na účty obviněné, pak nelze soudům nižších stupňů oprávněně vyčítat jejich závěr, že peníze vkládané na účty obviněné musely pocházet právě z trestné činnosti jejího manžela. Nutno je pak také znovu připomenout, že škoda způsobená daňovou trestnou činností, za níž byl manžel obviněné pravomocně uznán vinným, se vyšplhala až na částku ve výši zhruba 70 mil. Kč, přičemž podle skutkové věty měl manžel obviněné zastírat původ části svého majetkového prospěchu ve výši nejméně 17 335 110 Kč, tedy v částce několikanásobně nižší, než byla reálná škoda způsobená daňovou trestnou činností. Z tohoto důvodu je možno závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze uvěřit, že manžel obviněné daňovou trestnou činnost páchal bez jakéhokoliv podílu na finančním prospěchu v podobě způsobené škody, považovat za závěr logický, který není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a který má svůj nezpochybnitelný základ.

171. Nelze se pak ztotožnit ani s námitkou obviněné, že by snad zrušení zajištění nemovitostí ve smyslu § 79f tr. ř. ze strany soudu prvního stupně zároveň znamenalo jakési vyjádření pochybností tohoto soudu o původu prostředků na nákup nemovitostí. Tuto námitku navíc není ani možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první (či jiné) alternativě, neboť usnesení o zrušení zajištění nemovitosti, na které obviněná odkazuje, nelze považovat za důkaz, který by soudy v předkládané věci jakkoliv provedly, hodnotily a následně jej zohlednily v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinou.

172. Obiter dictum se podle § 79f tr. ř. zajištění věci zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí. Osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

173. Obviněná v souladu se svým právem uvedeným v § 79f tr. ř. soud prvního stupně požádala o zrušení zajištění předmětných nemovitostí, a to mj. s argumentací, že zajištění nemovitostí není třeba, neboť pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosavadní zajištění bylo oprávněné, rozhodl by o zajištěných věcech meritorně, což se však nestalo. Soud prvního stupně následně, a to usnesením ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, rozhodl o zrušení zajištěných nemovitostí s tím, že obviněné nebyl uložen trest propadnutí věci, resp. nebyla ji uložena ani povinnost k náhradě škody nebo ochranné opatření. Soud prvního stupně dále uvedl, že s ohledem na to, že zajištění trvá více jak 10 let a v současnosti není možné konkrétně zdůvodnit a podložit, a to i vzhledem k meritornímu rozhodnutí ve věci, že zajištění je stále potřebné a nezbytné, je nutno rozhodnout o zrušení zajištění.

174. Jinak řečeno ke zrušení zajištění předmětných nemovitostí došlo v návaznosti na to, že dané zajištění již nebylo nutné, a to proto, že soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 T 3/2013-24099, obviněné úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, nikoliv trest propadnutí věci (a dále ji nebyla uložena ani povinnost k náhradě škody či ochranné opatření). Soud prvního stupně se tedy (jak uvádí i státní zástupce) při zrušení zajištění nemovitostí nijak nevyjádřil k otázce, zda jsou zajištěné nemovitosti výnosem nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, a ani v tomto směru neprováděl žádné dokazování.

175. Nadto, jak opět uvádí státní zástupce, dané usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 48 T 3/2013, ani nenabylo právní moci, neboť jej příslušná státní zástupkyně napadla stížností (č. l. 24348), která má odkladný účinek (§ 79f odst. 4 tr. ř.).

176. Rozhodnutí o zrušení zajištění nemovitosti tedy vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nelze považovat za důkaz o nejednoznačné důkazní situaci v předkládané věci, za které by nebylo možno rozsudky soudů nižších stupňů považovat za správné a učiněné v souladu se zákonem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

177. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je pak možno podřadit námitky obviněné, že výrok o propadnutí věci je v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když v napadeném rozsudku absentuje řádné odůvodnění naplnění podmínek trestu propadnutí věci, dále, že nebylo prokázáno, že propadlé nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, že odvolací soud při aplikaci § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval primární účel trestu, kterým je odebrání zisků z trestné činnosti nebo zabránění páchání obdobné trestné činnosti pomocí propadlé věci a nakonec, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, když soud přistoupil k naprosto likvidačnímu trestu, a to navíc za situace, kdy pro uložení tohoto trestu nejsou splněny zákonné podmínky.

178. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, může soud uložit trest propadnutí věci, pokud je věc zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti je podle § 135b odst. 3 tr. zákoníku věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.

179. Odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když se jedná o věci, které jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, tedy hodnotě předmětných nemovitostí, zanedbatelná.

180. Přestože lze připustit, že odvolací soud mohl být při konstatování naplnění zákonných podmínek uložení trestu propadnutí věci o něco podrobnější, je patrné, že za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti považoval nemovitosti, které se staly předmětem trestu propadnutí věci. To vyplývá mj. z bodu 24. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde odvolací soud vysvětluje, proč dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly obviněnou pořízeny (i kdyby jen zčásti) právě za finanční prostředky z daňové trestné činnosti jejího manžela. Jak uvedl státní zástupce, za bezprostřední výnos z trestné činnosti je nutno považovat peněžní prostředky získané daňovou trestnou činností, které obviněná (a její manžel) použila na nákup daných nemovitostí, které naopak představují zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Na tomto místě je opětovně třeba připomenout, že manžel obviněné spolu s dalšími spoluobviněnými způsobil daňovou trestnou činností škodu ve výši zhruba 70 mil. Kč. Cena pořízených nemovitostí přitom činí cca 17 mil. Kč (i podle skutkové věty manžel obviněné zastíral původ části svého majetkového prospěchu ve výši nejméně 17 335 110 Kč). Zapomenout pak nelze ani na skutečnost, že soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového základu, že obviněná ani její manžel neměli v rozhodné době žádný příjem a neuvěřili jim ani jejich obhajobu, že mají k dispozici finanční prostředky získané v minulosti (resp. pokud již je měli, jako např. v případě profitu z prodeje domu v XY, tyto nenavazují na nákup nemovitostí specifikovaných ve výroku o trestu propadnutí věci), tedy neměli kromě výnosu z daňové trestné činnosti žádné finance, které by mohli na nákup předmětných nemovitosti vynaložit. Výsledky dokazování tedy svědčí o tom, že hodnota bezprostředního výnosu z trestné činnosti nemohla být ve vztahu k hodnotě jednotlivých nemovitostí tvořících zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Lze proto opět ve shodě se státním zástupcem uvést, že soudy se kromě jiného zabývaly také okolnostmi nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví obviněné, majetkovým poměrům obviněné a jejího manžela a u každé jednotlivé nemovité věci zkoumaly, zda splňuje podmínky pro uložení trestu propadnutí věci (opět viz zejména bod 24. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Závěry soudů nižších stupňů tak nejsou ani v rozporu s judikaturou, na kterou obviněná odkázala. Obviněné tedy byl uložen druh trestu, který zákon připouští, přičemž tento odpovídá všem zákonným požadavkům.

181. Lze proto uzavřít, že o tom, že všechny propadlé nemovitosti byly, byť jen zčásti, nabyty za peněžní prostředky pocházející z daňové trestné činnosti nevznikají důvodné pochybnosti, přičemž byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

182. Pokud pak obviněná k výroku o trestu namítá, že nebylo prokázáno, že propadlé nemovitosti jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pak je nutno upozornit, že tato námitka se v zásadě překrývá s obdobnou námitkou vznesenou k výroku o vině, a proto Nejvyšší soud odkazuje na svojí argumentaci podrobněji rozebranou v bodech 169. a 170. odůvodnění tohoto rozhodnutí, kde se vypořádal s obdobnou námitkou obviněné (tedy, že neexistuje konkrétní důkaz, že její manžel fyzicky inkasoval v souvislosti s daňovou trestnou činností finanční prostředky), která byla vznesena právě k výroku o vině.

183. Nelze se pak ztotožnit ani s námitkou obviněné, že odvolací soud při aplikaci § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval primární účel trestu, kterým je odebrání zisků z trestné činnosti nebo zabránění páchání obdobné trestné činnosti pomocí propadlé věci, nikoliv represe jednotlivce skrze postih na majetku.

184. Z bodu 27. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že předmětné nemovitosti, jako majetek získaný z výnosu z trestné činnosti, byly obviněné zabrány právě za účelem odebrání zisku z trestné činnosti. Vedle toho je nutno poznamenat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, je sice účel trestu propadnutí věci primárně zábranný, to však znamená nikoliv výlučně zábranný, tedy represivní účel daného trestu nemusí být z úvah soudů nižších stupňů zcela vyloučen.

185. Nakonec pokud jde o námitku, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (dříve § 31 až § 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V kontextu uvedeného lze poznamenat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu, přičemž byly splněny také zákonné podmínky jeho uložení (viz výše).

186. Určitý průlom do výše uvedeného je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

187. V daných souvislostech lze ovšem poznamenat, že obviněná svůj argument o nepřiměřeně přísném trestu založila na námitce, že soud přistoupil k naprosto likvidačnímu trestu, a to navíc s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v jejím dovolání (tyto skutečnosti však obviněná konkrétně nespecifikovala, lze však předpokládat, že se jedná o ostatní námitky z její strany vznesené k výroku o trestu). Podle ní tak pro uložení takového trestu nejsou splněny zákonné podmínky. Kromě toho, že obviněná ve svém dovolání nenabídla žádné konkrétní argumenty, které by mohly vést k závěru o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se neztotožnil ani s dalšími (výše uvedenými) námitkami obviněné, které vznesla k uloženému trestu, a na které Nejvyšší soud reagoval výše. Proto ani neshledal, že by byl jí uložený trest propadnutí věci trestem nepřiměřeně přísným.

188. Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

189. Z rozvedených skutečností plyne, že stran obviněného S. by případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a) nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť při novém rozhodnutí o vině obviněného by nedošlo ke změně právního posouzení skutku [ten by stále vykazoval znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] a změnu, zejména významnější by nebylo možno – vzhledem k výměře trestu napadenými rozhodnutími uloženému – očekávat ani ve výroku o trestu a b) otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu (otázka časové působnosti zákona zpravidla nečiní obtíží v rozhodovací praxi soudů). Nejvyšší soud proto odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

190. V případě obviněné Ch. vyhodnotil Nejvyšší soud její dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Její dovolání jako celek proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V případě obou dovolatelů tak učinil za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

191. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, dovolací soud se v něm k námitkám dovolatelů vyjádřil podstatně obšírněji, než bylo jeho povinností. To plyne při uvážení textu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu Dovolání D. S. a vyjádření k němu Dovolání A. Ch. a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Posouzení dovolání K dovolání D. S. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Další námitky obviněného K dovolání A. Ch. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí