6 Tdo 328/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 328/2026 Datum rozhodnutí: 04.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Podvod, Hodnocení důkazů, Listinný důkaz, Subsidiarita trestní represe, Uvedení v omyl Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 213 odst. 1, 2 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 328/2026-2904 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 41/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 3 T 12/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „1. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v období od 20. 2. 2017 do 25. 9. 2017 v XY postupně vylákal od poškozeného M. H., nar. XY (dále jen „M. H.“), jenž byl jeho známým, finanční prostředky v celkové výši 7 500 000 Kč, které mu poškozený M. H. postupně poskytoval v různých částkách podle aktuálních požadavků P. K., a to na základě uzavřených smluv o půjčce a smluv o výpůjčkách, uzavřených mezi věřitelem M. H. a dlužníkem společností Mareotis Style SE, IČ: 293 90 621, sídlem Slezská 1669, Praha 2 (dále jen „Mareotis Style SE“), fakticky ovládanou P. K. a formálně zastoupenou statutárním orgánem Annou Kondziolkovou, nar. XY (dále jen „Anna Kondziolková“), které byly v některých případech „avalované“ P. K., přičemž předmětné finanční prostředky byly inkasovány P. K. od M. H. jak v hotovosti, tak i bankovním převodem z účtu M. H. č. XY na bankovní účet obchodní společnosti Mareotis style SE, č. XY, a to konkrétně takto: a) dne 20. 2. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 20. 2. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 20. 3. 2017, b) dne 3. 3. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o půjče ze dne 3. 3. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 500 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 10. 3. 2017, c) dne 10. 4. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o půjče ze dne 10. 4. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 1 000 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 20. 4. 2017, d) dne 26. 4. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce ze dne 26. 4. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 1 500 000 Kč a dne 28. 4. 2017 částku 500 000 Kč v hotovosti, s deklarovaným příslibem navrácení do 10. 5. 2017, e) ve dnech 15. 5. 2017, 20. 5. 2017, 25. 5. 2017 a 1. 6. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce ze dne 15. 5. 2017 P. K., postupně v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 1 000 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 15. 6. 2017, f) dne 16. 5. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce ze dne 16. 5. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 500 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 22. 5. 2017, g) dne 25. 9. 2017 poskytl M. H. na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce ze dne 25. 9. 2017 P. K. bezhotovostním bankovním převodem finanční prostředky ve výši 500 000 Kč s deklarovaným příslibem navrácení do 7. 10. 2017, přičemž P. K. finanční prostředky ve stanovených termínech nevrátil a již od samého počátku jednání s M. H. věděl, že nebude schopen zapůjčené finanční prostředky vrátit ve stanovených lhůtách, neboť v té době již měl P. K. velké množství splatných závazků vůči jiným věřitelům a vylákané finanční prostředky používal výhradně k částečně úhradě svých dřívějších splatných závazků, což však poškozenému M. H. vědomě zatajil a aby vzbudil u M. H. dojem své solventnosti, dal pokyn, aby zaslala Anna Kondziolková z bankovního účtu společnosti Mareotis Style SE na bankovní účet M. H. dne 5. 6. 2017 částku 1 000 000 Kč a dne 13. 6. 2017 částku 1 000 000 Kč, a to pouze za účelem navození zdání solventnosti a usnadnění vylákání dalších finančních prostředků, které ve stanovené lhůtě nevrátil a tímto jednáním způsobil poškozenému M. H. škodu v celkové výši 7 500 000 Kč, 2. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a podvodně vylákat finanční prostředky ve výši 50 000 000 Kč na konci měsíce května roku 2017 oslovil P. K. svého letitého známého Tomislava Procházku, nar. XY, se žádostí o poskytnutí úročené finanční půjčky ve výši 50 000 000 Kč, údajně nezbytné pro dokončení jeho obchodního záměru na odkoupení pohledávky, přičemž vědom si nepravdivosti tohoto svého tvrzení, na základě jednání, které se uskutečnilo dne 24. 5. 2017 mezi P. K. a Tomislavem Procházkou, dne 26. 5. 2017 u právního zástupce společnosti Private investment company s.r.o., IČ: 048 99 199, sídlem Thunovská 183, Praha 1 (dále jen „Private investment company s.r.o.“), Mgr. Radka Jilga převzal P. K. připravené podklady ke smlouvě o zápůjčce mezi společností Private investment company s.r.o. a společností Mareotis Style SE, tyto podklady nechal P. K. za společnost Mareotis Style SE podepsat Annou Kondziolkovou, poté tyto podklady k zápůjčce podepsal P. K. dne 29. 5. 2017 v kanceláři na adrese XY XY, Praha XY, jako vedlejší účastník smlouvy o zápůjčce finančních prostředků ve výši 50 000 000 Kč, přičemž na podkladě této smlouvy o zápůjčce společnost Private investment company s.r.o., zastoupená jednatelem Tomislavem Procházkou, který smlouvu o zápůjčce podepsal taktéž dne 29. 5. 2017 v domnění, že zapůjčené finanční prostředky použije P. K. na úhradu nákupu pohledávky, v kanceláři na adrese XY XY, Praha XY, poskytla společnosti Mareotis Style SE, zastoupené členem představenstva této společnosti Annou Kondziolkovou, které dal smlouvu již předtím podepsat P. K., finanční zápůjčku ve výši 50 000 000 Kč, a to s pevně sjednaným úrokem ve výši 10 000 000 Kč, na dobu šedesáti dnů od uvolnění zapůjčené částky z advokátní úschovy, přičemž uvolnění této částky ve prospěch společnosti Mareotis Style SE fakticky ovládané P. K. bylo podmíněno předložením dokladu potvrzujícího, že se společnost Mareotis Style SE stala vlastníkem pohledávky za dlužníkem společností TAPPING Group SE, IČ: 014 69 967, sídlem Jihlavská 682/2f, 664 41 Troubsko, v nominální hodnotě 180 000 000 Kč, a v návaznosti na tyto skutečnosti P. K. k prokázání splnění této podmínky vědom si však jejího nesplnění a s cílem vylákání částky 50 000 000 Kč, zajistil vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek, datované ke dni 29. 5. 2017, mezi postupitelem společností Bazcom a.s., IČ: 273 97 050, sídlem Opletalova 1015, Praha 1 (dále jen „Bazcom a.s.) a postupníkem společností KLAGEN LIMITED, reg. č. 1417118, sídlem 3rd floor, Waterftont Drive, Road Town, Tortola-Geneva Place, Britské Panenské ostrovy, a to bez vědomí či součinnosti společnosti Bazcom a.s., přičemž předmětem uvedené smlouvy bylo postoupení pohledávky postupitele za dlužníkem společností TAPPING Group SE, v celkové nominální výši 180 000 000 Kč a právním důvodem vzniku původní pohledávky byly nezaplacené dlužné splátky z úvěru poskytnutého dlužníkovi TAPPING Group SE ze strany Metropolitního spořitelního družstva, IČ: 255 71 150, sídlem Balbínova 404, Praha 2, na základě úvěrové smlouvy č. XY ze dne 23. 4. 2013, přičemž tato smlouva o postoupení pohledávek byla na straně postupitele společnosti Bazcom a.s. neoprávněně opatřena falsifikátem podpisu statutárního orgánu společnosti Mgr. Jiřího Mařase, který se na vzniku této smlouvy nijak nepodílel, ani o jejím vzniku neměl povědomí, a dále ke dni 29. 5. 2017 P. K. zajistil vyhotovení téměř totožné smlouvy o postoupení pohledávek mezi postupitelem společností KLAGEN LIMITED a postupníkem společností Mareotis Style SE, zastoupenou Annou Kondziolkovou, jejímž předmětem bylo postoupení výše zmiňované pohledávky ve výši 180 000 000 Kč za dlužníkem společností TAPPING Group SE, přičemž P. K. od samého počátku jednání s Tomislavem Procházkou věděl, že k žádnému prodeji či postoupení pohledávky ze strany společnosti Bazcom a.s. za dlužníkem společností TAPPING Group SE nedojde, neboť ještě před jednáním s Tomislavem Procházkou vedl P. K. ve dnech 22. 5. 2017 a 25. 5. 2017 neúspěšná jednání se statutárním orgánem společnosti Bazcom a.s. Mgr. Jiřím Mařasem o možnosti odkupu souboru pohledávek, mimo jiné i za společností TAPPING Group SE, a následně dne 31. 5. 2017 K. předložil Mgr. Radku Jilgovi, právnímu zástupci společnosti Private investment company s.r.o., listiny údajně prokazující vědomě nepravdivou skutečnost, že společnost Bazcom a.s. postoupila dne 29. 5. 2017 na základě smlouvy o postoupení pohledávek společnosti KLAGEN LIMITED, pohledávku za společností TAPPING Group SE, v nominální hodnotě 180 000 000 Kč a dále listiny vědomě nepravdivě prokazující, že společnost KLAGEN LIMITED na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 5. 2017, postoupila předmětnou pohledávku společnosti Mareotis Style SE, a poté na základě těchto předložených nepravdivých listin došlo dne 2. 6. 2017 ze strany společnosti Private investment company s.r.o. k uvolnění finančních prostředků ve výši 50 000 000 Kč ve prospěch advokátního účtu JUDr. Víta Rybáře, právního zástupce společnosti Mareotis Style SE, které byly následně z tohoto advokátního účtu použity podle pokynu P. K. na uhrazení jeho dřívějších závazků a závazků společnosti Mareotis Style SE, a dále byly spotřebovány na provoz společnosti Mareotis style SE a další nesouvisející výdaje, přičemž P. K. zapůjčené finanční prostředky ve stanovené lhůtě ani později nevrátil, čímž způsobil společnosti Private investment company s.r.o. škodu ve výši 50 000 000 Kč, 3. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v měsících leden 2018 a duben 2018 v Ostravě oslovil svého známého M. H. se žádostí o poskytnutí finančních prostředků, kdy na základě ústních smluv o zápůjčkách uzavřených dne 26. 1. 2018 a 27. 4. 2018 mezi věřitelem M. H. a dlužníkem P. K. a stvrzených sepsanými prohlášeními dlužníka P. K., převzal P. K. dne 26. 1. 2018 v Ostravě od M. H. v hotovosti finanční prostředky ve výši 300 000 Kč s tím, že tyto věřiteli vrátí v termínu do 30. 1. 2018 a dne 27. 4. 2018 převzal P. K. od M. H. další finanční prostředky ve výši 100 000 Kč s tím, že vypůjčené finanční prostředky věřiteli vrátí v termínu do 30. 4. 2018, přičemž P. K. již od samého počátku jednání s M. H. ohledně poskytnutí finančních prostředků věděl, že nebude moci dostát svým závazkům plynoucím z poskytnutých půjček, neboť v té době již měl velké množství splatných závazků vůči jiným věřitelům a nedisponoval dostatkem finančních prostředků pro řádné plnění svých závazků, což vědomě M. H. zatajil, vypůjčené finanční prostředky ve stanovené lhůtě ani později nevrátil, čímž M. H. způsobil škodu ve výši 400 000 Kč, a tímto svým jednáním pod body 1. až 3. způsobil poškozeným škodu v celkové výši 57 900 000 Kč.“ 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy, smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace v trvání 8 let.

3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené S. H. škodu ve výši 5 500 000 Kč a poškozené obchodní spol. Private investment company s.r.o. škodu ve výši 50 000 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 000 000 Kč, a to ode dne 1. 8. 2020 ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, a to ročně do zaplacení.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození S. H. a spol. Private investment company s.r.o. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Uvedeným rozsudkem bylo dále podle § 226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění viny spoluobviněné Anny Kondziolkové.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 41/2025, jímž podle 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody ohledně spol. Private investment company s.r.o. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené spol. Private investment company s.r.o. způsobenou škodu ve výši 47 000 000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené jistiny, a to ode dne 2. 8. 2020 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho mínění soudy nižších stupňů učinily nesprávné skutkové i právní závěry mající zásadní dopad na posouzení jeho viny. V prvé řadě, je-li ve druhém bodě výroku o vině uvedeno, že obviněný měl ve dnech 22. 5. a 25. 5. 2017 neúspěšně jednat se svědkem Jiřím Mařasem o odkupu pohledávek spol. TAPPING Group SE, jedná se o rozpor s obsahem výpovědi dotyčného svědka. Ten totiž vypověděl, že v předmětné době s obviněným řešil pohledávky za spol. TANGANIKA SE. Pohledávka za spol. TAPPING Group SE původně vůbec nebyla předmětem jednání o odkupu balíku bývalých pohledávek Metropolitního spořitelního družstva. Došlo tak k záměně dvou společností, jež zásadním způsobem mění zjištěný průběh skutkového děje. Obviněný na toto navázal i své výhrady k rozsahu dokazování, podle kterých především odvolací soud pochybil, jelikož neprovedl výslech svědka J. V. pro nadbytečnost, ačkoliv tak původně zamýšlel. Tento svědek přitom mohl potvrdit, že poškozený M. H. byl majoritním akcionářem spol. Mareotis style SE, takže pod body 1. a 3. vlastně půjčoval peníze své vlastní společnosti. Na to poukazovaly i obviněným předložené listinné důkazy, které odvolací soud sice jako důkaz provedl, avšak hodnotil je nesprávně, resp. nezohlednil vady ve vedení listin spol. Mareotis style SE v obchodním rejstříku a ani postavení svědka ve strukturách jmenované společnosti. Nedůvodně neprovedenými byly i navrhované výslechy svědků L. Č., M. Č., B. G. a J. K. Obviněný se též vymezil proti závěru, že v případě jednání pod třetím bodem výroku o vině nelze po poškozeném M. H. spravedlivě požadovat vyšší míru obezřetnosti. Konstatování odvolacího soudu, že v obdobných trestních případech je běžné půjčovat další finanční prostředky dlužníkovi i poté, co již byly předchozí zápůjčky splatné, není ničím podloženo. Naopak neuspokojený věřitel spíše nebude další peníze půjčovat. Pokud soud připisuje poškozenému motivaci, že poskytl obviněnému další prostředky s vidinou toho, že díky tomu mu bude dlužná částka vrácena zpět, nemohlo se jednat o uvedení v omyl. Poškozený si musel být vědom rizik spojených s půjčením finančních prostředků člověku, který mu nevrátil již původní dluh. To mimo jiné vyplývá i z výslechu manželky poškozeného, která nadto sama podala žalobu v civilním řízení, v rámci kterého uzavřela s obviněným dohodu o narovnání. Obviněný je proto přesvědčen v souladu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 201, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 1121/2012, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 498/2023, že odvolací soud nesprávně hodnotil jednání poškozeného, který zjevně nedodržel elementární míru obezřetnosti. K tomu doplnil, že dotyčný poškozený se opakovaně dostavoval do sídla spol. Mareotis style SE a byl velmi schopným podnikatelem, který se mimo jiné živil půjčováním finančních prostředků a obchodováním s pohledávkami. Uvedené ostatně mohl potvrdit i navrhovaný svědek J. K., jehož výslech byl však zamítnut. Na základě těchto skutečností obviněný dovodil, že situace měla být řešena toliko prostřednictvím civilního práva. Rovněž konstatoval, že obecné soudy odlišně hodnotily jeho osobu a osobu Anny Kondziolkové. Dotyčná byla před soudem prvního stupně vyslechnuta v postavení spoluobviněné, a tedy neměla povinnost vypovídat pravdivě o všech jí známých okolnostech, soudy nižších stupňů přesto své závěry opřely primárně o její výpověď. K návrhu obviněného, aby byla předvolána v postavení svědka před odvolací soud a vyslechnuta k otázkám, k nimž by neměla právo odepřít výpověď, ovšem nebylo přihlédnuto. Odvolací soud též tendenčním způsobem provedl k důkazu přepisy zvukových nahrávek (několika osobních jednání M. H. především s Annou Kodziolkovou a s obviněným, které pořídil poškozený na svůj mobilní telefon – pozn. soudu), když při jejich čtení vynechal všechny části vypovídající v jeho prospěch či podporující jím uplatněnou obhajobu. Uvedeným postupem tak mělo být porušeno základní právo obviněného na spravedlivý proces.

8. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i tomu předcházející rozhodnutí, a soudu prvního stupně přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se do dne tohoto rozhodnutí dovolacího soudu k mimořádnému opravnému prostředku nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 6 To 41/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

13. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

15. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že převážnou část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tyto námitky však nelze vyhodnotit tak, že by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatele, především pak polemizující s hodnocením výpovědi Anny Kondziolkové, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojil proti skutkovým závěrům jakož i proti právnímu posouzení skutku. Namítl, že učiněné skutkové závěry jsou nesprávné jednak pro rozpor s výpovědí svědka Jiřího Mařase, jednak pro neúplná zjištění ohledně role poškozeného M. H. ve spol. Mareotis style SE. K tomu byly navrhnuty i výslechy dalších svědků, které by posledně uvedený sporný bod najisto zodpověděly, byly však nedůvodně zamítnuty. Jestliže se odvolací soud v tomto ohledu opíral především o výpověď spoluobviněné Anny Kondziolkové, měl ji vyslechnout i z pozice svědkyně. Z hmotněprávního hlediska se měly soudy obou stupňů dopustit nesprávného posouzení skutku, neboť v případě jednání popsaného pod prvním a třetím bodem výroku o vině měl poškozený M. H. půjčovat obviněnému peníze, i když si byl plně vědom všech rizik s tím spojených, a nebyly tak naplněny znaky skutkové podstaty podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe se měla věc řešit v civilním řízení, což ostatně i právní nástupce poškozeného učinil. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první 17. Namítl-li obviněný, že skutkové závěry obecných soudů jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, naplnil tím formálně první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

18. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).

19. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

20. Tvrdil-li obviněný, že obsah výpovědi svědka Jiřího Mařase se neshoduje s učiněnými skutkovými závěry, resp. zněním skutkové věty, nelze této námitce přisvědčit. Tato výhrada stojí na osamocené a izolované citaci z protokolu z hlavního líčení konaného dne 6. 3. 2025 (č. l. 2402), podle které svědek po přečtení jeho dřívější výpovědi podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. za účelem odstranění rozporů ve výpovědích potvrdil, že dne 23. 5. 2017 se měl setkat s obviněným a jednat s ním o postoupení pohledávek za spol. TANGANIKA SE. Toto vyjádření je ovšem pouze výňatkem z celé odpovědi, kterou svědek poskytl v přípravném řízení. V protokolu o výslechu dotyčného svědka (č. l. 248 verte) je dále uvedeno, že „V návaznosti na toto jednání pan K. vyjádřil zájem o možnost případného postoupení souboru dalších pohledávek z MSD. To bylo předmětem dalších našich schůzek.“ Vyslýchaný rovněž doplnil, že „žádná jiná společnost za postupníka než APS nebyla projednávána“. Tomu ostatně odpovídá i obsah výpovědi v uvedeném hlavním líčení, podle které obviněný rovněž vystupoval za spol. APS, resp. zprostředkovával vztahy mezi touto společností a spol. Bazcom a.s. (dále jen „spol. Bazcom“). Svědek rovněž uvedl, že předmětem jednání měla být část pohledávek, které v té době spol. Bazcom vlastnila, přičemž součástí jejího portfolia byla i pohledávka za spol. TAPPING Group SE. Tomu odpovídá i vyjádření ze strany spol. Bazcom (č. l. 251), podle kterého se měl obviněný v rámci setkání zajímat o postoupení dalších pohledávek. To vše ostatně shrnul již soud prvního stupně v bodě 37. svého odsuzujícího rozsudku. Z dosud uvedeného je tedy zjevné následující. Obviněný hrál klíčovou roli v předmětných jednáních mezi společnostmi APS a Bazcom, v rámci kterých zjišťoval možnost postoupení i dalších pohledávek od původního věřitele - Metropolitního spořitelního družstva (mezi něž spadá i pohledávka za spol. TAPPING Group SE), přičemž vystupoval ve prospěch společnosti APS. Následně, bez jakékoliv součinnosti ze strany spol. Bazcom, obviněný předložil Mgr. Radku Jilgovi, právnímu zástupci společnosti Private investment company s.r.o., smlouvu o postoupení pohledávky za spol. TAPPING Group SE. Už jen tento nevysvětlitelný vývoj událostí osvědčuje závěr obecných soudů, výstižně shrnutý odvolacím soudem v bodě 34. jeho odůvodnění, že obviněný musel minimálně vědět o falzifikaci smlouvy o postoupení pohledávky. V tomto širším kontextu se pak vznesená námitka o záměně pohledávek míjí s rozhodným skutkovým zjištěním vycházejícím z uvedených důkazů (primárně výpovědi dotyčných svědků), kterým je skutečnost, že spol. Bazcom a KLAGEN LIMITED spolu nikterak nekomunikovaly o postoupení jakékoliv pohledávky, přesto byla obviněným předložena dříve zmíněná smlouva tvrdící přesný opak. Stejně tak obviněným vznesená námitka nemůže obstát, neboť z provedených důkazů je evidentní, že schůzka dne 23. 5. 2017 se týkala vícero pohledávek, jejichž obecnému popisu (původní věřitel Metropolitní spořitelní družstvo) odpovídají právě i pohledávky za spol. TAPPING Group SE a TANGANIKA SE. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou učiněná skutková zjištění nejen logická a vnitřně konzistentní, ale i plně v souladu s výpovědí svědka Jiřího Mařase.

21. Další námitku skutkového charakteru lze spatřovat v hodnocení listinných důkazů provedených ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. Ačkoliv tuto výhradu obviněný podřadil pod třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu, mimo jiné brojil proti závěrům odvolacího soudu o vlastnické struktuře spol. Mareotis style SE, které jsou podle jeho mínění vyvráceny obsahem těchto listin. Namítl, že jím předložená smlouva o koupi 9 akcií emitovaných spol. Mareotis style SE poškozeným M. H. a plná moc zmocnitele L. Č. pro zmocněnce M. H. ze dne 13. 1. 2016 jasně dokládají vlastnictví akcií spol. Mareotis style SE poškozeným. Jak ovšem přiléhavě poukázal odvolací soud v bodě 29. svého odůvodnění, tyto listiny jsou pouhé kopie, jejichž autenticita je sporná, a které neosvědčují obviněným tvrzené skutečnosti pro rozhodné období vymezené ve výroku o vině. Jestliže obviněný namítl, že sbírka listin v obchodním rejstříku je nekompletní, napadl v podstatě správnost údajů zapsaných v obchodním rejstříku. Konkrétně obviněným dokládaná smlouva o koupi akcií je ze dne 6. 8. 2015 a zmíněná plná moc ze dne 13. 1. 2016, přesto v zápisu o valné hromadě konané dne 22. 4. 2016 (č. l. 2779), jak zcela správně poukázal již odvolací soud, není poškozený mezi akcionáři veden, ačkoliv účast na valné hromadě byla 100 %. Další informace o osobě vlastníka akcií vyplývá pak až z rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 4. 8. 2018 (č. l. 2781), kde je uveden jako jediný akcionář B. G. Nutno zdůraznit, že trestní jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, má svůj počátek až dne 20. 2. 2017, tedy téměř rok po konání valné hromady dne 22. 4. 2016, na které poškozený nebyl veden jako akcionář. Z dosud uvedeného je tedy patrné, že obviněný se dovolává skutečností, které se neshodují s informacemi z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje s odvolacím soudem, že předložení předmětných listin až v rámci jím konaného veřejného zasedání (a to v kopii, ač originál měl mít po mnoho let k dispozici právní zástupce obviněného) vzbuzuje značné pochyby o jejich pravosti, zvláště jedná-li se pouze o kopie nikterak nenavazující na další listinné důkazy ba ani svědecké výpovědi (podle kterých obviněný ovládal spol. Mareotis style SE zprostředkovaně přes jiné osoby). Přesvědčení obviněného, že tento nesoulad je způsoben vadným vedením sbírky listin, nepředstavuje uvěřitelné vysvětlení a nezakládá tak vadu v argumentaci obecných soudů stran hodnocení provedených důkazů, byly-li v obsahovém rozporu. K těmto a dalším námitkám vytýkajícím vadná skutková zjištění je pak namístě uvést, že pokud nepřijaly soudy nižších stupňů tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudovaly své skutkové závěry především na výpovědi spoluobviněné, neboť ta byla v podstatných bodech konzistentní a logicky korespondovala s dalšími provedenými důkazy (k tomu viz níže), postupovaly v souladu se zákonnými východisky. Skutečnost, že odvolací soud odmítl verzi skutkového děje preferovanou obhajobou (dokládanou listinami pochybného obsahu a původu) na základě informací vedených ve veřejném rejstříku, nezakládá zjevný rozpor či jinou vadu dokazování, neboť jde o projev volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jemuž nelze ničeho vytknout. Soudy tak důvodně neakceptovaly tvrzení obviněného o údajně majoritním akcionáři M. H. v roce 2017, který „měl půjčovat finanční prostředky vlastní společnosti“. V tomto ohledu nelze než přisvědčit hodnocení odvolacího soudu, že konstrukce obhajoby zjevně využila úmrtí jmenovaného svědka, k němuž došlo již dne 3. 9. 2018.

22. Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzujícího důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (aniž by Nejvyšší soud rekapituloval celé obsáhlé dokazování, lze jmenovitě odkázat na výpovědi tehdejší spoluobviněné Anny Kondziolkové, svědků R. J., Jiřího Mařase, Tomislava Procházky, zvukové nahrávky pořízené zesnulým M. H., smlouvu mezi spol. Bazcom a KLAGEN LIMITED o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, smlouvu mezi KLAGEN LIMITED a Mareotis style SE o postoupení pohledávek, a další, rozvedené v rozhodnutích soudů nižších stupňů), přičemž byl k dispozici ucelený řetězec důkazů vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třetí alternativa 23. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení výslechu navrhovaných svědků Nejvyšší soud konstatuje, že z formálního hlediska uvedené odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

24. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Soud prvního stupně i soud odvolací se patřičně vypořádaly se všemi navrhovanými důkazy, tedy zejména o návrzích bylo formálně rozhodnuto a pokud byly zamítnuty, soudy adekvátně argumentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na zaměření této části dovolání je třeba akcentovat úvahy rozvedené v bodě 21. tohoto usnesení, neboť k uvedenému se primárně váží i navrhované výslechy svědků J. V., M. Č. a B. G. Lze proto také konstatovat, že pokud se měli navrhovaní svědci vyjádřit ke skutečnostem, které odvolací soud již přesvědčivě vypořádal, jejich výslech by byl nadbytečným. Nejvyšší soud se plně shoduje se závěrem odvolacího soudu, že za této situace výslech dalších svědků, především pak J. V. (jehož jméno rovněž figuruje v záznamu z valné hromady ze dne 22. 4. 2016), by nemohl ovlivnit již učiněný závěr, že poškozený M. H. nebyl v rozhodnou dobu akcionářem spol. Mareotis style SE. Nelze totiž přehlédnout, že pokud by uvedený poškozený skutečně nabyl akcie dotyčné společnosti od obviněného, tato skutečnost by se jednak projevila ve sbírce listin vedené ke společnosti, jednak by si jí obviněný, jakožto prodejce zmíněných akcií, byl vědom a argumentoval jí od počátku trestního řízení. Jelikož ani jedna z těchto skutečností nenastala, konstatování odvolacího soudu, že neuvěřil tvrzením obviněného je logicky opodstatněné. Výslech jmenovaného svědka by stěží takto podložený závěr zvrátil. Neméně přesvědčivým je i argument blízké provázanosti části svědků s osobou obviněného, konkrétně M. Č. a L. Č., kteří byli podle vyjádření Anny Kondziolkové obviněným manipulováni. Soudy obou stupňů nepochybily ani v případě navrhovaného výslechu svědka J. K., který se měl mimo jiné vyjádřit ke vztahu zmíněného poškozeného se spol. Mareotis style SE, což však bylo objasněno již provedenými důkazy shrnutými výše. S přihlédnutím k uvedenému lze shrnout, že postup soudů spočívající v nevyhovění důkazním návrhům obviněného byl vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci. Nejvyšší soud proto nespatřuje důvodu pro kasační zásah. Oba soudy nižších stupňů totiž postupovaly při zamítnutí důkazních návrhů velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů, vyplynuly skutkové závěry, na nichž navržené svědecké výpovědi ani hypoteticky nemohly ničeho změnit.

25. Nad rámec nezbytného má Nejvyšší soud za vhodné dále upozornit, že namítané vady hodnocení přepisu nahrávek pořízených poškozeným (viz body 52. a 86. dovolání), resp. způsobu provedení listinného důkazu doslovným čtením z požadavku obviněného, se nachází na pomezí třetí alternativy nadepsaného dovolacího důvodu. Je to dáno tím, že ačkoliv se obviněný fakticky vymezuje proti nepřečtení všech pasáží listiny (což s jistou dávkou benevolence v zásadě formálně naplňuje uvedený důvod, neboť namítá potencionálně závažný deficit v dokazování), o tuto tvrzenou vadu opírá své další námitky, které však nedopadají na rozhodná skutková zjištění. K této výhradě je proto namístě nejprve konstatovat, že navrhne-li kterákoliv ze stran přečtení listin uvedených v § 213 odst. 1 tr. ř. (kterou soud podle uvedeného ustanovení k důkazu provádí předložením stranám k nahlédnutí), je soud povinen podle druhého odstavce téhož ustanovení při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Tato povinnost ovšem není a ani z logiky věci nemůže být bezmezná, neboť pokud by jedna ze stran mohla bezpodmínečně trvat na přečtení kompletního obsahu všech ve spisu založených listinných důkazů, vedlo by to ke zcela neúměrnému a nadbytečnému prodlužování celého soudního řízení. Rovněž by se tím soud dostal do zjevného rozporu s povinnostmi plynoucími z ustanovení § 203 odst. 2 tr. ř. Zůstává tedy v diskreci soudu, v jakém rozsahu tyto listiny přečte podle toho, jaké části jejich obsahu jsou potřeba pro posouzení viny a trestu, avšak zároveň soud nesmí tohoto zneužívat k omezování práv obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 777/2022). Obdobně lze pak poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, podle které postup, kdy soudy nevyhoví návrhu na čtení všech listinných důkazů, nýbrž provedou důkaz demonstrací ve formě předložení listinného důkazu stranám k nahlédnutí, automaticky nezakládá zásah do práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3707/19).

26. V projednávaném případě přitom z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2025 vyplývá, že obviněný za přítomnosti svého obhájce proti způsobu přečtení přepisů nahrávek (č. l. 487 a násl.) pouze namítl, že jedna pasáž „související s fotovoltaikou“ byla přeskočena. Nutno zdůraznit, že námitka hodnocení důkazů proti představám dovolatele nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů odlišně od soudů nižších stupňů, a tedy Nejvyšší soud nemůže vycházet z jiných skutkových zjištění. Jak bylo přitom již uvedeno, zjevný rozpor se týká výhradně rozhodných skutkových zjištění ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a byl by dán tehdy, jestliže by soudem učiněná zjištění neměla žádnou vazbu na provedené dokazování, byla by opakem obsahu dokazování, či by představovala jiné nesrovnalosti odporující principům elementární logiky. V tomto konkrétním případě odvolací soud při doslovném čtení přepisů nahrávek přeskočil několik pasáží, které se týkaly jednak provozu fotovoltaiky, jednak domluvy mezi tehdejší spoluobviněnou Annou Kondziolkovou a poškozeným M. H. primárně o vyvíjení nátlaku na obviněného, aby vrátil půjčené peníze. Jelikož nic z uvedeného nemá zásadní vztah k posuzovanému skutku, nepřečtení těchto částí listiny není vadou, zvláště pak ne z ústavněprávního hlediska či ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z formálního hlediska tak nelze soudu ničeho vytknout, neboť důkaz byl proveden konformně se zákonem i ústavněprávním výkladem. Stran materiálního posouzení hodnocení předmětného důkazu není v rozporu s jeho obsahem, naopak je smysluplně navázáno na další provedené důkazy a ani jinak nevybočuje z mezí stanovených § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat rozsah a způsob dokazování nad takto stanovený rámec, především pak ve vztahu ke spoluobviněné Anně Kondziolkové zproštěné obžaloby, jak bude i dále rozvedeno. K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Obviněný v podaném dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo uvedeno, konkrétně brojil proti právnímu závěru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Tuto námitku založil na tom, že poškozený M. H. nejednal s řádnou opatrností, ačkoliv oplýval zkušenostmi i konkrétními znalostmi v oboru obchodování s pohledávkami. Formálně námitka byla uplatněna toliko ve vztahu k bodu 3. rozsudku krajského soudu (viz nadpis v úvodu strany 14 dovolání), nicméně z obsahu mimořádného opravného prostředku je zjevné, že námitka je obecně vztažena k osobě poškozeného M. H., tudíž i k bodu 1. rozsudku.

28. Před vypořádáním námitek proti hmotněprávnímu posouzení je třeba opakovaně akcentovat, že část dovolací argumentace vztahující se k jmenovanému poškozenému má i skutkový charakter, neboť podle obviněného měl být v rozhodném období rovněž akcionářem spol. Mareotis style SE. To však předpokládá zcela jiný skutkový stav věci, než jak byl zjištěn obecnými soudy, čímž se obviněný s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. minul.

29. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. S ohledem na znění právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (potvrzené soudem odvolacím) je vhodné rozvést, že uvedením v omyl se myslí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí naopak ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného. Tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. V případě prvního a třetího bodu výroku o vině, vůči nimž v hmotněprávní rovině dovolatel brojil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný zatajil poškozenému existenci a rozsah svých dluhů vůči jiným věřitelům, kvůli čemuž nedisponoval financemi nezbytnými pro řádné plnění svých závazků. Tím způsobil poškozenému M. H. škodu v celkové výši 7 900 000 Kč. Z konstantní judikatury vyplývá, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).

30. Vzhledem k zaměření dovolací argumentace je vhodné dále vyjasnit pojem obezřetnosti a jeho roli v posuzování naplnění znaků skutkové podstaty podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost nezaniká, pokud poškozený věřil informacím pocházejícím pouze od pachatele, které neměl možnost si nijak objektivně ověřit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 630/2018) či takovou možnost měl jen velmi omezeně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1416/2013). Taktéž vědomí poškozeného o určité míře rizikovosti obchodu není způsobilé samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost pachatele, neboť riziko je v podnikatelských vztazích přítomno zcela běžně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018). Ani existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti sama o sobě nutně trestní odpovědnost nevylučuje, jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 799/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015), či proto, že se spoléhal na jeho osobní znalost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018), a to i když věděl o nedobré ekonomické situaci pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1293/2016), zejména bylo-li zvláštního ujištění, že přesto svůj závazek splní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000) [obsáhleji viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/2022, na který odkázal i obviněný].

31. Pokud se obviněný zaměřil na posuzování míry obezřetnosti, kterou poškozený M. H. (ne)vynaložil, nutno konstatovat v souladu s těmito judikaturními východisky, že jmenovaný postupoval přiměřeně okolnostem. Rozhodně není možné tvrdit, že by si snad poškozený byl vědom všech podstatných okolností. Soud prvního stupně v bodě 105. zcela správně uvedl, že v případě prvního i třetího dílčího jednání byly poškozenému zamlčeny existující vysoké dluhy obviněného, který takto získané peněžní prostředky užil na zaplacení svých dřívějších závazků. Za těchto okolností muselo být obviněnému zjevné, že nebude poškozenému schopen vrátit půjčenou částku. Jak v tomto ohledu odvolací soud přiléhavě zdůraznil v bodě 32. svého rozsudku, poškozeného s obviněným pojilo letité přátelství, v rámci něhož docházelo i k občasným půjčkám ze strany poškozeného, a ty byly obviněným hrazeny. Tato společná historie nepochybně hrála nezanedbatelnou rozhodující roli v přístupu poškozeného, což ostatně dotyčný i sám zmínil v pořízených nahrávkách (č. l. 491 verte). Jinak vyjádřeno, poškozený veden dobrými zkušenostmi, trvajícím přátelstvím a neúplnými informacemi poskytnutými obviněným učinil majetkovou dispozici. Z obsahu pořízených nahrávek je přitom patrné, že poškozený se až posléze postupně dozvídal o skutečné finanční situaci obviněného a jeho životním stylu (jmenovitě o způsobu, jakým funguje jeho domácnost a kolik stojí její provoz, nebo jeho další dluhy, viz č. l. 460 verte). Argument odvolacího soudu, že poškozený poskytl další půjčky (třetí bod skutkové věty), přestože předchozí pohledávky byly již splatné (první bod skutkové věty), pak zapadá do rozvedeného kontextu. Jednak s ohledem na zmíněné přátelství, jehož obviněný využíval (viz přísaha na vlastní děti, které poškozený přikládal značnou váhu), jednak s ohledem na konstantní ujišťování ze strany obviněného, že všechny dluhy budou uhrazeny. Poškozený nepřistupoval k obviněnému z pozice podnikatele, ale jako kamarád, a díky tomu byl mnohem náchylnější obviněnému důvěřovat. Poškozený jednající s dlužníkem v dlouhodobým přátelském vztahu bude zákonitě méně ostražitý a vstřícnější, nehledě na jakékoliv předchozí zkušenosti poškozeného v obchodu s pohledávkami. I kdyby bylo od uvedeného odhlédnuto, v souladu s předchozím bodem je nutné konstatovat, že rizikovost finanční transakce sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost. Je třeba odlišovat případy, kdy poškozený si je předem vědom, že druhá smluvní strana svůj závazek nesplní, a případy majetkové dispozice učiněné s vidinou její návratnosti pod vlivem nepravdivých informací nebo úmyslně zamlčených podstatných informací. V prvém případě jde o plně informované jednání vylučující trestní odpovědnost, ve druhém by absence trestního postihu představovala neúměrné požadavky na fyzické či právnické osoby vstupující do smluvního vztahu, kdy by se na každé sdělení ze strany potenciálního smluvního partnera muselo pohlížet vysoce kriticky, dokud není prokázán opak. Důvěra v soukromoprávních vztazích by se tak stala nepřiměřeným rizikem. Odvolací soud proto správně upozornil, že poškozeného k opakovanému půjčování motivovala primárně víra v solventnost, o které jej obviněný opakovaně ubezpečoval. Ostatně ještě dne 17. 6. 2018 (viz přepisy nahrávek, č. l. 494), tedy necelé dva měsíce od poslední půjčky, obviněný poškozeného ujišťoval, že vše uhradí. Argument obviněného, že je nelogické poskytovat další půjčky nad rámec prostředků již půjčených a dosud nevrácených, by proto obstál pouze tehdy, pokud by poškozeného pravdivě informoval, že není schopen půjčenou částku vrátit. Ostatně dovolatel byl v podstatě jediným, kdo mohl jednoznačně popsat svou finanční situaci a důsledky z toho plynoucí. Poškozený by až za takové situace mohl činit informovaná rozhodnutí. Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že obviněný postupoval opačně a poškozený zdroj informací o negativní ekonomické situaci obviněného k dispozici neměl.

32. Jestliže v tomto ohledu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, nutno dodat, že v dané věci poškození zaplatili zálohu na kupní cenu nemovitostí bez toho, aby si vyžádali nebo sami opatřili výpis z katastru nemovitostí. Měli tak možnost si všechny relevantní informace zjistit ve veřejně dostupném informačním systému. Oproti tomu v projednávaném případu čelil poškozený mnohem komplexnější situaci vyžadující podrobnou znalost soukromé finanční situace obviněného. To bylo dále komplikováno i jeho platební provázaností se spol. Mareotis style SE, neboť podle spoluobviněné Anny Kondziolkové vše platil prostřednictvím účtu uvedené společnosti. Po skutkové stránce se namítaný judikát rozchází i s předchozí vznesenou námitkou, podle které sbírka listin vedená v obchodním rejstříku obsahuje nedostatky. Veřejně dostupné informace, ze kterých v citovaném rozhodnutí měli poškození vycházet v rámci zachování běžné opatrnosti, jsou v projednávaném případě podle mínění obviněného vadné. Pro tyto zásadní skutkové odlišnosti uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu není přiléhavým východiskem pro posouzení obezřetnosti v této trestní věci obviněného. Obdobné platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2021, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 498/2023. V prvém případě se úvahy k výkladu obezřetnosti týkaly soukromoprávního vztahu mezi poškozenou bankovní institucí a obviněným, jenž byl jejím klientem. Opět tak jde o zcela zásadní rozdíl ve skutkových okolnostech, konkrétně v postavení smluvních stran a možnosti poškozené opatřit si nezbytné informace k finanční situaci obviněného. Ve druhém rozhodnutí sice Nejvyšší soud konstatoval, že je namístě klást na účastníky soukromoprávních vztahů povinnost dodržovat elementární zásady opatrnosti, současně však uvedl (v souladu se soudní praxí rozvedenou též v bodě 30. tohoto usnesení), že ani existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně trestní odpovědnost nevylučuje. Po skutkové stránce šlo o situaci, kdy pachatel zamlčel skončení svého zplnomocnění, což podle Nejvyššího soudu nemohlo vyloučit trestní odpovědnost, ačkoliv poškozená mohla být obezřetnější. Právě na tomto rozhodnutí v kombinaci s judikaturními východisky rozvedenými v již zmíněném bodě 30. lze pak demonstrovat postupný trend soudní praxe snižovat laťku nezbytné míry obezřetnosti, kterou poškozený (zvláště jako fyzická osoba) musí vykázat. Nadále sice platí, že elementární opatrnost v soukromoprávních vztazích nelze nahrazovat prostředky trestního práva, judikatura však významně v posledních letech rozvinula a zpřesnila vymezení situací, v nichž povaha či intenzita jednání pachatele učinila požadavek opatrnosti neudržitelným, což zakládá jeho trestní odpovědnost, jak je tomu i v tomto případě.

33. Lze shrnout, že obviněný vědomě navodil situaci, v níž na jednu stranu využíval existujících dobrých vztahů s poškozeným, na druhou stranu vyžadoval odstup a velmi podrobné a z pozice poškozeného těžko opatřitelné informace. Tuto kontradikci obviněný dále udržoval kombinováním slibů o brzkém splacení všech dluhů a opakovanými zárukami, o kterých věděl, že si jich obviněný cení (viz např. přísaha na děti, č. l. 491 verte). Lze dodat, že u každého dokonaného trestného činu podvodu si lze představit jistou vyšší míru obezřetnosti, která by jeho dokonání zabránila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 512/2023). Byť by se (retrospektivně vzato) jednalo o rizikovou transakci, závěr o nedostatečné obezřetnosti poškozeného nelze učinit izolovaným odkazem na jeho obecné znalosti a zkušenosti. Obviněný totiž vědomě zatajil podstatné informace a navodil nepřehlednou situaci, kterou se pokoušel co nejdéle udržovat, a z toho neoprávněně profitoval. Tím se dopustil podvodné trestné činnosti.

34. S tvrzeným nedostatkem obezřetnosti na straně poškozeného je úzce propojeno i vytýkané neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k jednáním popsaným v třetím bodě skutkové věty. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je taktéž možné tuto námitku podřadit, ale ani této výhradě však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.

35. Platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat, pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

36. Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

37. Z popisu skutku uvedeného v úvodu tohoto usnesení je patrné, že jde o zcela běžný způsob naplnění předmětné skutkové podstaty. Dovolatel ostatně svou námitku opřel primárně o argument, že porušení smluvního závazku nemělo být řešeno v trestním řízení, čímž však opomenul výše rozebrané skutkové a hmotněprávní závěry, jež odpovídají definici podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Nutno zdůraznit, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Tomu tak ovšem v uvedeném případě není. Jestliže obviněný předpokládal, že uzavření smíru s manželkou zesnulého poškozeného jej zbavuje trestní odpovědnosti ve vztahu k třetímu dílčímu útoku, staví rozhodnutí v civilním řízení nad smysl a účel trestního postihu. Nezbytnost aplikace norem trestního práva obviněný nevyvrátil a ani nemohl vyvrátit, neboť jeho argumentace v podstatě spočívá v popření formálního pojetí trestného činu podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak jej definoval zákon. Jinými slovy, naplněním znaků skutkové podstaty se zodpovídá otázka, zda jde o trestný čin. Odpovídá-li pak protiprávní jednání skutkové podstatě trestného činu, je třeba výjimečných skutečností, aby přicházelo v úvahu přistoupit k aplikaci materiálního korektivu. Takovouto skutečností ovšem není existence soukromoprávní úpravy taktéž částečně dopadající na projednávaný případ. V opačném případě by pak jakákoliv trestná činnost, která má původ ve smluvních závazcích, či jiném institutu občanského práva, byla trestně nepostihnutelná. Nadto je třeba dále akcentovat, že k uzavření smíru došlo až 28. 7. 2020, a to po podání návrhu na vydání platebního rozkazu právního nástupce zesnulého poškozeného. Tedy nejen, že k náhradě škody došlo až se značným časovým odstupem od spáchání činu, ale stalo se tak pouze částečně a z iniciativy poškozené strany. Nelze tedy ani tvrdit, že šlo ze strany obviněného o plně dobrovolné plnění. Až když se stala situace neudržitelnou, zaplatil obviněný pouze malou část svého celého dluhu vůči poškozenému M. H. (resp. jeho právnímu nástupci) a učinil tak v rozporu se smyslem dohody o půjče finančních prostředků a se svými předchozími prohlášeními, že uhradí celou dlužnou částku. Odvolací soud k tomu dále správně poznamenal v bodě 35. svého odůvodnění, že jde již pouze o náhradu škody způsobené trestným činem, která nemá vliv na původní výši způsobené škody pro účely posouzení tohoto znaku skutkové podstaty zločinu podvodu. Rozvedené okolnosti tak ze své podstaty vylučují, aby se uzavření smíru v občanskoprávním řízení mohlo promítnout do právní kvalifikace posuzovaného trestného činu, neboť k tomu došlo až po dokonání trestného činu. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že náhrada části způsobené škody (a to jen malé části a pouze ve vztahu k prvnímu a třetímu dílčímu jednání) nikterak nesnižuje společenskou škodlivost spáchaného činu. Lze tedy shrnout, že v projednávané věci zjevně vyvstala potřeba uplatnění trestní represe, a to s přihlédnutím ke způsobu spáchání činu i k jeho celkovému následku v podobě škody představující více než 5násobek zákonného minima nezbytného pro hmotněprávní posouzení (ve znění tr. zákoníku od 1. 10. 2020, což představuje v souladu s pravidly časové působnosti příznivější právní úpravu) kvalifikované skutkové podstaty založené na způsobení škody velkého rozsahu. K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody 38. Nutno závěrem dodat, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku vymezuje i proti Anně Kondziolkové, resp. věrohodnosti její výpovědi. Tyto své námitky jednak staví na odvolacím soudem nepřečtených pasážích přepisů nahrávek (viz bod 25. tohoto usnesení), jednak na skutečnosti, že dotyčná byla v době konání hlavního líčení spoluobviněnou a nebyla proto vázána povinnostmi ve smyslu § 101 tr. ř., které se vztahují na svědka. K těmto výhradám nutno v obecné rovině konstatovat, že neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Již výše bylo zdůrazněno, že role Nejvyššího soudu v hodnocení důkazů vychází ze zásadně odlišné premisy, než je tomu u soudů obecných. Rozsah posouzení opodstatněnosti uplatněných námitek v dovolacím řízení vztahujícím se ke konkrétní výpovědi je limitován rozsahem hodnocení soudu, který dotyčného vyslechl. Takový soud totiž postupuje v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů a optikou nichž posuzuje (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. Nejvyšší soud oproti tomu může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevně flagrantního nesouladu obsahu provedeného dokazováni a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl.

39. Z hlediska dovolacího řízení nemá významu, v jakém procesním postavení podávala dotyčná výpověď a nelze konstruovat právo na výpověď původně spoluobviněné v jiném procesním postavení (svědka). Rozhodujícím je, zda hodnocení soudu prvního stupně zavdává důvod k pochybnostem, což není tento případ. Jestliže soudy nižších stupňů uvěřily předmětné výpovědi a z ní dále vycházely právě pro návaznost na ostatní důkazy, jedná se o projev (již zmíněné) zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. opírající se o logické odůvodnění. Vznesená námitka tedy není něčím, čím by se mohl Nejvyšší soud podrobněji zabývat, protože obviněný se v tomto případě domáhá pouze přehodnocení důkazu ve svůj prospěch. I kdyby bylo odhlédnuto od dosud uvedeného, tvrzení obviněného o záměrné neúplnosti výpovědi (kterou mimo jiné opírá právě i o nepřečtené pasáže přepisu nahrávek) naráží na skutečnost, že předpokládá vinu dotyčné. Není však bez významu, že jmenovaná byla rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně zproštěna obžaloby podle 226 písm. c) tr. ř. Dovolatel ovšem výslovně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že „lze důvodně předpokládat, že Anna Kondziolková zcela úmyslně vypovídala tak, aby právě ona byla vnímána jako nevinný „bílý kůň“ a veškerou vinu mohla shodit na obžalovaného, jelikož si musela být vědoma, že je dána velká pravděpodobnost, že v opačném případě bude shledána vinnou“. Z takové premisy ovšem Nejvyšší soud, jsa vázán rozhodnutími nižších soudů, nemůže vycházet, neboť by šlo o zcela odlišný skutkový i právní stav, než jak byl těmito soudy zjištěn k osobě Anny Kondziolkové. Námitky k výpovědi dotyčné se tedy nachází zcela mimo rámec dovolacího řízení.

V. Způsob rozhodnutí

40. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 6. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu