6 Tdo 467/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 467/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Týrání svěřené osoby Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 467/2026-864 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2026, č. j. 11 To 378/2025-788, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 132/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2025, č. j. 2 T 132/2024-720, byl obviněný M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se podle jeho zjištění dopustil tím, že nejméně od ledna 2017 do 3. 9. 2023 v průběhu společného soužití v obci XY, okres XY, v domě č.p. XY, následně v rámci soudem upraveného styku v bytě v obci XY č.p. XY a poté v XY, ulice XY, v domě č.p. XY, fyzicky i psychicky týral své nezletilé děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), tím způsobem, že je za drobné prohřešky a často i bezdůvodně nepřiměřeně fyzicky trestal údery rukou do obličeje, pěstí do různých částí těla, slovně je hrubými a vulgárními výrazy urážel a ponižoval, křičel na ně, opakovaně jim vyhrožoval, že pokud řeknou cokoliv v jeho neprospěch, zabije je, jejich matku J. K., narozenou XY, i celou její rodinu, opakovaně před nezletilými hanlivě a vulgárně hovořil o jejich matce a nezletilým dětem vyhrožoval, že budou svěřeny do jeho péče, uvedené jednání vyvolávalo v nezletilých trvalý strach a obavy, což mělo nepříznivý vliv na jejich psychické zdraví a další vývoj, a z těchto důvodů musí být v dlouhodobé odborné péči Oddělení dětské psychiatrie Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze a dětských psychologů.

2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu padesáti čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození AAAAA a BBBBB odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních obviněného a poškozených proti tomto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 11 To 378/2025-788, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o odkazu poškozených s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. S použitím § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit každému z nezletilých poškozených na náhradě nemajetkové újmy částku 120 000 Kč, a to k rukám jejich zmocněnce J. A. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),?h) a?m) tr. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí představuje typický případ selektivního hodnocení důkazů, kdy soudy nižších stupňů převzaly určitý interpretační rámec dlouhodobého týrání nezletilých dětí jejich otcem a z provedeného dokazování akcentovaly pouze ty skutečnosti, které tento závěr podporují, zatímco důkazy svědčící ve prospěch obviněného bagatelizovaly či opomíjely. Obviněný namítá, že ve věci jsou dány rozpory v dřívějších vyjádřeních nezletilých poškozených, učiněných v rámci záznamů o podání vysvětlení, v nichž popsali přístup otce méně dramatickým způsobem. Tyto okolnosti mají podle obviněného zásadní význam pro posouzení jejich pozdější věrohodnosti. Dále odkazuje na obsah zpráv orgánu sociálněprávní ochrany dětí, intervenčního pracoviště, školských a zdravotnických zařízení, v nichž se neobjevují zjištění nasvědčující odpovídajícím známkám fyzického týrání. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že ani v opatrovnickém řízení nebyly poměry u něj jako otce hodnoceny způsobem, který by odpovídal systematickému a dlouhodobému týrání dětí v podobě převzaté do výroku o vině. Následně se dovolatel vymezil vůči hodnocení výpovědí svědkyň K., S. a svědka R., které podle jeho názoru rovněž nepodporují závěr o dlouhodobém týrání nezletilých. Obviněný dále poukazuje na rozpornost v hodnocení věrohodnosti výpovědi nezletilého chlapce, když v části týkající se obvinění z trestného činu pohlavního zneužití byl zproštěn obžaloby, zatímco závěr o týrání svěřené osoby byl přesto zachován. Ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného na osobu dovolatele podle jeho názoru nevyplývá osobnostní struktura typická pro osobu, která by děti systematicky a sadisticky týrala. V další části dovolání obviněný namítl pochybení spočívající v neakceptování návrhů obhajoby na doplnění dokazování.

5. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku uvedl, že napadené rozhodnutí postrádá přesvědčivý rozbor toho, zda souhrn jeho jednání naplňuje zákonná kritéria trestného činu týrání svěřené osoby podle §?198 tr. zákoníku, zejména pokud jde o požadavek dostatečné intenzity, trvalosti a bezcitnosti jednání.

6. Pokud jde o adhezní výrok, tak dovolatel uvádí, že jej považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný. Odvolací soud postupoval vnitřně rozporně, když sice konstatoval nedostatek podkladů pro stanovení výše nemajetkové újmy (zejména absenci aktuálního znaleckého posudku), avšak bez doplnění dokazování přiznal každému poškozenému částku 120 000 Kč. Podle něj tak soud nepřípustně nahradil chybějící důkazy vlastní úvahou bez odpovídajícího odůvodnění. Podle relevantní judikatury však lze v adhezním řízení přiznat nárok jen tehdy, pokud je prokázána jeho důvodnost i výše; v opačném případě má být poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Odvolací soud porušil podmínky § 259 odst. 3 tr. ř., když bez doplnění dokazování sám změnil adhezní výrok a přiznal peněžité plnění. Rozhodl tak, aniž by vycházel ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu, či jej doplnil, a nahradil chybějící skutkový základ vlastní úvahou. Tím podle něj zatížil rozhodnutí procesní vadou, která se bezprostředně dotýká jeho práv a činí změnu adhezního výroku nezákonnou. Obviněný dále namítá, že odvolací soud sice obecně odkázal na § 2956 a § 2957 o. z. a zmínil zásah do přirozených práv poškozených, avšak nevyložil, jaký konkrétní nárok jim přiznal a na základě jakých úvah stanovil částku 120 000 Kč. Není zřejmé, zda vycházel pouze z ochrany osobnosti, či zčásti i z újmy na zdraví podle § 2958 o. z., ani jaké konkrétní okolnosti se do výše náhrady promítly. Napadený adhezní výrok je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek vymezení nároku i absence konkrétní kvantifikační úvahy, a představuje nesprávné právní posouzení, které neobstojí z pohledu § 228 odst. 2 tr. ř. a související judikatury. Obviněný připouští, že u zvlášť zranitelných obětí může vznik nemajetkové újmy vyplývat již ze samotné povahy trestného činu, avšak zdůrazňuje, že to neospravedlňuje stanovení konkrétní výše náhrady bez řádného odůvodnění. V tomto směru judikatura hovoří především o existenci nároku, nikoli o jeho kvantifikaci, která musí vycházet z dostatečného skutkového podkladu. Odvolací soud zaměnil otázku existence újmy s určením její výše; i pokud by újma byla dána, nebyl pro přiznání částky 120 000 Kč každému poškozenému v řízení prokázán odpovídající základ.

7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2026, č. j. 11 To 378/2025-788, a to ve výroku, jímž bylo podle ustanovení § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, jakož i ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, popřípadě Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání důvodným alespoň ve vztahu k adheznímu výroku, navrhl, aby byl zrušen alespoň výrok odvolacího soudu o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy a aby poškození byli se svým nárokem odkázáni podle ustanovení § 229 odst. 1, případně odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného představují jen polemiku s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, aniž by poukazovaly na extrémní vady dokazování odůvodňující zásah dovolacího soudu.

9. Pokud jde o konkrétní námitky dovolatele, tak stran jeho poukazu na úřední záznamy podle § 158 odst. 6 tr. ř. lze uvést, že tyto mají omezenou důkazní hodnotu a samy o sobě nezpochybňují věrohodnost výpovědí poškozených. I z jejich obsahu navíc vyplývají prvky psychického i fyzického násilí. Sloužily především jako podklad pro zahájení trestního stíhání. Rozhodující význam měly pozdější procesně použitelné výpovědi dětí pořízené podle § 102 tr. ř., které byly podrobnější a staly se základem skutkových závěrů soudů. Soud prvního stupně věrohodnost výpovědí dětí důkladně posuzoval prostřednictvím znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie a jejich závěry ověřil výslechem znalců. Přestože byla zohledněna dílčí subjektivní zkreslení typická pro děti, soud přesvědčivě vysvětlil, proč výpovědi považuje v podstatných částech za věrohodné a proč nevyvracejí závěr o dlouhodobém týrání.

10. Státní zástupce odmítá tvrzení obviněného, že by týrání dětí nebylo doloženo mimo trestní řízení. Poukazuje na jejich dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou péči i na související opatrovnické řízení, v němž byly zjištěny poměry v rodině a opatřeny i znalecké posudky nasvědčující závadnému jednání obviněného. Zdůrazňuje přitom, že zatímco opatrovnické řízení řeší především poměry dítěte, teprve trestní řízení komplexně posuzuje trestní odpovědnost a naplnění znaků trestného činu.

11. Pokud jde o znalecký posudek k osobě obviněného, tak ten sice neprokázal patologické rysy, jako je duševní porucha, sexuologická deviace či zvýšená agresivita, avšak tyto znaky nejsou podmínkou trestní odpovědnosti za týrání svěřené osoby. Závěry posudků proto pachatelství nevylučují a v kontextu dalších zjištění obstojí. Státní zástupce současně zdůrazňuje význam výpovědí svědkyň, zejména matky dětí, která popsala dlouhodobé psychické i fyzické nátlaky, a nevlastní dcery, jež byla svědkem nevhodného chování obviněného. Naopak výpověď současné partnerky obviněného soud hodnotil se zvýšenou opatrností a nepřikládal jí zásadní váhu.

12. Státní zástupce uvádí, že námitky ohledně neprovedení navržených důkazů nejsou opodstatněné, neboť soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Podstatné je, že se s nimi soudy řádně vypořádaly a své rozhodnutí odůvodnily. V dané věci soud prvního stupně návrhy neprovedl pro jejich nadbytečnost a toto odůvodnění následně přezkoumal i soud odvolací. Nejde proto o opomenuté důkazy ani o vadu řízení způsobilou založit dovolací důvod.

13. Nelze souhlasit ani s námitkami obviněného směřujícími proti právní kvalifikaci skutku jako týrání svěřené osoby. Soudy správně dovodily naplnění všech znaků tohoto trestného činu, včetně potřebné intenzity, trvalosti a bezohlednosti jednání. Odvolací soud zdůraznil, že šlo o dlouhodobé a závažné zlé nakládání, které poškození prožívali jako těžké příkoří a které mělo prokazatelné negativní dopady na jejich psychický vývoj. Jednání obviněného přitom zahrnovalo jak opakované psychické útoky (ponižování, zastrašování, výhrůžky), tak i fyzické násilí, a nelze je považovat za ojedinělé či výchovně motivované excesy. Naopak šlo o soustavné a dlouhodobé jednání, trvající více než šest let, které výrazně překračovalo meze přípustného rodičovského působení a naplnilo i kvalifikační znak páchání po delší dobu.

14. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkami dovolatele týkajícími se adhezního výroku. Připomíná, že odvolací soud sice změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal každému nezletilému poškozenému náhradu nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč, avšak i přes stručné odůvodnění tento výrok splňuje základní požadavky na přezkoumatelnost a nevykazuje znaky libovůle. Účelem adhezního řízení je poskytnout poškozeným efektivní ochranu, zejména jde-li o zvlášť zranitelné oběti, jakými jsou děti, aniž by byly nuceny domáhat se náhrady výlučně v civilním řízení. V projednávané věci je vznik nemajetkové újmy typickým důsledkem dlouhodobého týrání, které zasahuje do důstojnosti, integrity a psychického vývoje dětí. Podle státního zástupce přitom skutkové závěry o vině, opřené o svědecké výpovědi a znalecké posudky, poskytují dostatečný podklad i pro rozhodnutí o nároku na náhradu újmy. Současně je třeba zohlednit potřebu chránit poškozené děti před další procesní zátěží, což odůvodňuje rozhodnutí o nároku již v trestním řízení.

15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

16. Obviněný v replice prostřednictvím svého obhájce uvedl, že vyjádření státního zástupce nepřináší věcné vyvrácení dovolacích námitek, nýbrž převážně reprodukuje závěry soudů nižších stupňů. Považuje proto za nevypořádané námitky ke zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, k nedůvodnému neprovedení podstatných důkazů navrhovaných obhajobou, k nesprávnému právnímu posouzení otázky, zda zjištěný skutek naplňuje znaky zločinu týrání svěřené osoby, a samostatně též k nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti adhezního výroku.

17. Obviněný opětovně poukázal na úřední záznamy a zprávy OSPOD, IPOD, škol a zdravotnických zařízení, které neodpovídají obrazu dlouhodobého fyzického a psychického týrání. Poukázal též na rozpor mezi závěry trestního a opatrovnického řízení, v němž byly děti svěřeny do asymetrické střídavé péče rodičů. Stále považuje za nevysvětlené, proč byl upozaděn obsah jím zmiňovaných výpovědí. Znovu upozornil na nevyvážené hodnocení znaleckých posudků. Vzhledem k tomu, že závěr o vině stojí převážně na výpovědích dětí, trvá na tom, že další dokazování mj. k jejich věrohodnosti není nadbytečné. Dodal, že vyjádření státního zástupce nenahrazuje chybějící právní rozbor v rozsahu podle citované judikatury. K námitce směřující proti výroku o povinnosti nahradit škodu poskytl citace rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že požadavkům z nich vyplývajícím napadený rozsudek zjevně nevyhovuje. Jeho odůvodnění a provedené související dokazování považuje za nedostatečné. Závěrem dodal, že setrvává na svém dovolání v plném rozsahu, přičemž zopakoval svůj závěrečný návrh.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

19. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání.

20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů … nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [první a třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) …, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Ve vztahu k první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že v jejím rámci je Nejvyšší soud povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem provedených důkazů samostatně i v jejich souhrnu. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.

22. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou. Tuto vadu musí dovolatel osvědčit zcela konkrétními námitkami vztahujícími se k určitým důkazům a z nich plynoucím skutkovým zjištěním, mezi nimiž má být dán krajní rozpor. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24).

23. Už na tomto místě je třeba uzavřít, že dovolatel svými námitkami danou variantu označeného dovolacího důvodu nenaplnil, resp. že ani formálně svou dovolací argumentací vztaženou k tomuto důvodu dovolání nevyhověl tomu, co pro něj plyne z jeho obsahového vymezení, resp. interpretace zákonné úpravy Nejvyšším a Ústavním soudem („… v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy …“). Pokud jde o jeho námitky stran obsahu dřívějšího vyjádření poškozených v úředních záznamech, jež mají být v rozporu s jejich pozdějšími výpověďmi, tak vůbec nespecifikuje, v jakých směrech mělo dojít k takovému rozporu a jaká rozhodná skutková zjištění by měl tento jím nekonkretizovaný rozpor zpochybnit. Podobně je tomu i v případě jeho námitek týkajících se zpráv OSPOD, případně výsledků opatrovnického řízení, jelikož je konstruuje příliš obecně a nikoliv tak, aby z nich plynul (v případě jejich přisvědčení Nejvyšším soudem) rozpor natolik zjevný a závažný, že by se jednalo o pochybení ve smyslu výše poskytnutého výkladu k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně obecný je obviněný i stran formulace námitek vztahujících se k některým svědeckým výpovědím a k hodnocení znaleckých posudků. Celkově jeho argumentace odráží jen snahu o změnu skutkových závěrů plynoucí z prostého nesouhlasu s jeho odsouzením, ale neposkytuje podklad pro kasační zásah Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nedosahovaly takové kvality, aby je bylo možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, které zcela adekvátně vyhodnotil, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Svoje důkazy hodnotící úvahy přitom uvedl především v bodech 17. – 27. odůvodnění svého rozsudku. Bez pochyb z nich vyplývá závěr o vině dovolatele. Soud se zabýval i jím uplatněnou obhajobou, kterou posoudil jako vyvrácenou provedenými důkazy.

24. Pokud jde o třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak její znění předpokládá, že navrhované důkazy (mající zásadní význam pro výrok o vině) byly neprovedeny nedůvodně. To znamená, že příslušný soud důkaz neprovedl, aniž by o tom rozhodl, nebo návrh sice zamítl, avšak neposkytl ke svému rozhodnutí adekvátní či žádné odůvodnění. Důvody, pro něž může soud návrh zamítnout, formuloval ve své judikatuře Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), přičemž kritéria ovlivňujícími rozsah odůvodnění stanovil ve svém rozhodování i ESLP (viz rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).

25. Obviněný pod tímto důvodem dovolání nenamítá, že by o jeho důkazních návrzích nebylo rozhodnuto, ale že tvrzení o jejich nadbytečnosti je chybné, přičemž mělo rozhodující vliv na podle něj nesprávně formulovaná skutková zjištění, jež vedla k jeho odsouzení. Stejně jako v případě jeho námitek pod první variantou předmětného dovolacího důvodu však argumentuje spíše vlastním prostým nesouhlasem a obecnými spekulacemi o tom, že provedení daných důkazů by závěr o jeho vině zvrátilo. Postačí tedy uvést, že soud prvního stupně se ke svému zamítavému stanovisku vyjadřoval v bodě 28. svého rozsudku a odvolací soud tak učinil v bodě 12. svého rozsudku. Zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost je přitom nutné stavět do kontextu celkového vyznění provedeného dokazování, jež je obsaženo především v rozsudku soudu prvního stupně. Přitom, jak již bylo uvedeno výše, rozsah provedeného dokazování nezadává žádnou pochybnost o vině dovolatele. Za takové situace nelze soudům vytýkat, že s ohledem na zmíněný kontext považovaly další dokazování za nadbytečné. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem zpochybňuje naplnění znaku týrání nutného k naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, když tvrdí, že soudy dostatečně důkladně neposoudily, zda jeho jednání dosahovalo daným ustanovením požadované intenzity. Ačkoliv je tato námitka velmi lakonicky vyjádřená, lze ji považovat za podřaditelnou pod výše uvedený důvod dovolání. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Soud prvního stupně provedl zcela dostatečný rozbor toho, co se z trestněprávního hlediska rozumí týráním, a vysvětlil, proč jednání dovolatele tento znak naplňuje. Učinil tak v bodech 29. – 34. jeho rozsudku, když, obecně řečeno, zohlednil fyzickou i psychickou povahu ataků obviněného vůči poškozeným, jejich intenzitu, četnost a dobu, po kterou takto vůči poškozeným jednal. Tomuto odpovídají i relevantní skutkové závěry obsažené ve výrokové části rozsudku soudu, a to „... že je za drobné prohřešky, a často i bezdůvodně, nepřiměřeně fyzicky trestal údery rukou do obličeje, pěstí do různých částí těla, slovně je hrubými a vulgárními výrazy urážel a ponižoval, křičel na ně, opakovaně jim vyhrožoval, že pokud řeknou cokoliv v jeho neprospěch, zabije je …“. Dále tomu odpovídá i zjištění, že o matce poškozených i o celé její rodině se opakovaně vyjadřoval hanlivě a vulgárně a „... nezletilým dětem vyhrožoval, že budou svěřeni do jeho péče …“, kdy „uvedené jednání vyvolávalo v nezletilých trvalý strach a obavy, což mělo nepříznivý vliv na jejich psychické zdraví a další vývoj …“. Takovéto jednání obviněného se bez pochyb vyznačuje jako zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří, jak je znak týrání v obecnosti vykládán (viz rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1962, sp. zn. 2 To 199/62, publikované pod č. 18/1963 Sb. rozh. tr.).

27. Nutno podotknout, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li však hodnoceny v těchto souvislostech, celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Právě tímto způsobem soud prvního stupně jednání obviněného posoudil a Nejvyšší soud mu tak nemůže nic vytknout. Ostatně soud v rámci svých hmotněprávních úvah zohlednil zjištění plynoucí ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ve spojení s lékařskými zprávami vztahujícími se k poškozeným, spočívající v tom, že mj. v důsledku protiprávního jednání dovolatele nyní oba poškození trpí duševními obtížemi – stručně řečeno smíšenou poruchou chování a emocí u poškozeného a emočně nestabilní osobností se sebevražednými sklony v případě poškozené. I toto zjištění soudu vypovídá o skutečnosti, že jednání obviněného v souhrnu dosahovalo velmi výrazné intenzity bez pochyb naplňující znak týrání, jak byl výše popsán. IV./3. K výroku o náhradě nemajetkové újmy 28. Obviněný svoje námitky směřující proti adheznímu výroku směřuje částí do oblasti dokazování, když tvrdí, že toto nebylo dostatečné pro kvantifikaci výše nároku. Takto formulovaná námitka není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, neboť k přezkumu provedeného dokazování slouží toliko důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je ovšem zaměřen jen na otázku dokazování skutečností rozhodných pro naplnění znaků trestného činu, nikoliv přesného finančního vyčíslení nároku na náhradu nemajetkové újmy majícího relevanci pouze pro adhezní řízení. Nejvyšší soud tudíž jen stručně uvádí, že dovolateli nelze přisvědčit stran námitky, že si odvolací soud sám protiřečí, když v bodě 16. svého rozsudku zmiňuje, že nepřiznal vyšší náhradu kvůli absenci znaleckého posudku ke stavu poškozených, avšak zároveň náhradu přiznává, jako by výše újmy již byla prokázána. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud v dané části odůvodnění svého rozsudku výslovně uvádí, že poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 229 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož vyšší náhradu nepřiznal z důvodu neprokázaného přesného aktuálního stavu poškozených, k jehož zjištění nebyl v rámci dokazování opatřen znalecký posudek. Současně však vycházel z toho, že pro část uplatněného nároku, spočívající v zásahu do přirozených práv poškozených a v duševních útrapách, které jim byly způsobeny protiprávním jednáním obviněného, poskytovalo provedené dokazování dostatečný podklad. Z rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že jím zmíněný znalecký posudek by sloužil toliko k ověření existence a výše případných dalších nároků z titulu nemajetkové újmy. Například by se tak mohlo jednat o duševní poruchu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jež by mohla zakládat nárok na náhradu za ublížení na zdraví či za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. Absence znaleckého posudku tak nebyla relevantní ve vztahu k přiznanému nároku podle § 2956 o. z., jehož existenci i výši odvolací soud dovodil z dokazování provedeného ve vztahu k trestné činnosti dovolatele a z odpovídajícího právního posouzení (viz dále). Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. Je tomu tak proto, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a odlišně je posoudil pouze po stránce právní, konkrétně pokud jde o možnost rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy. Takový postup je přitom zcela v pořádku.

29. Pokud jde o námitku, že odvolací soud nedostatečně specifikoval, jaký konkrétní typ nemajetkové újmy je přiznaným nárokem na její náhradu kompenzován, tak tato je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě spočívající „v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. K jejímu věcnému řešení je nejdříve vhodné uvést následující východiska. Jak Nejvyšší soud vyložil již dříve (např. viz jeho usnesení ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018), obecně řečeno soud musí v rozhodnutí transparentně vyjádřit charakter nároku opřený o příslušné ustanovení občanského (hmotného) práva. Vedle nároků, které upravuje § 2958 o. z., totiž vstupuje do popředí rovněž možná náhrada nemateriální újmy, která byla poškozenému způsobena zásahem do přirozených práv člověka podle § 2956 o. z. Podle citovaného ustanovení „[v]znikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Jinými slovy vyjádřeno, soud rozhodující v adhezním řízení musí posoudit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jenž je kompenzováno v § 2956 o. z., či o nárok plynoucí z § 2958 o. z. (a který ze zde upravených).

30. V uvedeném směru by mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku. Určení povahy hmotněprávního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je nezbytné i proto, že pojmy obsažené v § 2958 a § 2956 o. z. představují samostatné dílčí nároky, které je nutné důsledně odlišovat, neboť samostatně vznikají a zanikají, resp. se promlčují. Není přitom vyloučeno, aby v důsledku protiprávního jednání škůdce vzniklo poškozené osobě více nároků, kupř. na náhradu za vytrpěnou bolest i ztížení společenského uplatnění. Z uvedeného vyplývá zcela zásadní nutnost rozlišování toho, jaký konkrétní nárok je poškozenému přiznán a v jaké výši. Pokud je přiznávána náhrada nemajetkové újmy skrze více nároků zároveň, je nutné vyčíslit, k jakému nároku patří ta která výše náhrady. Je tomu tak již kvůli výše zmíněné oddělitelnosti jejich vzniku, zániku a samostatných právních účinků běhu času. Pokud tedy soud o nároku rozhodne způsobem upraveným v § 229 tr. ř., v důsledku řádného rozlišení přiznaných nároků v adhezním řízení by měl mít soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci § 229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe.

31. V předmětné věci odvolací soud formuloval výrok o náhradě nemajetkové újmy sice poněkud obecným způsobem, když přímo v něm nespecifikoval konkrétní typ přiznaného nároku, je však nutno brát ohled na již naznačenou skutečnost, že výroková část rozsudku neexistuje osamoceně a přímo vychází z jeho odůvodnění. V předmětné věci přitom lze z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bez pochyb zjistit, jaké nároky byly odvolacím soudem přiznány. Odvolací soud totiž v bodě 15. jeho rozsudku uvedl, že náhrada slouží k odčinění újmy na přirozených právech a duševních útrapách podle § 2956 o. z., přičemž se dále i zabýval tím, jaká přirozená práva byla jednáním obviněného vůči poškozeným narušena, když odkázal na § 81 a násl. o. z., ve kterém jsou zakotvena práva jako složky osobnosti člověka – kupř. život, zdraví a důstojnost, vážnost, čest atd. Není tedy pochyb, že odvolacím soudem přiznané nároky na náhradu nemajetkové újmy jsou právě ty obsažené v § 2956 o. z., sloužící k odčinění újmy poškozených na jejich přirozených právech a duševních útrap.

32. Dovolatel dále zmiňuje, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti se promítly do stanovení právě částky 120 000 Kč. Ani v tomto směru s ním nelze souhlasit. Z povahy nemajetkové újmy, ke které se váže § 2956 o. z., vyplývá, že úvahy o její výši nebudou mít podobu exaktní rovnice opřené o ekonomické ukazatele jako v případech rozhodování o náhradě škody. Nemajetková újma vznikající v důsledku zásahu do přirozených práv a duševních útrap se svou povahou vymyká exaktnímu kvantitativnímu určení. Zjištění její existence a stanovení její intenzity vyjádřené v penězích je ovšem nutné v adhezním řízení opřít o určitá objektivizační kritéria (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018). To ovšem odvolací soud učinil, jelikož výši přiznané náhrady považoval za přiměřenou s ohledem na kritéria uvedená v § 2957 o. z., jelikož obviněný svým protiprávním jednáním úmyslně způsobil znalecky ověřené duševní strádání poškozených, při jejich nízkém věku a zneužití jejich závislosti na něm. Dále vycházel z toho, že poškození měli obavy z vážného poškození zdraví či ztráty života, a to v důsledku hrozeb obviněného i fyzického napadání z jeho strany, přičemž jednání dovolatele vyjádřené ve výroku odsuzujícího rozsudku vykazuje znaky zásahu do jejich osobnostních, resp. přirozených práv ve smyslu § 81 a násl. o. z., zejména práv na ochranu zdraví a důstojnosti. Právě s ohledem na vše výše zmíněné a na délku trvání protiprávního jednání obviněného dospěl odvolací soud k tomu, že újma přesáhla „běžnou úroveň diskomfortu“ a projevila se „v silnější intenzitě pociťovaných nesnází již jako bolestně prožívaná záležitost“, a tudíž je možné považovat částku 120 000 Kč pro každého poškozeného za adekvátní náhradu vytrpěného příkoří.

33. Není to tedy tak, jak nyní tvrdí dovolatel, že by odvolací soud pouze stroze uvedl, že soudem prvního stupně přiznaná částka je přiměřená a hlouběji se kritérii určení její výše nezabýval. Samotná výše přiznané náhrady nemajetkové újmy nemůže být výsledkem matematicko-logické operace. Povaha tohoto druhu újmy vylučuje její přesnou kvantifikaci, a to zvláště tehdy, jde-li o tak abstraktní újmu jako je ta vzniklá zásahem do základních (přirozených) práv. V těchto případech je přípustné, aby soud určoval výši náhrady soudcovským uvážením při komplexním zohlednění všech právních i skutkových okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 6 Tdo 303/2026). Zbývá dodat, že odvolací soud se zabýval výši přiznané náhrady i s ohledem na finanční možnosti dovolatele a uzavřel, že nebude pro jeho osobu likvidační. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

34. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je třeba uvést, že nemohl být naplněn, když dovolatel neosvědčil existenci vady v řízení podřaditelné pod některý z dalších důvodů dovolání.

V. Způsob rozhodnutí

35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím vznesené námitky, jež bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byly shledány neopodstatněnými. Jeho ostatní námitky nebyly podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Zároveň nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

37. K podnětu obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí se uvádí, že takové rozhodnutí může vydat podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu. Ten však na základě předběžného posouzení podaného dovolání důvod k takovému procesnímu postupu neshledal. V případě, že předseda senátu podnětu nevyhoví, není třeba vydávat samostatné (negativní) rozhodnutí, neboť dostačuje, že toto zmíní v rámci vlastního rozhodnutí o dovolání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu