6 Tdo 303/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 303/2026 Datum rozhodnutí: 13.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Nebezpečné pronásledování, Skutková podstata trestného činu, Adhezní řízení Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 303/2026-362 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 4 To 187/2025-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 51/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 6. 2025, č. j. 1 T 51/2025-240 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. T. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2025), kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že: I. svoji bývalou manželku L. D., nar. XY, trvale bytem XY XY, XY XY, dlouhodobě pronásledoval, a to od prosince 2023 do června 2024, tím, že jí vyhrožoval ublížením na zdraví a zabitím, vulgárně ji urážel, sledoval ji, vytrvale ji prostřednictvím prostředků elektronických komunikací nevyžádaně kontaktoval, neprávem ji osočoval, vyhledával ji při cestách do práce a během toho jí vyhrožoval a napadal, a to takovým způsobem, že - dne 18. 12. 2023 po 04:16 hod. při cestě autobusem z obce XY do zaměstnání se v autobuse posadil na sedadlo za ni a řekl jí, že už jsou to dva roky (myšleno doba, před kterou byl vykázaný ze společného obydlí), že neprojde kolem jeho domu a že si to s ní vyřídí, přičemž L. D. musí kolem jeho domu procházet při cestě na autobusovou zastávku, - dne 19. 12. 2023 v době kolem 04:10 hod., když šla L. D. na autobusovou zastávku v obci XY, tak stál na ulici před domem č. p. XY a v ruce držel baseballovou pálku, L. D. se ze strachu z napadení přidala k jiné kolemjdoucí osobě a s touto kolem něho prošla, následně po nastoupení do autobusu se opět posadil za sedadlo L. D. a po celou dobu měl u sebe baseballovou pálku, a s touto poté vystoupil na autobusovém nádraží v XY, téhož dne se ze strachu o svůj život a zdraví L. D. se svojí dcerou přestěhovala ke známému do obce XY, - dne 19. 1. 2024 v ranních hodinách cestovala L. D. se svojí kolegyní K. K. vlakem z XY do zaměstnání do Brna, kdy si během cesty kolegyně odskočila na WC a následně L. D. od obviněného přišel e-mail, že ho má přestat sledovat, že se jedná o stalking, - dne 29. 1. 2024 při cestě osobním vlakem do zaměstnání do Brna přistoupil k L. D. a před lidmi na ni začal křičet: „Svině zkurvená, podpálila jsi mi děcko, až uvidím tvoje, tak upálím tvoje, běž si fetovat do XY, dneska přijedu do XY!“, - v přesně nezjištěný den na přelomu měsíců ledna a února 2024 zjišťoval informace k aktuálnímu pobytu L. D., kdy se na ni vyptával řidiče autobusu MHD O. Č., od kterého následně zjistil, že jezdí z obce XY a na toto sdělil, že ji zabije, a o této výhrůžce následně O. Č. dne 6. 2. 2024 informoval známého L. D. K. K., - dne 21. 3. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém požadoval vrácení tyče od plotu a vázací drát s tím, že pokud mu je nevrátí nebo nezaplatí, tak si pro ně přijde, - dne 22. 3. 2024 poslal L. D. e-mail, kde uváděl, že se nikdy nevzdá, - dne 24. 3. 2024 v odpoledních hodinách přišel se svým synem k pozemku L. D. na adrese XY č.p. XY a z oplocení pozemku odřezal jednu kovovou tyč a odstranil dva vázací dráty s tím, že se jednalo o tyč z plotu, kterou původně stavěl on, a tak si ji vzal, - dne 4. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém uváděl, že si s ní vše vyřídí, že uvidí, z koho bude dělat kus hadru a že má poděkovat bohu, že vůbec žije ona a ta malá špína, čímž myslel její dceru AAAAA (pseudonym), a dále požadoval vrácení snubních prstenů s tím, že bude čekat u jejího domu, kdy poté před domem L. D. čekal, a to dva dny po sobě, kdy tam byl vždy se synem, zapálil si cigaretu, kterou vykouřil, a poté odešel, - dne 16. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém opět požadoval vrácení prstenů a palivového dřeva, - dne 17. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém sděloval, že si odveze dřevo, což neučinil, dále požadoval prsteny, a následně poslal další e-mail, ve kterém požadoval křeslo, deku, nářadí a další věci, - dne 20. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém požadoval vrácení věcí a ve zprávě ji urážel nadávkami „špínou zlodějskou“ a „špínou žebráckou“, - dne 21. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém uvedl, že doufá, že má věci nachystané, - dne 22. 4. 2024 v době kolem 04:20 hod. při cestě autobusem z obce XY do zaměstnání vykřikoval přes celý autobus na L. D., že si s ní vše vyřídí a že ho špiní, poté ve večerních hodinách poslal L. D. e-mail, ve kterém uváděl, že je chudera a on je bez chyby, a dále žádal vrácení věcí, - dne 23. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém uváděl, že odpoledne přijde k jejímu domu znovu a že bude L. D. sklízet svoje plody, že na ni počká, čímž dle L. D. myslel zřejmě autobusovou zastávku v obci XY, následně se L. D. ze strachu nechala ze zaměstnání odvézt kamarádkou, aby se s ním případně nepotkala a nemusela procházet kolem jeho domu, - dne 28. 4. 2024 poslal L. D. e-mail, ve kterém ji oslovil jako paní K. a požadoval prsteny, - dne 30. 4. 2024 v 17:59 hod. v obci XY projížděl vozidlem značky BMW, registrační značky XY, kolem L. D., která šla po chodníku se dvěma kamarádkami a dětmi, a z otevřeného okénka na ni křičel: „Špíno, kurvo vyjebaná“, asi po deseti metrech vozidlo otočil, opět začal vysokou rychlostí najíždět do skupiny, prudce zabrzdil a z otevřeného okna vozidla L. D. vyhrožoval slovy: „Jestli se stane něco L., tak si mě nepřej, to ti říkám, mého syna si nechala napadnout, dávej bacha!“, při tomto si všiml, že je nahráván na mobilní telefon přítomnou osobou a této osobě řekl: „Jen si to nahrávejte, na vás se taky dostane.“, II. dále ve výše uvedeném jednání pokračoval tím, že - dne 7. 5. 2024 v době kolem 23:00 hod. na ulici před domem č.p. XY v obci XY na procházející L. D., kterou doprovázel z důvodu obavy z napadení její kamarád T. J., křičel: „Ty svině, ty kundo, ty špíno, podpálila jsi mi syna!“, a poté ji udeřil rukou do levé tváře, kdy po tomto úderu mezi ně vstoupil T. J. a tímto zabránil v dalším napadání L. D., - dne 21. 5. 2024 v době kolem 04:10 hod. na ulici před domem č.p. XY v obci XY procházející L. D. nejdříve verbálně napadal slovy: „Pojď sem ty kurvo jedna. Komu jsi podpálila děcko? Kolik jsi dala trestních oznámení na policii?“, a následně ji napadl fyzicky, kdy ji otevřenou dlaní levé ruky udeřil do oblasti pravé tváře, a přitom jí řekl: „A teď můžeš říct, že jsem tě napadl.“, přičemž tohoto jednání se dopustil opětovně, neboť byl za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2022, č. j. 14 T 88/2022-45, s nabytím právní moci dne 27. 7. 2022.

2. Za to byl obviněnému uložen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. D. částku ve výši 160 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2025, č. j. 4 To 187/2025-286, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 4 To 187/2025-286 (dále „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily některá jeho jednání. Je přesvědčen, že se dopustil pouze osmi dílčích útoků naplňujících v souhrnu skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, když za dílčí útoky lze považovat pouze útoky ze dne 18. 12. 2023, 19. 12. 2023, 19. 1. 2024, 29. 1. 2024, 23. 4. 2024, 30. 4. 2024, 7. 5. 2024 a 21. 5. 2024. V ostatních případech popsaných v obžalobě a ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se pouze dožadoval vydání svého majetku a vrácení svých osobních věcí včetně osobních věcí svých nezletilých dětí, neboť byl v prosinci roku 2021 na základě rozhodnutí o vykázání vydaným PČR, KŘ Jihomoravského kraje, ÚO Blansko, sp. zn. KRPD 67593/TČ-2022-060111, nucen opustit společnou domácnost a poškozená L. D. (dále jen „poškozená“) mu odmítala vydat jeho osobní věci včetně osobních věcí jeho dětí. Zaslanými SMS zprávami, e-maily nebo pokusy o osobní kontakt s poškozenou se dožadoval pouze svého práva, a proto je nelze považovat za dílčí útoky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku. V této souvislosti pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011, podle kterého: „opakováním se ve smyslu shora uvedeného ustanovení (pozn. § 354 odst. 1 tr. zákoníku) rozumí více než 10 pokusů o kontakt v období trvající minimálně čtyři týdny“. Kromě toho pak také dodal, že ve většině případů aktivně nevyhledával přítomnost poškozené, pouze ji často potkával na cestě do práce nebo s ní navazoval kontakt z důvodu, že mu odmítala vydat jeho majetek.

7. Soudy nižších stupňů proto nesprávně hodnotily četnost útoků, která je se zřetelem k citovanému rozhodnutí dovolacího soudu podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování. Z jejich strany došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení stíhaného skutku, neboť osm dílčích útoků není dostatečný počet pro vyvození trestní odpovědnosti. Jinými slovy, jednání obviněného nenaplňuje podle jeho slov znaky trestného činu podle § 354 tr. zákoníku.

8. Další námitky soustředil k výši uloženého trestu, když uložený trest je podle jeho názoru nepřiměřený zejména s ohledem na to, že až na excesivní projevy ve vztahu k poškozené vedl řádný život, až do nástupu výkonu trestu odnětí svobody pravidelně docházel do zaměstnání a pečoval o dvě nezletilé děti ve věku 12 a 15 let. Obě děti jsou na něm závislé a jsou na něj silně citově fixované. Uložený trest je tedy zcela nepřiměřený vzhledem k jeho osobním poměrům. Kromě uvedeného pak soudy nižších stupňů při ukládání trestu za spáchání trestného činu výtržnictví (pozn. správně při ukládání úhrnného trestu za spáchání trestného činu výtržnictví a trestného činu nebezpečného pronásledování) nezohlednily kritéria vymezená judikaturou, zejména to, že byl ke svému jednání vůči poškozené vyprovokován, že mezi oběma byl dlouhodobě vyhrocený vztah, a že se jednání vůči poškozené dopouštěl zejména z důvodu, že mu odmítala vydat jeho osobní věci poté, co musel nečekaně opustit společnou domácnost. V případě uloženého trestu proto není splněn požadavek účelu trestu, kterým je mimo jiné náprava pachatele. Nápravy pachatele (obviněného) lze v tomto případě dosáhnout též uložením podmíněného trestu, který jej bude dostatečně motivovat, aby vedl řádný život a další trestné činnosti se již nedopouštěl.

9. Za nesprávné považoval dovolatel taktéž rozhodnutí soudů nižších stupňů o jeho povinnosti zaplatit poškozené částku ve výši 160 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Poškozená totiž podle jeho názoru svůj nárok nijak nedoložila, nepředložila žádné lékařské zprávy vyjma jedné z 24. 5. 2024, nedoložila jakékoli vyšetření na psychiatrii, znalecký posudek či odborné vyjádření, které by její nárok a jeho výši odůvodňovaly. Soud prvního stupně proto neměl vůbec žádný podklad pro rozhodnutí o nároku poškozené.

10. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména s jeho tvrzením, že výpověď poškozené o obavách z jeho přítomnosti a strachu o její život a zdraví neodpovídá skutečnosti. Naopak to byla poškozená, kdo v období let 2022 až 2024 během společných cest do zaměstnání stejnými spoji veřejné dopravy aktivně vyhledávala jeho přítomnost a opakovaně usedala v jeho těsné blízkosti. Proto nemohl mít vědomost o tom, že by jeho přítomnost v blízkosti poškozené mohla u ní vyvolat nějaké pocity úzkosti či obavy. K prokázání svých tvrzení navrhoval v řízení před soudem výslech svědkyně D. P. a dále Z. H., avšak soud prvního stupně tyto návrhy na provedení dokazování zamítl, a tedy nedůvodně neprovedl navrhované podstatné důkazy. Skutková zjištění bez uvedených důkazů jsou proto neúplná.

11. Odvolací soud se dále vůbec nezabýval navrženými důkazy, které měly zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že poškozená musela z důvodu chování obviněného opustit svůj domov. V odvolacím řízení navrhoval důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že se poškozená odstěhovala do domu svědka K. K. z důvodu existence intimního vztahu k uvedenému svědkovi, a nikoli ze strachu před dovolatelem. Svědek K. sice při svém výslechu před soudem prvního stupně tvrdil, že mezi ním a poškozenou žádný intimní vztah neexistoval, avšak jeho tvrzení mělo být vyvráceno navrhovaným výslechem svědkyně K., která měla dosvědčit, že svědek K. opakovaně navštěvoval poškozenou, a to i přes noc, a že je viděla ve vzájemné intimní blízkosti. Intimní vztah uvedeného svědka s poškozenou má plynout také z SMS komunikace mezi poškozenou a svědkyní J., ve které poškozená v SMS zprávě ze dne 18. 12. 2023 doznává, že se svědkem K. má velmi blízký vztah, když píše: „většinou jsem s K. a ten mne veze dom“. Odvolacím soudem nebyl vyžádán ani navrhovaný Odpis z registra trestov svědka K. vedeného ve Slovenské republice, který měl poukázat na to, že uvedený svědek byl v minulosti odsouzen za podvodné jednání v insolvenčním řízení na Slovensku.

12. V neposlední řadě obviněný zmínil, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu byla dovozena z výpovědí svědkyně J. (příslušnice PČR) a z obsahu SMS zpráv, které si tato svědkyně vyměňovala s poškozenou. Z těchto SMS zpráv však vyplývá, že mezi svědkyní a poškozenou byl důvěrný vztah, a že se obě vzájemně domlouvaly na tom, co udělat, aby byl dovolatel nějakým způsobem poškozen. To vyplývá z mnohých SMS zpráv, např. ze zprávy na počátku měsíce ledna 2024, ve které poškozená ve vztahu k dovolateli zmiňuje: „že jede za K. do práce“ a ten „že se v práci zeptá ukrajinců“, přičemž na to svědkyně J. reaguje: „Chtělo by to aby udělal fatální chybu …“.

13. S ohledem na výše uvedené námitky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby nebo rozhodl tak, že věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž požádal o odklad výkonu rozhodnutí ve výroku, kterým byl zavázán nahradit poškozené nemajetkovou újmu. Tento postup navrhl proto, že v době podání dovolání se nachází ve výkonu trestu a nemá dostatek finančních prostředků, aby poškozené nahradil částku ve výši 160 000 Kč. Krátce po nástupu do výkonu trestu nemá možnost ve věznici pracovat, a má proto vážnou obavu, že by exekuční vymáhání uvedené částky mohlo způsobit závažnou újmu jemu samotnému, případně jeho nezletilým dětem, o které v současné době pečuje jejich babička.

14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezil se stručně k dovolacím námitkám.

15. K námitkám týkajícím se nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že dovolatel jimi zjevně nerespektuje komplexní ustálený soudní výklad týkající se uvedené skutkové podstaty a simplifikuje jej toliko na mechanické vyhodnocování počtu kontaktů v celkové délce trvání. Judikatura však nikdy nekonstatovala, že právě tyto znaky (obviněným namítaný počet útoků) mají pro právní posouzení kategorickou povahu, když se jedná pouze o orientační kritéria, která musí být hodnocena v celkovém kontextu vedle řady dalších kritérií [např. druh, čestnost a intenzita jednání, počet jednotlivých naplněných alternativ, (ne)přítomnost násilí, gradace pachatelova jednání atd.]. V nyní posuzované věci naplnil obviněný svým jednáním tři různé alternativy § 354 odst. 1 tr. zákoníku, a to celkem 19 útoky rozprostřenými do doby cca pěti měsíců. Některými z těchto útoků přitom poškozené vyhrožoval smrtí, či ji dokonce fyzicky napadl tím, že ji udeřil či najížděl vozidlem do skupiny osob. Celková intenzita i délka jeho jednání tedy odpovídala naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku. Navíc není přiléhavé obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011, neboť toto nelze vykládat tak, že by daný trestný čin nebyl spáchán nikdy, jestliže se v intervalu čtyř týdnů nezopakuje alespoň deset útoků. Namítl-li pak obviněný, že některé z popsaných útoků byly jen výkony jeho práv, odhlíží od toho, že se s touto námitkou již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů. Shodně se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že šlo z jeho strany toliko o záminku k dalšímu obtěžování poškozené.

16. Co se týče námitek týkajících se nepřiměřeného trestu, státní zástupce dospěl k závěru, že tyto obviněný nepřiřadil k žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. Ani obsahově tyto námitky neodpovídají žádnému z důvodů dovolání, jelikož jimi de facto namítá pouze údajnou nepřiměřenost trestu, která se podle ustálené judikatury dovolacího soudu nekryje s žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Výjimku představuje pouze uložení trestu extrémně přísného, zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného, přičemž v takovém případě pak jde o přezkum tzv. „mimo dovolací důvody“. V případě dovolatele však nelze hovořit o naplnění uvedených podmínek, jelikož jeho jednání nelze považovat za málo společensky škodlivé, neboť se dopustil i fyzického násilí proti poškozené, spáchal dva trestné činy (mimo jiné i přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 tr. zákoníku) a nyní stíhaných skutků se dopustil v době podmíněného odkladu výkonu trestu.

17. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněného, že rozhodnutí soudů o náhradě nemajetkové újmy není důkazně podložené. Tyto námitky nejsou ani potenciálně způsobilé odůvodnit kasační zásah Nejvyššího soudu. Uznal, že soud prvního stupně se věnoval odůvodnění uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu pouze stručně, avšak zároveň je nutné zdůraznit, stejně jako uvedl odvolací soud, že v daném případě nešlo o nárok na náhradu škody, bolestné či o náklady léčby, které je třeba objektivizovat důkazy. V daném případě šlo o náhradu nemajetkové újmy, konkrétně újmy na přirozených právech člověka podle § 2956 o. z. Uložená povinnost k náhradě tedy ani neměla reflektovat objektivně určitelná kritéria zásahu jednání obviněného do zdraví poškozené, ale vyjadřovat dopad činů obviněného do její osobnostní sféry, cti, soukromého a rodinného života, jakož i do jejího pocitu bezpečí. Nebylo tak potřeba, aby soud prováděl zvláštní dokazování pro potřeby rozhodnutí o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu. Pokud jde o výši přiznané náhrady, soud se nutně musel pohybovat v mezích kvalifikované soudcovské úvahy, při níž správně vycházel primárně z intenzity zásahu do přirozených práv poškozené. Soud prvního stupně ani v rámci rozhodování o nároku poškozené nemohl uplatnit moderační právo podle § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. ve spojení s § 2953 odst. 1 o. z., neboť obviněný způsobil poškozené nemajetkovou újmu úmyslně. Částku ve výši 160 000 Kč pak nelze považovat vzhledem k délce trestné činnosti i povaze zásahů, mezi nimiž nechybělo ani fyzické napadení, v absolutní rovině za likvidační.

18. Neztotožnil se ani s argumentací obviněného stran nevypořádání se s jeho obhajobou ohledně vědomosti o obavách poškozené z jeho přítomnosti při cestách hromadnou dopravou, ani s argumentací týkající se ignorování navrhovaných důkazů k prokázání jiného motivu k odstěhování poškozené než ze strachu z obviněného. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno soudem odvolacím. Obviněným uváděná argumentace je tedy pouhým opakováním dřívější obhajoby, a proto je nutné ji s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu považovat za zjevně neopodstatněnou. Nad rámec pak doplnil, že i kdyby poškozená ke stěhování z místa původního bydliště měla ještě nějaký další motiv, nijak by to nevylučovalo fakt, že byla vedena i strachem z obviněného a snahou dostat se dále z jeho sféry působení.

19. Námitky týkající se vyvození závěru o vině obviněného z SMS zpráv poškozené se svědkyní J. nelze podle názoru státního zástupce přiřadit k žádnému z uplatněných dovolacích důvodů ani k žádnému jinému důvodu dovolání. Obviněný jimi totiž toliko popisuje, z jakého dílčího důkazu soudy vycházely, aniž by specifikoval, proč přesně by provedení tohoto důkazu či způsob, jakým jej soud prvního stupně hodnotil, měly být vadné. Sdělení „Chtělo by to aby udělal fatální chybu“ nijak nepředznamenává, že by takovou jeho chybu poškozená či svědkyně měly v úmyslu vykonstruovat. Zjevně šlo pouze o přání, aby obviněný jednal takovým způsobem, který povede k tomu, že na jeho jednání již budou muset orgány činné v trestním řízení reagovat způsobem, jenž zajistí poškozené dlouhodobě klid a bezpečí.

20. K návrhu obviněného na odklad vykonatelnosti výroku o povinnosti nahradit poškozené nemajetkovou újmu se státní zástupce vyjádřil tak, že podle jeho názoru takovou pravomocí dovolací soud nedisponuje, neboť výrok v tzv. adhezním řízení se nevykonává v trestním řízení, a tedy na něj nedopadá § 265o odst. 1 tr. ř., ale v exekučním řízení podle exekučního řádu či v řízení o nuceném výkonu rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu.

21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

22. Dovolatel využil svého práva a zaslal dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státního zástupce. Ve své replice nesouhlasil se závěrem, že by poškozená nemusela prokazovat uplatněný nárok, pokud se domáhala náhrady nemajetkové újmy podle § 2256 o. z. (pozn. správně § 2956 o. z.). Podle jeho názoru není v právním státě možné, aby soud rozhodl pouze na základě tvrzení bez jakýchkoliv důkazů a zopakoval, že poškozená nepředložila žádnou lékařskou zprávu psychiatrie či psychologie, ze které by vyplývalo, že musela vyhledat lékařskou péči právě z tvrzených důvodů souvisejících s trestnou činností dovolatele. Pokud poškozená skutečně utrpěla tak závažnou nemateriální újmu, musí přece disponovat příslušnými lékařskými zprávami. V daném případě se dovolatel nedopustil takových trestných činů, které by poškozené způsobovaly nemateriální újmu z povahy věci, a proto má povinnost svůj nárok prokázat. Vznik tvrzené nemateriální újmy pak nelze v žádném případě jednoznačně dovodit ani z provedeného dokazování.

23. Opětovně také uvedl, že nutnost dočasného odstěhování poškozené z důvodu obav do domu svědka K. vyplývá pouze z její výpovědi a výpovědi tohoto svědka. Soudy nižších stupňů však neprovedly navrhovaný výslech svědkyně, která viděla svědka K. v předmětném období opakovaně navštěvovat poškozenou, a to i přes noc, viděla oba setrvávat ve vzájemné intimní blízkosti apod. Soudy nižších stupňů pak nesprávně věřily svědkovi K., že s poškozenou neměl žádný intimní vztah, přičemž nevzaly v potaz ani SMS zprávy mezi uvedeným svědkem a poškozenou, ze kterých vyplývalo, že vozil poškozenou z práce a oba spolu trávili mnoho času.

24. Závěrem své repliky obviněný dodal, že to byla právě poškozená, kdo jej vyprovokoval k tomu, aby se nepřiměřeným způsobem domáhal svých práv. Soudy obou stupňů vůbec nebraly v potaz prokázanou skutečnost, že poškozená v předmětném období úmyslně zadržovala jeho osobní věci i osobní věci jeho dětí, a jednání, které soudy nižších stupňů kvalifikovaly jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, směřovalo zejména k vydání těchto zadržovaných věcí.

25. Na základě rozvedených skutečností setrval na svém stanovisku a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání v plném rozsahu vyhověl.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

27. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 4 To 187/2025-286, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

IV. Posouzení dovolání K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení

31. Dovolatel namítá, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, neboť z jeho strany nebyla splněna podmínka četnosti útoků (10 pokusů o kontakt v období minimálně 4 týdny) vymezená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011, neboť za útoky, ve kterých by bylo možné nutně spatřovat jednotlivé dílčí útoky naplňující v souhrnu skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku lze považovat pouze útoky ze dne 18. 12. 2023, 19. 12. 2023, 19. 1. 2024, 29. 1. 2024, 23. 4. 2024, 30. 4. 2024, 7. 5. 2024 a 21. 5. 2024, tedy celkem 8 útoků v časovém rozmezí 6 měsíců. Uplatněná argumentace je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná.

32. Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), a c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o život či zdraví jeho samotného nebo osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem jednotlivých forem projednávaného přečinu je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech též fyzickou integritu. Jde o obsesivní fixaci pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání, přičemž rovněž prostředky, které pachatel používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání e-mailových zpráv apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (pomluva, vyhrožování, poškození cizí věci apod). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4453, 4355).

33. Posouzením skutkových zjištění soudů v této věci je zjevné, že po objektivní i subjektivní stránce jednání obviněnému kladené za vinu na jednotlivé znaky dané formální stránky trestného činu nebezpečného pronásledování dopadá.

34. Jestliže výhrady obviněného směřovaly proti tomu, že nebyl naplněn znak dlouhodobosti, je třeba připomenout, že podle soudy učiněných skutkových zjištění je zjevné, že jednotlivé útoky měl obviněný páchat od prosince 2023 do května 2024, což představuje dobu odpovídající obecnému vymezení znaku dlouhodobosti u posuzovaného přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku.

35. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, nebo ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014). Splnění požadavku dlouhodobosti je závislé na formě nebezpečného pronásledování a intenzitě, s jakou byly zákonem vyjmenované formy nebezpečného pronásledování jednáním obviněného naplněny, přičemž platí, že čím závažnější forma a vyšší intenzita jejího naplňování, tím kratší doba postačí pro vyslovení závěru, že jde o jednání dlouhodobé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1226/2017).

36. Podle takto vymezených pravidel je zjevné, že v posuzované věci šlo o dlouhou dobu, při níž docházelo k incidentům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, které se projevovaly různými způsoby a různou intenzitou (výhrůžky, osobní kontakt, kontaktování za pomoci prostředků elektronické komunikace). Po toto období, i když nešlo např. o každodenní realizování některé z popsaných forem pronásledování, tedy vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, sledováním či opakovaným kontaktováním, docházelo k těmto formám (alternativám) daného trestného činu. Jednotlivé „přestávky“ pak nenarušují znak souvislosti. Souvislost jako požadovaný znak u přečinu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku zde vychází z návaznosti, která se jednotlivými útoky nasčítala v několikaměsíčním a různě intenzivním obtěžování různými praktikami majícími schopnost znepříjemnit život poškozené, její cestování do a ze zaměstnání apod. Jednalo se totiž o vytrvalé, tvrdošíjné a hrubé jednání obviněného způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, či o život a zdraví osob jí blízkých.

37. Z hlediska znaků dlouhé doby tohoto páchání má význam i intenzita jednotlivých forem představujících pronásledování ve smyslu § 354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť šlo i o výhrůžky [viz písm. a)], tedy protiprávní jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1492/2012). V posuzované věci obviněný např. poškozené vyhrožoval, že neprojde kolem jeho domu a že si to s ní vyřídí; v úmyslu poškozenou zastrašit si za ni v autobuse přisedl, a přitom u sebe měl basebalovou pálku; najížděl na ni a její přátele motorovým vozidlem; přičemž se nepochybně jedná o chování způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu. Zmiňovaná dlouhodobost v posuzovaném kontextu se promítá i v aspektu vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozené a opakovaném kontaktování prostředky elektronické komunikace. Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozené je třeba vykládat v širokém slova smyslu, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně chránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozené osoby, pozorování dalekohledem apod.). I formu opakovaného kontaktování prostředky elektronické komunikace je nutné vykládat v širokém smyslu slova. Vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak zahrnuje značně rozdílné formy možných, soustavných, tj. vytrvalých kontaktů. Patřit do této kategorie chování bude např. opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, zasílání SMS zpráv, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. V případě opakovaného kontaktování proto postačovalo, že obviněný zasílal poškozené na první pohled neškodné e-maily, v nichž se podle svých slov pouze domáhal vydání osobních věcí. Ze strany obviněného totiž šlo o pouhou záminku k dalšímu obtěžování poškozené, neboť se více méně domáhal vydání věcí bez hodnoty. Navíc, v některých e-mailech, v nichž se podle svých slov pouze domáhal vydání osobních věcí, se poškozenou také snažil zastrašit nebo jí nevybíravým způsobem urážel. Lze navíc připomenout, že jednotlivé útoky obviněného přitom samostatně nijak výrazně škodlivé být nemusí (např. e-mail, ve kterém pouze žádal vydání snubních prstenů), jestliže v celkovém kontextu poškozenou osobu permanentně obtěžují, stresují nebo nežádoucím způsobem zasahují do jejího osobního života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1226/2017), což nastalo i v nyní projednávané věci, neboť některé z e-mailů obsahovaly dovětek, že obviněný počká před domem poškozené nebo že si pro požadované předměty přijde, a takové jednání poškozenou přinejmenším výrazně stresovalo, jelikož z důvodu jeho předchozích jednání (viz např. útoky ze dne 18. a 19. 12. 2023) měla důvodnou obavu z jejich vzájemného setkání.

38. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností dospěl k závěru o nedůvodnosti výhrad obviněného, protože shledal, že obviněný svým jednáním naplnil hned několik forem trestného činu nebezpečného pronásledování a jednotlivé útoky naplňující formu opakovaného kontaktování prostředky elektronické komunikace nelze bagatelizovat, ale je nutné je posuzovat v celkovém kontextu, ze kterého je zřejmé, že jednotlivé e-maily směřovaly primárně k dalšímu obtěžování poškozené. K výši uloženého trestu 39. Ve svém dovolání brojil dovolatel proti výši uloženého trestu, který považuje vzhledem ke svým osobním poměrům za nepřiměřeně přísný. Tyto své námitky, s ohledem na obsah a strukturu dovolání, zřejmě podřadil pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pod nesprávné hmotněprávní posouzení. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze nicméně uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod ovšem musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003, sb. rozh. tr.). Výhrady dovolatele vůči výši uloženého trestu tak nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání.

40. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást si otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

41. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný se dopustil dvou trestných činů, že již byl opakovaně uznán vinným pro trestnou činnost, a že se nynějších skutků dopustil v době podmíněného odkladu výkonu trestu. V daném kontextu proto uložený trest vyměřený v mezích zákonné trestní sazby nikterak nevybočuje z prostoru pro uvážení, který je soudu prvního stupně při volbě druhu a výměry trestu zákonem svěřen. Uložený trest je rovněž v souladu se zásadou zakotvenou v § 38 tr. zákoníku, která zavazuje soud ukládat takový druh a výměru trestu, jež odpovídají všem okolnostem konkrétního případu. Zákonný rámec pro rozhodování o druhu a výši trestu je vymezen trestní sazbou, přičemž úkolem soudů je identifikovat a vyhodnotit okolnosti polehčující i přitěžující a na základě jejich vzájemného poměru stanovit konkrétní sankci. V projednávané věci soudy shledaly na straně obviněného více přitěžujících okolností (viz výše) a v kontextu hodnocení zjištěných skutečností přistoupily k uložení úhrnného trestu podle § 43 tr. zákoníku za dva trestné činy. V souladu s tím vycházely z trestní sazby stanovené pro přísněji trestný čin, jímž byl v daném případě přečin výtržnictví podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném ke dni spáchání posledního útoku, u něhož zákon stanoví trest odnětí svobody až na tři léta. Uložený úhrnný trest pak byl vyměřen výrazně pod polovinou nejvyšší možné trestní sazby (obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců), přičemž takto vyměřený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud proto uzavírá, že uložený trest odpovídá zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku a nelze jej označit za exemplární ani za jinak odporující ústavnímu principu proporcionality trestní represe. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatele poukazující na jeho osobní poměry a tvrzení o pouhých „excesivních projevech ve vztahu k poškozené“ (k tomu viz výše). K námitkám proti výroku o náhradě nemajetkové újmy 42. Námitky směřující k výroku o povinnosti zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tento důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolatel však neuvádí, že by soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly normy hmotného práva při posouzení nároku poškozené, ale z jeho argumentace je patrné, že podle něj soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly podstatné důkazy k rozhodnutí o nároku poškozené, když po ní nežádaly doložení lékařských zpráv či jiných důkazů prokazujících vzniklou nemajetkovou újmu. Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda uplatněné námitky nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dospěl však k závěru, že dovolatelovy námitky nespadají pod uvedený dovolací důvod, neboť ten je určen pro nápravu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Námitky proti adheznímu výroku proto nelze podřadit pod uvedený důvod dovolání, ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., a nemohou tak založit věcný přezkum napadeného adhezního výroku dovolacím soudem.

43. Obiter dictum lze k uplatněným námitkám proti výroku o náhradě nemajetkové újmy uvést následující. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou újmu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení. Naopak, pokud podle výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněnému nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního řízení a podstatně by je protáhlo, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud takto odkáže poškozeného také se zbytkem uplatněného nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen z části (§ 229 odst. 2 tr. ř.).

44. Za nemajetkovou újmu (která je zde předmětem řízení o dovolání) se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené zejména v § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2 a dalších ustanoveních občanského zákoníku. S ohledem na znění § 43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu.

45. Adhezní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení uplatňován, a proto příslušný výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o uvedených nárocích v řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci tohoto rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna příslušná ustanovení občanskoprávních předpisů, včetně tzv. moderačního ustanovení. Rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).

46. K problematice odčinění nemajetkové újmy je nejprve třeba obecně uvést, že občanský zákoník (na rozdíl od starého občanského zákoníku) nerozlišuje mezi pravidly odčinění nemajetkové újmy a pravidly o náhradě škody (srov. § 2894 odst. 2 a násl. o. z.). Vše má probíhat podle jednotné regulace. Povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá i § 2956 o. z., který tím řeší situaci v souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Podle tohoto ustanovení, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části občanského zákoníku, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Nárok na odškodnění duševních útrap (jako součásti nemajetkové újmy) je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení § 2958 o. z., které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského zákoníku tedy vyplývá, že zatímco obecné ustanovení § 2956 o. z. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení § 2958 a § 2959 o. z. se týkají právě takových případů. Současná teorie občanského práva vymezuje duševní útrapy jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Pokud tedy duševní útrapy mají svůj původ v poškození zdraví nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z., resp. podle § 2959 o. z., a to podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť. [srov. přiměřeně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 s. 1701].

47. V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů posoudily nárok poškozené podle § 2956 o. z., a jelikož z provedeného dokazování dovodily vznik nemateriální újmy, zavázaly obviněného k její náhradě v penězích podle § 228 odst. 1 tr. ř., aniž by od poškozené žádaly doložení lékařských zpráv či znaleckých posudků prokazujících její strádání. Soudy nižších stupňů pak odůvodnění výroku o povinnosti obviněného zaplatit poškozené vzniklou nemajetkovou újmu, odůvodnily pouze stručně, avšak s ohledem na povahu trestné činnosti obviněného je takové odůvodnění možné považovat za dostačující. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích uvedly, do jakých práv poškozené obviněný zasáhl, a na základě toho posoudily, jaká norma hmotného práva bude v daném případě aplikovatelná, přičemž její použití také soudy ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Závěr soudů, že v případě přiznání nároku poškozené podle § 2956 o. z., není potřeba provádět dokazování k objektivizaci a stanovení výše uplatněného nároku, plně koresponduje s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že nemajetková újma způsobená trestnou činností nemusí mít nutně podobu újmy na zdraví ve smyslu § 2958 o. z., nýbrž může spočívat i v zásahu do přirozených práv člověka ve formě duševních útrap podle § 2956 o. z., přičemž duševní útrapy představují spíše netrvalou psychickou újmu vzniklou již samotným invazivním jednáním pachatele (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 855/24). Ústavní soud však současně akcentuje nutnost důsledného rozlišování mezi duševními útrapami ve smyslu § 2956 o. z. a psychickou újmou na zdraví ve smyslu § 2958 téhož zákona. Zatímco v případě tvrzených trvalejších zdravotních následků (např. posttraumatická stresová porucha) je na místě požadavek na předložení odborných lékařských zpráv (či obdobných důkazů), závěr o existenci duševních útrap nemajících povahu ublížení na zdraví lze učinit i na základě jiných důkazních prostředků, zejména výpovědi poškozené a okolností případu. Prožití duševních útrap způsobených trestným činem a nemajících povahu ublížení na zdraví není třeba prokazovat znaleckými posudky, neboť jde o přirozený následek samotného invazivního a ponižujícího jednání pachatele (viz citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 855/24, a dále nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1222/22).

48. Poškozená netvrdila vznik psychické újmy na zdraví v podobě diagnostikovatelného onemocnění, ale popisovala především pocity ponížení, bezradnosti, úzkosti, méněcennosti a psychického strádání vyvolané dlouhodobým jednáním obviněného. Taková tvrzení svou povahou odpovídají kategorii duševních útrap ve smyslu § 2956 o. z. a nikoliv újmy na zdraví ve smyslu § 2958 téhož zákona. Ostatně i sama poškozená výslovně svůj nárok uplatnila právě podle § 2956 o. z. Zároveň je nutné uvést, že i kdyby zásah do práv poškozené nedosahoval intenzity duševních útrap nemajících povahu ublížení na zdraví, stále jí občanský zákoník v nejobecnější rovině přiznává právo na náhradu újmy na jejích přirozených právech (§ 2956 o. z.) (opět. cit. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 855/24). Zásah do osobnostních a přirozených práv poškozené osoby je nevyhnutelným důsledkem samotné trestné činnosti (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22).

49. Za této situace nelze než uzavřít, že postup soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za správný, neporušující právo obviněného na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů správně vyhodnotily, že v projednávané věci šlo o netrvalou psychickou újmu poškozené a že jednáním obviněného bylo zasaženo do jejích přirozených práv, přičemž tato zjištění mají oporu ve skutkových zjištěních. Nebylo proto nutné, aby od poškozené požadovaly doložení lékařských zpráv či jiných důkazů prokazujících její nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to ani co do jeho výše, neboť vzniklou újmu nelze objektivně kvantifikovat.

50. Ve vztahu k výši přiznané náhrady Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na povahu posuzované újmy, která neumožňuje exaktní kvantifikaci (na rozdíl od způsobení škody např. poškozením či zničením hmotné věci), soud prvního stupně postupoval přiměřeně, když její výši určil na základě soudcovského uvážení. Soud prvního stupně postupoval tak, že na základě provedeného dokazování komplexně zhodnotil intenzitu zásahu do přirozených práv poškozené (do práva na soukromí podle § 2956 o. z.). Při své soudcovské úvaze přihlédl nejen k povaze a opakovanosti jednání obviněného, ale i subjektivním dopadům tohoto jednání do osobnostní sféry poškozené. Na základě zhodnocení uvedených skutečností dospěl k závěru, že částka ve výši 160 000 Kč odpovídá způsobené nemajetkové újmě za zásah do přirozených práv poškozené, neboť ta byla po dobu přibližně pěti měsíců vystavena intenzivním pocitům úzkosti, méněcennosti, bezradnosti a strachu, přičemž měla také důvodnou obavu o život a zdraví své osoby i členů své rodiny, což je okolnost odůvodňující zvýšení náhrady podle § 2957 o. z. Takto stanovená výše náhrady proto není nepřiměřená a odpovídá závažnosti a délce protiprávního jednání obviněného i jeho dopadům do psychické integrity poškozené.

51. Soudy nižších stupňů správně vycházely z intenzity zásahu do přirozených práv poškozené, a nikoliv z majetkových poměrů obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, že majetkové poměry škůdce (obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v útrapách poškozených, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési quasimoderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr., či přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona.

52. Jinak řečeno, případné zvažování majetkových poměrů a jiných relevantních okolností obviněného coby kritéria sloužícího k určení výše náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu. Nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle ustanovení § 2953 o. z., neboť podle jeho odstavce 1 náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně, přičemž tak tomu bylo i ve věci dovolatele, když nemajetkovou újmu poškozené způsobil svou trestnou činností. Zmíněné quasimoderační hledisko nesmí představovat otázku, zda obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý. Proto jeho majetkové poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle zákonných kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). Částku 160 000 Kč však vzhledem k délce trestné činnosti i povaze zásahů, mezi nimiž nechybělo ani fyzické napadání poškozené, nelze považovat v absolutní rovině za likvidační. K námitkám nevypořádání se s obhajobou a navrženými důkazy 53. Ve svém dovolání dále uvedl, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména s jeho tvrzením, že výpověď poškozené o obavách z jeho přítomnosti a strachu o její život a zdraví neodpovídá skutečnosti. Naopak to byla poškozená, kdo v období let 2022 až 2024 během společných cest do zaměstnání stejnými spoji veřejné dopravy aktivně vyhledávala přítomnost obviněného a opakovaně usedala v jeho těsné blízkosti. Tyto námitky jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvedená varianta dovolacího důvodu je naplněna tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

54. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však nejsou způsobilé osvědčit zjevný rozpor. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

55. Dovolatel se vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak na podkladě zpochybňování činnosti soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení, že to byla poškozená, kdo vyhledával jeho přítomnost a nikoli naopak. Tyto námitky však představují pouhý nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními. Nadto, tvrzením obviněného nelze ani z části přisvědčit, neboť z výpovědi svědkyně H. (svědkyně navržená obhajobou) vyplynulo, že obžalovaný obvykle sedával v přední části autobusu v blízkosti svědkyně, s níž při cestách hovořil. Hovořil mimo jiné i o tom, že se rozvádí a při tom za používání vulgárních výrazů ukazoval na poškozenou (jeho bývalou ženu). Svědkyně dále vypověděla, že obviněný poškozené vulgárně nadával a osočoval ji, že jej sleduje, a k těmto nadávkám docházelo opakovaně jak na autobusové zastávce, tak při jízdě autobusem. Nezávisle na svědkyni H. byl v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut svědek Č., řidič linkového autobusu, který uvedl, že se jej obviněný dotazoval na konkrétní osobu (poškozenou), zda tato jezdí jeho autobusem a odkud. Poškozená se naopak obviněnému snažila co nejvíce vyhýbat, o čemž svědčí i zjištění soudu prvního stupně, že se krátkodobě s dcerou odstěhovala do domu svého známého, svědka K. Nelze tedy přisvědčit obhajobě obviněného, že nevyhledával společnost poškozené, když z provedeného dokazování vyplývá opak.

56. Obviněný v podaném dovolání dále uvádí, že soud prvního stupně nedůvodně neprovedl jím navrhované podstatné důkazy (výslech svědkyň P. a H.), a že odvolací soud se vůbec nezabýval obviněným navrženými důkazy, které měly zpochybnit zjištění soudu prvního stupně, že poškozená musela opustit svůj domov z důvodu chování dovolatele a odstěhovat se ke svědkovi K., a dále že odvolacím soudem nebyl vyžádán Odpis z registra trestov svědka K. vedeného ve Slovenské republice, jelikož uvedený svědek byl v minulosti na Slovensku odsouzen za podvodné jednání v insolvenčním řízení. Tvrzené námitky by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, avšak pouze za situace, že by se jednalo o důkazy podstatné a nutné ke zjištění skutkového stavu.

57. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou [viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05]. Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

58. Po přezkoumání spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným namítané neprovedení důkazů před soudem prvního stupně nenaplňuje uvedenou variantu dovolacího důvodu. Z odůvodnění (bod 17.) rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se soud s těmito důkazními návrhy řádně vypořádal. Odůvodnění splňuje požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., když soud prvního stupně vyložil, proč nepřistoupil k provedení obviněným navrhovaných důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, z čehož vyvodil logické závěry o nepotřebnosti dalších důkazů. To, že celkové hodnocení důkazů (včetně závěru o úplnosti provedeného dokazování, resp. nepotřebnosti provádění dalších důkazů) nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě porušení spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

59. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v postupu odvolacího soudu, který neprovedl obviněným navrhované důkazy výslech svědkyně K. a vyžádání Odpisu z registra trestov svědka K. Tyto důkazy je totiž nutné považovat za nadbytečné ve smyslu definice provedené nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí. Navrhované důkazy měly za cíl pouze snížit důvěryhodnost svědka K., avšak jeho důvěryhodností se dostatečně zabýval soud prvního stupně, který za situace, kdy výpověď tohoto svědka je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (např. obsahem elektronické komunikace, z níž plyne strach poškozené z obviněného), správně vyhodnotil, že tento svědek je důvěryhodný a jeho výpověď je použitelná v trestním řízení. Nad rámec uvedeného lze, s odkazem na vyjádření státního zástupce, stručně doplnit, že i kdyby poškozená ke stěhování z místa původního bydliště měla ještě nějaký další motiv, nijak by to nevylučovalo fakt, že byla vedena i strachem z obviněného a snahou dostat se dále z jeho sféry působení. Neprovedení nadbytečných důkazů pak vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá. To platí i v případě, když soud o některých důkazních návrzích výslovně nerozhodne – pakliže jsou takové důkazní návrhy nadbytečné, a tedy nepodstatné, jejich výslovné nevypořádání soudem je toliko pochybením formálním, jež nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud mohl lépe vypořádat s důkazními návrhy obviněného v rámci odůvodnění napadeného usnesení, aby bylo zřejmé, na základě jakých úvah rozhodl o jejich zamítnutí, avšak i přes tento nedostatek nelze hovořit o tom, že by se mělo jednat o tzv. opomenuté důkazy (viz výše uvedený rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01 a z něj plynoucí závěry). Neprovedení navrhovaných důkazů nepředstavuje závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

60. Závěrem Nejvyšší soud dodává, ve shodě se státním zástupce, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.) nelze podřadit dovolatelovu argumentaci, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu byla dovozena z výpovědí svědkyně J. (příslušnice PČR) a z obsahu SMS zpráv, které si tato svědkyně vyměňovala s poškozenou. Obviněný totiž pouze popisuje, z jakého dílčího důkazu soudy vycházely, aniž by jakkoliv specifikoval, proč přesně by provedení tohoto důkazu či způsob, jakým jej obecné soudy hodnotily, vůbec měly být vadné. Ani argumentace, že se poškozená ani svědkyně J. domlouvaly na tom, co udělat, aby byl dovolatel nějakým způsobem poškozen, není relevantní. Jednotlivé SMS zprávy vytrhává obviněný z kontextu a hodnotí je subjektivně. Nelze je hodnotit tak, že by mezi poškozenou a svědkyní byla jakákoliv nekalá domluva, ani sdělení „Chtělo by to aby udělal fatální chybu“ nijak nepředznamenává existenci jakékoliv účelové či koordinované snahy poškodit dovolatele, nýbrž jej lze vnímat toliko jako obecný hodnotící či emotivní komentář k jednání obviněného v konkrétní situaci. Zjevně šlo pouze o přání, aby obviněný jednal takovým způsobem, který povede k tomu, že na jeho jednání již budou muset orgány činné v trestním řízení reagovat způsobem, který zajistí poškozené dlouhodobě klid a bezpečí. K návrhu na odklad výkonu povinnosti zaplatit nemajetkovou újmu 61. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný v dovolání taktéž požádal o odložení výkonu povinnosti zaplatit poškozené nemajetkovou újmu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předsedat senátu soudu prvního stupně a pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu vydat rozhodnutí (či samostatný výrok), a to ať již negativní, či pozitivní. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve věci neučinil. Ze strany obviněného se jednalo toliko o podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Neshledá-li předseda senátu důvody k odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, žádné negativní rozhodnutí o něm nečiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007). Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému důvody pro odklad výkonu rozhodnutí z hlediska skutečností charakterizujících řízení o podaném dovolání neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o jeho podnětu k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (shodně také usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

V. Způsob rozhodnutí

62. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu