6 Tdo 454/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. c) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 454/2026 Datum rozhodnutí: 25.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Důvody dovolání, Důvod dovolání, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného, Důvod dovolání, že obviněný neměl obhájce, Přítomnost při soudních jednáních, Obhajoba Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř., § 204 odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 6 Tdo 454/2026-1206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 6 To 384/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 T 82/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 4 T 82/2025 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body 1. až 7. pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod body 1., 2., 4. a 5. pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu Ostrava ze dne 10.05.2022, sp. zn. 7 T 131/2021, jež nabyl právní moci dne 25. 7. 2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 3 To 185/2022, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 12 T 69/2021, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 3 To 65/2022, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odstavec 1 písmeno a), písmeno b), odstavec 2 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, se zařazením výkonu trestu do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 24. 8. 2024, přesto 1. v době od 16. 12. 2024 v blíže neurčeném čase v dopoledních hodinách do dne 18. 12. 2024 v čase 09:00 hodin v Ostravě-XY, na adrese XY číslo XY, ve zištném úmyslu vniknul do bývalého areálu T., kde skrz výrobní halu číslo 1, která se nachází uvnitř areálu, avšak nebyla uzamčena a zabezpečena, vniknul do administrativní budovy, kde přistoupil k uzamčeným vstupním dveřím do kanceláře správce budovy a tam se pokusil zjednat přístup za užití nástroje madla kliky dveří, kterým se opakovaně pokusil zapáčit v oblastí zámku dveří, přičemž tímto samotné dveře, cylindrickou vložku i zárubně poškodil, avšak do vnitřních prostorů kanceláře nevniknul a tudíž nic neodcizil, čímž poškozené právnické osobě LE CYGNE SPORTIF GROUPE a.s., IČO 618 60 042, se sídlem Závišova 66/13, 140 00 Praha 4-Vinohrady, způsobil škodu poškozením ve výši 1 800 Kč, 2. dne 29. 1. 2025 v době od 09:00 hodin do 18:00 hodin v Ostravě-XY, si blíže nezjištěným způsobem a předmětem, za užití násilí zjednal vstup do bytové jednotky čísloXY situované ve 4. nadzemním podlaží bytového domu na ulici XY XY, konkrétně vypáčil vstupní dveře do bytu, čímž odchlípl středovou lištu v její spodní části a způsobil v horní části dveří vrypy, následně z vnitřních prostor bytu odcizil: - notebook značky HP Envi stříbrné barvy s nabíječkou a brašnou v hodnotě 15 000 Kč, - fotoaparát značky Panasonic Lumix v hodnotě 16 000 Kč, - šperkovnici značky Notino růžové barvy v hodnotě 150 Kč, - pár zlatých kruhových náušnic ze zlata v hodnotě 5 000 Kč, - pár náušnic s růžovým kamenem v hodnotě 2 500 Kč, - perlový náhrdelník v hodnotě 1 500 Kč, - stříbrné náušnice s tmavě modrým kamenem nezjištěné hodnoty, - stříbrný prsten s tmavě modrým kamenem nezjištěné hodnoty, - stříbrné náušnice s růžovým a černým kamenem nezjištěné hodnoty, - bižuterie bez hodnoty, - mobilní telefon značky iPhone SE bílé barvy 4 000 Kč, - externí disk značky Adata o objemu 1 TB v hodnotě 900 Kč, - dva flash disky nezjištěné značky nezjištěné hodnoty, - hodinky značky Garmin v hodnotě 4 000 Kč, - svazek klíčů v hodnotě 85 Kč - bílou krabičku se stříbrnou náušnicí v hodnotě 100 Kč, dále se pokusil násilím si zjednat vstup do bytové jednotky číslo XY nacházející se rovněž v domě číslo XY na ulici XY, přičemž poškodil vstupní dveře do bytové jednotky vrypy jak v horní, střední, tak i spodní části obou křídel, čímž poškozeným: - S. P., nar. XY, způsobil škodu odcizením v celkové výši 49 235 Kč a škodu poškozením ve výši 2 500 Kč, a - J. K., nar. XY, škodu poškozením ve výši 1 500 Kč, 3. dne 31. 1. 2025 v čase od 16:40 hod. do 18:50 hodin v Ostravě-XY, na XY náměstí XY, se v zištném úmyslu vloupal do objektu Biskupství ostravsko-opavského, kdy za užití síly pomocí rukou rozevřel hlavní posuvné dveře do budovy, následně blíže nezjištěným způsobem a bez poškození dveří vnikl do řádně uzamčených kancelářských místnosti v budově, kde následně odcizil: - fotoaparát značky Canon EOS M50 Mark II, v hodnotě 9 700 Kč, - objektiv značky Canon EF-M 32mm f/1,4 STM, v hodnotě 7 700 Kč, - svazek blíže nezjištěného počtu klíčů od budovy na ulici XY XY v Ostravě – XY v hodnotě 85 Kč, v důsledku čehož ze strany poškozené společnosti bylo zapotřebí přistoupit k výměně zámkové vložky od hlavních dveří, od bezpečnostní mříže a od výtahu pro přístup do horních pater a dále k výměně několika desítek klíčů v celkové hodnotě 29 500 Kč, dále se pokusil odcizit: - tašku na notebook blíže nezjištěné značky v hodnotě 150 Kč, - notebook značky HP EliteBOOK 840 G9 v hodnotě 14 000 Kč, a - notebook značky DELL LATITUDE 5510 v hodnotě 5 000 Kč, při svém jednání však byl vyrušen oznamovatelem a tudíž na místě ponechal předmětnou tašku s oběma notebooky a z místa utekl opětovně skrze hlavní vstup do budovy, který otevřel za použití síly, a vydal se směrem k XY náměstí, čímž Biskupství ostravsko-opavskému, IČO: 654 68 953, se sídlem Kostelní náměstí 3172/1, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, způsobil škodu odcizením v celkové výši 36 635 Kč, a dále následnou škodu v souvislosti s výměnou zámkové vložky od hlavních dveří, bezpečnostní mříže, výtahu, a dále s výměnou několika desítek klíčů v celkové hodnotě 29 500 Kč, 4. dne 3. 2. 2025 od 16:37 hodin do 18:02 hodin v Ostravě-XY, na ulici XY XY, ve zištném úmyslu se nejprve blíže nezjištěným předmětem a způsobem pokusil překonat dvoje bezpečnostní dveře od kanceláře pokladny a kanceláře účetních nacházející se v pátém nadzemním podlaží v budově E. K., které v souvislosti s tímto jednáním poškodil, přičemž do místností se mu nepodařilo vniknout, poté následně blíže nezjištěným způsobem u okna kanceláře pokladny vytlačil dřevěný rám o velikosti přibližně 50x90cm, ve kterém bylo uchyceno bezpečností sklo, přičemž poté z kanceláře pokladny odcizil: - tašku na notebook značky HP, typ Prelude 15.6 Top Load Case v hodnotě 350 Kč, - notebook značky HP ELITEBOOK 650 G10, výrobního čísla XY, šedé barvy, včetně nabíječky k předmětnému notebooku v hodnotě 17 000 Kč, - mobilní telefon značky SAMSUNG A21S, IMEI 1: XY, IMEI 2: XY, v hodnotě 1 900 Kč, s vloženou paušální SIM kartou společnosti T mobile, účastnického telefonního čísla XY v hodnotě 99 Kč, - uplatněné stravenky značky Sodexo v hodnotě 4 900 Kč, - použité stravenky značky Edenred v hodnotě 7 050 Kč, a - použité stravenky značky Unišek+ v hodnotě 1 200 Kč, čímž způsobil poškozeným společnostem: - ERE TWO a.s., IČO 210 64 211, se sídlem Evropská 859/115, 160 00 Praha 6-Vokovice, škodu poškozením v celkové hodnotě 30 200 Kč, - EUC a.s., IČO 267 30 413, se sídlem Evropská 859/115, 160 00 Praha 6-Vokovice, škodu odcizením v celkové výši 19 349 Kč, a - EUC Klinika Ostrava a.s., IČO 258 60 836, se sídlem Opavská 962/39, 708 00 Ostrava-Poruba, škodu odcizením ve výši 13 150 Kč, 5. v době od 6. 2. 2025 v blíže neučeném čase v odpoledních hodinách do 05:20 hodin dne 7. 2. 2025 v Ostravě, na náměstí XY XY, překonal dvoukřídlé dveře do dvora objektu, kde dále překonal vstupní dveře do objektu, následně ve 2. patře vniknul přes uzamčené dveře, do haly, ve které prohledal kuchyňku, přes další dveře vnikl do kanceláře pokladní a dále pak do nahrávacího studia, přičemž dveře těchto místností při tomto jednání poškodil, kde odcizil: - kameru zn. Blackmagic Studio 4K Plus, výrobního čísla XY v hodnotě 22 000 Kč, - kameru zn. Blackmagic Studio 4K Plus, výrobního čísla XY v hodnotě 22 000 Kč, - objektiv zn. Linglung 10-24 T2.9, výrobního čísla XY v hodnotě 26 000 Kč, - objektiv zn. Linglung 20-70 T2.9, výrobního čísla XY v hodnotě 26 000 Kč, a - LCD monitor 32" Samsung v hodnotě 6 300 Kč, čímž způsobil poškozeným: - společnosti QQ studio Ostrava s.r.o., IČO 646 15 219, se sídlem Nám Msgre Šrámka 4/1960, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, škodu odcizením v celkové výši 102 300 Kč, a - poškozené Římskokatolické farnosti Ostrava-Moravská Ostrava, IČO 452 34 019, se sídlem náměstí Msgre Šrámka 1760/4, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, škodu poškozením dveří v celkové hodnotě 4 500 Kč, 6. dne 10. 2. 2025 v době okolo 18:13 hodin v Ostravě-XY, na ulici XY XY, v zištném úmyslu nezjištěným způsobem, bez poškození, vnikl do uzavřeného objektu společnosti G. L. s.r.o., kde se následně různě pohyboval ve vnitřních prostorách budovy, přičemž odcizil: - notebook značky DELL Latitude 3420 i s brašnou v hodnotě 7 500 Kč, - psací pero v krabičce značky ALEYLUCA v hodnotě 200 Kč, - náhradní klíč od vozidla Škoda Octavia, registrační značky XY v hodnotě 2 500 Kč, a - 1 kus klíče od kanceláře v přízemí v hodnotě 85 Kč, - svazek 3 kusů malých klíčů (2 od prosklených skříněk a 1 od poštovní schránky) v hodnotě 225 Kč, klíč od objektu dílen v hodnotě 85 Kč, - svazek 2-3 kusů klíčů od objektu čerpací stanice v hodnotě 300 Kč, - 1 kus klíče od objektu dílen v hodnotě 85 Kč, a - pracovní, zelenožlutou reflexní bundu značky CXS s visačkou zaměstnance R. V. v hodnotě 800 Kč, načež byl vyrušen zaměstnankyní firmy a následně budovu opustil tím způsobem, že si otevřel okno, vyskočil ven a utekl z místa pryč, čímž poškozené společnosti GRUBER Logistics s.r.o., IČO: 636 74 947, se sídlem Mrazírny č. p. 70, 250 87 Mochov, způsobil škodu odcizením ve výši 11 780 Kč, 7. dne 11. 2. 2025 v čase od 21:49 hodin do 22:02 hodin v Ostravě, na ulici XY XY, v zištném úmyslu blíže nezjištěným předmětem a způsobem, za užití násilí vytlačil vstupní dveře, které tímto jednáním otevřel, poté vniknul do vnitřních prostor kliniky LLC, kde se poté skrze neuzamčené dveře dostal do prostoru recepce, odkud ze zamčené zásuvky, do které se dostal tak, že nadzvedl rám stolu a poté zásuvku otevřel, odcizil finanční hotovost v celkové výši 14 000 Kč uloženou v obálkách a přenosné plechové kase v hodnotě 355 Kč, kterou taktéž odcizil, čímž poškozené společnosti Privatklinik LLC s.r.o., IČO 286 19 111, se sídlem Velká č.p. 3051, 702 00 Ostrava, způsobil škodu odcizením v celkové výši 14 355 Kč.“ 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným Generali Česká pojišťovna a.s. škodu ve výši 51 735 Kč, Biskupství ostravsko-opavské škodu ve výši 33 173 Kč, EUC a.s. škodu ve výši 19 349 Kč, EUC Klinika Ostrava a.s. škodu ve výši 13 150 Kč, ERE TWO a.s. škodu ve výši 26 450 Kč, Římskokatolická farnost Ostrava-Moravská Ostrava škodu ve výši 4 500 Kč, Privatklinik LLC s.r.o. škodu ve výši 14 355 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Generali Česká pojišťovna a.s., Biskupství ostravsko-opavské, EUC a.s., Římskokatolická farnost Ostrava-Moravská Ostrava, Privatklinik LLC s.r.o. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození S. P. a QQ studio Ostrava s.r.o. s celými jejich nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 6 To 384/2025, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g), m) tr. ř. K prvnímu jmenovanému dovolacímu důvodu namítl, že ačkoliv byl po celé trestní řízení ve vazbě, nebyla mu poskytnuta nutná obhajoba v rozsahu, který si závažnost věci vyžadovala. Ustanovení obhájci mu neposkytli efektivní právní pomoc, nekomunikovali a ani nečinili potřebné úkony. Samotná formální existence obhajoby neznamená, že bylo právo na obhajobu skutečně naplněno. Vadu odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel spatřoval jednak v tom, že měl být nucen účastnit se hlavního líčení přes zdravotní indispozici doloženou lékařskou zprávou, jednak tím, že byl opakovaně vykazován z jednací síně. V případě vykázání je obviněný přesvědčen, že soud prvního stupně nerespektoval zákonné požadavky. Byla tím i oslabena jeho možnost bezprostředně reagovat na průběh dokazování. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten měl být naplněn ve všech jeho zákonných alternativách. Obviněný vytkl, že přítomnost jeho biologických či daktyloskopických stop na jednotlivých místech činu vysvětlil legitimními důvody, které soudy nižších stupňů nevyvrátily. Spokojily se s toliko vyhodnocením obviněného jako nevěrohodného bez toho, aby se zabývaly jeho verzí událostí. Dále namítl, že skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných úředních záznamech policejního orgánu, což potvrdil i odvolací soud. Ten však bez podrobnějšího odůvodnění nepřesvědčivě uzavřel, že i bez nich šlo dospět ke spolehlivému závěru o vině. V neposlední řadě nebylo nedůvodně doplněno dokazování o navrhované podstatné důkazy, zejména opětovné výslechy svědků M. D. a L. L., jakož i další důkazy. Jelikož vina byla dovozena převážně z nepřímých důkazů, odmítnutí těchto důkazních návrhů pro nadbytečnost je zjevně vadné. Navrhované důkazy přitom směřovaly ke klíčovým otázkám identifikace pachatele a objasnění původu a významu zjištěných stop. Uvedené vady odvolací soud neodstranil, čímž byl naplněn i poslední uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl následující. Tvrzené nedostatky ve výkonu obhajoby byly způsobeny samotným obviněným, který vyvolával konflikty se svými ustanovenými obhájci, čímž se pokoušel obstruovat trestní řízení. Pokud jde o účast obviněného na soudním jednání, ani těmto námitkám nelze přisvědčit. Údajná zdravotní indispozice obviněného objektivně nevylučovala jeho účast na hlavním líčení. Vykázání z jednací síně bylo pak důsledkem neukázněného chování obviněného, přičemž dotyčný soud postupoval v souladu s § 204 tr. ř. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním státní zástupce konstatoval, že skutková verze obviněného nemá oporu v dalších poznatcích, což výstižně vysvětlil již odvolací soud. Tentýž soud se také přesvědčivě vypořádal i s námitkou nepoužitelnosti úředních záznamů policejního orgánu, neboť tyto důkazy nebyly stěžejní pro uznání obviněného vinným. Námitka ohledně opětovného neprovedení výslechů svědků nezakládá tzv. opomenutý důkaz. Důkazní iniciativu uplatnil obviněný teprve v rámci odvolání, krajský soud se jeho návrhem zabýval, navíc není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu.

9. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku. Ve své reakci na vyjádření státního zástupce se ohradil proti tvrzení, že jeho setrvalé výhrady proti postupu ustanovených obhájců měly být pouhou obstrukční procesní strategií. Soudy se měly materiálně zabývat kroky jednotlivých obhájců. Rovněž dodal, že soud bez potřebné odborné erudice hodnotil jeho lékařský stav, což jej vedlo k verbálním protestům, pro které byl vykázán ze soudní síně. Argument státního zástupce, že i přes vady v dokazování postačí nepřímé důkazy, je nedostatečný. Rovněž zopakoval, že nebyla ani logicky vyvrácena jeho skutková verze událostí a nebyli nedůvodně vyslechnuti klíčoví svědci.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 6 To 384/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Obecně lze uvést, že je-li dán některý z důvodů nutné obhajoby uvedených v § 36 tr. ř., začíná v přípravném řízení nutná obhajoba od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.), neboť od té doby se řízení vede proti konkrétní osobě, a pokračuje v dalších stádiích řízení, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným (srov. též § 202 odst. 4 a § 263 odst. 3 tr. ř.).

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Rovněž je vhodné zmínit, že podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z klíčových osob trestního řízení.

16. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

17. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nelze jimi ovšem odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatele, především pak namítající nedostatky v jeho právním zastoupení a polemizující se skutkovými zjištěními, s procesní použitelností důkazů a s návrhy na doplnění dokazování nelze podřadit pod vznesené ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

19. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný vznesl námitky proti způsobu vedení jeho nutné obhajoby, kterou zajišťovali postupně se střídající ustanovení obhájci. Rovněž vytkl, že byl nucen k účasti na hlavním líčení i přes zdravotní překážky, a že byl opakovaně vykázán ze soudní síně. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou, která předkládala alternativní zdůvodnění přítomnosti jeho biologických, resp. daktyloskopických stop na jednotlivých místech činu. Současně má za to, že jeho vina se opírá o procesně nepoužitelné důkazy, což zmínil i odvolací soud. V neposlední řadě se ohradil proti neprovedení jím navrhovaných důkazů.

20. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož náležitosti jsou upraveny v § 265f tr. ř. Z toho plynoucí povinnost označit dovolací důvod a odůvodnit jej není jen formalitou, nýbrž směrodatným a pro osud podání stěžejním prvkem, neboť pro Nejvyšší soud definuje a konkretizuje okruh namítaných vad. Ačkoliv obviněný v dané věci vznesl vícero námitek, které evidentně podřazuje pod zákonem vymezené dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., učinil tak veskrze pouze obecně a proklamativním způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

22. Tvrdí-li obviněný, že mělo dojít k porušení jeho práva na nutnou obhajobu neposkytnutím efektivní právní pomoci ze strany jemu ustanovených obhájců, neargumentuje způsobem formálně podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Jak bylo již výše uvedeno, tento dovolací důvod lze uplatnit, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Typicky půjde především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. V projednávané trestní věci byl přitom dovolatel od vzniku důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (z důvodu výkonu vazby) kontinuálně právně zastupován (ostatně, on sám ani opak netvrdí) a nelze tedy mít pochyb o naplnění všech zákonných hledisek. Tímto se současně stává argumentace obviněného bezúčelnou a především nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání), neboť její podstata spočívá toliko v kritice postupu jednotlivých obhájců, kteří mu byli postupně ustanovováni a obhajobu fakticky vykonávali. Nutno připomenout, že předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídá jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale naplňují jej pouze některé případy. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Pomyslným maximem je pak situace, kdy orgány činné v trestním řízení neplní své zákonné povinnosti, čímž obhájci fakticky znemožňují vykonávat obhajobu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002). V takovém případě, ač obhájce byl formálně ustanoven, by musel být dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledán. Předmětný dovolací důvod tak sice nestojí pouze na binární otázce „měl/neměl obviněný obhájce, ač ho měl mít“, ovšem dosavadní judikatura předpokládá pouze omezenou možnost přezkumu nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k respektování práva obviněného na obhajobu. Domáhá-li se obviněný nikoli absence (účinné) obhajoby, nýbrž (podle obsahu bodu 1. jeho dovolání) hodnocení kvality realizované obhajoby, nachází se zcela mimo vymezení dovolacího důvodu (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 367/2022). Obdobně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. I. ÚS 326/96, jímž posuzoval tvrzené porušení práva na obhajobu v případě obhájkyně, která podle názoru stěžovatele nedostatečně vykonávala jeho obhajobu, mj. uvedl: „Jak již Ústavní soud judikoval dříve, obecný soud v zásadě není oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, a to ani v případě obhájce ustanoveného. Obžalovaný je odpovědný za včasnou volbu obhájce a obecný soud v zásadě není povinen přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obžalovaného (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96)“. Z uvedeného je tak zjevné, že ani Nejvyšší soud v rámci řízení dovolacího není oprávněn posuzovat úroveň vedení obhajoby obviněného, kterýžto požadavek není možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

23. Není ostatně ani jasné, jak přesně si obviněný představuje, že jeho obhajoba měla být vedena. Soud prvního stupně v bodech 36. až 39. svého rozsudku vyčerpávajícím způsobem popsal celý průběh postupného ustanovování celkem tří obhájců obviněnému (a následné rušení jejich ustanovení na žádost jejich či obviněného, popř. obojí), na což Nejvyšší soud v podrobnostech dále odkazuje. Soud prvního stupně přiléhavě a ilustrativně poukázal i na další jinou trestní věc, v níž stejným způsobem postupoval obviněný vůči třem různým obhájcům. Z tohoto popisu přitom vyplývá opakující se vzorec chování obviněného, který nevyužil svého práva na zvolení si obhájce ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. Proto mu byl z důvodu vzetí do vazby obhájce ustanoven, na to však během prvního setkání s obhájcem reagoval krajně negativně, což vedlo k žádosti obhájce o zrušení ustanovení a celý proces se následně opakoval. Obviněný přitom v rámci prvního setkání požadoval po jednotlivých obhájcích, ať nečiní žádné úkony v jeho věci, příp. jim vyslovil nedůvěru, či dokonce některým vulgárně nadával a vyhrožoval fyzickým násilím i likvidací, což bylo doloženo např. i písemnými vyjádřeními obviněného či zprávami Vězeňské služby apod. Tímto negativistickým a útočným přístupem k osobě obhájce (resp. obhájců postupně ustanovovaných) je obviněným požadovaná právní pomoc nevyhnutelně limitována do té míry, že se v projednávaném případě stala fakticky neposkytnutelnou. Lze rovněž souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, že obviněný se tímto snažil vytvářet obstrukce průběhu trestního řízení. Pakliže se obviněný po celou dobu jeho trestního řízení choval prokazatelně způsobem, kterým si sám znemožnil výkon obhajoby, jde de facto v konečném důsledku o jeho vlastní rozhodnutí, jakým způsobem obhajoba bude vedena. Orgány činné v trestním řízení mu při zachování maximální tolerance a trpělivosti zachovaly právo na obhajobu ustanovením obhájců, které však odmítl využít. Jeví se pak zcela absurdním a neakceptovatelným, že se nyní domáhá v dovolacím řízení vady procesních postupů a existence citovaného dovolacího důvodu. Těžko seznat představu obviněného, jak kvalitně a důsledně má obhájce vykonávat jeho obhajobu, když jej zapuzuje, odmítá s ním komunikovat, častuje jej velmi vulgárními výrazy, a dokonce mu vyhrožuje napadením a fyzickou likvidací. V konečném důsledku se tak obviněný domáhá zásahu Nejvyššího soudu, jelikož nesouhlasí s rozsahem poskytnuté obhajoby, který si sám vynutil svým nevhodným a obstrukčním chováním vůči jednotlivým obhájcům. V kontextu uvedeného tvrzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neobstojí, neboť postupně ustanovovaní obhájci řádně vykonávali jeho obhajobu v rámci jím nastavených podmínek a nebyla tedy splněna základní premisa námitky, že v řízení obviněný obhájce neměl. Proto argumentace dovolání obsahově vázaná na § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemohla být vůbec pod uvedený důvod dovolání podřazena.

24. Nad rámec dosud uvedeného lze konstatovat, že postupem soudů v posuzované věci nedošlo ani k porušení práva obviněného hájit se sám nebo za pomoci obhájce ve smyslu garance stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech. Podle ní je zakotveno právo každého, kdo je obviněn z trestného činu […] obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. I když účelem tohoto ustanovení je, aby obhajoba obviněného byla „skutečná a účinná“ (např. Pavelenko proti Řecku, rozhodnutí, 6. 9. 2007, č. 33021/05), a je tudíž povinností státu zajistit takovou účinnou obhajobu (citovaný článek Úmluvy hovoří o „pomoci“ obhájce – ustanovení obhájce samo o sobě nezajišťuje účinnost jeho pomoci), nelze státu důvodně vyčítat nesplnění tohoto požadavku v případě, kdy sám obviněný svým přístupem k obhájci jeho efektivnímu působení brání (jak bylo zjištěno ve věci posuzované). Jestliže totiž stát nemůže být odpovědný za každé pochybení obhájce, který byl obviněnému ustanoven (z nezávislostí advokacie na státu vyplývá, že vedení obhajoby je ve své podstatě záležitostí mezi obviněným a jeho klientem, ať už mu byl obhájce přidělen v rámci právní pomoci nebo jej platí klient sám – srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 809), tím spíše jej nelze činit odpovědným za způsob výkonu obhajoby, jejíž účinnosti klade překážky sám obviněný, v jehož zájmu by měla být poskytována. Ostatně soudu nepřísluší, jak již bylo zmíněno výše, aby úroveň poskytované obhajoby posuzoval. Jeho úkolem je pouze reagovat na situace, kdy např. ustanovený obhájce pro trvalou překážku (úmrtí, dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav apod.) nemůže obhajobu vykonávat nebo se plnění svých povinností vyhýbá a je (soud) na tyto skutečnosti upozorněn. V takovém případě je na něm, aby takového obhájce nahradil nebo jej přiměl k plnění jeho povinností.

25. Rovněž z hlediska úpravy obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze poukázat na to, že tato směřuje k ochraně obhajovacího práva obviněného (před jeho případným omezením ze strany orgánů veřejné moci), jemuž garantuje možnost jeho aktivního uplatnění (včetně odborné pomoci k tomu erudované osoby). Zajišťuje, aby zástupce poskytující právní pomoc byl nezávislý na orgánu veřejné moci, před nímž je řízení vedeno. Tento – v případě trestního řízení obhájce obviněného – „[m]usí být oddán zájmům zastupovaného (meze jsou pregnantně vytyčeny v § 16 zák. o advokacii). Má postavení druhého ‚odborného‘ já. Toto odborné alter ego proto musí mít zaručenu možnost získat od klienta všechny údaje, které jsou pro věc relevantní, a musí mít nijak nesvazovanou vůli činit úkony i proti vůli orgánu, který jej ustanovil.“ – viz WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023, str.

930. Jinými slovy vyjádřeno, úprava chrání nezávislý výkon obhajoby, do něhož státu zásadně nepřísluší zasahovat. Úspěšnost a účinnost vykonávané obhajoby je nicméně plně odvislá od přístupu zastupované osoby (v případě posuzovaném obviněného), z čehož plyne, že k porušení tímto článkem garantovaného práva by mohlo dojít jen v důsledku zákonu neodpovídajícího a ve své podstatně obhajobě bránícího postupu orgánů činných v trestním řízení. Nic takového ovšem ve věci posuzované zjištěno nebylo. Z povahy věci je vyloučeno, aby jeho porušení bylo dovozeno z důvodů, jež leží výlučně na straně obviněného, který svým přístupem (procesní taktikou) kladl ustanoveným obhájcům závažné překážky v plnění jejich povinností při jeho obhajobě.

26. Ve věci posuzované bylo prokázáno, že orgány činné v trestním řízení přistoupily k opakované změně v osobě obhájce vykonávajícího obhajobu obviněného a učinily tak vše, co mohlo vést k zabezpečení jeho účinné obhajoby. Pokud si za výše zjištěného stavu (překážky kladené samotným dovolatelem) obviněný na výkon činnosti ustanovených obhájců stěžuje, nemohou jeho námitky odůvodnit jiný závěr, než který stran jeho počínání učinily soudy nižších stupňů a v souvislosti s posouzením zachovalosti jeho práva na spravedlivý proces i Nejvyšší soud. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

27. Stran námitek (ne)účasti obviněného na hlavním líčení lze konstatovat, že formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z protokolace hlavního líčení (konaného ve dnech 11. 7., 17. 9., 19. 9., 3. 11. a 5. 11. 2025) se podává, že obviněný byl podle § 204 odst. 2 tr. ř. vykázán po předchozí výstraze ze soudní síně na úplném počátku hlavního líčení, přičemž se tato situace opakovala i následné jednací dny, kdy byl obviněný vykázán hned v úvodu soudního jednání. Dovolatel se tedy fakticky vůbec neúčastnil hlavního líčení. Je však rovněž patrné, že sám učinil vše, co bylo v jeho silách, aby tohoto stavu dosáhl, neboť kdykoliv stanul před soudem, neprodleně začal vyrušovat a nedal tím soudu prvního stupně jinou možnost než postupovat uvedeným způsobem. Nelze si přitom nepovšimnout souvislosti s obstrukčním chováním obviněného vůči jemu ustanoveným obhájcům popsaným v předchozích bodech. Nejenže od příchodu do soudní síně vykřikoval své spekulace, že jemu ustanovený obhájce (resp. v jednací síni přítomný substituent) „není jeho advokátem“, rovněž nepřetržitě přerušoval soud, dožadoval se odročení hlavního líčení, odmítal jeho konání ve své nepřítomnosti a obecně odmítal jakoukoliv, třeba jen bazální, součinnost. Tento úmysl narušit hlavní líčení ostatně dokládají i v dovolání zmiňované zdravotní problémy, které měly obviněnému bránit účasti na hlavním líčení. Podle doložené lékařské zprávy (č. l. 886) měl přitom trpět pouhou bolestí v krku, ale jinak byl plně orientován místem i časem a byl z lékařského hlediska schopen účasti na hlavním líčení. Námitka obviněného, že tento zcela běžný jev mu měl znemožňovat vnímat průběh hlavního líčení, je zcela nepodložená, veskrze absurdní, a je plně vyvrácena lékařskou zprávou. Nelze si rovněž nepovšimnout, že tyto údajné zdravotní komplikace mu nikterak nebránily se hlasitě projevovat před soudem. Neobstojí tak ani úvaha, že by snad soud laicky nepřípadně posuzoval zdravotní stav obviněného, neboť bylo vycházeno z obsahu lékařské zprávy. Ani ta by nemusela být pro soud závazná, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, (byť se týkal primárně situace jednání soudu v nepřítomnosti obviněného) zdůraznil, že „o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese „hájitelné tvrzení“ o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat“. Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že dokonce není schopen účasti na jednání, sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání nesvědčí. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitace, pracovní aktivity, pracovní cesty, apod.) sami posoudili odůvodněnost omluvy. V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že skutečnost, že lékař ve zprávě konstatoval nezpůsobilost k účasti na soudním jednání, není sama o sobě dostatečná, neboť se jedná o kvalifikaci, kterou může provést toliko soud. Projednávaná věc se však vyznačuje situací, kdy lékařská zpráva plně potvrdila schopnost obviněného se jednání soudu účastnit, přičemž obviněný i přes toto odborné stanovisko a posouzení soudu zatvrzele setrvává na nezpůsobilosti jeho účasti na jednání soudu.

28. Řízením hlavního líčení je ve smyslu § 203 tr. ř. pověřen výhradně předseda senátu (potažmo samosoudce), jehož povinností není svádět neutuchající boje s procesní stranou o možnost vést jednání. Jakékoliv námitky vycházející z opačné premisy je proto nutné odmítnout. Třebaže mezi základní procesní práva obviněného spadá mimo jiné být přítomen hlavnímu líčení a vyjadřovat se k jeho průběhu, pojí se s tím neodmyslitelně i určité povinnosti. Nepochybně nejdůležitější je povinnost všech zúčastněných zachovat důstojnost a vážnost soudního jednání ve smyslu § 203 odst. 2 tr. ř. Soudní líčení nemůže bez těchto atributů fungovat, neboť by se jinak zvrhlo v parodii sebe sama, pokud by provedení jakéhokoliv úkonu mohl kdokoliv ze zúčastněných opakovaně bránit nepřístojným chováním, jak ostatně obviněný názorně demonstroval. V tomto ohledu panuje ustálený názor, že osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tehdy, není-li zneužíváno k obstrukčnímu jednání zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2950/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). Důraz, který je v trestním řízení kladen na elementární mravy během soudního jednání, ostatně dokládá i skutečnost, že jsou vymáhány procesními opatřeními (především možnost uložení pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř., či právě vykázání z jednací síně podle § 204 tr. ř.), i hmotným právem (konkrétně skrze trestný čin pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku).

29. Z uvedeného pak vyplývá, že ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř. nelze považovat za bezmezné, neboť v projednávané věci bylo fakticky limitováno přístupem obviněného. Jestliže ten svým chováním v jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního líčení, takže ho bylo nutné postupem podle § 204 tr. ř. vykázat z jednací síně, zbavil se sám možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze vytýkat soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1015/2014). Součinnost obviněného ve vztahu k jeho procesní aktivitě ostatně nelze zásahy státu nijak vynucovat, a to ani tehdy, je-li jeho účast u jednání soudu neopominutelnou procesní podmínkou (pro srov. již citované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2950/22). Je namístě vyzdvihnout, že předmětný soud usiloval o seznámení obviněného s obsahem provedeného dokazování (výslovně tak konstatoval v hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2025, č. l. 936), což však obviněný opět narušil svými hlasitými (a místy až nekoherentními) proklamacemi o nespravedlnosti konaného hlavního líčení. Byl to tedy obviněný, kdo bránil soudu postupovat v souladu s druhou větou § 204 odst. 2 tr. ř., proti čemuž však (opět paradoxně) nyní brojí. Namítaná procesní pochybení je proto nutné zasadit do této souvislosti. Za nastalé situace soud prvního stupně vynaložil veškerého úsilí i prostředků, které jsou mu ze zákona k dispozici, aby zajistil řádný průběh hlavního líčení. Zjevná snaha obviněného rozvrátit soudní jednání pak nemůže převážit nad účelem trestního řízení, kterým je náležité zjištění trestného činu a spravedlivé potrestání jeho pachatele. Není proto vadou upřednostnit zájem na řádném výkonu spravedlnosti bez zbytečných průtahů před právem evidentně obstruujícího obviněného na osobní přítomnost při projednání své věci, zvláště když se hlavního líčení účastnil jeho obhájce. K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Obviněný sice při vymezení uplatněného dovolacího důvodu zmínil všechny tři jeho alternativy, pod žádnou z nich však uplatněnou argumentaci subsumovat nelze.

31. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která konkrétní skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. s jakým důkazem. Toliko obecně proklamoval, že jeho vina je dovozována z nepřímých důkazů, přičemž soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou.

32. Takto postavené námitky dovolatele se s první alternativou předmětného dovolacího důvodu zcela míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu. Aniž by obviněný označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy přistoupit k hodnocení důkazů. Netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkové závěry, jaké učinily. Ve své podstatě pouze prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci spojenou s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a to na základě obviněným prezentovaných a důkazně vyvrácených hypotéz o možném průběhu skutku (existence legitimních důvodů, proč se měl nacházet na jednotlivých místech činu – ani ta však nebyla v dovolání dostatečně specifikována). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Již soud prvního stupně přitom v bodě 26. svého odůvodnění přiléhavě shrnul okolnosti, které vylučují tvrzení obviněného. Postačí proto uzavřít, že pokud je hodnocení důkazů provedené soudy komplexní, tvoří ucelený řetězec nepřipouštějící jiný průběh skutkového děje a nevykazuje logické trhliny (jako je tomu v tomto případě), nelze jej označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představám dovolatele.

33. Nad rámec již shora uvedených teoretických východisek nutno doplnit, že přezkum dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vedeného kasační zásadou je v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené). Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Aplikováním dosud uvedeného na podané dovolání tak nelze dospět k jinému závěru, než že vznesené námitky jsou neurčité a vylučující soudní přezkum v dovolacím řízení. Úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Pokud přesně takovým způsobem obviněný v projednávané věci svou argumentaci uchopil, s vymezenou alternativou dovolacího důvodu se minul.

34. K druhé alternativě dovolacího důvodu (tedy procesní nepoužitelnost důkazu, na němž je založeno rozhodné skutkové zjištění) je vhodné v prvé řadě upozornit, že obviněný nijak nekonkretizoval, v čem spočívá nepoužitelnost důkazu či která rozhodná skutková zjištění měla být tímto zasažena. I vymezení oněch důkazů zůstalo pouze v obecné rovině, kdy se mělo jednat o (blíže nespecifikované) „úřední záznamy policejního orgánu“. A třebaže se obdobně vyjádřil i odvolací soud, nutno podotknout, že jde o obecnou poznámku v odůvodnění soudního rozhodnutí, na kterou dovolatel navazuje ještě obecnější (téměř neurčitou) námitkou. Pod bodem 3. odstavci pátém dovolání totiž toliko zopakoval závěry odvolacího soudu, že „úřední záznamy policejního orgánu nejsou procesně použitelnými důkazy“ a vyslovil nesouhlas se závěrem, že i tak vina obviněného plyne z ostatních provedených důkazů. Je tedy zjevné, že ani v tomto případě požadavkům na obsah dovolání specifikovaným výše v bodě 30. nedostál a jeho námitky nelze pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

35. Bylo-li odkazováno na úřední záznamy, lze nad rámec uvedeného rozlišit, že v rámci dokazování před soudem prvního stupně byly k důkazu provedeny záznamy o přijatém (trestním) oznámení, příp. protokoly o trestním oznámení a úřední záznamy o úkonech policejního orgánu. Vzhledem k neurčitosti námitek se Nejvyššího soud může pouze domnívat, že obviněný nejspíše brojil proti čtení trestních oznámení v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. Jejich obsah totiž nemůže sloužit jako důkaz k prokázání viny obviněného (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, uveřejněné pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). K tomu je však nutno říci, že z odůvodnění soudu prvního stupně není patrné, že by se skutková zjištění jakýmkoliv způsobem opírala o obsah trestních oznámení. Soud k těmto listinám uvedl pouze to, kdo oznámení podal a kde a kdy k tomu došlo. Tyto údaje pak podle citovaného stanoviska Nejvyššího soudu mohou být součástí dokazování, neboť specifikují situaci, za níž bylo trestní oznámení podáno. I kdyby snad soud prvního stupně opíral své skutkové závěry o tvrzení obsažená v trestním oznámení, nutno podotknout, že jejich podatelé byli řádně vyslechnuti v hlavním líčení jako svědci. Pokud by tedy toto mělo být předmětem vznesených námitek, pak zjevně nedošlo k žádné vadě, která by mohla – třeba i jen hypoteticky – mít vliv na skutkové závěry soudů. Jakékoliv poznatky, které by snad soud prvního stupně zjistil z obsahu předmětných trestních oznámení, zjistil bezprostředně i z výslechu dotyčných osob v hlavním líčení. Provedení dvou důkazních pramenů, které osvědčují tytéž okolnosti, třebaže jeden z nich proveden být neměl, nepředstavuje vadu dokazování, protože tím nejsou nikterak změněna či jinak narušena učiněná rozhodná skutková zjištění, resp. rozhodná skutková zjištění jsou plně odůvodněna procesně způsobilými důkazy. Tedy i v případě, že by předmětný důkaz v podobě trestního oznámení nebyl proveden, by závěry soudů o průběhu skutkového děje nedoznaly změn, jak ostatně správně konstatoval i odvolací soud, který se s obsahově totožnou námitkou obviněného vypořádal.

36. Zbylé úřední záznamy policejního orgánu, které byly provedeny v hlavním líčení jako listinný důkaz, pak nevykazují žádné procesní vady, které by vedly Nejvyšší soud k závěru o jejich nepoužitelnosti. Obsahem těchto záznamů je popis prvotních úkonů policejního orgánu k jednotlivým skutkům v projednávané trestní věci (např. o pátrání po odcizených věcech, k prověrkám v provozovnách zastaváren, o výjezdu SKPV atd.). Trestní řád přitom explicitně upravuje provádění úředních záznamů v hlavním líčení pouze pokud jde o podání vysvětlení ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., kdy je jejich přečtení možné se souhlasem státního zástupce a obžalovaného. Jinak podle § 89 odst. 2 tr. ř. platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Na podkladě velmi obecné námitky dovolatele tak nelze osvědčit existenci nedostatku, který by zakládal vadu předpokládanou v druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. V případě třetí alternativy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesené námitky rovněž nejsou s to ji naplnit. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

38. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. S ohledem na způsob dovolací argumentace je třeba uzavřít, že námitky pod třetí alternativu dovolacího důvodu vůbec podřadit nelze. Obviněný ostatně ani nežádá doplnění tohoto dokazování, ale jeho rekapitulaci. Navrhovaný výslech svědků M. D. a L. L. je zjevně bezúčelný, neboť ti již v hlavním líčení vypovídali a obhajoba měla možnost pokládat těmto svědkům otázky. I v tomto případě platí, že obviněný své námitky formuluje proklamativním způsobem neposkytujícím žádné konkrétní argumenty. Tvrdí-li obviněný, že „navrhované důkazy přitom směřovaly ke klíčovým otázkám identifikace pachatele a objasnění původu a významu zjištěných stop“, jednak nevysvětluje, proč dotyční svědci nepodpořili jeho tvrzení už při jejich prvním výslechu, jednak čeho přesně by se dosáhlo jejich novým výslechem. Nejvyššímu soudu proto není jasné, čeho přesně se obviněný domáhá. Shrnuto tedy obviněný v případě obou jmenovaných svědků námitkuje neprovedení důkazů, které ve skutečnosti provedeny byly, a pokud jeho argumentace měla představovat zájem na opakovaném výslechu svědků odvolacím soudem (neboť ve stádiu řízení před soudem prvního stupně návrhy na doplnění dokazování nevznesl), nebylo nijak specifikováno, proč by se tak mělo stát a s jakým dopadem na důkazní situaci. Obviněný dále zmínil „i další důkazy“, které měly svědčit jeho obhajobě, ale ty rovněž nijak nespecifikoval a už vůbec ne ve vztahu ke konkrétním relevantním skutkovým zjištěním. Jak bylo rozvedeno výše, Nejvyšší soud není povinen domýšlet dovolání za obviněného. Nutno opakovaně odkázat na bod 33. tohoto usnesení, v němž jsou obsažena východiska pro náležitosti všech alternativ důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z nich vyplývá, že i v případě námitky opomenutých důkazů se musí jednat o námitky dostatečně konkrétní, aby bylo možno seznat, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné. Nezbývá proto než konstatovat, že ve věci nejde o situaci, kdy by soud odmítl provést navrhovaný důkaz, nebo jej neučinil předmětem svých hodnotících úvah. Obviněný toliko předpokládá, že opakováním dokazování se soud dobere jiného výsledku, čímž však fakticky připouští řádné provedení důkazu i jeho náležité zhodnocení soudem. Jinak vyjádřeno, dovolatel nenamítá opomenutí důkazu, pouze projevuje obecný nesouhlas s jeho hodnocením. Za těchto okolností a při nedostatečné konkretizaci dovolacích námitek tyto nelze pod uplatněnou alternativu dovolacího důvodu podřadit.

39. Nejvyšší soud uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci ostatně zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru. Nejvyšší soud přitom poukazuje na body 26. až 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, jakými úvahami se dotyčný soud řídil, a ze kterých ostatně vycházel i soud odvolací. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

40. Z uvedeného je také zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

V. Způsob rozhodnutí

41. Obviněný R. H. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 6. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu