6 Tdo 584/2025-13304

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2025 o dovoláních, která podali obvinění S. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, Tomáš Teniak, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, Ing. Daniel Mikulka, MBA, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, Tomáš Klíma, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, B. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, Mgr. Martin Graman, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a společnost TENA OIL CZ s.r.o., IČO: 03800849, sídlem Křižíkova 180/28, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2021, a obviněný M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2022, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 27. 6. 2023, č. j. 49 T 14/2021-11867, byli uznáni vinnými · obvinění S. T., Tomáš Teniak, Ing. Daniel Mikulka, MBA, Tomáš Klíma, Z. U., B. G. a Mgr. Martin Graman jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; · obviněné společnosti BEZ H2O s.r.o. (dále také „BEZ H2O“), TENA OIL CZ s.r.o. (dále také „TENA OIL“), Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Obvinění byli odsouzeni: · S. T. za tyto zločiny a za sbíhající se zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 43 T 41/2020, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021, a za sbíhající se zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 ve spolupachatelství, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 63 T 3/2021, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 9 To 12/2023, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání účetní na dobu 10 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 43 T 41/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 63 T 3/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 9 To 12/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. · Tomáš Teniak podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 celých denních sazeb o výši 50 000 Kč, tj. v celkové výši 15 000 000 Kč. · Ing. Daniel Mikulka, MBA podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 celých denních sazeb o výši 50 000 Kč, tj. v celkové výši 10 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 10 let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty specifikované ve výroku rozsudku. · Tomáš Klíma podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 10 let. · B. G. za tyto zločiny a za sbíhající se zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2017, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 338/2018, za sbíhající se zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 43 T 41/2020, který nabyl právní moci ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021, a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 4 T 5/2022, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 7 To 64/2022, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 10 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 338/2018, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 43 T 41/2020, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 4 T 5/2022, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 7 To 64/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. · Mgr. Martin Graman podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 10 let. · společnost TENA OIL CZ podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 t. o. p. o. trest zrušení právnické osoby. Dále jí byl uložen podle § 19 t. o. p. o. ve spojení s § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků specifikovaných ve výroku rozsudku. · Dále bylo rozhodnuto o trestech uložených spoluobviněným Z. U. a společností BEZ H2O, Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. · Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným, o nichž bylo rozhodnuto, uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, částku 36 373 443,13 Kč.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 49 T 8/2022-396, byl M. T. uznán vinným jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

4. Obviněný M. T. byl za tyto zločiny a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2 T 9/2019, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty blíže specifikovaný ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2 T 9/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se samostatně trestně stíhanými S. T., Tomášem Teniakem, Ing. Danielem Mikulkou, MBA, Tomášem Klímou, Z. U., B. G., Mgr. Martinem Gramanem, společností BEZ H2O s.r.o., společností TENA OIL CZ s.r.o., společností Speedgo s.r.o., společností zetakos, s.r.o., společností FrMall Grade s.r.o. a společností ARLO s.r.o. na náhradě škody Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, částku 36 373 443,13 Kč.

5. Obvinění se jednání podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že (zkráceně vyjádřeno po spojení popisů skutku z obou rozsudků soudu prvního stupně) v období nejméně od března 2017 do dubna 2018, na území České republiky a Slovenské republiky, po vzájemné předchozí dohodě za využití právnických osob, společně v úmyslu soustavně a systematicky krátit daň z přidané hodnoty a neoprávněně se ve velkém rozsahu obohatit a získat majetkový prospěch na úkor České republiky a legalizovat výnosy z trestné činnosti tak, že za účelem eliminace daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty vzniklé z titulu pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu a jeho prodeje v tuzemsku, využili obchodní společnosti, které zapojili do účelových obchodních řetězců, které ovládali a v rámci kterých předstírali nákupy a prodeje zboží nebo služeb a platby za ně, nepravdivě deklarovali přijetí zdanitelného plnění od tuzemských plátců daně, v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále DPH) snížili daňovou povinnost obchodních subjektů, s čímž byli všichni srozuměni, kdy každý svým dílem přispěl k páchání trestné činnosti, přičemž do řetězce deklarovali plnění mezi společnostmi a podnikajícími fyzickými osobami specifikovanými ve výroku rozsudku, a to tak, že ve vzájemné součinnosti, se zapojením výše uvedených subjektů tyto, v různé míře obchodně, fakturačně, finančně a personálně propojili, a za využití svých majetkových účastí, řídících a rozhodovacích pravomocí v obchodních společnostech buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím jiných osob, jak na území České republiky, tak i v zahraničí, s cílem neodvést daň z přidané hodnoty při obchodu s automobilovým zbožím a příslušenstvím a legalizovat výnosy z trestné činnosti, se vědomě podíleli na vytvoření těchto účelových řetězců společností, kdy subjekt Tomáš Teniak TENAOIL dodával zboží ze Slovenské republiky koncovým zákazníkům do České republiky, a to prostřednictvím české společnosti TENA OIL CZ s.r.o., s níž byl personálně a funkčně propojen, přičemž mezi tyto dva spřízněné subjekty účelově zařadili společnost BEZ H2O s.r.o., která sice přiznávala pořízení zboží z jiného členského státu EU a jeho následné dodání v tuzemsku, současně však BEZ H2O s cílem eliminace související daňové povinnosti deklarovala přijetí fiktivních zdanitelných plnění z účelově vytvořeného řetězce plátců DPH a současně nepravdivě deklarovala plnění osvobozená od daně z titulu dodání zboží do jiného členského státu EU – Slovenské republiky, kdy účelové řetězce byly vytvořeny v jednotlivých měsíčních daňových obdobích způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku, přičemž uvedené řetězce a v nich deklarované právnické osoby nevykonávaly žádnou ekonomickou činnost za účelem vytvoření zisku a sloužily pouze ke zkrácení DPH tak, že obžalovaní deklarovali, že společnost BEZ H2O s.r.o. pořizující zboží z jiného členského státu (s 0 Kč DPH), pouze fiktivně fakturačně téměř výhradně dodala s vykázanou DPH společnosti TENA OIL CZ s.r.o., u níž za účelem ponížení vlastní daňové povinnosti ve výši odpovídající základu daně za dodané zboží uvedli v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty nepravdivé údaje v přiznání k DPH, spočívající v uplatňování fiktivních přijatých zdanitelných plnění uvedených bod bodem A) výroku rozsudku, k jejichž zastření opět pouze fiktivně dodali zboží do jiného členského státu, a to do Slovenské republiky pro zde sídlící výše uvedené odběratele jako plnění osvobozené od daně podle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, bod bodem B) v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích způsobem uvedeným ve výroku rozsudku, když současně obžalovaní účelově prováděné platby za neexistující přijatá zdanitelná plnění společnosti BEZ H2O s.r.o. nepřeváděli prostřednictvím všech subjektů uvedených řetězců pod body A), avšak tyto vybírali buď přímo z bankovních účtů poskytovatelů zdánlivých plnění (Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o.), nebo předstupňů těchto a dalších fiktivních přímých poskytovatelů (Precorp 4, s.r.o., Individual Car Race Kft.), nebo po obdržení plateb původně z bankovních účtů BEZ H2O s.r.o., tyto poukazovali na základě účelově vytvořených příkazních smluv mezi těmito subjekty a společnostmi ARLO s.r.o. a FrMall Grade s.r.o. na jejich bankovní účty vedené u MONETA Money Bank, odkud ponížené o 1 % z každé provedené transakce je disponenti vybírali v hotovosti a dále je předávali v poměrných částech obžalovaným, případně je bezhotovostně poukazovali na jiné bankovní účty spřízněných společností, čímž za společnost BEZ H2O s.r.o. jako měsíčního plátce DPH za zdaňovací období březen 2017 – duben 2018 snížili vlastní daňovou povinnost společnosti uplatňováním fiktivních přijatých zdanitelných plnění a tím zkrátili DPH vzniklou v důsledku pořízení zboží z jiného členského státu EU a jeho následné dodání v tuzemsku o celkovou částku 69 541 290,99 Kč, přičemž mezi obžalovanými byly nastaveny vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti, se stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností za účelem soustavného páchání úmyslné trestné činnosti, když konkrétní struktura, rozdělení úloh a vymezení činnosti jednotlivých obžalovaných osob v této organizované skupině obžalovaných osob bylo takové, že obžalovaný Miloš Teč rozhodujícím způsobem po společné předchozí dohodě se spoluobžalovanými organizoval a zastřešil, společně s Danielem Mikulkou a Tomášem Teniakem, trestnou činnost a tuto s nimi koordinoval, a ve skupině fakticky ovládal, řídil, instruoval a úkoloval přímo, nebo prostřednictvím jiných osob jemu podřízené osoby Tomáše Klímu, S . T., Z. U., Mgr. Martina Gramana, B. G. a další osoby, a jejich prostřednictvím koordinoval vzájemně provázané zapojení jednotlivých subjektů do účelových obchodních řetězců, v nichž ob žalovaní instalovali jednatele a to osoby plnící úlohu tzv. „bílých koní“, kteří ve společnostech fakticky nevykonávaly žádnou činnost, když obžalovaný následně inkasoval veškerou hotovost, z níž část předával dalším spoluobžalovaným, a proto také intervenoval pro vytvoření příkazních smluv mezi společnostmi ARLO s.r.o. a FrMall Grade s.r.o. a společnostmi z řetězce kreditující jejich bankovní účty s cílem krácení daní a zastření faktického původu převáděných peněz, a tím jejich legalizaci, obžalovaný Ing. Daniel Mikulka, MBA jako jednatel společnosti TENA OIL CZ s.r.o., kterou fakticky ovládal a řídil, po předchozí dohodě s M. T. a Tomášem Teniakem, rozhodujícím způsobem organizoval a zastřešil společně páchanou trestnou činnost, a jako přímý obchodní partner subjektu Tomáš Teniak TENAOIL, s nímž byl personálně a funkčně propojen a s nímž řídil a ovládal skutečný intrakomunitární obchod se zbožím, zcela účelově po předchozí dohodě se samostatně stíhaným spolupachatelem a spoluobžalovaným Tomášem Teniakem, za účelem zkrácení daně a neoprávněného získaní finančního prospěchu, zapojil do intrakomunitárního obchodu se zbožím společnost BEZ H2O s.r.o., jakož i další, na tuto společnost účelově napojené subjekty, a svým jednáním se vědomě podílel na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaný Tomáš Teniak jako faktický zástupce podnikatelského subjektu Tomáš Teniak TENOIL tento ovládal a řídil, po předchozí dohodě s T. (pozn. správně M.) T. a Danielem Mikulkou, zastřešil páchanou trestnou činnost, když jako přímý obchodní partner společnosti TENA OIL CZ s.r.o., s kterou byl personálně a obchodně propojen, se rozhodujícím způsobem podílel na dodávkách předmětného zboží do jiného členského státu EU, přičemž byl obeznámen se způsobem páchání a smyslem prováděné trestné činnosti, za jehož účelem po předchozí dohodě s uvedenými osobami instaloval mezi propojené subjekty společnost BEZ H2O s.r.o., a svým jednáním vědomě napomáhal nezákonnému krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost, kterou osobně přebíral nejméně od obžalovaných Daniela Mikulky, Tomáše Klímy a M. T., a dále se podílel na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaná S. T. vykonávala a koordinovala veškeré úkony potřebné pro trestnou činnost, z části dle instrukcí a pokynů a společných předchozích dohod s M. T., byla podrobně seznámena a srozuměna se systémem páchání předmětné trestné činnosti, když obžalovaná má současně vlastní rozsáhlé znalosti v daňové a účetní oblasti, koordinovala zdánlivou činnost subjektů (společností) zapojených do fiktivních řetězců za účelem vykázání neexistujícího plnění, přičemž ovládala jejich účty a datové schránky, vystavovala za tyto účelové daňové doklady, případně k trestné činnosti instruovala a úkolovala další obžalované a spřízněné či spolupracující osoby, zařizovala a zapojovala do řetězců nové společnosti, přebírala od obž. Z. U. v hotovosti peníze získané trestnou činností, které byly zaslané v rámci popsaných řetězců v konečné fázi ve prospěch účtů společnostem FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. a tyto dále rozdělovala mezi další obžalované, případně sama prováděla převody ve prospěch účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., jejich disponentům přímo nebo prostřednictvím obž. Z. U., avizovala převody ve prospěch jejich účtů a zcela vědomě se podílela na páchané trestné činnosti, z čehož finančně profitovala, vědomě se podílela na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasovala hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaný Tomáš Klíma jako jediný jednatel a společník společnosti BEZ H2O s.r.o. a v období do 10. 5. 2018 jednatel společnosti TNG (SR), byl podrobně seznámen a srozuměn se způsobem páchání popsané trestné činnosti, uvedené subjekty řídil dle pokynů obž. S. T. nebo M. T., kterého také doprovázel na jednáních týkajících se páchané trestné činnosti a vědomě se podílel na nezákonném krácení daní na území České republiky, z čehož i inkasoval část peněz v hotovosti, které také dále předával dalším obžalovaným Tomáši Teniakovi a M. T., zajistil D. M., J. L., L. B. a F. G. na pozice jednatelů či společníků společností zapojených do řetězce poskytujících fiktivní plnění společnosti BEZ H2O s.r.o. a společností v SR sloužících k zastření plnění jejich dodáním do JČS, a z části zastupoval obž. Z. U. v plnění jeho úkolů v trestné činnosti, svým jednáním se vědomě podílel na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaný Z. U. v době od března 2017 do 28. 4. 2017 jako člen statutárního orgánu Logistic Service Group s.r.o. a od 18. 9. 2017 jako jediný jednatel společnosti Lampada task group s.r.o., z části samostatně a z části dle instrukcí a společných předchozích dohod nejméně s M. T. a S. T., zcela obeznámen se způsobem páchání a smyslem prováděné trestné činnosti, za účelem zastření spojitosti mezi jednotlivě zainteresovanými osobami, nejméně mezi M. T., S. T., Tomášem Klímou, B. G. a Mgr. Martinem Gramanem, a subjekty z řad právnických osob ovládaných obžalovanými a společnostmi FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. ovládanými obž. B. G. a Mgr. Martinem Gramanem, byl prostředníkem mezi nimi, když obž. B. G. a Martinu Gramanovi, dle pokynů obž. S. T., avizoval příchozí platby na účty a dále obž. B. a Martina Gramana instruoval k provádění výběrů finanční hotovosti z trestné činnosti z účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., která vznikla kumulovanou eliminací daňové povinnosti u společnosti BEZ H2O s. r. o. v průběhu intrakomunitárních obchodů a fiktivním plněním přes nastrčené stupně vykazující fiktivní zdanitelná plnění až k účtům společností FrMall Grade s. r. o. a ARLO s.r.o., a následně po hotovostních výběrech provedených obžalovanými B. a Martinem Gramanovými tyto osobně přebíral od obž. B. G. nebo Mgr. Martina Gramana, když v některých případech prováděl u části takové hotovosti směnu na EURA a dále tyto peníze předával nejméně obž. S. T. a Tomáši Klímovi, a sám z této trestné činnosti také profitoval, svým jednáním se vědomě podílel na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaný B. G. jako disponent bankovních účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. vedených u MONETA Money Bank, zcela seznámen a srozuměn se systémem páchání předmětné trestné činnosti, po předchozím avízu či instrukci od obž. Z. U. nebo S. T. prováděl z bankovních účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., po telefonickém ověření na jednotlivých pobočkách bank možnosti výběrů, finanční hotovost v českých korunách a v některých případech z části v měně EURO pocházející z páchané trestné činnosti zasílané v rámci popsaných řetězců v konečné fázi ve prospěch těchto účtů následně předával obž. Z. U., případně prováděl bezhotovostní převod ve prospěch jiných účtů, a za účelem zastření faktického původu těchto bezhotovostně převáděných peněz či vybíraných finančních prostředků, z pokynu M. T., vytvořil účelové příkazní smlouvy k provádění inkas peněžitých částek mezi společnostmi FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. a nastrčenými společnostmi dodávajícími fiktivní zdanitelná plnění a kreditujícími účty FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., svým jednáním se vědomě podílel na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaný Mgr. Martin Graman jako jednatel společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. a současně také disponent s bankovními účty těchto subjektů vedených u MONETA Money Bank, zcela seznámen a srozuměn se systémem páchání předmětné trestné činnosti, po předchozím avízu či instrukci od obž. Z. U. nebo S. T. prováděl z bankovních účtů jím ovládaných společností výběry finanční hotovosti v českých korunách a v některých případech z části v měně EURO pocházející z páchané trestné činnosti zasílané v rámci popsaných řetězců v konečné fázi ve prospěch účtů společnosti FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. a tuto následně předával obž. Z. U., případně prováděl bezhotovostní převod ve prospěch jiných účtů, přičemž svým jednáním se vědomě podílel na krácení daní na území České republiky, zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasoval hotovost a na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaná právnická osoba společnost TENA OIL CZ s.r.o. v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, když trestný čin byl spáchán jejím jménem, v jejím zájmu a v rámci její činnosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., a byl úmyslně spáchán prostřednictvím jednatele této společnosti obž. Daniela Mikulky, a to tím, že v období od března 2017 do dubna 2018, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, jako hlavní zcela personálně a funkčně propojený subjekt se slovenským partnerem – Tomáš Teniak TENOIL, z uměle vytvořených řetězců dodavatelsko-odběratelských vztahů profitovala, hlavní měrou se svou činností podílela na páchané trestné činnosti vytvořením ryze účelového řetězce společnosti se zapojení společnosti BEZ H2O s.r.o., a to obchodů s automobilovým zbožím, přičemž si snižovala základ daně fiktivním deklarováním zdanitelných plnění od tuzemských plátců provázené platbami z bankovních účtů BEZ H2O s.r.o., jejichž výsledkem bylo zkrácení daně ve velkém rozsahu s cílem obohatit se na těchto obchodech, přičemž jednání obžalovaného Mikulky lze přičítat obžalované právnické osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., neboť obžalovaný byl v zájmovém období statutárním orgánem a byl oprávněn za právnickou osobu jednat, rozhodoval o ekonomických věcech obžalované právnické osoby, rozhodoval o zaúčtování účelově přijatých faktur pocházejících ze simulovaných obchodních vztahů, podával nebo nechal podat daňová přiznání za obžalovanou právnickou osobu u příslušných finančních úřadů, přičemž jeho jednání bylo podmínkou vzniku následku zakládající trestní odpovědnost obžalované právnické osoby spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty v období od března 2017 do dubna 2018 ve výši celkem 69 541 290,99 Kč, způsobené Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, když současně se podílela na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalovaná právnická osoba společnost BEZ H2O s.r.o. v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, když trestný čin byl spáchán jejím jménem, v jejím zájmu a v rámci její činnosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., a byl úmyslně spáchán prostřednictvím jednatele této společnosti obž. Tomáše Klímy, a to tím, že v období od března 2017 do dubna 2018, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, jako personálně a funkčně propojený subjekt z uměle vytvořených řetězců dodavatelsko-odběratelských vztahů profitovala, působila jako prostředník v dodavatelsko-odběratelských vztazích mezi výše uvedenými subjekty v pozici tzv. „cross invoicer“ (křížový fakturant), přičemž její začlenění do řetězců bylo zcela účelové s cílem obohatit se na těchto obchodech krácením daně snížením základu daně fiktivním deklarováním zdanitelných plnění od tuzemských plátců provázené platbami z bankovních účtů BEZ H2O s.r.o. za účelem v konečném důsledku, převedení těchto finančních prostředků, získaných páchanou trestnou činností do hotovostní podoby, když úmyslem bylo zkrácení daně ve velkém rozsahu s cílem obohatit se na těchto obchodech, a legalizovat finanční prostředky z trestné činnosti přičemž jednání obžalovaného Klímy lze přičítat obžalované právnické osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., neboť obžalovaný byl v zájmovém období statutárním orgánem a byl oprávněn za právnickou osobu jednat, rozhodoval o ekonomických věcech obžalované právnické osoby, rozhodoval o zaúčtování účelově přijatých faktur pocházejících ze simulovaných obchodních vztahů, podával nebo nechal podat daňová přiznání za obžalovanou právnickou osobu u příslušných finančních úřadů, přičemž jeho jednání bylo podmínkou vzniku následku zakládající trestní odpovědnost obžalované právnické osoby spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty v období od března 2017 do dubna 2018 ve výši celkem 69 541 290,99 Kč, způsobené Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, když současně se podílela na legalizaci finančních prostředků získaných trestnou činností, obžalované právnické osoby společnosti zetakos , s.r.o., a Speedgo s.r.o. jako subjekty vystupující v uměle vytvořených řetězcích pro vytváření fiktivních plnění za účelem snížení základu pro výpočet DPH u společnosti BEZ H2O s.r.o. byly na tuto přímo napojeni na pozicích výhradních fiktivních dodavatelů, přičemž současně sloužily k vyvádění peněz prostřednictvím bezhotovostních transakcí, a to k přesunu prostředků původně pocházející z DPH u zboží zdánlivě nakoupeného TENA OIL CZ s.r.o. u BEZ H2O s.r.o., přičemž finanční prostředky dále poukazovaly ve prospěch účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., kde je obžalovaní B. a Martin Gramanovi vybírali v hotovosti, když jednání je trestné v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, neboť trestný čin byl spáchán jménem společnosti, v jejím zájmu a v rámci její činnosti ve smyslu ustanovní § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., a byl úmyslně spáchán prostřednictvím obžalovaných a to tím, že v období od března 2017 do dubna 2018 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, byly součástí obchodních řetězců, přičemž jejich zapojení do řetězců bylo zcela účelové pro zkrácení daně ve velkém rozsahu s cílem obohatit se na těchto obchodech, a legalizovat finanční prostředky z trestné činnosti, přičemž jednání obžalovaných lze přičítat obžalované právnické osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., neboť obžalovaní za právnickou osobu jednali a rozhodovali, přičemž jednání obžalovaných bylo podmínkou vzniku následku zakládající trestní odpovědnost obžalované právnické osoby spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty a legalizaci finančních prostředků v období od března 2017 do dubna 2018 ve výši celkem 69 541 290,99 Kč, způsobené Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, obžalované právnické osoby společnosti FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. jako subjekty vystupující v uměle vytvořených řetězcích pro vytváření fiktivních plnění za účelem snížení základu pro výpočet DPH u společnosti BEZ H2O s.r.o. byly na tyto společnosti přímo napojeni, přičemž současně sloužily k vyvádění peněz prostřednictvím bezhotovostních transakcí a k přesunu prostředků původně pocházejících z DPH u zboží zdánlivě nakoupeného TENA OIL CZ s.r.o. u BEZ H2O s.r.o., přičemž finanční prostředky dále poukazovaly ve prospěch účtů společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o., kde je obžalovaní B. a Martin Graman vybírali v hotovosti, když jednání je trestné v souladu se zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, neboť trestný čin byl spáchán jménem, v jejím zájmu a v rámci její činnosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., a byl úmyslně spáchán prostřednictvím obžalovaných zástupců společnosti obž. B. a Martinem Gramanovými, a to tím, že v období od března 2017 do dubna 2018 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, a legalizovat finanční prostředky z trestné činnosti, přičemž jednání obžalovaných lze přičítat obžalované právnické osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., neboť obžalovaní za právnickou osobu jednali a rozhodovali, když jednání obžalovaných bylo podmínkou vzniku následku zakládající trestní odpovědnost obžalované právnické osoby spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty a legalizaci finančních prostředků v období od března 2017 do dubna 2018 ve výši celkem 69 541 290,99 Kč, způsobené Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro hl. m. Prahu.

6. O odvoláních obviněných S. T., Ing. Daniela Mikulky, MBA, Tomáše Klímy, Z. U., B. G., Mgr. Martina Gramana, Tomáše Teniaka, BEZ H2O s.r.o., TENA OIL CZ s.r.o., FrMall Grade s.r.o., Speedgo s.r.o., a zetakos, s.r.o., a obviněného M. T. proti citovaným rozsudkům soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění S. T., Tomáš Teniak, Ing. Daniel Mikulka, MBA, Tomáš Klíma, B. G., Mgr. Martin Graman, společnost TENA OIL CZ s.r.o. a Miloš Teč.

8. Obviněná S. T. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Předně uvedla, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za vysoce formalistické, přičemž soud nevěnoval dostatečnou pozornost jejím námitkám. Odvolací senát také přehlédl její argumenty týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Dodala, že trvá na své nevině, přičemž setrvává na své obhajobě, na niž odkázala.

9. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) shledává, neboť ve věci nebyly provedeny všechny navrhované podstatné důkazy, zejména zabavený externí disk. Podle odborného vyjádření i odůvodnění rozsudku nesdělila heslo. V důsledku delší doby uplynulé od zabavení disku si ho však přesně nepamatovala a měla tři tipy, přičemž tři pokusy byly možným maximem. Na disku se přitom nacházely pracovní dokumenty a poznámky, ze kterých vycházela a dále mohla vycházet obhajoba. V podrobnostech odkázala na obsah svých předchozích podání.

10. Dovolací důvod podle písm. h) je podle ní naplněn mylným dovozením její účasti na organizované zločinecké skupině. Koordinátorem, který fakticky instruoval ostatní, byl přitom obviněný M. T.

11. Dovolací důvod podle písm. i), resp. podle písm. h), obviněná shledává, neboť nebyla nikdy v průběhu trestního řízení upozorněna podle § 225 odst. 2 tr. ř. na změnu právní kvalifikace v tom smyslu, že se trestných činů měla dopustit jako člen organizované skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož jí byl uložen trest podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Obžaloba sice výslovně obsahovala § 129 tr. zákoníku, který na § 107 odst. 1 tr. zákoníku přímo odkazuje, nicméně podle jejího mínění toto není dostačující a měla být výslovně upozorněna, že její provinění bude posuzováno v intencích § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Uvedené představuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť absence upozornění měla reálný dopad na vedení obhajoby. Kdyby věděla o této změně, mohla by tomu přizpůsobit svoji obhajobu, ať už ve smyslu snahy klást větší důraz na svou obhajobu ve vztahu ke své účasti na organizované zločinecké skupině, či ve svém přístupu k celému svému trestnímu stíhání.

12. Konečně o nelogičnosti a rozpornosti vytýkaného postupu svědčí, že v případě jejího odsouzení za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, který měla spáchat jako člen organizované zločinecké skupiny, dochází k porušení právní zásady ne bis in idem, neboť kvalifikovaná skutková podstata § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku obsahuje přitěžující okolnost spáchání činu členem organizované zločinecké skupiny. Pokud byla nad rámec toho pro uvedený zločin odsouzena podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, došlo k paralelnímu postihu za totéž.

13. Uvedené procesní pochybení představuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je také přesvědčena, že v důsledku toho jí soud prvního stupně nezákonně zvýšil trestní sazbu odnětí svobody ve smyslu § 108 odst. 1 tr. ř. (pozn. správně zřejmě tr. zákoníku) a byl jí tak vyměřen trest mimo trestní sazbu stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku za trestný čin, jímž byla uznána vinnou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

14. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud přezkoumal obě napadená rozhodnutí a následně rozhodl ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. 5. 2024, zruší a současně přikáže tomuto soudu, tedy Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

15. Obviněný Tomáš Teniak ve svém dovolání označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

16. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) dovolatel shledává v první řadě na základě pochybností o zákonnosti a procesní použitelnosti provedeného důkazu. Má za to, že soudy postupovaly v případě hodnocení elektronické komunikace obviněných v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Whatsappová komunikace byla zajištěna z mobilního telefonu obviněného T. Ten byl vytěžen Kriminalistickým ústavem, který zpracoval odborné vyjádření. Podle znalce Ing. Zdeňka Jelínka byly v postupu orgánů činných v trestním řízení zásadní vady. Podle něj byl způsob, jakým byly zajišťovány elektronické stopy, velmi ledabylý a zřejmě nikoliv v souladu se správnými metodickými postupy při práci s tímto druhem stop. Vzhledem k tomu nechal obviněný znalcem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, Ing. Jiřím Bergerem, MBA, vypracovat znalecký posudek za účelem přezkoumání správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a Kriminalistického ústavu. Znalecký posudek byl závazně objednán dne 19. 8. 2024 a následně předložen soudu.

17. Dále namítl, že skutková zjištění týkající se jeho zapojení do tzv. karuselového podvodu jsou v extrémním rozporu s důkazy, které byly v řízení provedeny. Předně totiž vůbec nebylo tvrzeno, natož pak zjištěno, že by ze strany společností nebo obviněných byla nárokována jakákoliv vratka, resp. nadměrný odpočet DPH. Přitom podle výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo docházet ke snížení, resp. eliminaci daňové povinnosti. Dodal, že se nikdy vědomě nezapojil do obchodování, o němž by věděl, že je pouze fiktivní. Z provedeného dokazování vyplynulo, že subjekt Tomáš Teniak TENAOIL (podnikající fyzická osoba) vždy vozil skutečné zboží a potvrdil to i znalec Ing. Křístek.

18. Jednání obviněného T. mělo spočívat ve vytvoření fiktivního řetězce společností, aby daňové doklady z tohoto fiktivního obchodování použil ke snížení daňové povinnosti, která společnosti BEZ H2O vznikala z reálného obchodního řetězce společností Tomáš Teniak TENAOIL, BEZ H2O, TENA OIL CZ s.r.o. a koncových zákazníků. Dokazováním bylo prokázáno, že obchodoval se společností TENA OIL CZ před i po údajném protiprávním jednání. Pouze po určitou dobu, podle rozsudku od března 2017 do dubna 2018, byl mezi těmito společnostmi zprostředkovatel z důvodu zajištění distribuce zboží, a sice BEZ H2O. On sám tuto společnost ani obviněného Teče neoslovil, nešlo o jeho iniciativu. Jediným důvodem dočasného zapojení společnosti BEZ H2O byla ekonomická stabilizace společnosti TENA OIL CZ. Jediným důkazem, jímž byla podle soudu prvního stupně vyvrácena jeho obhajoba, je zmíněná whatsappová komunikace s obviněným T. Tento důkaz (datovaný až do pozdější fáze stíhaného skutku) však nevypovídá nic o tom, z jakého důvodu byla společnost BEZ H2O do obchodního řetězce zapojena. Považuje proto za zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním závěr o jeho údajné vzájemné předchozí dohodě s dalšími obžalovanými a společném úmyslu či srozumění soustavně a systematicky krátit daň z přidané hodnoty vytvořením fiktivního obchodního řetězce společností.

19. Samostatně namítá vyhodnocení důkazu v podobě zmíněné whatsappové komunikace. Jako zájmovou soud prvního stupně označil komunikaci z období samotného závěru stíhaného skutku, resp. i po tomto období. Nevypovídá proto nic o tom, co se dělo po celých 13 měsíců z celkových 14 měsíců údajného protiprávního jednání. Komunikace navíc není nijak obsáhlá, jde spíše o krátké věty či jednoslovné odpovědi. Nevyplývá z ní, co je jejím obsahem. Přestože její obsah současně odpovídá běžnému obchodnímu vztahu, byl interpretován jednostranně v neprospěch obviněného, kdy jsou z něj vyvozovány skutečnosti, o nichž však důkaz vůbec nevypovídá. Soudy proto svým postupem porušily zásadu in dubio pro reo.

20. Za opomenutý důkaz obviněný považuje doplňující výslech obžalovaného Mikulky, který vzhledem k interpretaci whatsappové komunikace žádal odvolací soud, aby byl vyslechnut a mohl obsah a význam zajištěné komunikace náležitě vysvětlit. Návrh obviněného Mikulky byl však bez dalšího neopodstatněně zamítnut. Obviněnému Mikulkovi nebyly v hlavním líčení položeny dotazy směřující k vysvětlení obsahu vzájemné komunikace, z čehož mohli obvinění usuzovat, že soud prvního stupně nepovažuje komunikaci za natolik zásadní, aby ji obviněnému předestřel ke konfrontaci. Přesto však na komunikaci založil své rozhodnutí o vině, a šlo tak o překvapivé rozhodnutí.

21. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry shledává rovněž v případě znaleckých posudků znalce Ing. Buriana a znaleckého ústavu BDO ZNALEX, s.r.o., ve spojení s výslechy znalců. Znalec Ing. Burian ve svém znaleckém posudku uvedl, že společnost BEZ H2O byla mezi dodavatele a odběratele zařazena pouze účelově, o čemž svědčí skutečnost, že obchodní přirážka za celé zájmové období byla záporná. Tento závěr byl však samotným znalcem po konfrontaci se znalcem Ing. JUDr. Křístkem ze znaleckého ústavu dementován. Podle posudku znaleckého ústavu byla výsledná marže 4,81 %. K oběma znaleckým posudkům byly následně vypracovány dodatky a vyslechnuti znalci. Z pohledu obviněného posudek znaleckého ústavu spolu s dodatky a výslechem znalce vyvrací presumpci znalce Ing. Buriana. Soud prvního stupně se s těmito důkazy nijak nevypořádal a vyvrácený předpoklad uvedl jako prokázaný fakt v odsuzujícím rozsudku. Jedná se proto o opomenuté důkazy.

22. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. h) obviněný shledává ve vztahu ke znaku zavinění u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jakožto podnikající fyzická osoba Tomáš Teniak TENAOIL dodával zboží společnosti TENA OIL CZ prostřednictvím společnosti BEZ H2O. Provedená komunikace byla interpretována tak, aby podporovala tvrzený skutkový děj, aniž by byly vyloučeny jiné alternativy. Nevypovídají však nic o jeho vědomí o tvrzeném karuselovém obchodu, eliminaci daňové povinnosti společnosti BEZ H2O a jeho zapojení do něj. Z provedeného dokazování nevyplynula jeho informovanost o fungování společnosti BEZ H2O či jiných společností zapojených do údajného fiktivního řetězce. Mohl tak jednat ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku.

23. Namítl dále, že byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Soud však výslovně neuvedl, které znění trestního zákoníku použil. Údajný trestný čin byl spáchán za účinnosti zákona ve znění novely č. 204/2017 Sb. účinné od 1. 9. 2015. Dovolatel v dovolání uvedl, že „[d]nem 1. 2. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 220/2021 Sb.“ (viz bod 59. dovolání), kterým byl mj. novelizován § 216 tr. zákoníku, rovněž však došlo k přijetí nového ustanovení ve vztahu k tomuto trestnému činu, a sice § 135b tr. zákoníku. Soud měl přihlédnout k této nové definici výnosu z trestné činnosti a přezkoumat, zda by aplikace trestního zákoníku účinného od 1. 2. 2019 nebyla pro obžalovaného mírnější. V tomto směru však soudy žádnou úvahu neprovedly. Jednání přitom mělo spočívat ve snížení daňové povinnosti, nikoliv v generování dalších aktiv, resp. věci, kterou by bylo možné právně kvalifikovat ve smyslu § 135b odst. 2 a 3 tr. zákoníku jako výnos z trestné činnosti. Obvinění měli vybírat částky z bankovních účtů zapojených společností a následně je vkládat na jiné bankovní účty či je vybírat v hotovosti, a dále jimi disponovat. Ve všech případech se však jednalo o legální prostředky těchto daných společností, nikoliv o prostředky, které by byly výnosem z primární trestné činnosti, neboť tou žádná aktiva nevznikla. Optikou zákona účinného od 1. 2. 2019 proto nebyl naplněn znak předmětu útoku.

24. Namítá také absenci popisu konkrétního jednání, kterým se měl trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dopustit, jakož i absenci znaku objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Z výroku nelze seznat, jak konkrétně měl jednat, tedy podílet se na zastření faktického původu převáděných peněz. V případě údajného inkasování hotovosti výrok neuvádí, kdy, kde, jak a v jaké výši mělo k údajnému inkasování dojít. Výše údajného prospěchu a majetkové hodnoty je přitom jedním z kvalifikačních znaků této skutkové podstaty. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá (a nevyplynulo to ani z provedeného dokazování), že by měl peněžní prostředky vybírat z bankovních účtů společností či je na ně vkládat, že by k takovému jednání dával jiným osobám jakékoliv pokyny či že by o tomto jednání měl jakékoliv povědomí. Zdrojová (predikovaná) trestná činnost měla spočívat v eliminaci či snížení daně z přidané hodnoty, nikoliv v získání nadměrného odpočtu, který by bylo možné považovat za výnos. V případě předávání hotovosti se tak mohlo jednat o běžné platby za zboží.

25. Dále namítl porušení zákazu dvojího přičítání. Z popisu skutku je zjevné, že bez finančních operací, posuzovaných jako trestný čin podle § 216 tr. zákoníku, by nebyl zdrojový trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku vůbec dokonán, resp. nebyl by proveditelný. Část jednání popsaná jako výběr a vklad finančních prostředků musel být nedílnou součástí údajného krácení daně, nikoliv samostatným skutkem. Skutek je popsán jako jedno jediné jednání, kterým se měl dopustit několika trestných činů. Lze tedy implikovat, že ho soud prvního stupně posoudil jako jednočinný souběh. Uvedené jednání přičetl hned dvakrát, jednou jako eliminování daňové povinnost a podruhé jako zastírání výnosu z této eliminace. Souběh trestných činů podle § 240 a § 216 tr. zákoníku je tak možný jen v případě souběhu vícečinného.

26. Uvedené námitky pak obviněný vztahuje též k právní kvalifikaci trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Je toho názoru, že jeho jednání nesvědčí o tom, že by si byl vědom toho, že spolu s ostatními obviněnými tvořil organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Takové jednání nepopisuje ani výrok rozsudku, ani jeho odůvodnění. Vzhledem k tomu, že si nebyl vědom, že by se spolu s dalšími osobami podílel na krácení daně a legalizaci výnosů, nemohl si být ani vědom toho, že by se podílel na založení organizované zločinecké skupiny. Z jeho pohledu se v případě obchodního řetězce jednalo o standardní obchodování, do něhož vstoupila dočasně společnost BEZ H2O z důvodu zajištění logistických služeb. Neshledává proto naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu.

27. Dále namítá absenci přezkumu správnosti výpočtu adhezního nároku poškozené. Poškozená uplatnila adhezní nárok vůči všem obviněným a specifikovala ho podle přiložené tabulky, v níž jsou uvedeny jednotlivé subjekty – právnické osoby BEZ H2O, Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., ARLO s.r.o. a TENA OIL CZ. Soud tento nárok přiznal a obviněným uložil povinnost ho společně a nerozdílně uhradit, neboť byla výše způsobené škody – krácené daně – stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Buriana. Ten přitom vyčíslil zkrácenou daňovou povinnost v jiné výši a jinému subjektu, a sice spol. BEZ H2O. Subjekty ani částky zjevně nekorespondují a vyčíslení nároku poškozené vykazuje zásadní vady. Poškozená neuplatnila v souladu s názorem znalce škodu v podobě zkrácené daně na začátku řetězce, nýbrž u několika článků nezávisle na sobě a zahrnula tak částky vymáhané po více subjektech současně za shodná období. Každému subjektu je sice vyměřena samostatná daňová povinnost, tyto povinnosti se však vzájemně překrývají. Takové vzájemně se překrývající nároky lze v daňovém řízení vymáhat současně po více subjektech, neznamená to však, že neodvedená daň se tímto postupem u jednotlivých subjektů sčítá či násobí.

28. Uplatnění adhezního nároku poškozené uvádí pouze skutečnosti, nikoliv důkazní prostředky. Řádně proto nedoložila důvod ani výši tvrzené škody. Soudy přitom rezignovaly na jeho přezkum. Nevypořádaly se ani se základní podmínkou uplatnění nároku poškozené v adhezním řízení, kterým je v projednávaném případě existence nevykonatelného platebního výměru vůči právnické osobě. Obžalovaný trestný čin nespáchal jako osoba jednající za danou právnickou osobu, jak je nesprávně uvedeno v rozsudku, a není proto zřejmé, na jakém základě soudy dovodily jeho povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně s ostatními obviněnými. Soudy se nevypořádaly ani s otázkou, zda je vymáhaný nárok poškozené skutečně nevykonatelný, jak to v případě zkrácení daně vyžaduje judikatura.

29. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, a přikázal věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. k opětovnému projednání a rozhodnutí, alternativně aby podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) či b) tr. ř. Připojil též návrh na odklad a přerušení výkonu pravomocného rozsudku.

30. Obvinění Ing. Daniel Mikulka, MBA, a společnost TENA OIL CZ s.r.o. podali společné dovolání, v němž zvolili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž u posledního z nich označili jeho druhou alternativu.

31. Předně dovolatelé namítli neurčitý popis skutku. Ve vztahu ke krácení daně společností TENA OIL chybí konkretizace fiktivních zdanitelných plnění, která měla deklarovat, a jak ovlivnila její daňovou povinnost. Mezi fiktivními plněními jmenovanými ve výroku rozsudku je uvedeno několik subjektů, žádné se však netýká této společnosti. Není konkretizován ani jeden její dílčí útok a znaky skutkové podstaty nejsou dostatečně vyjádřeny. Tento důvod svědčí také obviněnému Mikulkovi jako jejímu jednateli. Neurčitý je popis skutku také ve vztahu k legalizaci výnosů, neboť není uvedeno nic, co obviněný Mikulka konkrétně činil, ani jakým způsobem se na legalizaci měla podílet společnost TENA OIL, když přes ni žádné fiktivní zboží nešlo. Neurčitě je vyjádřen také tok skutečného a fiktivního zboží. Není konkretizováno zboží dodávané Tomášem Teniakem a přestože je v souhrnném diagramu uvedeno 11 různých subjektů, které se měly řetězce účastnit, vůči některým z nich nejsou uvedena žádná plnění a jmenována jsou jen ta týkající se společnosti BEZ H2O.

32. Ve vztahu k tokům zboží obvinění shledávají extrémní rozpor mezi závěry soudu a provedenými důkazy. Mají za to, že došlo k záměně názvů subjektů a toků zboží, neboť soud společnosti TENA OIL přiřadil fiktivní zboží, s nímž ve skutečnosti obchodoval jiný subjekt. Skutkový stav je přitom podle jejich mínění od začátku nesporný, což prokazují odkazy na závěry správce daně. Podle jeho zjištění a následně podané obžaloby měla společnost BEZ H2O krátit daň pomocí fiktivního vývozu neexistujícího zboží na Slovensko. Šlo však o zboží odlišné od toho určeného pro TENA OIL. Neexistující zboží fiktivně vyvezené na Slovensko společností BEZ H2O nikdy neprošlo přes TENA OIL. Správce daně výslovně potvrdil, že přes TENA OIL šlo výhradně reálné zboží skutečně dodávané odběratelům v ČR. Shodně toky zboží uvedl i posudek znalce Buriana. Krácení daně páchané BEZ H2O na fiktivním vývozu jiného zboží pro jiné odběratele nijak neovlivní daňovou povinnost TENA OIL. Nebyl proveden žádný důkaz, podle něhož by zboží nakupované TENA OIL bylo fiktivní. Spis krom toho obsahuje výpisy z bankovních účtů společnosti dokládající, že jí bylo placeno množstvím zákazníků a společnost TENA OIL za zboží platila BEZ H2O. Pokud soud uvádí, že na účtu TENA OIL byly peníze z trestné činnosti, musely by probíhat toky peněz od BEZ H2O na účet TENA OIL, prokázán je však tok opačný, při němž TENA OIL získávala tržby od zákazníků a platila BEZ H2O za zboží. Soud prvního stupně považoval jakoukoli komunikaci o obchodních věcech za důkaz účasti TENA OIL na krácení daně a nerozlišil, kterého toku zboží (existujícího směrem do ČR či fiktivního na Slovensko) se komunikace týkala. Dovolatelé z toho dovozují, že si buď soud prvního stupně nebyl vědom existence dvou toků zboží, nebo nepochopil fungování DPH a domníval se, že krácení daně v podvodném řetězci ovlivní daň na vstupu u TENA OIL. Závěrem k tomuto bodu uvedli, že udržet rozsudek v platnosti nebude možné bez zásadní změny skutkové věty, doplnění dokazování a změny odůvodnění. Dodali též, že uvedené vady byly mechanicky zkopírovány z obžaloby.

33. Dovolatelé dále namítli, že neměli reálnou možnost vyjádřit se ke klíčovému důkazu a soud rozhodl překvapivě. Jediným důkazem subjektivní stránky obviněného Mikulky byla whatsappová komunikace. Ta však byla na stovkách stran spisu a zprávy, na nichž soud prvního stupně založil své odůvodnění, z nich nijak nevyčnívaly, nebyly k nim kladeny dotazy při výslechu a na první pohled nepůsobí nijak podezřele. Výběr těchto zpráv byl proto z pohledu obhajoby překvapivý a obvinění na něj nemohli reagovat. Obhajoba ve veřejném zasedání navrhla výslech obviněného Mikulky, který byl schopen detailně se k jednotlivým zprávám vyjádřit a rozptýlit podezření, odvolací soud to však odmítl. Judikatura vyžaduje předvídatelnost soudního rozhodování, což však v tomto případě nebylo dodrženo, neboť z tisíců bylo vybráno několik zpráv, které nepůsobily nijak podezřele a obhajoba tak jejich výběr nemohla očekávat a vyjádřit se k nim. Soud zpřísnil právní kvalifikaci jednání obviněných oproti obžalobě, aniž by je na změnu upozornil. Přibyla právní kvalifikace podle § 107 tr. zákoníku, čímž došlo k výraznému zpřísnění kvalifikace a rozmezí ukládaného trestu. Odmítnutím výslechu obviněného k těmto zprávám mu odvolací soud znemožnil se proti přísnější kvalifikaci bránit.

34. Obvinění dále namítli, že soudu předložili důkaz vyvracející tvrzení obžaloby, který byl proveden v hlavním líčení, avšak soud prvního stupně ho zatajil tak, že v rozsudku odstranil jakékoli zmínky o jeho provedení a nehodnotil jej. Namísto toho soudy obou stupňů obsáhle odkazovaly na tvrzení, která tento zatajený důkaz vyvrátil. Státní zástupce předložil soudu posudek znalce Buriana, podle něhož měla BEZ H2O zápornou marži na obchodování s TENA OIL. Obhajoba však opatřila posudek znalecké kanceláře BDO ZNALEX, s.r.o. (dále také „posudek obhajoby“), podle něhož znalec Burian marži nesprávně vypočetl. V reakci na to znalec Burian vyhotovil dodatek k posudku, kde část svých závěrů opravil a uznal, že marže BEZ H2O byla kladná. Znalecká kancelář však i v tomto doplňku nalezla chyby. V rozsudku soudu prvního stupně o posudku obhajoby či chybách v posudku znalce Buriana není žádná zmínka. Naopak na tento znalecký posudek obsáhle odkazuje. Odvolací soud závěry znalce pana Buriana ohledně údajně záporné marže také převzal, ač byly již vyvráceny. Z jeho usnesení přitom vyplývá, že účelovost zapojení BEZ H2O shledával právě v záporné marži. Důkazy posudkem obhajoby a výslechem znalce znalecké kanceláře jsou proto podle dovolatelů zatajenými a opomenutými důkazy.

35. Opomenutými důkazy jsou podle dovolatelů výslech obviněného Mikulky k obsahu whatsappové komunikace, posudek obhajoby a výslech znalce k němu, dále zpráva o daňové kontrole ze dne 20. 1. 2022 a policejní spis č. j. KRPA-175926/TČ-2022-000097-LN týkající se obviněného M. T. a spol. Zpráva o daňové kontrole, která byla přílohou doplnění odvolání obviněných, je zásadním důkazem, neboť shrnuje zjištění k toku zboží a sám správce daně v ní sděluje, že fiktivní zboží bylo vyvážené na Slovensko společností BEZ H2O a přes TENA OIL vůbec nešlo. Odvolací soud tento důkaz neprovedl, ani se k tomuto důkaznímu návrhu nijak nevyjádřil. Navrhovaný trestní spis se týká případu, v němž stejná skupina osob, která měla řídit podvodný řetězec v projednávané věci, měla činit to samé bez účasti TENA OIL. Podle obviněných z toho plyne, že se žádné „organizování“ nebo „zastřešování“ podvodného řetězce ze strany obviněného Mikulky nebo Tomáše Teniaka nekonalo. Spis obsahuje další důkazy, a je proto nutné ho připojit, aby se s ním mohla obhajoba seznámit. Vyjasnění skutečného organizování podvodného řetězce je přitom klíčové. Argumentaci o zamítnutí provedení tohoto důkazu proto považují za nedostatečnou.

36. Obhajoba dále zjistila, že odvolací soud na některé námitky nereagoval zřejmě proto, že některé listiny zaslané spolu s odvoláním nebyly založeny do soudního spisu. Konkrétně se jednalo o navrhované důkazy zprávou o daňové kontrole a znaleckým posudkem oceňujícím nemovitosti ve vlastnictví obviněného Mikulky. Přestože přílohy byly datovou zprávou řádně doručeny soudu, vytištěné doplnění odvolání je neobsahuje. Odvolací soud přitom postupoval, jako by o dokumentech vůbec nevěděl. Jedná se proto o opomenuté důkazy.

37. Namítli dále, že se soud prvního stupně dopustil deformace důkazů a jeho odůvodnění obsahuje nepravdivá tvrzení. Týkají se množství schůzek mezi obviněnými a jejich délky. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu shledávají také ohledně whatsappové komunikace. Její hodnocení soudem bylo podle nich vadné, neboť paušálně jakoukoli zmínku o zboží, setkání, předání neurčené věci, placení, úvěru v bance atd. interpretoval jako součást domluvy o krácení daní. Soud přitom ignoroval jiné možné interpretace, tedy že šlo o prodeje TENA OIL jejím českým zákazníkům přes e-shop, navýšení úvěru v bance atd. Odvolací soud nadto na většinu závad namítnutých v odvolacím řízení nereagoval, případně reagoval čistě formálně.

38. Spáchání trestného činu legalizace výnosů není podle dovolatelů v rozsudku nijak specifikováno. Není vůbec patrné, čím konkrétně se dovolatelé na legalizaci finančních prostředků podíleli, neboť výrok vůbec nespecifikuje jednání jednotlivých osob. Krom toho musí být samostatný trestný čin podle § 216 tr. zákoníku odlišným jednáním než predikativní trestný čin. Chce-li soud v jednání obviněných spatřovat trestný čin podle § 216 tr. zákoníku nad rámec trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, musí uvést a dostatečně určitě specifikovat i jiné jednání než samotné krácení daně. U obviněného Mikulky a TENA OIL jsou však ve skutkové větě uvedeny jen okolnosti týkající se krácení daně. Jedná se proto o vadu chybného hmotněprávního posouzení.

39. Výrok o náhradě škody je nesprávný, neboť je uplatněný nárok nadsazený, po části obviněných nelze škodu vymáhat kvůli konkurenci daňového a trestního řízení, soud nereagoval na námitky obhajoby a byla porušena zásada kontradiktornosti. Nárok je zdvojen či ztrojen, neboť soud převzal částku beze změny z jeho uplatnění finančním úřadem. Ten však sečetl všechny částky z konkrétních doměrků, které v souvislosti s daným zkrácením daně vymáhá, a zahrnul tak částky vymáhané od více subjektů za shodná období. Dovolatelé upozornili, že podle zákonné úpravy daňového procesu dojde-li ke zkrácení daně v řetězci daňových subjektů, finanční úřad je oprávněn vymáhat zkrácenou daň po všech subjektech v řetězci – tedy „tu samou“ daň současně po více subjektech a po každém v plné výši. Je proto vysoce pravděpodobné, že přinejmenším některé doměrky obsažené v uplatnění adhezního nároku se více či méně překrývají, a proto není možné je mechanicky sčítat dohromady do jednoho nároku na náhradu škodu. K potvrzení argumentace předložili obvinění znalecký posudek JUDr. Ing. Radka Tesaře s tím, že se jedná sice o novum, lze ho však použít pro dokreslení situace. Upozornili dále, že v trestním řízení není přípustné jako domnělý nárok na náhradu škody přiznat více, než kolik činí škoda. Text výměru obsahuje jen výsledek, ne způsob, jakým k daným číslům správce daně došel, a hlavně kterých dodávek zboží se doměřená daň týká. Nelze tedy z textu výměru zjistit, do jaké míry se doměrek věcně překrývá s doměrky u jiných subjektů. I přes jejich námitku neobsahuje ani jedno rozhodnutí řešení tohoto problému či jakoukoli reakci.

40. Náhrada škody byla uložena společně a nerozdílně všem obviněným. Správce daně vyčíslil a uplatnil nárok na náhradu škody tak, že jednoduše sečetl všechny doměrky včetně doměrků společnostem BEZ H2O s.r.o., Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., a ARLO s.r.o. Těmto společnostem tak byla rozsudkem uložena náhrada i té škody, která se týká jim doměřené daně. Soud prvního stupně dále uložil všem fyzickým osobám povinnost k náhradě škody ze zkrácení daně u všech právnických osob vyjmenovaných v uplatnění adhezního nároku. Jednateli TENA OIL lze podle judikatury uložit povinnost k náhradě škody související s platebním výměrem vůči TENA OIL, soud však nevysvětlil, proč uložil fyzickým osobám povinnost k náhradě škody i za jiné subjekty. Dále obvinění namítli, že daň až do výše 26 413 607 Kč je kryta zajištěním u TENA OIL, takže ji správce daně nemůže uplatňovat souběžně v trestním řízení.

41. Krom toho finanční úřad ve svém uplatnění nároku na náhradu škody uvádí, že část zkrácené daně byla již uspokojena. Tato tvrzení však nejsou s jedinou výjimkou (započtení úroku u jednoho subjektu) podložena žádnými podklady. Není tedy jasné, zdali bylo opravdu vymoženo nebo dobrovolně uhrazeno právě tolik, kolik poškozený tvrdí. Obhajoba ani soud proto neměly možnost, jak ověřit správnost tohoto vyčíslení. Vůči obviněným tak byla porušena zásada rovnosti zbraní. Obhajoba musí mít vždy možnost přezkoumat správnost takového tvrzení. Navíc mají za prokázané, že správce daně se někdy mýlí, neboť má v uplatnění adhezního nároku chybu v číslech.

42. Obvinění dále namítli chybné ocenění pozemku soudem. Pokud soud rozhoduje o propadnutí náhradní hodnoty, musí znát alespoň přibližně její hodnotu. Soud vycházel z hodnoty podle kupní smlouvy, obviněný však pozemek nabyl před delší dobou, tedy jeho hodnota se během let musela značně změnit. Obhajoba k tomu předložila znalecký posudek, odvolací soud ho však neprovedl jako důkaz a k námitce se nijak nevyjádřil. Soudní kancelář nezaložila ocenění nemovitosti do soudního spisu a odvolací soud tedy jednal, aniž znal celý obsah odvolání. Soud by měl zvážit i zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, což v rozsudku soudu prvního stupně absentuje.

43. Dovolatelé namítli, že soud prvního stupně určil do senátu přísedícího z jiného senátu. Tento zásah do složení senátu byl svévolný a netransparentní, neboť zdůvodnění zásahu se vytvořilo až zpětně po cca 2 letech. Přísedící pan Hůrka však nebyl členem senátu 49 T, nýbrž senátu 63 T Městského soudu v Praze. Změna složení senátu přitom musí být povinně transparentní, předvídatelná a důvodná, a to včetně zastupování. V soudním spise neexistovalo žádné vysvětlení, proč byl určen přísedící z jiného senátu, ani žádná dokumentace prokazující důvodnost takové změny. Účastníci nebyli o změně složení senátu ani informováni. Až v reakci na tuto námitku obhajoby během řízení o odvolání vznikla první dokumentace ke změně přísedícího. Obvinění k tomu připomenuli judikaturu týkající se práva na zákonného soudce a závaznosti rozvrhu práce. Za nedostatečnou považují reakci odvolacího soudu, která je podle nich zcela mimoběžná s problémem a s obsahem hlavní námitky.

44. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k opětovnému projednání a rozhodnutí. Připojili též návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

45. Obviněný Tomáš Klíma ve svém dovolání označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ze slovního vyjádření dovolacího důvodu (byť nesprávně označeného písmenem) vyplývá, že uplatnil též druhou alternativu písm. m).

46. Dovolatel předně namítá neurčitost skutkové věty. Nespecifikuje totiž, který z obviněných se dopustil jakého jednání. Podle toho, co uvádí výrok k jeho osobě, se ničím konkrétním krácení daně nedopustil. Pouze kombinací částí výroku lze dospět k popisu jeho jednání, výsledek je však rozporný a značně nejistý. Neurčitost se týká též právnických osob. Ani u jediné společnosti vyjma BEZ H2O není upřesněno, k jakému zkrácení daně mělo dojít v každém jednotlivém zdaňovacím období, třebaže jde o dílčí útoky a každý musí být specifikován. U společnosti BEZ H2O jsou uvedena údajně fiktivní přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění podle zdaňovacích období, ale to je popis pouze plnění, což ovšem není úplná informace a nemusí to být totožné s tím, kolik se zkrátilo na dani. Poukázal též na rozdíl v částkách uvedených ve výroku – součtem v tabulce lze dospět k odlišné částce, než je uvedená celková škoda.

47. Shledává dále existenci opomenutého důkazu. Prvostupňový rozsudek i usnesení odvolacího soudu jsou opřené o závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana. Znalec uvedl, že společnost BEZ H2O byla účelově zapojena do obchodování, neboť její zapojení bylo podnikatelsky nelogické a nerentabilní kvůli záporné obchodní přirážce. Tyto závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana se přímo promítly do výroku o vině, přestože byly vyvráceny výslechem Lukáše Křístka, který zpracoval konkurenční znalecký posudek za znaleckou kancelář BDO ZNALEX, s.r.o. Naopak jím bylo prokázáno, že obchodní přirážka BEZ H2O byla zdravě vysoká kolem 5 %. Soudy však nic z toho neuvedly ve svých rozhodnutích a stále odkazují na původní závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana. Byť odvolací soud velmi marginálně zmínil existenci znaleckého posudku BDO ZNALEX, s.r.o., znovu opomenul jeho obsah a citoval jen původní, vyvrácené závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana. Předmětný znalecký posudek je tudíž opomenutým důkazem.

48. Namítl dále, že výše náhrady škody byla nesprávně zjištěna. Částka byla beze změny převzata z uplatnění nároku na náhradu škody finančním úřadem. Z textu uplatnění nároku je však zřejmé, že finanční úřad prostě sečetl všechny vymáhané částky po všech subjektech, od kterých vymáhá nějakou částku. Finanční úřad vymáhá daň po více daňových subjektech za shodná období, tedy stejnou daň po více článcích řetězce. Tento přebytek však logicky nelze uplatňovat jako náhradu škody. Náhrada škody může být maximálně do výše škody. Nadhodnocení požadované náhrady není stoprocentně prokázané, protože neznáme, z čeho byly částky uvedené v platebních výměrech vypočteny. Odvolací soud související námitku odmítl, neboť ji zřejmě nepochopil. Na podporu své argumentace k dovolání připojil odborné vyjádření Gabriely Hoppe, daňové poradkyně. Nadto finanční úřad uplatnil nárok na náhradu škody mj. z doměrků vůči společnosti ARLO, přestože tato společnost v řetězcích fiktivně obchodujících s neexistujícím zboží v daných měsících nefigurovala. Daň doměřená společnosti ARLO se tak musí překrývat s daní vymáhanou po účastnících fiktivního řetězce. Krom toho správce daně jako přílohy k uplatnění nároku na náhradu škody přiložil dodatečné platební výměry bez doložek právní moci.

49. Obviněný dále namítl, že senát prvostupňového soudu byl nesprávně složen. Jeden z členů senátu, Bc. Pavel Hůrka, nebyl členem senátu 49, nýbrž senátu 63. V soudním spise přitom nebyla o výměně člena senátu žádná zmínka a výměna nebyla zdůvodněna. Až zpětně soud prohlásil, že ke změně složení senátu došlo kvůli vytíženosti přísedících senátu 49. Podobné zásahy, byť obecně dovolené, však musejí být transparentní, přičemž postup musí být zdokladován a ověřitelný již v okamžiku zásahu. V tomto případě to dodrženo nebylo, neboť zásah proběhl netransparentně, skrytě, bez jakékoli dokumentace z té doby.

50. Obviněný dále poukázal na rozdíl mezi závěry soudu a správce daně. Soud neprováděl žádné vlastní dokazování k tomu, které zboží bylo fiktivní a které nikoli, a pouze se v tomto ohledu spolehl na rozhodnutí finančního úřadu, které četl jako listinné důkazy. Správce daně přitom doměřil údajně zkrácenou daň za jiné období než soud a v jiné, výrazně nižší výši, navíc se zcela jiným zdůvodněním. Jestliže se trestní soud tak opíral – intenzivně a v hlavním bodě úvah – o rozhodování správce daně, pak měl vysvětlit, proč se od nich odchýlil. Krom toho i po výslechu znalce Křístka zůstávají nejasnosti v závěrech znalce Buriana.

51. Dovolatel namítl, že byl soudem uznán vinným přísnějším trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. Byl totiž uznán vinným spácháním předmětných trestných činů jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ačkoliv takto jeho jednání nebylo kvalifikováno v podané obžalobě. Nemělo proto dojít ke zvýšení horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Ze strany soudu tudíž došlo k porušení § 225 odst. 2 tr. ř., neboť měl být na změnu právní kvalifikace upozorněn.

52. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, a přikázal věc k opětovnému projednání a rozhodnutí v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř.

53. Obviněný v doplnění svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V souvislosti s tím doplnil svoji argumentaci stran nesprávného složení senátu soudu prvního stupně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu argumentuje, že změna provedená u soudu prvního stupně nebyla transparentní a ověřitelná. Vysvětlení bylo poskytnuto až v odvolacím řízení na podnět obviněných, zatímco v jiných kauzách je zakládáno do spisu v okamžiku předmětné změny. Navíc se jednalo o změnu mimořádnou, neboť senát 63T je až třetí v pořadí při určování přísedících.

54. Dále namítl, že výrok uvádí jen souhrnné číslo stran zkrácené daně, aniž by bylo specifikováno jediné zdaňovací období. Výrok proto považuje za neurčitý. Výrok o náhradě škody dále nebere v úvahu zajištění provedené finančním úřadem. Soudy tak nevěnovaly pozornost stavu daňového řízení, ač to byla pro účely výroku o náhradě škody nutnost. Nadto byly započítány i položky netýkající se zkrácení daně, např. doměrek vůči společnosti ARLO s.r.o. Soud prvního stupně dále uložil povinnost náhrady všem obviněným v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž může být povinnost uložena pouze fyzické osobě jednající za právnickou osobu, která daň zkrátila. Navíc je nepřezkoumatelný samotný postup, jímž byla výše údajného zkrácení daně zjištěna. Znalec Burian totiž výši škody nestanovil, jak sám při svém výslechu uvedl.

55. Obviněný dále považuje za nezákonný důkaz výslechem svědkyně K. ve vyloučené věci tehdy samostatně trestně stíhaného M. T. Podle jeho mínění nebyla správně poučena v souladu s § 100 odst. 2 tr. ř. a byla tak soudem donucena k výpovědi. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval stejný senát jako v případě dovolatele, musel mít nezákonný výslech nutně dopad i na úvahy soudu o jeho domnělé vině. Krom toho je velká část úvah soudů postavena čistě na spekulacích. Nebyl proveden žádný důkaz, že by měl z krácení daně jakýkoli prospěch. Byl pouze řidičem M. T. Jak bylo prokázáno, neznal podrobnosti o fungování společnosti BEZ H2O a neovlivňoval její chod. Nebyl proveden důkaz o tom, že by o krácení daně věděl. U svědka V. navíc soud chybně přepsal jeho výpověď, čímž deformoval zásadní důkaz o vývozu zboží na Slovensko. Za opomenutý důkaz označil též zprávu o auditu společnosti BEZ H2O, který potvrdil, že její účetnictví poskytovalo věrný a pravdivý obraz jejího hospodaření.

56. Závěrem zopakoval svůj návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu a připojil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu podal návrh na odložení výkonu rozhodnutí napadeného rozsudku.

57. Obvinění B. G. a Mgr. Martin Graman (dále též jen „obvinění Gramanovi“) podali společné dovolání, v němž označili dovolací důvody podle § 265h odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

58. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) shledávají dovolatelé v tom, že podle nich nebylo prokázáno, že by se dopustili přisouzených trestných činů, což bylo naopak vyvráceno na základě provedených důkazů. Z těch především vyplývá, že prováděli pouze inkasní činnost podle příkazních smluv. Obviněný B. G. tuto činnost prováděl po více než 10 let před údajnou trestnou činností a vše řádně danil. Ani jeden z nich nebyl srozuměn s tím, že by mělo docházet k jakémukoli krácení daně. Nebyla prokázána žádná předchozí dohoda a většinu spoluobviněných ani neznali. Soud prvního stupně jejich vinu odvozuje zejména z prostorových odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a telefonních hovorů. Při jejich hodnocení však soudy pracovaly pouze s výkladem směřujícím v jejich neprospěch, ačkoli byl možný i jiný výklad.

59. Soudy krom toho vycházely ze znaleckého posudku znalce Buriana včetně jeho doplnění, i když je v rozporu se závěry znalce Křístka ze znalecké kanceláře BRO ZNALEX, s.r.o. Znalec Burian přitom sám uvedl, že svůj posudek zpracovával bez znalosti jednotlivých faktur ke zkoumané obchodní činnosti.

60. Obvinění taktéž nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně o nadbytečnosti výslechu svědka R., který byl jakožto jejich účetní podstatným svědkem. Přestože byl jeho výslech navržen jako důkaz, soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, proč jej neprovedl. Naopak ukončil dokazování v hlavním líčení, aniž by strany upozornil podle § 215 odst. 4 tr. ř. na to, že mohou činit návrhy na doplnění dokazování.

61. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. h) shledávají, neboť soudy jejich jednání nesprávně kvalifikovaly. Byli uznáni vinnými spácháním předmětných trestných činů jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ačkoliv státní zástupkyně v obžalobě takto jejich jednání nekvalifikovala. Nemělo proto dojít ke zvýšení horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného si byl vědom i státní zástupce, který připustil, že právní kvalifikaci v obžalobě vypustil. Obvinění jsou přesvědčeni, že ze strany soudů došlo k porušení § 225 odst. 2 tr. ř., neboť měli být na změnu právní kvalifikace upozorněni. Došlo tak k porušení jejich práva na obhajobu a na spravedlivý proces.

62. Nadto jim nebyla účast na organizované zločinecké skupině podle § 129 tr. zákoníku prokázána. Obviněný B. G. byl za inkasní činnosti podle shodných příkazních smluv již odsouzen rozsudky v jiných věcech, nikdy však nebyla tato činnost posuzována jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a jako účast na organizované zločinecké skupině. V jejich případě mohlo dojít maximálně k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, a to z důvodu jejich naivity. Domnívali se totiž, že se v rámci jejich inkasní činnosti jedná o prostředky jejich klientů z obchodní činnosti. Prokázána nebyla ani účelovost příkazních smluv.

63. Pod týmž dovolacím důvodem obvinění namítli, že se podle příkazních smluv mohli obohatit maximálně částkou odpovídající 1 % z inkasovaných finančních prostředků, tedy 695 000 Kč. Poškozený správce daně přihlásil do trestního řízení nárok na náhradu škody přesahující 36 milionů korun, aniž by částku individualizoval vůči jednotlivým obviněným. Protože jím vyčíslená škoda nekoresponduje se závěry znalců, ani důkazy z provedených daňových kontrol, měl být odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

64. Podle obviněných došlo k nesprávnému posouzení skutku. Zejména veškeré důkazní prostředky nebyly hodnoceny komplexně a objektivně, ale naopak jednostranně v jejich neprospěch. Soudy se ani nevypořádaly s jejich námitkami ve vztahu k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat. Obvinění nesouhlasí ani se svým zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť někteří obvinění byli zařazeni do mírnějšího typu věznice pouze s ohledem na jejich chování v jednací síni. Toho se dovolatelé neúčastnili, nemůže to však být bráno k jejich tíži.

65. Důvod podle písm. m) dovolatelé shledávají, neboť odvolací soud nesprávně zamítl jejich odvolání, které podali proti odsuzujícímu rozsudku, přestože mělo být rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

66. Navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 49 T 14/2021-11867, a podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

67. Obviněný M. T. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Mollera označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jejich naplnění spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení věci, nesprávných právních závěrech o naplnění skutkových podstat, nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a nesprávném hmotněprávním posouzení podmínek pro uložení trestu, který je zjevně nepřiměřený.

68. Předně uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudů, které jeho jednání mimo jiné kvalifikovaly ve smyslu § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí ani, že by takové jednání bylo prokázáno provedenými důkazy. Namítá, že nezaložil žádnou zločineckou skupinu, ani ji neřídil a tyto skutečnosti v řízení před soudy obou stupňů nebyly prokázány. Z výslechů svědků nepochybně vyplývá, že drtivá většina z nich ho neznala, případně ti, kteří s ním přišli do kontaktu, nevypověděli nic o tom, že by měl být významnou či vůdčí osobou v rámci zločinného spolčení.

69. Argumentuje, že vzhledem k tomu, že měl v oblasti trhu s náhradními díly či příslušenstvím pro motorová vozidla dlouholeté zkušenosti a dobré jméno, byla navázána spolupráce mezi společnostmi BEZ H2O a TENA OIL CZ. Společnost TENA OIL CZ se pokoušela prosadit na českém trhu prostřednictvím zboží odebíraného od slovenského dodavatele Tomáše Teniaka TENA OIL, avšak nebyla schopna dostát jeho požadavkům. Do vztahu proto vstoupila společnost BEZ H2O, která mohla zaručit logistickou, provozní stránku a společnost TENA OIL CZ se mohla soustředit na čistě obchodní stránku. Jednalo se o zcela logický obchodní model, který byl úspěšný. Zapojení BEZ H2O nebylo nikdy účelové ani fiktivní a cílem logicky nebylo krácení daně z přidané hodnoty. Mezi těmito subjekty vždy docházelo k realizaci řádných reálných obchodů. Společnost TENA OIL CZ, obviněný Mikulka ani obviněný Teniak nevěděli nikdy ničeho o fiktivních obchodech v rámci jiných obchodních řetězců s účastí společnosti BEZ H2O a neměli z nich žádný prospěch. Uznává, že se dopustil protiprávního jednání, které směřovalo ke zkrácení DPH v rámci obchodních řetězců, jejichž účastníkem byla společnost BEZ H2O, v žádném případě se však toto protiprávní jednání netýkalo společnosti TENA OIL CZ a Tomáše Teniaka.

70. Ve vztahu k výpovědi spoluobviněného U. namítl, že byla provedena prostřednictvím videokonference, avšak v rozporu s § 52a tr. ř. soud prvního stupně neodůvodnil, z jakého závažného důvodu soud k ní přistoupil. Dopustil se závažného vadného postupu, pro který je tato výpověď protiprávní a zcela neúčinná a nelze k ní v trestním řízení přihlížet, neboť kladl sugestivní a kapciózní otázky, jimiž svědka „dotlačil“ k odpovědím, které chtěl slyšet. Podle judikatury, která je v souladu s trestním řádem, použití těchto otázek ovlivňuje důkazní hodnotu výpovědi. Nadto má dovolatel důvodné pochybnosti o způsobilosti tohoto svědka (U.) podat výpověď, natož věrohodnou. Za protiprávní, a tedy vadný, postup považuje i způsob provádění výslechu svědkyně K. při hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2023. Svědkyně byla soudem poučena mimo jiné podle § 100 tr. ř. o právu odepřít výpověď. V návaznosti na toto poučení soudu svědkyně uvedla, že využívá svého práva nevypovídat, a to z důvodů, které byly předsedkyní senátu v poučení uvedeny. Předsedkyně senátu se na svědkyni rázně a emotivně obořila. Obviněný má za to, že svědkyně nebyla řádně poučena.

71. Dále namítl, že soudy zcela nepochopitelně výlučně vychází ze znaleckého posudku znalce Ing. Ondřeje Buriana, aniž reflektují na závažná pochybení tohoto znalce. Na jeho vadné závěry velice podrobně upozorňuje znalecký posudek znalecké kanceláře BDO ZNALEX, s.r.o. Zásadními vadami trpí i jím vypracovaný doplněk. V souvislosti se zadáním znaleckého posudku také namítá, že policejní orgán v otázce č. 1 vyjadřuje a předestírá znalci svou domněnku a otázku č. 2 klade zcela neurčitě.

72. Vzhledem k tomu, že výrok o vině ve vztahu ke zločinecké skupině je nesprávný a nezákonný, není udržitelný ani výrok o trestu. Konstatuje, že i při nesprávné právní kvalifikaci viny je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé horní hranici v rámci tzv. horní poloviny trestní sazby stanovené podle ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku v příkrém rozporu se zákonnými hledisky podle ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Při uložení takto vysokého trestu by musely přistoupit tak mimořádně přitěžující okolnosti, které by se zjevně vymykaly obvyklému způsobu spáchání ekonomických trestných činů. Porušena tím byla zásada přiměřenosti trestu a čl. 39 Listiny základních práv a svobod zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrné, že existence zjevně nepřiměřeného rozhodnutí je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, především pak do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

73. Dále namítl nezákonnost výroku o náhradě škody. Finanční úřad k navrhované částce dospěl prostým sečtením veškeré doměřené a dlužné daně u všech subjektů. Vzhledem k tomu, že finanční úřad vymáhal daň za stejné období po vícero subjektech tvrzeného řetězce současně, znamená to, že prostý součet by byl nesprávný, neboť část tvrzené škody by se překrývala a byla by evidentně dublovaná.

74. Závěrem navrhl, aby by Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2024, č. j. 5 To 59/2023-12262, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 49 T 8/2022-396, a zároveň přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc byla v potřebném rozsahu soudem znovu projednána a rozhodnuta.

75. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podal společné vyjádření k dovoláním obviněných S. T., Tomáše Teniaka, Ing. Daniela Mikulky, MBA, Tomáše Klímy, B. G., Mgr. Martina Gramana a společnosti TENA OIL CZ. Úvodem sdělil, že obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. označili dovolatelé Ing. Daniel Mikulka, MBA, B. G., Mgr. Martin Graman a TENA OIL CZ. Obviněná S. T. současně navíc uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Konkrétně k dovolací argumentaci obviněných uvedl následující.

76. Někteří obvinění shledávají netransparentním postup Městského soudu v Praze, kdy jeden z přísedících nebyl podle rozvrhu práce členem senátu 49 T, který ve věci rozhodoval, přičemž o doplnění tohoto senátu přísedícím z jiného senátu (náhradníkem) nebylo transparentně rozhodováno a v době rozhodnutí o obsazení neobsazeného místa nebyla ve spise dokladována příčina takové změny. Jde o výhrady vůči nesprávnému obsazení soudu, který vydal rozhodnutí ve věci. Ty lze v dovolacím řízení kvalifikovaně vznášet prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ten ovšem dovolatelé vůbec neoznačují.

77. Předně státní zástupce poznamenal, že obvinění nerozlišují mezi postavením soudce a postavením přísedícího. Nelze přehlédnout, že dovolatelé citují výlučně rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud stran základního práva obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny zabýval výhradně postavením soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, nikoli postavením přísedícího a jeho účasti v soudních senátech. Dovolatelé naopak zcela pomíjí taková rozhodnutí, která nevyznívají ve prospěch jejich argumentace, a to především ta, která se věnují výhradně postavení přísedících. Nejvyšší soud i Ústavní soud se přitom ve své rozhodovací praxi otázce výběru přísedících, porovnání zákonných institutů soudce a přísedícího a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce soudu opakované věnovaly. Státní zástupce poskytl rozbor několika rozhodnutí a uzavřel, že odvolací soud se s námitkou obviněných vypořádal zcela správně, když dospěl k závěru, že jejich právo na zákonného soudce nebylo porušeno. Přiléhavě přitom odkázal na vyjádření předsedy Městského soudu v Praze, který poukázal na pravidla stanovená pro přidělování přísedících do trestních senátů v době podání obžaloby v účinném rozvrhu práce.

78. Státní zástupce s odkazem na tato pravidla uvedl, že stal-li se tedy členem senátu 49 T v posuzované věci přísedícím Bc. Pavel Hůrka, v pořadí první přísedící ze zastupujícího senátu č. 63, opět prvního v pořadí k zastupování senátu č. 49, za situace, kdy v úvahu připadající členové soudního oddělení 49 nebyli k dispozici z důvodu jejich časových, pracovních či zdravotních možností, nelze v případě postupu Městského soudu v Praze hovořit o netransparentním obsazení senátu ad hoc bez dopředu stanovených pravidel v dostupném rozvrhu práce, kdy by jmenovité obsazení senátu přísedícím záviselo na libovůli a nečitelném postupu nějakého soudního funkcionáře. Nutno pamatovat na to, že při zpracování rozvrhu práce je třeba zohlednit reálné možnosti, které stran zařazení přísedících přímo do jednotlivých soudních oddělení jsou spoluurčovány i počtem osob, které tuto funkci v daném okamžiku vzhledem k aktuálním podmínkám mohou reálně zastávat. Právě proto rozvrhy práce již obsahují přesná pravidla pro zastupitelnost přísedících, jež byla užita i v tomto případě. Podstatné zde je, že soud měl v době nařizování hlavního líčení, a tedy povolávání přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů pravidlem, a fungoval také u Městského soudu v Praze v předmětné věci.

79. Námitky obviněných založené na tom, že o přesných důvodech obsazení senátu přísedícím jinak podle rozvrhu práce povolaným k zastupování při nemožnosti sestavení senátu z jeho členů (přísedících) nebyl učiněn formální zápis do trestního spisu v době sestavování senátu jsou pouze formální povahy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nemůže být naplněn tím, že soud nevyrozuměl obviněného o určení zastupujícího či náhradního přísedícího za člena senátu. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobná formální námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud bezodkladně prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce neřádnosti činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Vzhledem k uvedenému dospěl státní zástupce k závěru, že postup výběru konkrétních přísedících v posuzované věci nezaložil porušení práva obviněných na zákonného soudce.

80. Nepochybně závažnou námitkou obviněných, přímo sice neodpovídající některému z dovolacích důvodů, ovšem vztahující se k možnému porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s jistým přesahem do konečného právního posouzení skutku, je procesní námitka obviněných, že v průběhu řízení před soudem došlo ke zpřísnění kvalifikace skutku oproti právnímu posouzení v obžalobě, a to v podstatě až v souvislosti s vyhlášením rozsudku prvoinstančního soudu a bez předchozího upozornění podle § 225 odst. 2 tr. ř. Tím mělo dojít k porušení práva obviněných na účinnou procesní obranu, neboť tato měla být po celou dobu jednání zaměřena k jinému právnímu posouzení, a pro obviněné se proto mělo jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí.

81. Vrchní soud v Praze se s touto námitkou vypořádal v bodě 59. svého usnesení. Dospěl k závěru, že v daném případě k porušení § 225 odst. 2 tr. ř. fakticky nedošlo s tím, že nešlo o přísnější posouzení jednání. Poukázal na to, že § 129 tr. zákoníku, který citoval státní zástupce v podané obžalobě a na který § 107 odst. 1 tr. zákoníku přímo odkazuje, definuje pojem organizované zločinecké skupiny. Postup prvoinstančního soudu, který ve svém rozsudku na rozdíl od obžaloby použil citaci § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, vyhodnotil pouze za formálně jiné vyjádření stejného posouzení jednání obviněných. S poukazem na rozhodnutí z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že nelze objektivně tvrdit, že by došlo k porušení práv obviněných na účinnou procesní obranu s argumentem, že by jejich obrana byla po celou dobu jednání zaměřena k jinému průběhu skutkového děje.

82. K tomu možno doplnit, že v obžalobě vymezený skutek byl státní zástupkyní právně kvalifikován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 4. 2018, spáchaných organizovanou zločineckou skupinou podle § 129 tr. zákoníku.

83. Oproti tomu v rozsudku prvoinstančního soudu v případě obviněných fyzických osob byl skutek právně kvalifikován jednak jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jednak jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

84. S ohledem na jím citovaná teoretická východiska státní zástupce považuje za správný závěr odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, že se v posuzovaném případě nejednalo o změnu právní kvalifikace v odsuzujícím rozsudku oproti posouzení v obžalobě s tím, že soud pouze formálně jinak vyjádřil stejné posouzení jednání obviněných, jak bylo učiněno státním zástupcem v obžalobě. Pro toto právní posouzení není totiž směrodatné pouze číselné označení zákonných ustanovení vymezujících odpovídající trestní sazbu. Právní kvalifikace je spoluurčována i vyjmenováním zákonných znaků uvažovaného trestného činu, a to včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

85. Je sice nutno připustit, že státní zástupkyně při formulaci výroku obžaloby zřejmě nepostupovala formálně správně a zcela přesně, když výslovně číselně neoznačila ustanovení § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jež se jinak v rozhodnutích, v nichž je pachateli kladeno za vinu spáchání konkrétního trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, vedle číselného označení takového trestného činu zpravidla objevuje. Obsah uvedeného ustanovení však fakticky v obžalobě vyjádřen je, pokud je v tzv. právní větě výroku obžaloby výslovně uvedeno, že obvinění měli vyjmenované trestné činy spáchat jako členové organizované zločinecké skupiny. Jde zde o slovní vyjádření znaku prvního typu vztahu pachatele k organizované zločinecké skupině a formy jeho účasti na trestné činnosti spáchané v její prospěch, tak jak je obsažen právě v § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. K tomu je v obžalobě uvedeno číselné označení ustanovení § 129 tr. zákoníku, jež obsahuje legální definici pojmu organizovaná zločinecká skupina a na něž je v § 107 odst. 1 tr. zákoníku odkazováno. O tom, že státní zástupkyně posuzovala skutek vymezený v obžalobě ohledně všech obviněných jako v obžalobě označené trestné činy, které byly spáchány pachateli ve prospěch organizované zločinecké skupiny, což je spojeno s ukládáním trestu ve zvláštní sazbě vytvořené postupem upraveným v § 108 tr. zákoníku, pak nelze mít pochybnost v kontextu odůvodnění této obžaloby.

86. Formální nedůslednost spočívající ve skutečnosti, že do výroku obžaloby nebylo zcela úplně zahrnuto odpovídající číselné označení ustanovení trestního zákoníku, které bylo následně při právním posouzení zahrnuto do výroku odsuzujícího rozsudku, sama o sobě nemůže odůvodňovat závěr o jiné právní kvalifikaci zvolené státním zástupcem oproti té kvalifikaci, která byla určena soudem, pokud vzhledem k dalšímu obsahu výroku obžaloby nelze mít o shodě v právních kvalifikacích důvodnou pochybnost. To musí platit především v případě, kdy znaky odůvodňující příslušnou trestní sazbu jsou výslovně uvedeny v tzv. právní větě výroku obžaloby a odpovídají přitom i vymezení skutku ve větě skutkové, jakož i celkovému konceptu obžaloby.

87. V posuzovaném případě nemůže být řeč ani o tzv. překvapivém rozhodnutí prvoinstančního soudu, neboť všichni obvinění, kteří byli řádně zastoupeni obhájci, si museli být vzhledem ke skutkovému stavu věci a obsahu podané obžaloby vědomi toho, že předmětný skutek může být posouzen jako trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Tomu ostatně obvinění přizpůsobili i svou obhajobu, a to již v průběhu řízení před prvoinstančním soudem.

88. Státní zástupce proto uzavřel, že průběh řízení nesvědčí o nedodržení postupu podle § 225 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně. Jde zde o formální námitku procesní povahy, aniž by se jednalo o případ, kdy by státní zástupce vůbec nekvalifikoval zločin jako spáchaný organizovanou zločineckou skupinou a k tomuto posouzení dospěl až prvoinstanční soud.

89. Pokud někteří obvinění namítají, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku prvoinstančního soudu je nedostatečný, resp. neurčitý, jde v podstatě o zpochybnění formulace skutku ve skutkové větě ve vztahu k jednotlivým obviněným a dovozovaným trestným činům. Z obecného pohledu je třeba předně uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis a v něm zvolené formulace, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. V podstatě se zde tedy jedná o argumentaci svojí podstatou procesní, vycházející z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., přičemž taková argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody. Na druhou stranu, pokud skutková věta ve výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterými byl obviněný uznán vinným, může tím být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

90. Zjednodušeně uvedeno, skutek, v němž bylo soudy shledáno spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a členy organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku), spočíval v tom, že fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat existenci obchodních případů v přesně personálně určených uměle vytvořených řetězcích firem a následné dodání zboží do jiného členského státu, ve skutečnosti opět fingované, byly v účelově vytvořeném řetězci vystavovány primárně ve prospěch společnosti BEZ H2O, v zájmu krácení její daňové povinnosti, nicméně součástí dohodnuté trestné činnosti bylo od počátku umělé a účelové nainstalování právě společnosti BEZ H2O do obchodování mezi dodavatelem zboží ze zahraničí, subjektem Tomáš Teniak TENAOIL ze Slovenska, a skutečným odběratelem zboží TENA OIL CZ, jehož prostřednictvím bylo zboží ve skutečnosti dodáno dalším odběratelům na území České republiky. V konečném výsledku tedy z krácení DPH společností BEZ H2O v souladu s původní dohodou pachatelů a s plným vědomím všech zapojených členů organizované zločinecké skupiny profitovala i společnost TENA OIL CZ. V popisu skutku výroku o vině tedy byly vyjádřeny znaky objektivní stránky předmětné skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jež přitom byly podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, o jakou výši příslušné daně (DPH) měl plátce daně daň zkrátit, jakým mechanismem došlo ke zkrácení daně a jak se na něm podíleli jednotliví spolupachatelé zapojení do trestné činnosti páchané organizovanou zločineckou skupinou. V popisu skutku, kterým pachatelé spáchali citovaný trestný čin, nebylo třeba uvádět případný vliv fiktivních obchodů v řetězci uměle zapojených obchodníků na jejich daňovou povinnost, neboť taková konkretizace není pro závěr o trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku za zjištěného skutkového stavu podstatná.

91. Poněkud složitější je situace stran určitosti popisu skutku výroku o vině ohledně zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku, opět spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a členy organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Nutno připustit, že v rozsudku prvoinstančního soudu v popisu skutku není zcela přesně, například číselným označením (pod body I. a II.) jednotlivých skutků, oddělen skutek, v němž bylo shledáno spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby od skutku, v němž je třeba spatřovat spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Zároveň lze za poněkud nešťastné považovat použití slova „současně“ v té části skutkové věty, v níž je vymezeno jednání, jež bylo jako praní špinavých peněz, tedy jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti právně posouzeno. Jedná se o vyjádření zavádějící, jež ovšem nemůže zpochybnit podstatu dalšího skutku posouzeného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, coby trestného činu následujícího po spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

92. Odbornou veřejností a ostatně i v rozhodovací praxi je majoritně zastáván názor o možnosti spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku jako predikativního (zdrojového) a dále trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, přičemž se zde jedná o souběh vícečinný. Podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, tak lze postihovat nový skutek, odlišný od původního predikativního (daňového) trestného činu, z něhož pochází výnos z trestné činnosti. Jde o nový typ poměrně závažného deliktu, který zasluhuje potrestání, a to i v případě, že se jej dopustí sám pachatel predikativního trestného činu, v němž není tato navazující trestná činnost zahrnuta a tzv. spolupotrestána, není jeho nějakou esenciální či alespoň pravidelnou součástí, nepočítá se automaticky, že by se i jí pachatel následně dopustil (není ani pouhým využitím výnosu z trestné činnosti ku prospěchu svému či další osoby). Jde tak o zcela jiný, samostatný skutek.

93. Pokud jde o posuzovaný případ a tento jeho druhý trestný čin, tj. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, ve skutkové větě rozsudku městského soudu bylo výslovně uvedeno, že „současně obžalovaní účelově prováděné platby za neexistující přijatá zdanitelná plnění společnosti BEZ H2O s.r.o. nepřeváděli prostřednictvím všech subjektů uvedených řetězců pod body A), avšak tyto vybírali buď přímo z bankovních účtů poskytovatelů zdánlivých plnění (Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o.), nebo předstupňů těchto a dalších fiktivních přímých poskytovatelů (Precorp 4 s.r.o., Individual Car Race Kft.), nebo po obdržení plateb původně z bankovních účtů BEZ H2O s.r.o., tyto poukazovali na základě účelově vytvořených příkazních smluv mezi těmito subjekty a společnostmi ARLO s.r.o. a FrMall Grade s.r.o. na jejich bankovní účty vedené u MONETA Money Bank, odkud ponížené o 1 % z každé provedené transakce je disponenti vybírali v hotovosti a dále je předávali v poměrných částech obžalovaným, případně je bezhotovostně poukazovali na jiné bankovní účty spřízněných společností“. Popis skutku pak obsahuje i vymezení rolí jednotlivých obviněných osob v organizované zločinecké skupině, přičemž obviněným Ing. Danieli Mikulkovi, MBA, a Tomáši Teniakovi v něm je přičítáno, že „po předchozí dohodě se spoluobviněnými M. T. rozhodujícím způsobem organizovali a zastřešili společně páchanou trestnou činnost, přičemž se takto podíleli i na zastření faktického původu převáděných peněz, z nichž i inkasovali hotovost, kterou Tomáš Teniak osobně přebíral nejméně od Daniela Mikulky, Tomáše Klímy a M. T.“.

94. Uvedené vymezení skutku, byť toto bylo formulačně nešťastně spojeno s vymezením skutku, v němž byly zahrnuty zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, obstojí i ve světle závěrů z obviněným Teniakem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021. Lze dovodit, že v rozhodnutí prvoinstančního soudu, jímž byli obvinění odsouzeni také za uvedený zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, bylo dostatečně postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání byli obvinění při této právní kvalifikaci postiženi. Nelze souhlasit s tím, že by z výroku rozsudku prvoinstančního soudu vůbec nevyplývalo, jakým jednáním se jednotliví obvinění na legalizaci finančních prostředků měli podílet, že by nebylo možno dovodit, kdo a z bankovních účtů jakých subjektů vybíral hotovost, kdo a komu ji předával, kdo inkasoval. Přitom toto jednání není dost dobře zaměnitelné s jiným jednáním, a to ani s tím protiprávním jednáním, které bylo rovněž popsáno ve skutkové větě a v němž bylo shledáno spáchání uvedeného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

95. O porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny, kde je zakotvena zásada nebýt stíhán (a potrestán) dvakrát v téže věci, nelze uvažovat, když nemohlo dojít k naplnění prvku idem z uvedené zásady (tzn. totéž, týž skutek, týž trestný čin). Jednání spočívající v zastírání původu věci pocházející z trestné činnosti bylo i v projednávaném případě novým a zcela jiným skutkem, který není totožný s původním daňovým trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti získáván (resp. je získána věc, která se stane posléze předmětem zastírání původu, tedy legalizace výnosu z trestné činnosti). Šlo o novou navazující trestnou činnost spáchanou novým skutkem (bez ohledu na zvolené formulace v jeho popisu a formální členění popisu skutku), kdy se jako vícečinný, tj. reálný, souběh dvou trestných činů postihuje jak původní trestná činnost, z níž výnos pochází, tak navazující trestná činnost spočívající v zastírání původu.

96. Ohledně námitky obviněného Teniaka o porušení zákazu dvojího přičítání pak lze poznamenat, že není zcela zřejmé, jak byla dovolatelem přesně myšlena. Zákaz dvojího přičítání se neuplatní ani tehdy, pokud by byl posuzován souběh jednočinný, u něhož je třeba zvažovat pravidla o vyloučení jednočinného souběhu z důvodu speciality, subsidiarity či faktické konzumpce. V případě souběhu trestných činů se zákaz dvojího přičítání neuplatňuje.

97. Obvinění uplatnili též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pakliže dovolatelé namítli, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. zjevného (extrémního) nesouladu, nelze s nimi ani v jednom případě souhlasit. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Taková situace však přes nesouhlas dovolatelů v posuzovaném případě, při vyhodnocení napadeného rozhodnutí v návaznosti odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu a zde uvedený obsah provedených důkazů, v žádné variantě zjevných vad v procesu hodnocení důkazů nenastala.

98. Podle názoru státního zástupce všechna podaná dovolání k takovému konstatování zásadních vad ve způsobu zjištění skutkového stavu podklad neposkytují. Podstatou námitek obviněných je prostý nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. V souladu se způsobem své dosavadní obhajoby – jež se u každého z obviněných v jistých jednotlivostech (vycházejících z jejich postavení ve společně páchané trestné činnosti) lišila, o tom, že důvodem jen dočasného zapojení společnosti BEZ H2O do obchodování byla ekonomická stabilizace společnosti TENA OIL CZ a zajištění logistických a skladovacích služeb, o provádění výkonu běžné účetní činnosti, případně o provádění pouze zákonné inkasní činnosti na podkladě běžných příkazních smluv – dovolatelé usilují o takové přehodnocení ve věci provedených důkazů, aby docílili závěru o své nevině, minimálně za použití zásady in dubio pro reo.

99. Jen na podkladě stručného odkazu na selektivně vybrané důkazy (např. výpovědi samotných obviněných Teniaka a Mikulky, především pak na obsah zajištěné a znalecky zkoumané whatsappové komunikace), bez bližšího upřesnění jejich konkrétního obsahu, jež by snad měl být soudy extrémně vadně interpretován, obvinění odmítají skutková zjištění soudu prvního stupně. Výhrady dovolatelů neodpovídají skutečnému důkaznímu podkladu, jak byl vyjádřen v odůvodnění rozhodnutí obou soudů (především však v rozsudku prvoinstančního soudu), ani situaci, na niž první alternativa skutkového dovolacího důvodu podle písm. g) dopadá.

100. Obviněný Tomáš Teniak v dovolání argumentuje ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. Dovolatel však neuvádí žádnou argumentaci, o níž by bylo možno skutečně opřít závěr o nepoužitelnosti závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Jelínka. Dovolatel pouze na podkladě vybrané pasáže z výslechu znalce vznáší domněnku, že zřejmě došlo k postupu nikoliv v souladu se správnými metodickými postupy při práci s tímto druhem stop. Znalec sice skutečně při svém výslechu konstatoval nespokojenost se spoluprací s policejním orgánem, která ovšem vyplývala především ze špatné zkušenosti v komunikaci s policejním orgánem, zčásti ovlivněné rozsahem znalecké činnosti, který neodpovídal původnímu zadání, z časově nesplnitelného požadavku na termín vypracování posudku a zčásti i ze způsobu předání zkoumaných podkladů. Současně ale znalec potvrdil standardní postup při vypracování znaleckého posudku a správnost jeho závěrů. Zjištění o nepořádku (zbytcích jídla) v předávaných pytlích, o ojedinělém omylu v popisu obsahu obalu či o dílčím poškození jednoho bezpečnostního obalu z jinak desítek předaných nemůže indikovat kompletní procesní nepoužitelnost či nesprávnost znaleckého posudku. Poznamenává-li dovolatel, že po právní moci odsuzujícího rozhodnutí, a přitom více jak dva roky po akcentovaném výslechu znalce v hlavním líčení, nechal zadat vypracování nového znaleckého posudku, je nutno oponovat, že takový důkaz pochopitelně nemohly mít při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů k dispozici, a také podotknout, že důkazy se v dovolacím řízení zpravidla neprovádějí (§ 265r odst. 7 tr. ř.).

101. Obvinění s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítají rovněž existenci tzv. opomenutých důkazů. Z dovolání očividně vyplývá, že v určitém rozsahu obvinění nesprávně považují za opomenuté ty důkazní návrhy, jejichž neprovedení prvoinstanční soud dostatečně podrobně zdůvodnil. Za takové situace nelze hovořit o nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Jinými slovy řečeno, podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou být splněny jen na podkladě toho, že dovolatel nesouhlasí s konkrétním a kvalifikovaně podaným zdůvodněním toho, proč soud konkrétní důkazní návrh odmítl provést.

102. Právě tak tomu je v případě důkazních návrhů, k nimž se vztahuje odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, konkrétně v jeho bodu 231. Ohledně neprovedení obsahu externího disku k požadavku obviněné S. T. tato dovolatelka uplatňuje námitku opomenutého důkazu k takovému důkaznímu návrhu, jehož provedení nebylo bez odpovídající součinnosti obviněné technicky možné a tuto součinnost obviněná tak, aby nehrozilo zničení důkazu, neposkytla. Vysvětlení v odůvodnění obou soudních rozhodnutích v tomto ohledu je zcela dostatečné. Za takové situace pochopitelně nelze hovořit o nedůvodně neprovedeném navrhovaném podstatném důkazu.

103. Podle názoru státního zástupce lze to samé uvést k požadavku na doplnění výslechu obviněného Mikulky před odvolacím soudem. V napadeném rozhodnutí je poměrně podrobně uvedeno, proč odvolací soud nepřistoupil k opakování důkazu. Současně je nutno zdůraznit, že výslech obviněného v řízení řádně proveden byl, přičemž obviněnému byl poskytnut značný prostor k vyjádření, takže se v případě výpovědi obviněného a požadavku na její doplnění nemůže ani jednat o důkaz neprovedený. Argumentuje-li dovolatel tím, že nebyl soudem na obsah whatsappové komunikace dotazován, nutno poznamenat, že výpověď obviněného podle trestního řádu neprobíhá jen ve formátu otázka soudu – odpověď vyslýchané osoby. V případě obviněného je mu dána možnost, aby se sám vlastními slovy k obvinění podrobně vyjádřil, zejména souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnul o nich důkazy. Otázky mohou být obviněnému kladeny jen k doplnění výpovědi. Obsah zachycené whatsappové komunikace pak obviněnému měl být znám, neboť tento důkaz byl opatřen v přípravném řízení a po skončení vyšetřování bylo obviněnému i jeho obhájci umožněno spis prostudovat. Při výslechu měl tudíž zcela dostatečný prostor se i k jejímu obsahu vyjádřit.

104. Nedůvodně neprovedeným navrhovaným a podstatným důkazem nemůže být ani obsah trestního spisu vedeného v jiné trestní věci, byť ve věci případně v určité míře personálně propojené s osobami obviněných. I s tímto návrhem se prvoinstanční soud vypořádal ve svém rozsudku a odvolací soud neměl na tomto přístupu důvod nic měnit. Především by ovšem mělo platit, že v případě vyšetřovacího spisu v jiné trestní věci, v níž jsou opatřovány (před soudem ani dosud neprovedené) důkazy k jinému skutku určenému místně, časově, personálně, a tedy i způsobem jednání, nelze dovodit dovolacím důvodem podle písm. g) vyžadovaný užší vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků toho trestného činu, který je soudy posuzován v nyní projednávané věci. Pro tu by nemělo být směrodatné, že se případně někteří z nyní odsouzených členů organizované zločinecké skupiny mohli dopouštět (v jiné trestní věci je řízení ve fázi vyšetřování) obdobné daňové trestné činnosti se zapojením jiných obchodních společností do uměle vytvořeného řetězce firem a s částečně odlišným personálním složením organizované skupiny. Takové zjištění rozhodně nemá potenciál vyvrátit důkazně podložená zjištění o účasti společnosti TENA OIL CZ na trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně v nyní projednávané věci.

105. Jde-li o požadavek na provedení zprávy o daňové kontrole jako listinného důkazu, nutno poznamenat, že takové doplnění odvolání z 19. 12. 2023 nebylo státnímu zastupitelství v kopii předloženo, nicméně z protokolu o veřejném zasedání o odvolání vyplývá, že návrh na provedení dokazování nějakými zprávami finančního úřadu vznesen byl. Lze tak spíše v obecné rovině uvést, že prvoinstanční soud měl při zjišťování skutkového stavu krom jiných důkazů možnost čerpat i z množství listinných podkladů předložených finančními úřady, aby mohl věc náležitě posoudit. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud, když vyhodnotil provedené dokazování odpovídající rozsahem požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., aby následně zmínil i ony zprávy finančních úřadů. Je tedy opodstatněné se domnívat, že doplnění důkazního podkladu o další zprávu finančního úřadu by bylo důkazem dokládajícím skutečnosti, které soudům byly známy z jiných důkazů ve věci již k průběhu daňového řízení provedených.

106. Chybějící nebo nedostatečné odůvodnění odmítnutí návrhu strany trestního řízení na doplnění dokazování nelze bez dalšího považovat za případ tzv. opomenutých důkazů. Podstatné musí být zjištění, že k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. To platí i stran případného výslechu svědka R., přičemž lze vyslovit pochybnost, zda vůbec obvinění takový návrh na provedení důkazu v průběhu hlavních líčení skutečně vznesli a tento nezůstal uveden jen v návrhu v obžalobě. O zapojení jmenované osoby do obchodního modelu a o jeho konkrétních krocích z pozice účetního společností FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. nicméně dostatečně vypovídají jiné ve věci provedené důkazy, záznamy telekomunikačního provozu a odposlechy telefonních hovorů F. R., protokol o sledování a záznam o sledování kancelářských prostor, které užívali dovolatelé, daňová přiznání společnosti ARLO s.r.o. podaných na základě plné moci právě F. R.

107. Za určitých okolností lze za opomenutí důkazu považovat i případy, kdy určitý podstatný důkaz sice byl v řízení proveden, ale zůstal nehodnocen a soud se jím při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. nezabýval. Nutno přiznat, že ve svém rozsudku prvoinstanční soud nevěnoval pozornost závěrům vypracovaným společností BDO ZNALEX, s.r.o., jež následně prezentoval znalec Ing. Lukáš Křístek u hlavního líčení. Tuto vadu ovšem napravil odvolací soud, když se v konfrontaci s těmito důkazy přiklonil ke správnosti závěrů znalce Ing. Ondřeje Buriana, tak jak byly vyhodnoceny soudem prvního stupně. Současně je nutno dovolatele poopravit v tom, že společnost BDO ZNALEX, s.r.o., rozhodně nelze označovat za znalecký ústav (§ 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech).

108. S ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění uplatnili především námitky stran absence úmyslného zavinění. Pokud ovšem je podstatou námitek, že z dokazování nevyplynulo, že by byli informováni o fungování společností zapojených do údajného fiktivního řetězce, jde de facto toliko o rozporování učiněných skutkových zjištění, která byla soudy prvního a druhého stupně dovozena na základě provedeného dokazování. Je totiž zřejmé, že zainteresované obchodní společnosti se zbožím vykazovaným v daňových dokladech společnosti BEZ H2O vzhledem ke své nečinnosti nemohly obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími objemy peněžních prostředků, které se v řetězci firem fakticky točily nezávisle na vykazovaném obchodování. Z provedeného dokazování včetně obsahu oné whatsappové komunikace vyplynulo, že obvinění si museli být vědomi skutečnosti, že začlenění společnosti BEZ H2O do obchodního modelu při obchodování mezi Slovenskem a Českou republikou je jen účelové a že vlastní obchodování společnosti BEZ H2O je z podstatné části toliko fiktivní. Pokud se na něm obvinění každý svou měrou podíleli, nelze si takové jednání vyložit jinak, než že se jednalo o cílenou snahu o zkrácení DPH, které umožňovalo obohacování jednotlivých obviněných po vyvedení finančních prostředků z bankovních účtů společností do řetězce zapojených, přičemž uvedené jednání by bez aktivní činnosti či alespoň vědomí obviněných možné nebylo.

109. Obviněná S. T. své odsouzení považuje za nesprávné z důvodu porušení právní zásady ne bis in idem. Nutno podotknout, že argumentace obviněné je značně nejasná, jelikož nebyla dvakrát ani stíhána ani potrestána. Namítá údajnou nemožnost použití ustanovení § 107 tr. zákoníku pro kolizi s ustanovením § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z důvodu stejného kvalifikačního znaku. Obviněná se ovšem zjevně plete, pokud tvrdí, že uvedená kvalifikovaná skutková podstata obsahuje přitěžující okolnost spáchání činu členem organizované zločinecké skupiny. Kvalifikační znak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve znění účinném do 31. 1. 2019 spočívá v tom, že pachatel získá činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Posouzení zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jako zločinu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku je přípustné a rozhodovací praxí již také potvrzené.

110. Zdůrazňuje-li obviněná, že v obchodních společnostech vykonávala toliko činnost spočívající v plnění běžných účetních povinností a úkolů, přičemž byla označena za jakýsi mozek či strůjce daňové trestné činnosti jen pro své odborné znalosti, jedná se o prosté opakování obhajoby, jež ovšem neodpovídá těm skutkovým zjištěním, jež byla předmětem právního posouzení.

111. Podobně je tomu i u obviněných B. a Mgr. Martina Gramanových, kteří vycházejí z toho, že prováděli pouze inkasní činnost podle příkazních smluv. Zde se také jedná o zjevné opakování obhajoby, která po obsahové stránce rozhodně nerespektuje celý rozsah skutku, jenž je obviněným přičítán, včetně konkrétního zapojení právě jmenovaných dovolatelů. S touto obhajobou se soudy zcela adekvátně vypořádaly s tím, že ji lze označit za dokazováním vyvrácenou. Odvolává-li se B. G. na to, že podobnou činnost prováděl již v době před rozhodným obdobím, kdy docházelo k páchání předmětné trestné činnosti, nutno oponovat, že takový argument nemá z hlediska posuzovaného skutku žádný význam. Obviněný si nadto protiřečí, hájí-li se na jedné straně prováděním běžné inkasní činnosti na podkladě příkazních smluv, aby dále připustil, že již byl za takovou obdobnou inkasní činnost podle shodných příkazních smluv v minulosti odsouzen trestními rozsudky v jiných věcech.

112. Namítají-li dovolatelé nesprávné právní posouzení skutku z toho důvodu, že důkazní prostředky nebyly hodnoceny komplexně a objektivně, přičemž naopak byly důkazy hodnoceny jednostranně v jejich neprospěch, nejde o námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle písm. h). Pokud pak dovolatelé poznamenávají, že se podle jejich názoru soudy nevypořádaly s jejich námitkami ve vztahu k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat a ve vztahu k jimi údajně páchané trestné činnosti, nelze vůbec z dovolání seznat, v čem by měla nesprávnost právního posouzení kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů a kterých vlastně spočívat, ani jakými argumenty by toto posouzení mělo být vyvráceno.

113. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v zásadě korespondují výhrady dovolatele Teniaka k nesprávnému použití ustanovení o časové působnosti trestního zákona, opodstatněné však nejsou. Z rozsudku prvoinstančního soudu (nejen) ohledně právního posouzení podle § 216 tr. zákoníku vyplývá, že soud vycházel ze zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ve věci šlo o posouzení trestné činnosti spáchané v období od března 2017 do dubna 2018, kdy trestní zákoník u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku stanovil trestní sazbu u trestu odnětí svobody podle odstavce 4 na tři léta až osm let nebo bylo možné uložit trest propadnutí majetku. Podle nové právní úpravy provedené zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019, by na čin obviněného dopadalo posouzení podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. a), b), c) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest na tři léta až deset let nebo propadnutí majetku. Při tomto posouzení trestnosti zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti z hlediska srovnávaných zákonů je pro obviněného podle sazby trestu odnětí svobody v celkovém výsledku příznivější trestní zákoník ve znění účinném do 31. 1. 2019, tedy v době, kdy byl čin spáchán, podle něhož soudy činné ve věci čin obviněného také posoudily.

114. Argumentace obviněného vychází z nesprávného chápání pojmu výnosu z trestné činnosti, když rozhodně nelze souhlasit s názorem, že by po zmíněné novelizaci trestního zákoníku nebylo možno v případě daňové trestné činnosti uvažovat o výnosu z trestné činnosti. Pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden skutečně novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. (tj. po spáchání činu). Podle § 135b odst. 1 tr. zákoníku výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Není přitom rozlišeno, o jaký trestný čin by se mohlo jednat, tzn. že uvedená definice se vztahuje i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

115. Podle důvodové zprávy k předmětnému zákonu má být uvedený pojem používán v souladu s mezinárodními nástroji pro oblast zajištění a odčerpání a pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Z těch státní zástupce jmenoval čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2014/42/, čl. 1 písm. a) ve spojení s čl. 1 písm. b) Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikovanou pod č. 33/1997 Sb., Mezinárodní úmluvu o potlačování financování terorismu vyhlášenou pod č. 18/2006 Sb. m. s. a č. 9/2010 Sb. m. s. a čl. 2 písm. e) Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu vyhlášenou pod č. 75/2013 Sb. m. s. V návaznosti na jejich požadavky na výklad pojmu výnos je nutno v případě daňové trestné činnosti výnosem chápat i ekonomickou výhodu v podobě snížení vlastní daňové povinnosti či daňové povinnosti jiného subjektu a nejen např. výnos spočívající ve vylákání či zvýšení nadměrného odpočtu. I v případě úmyslného zkrácení daňové povinnosti se pachateli dostává ekonomického prospěchu, který by jinak bylo nutno při řádném chodu věcí odvést na úhradu příslušné daně a nebylo by s ním možno nakládat některým ze způsobů, na který pamatuje ustanovení § 216 tr. zákoníku.

116. Z dovolávajících se toliko obviněná S. T. domáhá revize výroku o trestu pod hlavičkou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněná ovšem vychází z procesní výhrady údajného porušení § 225 odst. 2 tr. ř., jíž nebylo možno přisvědčit, jak bylo uvedeno shora. Taková námitka ani neodpovídá označenému dovolacímu důvodu.

117. Mimo jakýkoliv dovolací důvod pak stojí námitka obviněných Gramanových ohledně jejich zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Jako obiter dictum lze uvést, že prvoinstanční soud v jejich případě postupoval zcela v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže prvoinstanční soud v případě spoluobviněných S. T. a Tomáše Klímy využil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku fakultativní možnosti odchylného zařazení do jiného typu věznice, stalo se tak na podkladě posouzení zákonem předvídaného hlediska v podobě stupně a povahy narušení těchto pachatelů, k čemuž měl soud i osobní zkušenost s chováním obviněných při hlavním líčení. Nešlo však o pouhou prostou účast na hlavním líčení, soud vzal v úvahu příkladné chování jmenovaných obviněných, kteří bezodkladně poskytli pomoc zdravotně indisponované osobě v jednací síni. Takovou zkušenost ovšem v případě dovolatelů Gramanových soud neměl, a tudíž neměl ani podklad pro jejich zařazení do typu věznice s mírnějším režimem.

118. Jistou specifičnost je nutno přiznat námitkám obviněného Ing. Daniela Mikulky, MBA, jimiž napadá správnost výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty. Dovolatel primárně vychází z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž upozorňuje na neprovedení důkazu týkajícího se ocenění propadlé nemovitosti v řízení před odvolacím soudem, což přičítá procesnímu pochybení v zažurnalizování příloh doplnění odvolání do trestního spisu. Uvedená argumentace však obsahu tohoto obviněným uplatněného dovolacího důvodu neodpovídá, jelikož v rámci něho se zde uváděné podstatné vady dokazování ve všech svých třech variantách musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jedná se tedy o takové vady v procesu dokazování, jež mají vztah k výroku o vině. Nebyl-li v řízení nedůvodně proveden navrhovaný důkaz se vztahem k výroku o trestu, zde ohledně hodnoty nemovité věci, jež se stala předmětem výroku o propadnutí náhradní hodnoty, nejde o případ podřaditelný pod dovolací důvod podle písm. g), ovšem ani pod žádný jiný dovolací důvod.

119. Pokud dovolatel pouze „na okraj dodal, že soud by měl zvážit i zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty“, přičemž současně uvedl, že „těmito zákonnými podmínkami jsou zničení, poškození, zcizení atd. věci, která mohla být zabrána“, o čemž prvostupňový rozsudek v odůvodnění nic neuvádí, přiklání se státní zástupce ke stanovisku, že nebyly uplatněny relevantní dovolací námitky proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, resp. výroku o zamítnutí odvolání obviněného ve vztahu k tomuto výroku. Nejenže obviněný použil neurčitou formulaci, když uvedl, že dodává na okraj, že měl soud něco zvážit, což lze jen s notnou dávkou představivosti vnímat jako skutečně vážně myšlené uplatnění konkrétní dovolací námitky. Podstatným je také to, že jako podmínky vyžadované pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty uvádí něco, co zákonnou podmínkou uložení tohoto druhu trestu není.

120. Co se týče námitek obviněných stran nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno poznamenat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem může týkat, ovšem jen v případě, že dovolatel namítá porušení hmotného práva. Podřadit pod uvedený dovolací důvod lze obviněnými B. a Mgr. Martinem Gramanovými vyjádřenou nespokojenost, že ve výroku o náhradě škody nebyla zohledněna míra jejich zapojení do trestné činnosti a výše případného obohacení jednotlivých spoluobviněných. Nejde ovšem o výhrady opodstatněné.

121. Obvinění se v této námitce v podstatě domáhají dělené odpovědnosti. Podle § 2915 a násl. o. z. je pravidlem solidární odpovědnost více škůdců za škodu, tj. i za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli (§ 23 tr. zákoníku). Dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců podle § 2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti. Nadto úmyslné, resp. dokonce jen vědomé spoluzpůsobení škody více škůdci trestným činem, na němž mají účast, v zásadě vylučuje možnost ukládat povinnost k náhradě škody podle podílů, jak vyplývá z § 2915 odst. 2 o. z. Byla-li škoda způsobená úmyslným trestným činem, vylučuje to v adhezním řízení i použití § 2953 odst. 1 o. z. o snížení její náhrady.

122. V souladu s uvedenými podmínkami pro stanovení solidární odpovědnosti více škůdců za škodu je i ta skutečnost, že bylo rozhodnuto o solidární povinnosti mj. dovolávajících se obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a Tomáše Klímy k náhradě celé škody, přičemž tato nebyla ponížena o nějakou poměrnou část, jež by případně měla odpovídat podílu obviněných právnických osob na páchané daňové trestné činnosti. Za splnění povinnosti k náhradě škody by měli společně a nerozdílně odpovídat všechny osoby obviněných, kteří se na páchání daňové trestné činnosti v řetězci zapojených obchodních společností podíleli. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt citovaného trestného činu tedy nemusí být totožný. Pachatelem (spolupachatelem, účastníkem) uvedeného trestného činu může být i jiná osoba, než která je plátcem, resp. poplatníkem zkrácené daně. Není proto rozhodující, zda obviněný vykonával funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech zapojených do postihovaného zkrácení daně. Výchozí odpovědnostní vztah tedy není určován povahou právního vztahu mezi pachatelem a právnickou osobou.

123. Jde-li o námitky obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a TENA OIL CZ, že povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s dalšími obviněnými byla stanovena i společnostem BEZ H2O, Speedgo s.r.o. a ARLO s.r.o., je nutno tyto odmítnout jako námitky uplatněné osobou neoprávněnou. Obviněný může podle § 265d odst. 1 písm. d) tr. ř. podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týká, popř. proto, že takový výrok chybí nebo je neúplný. Obviněného se přímo netýkají výroky rozhodnutí ohledně spoluobviněných, a proto také není oprávněn podat v jejich prospěch či v neprospěch dovolání. Současně je obviněný oprávněn podat dovolání pouze ve svůj prospěch. Ve shora uvedené námitce fakticky dovolatelé napadají výrok o náhradě škody v části týkající se spoluobviněných právnických osob, navíc s argumentací, která by v případě její akceptace postavení dovolatelů zhoršila, neboť by zůstali zavázáni k povinnosti nahradit škodu společně a nerozdílně s menším počtem povinných solidárních dlužníků.

124. Dovolacímu důvodu podle písm. h) neodpovídá ani argumentace, v níž obvinění napadají uplatnění adhezního nároku finančním úřadem a vyjadřují nespokojenost s vyčíslením uplatňované částky s tím, že vyslovují domněnku o možném nadhodnocení. V řízení zjištěný rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty byl mnohem vyšší (69 541 290,99 Kč) než výše, v jaké byla obviněným stanovena povinnost k náhradě škody (a vyšší než součet takové povinnosti a výše zajištění daně u TENA OIL CZ). V tomto ohledu byl soud omezen výší nároku, jaká byla uplatněna poškozeným. V posuzovaném případě nepřipadá v úvahu, že by v přiznaném nároku na náhradu škody bylo přiznáno více, než kolik činí škoda. Výše stanovené povinnosti k náhradě škody by pak měla odpovídat rozdílu mezi zjištěným rozsahem zkrácené daně a výší vymožené částky. Skutečnost, po kolika subjektech z řetězce zapojených právnických osob v daňovém řízení finanční úřad vymáhal daň za dané období, nebyla určující pro stanovení výše povinnosti k náhradě škody, a již vůbec ne k určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty.

125. K dovolání obviněného M. T. se státní zástupce vyjádřil samostatně. Předně podotknul, že v situaci, kdy napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž současně podle obsahu dovolání namítl, že již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu došlo k tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, měl správně označit dovolací důvod pro tyto případy příhodný, tzn. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě [s odkazem právě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.]. Uvedená nedůslednost ovšem není sama o sobě důvodem k tomu, aby uplatněné námitky byly zcela vyloučeny z přezkumu v dovolacím řízení.

126. Obviněný označil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by ovšem přesně definoval některou z jeho tří variant. Akcentoval-li dovolatel údajný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, lze dovozovat, že hodlal namítat první variantu tohoto skutkového důvodu. Obviněný však jen obecně odmítá skutkové závěry přijaté soudy, jak vyplývají ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění obou rozhodnutí a předkládá svou skutkovou verzi o řádné obchodní činnosti a opodstatněnosti začlenění společnost BEZ H2O do řetězce firem. K tomu vlastně snad jen s výjimkou (opakovaných) výhrad vůči závěrům znaleckého posudku Ing. Buriana dovolatel ani blíže neuvádí, které důkazy by měly být vyhodnoceny ze strany soudů zjevně rozporně, v jakých jejich obsahových náležitostech a jaké konkrétní skutkové závěry přijaté soudy by neměly odpovídat obsahu takových důkazů.

127. Obviněný v dovolání dále brojí proti postupu soudu při provádění dvou výslechů, spoluobviněného Z. U. a svědkyně K. Takové výhrady by evokovaly v určitém směru uplatnění námitek ve smyslu druhé varianty uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný ovšem spíš účelově zpochybňuje formální správnost provedení těchto výslechů, aniž by jakkoli tyto navázal na nějaká skutková zjištění. Například, jde-li o výslech svědkyně K., obviněný se věnuje výlučně způsobu komunikace předsedkyně senátu se svědkyní a tuto podává tak, že nedošlo ke správnému poučení svědkyně, aniž by předložil jakýkoliv argument, jenž by byť jen náznakem podporoval variantu, že na straně svědkyně existovalo právo odepřít výpověď jako svědek. Dovolatel také zcela pomíjí, že se s uvedenou námitkou beze zbytku vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Zde mj. obviněného informoval, že výslech této svědkyně byl podpořen obsahem jiných důkazů.

128. Ohledně výhrad vůči výslechu spoluobviněného U. je možno z obecného pohledu uvést, že videokonferenční zařízení je možné v trestním řízení v případě potřeby (pro ochranu práv osob, vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody) využít, přičemž v takových případech dochází k realizaci práva na spravedlivý proces. Zakotvení této formy výslechu reaguje na technický vývoj a jen ze skutečnosti, že takový způsob provedení úkonu nebyl podle názoru obviněného řádně odůvodněn, nelze dovozovat procesní nepoužitelnost důkazu. S dovolatelem se pak nelze ztotožnit ani v tom, že by vybraný vzorek soudem položených otázek svědkovi měl být rázu sugestivních a kapciózních otázek, pro něž by se jednalo o důkaz absolutně nepoužitelný. Pokud jde o pocity obviněného ohledně způsobilosti svědka (U.) podat výpověď, stěží mohou reálně zpochybnit věrohodnost svědka. Možno uzavřít, že oba výslechy rozhodně nejsou důkazy, které by stály osamoceně. Prvoinstanční soud měl dostatečný důkazní podklad, aby důkazní situaci objektivizoval zejména dalšími důkazy (zmínit lze zejména záznamy o sledování osob, výpisy z bankovních účtů atd.) a všechny provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem.

129. Dovolateli současně nelze dát vůbec za pravdu v tvrzení, že by soudy vyšly ve výroku o vině výlučně ze znaleckého posudku Ing. Buriana, který by měl být podle názoru obviněného hodnocen jinak, resp. kriticky. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, lze odkázat na pečlivá a přesvědčivá odůvodnění soudních rozhodnutí, především rozsudku soudu prvního stupně, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle soudů nenesou. O případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů nejde, pokud soud krom jiného vyjde i z důkazu, který je v dílčích parametrech odmítán důkazem jiným (např. v případě znaleckých posudků). Opatřené důkazy soud prvního stupně podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení a dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti, které by eventuelně mohly skýtat prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.

130. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. Obviněný v dovolání sice namítá, že nenaplnil znak spáchání trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129) ve smyslu § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, nepředkládá ovšem žádný argument hmotněprávního rázu. V této námitce vychází výlučně z alternativní skutkové verze o reálně prováděném a řádném obchodování, jež byla soudy na podkladě provedených důkazů vyvrácena. Hmotněprávní argumentace dovolatele pak vyznívá i do jisté míry zmatečně, pokud na jedné straně připouští protiprávní jednání směřující ke zkrácení DPH v rámci obchodních řetězců, jejichž účastníkem byla společnost BEZ H2O, aby vzápětí odmítl, že by se toto protiprávní jednání mělo týkat společností TENA OIL CZ a Tomáše Teniaka TENA OIL. Zde se jedná o námitky, resp. tvrzení podané ve prospěch spoluobviněných, k čemuž obviněný oprávněn není.

131. Dále vyjádřil dovolatel nespokojenost s výrokem o trestu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není žádný dovolací důvod naplněn, protože cestou dovolání nelze namítat jen nepřiměřenost trestu. Výjimkou z pravidla, že není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zákonných požadavků uvedených v § 38 tr. zákoníku, a to i v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, mohou být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Obviněný byl odsouzen za spáchání čtyř dokonaných zločinů uložením trestu při horní hranici zákonné trestní sazby. Soud prvního stupně sice uložil přísný trest, nikoli však trest zjevně nepřiměřený a vybočující ze zásady proporcionality a neporušil žádné z pravidel spravedlivého procesu. Nejednalo se tak o trest, jenž by byl v extrémním rozporu s povahou a závažností obviněným spáchaného trestného činu.

132. Stran výroku o náhradě škody je nutno námitky obviněného vnímat jako nepodřaditelné pod označené dovolací důvody, ale ani pod jakýkoliv jiný dovolací důvod. Obviněný totiž svou námitku formuluje značně neurčitě, resp. zcela nesprávně mimo podstatu výroku o náhradě škody, pokud namítá, že finanční úřad uplatnil uvedenou částku prostým sečtením veškeré doměřené a dlužné daně u všech subjektů. Státní zástupce rovněž zopakoval své vyjádření k totožné námitce ostatních dovolatelů.

133. Po zvážení všech skutečností a s přihlédnutím ke shora uvedenému státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a dovolání zbývajících obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

134. Repliku k vyjádření státního zástupce zaslali prostřednictvím svých obhájců obviněný Teniak a obviněný Mikulka spolu se spol. TENA OIL CZ s.r.o.

135. Obviněný Teniak předně uvedl, že jeho dovolání obsahuje argumentaci, na kterou státní zástupce nereagoval. Dále je podle jeho mínění rozlišení „skutku“ a „popisu skutku“ zcela formalistické a jedná se o samoúčelný výklad. Skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku, lze bezpochyby označit i jako popis skutku. Obvinění svými námitkami reagovali právě na takové vady skutku, které zasahují do jejich práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěry státního zástupce, neboť ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti jsou vady výroku napadeného rozsudku nejmarkantnější. Je zde popsán jediný skutek naplňující znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, který měl být dokonán právě údajným výběrem a předáním hotovosti. Pokud by obvinění s touto hotovostí dále nakládali jiným způsobem, teprve tehdy by bylo možné tvrdit, že se dopustili trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Výběr hotovosti je však imanentní součástí predikativní činnosti.

136. V případě argumentace k dovolacímu důvodu podle písm. g) se ze strany státního zástupce jedná o polemiku či nesouhlas s podanými dovoláními co do vážnosti zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Jeho opakující se argumentace nepřináší nic nového a není pro obviněného ničím překvapivá, konstatuje proto, že podaná vysvětlení neakceptuje. Stran procesní nepoužitelnosti státní zástupce uvedl, že obviněný nechal vypracovat znalecký posudek na ověření zákonnosti důkazu až po právní moci rozsudku. Avšak zákonnost důkazu by měla být soudem zkoumána v rámci hodnocení ex officio. Trvá taktéž na tom, že obviněnému Mikulkovi měl být výslech k vysvětlení whatsappové komunikace umožněn.

137. Z právních pramenů vyplývá, že za výnos z trestné činnosti je třeba považovat jakoukoli ocenitelnou věc či majetek. Obvinění se měli dopustit snížení daňové povinnosti, setrvává proto na svém stanovisku, že to nenaplňuje znak výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku. Zopakoval též, že soudy nepřistoupily k přezkumu uplatněného nároku na náhradu škody z pohledu finančního práva a ztotožnily se s tvrzeními a vyčíslením poškozené, které však není transparentní, a to i v porovnání se závěry znaleckých posudků. Dodal, že namítal rovněž nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině, na což státní zástupce nereagoval.

138. Obviněný Mikulka a společnost TENA OIL zaslali repliku k vyjádření státního zástupce, které podle nich nereaguje na klíčové body dovolání, jiné dovolací námitky zkresluje a vyvrací to, co v dovolání nebylo, a na další dovolací námitky reaguje nesprávnou argumentací.

139. Stran neurčitosti skutku obvinění zopakovali, že v rozsudku není uvedeno ani jediné zdanitelné plnění přijaté společností TENA OIL a veškeré údaje se týkají jiných subjektů. Naprostý rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy shledávají právě ve skutečnosti, že všechny provedené důkazy svědčí o tom, že to byla společnost BEZ H2O, která fiktivně vyvážela neexistující zboží na Slovensko. Soud však učinil blíže nevysvětlený závěr, že společnost TENA OIL sobě neoprávněně snižovala daňovou povinnost. Obvinění znovu zmínili, že soudy zaměnily různé subjekty a různé roky zboží, a zopakovali svoji argumentaci z dovolání o toku zboží a peněz. Další rozpor obvinění shledávají v tom, že rozsudek soudu prvního stupně osciluje mezi dvěma zcela odlišnými věcmi – fiktivními plněními a těmi reálnými, avšak účelovými.

140. Jako jediný důkaz ohledně subjektivní stránky byla použita whatsappová komunikace. Obvinění však neměli reálnou možnost se k ní vyjádřit. Nemohli tak účinně uplatnit své právo na obhajobu a vyvracet důkazy použité proti nim. Právě tento důkaz však zakládá extrémní rozpor, neboť na jeho základě je každá zmínka o obchodování se společností BEZ H2O považována automaticky za důkaz viny krácením daně. Za inkriminující soudy označily i časté velmi krátké schůzky, pro tento závěr však neexistuje jediný důkaz. Upozornili, že společnosti TENA OIL a BEZ H2O měly vzájemně stamilionové obraty a jejich komunikace je proto zcela logická. Nesouhlasí ani s tvrzením státního zástupce, že odvolací soud napravil vadu nehodnocení znaleckého posudku ZNALEX. Podle mínění obviněných protichůdné závěry znalců odvolací soud nekonfrontoval ani nehodnotil. Naopak znovu odkazoval výhradně na původní tvrzení znalce Buriana, které on sám mezitím vzal zpět. Právě z jeho znaleckého posudku převzaly soudy tvrzení o účelovém zapojení společnosti BEZ H2O do řetězce firem.

141. Argument státního zástupce, že obvinění měli předvídat zpřísnění právní kvalifikace je podle nich lichý. Procesní předpisy totiž nekladou žádnou podmínku, že upozornění na takové zpřísnění musí přijít jen někdy. Stran vadného složení senátu taktéž nesouhlasí s argumentací státního zástupce. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozvrh práce je závazný i pro přísedící a že zásah do složení senátu musí být transparentní a zdokumentován, když k němu dojde, a nikoli dodatečně. Obvinění považují legitimní náhradu přísedícím až ze senátu 63 T (když postupně měli být voláni ze senátu 49 T, 41 T a 43 T a až poté 63 T) za extrémně nepravděpodobnou. Nesouhlasí ani s hodnocením státního zástupce, že námitka stran důkazu o hodnotě pozemku spadá pod dovolací důvod podle písm. i). Podle nich odvolací soud opomenul důkaz, protože ho „zašantročil“, tradičně by proto měla být námitka podřazena pod písm. g). Svůj požadavek na provedení důkazu trestním spisem týkajícím se obdobné trestné činnosti organizované shodnou skupinou osob považují za adekvátní. Vyplývá z něj totiž, že dovolatelé nemohli být organizátory něčeho, co existovalo zcela nezávisle na nich a bylo vytvořeno již v minulosti.

142. Státní zástupce se vůbec nevyjádřil k jejich námitce stran náhrady škody, že je kryta zajištěním, které provedl správce daně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedli, že k nápravě došlo již v jiném řízení, a výrok je proto nutno o danou částku snížit. Dále upozornili, že správce daně uplatnil svůj nárok pouze pro část skutku, přičemž jím požadovaná částka převyšuje tu stanovenou v popisu skutku jako odpovídající zkrácené dani za uvedené období. Soud je však vázán nárokem nejen co do částky, ale též jeho titulem – konkrétními zdaňovacími obdobími a konkrétními transakcemi. Rozdíl v těchto částkách svědčí pro jejich argumentaci, že správce daně škodu vymáhá současně po více subjektech.

143. Závěrem obvinění zopakovali svůj návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu i podnět ke zvážení přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

144. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

145. Shledal přitom, že jsou dovolání obviněných přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], s výjimkou doplnění dovolání obviněných Mikulky a společnosti TENA OIL (viz dále) v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

146. Doplnění dovolání obviněných Ing. Daniela Mikulky, MBA, a společnosti TENA OIL doručené dne 10. 4. 2025 bylo dovolacím soudem vyhodnoceno jako podané po skončení lhůty pro podání dovolání. Obvinění jsou od 18. 3. 2024 zastupováni jediným obhájcem JUDr. Ing. Janem Vučkou (jak osobně potvrdil podáním z 13. 3. 2025 na č. l. 13169). Obhájci byl opis rozhodnutí odvolacího soudu doručen do datové schránky dne 10. 7. 2024 a opatrovníku společnosti TENA OIL byl doručen dne 11. 7. 2024. Obviněnému Mikulkovi bylo usnesení odvolacího soudu doručeno tzv. fikcí. Výzva k vyzvednutí této písemnosti (§ 64 odst. 2 tr. ř.) byla ponechána na doručovací adrese dne 12. 7. 2024, a protože se nejednalo o písemnost, u níž je doručení tzv. fikcí vyloučeno (§ 64 odst. 5 tr. ř.), po uplynutí lhůty 10 dní se považuje za doručenou (§ 64 odst. 4 tr. ř.), a to konkrétně dne 22. 7. 2024. Pro úplnost dlužno dodat, že obviněný sice soudu sdělil doručovací adresu v Albánii (č. l. 12430), avšak přestože bylo jeho podání obsahující uvedenou informaci datováno 23. 5. 2024, soudu bylo doručeno až 24. 7. 2024. Vzhledem k tomu, že referát s pokyny k doručení opisu usnesení odvolacího soudu byl vyhotoven dne 9. 7. 2024 (a již následující den vypraven), nebyla soudu změna doručovací adresy známa. Postupoval proto správně, když písemnost doručoval na dříve sdělenou doručovací adresu. Písemnost je proto třeba považovat za doručenou dne 22. 7. 2024, jak je vysvětleno výše, neboť písemnost je v souladu s § 64 odst. 4 tr. ř. považovat za doručenou, i kdyby se adresát o uložení nedověděl.

147. Zákonná lhůta pro podání dovolání činí dva měsíce od doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Lhůta pro podání dovolání proto skončila obviněné společnosti TENA OIL dne 11. 9. 2024. V případě obviněného Mikulky konec lhůty připadl na neděli 22. 9. 2024, v souladu s § 60 odst. 3 tr. ř. se proto za poslední den lhůty pokládá nejbližší příští pracovní den, tedy pondělí 23. 9. 2024. Dovolání obviněných bylo jejich obhájcem podáno dne 6. 9. 2024 (č. l. 12686), tedy před skončením lhůty pro jeho podání, a je tudíž včasné. Avšak následné doplnění dovolání vyhotovené dne 10. 4. 2025 bylo doručeno soudu téhož dne (č. l. 13183), tedy po uplynutí lhůty pro podání obou obviněných. Předmětné doplnění dovolání tedy bylo podáno opožděně ve vztahu k oběma dovolatelům. K námitkám obsaženým v tomto podání dovolací soud nemůže přihlížet. Jeho znění proto není uváděno v odůvodnění tohoto usnesení.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

148. Obvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svá dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), i), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

149. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

150. Obvinění Mikulka, Klíma a společnost TENA OIL namítli, že rozhodoval senát v nesprávném složení. V zásadě namítli, že došlo ke změně obsazení senátu, která byla svévolná a postrádala transparentní postup a dokumentaci ve spise, jež byla doplněna až na základě jejich iniciativy. Byť obvinění Mikulka a společnost TENA OIL předmětnou námitku podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bez označení jeho konkrétní alternativy), uvedená námitka svým obsahem odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že „… ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen ...“, jak označil obviněný Klíma. Skutečnost, že někteří z obviněných předmětný dovolací důvod ve svých dovoláních neoznačili, resp. označili nesprávně, nepředstavuje překážku pro posouzení jejich námitek podle dovolacího důvodu [podle písm. a)], jemuž obsahově (příp. alespoň formálně) odpovídají.

151. Námitky obviněných směřovaly vůči složení senátu soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval. Konkrétně se ohradili proti způsobu výběru přísedících. Vyjádřili pochybnosti, zda k jejich výběru došlo v souladu s platným rozvrhem práce soudu prvního stupně a zda nedošlo ke svévolné změně obsazení senátu. Poukázali především na absenci soudobé dokumentace způsobu, jakým byli jednotliví přísedící povoláni, neboť vysvětlení bylo soudem prvního stupně poskytnuto až na základě podnětu odvolacího soudu reagujícího na námitky obviněných. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítli, že způsob přidělování věcí a výběr členů senátu musí být transparentní a nesmí vyvolávat pochybnosti o libovolném či účelovém obsazování senátu ad hoc. Dovodili též povinnost zaznamenání podrobností postupu do spisu.

152. Přestože obvinění své námitky doprovodili rozsáhlými citacemi judikatury Ústavního soudu, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout některá přiléhavá rozhodnutí vztahující se k dané otázce. Především v novější judikatuře (např. usnesení ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 665/23) Ústavní soud připomenul své upozornění z nálezu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, že „právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí“.

153. Ústavní soud dále ve své judikatuře upozornil, že „kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů“ (viz nález ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98). Samotné požadavky na rozvrh práce shrnul ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, tak že „musí obsahovat transparentní, předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce“.

154. Stran přísedících ve vztahu k zachování práva na zákonného soudce Ústavní soud uvedl, že „není třeba pochybovat o tom, že pravidla pro soudce se vztahují i bez dalšího na přísedící. Zákonná úprava je totiž založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu). Požadavek na zákonného soudce (přísedícího) není ovšem možné též absolutizovat“ (viz nález ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Ideu poslední věty dále rozvedl Ústavní soud ve více svých rozhodnutích, nejobsáhleji v nálezu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, v němž vyložil, že „[n]a některé rozdíly v postavení přísedících již bylo poukázáno v bodě 37 v rámci shrnutí právní úpravy institutu přísedících (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délku funkčního období, kárnou odpovědností i finanční odměnu). Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit, např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem“.

155. Z výše uvedeného, jakož i související judikatury Ústavního soudu, skutečně vyplývá požadavek na transparentní způsob přidělování, včetně zastupování a změn v senátu. Zároveň je však nutno poukázat, že i sám Ústavní soud poukázal na rozdíly ve vztahu k přidělování přísedících vyplývající z jejich specifického postavení. Za připomenutí stojí, že výkon funkce přísedícího není z valné většiny jejich jediným či hlavním zdrojem příjmu a často se jedná i osoby staršího věku, mohou tedy na jejich straně vzniknout překážky z důvodů zdravotních, pracovních i dalších. Mnoho přísedících proto předem avizuje, že se nemohou účastnit hlavních líčení ve věcech, u nichž se očekává delší trvání. Projednávaná věc patří právě mezi takové kauzy. Ve světle uvedených informací je třeba hodnotit vznesené námitky.

156. Ze spisového materiálu bylo zjištěno následující. Obžaloba státního zastupitelství byla na Městský soud v Praze podána dne 20. 12. 2021 (viz č. l. 10589), přičemž uvedeným datem se řídí použitelná verze rozvrhu práce. Věc byla přidělena senátu 49 T, jehož předsedkyní byla Mgr. Jarmila Pavlátová. Podle jejího referátu k nařízení hlavního líčení měl být volán „senát 2+2“ (č. l. 10788). V předmětném rozvrhu práce byli přísedící rozděleni do jednotlivých senátů, v nichž byli seřazeni podle abecedního pořadí. Z rozvrhu práce taktéž vyplývá pravidlo pro zastupování „41, 43 a 63 a dále dle bodu I./18. rozvrhu práce“. Na referátu k nařízení hlavního líčení byla uvedena jména čtyř přísedících ze seznamu – Mgr. Thurnwald, p. Hýbl, p. Boudová (její jméno bylo přeškrtnuto) a p. Bc. Hůrka. Z rozvrhu práce vyplývá, že Petr Hýbl a Mgr. Antonín Thurnwald byli přiřazeni k senátu 49 T, Bc. Markéta Boudová k senátu 43 T a Bc. Pavel Hůrka k senátu 63 T a Tm. Ze spisu je dále zřejmé, že obesláni byli všichni čtyři přísedící, přičemž byli informováni, že dva z nich budou náhradníky.

157. Místopředseda Městského soudu v Praze na dotaz odvolacího soudu sdělil, že „[z] přísedících zařazených do soudního oddělení 41 T nepotvrdil svoji účast žádný (kolize s jinými jednáními, zdravotní komplikace), ze soudního oddělení 43 T byla přibrána přísedící Bc. Markéta Boudová (ostatní odmítli pro kolize a ze zdravotních důvodů), konečně ze soudního oddělení 63 T potvrdil první přísedící na řadě Bc. Pavel Hůrka“. Uvedené vysvětlení je zcela v souladu s pravidly stanovenými platným rozvrhem práce. Přísedící Petr Hýbl a Mgr. Antonín Thurnwald jsou přiřazeni k senátu 49 T, který ve věci rozhodoval, v zastupování následoval senát 41 T, z něhož všichni odmítli, a následně senát 43 T, z něhož přislíbila účast jediná paní Boudová a následoval senát 63 T, na jehož prvním místě byl Bc. Pavel Hůrka. Všichni čtyři tito přísedící byli přibráni k projednávané věci s tím, že dva z nich měli být náhradníky. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2022 vyplývá, že přísedícími byli Mgr. Antonín Thurnwald a Bc. Pavel Hůrka, přičemž jako náhradník se věci účastnil Petr Hýbl. Paní Boudová se hlavního líčení neúčastnila ani jako náhradník a byť Nejvyššímu soudu nepřísluší spekulovat, z jakého důvodu se účastnit nemohla, vysvětluje to, proč bylo její jméno na referátu k nařízení hlavního líčení přeškrtnuto, přestože byla původně mezi vybranými přísedícími. Z následujících protokolů z hlavních líčení vyplývá, že senát nadále zasedal v neměnném složení, avšak z důvodu nemoci se přestal jednání účastnit náhradní přísedící Petr Hýbl. Rovněž z těchto protokolů vyplývá, že až do skončení řízení před soudem prvního stupně nedošlo k žádné změně senátu.

158. Z výše uvedeného vyplývá, že ve způsobu výběru přísedících v projednávané věci nelze seznat, že by došlo k libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Způsob jejich výběru zcela odpovídal pravidlům stanoveným v platném rozvrhu práce soudu, která jsou jasná a obecně formulovaná. Vysvětlení poskytnuté místopředsedou soudu lze taktéž považovat za jasné, jednoznačné a nevyvolávající jakékoli pochybnosti o způsobu obsazení předmětného senátu. Pokud obvinění namítli, že způsob výběru přísedících musí být na základě judikatury Ústavního soudu (v předmětné době) dokumentován ve spise, neoznačili konkrétní rozhodnutí, z něhož by měl tento požadavek vyplývat. Z judikatury Ústavního soudu takový požadavek na vysvětlení způsobu přidělení věci naopak nevyplývá nejen ve vztahu k přísedícím, ale dokonce ani ve vztahu k soudcům. Informace uvedené na referátu k nařízení hlavního líčení, na jejichž základě lze snadno zpětně ověřit dodržení pravidel stanovených rozvrhem práce jsou proto zcela dostačující. Pokud zároveň obvinění namítli, že nebyli informováni o změně senátu, postačí zopakovat, že ve stadiu řízení před soudem prvního stupně rozhodoval senát po celou dobu v nezměněném složení.

159. Obvinění taktéž namítli, že odvolací soud nedostatečně na jejich shodně formulovanou námitku reagoval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se uvedenou otázkou zabýval v bodech 57. a 58., přičemž se s ní vhodným způsobem vypořádal. Svoji argumentaci srozumitelně podal a opřel ji o související judikaturu Ústavního soudu. Nelze proto přisvědčit námitce obviněných, že odvolací soud na jejich námitky nereagoval, neboť ve skutečnosti jen nebyli spokojeni s obsahem jeho reakce.

160. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že v projednávané věci nevznikly pochybnosti, že by došlo k libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nebyla tedy seznána vada ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a nedošlo ani k porušení práva obviněných na zákonného soudce. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./2.A K první alternativě 161. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněna, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle judikatury Ústavního soudu zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, přičemž tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

162. Pod uvedenou alternativou vznesli obvinění Mikulka, Klíma, Teniak, T. a společnost TENA OIL prakticky stejné námitky vycházející z jejich dosavadní obhajoby. Ta je založena na argumentaci, že společnost TENA OIL se neúčastnila řetězce, v němž bylo obchodováno fiktivní zboží, a nemohlo tudíž dojít ke snížení její daňové povinnosti. Dovolateli označený rozpor však vyplývá z jejich záměrné dezinterpretace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Byť je na místě přiznat, že soud prvního stupně na několika místech odůvodnění svého rozhodnutí omylem uvedl nesprávné jméno společnosti (např. bod 74., kdy hovoří o zdanitelných plněních přijatých BEZ H2O od společnosti TENA OIL, přičemž ve skutečnosti BEZ H2O dodávala zboží společnosti TENA OIL), z rozsudku je jednoznačně zřejmé, k jakým skutkovým zjištěním a na základě kterých důkazů dospěl. Správně a odpovídajícím způsobem je formulován také popis skutku (s výjimkou chyby uvedené v bodě 234.).

163. Své námitky o existenci rozporu zakládají obvinění na tvrzení, že společnost TENA OIL a subjekt Tomáš Teniak TENAOIL se neúčastnily řetězce obchodujícího s fiktivním zbožím a nepožadovaly neoprávněně odpočty na dani. Potud lze s obviněnými skutečně souhlasit. Jejich trestněprávní odpovědnost však vyplývá z jejich souběžné účasti (jako členů organizované zločinecké skupiny – viz dále) na řetězci obchodujícím s fiktivním zbožím, jehož účelem byly právě neoprávněné odpočty a následná legalizace výnosů. Do obchodování mezi sebou totiž účelově zapojili společnost BEZ H2O na pozici cross-invoicera, která si neoprávněně snižovala daňové povinnosti pomocí fiktivních plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 05. 2024, č. j. 5 Afs 325/2023-49, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2024, č. j. 30 Af 35/2022-75).

164. Navzdory námitkám obviněných je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně vycházející mj. ze závěrů znalce Ing. Ondřeje Buriana jsou v tomto shodná s těmi, k nimž dospěl správce daně. Podle nich společnost BEZ H2O sice vykazovala daň na výstupu, kterou má zaplatit (obchod se společností TENA OIL), nicméně si svoji daňovou povinnost snižovala tím, že proti tomu podvodně uplatňovala přijetí fiktivních plnění od „nastrčených“ subjektů (Precorp 4, s.r.o., Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., atd.), která následně fiktivně dodávala společnostem na Slovensku (WOPPA, s.r.o., LESEX s.r.o., Gilmor s.r.o. atd.). Přestože tím snižovala společnost BEZ H2O svoji daňovou povinnost, není pravdou, že tím nemohlo dojít k ovlivnění daňové povinnosti společnosti TENA OIL. Zapojením společnosti BEZ H2O mezi subjekt Tomáš Teniak TENAOIL a společnost TENA OIL do řetězce obchodujícího se skutečným zbožím totiž došlo k přenosu daňové povinnosti k DPH ze společnosti TENA OIL právě na společnost BEZ H2O, která ji pak eliminovala prostřednictvím uvedeného řetězce obchodujícího s fiktivním plněním. Společnost TENA OIL tak za zboží skutečně dodané a pocházející od subjektu Tomáš Teniak TENAOIL posílala společnosti BEZ H2O peněžní prostředky včetně DPH, část odpovídající DPH však byla za účelem legalizace (zjednodušeně vyjádřeno) přeposlána na účty zapojených nefunkčních firem, aby byly na konci připsány na účty společností ovládaných obviněnými Gramanovými, kteří prováděli výběry částek v hotovosti, které byly následně rozděleny mezi členy organizované zločinecké skupiny.

165. Obviněný Mikulka a společnost TENA OIL dále argumentují, že na účtech společnosti TENA OIL nemohly být peněžní prostředky z trestné činnosti. Vycházejí přitom ze zjištěných toků peněz, podle nichž naopak společnost TENA OIL posílala peněžní prostředky na účet společnosti BEZ H2O jako platbu za dodané zboží. Pomíjí však, že obviněný Mikulka a s ním společnost TENA OIL získali peněžní prostředky z trestné činnosti, neboť soud prvního stupně měl za prokázané, že po legalizaci těchto výnosů byly částečně rozděleny zpět mezi jednotlivé členy organizované zločinecké skupiny. Tyto peněžní prostředky tak naplňují definici bezprostředního výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku, a soud prvního stupně tudíž důvodně uložil společnosti TENA OIL podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci.

166. Z výše uvedeného vyplývá, že k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v projednávané věci nedošlo. Soud prvního stupně srozumitelně formuloval svá skutková zjištění a odůvodnil, na základě jakých důkazů k nim dospěl. Jeho skutková zjištění se přitom shodují též se zjištěními správce daně. Nedošlo k záměně toků zboží ani jednotlivých subjektů, neboť soud prvního stupně spolehlivě prokázal, že společnost BEZ H2O byla mezi Tomáše Teniaka a společnost TENA OIL účelově vložena jako cross-invoicer, aby prostřednictvím fiktivních zdanitelných plnění z druhého obchodního řetězce snížila svoji daňovou povinnost, která vznikla obchodem s existujícím zbožím a která na ni byla přenesena ze společnosti TENA OIL. Zároveň je bezpředmětné, že obviněný Teniak nenárokoval vratky/odpočet daně a společnost TENA OIL formálně společnosti BEZ H2O zboží zaplatila včetně daně, neboť se účastnili na předmětném protiprávním jednání, když společnost BEZ H2O do svého obchodu zapojili za účelem zkrácení daně. IV./2.B K druhé alternativě 167. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) lze podřadit námitku vznesenou obviněným Teniakem stran důkazu zajištěného na mobilním telefonu. S vysokou mírou schovívavosti lze pod ni podřadit též námitky obviněného T., který se vyhradil proti výslechům svědků U. a K., přičemž z obsahu jeho dovolání vyplývá, že předmětné důkazy považuje za procesně nepoužitelné.

168. Obviněný Teniak namítl, že existují pochybnosti o zákonnosti a použitelnosti důkazu – elektronické komunikaci zajištěné na mobilním telefonu obviněného T. Své pochybnosti založil na obsahu výslechu znalce Ing. Zdeňka Jelínka a obhajobou předloženém posudku znalce Ing. Jiřího Bergera, MBA. Podle obviněného z nich vyplývá, že způsob zajištění stop byl ledabylý a neodpovídal správným metodickým postupům.

169. Předně je na místě upozornit, že znalecký posudek Ing. Jiřího Bergera, MBA, byl obhajobou (podle jí předložených informací) objednán dne 19. 8. 2024 a znalcem byl vypracován dne 4. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 27. 5. 2024 vydáním usnesení vrchního soudu, je zřejmé, že posudek byl zadán a vypracován až poté. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Nové skutečnosti a důkazy, tzv. nova, proto nejsou v dovolacím řízení přípustná. Mohou být však podnětem k podání návrhu na povolení obnovy řízení vymezené v § 277 a násl. tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 492/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani argument obviněného uvedený v jeho replice k vyjádření státního zástupce, že zákonnost důkazu by měla být soudem zkoumána v rámci hodnocení důkazů ex officio. Rozhodující jsou takové skutečnosti a důkazy, které byly soudům nižších stupňů známy v době jejich rozhodování. Pominout nelze ani skutečnost, že výslech znalce Ing. Zdeňka Jelínka, jenž podle dovolání obviněného vzbudil pochybnosti, se konal dne 29. 6. 2022, zatímco k pravomocnému skončení věci došlo dne 27. 5. 2024 a obhajoba zadala zpracování posudku teprve dne 19. 8. 2024. Čekala tedy s jeho zadáním více než dva roky.

170. Krom toho je námitka obviněného založena na výslechu znalce Ing. Zdeňka Jelínka. Studiem spisu však bylo zjištěno, že jmenovaný znalec ve svém znaleckém posudku neprováděl zkoumání předmětného mobilního telefonu, a nemohl se tedy k postupu při jeho zkoumání nijak konkrétně vyjádřit. Pouze nad rámec lze uvést, že znalec si při svém výslechu v hlavním líčení dne 29. 6. 2022 pouze stěžoval na spolupráci s policisty, ovšem neuvedl ničeho, co by vzbuzovalo jakékoli pochybnosti o procesním postupu orgánů činných v přípravném řízení. Ostatně se nemohl vyjádřit ani k nakládání s předmětným telefonem, neboť byl přibrán ke znaleckému zkoumání předmětů zajištěných při domovních prohlídkách, a nikoli dobrovolně vydaných obviněnými. Konkrétně ve vztahu k předmětnému telefonu ze spisového materiálu vyplývá, že byl obviněným dobrovolně vydán, přičemž se odmítl vyjádřit k tomu, zda je zabezpečen heslem. Telefon byl v protokolu dostatečně označen popisem i číslem vložené SIM karty. Z kriminalistického odborného vyjádření, během něhož byla provedena extrakce dat, vyplývá, že technici telefon převzali v zapečetěné obálce. Ve vyjádření uvedli popis telefonu, číslo vložené SIM (shodné s protokolem o vydání) a připojili též IMEI telefonu. Samotné odborné vyjádření obsahuje podrobný popis jejich postupu i použitých prostředků. Z obsahu uvedeného odborného vyjádření neplyne žádný důvod pro pochybnosti o použitelnosti důkazu (extrahovaných dat) v soudním řízení.

171. Lze konstatovat, že nebyly zjištěny skutečnosti vzbuzující pochybnosti o použitelnosti předmětného důkazu v soudním řízení. Argumentace obviněného založená výhradně na výslechu znalce, který s tímto důkazem ani nepřišel do styku, je toliko obecným konstatováním o nedodržení postupů, které nelze blíže přezkoumat. Námitky obviněného postrádají jakoukoli konkrétní argumentaci, ke které by se mohl Nejvyšší soud blíže vyjádřit. Je tudíž zřejmé, že námitka obviněného není opodstatněná a vada podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě nebyla shledána.

172. Obviněný T. vznesl námitky vůči výslechu svědka U. (tj. obviněného, jenž byl ve vyloučené věci obviněného T. vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn 49 T 8/2022 vyslechnut v procesním postavení svědka). Směřují vůči provedení výslechu prostřednictvím videokonference a proti povaze pokládaných dotazů. Jak však správně připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, nepoužitelnost výslechu nelze založit na samotné skutečnosti, že byl proveden formou videokonference. Krom toho, že se jedná o běžně používaný způsob provádění úkonů, který je zcela v souladu s trestním řádem, není stanovena ani zvláštní povinnost soudu odůvodňovat, proč k využití videokonferenčního zařízení přistoupil.

173. Nadto ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že výslech byl tímto způsobem proveden na žádost svědka U., a to ze zdravotních důvodů. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2023 plyne, že muselo být odročeno z důvodu absence přísedící, avšak obviněný T. souhlasil s provedením výslechu svědků (spoluobviněných v původně společné trestní věci) mimo hlavní líčení. K tomu vzápětí došlo za přítomnosti obviněného i jeho obhájce (který také předvolaným svědkům kladl doplňující otázky), čímž byla zajištěna ochrana práva obviněného na obhajobu i dodržena zásada kontradiktornosti. Stejné platí i ohledně svědka U., k jehož výslechu došlo prostřednictvím videokonference. Mimoto obviněný nevznesl žádnou konkrétní námitku, v jakém směru by mělo dojít k porušení zákona či jeho základních práv pouze na základě toho, že byl svědek vyslechnut prostřednictvím videokonference. Ke čtení protokolu o výslechu svědků, tedy i svědka U., pořízeného při popsaném úkonu pak bylo přistoupeno v následujícím hlavním líčení zcela v souladu s podmínkami § 211 odst. 1 tr. ř., a to se souhlasem státní zástupkyně i obviněného (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2023). Pokud jde o otázky pokládané jmenovanému svědku, které byly obviněným označeny za sugestivní a kapciózní, sdílí Nejvyšší soud jejich zhodnocení se státním zástupcem. Povaha obviněným označených otázek ničím nevybočuje z běžně pokládaných otázek během výslechu a nelze dospět k závěru, že soud tlačil svědka k určitým odpovědím či na něj jiným způsobem naléhal.

174. Stran výslechu svědkyně K. obviněný T. namítl, že nebyla správně poučena podle § 100 tr. ř. o právu odepřít výpověď. Předně dovolací soud upozorňuje, že totožnou námitkou obviněného se obšírně zabýval již soud odvolací, přičemž jeho reakce je zcela vyhovující. Pouze nad rámec nezbytného možno dodat, že nejenže musí být svědek soudem o právu odepřít výpověď poučen, ale svědek musí především srozumitelně podat, že míní uvedeného práva využít. „O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle § 100 odst. 1, se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli (srov. R 47/1999). […] O oprávněnosti odepření výpovědi rozhodne orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá (resp. hodlá ho vyslechnout), a to jako o otázce předběžné ve smyslu § 9 odst.

1. K tomu, aby tak mohl učinit, bude nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí“ (srov. R 18/1999-I.) [viz PÚRY, František. § 100 (Právo odepřít výpověď). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1474.]. Nejenže jmenovaná svědkyně v minulosti v projednávané věci vypovídala, aniž by uvedeného práva využila (což však nebrání tomu, aby ho využila při pozdějším výslechu), ale v každém případě byla dostatečně a řádně poučena. Její reakce při sporovaném výslechu nebyla dostatečně jasným vyjádřením jejího přání využít práva odepřít výpověď z konkrétního důvodu. Byť obviněný připojuje analýzu psychického rozpoložení svědkyně, nemění to ničeho na tom, že předsedkyně senátu musela v reakci na nejasné vyjádření svědkyně zjistit, zda pro svědkyni připadá v úvahu některý z důvodů uvedených v § 100 tr. ř. pro odepření výpovědi, neboť by následně musela rozhodnout o jejich oprávněnosti. Z části protokolu zachycujícího poučení svědkyně nadto nevyplývá, že by předsedkyně senátu jednala jakkoli excesivně či nepřijatelně. Vzhledem k tomu, že náplní práce svědkyně bylo zpracování účetnictví, nelze předpokládat, že by bylo nutné poučení přizpůsobit jejím rozumovým schopnostem. O tom, zda byla svědkyně řádně poučena a svému právu odepřít výpověď porozuměla, proto není pochyb.

175. Z výše uvedených důvodů nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by důkazy výpověďmi svědků U. a K. byly procesně nepoužitelné z důvodů namítaných obviněným T. Nebyla proto shledána vada ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

176. Toliko pro úplnost možno dodat, že proti výslechu svědkyně K. vznesl námitky i obviněný Klíma. Vzhledem k tomu, že předmětný výslech svědkyně byl proveden ve vyloučeném samostatně vedeném řízení proti obviněnému T. a nemohl být žádným způsobem použit ve vztahu k obviněnému Klímovi, nejedná se o vadu, která by mohla ovlivnit jeho postavení, a tudíž její existenci nemůže namítat. Ničeho na tom nemění ani skutečnost, že v obou věcech rozhodoval stejný senát. Nicméně, námitka obviněného T. o procesní nepoužitelnosti jejího výslechu nebyla shledána opodstatněnou, což činí námitku obviněného Klímy irelevantní. IV./2.C K třetí alternativě 177. K třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) vznesli námitky obvinění T. a Mikulka.

178. Obviněná T. opětovně namítla, že nebyl proveden důkaz zajištěným harddiskem, resp. dokumenty na něm uloženými. Připojila argumentaci známou z předcházejícího řízení o „tipech“ na možná hesla k zašifrovanému disku. Již soud prvního stupně v bodě 231. svého rozsudku uvedl, že s ohledem na nemožnost prolomení zabezpečení orgány činnými v trestním řízení bude možno posoudit relevantnost předmětného důkazu pouze po sdělení hesla obviněnou. Obviněná tak neučinila, a pokud pouze navrhla možnost vyzkoušení možných hesel, nebyla tato možnost připuštěna s ohledem na hrozící ztrátu uložených dat. Předmětné odůvodnění soudu prvního stupně připomenuté též soudem odvolacím je zcela logické. Rozhodnutí zabránit možné ztrátě dat je nanejvýš vhodné a ve svém důsledku i ve prospěch obviněné, rozhodla-li by se v následujícím řízení sdělit správné heslo a umožnit přístup k dokumentům, které mají podle jejího sdělení povahu zbavující ji viny. Nejedná se tudíž o důkaz opomenutý.

179. Obviněný Mikulka namítl, že navržený důkaz jeho výslechem byl nedůvodně zamítnut, přičemž poskytl podrobnou argumentaci o důležitosti jeho vysvětlení obsahu whatsapp komunikace. Uvedená námitka obviněného je zároveň spojena s námitkou existence zjevného rozporu, resp. deformace důkazů, jehož se měl soud prvního stupně dopustit při hodnocení této komunikace.

180. Z pohledu otázky opomenutých důkazů postačí zopakovat, že obviněný byl v průběhu řízení opakovaně vyslýchán, slyšen byl též v rámci hlavního líčení a byla mu dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čehož také v průběhu řízení využíval), a to včetně předmětných konverzací. Na jeho možnosti se k důkazům vyjádřit ničeho nemění rozsah důkazního prostředku (tj. množství zpráv), neboť obviněný a jeho obhájci se měli možnost seznámit s obsahem spisu nejen na konci přípravného řízení, ale také kdykoli poté, a s ohledem na délku předmětného trestního řízení nebyli v časové tísni bránící jim svého práva využít. Soud prvního stupně není povinen – a s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy hodnotí důkazy nejen samostatně, ale v jejich vzájemných souvislostech – ani schopen obviněné předem informovat o skutkových závěrech, k nimž při hodnocení důkazů dospěje. Ze stejného důvodu nelze shledat porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Obviněný byl jednak seznámen s obsahem spisu a jednak se zněním obžaloby, v níž mu bylo mj. kladeno za vinu zapojení do organizované zločinecké skupiny. Souladný závěr soudu prvního stupně tudíž nemůže být považován za překvapující.

181. Z pohledu otázky hodnocení důkazů nutno opět poukázat na zásadu volného hodnocení důkazů svědčících tomu soudu, který předmětný důkaz provádí. Nadřízené soudy, a to soud odvolací, a tím spíše soud dovolací v rámci mimořádného opravného prostředku, nemohou do jeho hodnocení zasahovat, nevykazuje-li znaky zjevné libovůle či absenci logických návazností. Samotná existence jiné možné verze hodnocení, kterou chtěl obviněný při svém opakovaném výslechu předložit a kterou formuloval ve svých opravných prostředcích, není důvodem pro takový zásah nadřízeného soudu. Právě z důvodu existence vícero možných verzí události je na soudu, který důkazy provádí a který je v souladu se zásadou bezprostřednosti nejlépe způsobilý k jejich hodnocení, aby je posoudil komplexně a ve vzájemném kontextu tak, aby dospěl ke skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů logicky vyplývají a jsou jimi dostatečně spolehlivě (bez důvodných pochybností) podložena. V projednávaném případě nelze shledat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, k nimž soud prvního stupně mj. na základě hodnocení předmětných konverzací dospěl, ba naopak jeho skutkové závěry vyznívají zcela logicky. Předmětem přezkumu nadřízeného soudu je hodnocení důkazů jako celek a nejsou to, jak již upozornil odvolací soud, jednotlivé části konverzací vytržené z kontextu zbývajících konverzací a dalších důkazů, jimž obviněný přikládá odlišný význam (vyznívající ve prospěch jeho obhajoby).

182. Na základě uvedeného je tudíž zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud neprovedl opakovaný výslech obviněného Mikulky. Zřejmé je rovněž, že ve vztahu k whatsapp konverzacím a výsledným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neexistuje zjevný rozpor. Nedošlo tak k naplnění žádné z alternativ dovolacího důvodu podle písm. g).

183. Obviněný Mikulka též označil za opomenuté důkazy neprovedení navrženého dokazování spisem v jiné trestní věci, zprávou o daňové kontrole a ocenění nemovitosti, přičemž poslední dva z důkazů též označil zatajené. Úvodem je na místě připustit, že přílohy doplnění odvolání obviněného, jimiž měla být zpráva o daňové kontrole a ocenění nemovitosti, skutečně nebyly po jejich zaslání datovou zprávou vytištěny a založeny do spisu. To je však na místě přičíst administrativní chybě nežli záměru, jak činí obviněný. Ostatně důkazy by stěží bylo možné zatajit, když byly označeny v předmětném podání. Nadto byl uvedený návrh zopakován obhájcem obviněného v rámci veřejného zasedání. Nelze ani uzavřít, že o těchto návrzích nebylo rozhodnuto, neboť odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2024 zamítnul doplnění dokazování navrhovanými důkazy pro jejich nadbytečnost, přičemž poskytl i krátké ústní odůvodnění (jak vyplývá ze zvukového záznamu).

184. Zároveň je však třeba upozornit, že z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnost uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by jeho odepření vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). V souladu s uvedenou judikaturou je ostatně i znění třetí alternativy dovolacího důvodu podle písm. g) tr. ř.: rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, … ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

185. Ve světle citovaných východisek je nutné hodnotit otázku předmětných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (mj. s ohledem na vyjádření k dalším důkazním návrhům), že provedené dokazování považoval za dostatečné a jakékoli další důkazy za nadbytečné. Nadto nelze v případě ani jednoho z těchto důkazů dospět k závěru o jejich vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaku trestného činu. Pokud jde o zprávu o daňové kontrole, měl soud prvního stupně k dispozici množství výstupů finančních úřadů z jejich správního řízení, a především měl k dispozici také rozsáhlý důkazní materiál shromážděný v rámci samotného trestního řízení. Výsledkem daňové kontroly není soud v trestním řízení při rozhodování o vině vázán a její ne/provedení tudíž nemůže zásadně ovlivnit rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaku trestného činu. Ocenění nemovitosti má vztah k ukládanému trestu propadnutí náhradní hodnoty, nikoli však k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaku trestného činu. Pouze nad rámec lze dodat, že trest propadnutí náhradní hodnoty může soud uložit až do výše, která odpovídá hodnotě věci, jejíž propadnutí bylo zmařeno, a která je bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti (§ 71 tr. zákoníku). S ohledem na postavení obviněného v organizované zločinecké skupině, jakož i výši způsobené škody a odpovídajícího výnosu není uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k uvedené nemovitosti zjevně nepřiměřené.

186. Obvinění Mikulka, Teniak, Klíma, T., Gramanovi a společnost TENA OIL namítli, že důkaz obhajobou opatřeným znaleckým posudkem a související výpovědí znalce byl soudem prvního stupně zatajen, resp. opomenut v tom smyslu, že byl sice proveden, avšak nestal se předmětem úvah soudu prvního stupně. Předmětnou námitku však nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Byla-li by shledána dovolatelem namítaná vada, mohlo by se jednat o zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Taková situace však, jak bude vyloženo dále, v posuzované věci nenastala. Námitky se týkají znaleckého posudku znalecké kanceláře BDO ZNALEX, s.r.o., který měl reagovat na závěry znalce Ing. Ondřeje Buriana z oboru ekonomika, odvětví ekonomická odvětví různá, specializace daně.

187. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo v souvislosti s oběma znaleckými posudky, jejich dodatky a výslechy znalců provedeno rozsáhlé dokazování. Přestože se však obvinění snaží vzbudit dojem, že posudek obhajoby zcela vyvrátil znalecké závěry znalce Ing. Buriana, ve skutečnosti se spornou otázkou stala pouze obchodní přirážka, kterou původně znalec Ing. Burian vypočetl jako zápornou a v reakci na znalce obhajoby svůj výpočet opravil. Byť lze uznat, že soud prvního stupně tuto situaci nezachytil v odůvodnění svého rozsudku, nemění to ničeho na skutečnosti – jak správně upozornil soud prvního stupně při zamítnutí návrhu na doplnění dokazování k této otázce – že ziskovost či neziskovost obchodování společnosti BEZ H2O je z hlediska dokazování okrajovou a doplňující záležitostí, která pro posouzení viny či neviny obviněných není podstatná. Ostatně otázka obchodní přirážky jako podkladu pro závěr o účelovém zapojení společnosti BEZ H2O do obchodování nebyla vtělena do samotného popisu skutku, a byť soud prvního stupně závěry znalce Ing. Buriana ohledně obchodní přirážky ve svém rozsudku citoval spolu s jeho dalšími závěry, je zřejmé, že k závěrům stran postavení a fungování společnosti BEZ H2O v řetězci zapojených společností dospěl na základě dalších provedených důkazů. Je totiž zřejmé, že odkazem na početní chybu při výpočtu obchodní přirážky se obvinění snaží jednak zpochybnit znalecký posudek Ing. Buriana jako celek a jednak odpoutat pozornost od otázky, která je skutečně rozhodující pro posouzení jejich viny. Skutečnost, zda společnost BEZ H2O formálně pracovala s pozitivní či negativní přirážkou je totiž irelevantní za situace, kdy byla součástí řetězce společností využívajících fiktivních dodávek ke krácení daně.

188. Z výše uvedeného vyplývá, že byť obvinění uvedenou námitku podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bez označení relevantní alternativy), tomuto neodpovídá. Dovolateli namítaná vada nadto nebyla shledána, a nemohlo tudíž dojít ani k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces.

189. Za opomenutý důkaz rovněž označil obviněný Klíma zprávu o auditu společnosti BEZ H2O, která měla potvrdit, že její účetnictví poskytovalo věrný a pravdivý obraz jejího hospodaření. I v tomto případě obviněný podle všeho (neboť absentuje bližší argumentace) namítá, že důkaz byl sice proveden, nestal se však předmětem úvah soudu. Ve skutečnosti je však podstatou námitky obviněného skutečnost, že soud prvního stupně z provedeného důkazu neučinil skutková zjištění, která by odpovídala obhajobě obviněného. S ohledem na velké množství důkazů, na jejichž základě soud prvního stupně ve svém odůvodnění formuloval závěr, že společnost BEZ H2O se účastnila fiktivního obchodování, je zcela opodstatněné, že ho nemohla vyvrátit osamocená zpráva auditora. Ostatně auditor má při zpracování své zprávy k dispozici omezené množství podkladů, které se zdaleka nedá srovnat s důkazní situací v rámci trestního řízení, a je tedy pochopitelné, že mohl na základě falšovaných listin dospět k závěru o řádném fungování společnosti. To však nemůže ničeho změnit na důkazně podložených závěrech soudu prvního stupně. Ani v tomto případě tudíž nedošlo k namítané vadě a nebyl shledán ani zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.

190. Obdobná je situace v případě dovolatelem namítané deformace výslechu svědka V. Přestože svědek vypovídal o zboží určeném k odvozu na Slovensko, sám byl zaměstnán k nakládání se zbožím určeným českým zákazníkům. Nebylo v jeho pracovní náplni, a nemohl tedy být podrobněji informován o tom, kam a jaké zboží bylo dále odvezeno. Oproti jeho výpovědi navíc stojí velké množství důkazů svědčících o tom, že žádné vývozy na Slovensko realizovány nebyly. Nejenže ostatní svědci hovořili pouze o kamionech dovážejících zboží ze Slovenska, ale ze zjištění správce daně ke slovenským společnostem bylo zjištěno (viz bod 181. rozsudku soudu prvního stupně), že k přepravě auty nad 3,5 tun nedošlo a zatímco v řádných daňových přiznáních bylo deklarováno pořízení zboží z jiného členského státu od společnosti BEZ H2O s.r.o., v dodatečných daňových přiznáních k DPH za červenec 2017 (všechna podána 4. 11. 2017) společnosti nevykázaly žádné pořízení zboží z jiného členského státu. O nefunkčnosti slovenských společností vypovídají také informace poskytnuté cestou právní pomoci ze Slovenské republiky (viz bod 237. rozsudku soudu prvního stupně). Podle nich předmětné společnosti neuskutečnily žádné celní řízení, což vyplývá z dovozových a vývozových databází Finanční správy SR, nejsou evidovány v databázi Centrálního registru subjektů, kde musí být subjekt zaregistrovaný před tím, než uskuteční první celní řízení, šetřením na místě údajné vykládky bylo zjištěno, že uvedeným slovenským společnostem nebyly pronajaty v sídle společnosti Termokov a.s. na Vinohradnickej ul. č. 3 v Bratislavě žádné prostory, neproběhla žádná spolupráce. Sídla uvedených slovenských společností nebyla nalezena. Z výše uvedeného, a především z podrobného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že jmenovaný soud měl k dispozici velké množství důkazů prokazujících závěr o fiktivní povaze vývozu na Slovensko. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

191. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. IV./3.A K první alternativě 192. Pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu lze podřadit námitky obviněných Mikulky, Teniaka, T. a společnosti TENA OIL vůči popisu skutku, který považují za neurčitý. Především upozornili na absenci jednotlivých dílčích útoků či konkrétního popisu jednání jednotlivých obviněných. Podle argumentace obviněných není z výroku zřejmé, jak byly jednotlivé společnosti, potažmo obvinění za ně jednající, zapojeny do fiktivních dodávek zboží, neboť nejsou toky dostatečně konkretizovány a některé společnosti zde nejsou vůbec uvedeny.

193. Předně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, co již shrnul ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022, tedy že „každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“.

194. Uvedená východiska je třeba uplatnit zejména v případech trestné činnosti, na níž se podílí větší počet osob, ať již fyzických či právnických (jako je tomu i ve věci posuzované) a jež spočívá v realizaci množství dílčích jednání a úkonů, jimiž se zastírá její podstata a trestně právní charakter. Nelze oprávněně požadovat, aby tato vysoce sofistikovaná trestná činnost byla zcela do detailů popsána již v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, neboť v takovém případě by popis skutku byl neúměrně rozsáhlý. Je-li výrok rozsudku, jako tomu je i v případě dovolatelů, souladný s jeho odůvodněním, je plně dostačující, pokud výroková část obsahuje popis základních údajů nezbytných pro právní kvalifikaci skutku (což činí), a detaily stran jednotlivých zjištění o konkrétní participaci toho kterého ze spolupachatelů na trestné činnosti jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku. Aniž by bylo nezbytné (a není to úkolem dovolacího soudu) podrobně ve vztahu k jednotlivým dovolatelům citovat zjištění soudu prvního stupně obsažená v odůvodnění jeho rozsudku, lze zmínit, že z důkazů, na jejichž základě dospěl uvedený soud k závěru o vině obviněných, a jejichž obsah ve svém rozsáhlém odůvodnění uvádí, plyne, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku jsou jimi podložena a dále rozvedena (níže např. stran B. a Mgr. Martina Gramanových).

195. V argumentaci obviněných v projednávané věci je zřejmé zaměření jejich obhajoby na účelové vykládání závěrů soudu prvního stupně ke zmatení toho, jak skutečně trestná činnost v rámci obchodních řetězců s fiktivním zbožím probíhala (s níž se Nejvyšší soud již vypořádal výše). Ve vztahu k námitce neurčitosti z důvodu nespecifikování jednotlivých útoků a jak se na nich konkrétně podílely jednotlivé právnické osoby lze poukázat na soudem prvního stupně uvedené účelové řetězce společností v úvodu popisu skutku a související obsáhlý seznam faktur jednotlivých dodavatelů. Důvodem, proč u žádné z faktur uvedených v tzv. skutkové větě výroku nejsou zmíněny názvy některých právnických osob (např. ARLO) je to, že nevystupovaly v postavení dodavatele, ale byly využity např. pro převod peněz nebo jako příjemci fiktivního zboží. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé útoky realizovány a pro zachování srozumitelnosti skutku není s ohledem na jejich množství účelné uvádění dalších podrobností v samotném popisu skutku.

196. Co se týče společnosti TENA OIL, která namítla, že ve vztahu k ní není specifikován žádný útok a nebyla příjemcem žádného z uvedených zdanitelných plnění, lze připustit, že se jmenovaná společnost skutečně neúčastnila přímo vykazování fiktivních zdanitelných plnění, jak však bylo vysvětleno výše a vyplývá to i z rozsudku soudu prvního stupně, zapojením společnosti BEZ H2O do legálního obchodu došlo k přesunu daňové povinnosti k DPH ze společnosti TENA OIL na společnost BEZ H2O, která se dále účastnila řetězce fiktivních zdanitelných plnění. Účast společnosti TENA OIL na krácení daně tak jednoznačně vyplývá z popisu skutku (za účelem eliminace daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty vzniklé z titulu pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu a jeho prodeje v tuzemsku, využili obchodní společnosti, které zapojili do účelových obchodních řetězců) i souvisejícího odůvodnění.

197. Pokud jde o konkretizaci jednání jednotlivých obviněných v rámci skutku kvalifikovaného jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, připomíná dovolací soud především, že obvinění byli shledáni vinnými spácháním tohoto trestného činu nejen jako členové organizované zločinecké skupiny, ale také jako spolupachatelé. Jak bude dále podrobněji vysvětleno, organizovaná zločinecká skupina je charakteristická mj. funkčním rozdělením rolí. Každý člen skupiny má proto svoji roli a úkoly, které v souvislosti s ní plní. Přestože má zpravidla povědomí pouze o části činnosti týkající se právě jeho funkčního zařazení a neúčastní se na všech krocích učiněných k úspěšnému spáchání trestného činu (tedy v případě zkrácení daně nepodává faktury a nevede účetnictví, ale např. vystupuje jako jednatel zapojené společnosti), odpovídá jako spolupachatel, tedy jako by trestný čin spáchal sám. Z toho důvodu jsou obvinění Gramanovi, kteří byli účastni především na legalizaci výnosů z trestné činnosti, trestně odpovědní také za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Obvinění, kteří byli členy organizované zločinecké skupiny založené za účelem páchání trestné činnosti spočívající v krácení daně a následné legalizaci výnosů z ní, svým zapojením přispěli k její úspěšné realizaci. Proto k těm obviněným, kteří se převážně účastnili části trestné činnosti týkající se zkrácení daně, neobsahuje popis skutku tolik podrobností. Zároveň je však v popisu skutku jednoznačně uvedeno, že činnost těchto obviněných sestávala z převádění finančních prostředků mezi jednotlivými společnostmi k zastření jejich původu a za účelem jejich dopravení k obviněným Gramanovým, kteří je následně vybírali v hotovosti, aby byly z části rozděleny mezi jednotlivé obviněné.

198. Obvinění Teniak, T. a Gramanovi dále ve svých dovoláních namítli, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny, případně nebyla prokázána jejich účast na ní. Opak však vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. Ten již v samotném popisu skutku, ale především do nejmenších podrobností v odůvodnění samotného rozhodnutí doložil naplnění všech znaků organizované zločinecké skupiny, jakož i rozdělení rolí jednotlivých obviněných v ní.

199. V bodě 232. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „obžalovaní založili organizovanou zločineckou skupinu, sestávající se nejméně z osmi obžalovaných fyzických osob a šesti obžalovaných právnických osob, kdy tato skupina měla vnitřní organizační strukturu, jednotliví členové této skupiny měli rozdělené funkce a činnosti, kdy zároveň bylo prokázáno, že tato skupina byla založena za účelem soustavného krácení DPH a následné legalizace finančních prostředků získaných krácením daně“. Je tedy zřejmé, že se jednalo o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností (viz dále). Následně podrobně popsal, v čem měla spočívat trestná činnost organizované zločinecké skupiny (zaměřená na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti), přičemž správně uvedl, že se jednalo o druh tzv. karuselového podvodu, jehož fungování podrobně vysvětlil s odkazem na zjištěné toky financí ve spojení s dalšími provedenými důkazy.

200. Vnitřní organizační struktura organizované zločinecké skupiny, jakož i funkce jednotlivých obviněných v ní byla soudem prvního stupně podrobně popsána. Vysvětlil, že vůdčí osobou byl obviněný M. T., který rozhodoval o tom, kdy, v jaké výši a na kterou firmu bude poskytnuto fiktivní zdanitelné plnění. Systém zapojení jednotlivých firem koordinoval, konzultoval a upravoval se S. T., která jeho požadavky plnila a zaváděla do účetnictví. V hierarchii skupiny se nacházeli nejvýše a předávali tak pokyny dalším obviněným. Z popisu činnosti zbývajících obviněných je zřejmé jasné rozdělení jejich funkcí. Tomáš Klíma vykonával funkci jednatele společnosti BEZ H2O, sháněl a koordinoval činnost tzv. bílých koní v dalších společnostech, zapojených do řetězce fiktivního obchodování, a vozil peníze v hotovosti na Slovensko. Obvinění Gramanovi prostřednictvím jimi ovládaných společností přeposílali peníze na další společnosti v řetězci, aby tak vyvolali dojem, že mezi těmito společnostmi probíhá obchodování, a následně peníze, které byly zaslány zpět na účty jimi ovládaných společnosti, vybírali v hotovosti a předávali Z. U., který peníze rozvážel mezi další členy skupiny, případně dalším spolupracujícím osobám. O naplněnosti subjektivní stránky ve vztahu ke zjištění, že se na trestné činnosti podíleli jako členové organizované zločinecké skupiny tak nevznikají pochybnosti (dále též bod 207.). Obvinění Teniak a Mikulka po předchozí dohodě s M. T. instalovali mezi jimi ovládané subjekty společnost BEZ H2O, čímž umožnili páchanou trestnou činnost.

201. Pokud obvinění Gramanovi rovněž namítli (bod 62.), že jejich jednání nemělo být kvalifikováno ani jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť mohlo dojít maximálně k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, pak této námitce nelze přisvědčit. Skutková zjištění soudu (str. 225 až 230 rozsudku) totiž svědčí o daleko větší zapojenosti těchto obviněných do páchané trestné činnosti (vyjma nakládání s penězi jejich výběry či přeposíláním, výroba razítka, instruování k výběru osoby pro nově zřizovanou společnost k výrobě a další), než jen v podobě, kterou je namístě postihnout právní kvalifikací skutku jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnnosti.

202. Obviněný Teniak namítl, že nebylo prokázáno, že se podílel na založení organizované zločinecké skupiny. Podle odborné literatury „[z]a zakladatele organizované zločinecké skupiny lze považovat osobu, resp. osoby, které iniciují její vznik a dohodu ať již výslovnou, nebo konkludentní, na jejímž základě se taková organizovaná zločinecká skupina konstituuje, a to bez ohledu na to, jaké místo v hierarchii tohoto spolčení později zastávají a jakým způsobem se na její činnosti účastní“ [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 361 (Účast na organizované zločinecké skupině). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4537, marg. č. 4.]. Z popisu role obviněného poskytnutého soudem prvního stupně je zřejmé, že bez počáteční aktivity jeho a obviněného Mikulky představované zapojením společnosti BEZ H2O do jejich vzájemného obchodu by vůbec nemohlo dojít k trestné činnosti, za jejímž účelem byla organizovaná zločinecká skupina založena. Namítá-li obviněný, že si nebyl vědom naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, nezbývá než připomenout, že k zapojení společnosti BEZ H2O došlo podle zjištění soudu prvního stupně na základě vzájemné dohody obviněných T., Mikulky, a právě obviněného Teniaka, který tedy již v tomto okamžiku věděl, že do trestné činnosti budou zapojeny minimálně tyto tři osoby. Není pochyb ani o tom, že na základě předmětné dohody si byli jednotliví aktéři vědomi svých vymezených rolí – obviněný T. skupinu řídil, zatímco obvinění Mikulka a Teniak se věnovali každý svojí části obchodu (Česko a Slovensko), jak vyplývá mj. ze záznamů odposlechů.

203. Obvinění Teniak a Mikulka spatřují vadu zakládající dovolací důvod podle písm. h) taktéž v absenci subjektivní stránky, neboť podle jejich mínění nebylo prokázáno jejich vědomé zapojení do trestné činnosti a soud prvního stupně svůj závěr založil pouze na jediném důkazu, a to whatsappové komunikaci. Snaha obviněných o odlišné hodnocení předmětné dokumentace, či nejlépe její úplné vyloučení z hodnotících úvah soudů je jednoznačně patrná z jejich dovolání. Jak však bylo vyloženo výše (viz bod 181.), samotná skutečnost, že obvinění jsou schopni předložit alternativní vyznění určitých částí konverzací vytržených z kontextu, z níž nevyplývá jejich vědomé zapojení do organizované zločinecké skupiny, není to důvodem pro zásah do hodnocení důkazů. Přestože soud prvního stupně při odůvodnění úmyslného jednání obou obviněných spoléhal zejména na předmětné whatsappové komunikace (přičemž se hodí poznamenat, že se nejednalo o nepatrné množství zpráv, ale o celý komplex komunikací mezi jednotlivými obviněnými), nejedná se o jediný důkaz, jak se snaží tvrdit obvinění. Tato argumentace má primárně skutkový základ.

204. Soud prvního stupně nejen velmi podrobně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl ke svým závěrům vyplývajícím z hodnocení předmětných konverzací, ale především doplnil, že jsou tyto podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, mezi nimi záznamy odposlechů i listinnými důkazy. S ohledem na to, jak podrobně se otázce věnoval, není potřebné, aby zde dovolací soud jeho závěry opakoval. Proto postačí na ně v jejich celistvosti odkázat a připomenout jen následující skutečnosti.

205. Uvedený soud vycházel rovněž z toho, co bylo o jednotlivých obviněných sděleno a zachyceno na odposleších. Nebýt jeho účasti na organizované zločinecké skupině, jistě by neměl obviněný Mikulka důvod volat obviněné T. Obviněný T., který nebyl nijak oficiálně zapojen do obchodu mezi obviněnými Mikulkou a Teniakem, by nebyl v pozici rozhodovat o dalším směřování těchto společností či obviněného Mikulku úkolovat (viz bod 243. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze slov obviněné T. pak vyplývá, že obviněný Teniak obdržel finanční obnos, aby „uplácel finančák a policajty“ a obviněný Klíma jmenované sdělil, že obviněný Teniak „se strašně bojí a chce z toho vycouvat“ apod. (viz bod 245. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak jednoznačně vyplývá, že ke svým závěrům stran naplnění subjektivní stránky obviněných Mikulky a Teniaka nedospěl výhradně na základě jediného důkazu (whatsappové komunikace), ale na základě celého souboru provedených důkazů, přičemž poskytl adekvátní odůvodnění.

206. Obviněný Teniak vznesl námitky vůči právní kvalifikaci jeho jednání podle § 216 tr. zákoníku, neboť je toho mínění, že v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku měla být trestnost činu posouzena podle pozdějšího znění zákona, neboť s ohledem na změnu definice výnosu by byl tento zákon pro něj příznivější. Obviněný při své argumentaci vychází z domněnky, že to, co měli obvinění získat trestným činem podle § 240 tr. zákoníku nesplňovalo definici výnosu z trestné činnosti vtělené do trestního zákoníku novelou č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019 (na rozdíl od definice ve znění do 31. 1. 2019, podle něhož soud prvního stupně rozhodoval).

207. Vzhledem k tomu, že důvod pro použití pozdějšího trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku obviněný shledává výhradně ve změně definice výnosu z trestné činnosti, zaměří se Nejvyšší soud na tuto otázku, aniž by zkoumal možnou existenci jiných důvodů, proč by bylo použití pozdějšího trestního zákona pro obviněného příznivější.

208. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě poznamenal, že definice výnosu z trestné činnosti vychází z mezinárodní úpravy [podrobně viz ŠKVAIN, Petr. § 135b (Výnos z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1820, marg. č. 1.]. Jak bylo zmíněno výše, pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden novelou trestního zákoníku a některých dalších zákonů provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., a to s účinností od 1. 2. 2019. Uvedenou novelou také došlo k vypuštění definice výnosu z trestné činnosti (legislativní zkratky) obsažené v § 77b odst. 1 písm. c) tr. ř., která byla původně zavedena novelou trestního zákoníku, trestního řádu a dalších souvisejících zákonů provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. s účinností od 18. 3. 2017. Z důvodové zprávy k citované novele vyplývá, že „vymezení těchto pojmů přímo v trestním zákoníku zajistí větší soulad české právní úpravy s Úmluvou Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti a o financování terorismu (tzv. Varšavská úmluva), u níž je aktuálně připravován podpis a ratifikace Českou republikou. Zakotvení definice těchto pojmů do trestního zákoníku ostatně rovněž lépe, než je tomu dosud, naplní požadavky právních předpisů EU v oblasti zajištění a odčerpání nástrojů a výnosů z trestné činnosti, zejména směrnice 2014/42/EU, o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii“.

209. Důsledkem zavedení definice výnosu z trestné činnosti do § 135b tr. zákoníku oproti užívání praxí zavedené definice v kombinaci s ustanovením § 77b odst. 1 písm. c) tr. ř. je podle důvodové zprávy zpřesnění a doplnění dosavadní úpravy, které odpovídá vymezení pojmu výnos v právních předpisech EU i mezinárodních dokumentech. Z uvedeného vyplývá, že výslovná definice zakotvená v trestním zákoníku v důsledku zmiňované novely předchozí definici spíše rozšiřuje, než aby ji omezovala. Taktéž jejich vzájemným srovnáním nelze seznat, že by došlo k takovému omezení či změně definice výnosu z trestné činnosti, v jehož důsledku by to, co obvinění získali svým jednáním podle § 240 tr. zákoníku, mělo splňovat definici výnosu podle úpravy účinné do 31. 1. 2019, nikoli však podle znění zákona účinného od 1. 2. 2019. Poukazuje-li obviněný na užití slova „věc“ v definici výnosu v novelizovaném znění, které by mělo znemožnit kvalifikaci jeho jednání podle § 216 tr. zákoníku, pomíjí zřejmě novelizaci trestního zákoníku provedenou v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku, v jejímž důsledku může být věc povahy hmotné i nehmotné. Proto i dovolatelem označená výhoda spočívající ve snížení daňové povinnosti by splňovala předmětné definice. Nezbývá proto než uzavřít, že dovolatelem namítané důvody pro použití pozdějšího trestního zákona v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku nebyly shledány.

210. Obviněný však směřuje zřejmě jiným směrem, než je časová působnost trestního zákoníku, a to k samotnému vymezení objektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, jak ostatně vyplývá z jeho navazující argumentace. V té tvrdí, že prostředky vybírané z účtů zapojených společností v hotovosti byly legálními prostředky těchto společností, neboť trestným činem podle § 240 tr. zákoníku žádná aktiva nevznikla (viz bod 65. dovolání obviněného). Obviněný však v tomto případě i v případě považování snížení daňové povinnosti za předmětný výnos, jehož legalizace se měli obvinění dopouštět, vychází z chybného předpokladu. Z povahy popisu skutku výroku o vině vyplývá, že snahou o stručné vyjádření všech relevantních okolností z hlediska použité právní kvalifikace za zachování jeho srozumitelnosti, dochází k zjednodušení a vypuštění některých informací, které nepředstavují vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Najdou však své místo v odůvodnění rozhodnutí, v němž soud zachytí všechna zjištění, na jejichž základě dospěl k závěru o vině obviněného jednáním formulovaným v popisu skutku. V projednávané věci soud prvního stupně označil výnos z jednání obviněných podle § 240 tr. zákoníku jako snížení daňové povinnosti, v odůvodnění však jednoznačně a srozumitelně vysvětlil nejen to, jakým způsobem k tomuto snížení daňové povinnosti došlo, ale že předmětný výnos spočíval v nezaplacené dani, k níž byly subjekty v souladu se zákonem povinny, resp. v neoprávněném nárokování vratek zaplacené daně. Výnosem z trestné činnosti obviněných tedy samozřejmě byly finanční prostředky představované rozdílem v tom, co měly předmětné subjekty (právnické osoby) na dani zaplatit, a tím, co zaplatily. O naplnění definice výnosu z trestné činnosti podle § 135b tr. zákoníku, resp. objektivní stránky trestného činu podle § 216 tr. zákoníku tudíž není pochyb. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.

211. Za zcela mimoběžnou lze označit námitku obviněného Klímy, který – navzdory vlastnímu přiznání o nevědomosti fungování společnosti BEZ H2O, jejímž byl jednatelem, a účasti na schůzkách obviněného T. – sporuje, že nebylo prokázáno jeho vědomí o krácení daně a jeho výši. V rozsudku soudu prvního stupně je označeno množství důkazů prokazujících v první řadě to, že obviněný byl pouze formálním jednatelem společnosti BEZ H2O, zatímco tato společnost byla fakticky ovládána obviněnou T., která obviněného také instruovala, jak se chovat při kontrole finančním úřadem. Z důkazů získaných odposlechy, sledováním a domovními prohlídkami dále jednoznačně vyplývá funkce obviněného spočívající v zajišťování formálních jednatelů pro jednotlivé společnosti využívané v řetězci určeném ke krácení daně. S jednotlivými nastrčenými jednateli byl v kontaktu (jedním z nich byl jeho kamarád) a od obviněné T. přebíral pokyny pro tyto jednatele. Zachyceno bylo také několik hovorů obviněného s obviněnou T. stran obsahu jednání obviněného T. a postupu vyšetřování finanční správou. Z uvedeného, jakož i podrobného vysvětlení soudu prvního stupně bezpochyby vyplývá vědomost obviněného o protiprávní povaze organizované zločinecké skupiny i jejím zaměření na soustavné páchání trestné činnosti, na němž se aktivně podílel.

212. S ohledem na námitku obviněného Teniaka, jakož i dalších obviněných lze dále připomenout další aspekty typické pro organizované zločinecké skupiny. Její vnitřní organizační struktura je charakterizována rozdělením funkcí, tedy vztahy nadřízenosti a podřízenosti, relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury i jejích akcí. Z toho vyplývá, že není neobvyklé (naopak bývá pravidlem), pokud se všichni obvinění zapojení do organizované zločinecké skupiny vzájemně neznají. Utajení organizace a soustavnému páchání trestné činnosti napomáhá, znají-li jednotliví členové pouze to, co potřebují k plnění svojí funkce. Vědí proto, kdo jim předává pokyny, s kým mají spolupracovat apod. Není však potřebná, resp. žádoucí, jejich znalost podrobností fungování jiných částí skupiny či osob do nich zapojených. Uvedené potvrzuje mimo jiné zapojení dalších osob do vedení jednotlivých společností, kteří si sice nebyli vědomi podrobností páchané trestné činnosti, avšak byli do ní taktéž zapojeni a dostávali za svou činnost finanční odměnu (viz bod 236. rozsudku soudu prvního stupně). Na pozice jednatelů společností však byly některé osoby ustanoveny i bez svého vědomí za pomoci falzifikátů. Stejně tak by utajení skupiny nepomohlo jakékoli formální přijímání jejích členů či jednoznačné formulování vzájemných dohod.

213. Z výše uvedených důvodů neobstojí ani obhajoba obviněné T., že vykonávala pouze své povinnosti účetní, a obviněných Gramanových, že vykonávali pouze činnost na základě inkasní smlouvy. V případě všech těchto obviněných měl soud prvního stupně nejen na základě provedených listinných důkazů, ale především záznamů odposlechů důvodně jednoznačně za prokázané, že si byli zcela vědomi protiprávní povahy činnosti organizované zločinecké skupiny, jakož i svého jednání a přijímali a plnili úkoly organizačně jim nadřízených osob (obviněný T. v případě obviněné T. a obviněný T. spolu s obviněnou T. v případě obviněných Gramanových). Protiprávnost jejich jednání byla zřejmá z povahy plněných úkolů, kdy obviněná T. spravovala účty a datové schránky hned několika právnických osob a na základě pokynů obviněného T. „přelévala“ mezi nimi finance a vytvářela daňová přiznání. Ostatně sama např. svědkyni K. instruovala, aby skartovala doklady, nebo dávala Tomáši Klímovi instrukce, jak má vystupovat při místním šetření. Obvinění Gramanovi taktéž zcela účelově převáděli finanční prostředky mezi jimi ovládanými společnostmi a vybírali je v hotovosti, aby je následně porůznu předávali neobvyklými (až pofiderními) způsoby, např. v krabici od cukrovinek. O vědomém zapojení těchto obviněných, jakož i zbývajících obviněných v projednávané věci do organizované zločinecké skupiny vykonávající protiprávní činnost proto není na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně pochyb.

214. Obvinění Mikulka, Teniak a společnost TENA OIL vytýkají soudům porušení zásady ne bis in idem ve vztahu k trestným činům podle § 216 a § 240 tr. zákoníku. I když lze uvažovat, že uvedená zásada by měla být spíše argumentačním podkladem pro dovolací důvod podle písm. e) spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, dovolatelé tak nečiní (zjevně proto, že o vině oběma kvalifikacemi bylo rozhodnuto v jednom řízení a jedním rozsudkem) a námitku o zmíněnou zásadu podřazují pod dovolací důvod podle písm. h) tr. ř., na jehož podkladě ji Nejvyšší soud posoudí.

215. Dovolatelé s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr. namítají, že se má postihovat nový skutek, odlišný od původního predikativního trestného činu, z něhož výnos z trestné činnosti pochází. Mezi projednávanou a citovanou věcí však lze shledávat výrazné podobnosti v základních rysech trestné činnosti a podrobné odůvodnění poskytnuté v citované věci pro neuplatnění předmětné zásady bezezbytku platí též pro projednávanou věc. Z popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá rozdělení na dva samostatné skutky odlišující se způsobem provedení a směřující k odlišnému následku. Prvním z nich je samotné krácení daně, provedené využitím karuselového podvodu s využitím tzv. chybějícího článku (podrobně popsáno v bodě 232. rozsudku soudu prvního stupně), druhým následné převádění získaných peněžních prostředků přes jednotlivé společnosti na bankovní účty společností ARLO a FrMall Grade a jejich následný výběr v hotovosti, čímž byla prováděna jejich legalizace. Rozdělení trestné činnosti na zdrojový trestný čin (krácení daně) a navazující trestný čin (legalizace výnosů) je zřejmé nejen z jejich odlišného způsobu provedení, ale také časové návaznosti (legalizace výnosů byla prováděna po dokonání krácení daně) a zapojení dalších odlišných osob na uvedeném skutku se podílejících. Je tudíž zřejmé, že předmětná trestná činnost splňuje podmínky vytyčené citovaným rozhodnutím a nedošlo k porušení zásady ne bis in idem.

216. Porušení zásady ne bis in idem namítla též obviněná T., neboť byla odsouzena jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zároveň jí byla přisouzena kvalifikovaná skutková podstata podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že jednání měla spáchat jako člen organizované zločinecké skupiny, čímž mělo dojít k paralelnímu postihu za jedno a totéž. Uvedený případ je však řešen již v obviněnou označeném ustanovení, resp. v jeho druhém odstavci: Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny.

217. Správnost posouzení jednání obviněné soudem prvního stupně lze opřít i o závěry obsažené v odborné literatuře, podle níž „[u]stanovení § 107 odst. 2 tedy výslovně umožňuje, aby za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 byl označen i pachatel takového trestného činu, který ho spáchal též jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou, a to bez ohledu na skutečnost, zda je spáchání trestného činu členem organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou jen obecnou přitěžující okolností [§ 42 písm. p)] nebo okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Tím lze zpřísnit trestní postih tohoto pachatele a uložit mu trest odnětí svobody v rámci zvýšené trestní sazby podle § 108. V uvedeném postupu nelze spatřovat porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti v neprospěch pachatele ve smyslu § 39 odst. 5, protože každá z těchto skutečností je založena na odlišných předpokladech“ [viz Púry, František. § 107 (Pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1613, marg. č. 6.]. Toliko pro úplnost možno dodat, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval ve vztahu k souběhu kvalifikace podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 311/2017. Podrobně se k souběhu těchto kvalifikací v případě organizované zločinecké skupiny vyjádřil též v usnesení ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, uveřejněném pod č. 45/2024 Sb. rozh. tr.

218. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, když jednání obviněné kvalifikoval zároveň podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku i § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. V předmětném případě nedochází k porušení zásady ne bis in idem, neboť je uvedený způsob kvalifikace v souladu s vůlí zákonodárce vtělené do § 107 odst. 2 tr. zákoníku. Podle něj [s]kutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny […], nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. IV./3.B K druhé alternativě 219. Pod druhou alternativou dovolacího důvodu podle písm. h) posoudil dovolací soud námitky dovolatelů, které směřovaly vůči výroku, jímž byli zavázáni k náhradě škody poškozenému Českému státu. Nejvyšší soud hodnotil, zda jejich výhrady jsou pod tuto alternativu spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, podřaditelné a zda jim lze přiznat důvodnost. Již na tomto místě je třeba připomenout to, co ostatně zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněných i státní zástupce, že za obsahově odpovídající této alternativě dovolacího důvodu (a tudíž pod ni podřaditelné) je možno považovat jen ty námitky dovolatelů, které nějakým způsobem namítají hmotněprávní vadu výroku o náhradě škody. Podřaditelné pod ni naopak nejsou ty výhrady, které mají skutkový (výše škody) či procesní (způsob uplatnění nároku poškozeným) charakter.

220. Obvinění Gramanovi brojí vůči výroku o náhradě škody na podkladě argumentace, že v souladu s inkasními smlouvami obdrželi pouze 1 % z finančních prostředků a náhrada škody měla být individualizována podle míry zavinění obviněných. Pokud je tato námitka vyložena způsobem, jak k ní přistoupil státní zástupce (viz výše bod 121.), pak ji lze za podřaditelnou pod uvedenou alternativu podřadit. Nutno však zdůraznit, že při jejím posouzení musí dovolací soud vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkajících se závěrů o (spolu)pachatelích trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby, potažmo škůdcích, z jejichž jednání škoda vznikla, která nebyla námitkami dovolatelů vůči výroku o vině zpochybněna.

221. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dospěl k závěru, že předmětné příkazní smlouvy, jichž se obvinění dovolávají, byly vytvořeny účelově s cílem páchání trestné činnosti, a to primárně daňového charakteru. Z uvedeného plyne, že obsahu těchto smluv se v důsledku toho, jak již upozornil soud prvního stupně (bod 274. rozsudku), tito obvinění ve skutečnosti nemohou dovolávat. Ve vztahu k rozsahu, v němž byli obvinění k náhradě škody (solidárně) zavázáni, je třeba připomenout, že rozhodujícím je, v jaké výši škůdce svým jednáním (v případě spolupachatele společně s jednáním dalších osob – spolupachatelů) škodu způsobil, a nikoli jaký zisk měl z trestné činnosti.

222. Soudy uzavřely, že se obvinění trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Zmíněné ustanovení stanoví, že [b]yl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Odpovědnost obviněného jako spolupachatele podle uvedeného ustanovení se sice týká odpovědnosti trestní, má však dopad i v rovině náhrady škody. „Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl“ [viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 543, marg. č. 5.].

223. Spolupachatelům, kteří svým protiprávním jednáním způsobili škodu, je ostatně zpravidla ukládána solidární odpovědnost k její náhradě v souladu s § 2915 odst. 1 o. z. Dílčí, resp. dělená odpovědnost více obžalovaných podle § 2915 odst. 2 o. z. je výjimkou z tohoto pravidla a uplatní se jen v odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více obžalovaných, tedy ani např. spravedlivé vypořádání poměrů mezi nimi podle účasti na způsobení škody nebo nemajetkové újmy (§ 2916 o. z.). Proto dílčí, resp. dělená odpovědnost více obžalovaných jako spolupachatelů trestného činu za škodu nebo nemajetkovou újmu nebo za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení (TR NS 44/2008-T 1081) – viz PÚRY, František. § 228 [Náhrada škody nebo nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2861.).

224. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá neopodstatněnost námitky obviněných. Vzhledem k tomu, že se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku odpovídají za celou způsobenou škodu solidárně se spolupachateli (zbývajícími obviněnými). Zároveň je zřejmé, že v jejich případě nenastaly výjimečné důvody pro oddělenou odpovědnost, neboť těmito není ani míra jejich zavinění, ani podíl na prospěchu, a to bez ohledu na existenci či platnost zmiňovaných příkazních smluv.

225. Jak již plyne z výše uvedeného, obecně platí, že je-li jednání obviněného jednou z příčin vzniku škody (třebaže méně významnou), není možno soudům vytýkat pochybení, pokud mu uloží povinnost takto způsobenou škodu nahradit. Dovolatelé se podíleli na vzniku škody svým úmyslným jednáním a činu se dopustili jako členové organizované zločinecké skupiny. Důvodně byli proto k její náhradě zavázáni společně a nerozdílně s ostatními obviněnými. Způsob rozhodnutí soudu nikterak nekoliduje s tím, jak k otázce způsobu náhrady škody přistupují soudy rozhodující ve věcech občanskoprávních. V tomto směru lze připomenout právní větu rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. obč. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019): „Škůdci, kteří podle pravomocného rozsudku vydaného soudem v trestním řízení spáchali trestný čin jako spolupachatelé, jsou zásadně povinni nahradit škodu způsobenou takovým trestným činem společně a nerozdílně (§ 2915 odst. 1 o. z.); povinnost k náhradě škody podle účasti škůdců na škodlivém následku (§ 2915 odst. 2 věta první o. z.) jim lze uložit jen výjimečně. Jestliže však škůdci spáchali trestný čin jako spolupachatelé a zároveň jako členové organizované skupiny, jsou povinni nahradit tím způsobenou újmu (škodu) vždy společně a nerozdílně; ustanovení § 2915 odst. 2 věty první o. z. o dělené povinnosti škůdců se zde vůbec neuplatní“. Platí-li tento závěr pro škůdce – členy organizované skupiny, tím spíše (argumentum a minore ad maius) musí platit pro škůdce, kteří škodu způsobili jednáním vyznačujícím se vyšší mírou koordinovanosti, tj. jako členové organizované zločinecké skupiny.

226. Obvinění Mikulka, Teniak a Klíma namítli, že soud prvního stupně v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněným pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. uložil fyzickým osobám povinnost k náhradě škody i za jiné subjekty. Podle mínění obviněného Mikulky mu může být jako jednateli společnosti TENA OIL uložena povinnost k náhradě škody související s platebním výměrem vůči TENA OIL, nikoli však vůči dalším právnickým osobám vystupujícím v projednávané věci. Z citovaného rozhodnutí též dovolatel vyvozuje, že některým obviněným nelze uložit povinnost k náhradě části škody kvůli konkurenci daňového a trestního řízení, neboť společnostem BEZ H2O s.r.o., Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., a ARLO s.r.o. byla rozsudkem uložena náhrada i té škody, která se týká jim doměřené daně. Uvedené otázky spolu úzce souvisejí, obviněný se však dopouští jisté dezinterpretace citovaného rozhodnutí.

227. Nejvyšší soud již dříve vyložil, že rozhodovací praxe vychází z toho, že příslušný finanční orgán nemůže uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody vyplývající ze zkrácené daně proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Tímto ovšem dovolatel jako fyzická osoba není, jak sám namítá. Naopak není v rozhodovací praxi nijak zpochybňováno, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Takovým případem budou i společnosti toliko využité ke zkrácení daně, aniž by v zásadě vykonávaly jinou řádnou podnikatelskou činnost, nevlastnily žádný majetek, což činí vůči nim splnění daňové povinnosti vyměřené správcem daně fakticky nevymahatelným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 322/2023).

228. Pro možnost samotného uplatnění nároku na náhradu škody přitom není rozhodné, zda pachatel daňového trestného činu za právnickou osobu jednal z pozice statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu, či za ni jednal jako osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu. Uplatnění nároku na náhradu škody zde přichází v úvahu i tehdy, jestliže je možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.).

229. Samotná skutečnost, že obviněný nebyl v oficiálním postavení, v němž by za společnost jednal, a přicházelo by tak v úvahu uplatnění ručitelského závazku, však nemůže bránit možnosti poškozeného domoci se v adhezním řízení náhrady škody po pachateli daňového trestného činu, který za právnickou osobu jednal coby osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, resp. osoby takovou společnost fakticky řídící mimo zákonem předpokládané organizační struktury.

230. Předmětné společnosti využité ke spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku byly podle podrobného odůvodnění soudu prvního stupně nefunkční, bez jakéhokoli majetku, sídla či podnikatelské činnosti a fungovaly jasně pouze za účelem spáchání předmětného trestného činu. Faktická nevymahatelnost nároku správce daně vůči těmto společnostem je tedy zřejmá. Přestože byly oficiálně zastoupeny jednateli z řad tzv. bílých koní, nebo jiných osob vykonávajících tuto činnost za úplatu (jak taktéž prokázal soud prvního stupně), fakticky byly tyto společnosti řízeny členy organizované zločinecké skupiny. Byla to totiž obviněná T., která ovládala jejich účty a datové schránky a vystavovala za tyto společnosti účelové daňové doklady. V souladu s výše zmíněnými podmínkami pro uložení solidární odpovědnosti obviněných spolupachatelů pak byla správně uložena povinnost k náhradě škody nejen těm z obviněných, kteří společnosti fakticky ovládali, ale všem obviněným jednajícím jako spolupachatelé. Uvedené námitky obviněného Mikulky tudíž nemohly být shledány opodstatněnými.

231. Titíž obvinění (Mikulka a Klíma) dále namítli, že při rozhodování o povinnosti obviněných nahradit škodu nevzaly soudy v úvahu, že správcem daně byly zajištěny prostředky společností jejichž byli jednateli (TENA OIL a BEZ H2O). Obvinění odkazují na zajišťovací příkaz podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, případně zajištění daně podle § 109a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. K tomu je však nezbytné uvést, že tyto mají povahu zajišťovacího institutu, jenž nemůže bez dalšího způsobit zánik závazku (viz zákonem stanovené podmínky pro výkon tohoto práva). Nejedná se tedy o část škody, která by byla již uhrazena ve smyslu § 228 odst. 1 in fine tr. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 3. 10. 1985, sp. zn. 11 To 72/85, podle něhož „oprávněný nárok na náhradu škody je třeba snížit o částku, která byla v průběhu trestního řízení u obžalovaného zajištěna jako pocházející z trestné činnosti a poškozenému pravomocně v řízení podle § 80 odst. 1 tr. ř. vydána“. Krom toho byly do spisu obviněnými založeny listiny „Potvrzení o stavu osobního daňového účtu“ (viz č. l. 12160 pro BEZ H2O a č. l. 12208 pro TENA OIL), z nichž vyplývá, že zůstatek zajištění (podle daňového řádu i zákona o dani z přidané hodnoty) je v případě obou společností nulový. Námitka obviněných je tudíž zjevně neopodstatněná.

232. Obviněný Mikulka dále tvrdí, že při uplatnění nároku poškozeného došlo k porušení rovnosti stran, pokud poškozený nepřipojil důkazy prokazující, kolik bylo na doměřené dani uhrazeno či vymoženo. Vzhledem k tomu, že o část náhrady škody, která již byla poškozenému nahrazena, se snižuje povinnost obviněného škodu nahradit, jedná se o skutečnost, která je ve prospěch obviněných, a tudíž nemůže být předmětem dovolacích námitek. Ostatně dovolatel ani nenamítl, že poškozený uvedl částku nesprávně v jejich neprospěch, tj. že ve skutečnosti uhradili více (ostatně nenamítl nesprávnost této částky vůbec). Krom toho částka vymožené či uhrazené daně je snadno zjistitelná z daňového účtu osoby/společnosti, jak je zřejmé z listiny předložené k odvolacímu řízení společností BEZ H2O. Obviněný tedy nejenže mohl sám důkazně doložit, že bylo uhrazeno více, ale mohl také vznést důkazní návrh v tomto směru, což však neučinil.

233. Dále tento obviněný namítá v uplatnění nároku poškozeného chybu v přiložené tabulce. Jím označené chyby (aniž by chtěl dovolací soud spekulovat, nejspíš vzniklé při vkládání částek) se však týkají výhradně doměrků daně společnosti TENA OIL, které správce daně jako vzniklou škodu nenárokoval, jak jednoznačně vyplývá z předmětné tabulky. Rozhodující je proto ta část tabulky, v níž jsou uvedeny jednotlivé doměrky zbývajících společností, které mají vliv na výslednou výši uplatňované škody. Zde uvedené částky odpovídají přiloženým listinám a lze je tak považovat za dostatečně podložené a správné. Správný je také výsledný součet těchto částek, a je proto zřejmé, že nárok poškozeného na náhradu škody byl dostatečně a spolehlivě prokázán a soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti obviněných nahradit škodu.

234. Obviněný Klíma ve svém dovolání zmiňuje existenci početní chyby ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Kontrolou bylo zjištěno, že skutečně došlo k chybě v psaní. Uvedená situace nastala, když byla při přepisu do obžaloby a následně rozsudku soudu prvního stupně zřejmě omylem vynechána jedna z faktur (období 2017/06, společnost Bendol Group s.r.o., doklad č. 1701122, základ daně 190 334 Kč, daň 39 970 Kč). Daň za období 2017/06 proto byla zkrácena celkem o 3 712 178,84 Kč a celková zkrácená daň za období označené ve výroku rozsudku proto skutečně odpovídá v něm uvedené částce 69 541 290,99 Kč. Ke stejné částce dospěl i znalec Ing. Ondřej Burian, v jehož posudku byla faktura správně uvedena. Je tudíž zřejmé, že byť byla chybou v psaní jedna z faktur vynechána, celková částka uvedená ve výroku rozsudku odpovídá zkrácené dani tak, jak byla zjištěna znaleckým zkoumáním. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi oběma částkami činí necelých 40 000 Kč, přičemž výsledná výše způsobené škody byla uvedena správně, nemohla uvedená chyba nikterak ovlivnit právní kvalifikaci jednání obviněných. Totéž platí o výroku stanovujícím povinnost nahradit způsobenou škodu, neboť při jeho vyslovení vycházel soud prvního stupně z dokladů předložených poškozeným.

235. Tentýž obviněný dále vytýká existenci rozdílů mezi závěry správce daně a soudem prvního stupně. Argumentoval, že soud prvního stupně neučinil žádné dokazování nad rámec toho provedeného správcem daně, a přesto dospěl k závěru o existenci daňového podvodu. Stejně jako odvolací soud však musí dovolací soud upozornit, že rozsah dokazování, jakož i podmínky pro závěr o existenci zkrácení daně, resp. daňového podvodu, jsou poměrně odlišné v trestním a daňovém řízení. Vzhledem k tomu, že obviněný neoznačil žádné konkrétní skutkové zjištění, které by bylo v rozporu s provedenými důkazy, případně by z provedeného dokazování nevyplývalo, nelze na jeho námitku blíže reagovat. Pokud jde o rozdíl v období, za něž poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, byl v tomto směru limitován existencí pravomocných rozhodnutí o doměření daně, přičemž z obsahu jeho uplatnění nároku vyplývá, že některá řízení stále probíhají.

236. Obvinění Mikulka, Teniak, Klíma, T. a společnost TENA OIL tvrdí, že poškozený při vznesení nároku na náhradu škody použil rozhodnutí o doměření daně ve vztahu k vícero společnostem nacházejícím se ve stejném obchodním řetězci, čímž mohla být uměle navýšena výše způsobené škody. Odkázali přitom na přípustnost postupu správce daně, který vymáhá zkrácenou daň po všech článcích podvodného řetězce. Ze strany obviněných však tímto došlo k dezinterpretaci předmětného institutu daňového práva. Správce daně totiž při doměření daně nevymáhá tu samou daň po více společnostech účastných na daňovém podvodu (v důsledku čehož by byla vymožena několikrát). Podle § 108 odst. 4 písm. g) zákona o dani z přidané hodnoty (dále také „ZDPH“) osoba, která vystaví daňový doklad, na kterém uvede daň, je povinna tuto daň přiznat a zaplatit, a to i v případě, že není plátcem a nebyla oprávněna takový daňový doklad vystavit. Stát se tak chrání před nepoctivými podnikateli, kteří by navyšovali ceny svého plnění o fiktivní daň [viz NOVOTNÁ, Monika. § 108 (Osoby povinné přiznat nebo zaplatit daň). In: NOVOTNÁ, Monika, OLŠANSKÝ, Václav. Zákon o dani z přidané hodnoty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 692, marg. č. 12.]. Doměření daně je přitom podmíněno prokázáním, že se deklarované zdanitelné plnění jednoznačně uskutečnilo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 8 Afs 21/2014-30). Zároveň samozřejmě nevzniká těmto společnostem nárok na odpočet, neboť i kdyby splnily formální podmínky pro vznik nároků na odpočet (§ 73 odst. 1 ZDPH), neboť disponovaly formálně bezvadnými daňovými doklady, nesplnily podmínky materiální (§ 72 odst. 1 ZDPH), spočívající ve faktickém uskutečnění deklarovaných plnění. Z výše uvedeného vyplývá, že správcem daně není při předmětném doměření vymáhána několikrát ta samá daň, ale samostatně u jednotlivých společností jimi deklarovaná daň na daňových dokladech a případný neoprávněně uplatněný odpočet, na nějž neměly nárok, neboť obchodovaly s fiktivním zbožím. Námitka obviněných, že poškozený nárokoval více, než jaká vznikla škoda, je proto zjevně neopodstatněná.

237. Lze shrnout, že (ani) námitky obviněných uplatněné vůči výroku o náhradě škody nebyly vyhodnoceny jako důvodné a zavdávající důvod k jeho kasaci. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

238. Přestože obviněná T. označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a obvinění M. T. a Martin a B. Gramanovi taktéž vznesli námitky vůči uloženému trestu [aniž by však dovolací důvod podle písm. i) uplatnili], žádná z námitek vznesených těmito dovolateli neodpovídá obsahovému vymezení uvedeného důvodu.

239. Předně je třeba připomenout, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť obviněnému T. byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).

240. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Byť obviněný M. T. námitku v tomto směru vznesl, nelze trest (v jeho celistvosti) mu uložený považovat za zjevně neúměrný či exemplární.

241. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17).

242. Vzhledem k tomu, že obviněný T. se trestných činů dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, musel soud prvního stupně při stanovení trestu vycházet z trestní sazby stanovené podle § 108 tr. zákoníku, podle něhož se horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovená v zákoně zvyšuje o 1/3, a takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku. Trestní sazba u činu nejpřísněji trestného, tedy zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku činí 9 roků a 2 měsíce až 13 roků a 4 měsíce. Obviněnému byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty specifikované ve výroku rozsudku. Soud prvního stupně při odůvodňování uloženého trestu upozornil, že obviněnému svědčí pouze jediná polehčující okolnost, zatímco proti němu stojí řada přitěžujících okolností – trestný čin spáchal s rozmyslem, trestným činem způsobil vysokou škodu, trestný čin páchal delší dobu a spáchal více trestných činů. Za výraznou přitěžující okolnost vzal soud při rozhodování o trestu také skutečnost, že obžalovaný byl hlavním organizátorem organizované zločinecké skupiny. Samozřejmě nemohl soud pominout ani skutečnost, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za souběžně spáchanou trestnou činnost. Připomíná se, že obviněný byl odsouzen pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který spáchal s dalšími třemi osobami a způsobil jím zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 12 218 326 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty nejméně ve výši 8 840 802 Kč. Trest uložený obviněnému je tudíž právním následkem i za tuto trestnou činnost. Za uvedené situace, přičemž je na místě zopakovat vysokou závažnost spáchané trestné činnosti, nelze takový trest považovat za zjevně nepřiměřený.

243. Obvinění Gramanovi vznesli námitku vůči jejich zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Poukázali na skutečnost, že spoluobvinění byli zařazeni do mírnějšího typu věznice s ohledem na svoje chování v soudní síni. Nemůže jim být přičítáno k tíži, že se jednání neúčastnili.

244. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou mj. pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108). Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku soud může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno.

245. Z výše uvedených citací zákonných ustanovení, jimiž se řídí zařazení obviněných do jednotlivých typů věznic, vyplývá, že v případě pachatelů trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny je základním předpokladem jejich zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Byť zákon umožňuje podle třetího odstavce téhož ustanovení zařadit obviněného do mírnějšího typu věznice, jedná se o fakultativní postup, který je zcela v dispozici soudu rozhodujícího o trestu. Využití uvedeného ustanovení soudem prvního stupně z podnětu nezištného zásahu obviněných při záchraně života znalce, který utrpěl v soudní síni zdravotní indispozici, je nanejvýš opodstatněné. Na druhou stranu v případě obviněných Gramanových neshledal pro uvedený postup žádný důvod. Skutečnost, že soud prvního stupně moderačního ustanovení ve prospěch obviněné T. a obviněného Klímy využil, zatímco v případě obviněných Gramanových nikoli, však není nikterak postupem k jejich tíži z důvodu, že se nezúčastnili soudního jednání.

246. Z dosud uvedeného je zřejmé, že námitka těchto obviněných vůči zařazení do příslušného typu věznice není podřaditelná pod dovolací důvod podle písm. i) a současně nesvědčí ani o vadě výroku ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle písm. h), tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

247. Pokud jde o námitku obviněné T., s tou se již dovolací soud vypořádal výše v souvislosti s její námitkou o nesprávném právním posouzení skutku. Za situace, kdy i ohledně této obviněné byl učiněn závěr, že je pachatelem trestného čin spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129), nastal důvod k aplikaci § 108 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku toho nelze učinit závěr, že jí trest byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v této alternativě proto u obviněné T. nedošlo.

248. Závěrem lze k uvedeným námitkám obviněných dodat, že ohledně napadených výroků o trestech nebylo shledáno ani porušení práva na spravedlivých proces vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. IV./5. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům 249. Obvinění Mikulka, Klíma, T., Gramanovi a společnost TENA OIL namítli, že byli uznáni vinnými trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, aniž by na tuto skutečnost byli upozorněni ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř., resp. § 225 odst. 2 tr. ř. V důsledku toho jim měl být také uložen nezákonný trest. Jakkoli by se mohlo jevit, že tuto námitku je namístě řešit jako výhradu vůči právnímu posouzení skutku, její podstata spočívá v tvrzení o nezákonném procesním postupu soudu prvního stupně, který měl mít negativní vliv na výkon obhajovacích práv obviněných. Dovolacím soudem je proto řešena z toho hlediska, tj. zda tvrzená vada nevedla k důsledkům projevujícím se v porušení spravedlivosti procesu, tj. s přihlédnutím k závazkům plynoucím z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro náležité vyložení závěrů, k nimž Nejvyšší soud stran této otázky dospěl, se jeví vhodné připomenout, co plyne z obsahu spisu, resp. i toho, co již bylo zmíněno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí.

250. Obžaloba sp. zn. 1 KVZ 146/2018 byla státní zástupkyní městského státního zastupitelství na obviněné podána pro · zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, · zločin účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; · zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 4. 2018, · spáchané organizovanou zločineckou skupinou podle § 129 tr. zákoníku.

251. Pro úplnost nutno dodat, že právní věta obžaloby zněla: jako členové organizované zločinecké skupiny s více trestně odpovědnými osobami s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, společným jednáním více osob, · jednak zkrátili daň nejméně se dvěma osobami ve velkém rozsahu, · jednak účastnili se činnosti organizované zločinecké skupiny, · jednak zastírali původ, aby bylo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, čin spáchali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, čin spáchali ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu a činem získali pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu.

252. Soud prvního stupně rozsudkem uznal vinnými obviněné S. T., Tomáše Teniaka, Ing. Daniela Mikulku, MBA, Tomáše Klímu, Z. U., B. G. a Mgr. Martina Gramana · jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, · jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, · jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; a obviněné společnosti BEZ H2O, TENA OIL, Speedgo s.r.o., zetakos, s.r.o., FrMall Grade s.r.o. a ARLO s.r.o. · jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, · zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

253. Ve světle citovaných skutečností je tedy nutno posoudit námitku obviněných, že byli odsouzeni též podle § 107 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přestože obžaloba uvedenou kvalifikaci neobsahovala.

254. Evropská úmluva o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) ve svém čl. 6 odst. 3 vymezuje minimální obhajovací práva obviněného. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Kamasinski proti Rakousku (rozsudek ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82) upozornil, že sdělení obvinění musí být věnována zvláštní pozornost. Obžaloba hraje v trestním řízení klíčovou roli, neboť formálně písemně informuje obviněného o skutkové a právní podstatě obvinění proti němu. Čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy podle ESLP obviněnému zaručuje nejen právo být informován o důvodech obvinění, ale také o právní povaze trestného činu (viz rozsudek velkého senátu ze dne 25. 3. 1999, Pélissier a Sassi proti Francii, č. 25444/94). Dále uvedl, že v trestních věcech je poskytnutí úplných a podrobných informací o obviněních a právním posouzení, ke kterému může soud dospět, základním předpokladem pro zajištění spravedlivosti procesu. Čl. 6 odst. 3 písm. a) neukládá konkrétní formu, jímž má být obviněný informován. Je však třeba brát v úvahu, že písm. a) a b) předmětného ustanovení jsou provázána, právo obviněného být informován o povaze a důvodech obvinění proto musí být zvažováno ve světle práva na obhajobu (viz rozsudek ze dne 1. 3. 2001, Dallos proti Maďarsku, č. 29082/95). V poslední citované věci proto ESLP neshledal porušení čl. 6 Úmluvy, přestože obviněný nebyl informován o možnosti změny právní kvalifikace, neboť nadřízený soud provedl kompletní přezkum jeho případu a obviněný měl možnost předložit svoji obhajobu k nové právní kvalifikaci. Uvedené posouzení je v souladu s principem praktického a účinného výkonu práv garantovaných Úmluvou, podle něhož je Úmluva navržena tak, aby garantovala práva, která nejsou teoretická či iluzorní, ale práva, která jsou praktická a účinná [ve vztahu k čl. 6 odst. 3 písm. a), b) viz např. rozsudek ze dne 20. 4. 2006, I. H. a další proti Rakousku, č. 42780/98, bod 38; rozsudek ze dne 17. 7. 2001, Sadak a další proti Turecku, č. 29900/96 a další, bod 57; nebo rozsudek velkého senátu ze dne 13. 9. 2016, Ibrahim a další proti Spojenému království, č. 50541/08 a další, bod 272].

255. Podle Ústavního soudu je účelem zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku, které spolu s ostatními zásadami zajišťují spravedlivost trestního řízení, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet, předtím, než soud dospěje k závěru o jeho vině, tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně. Pokud tedy před vynesením pravomocného rozhodnutí dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že obžalovaného je třeba upozornit na možnost odchylného (nikoli jen přísnějšího) právního posouzení skutku i v dalších případech, pokud je nutné, aby tím bylo zachováno jeho právo na obhajobu a aby obviněný nebyl vystaven tzv. překvapivému rozhodnutí (viz např. nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03).

256. Ve světle uvedeného, jakož i principu celkové spravedlivosti řízení (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 16. 11. 2010, Taxquet proti Belgii, č. 926/05, bod 84), je třeba posoudit námitku obviněných.

257. Podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku [p]achatelem trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129) je ten, kdo spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, nebo ten, kdo takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny anebo v úmyslu organizované zločinecké skupině napomáhat. Předmětné ustanovení představuje definici pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. „Jde o různé formy účasti, jimiž se má vyjádřit jakýkoli aktivní způsob participování pachatele na realizaci poslání organizované zločinecké skupiny“ [viz Púry, František. § 107 (Pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1610, marg. č. 2.]. Nejedná se proto o samostatnou skutkovou podstatu.

258. Z právní věty obžaloby podané státní zástupkyní, resp. její úvodní věty, jednoznačně vyplývá, že obvinění se dále jmenovaných trestných činů dopustili „jako členové organizované zločinecké skupiny“, což ve výčtu zákonných ustanovení formulovala tak, že trestné činy byly spáchány organizovanou zločineckou skupinou podle § 129 tr. zákoníku. Ze vzájemného srovnání formulace v obžalobě a znění § 107 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že byť obžaloba neobsahuje výslovné označení zákonného ustanovení § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jednoznačně obsahuje jeho slovní vyjádření. Nelze pominout, že se jedná o vadu, neboť obžaloba musí v části právního posouzení obsahovat jak slovní vyjádření, tak označení příslušného zákonného ustanovení. Zároveň je však třeba z pohledu práva na spravedlivý proces, resp. jeho složku týkající se obhajovacích práv obviněného, posoudit, zda uvedená vada mohla představovat zásah do uvedeného práva.

259. Účelem upozornění na změnu právní kvalifikace podle § 225 odst. 2 tr. ř., resp. § 190 odst. 2 tr. ř., je umožnit obviněnému dostatečný čas na přípravu, příp. změnu, obhajoby ve vztahu ke skutkovému a právnímu posouzení, ke kterému by soud mohl dospět. Byť je u upozornění vyžadováno výslovné označení odchylné kvalifikace, nelze pominout, že pro upozornění nejsou zákonem stanoveny žádné náležitosti a provádí se neformálním přípisem. Pro účinný výkon práva na obhajobu je proto podstatné samotné informování o změně právní kvalifikace, jakož i dostatečný čas pro přípravu obhajoby. V projednávané věci nejenže byla obhajoba s obsahem a důvody obvinění (včetně výslovného označení trestných činů spáchaných obviněnými jako členy organizované zločinecké skupiny) seznámena v rámci podané obžaloby, ale nadto bylo právní posouzení shodně formulováno též v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných. Byli tudíž o svém obvinění ze spáchání jednotlivých činů jako členy organizované zločinecké skupiny informováni od zahájení trestního stíhání. Přestože formálně v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě absentovalo označení této formy účasti obviněných, z formulace právního posouzení, jakož i citace § 129 tr. zákoníku vyplývalo, že jejich jednání bude posouzeno také podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze pominout ani skutečnost, že v projednávané věci byl dán důvod nutné obhajoby, a obvinění tudíž byli již v přípravném řízení zastoupeni obhájci, kteří svojí odbornou kvalifikací obviněným garantují mj. porozumění skutkové a právní podstatě obvinění. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani výše trestů navrhovaných státní zástupkyní v obžalobě (ve výměře v rámci trestní sazby nezvýšené podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku). Lze tudíž uzavřít, že právo obviněných na účinný a praktický výkon obhajoby nebylo porušeno.

260. Obvinění Gramanovi namítli, že při jednání soudu prvního stupně nebyli podle § 215 odst. 4 tr. ř. dostatečně upozorněni, že mohou činit návrhy na doplnění dokazování, a namísto toho bylo dokazování prohlášeno za skončené. Je zcela zřejmé, že uvedená námitka obviněných se pohybuje mimo mantinely zákonných důvodů pro podání dovolání, neboť nejenže má procesní povahu, ale směřuje do takových nuancí samotného procesu, že i kdyby uvedená situace skutečně nastala (což není případ projednávané věci), nelze ani uvažovat o dostatečné závažnosti uvedené vady pro narušení práva obviněných na spravedlivý proces. I v případě předmětné námitky dovolatelů proto nezbývá dovolacímu soudu než připomenout, že z judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17) plyne, že ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej nesprávný postup zkrátil na možnosti uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.

261. Nehledě na uvedené, je možno konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2023 vyplývá, že po skončení výslechu znalce předsedkyně senátu provedla listinné důkazy podle § 213 odst. 1 tr. ř., na což navázali obhájci svými důkazními návrhy. Poslechem záznamu uvedeného hlavního líčení bylo zjištěno, že navrhování důkazů bylo obhájci iniciováno natolik překotně, že předsedkyni senátu téměř nedovolili dokončit provádění listinných důkazů. Následoval přednes JUDr. Vaňka a návrhy JUDr. Wagnerové a Mgr. Jilga, po nichž se předsedkyně senátu procesních stran zeptala, zda má ještě „někdo něco“. Nejenže tak bylo zřejmé, že předsedkyně senátu tím vyzývala strany k předložení dalších návrhů, ale samotní obhájci vzhledem ke své profesní kvalifikaci jistě věděli, v jakém stadiu se hlavní líčení, resp. celé řízení před soudem prvního stupně, nachází. Nadto nelze pominout, že s ohledem na dlouhou dobu, po niž byla hlavní líčení před soudem prvního stupně vedena, měly strany dostatek času pro vznesení svých důkazních návrhů, k čemuž byli předsedkyní senátu také opakovaně vyzýváni. Je tedy zřejmé, že i kdyby skutečně dovolateli namítaná vada nastala, nemohla by s ohledem na jejich rozsáhlé a četné možnosti navrhnout doplnění dokazování nijak ovlivnit jejich výkon práva na obhajobu a v důsledku toho představovat zásah do jejich práva na spravedlivý proces.

262. Titíž obvinění (Gramanovi) dále namítli, že nebyl vyslechnut svědek F. R. Studiem spisu bylo zjištěno, že výslech jmenovaného svědka byl navržen v obžalobě státním zastupitelstvím a soud prvního stupně se opakovaně pokusil svědka předvolat k hlavnímu líčení. Svědek se několikrát omluvil s odkazem na své zdravotní obtíže, přičemž následně předsedkyně senátu navrhla jeho výslech na dálku prostřednictvím počítače. Následně se však stal svědek pro soud nekontaktní. Dále bylo zjištěno, že obvinění Gramanovi nenavrhli provedení důkazu výslechem uvedeného svědka. Uvedený návrh nevznesli během hlavních líčení, v odvolání pouze uvedli, že výslech nebyl proveden, a nenavrhli jej ani ve veřejném zasedání. Protože obvinění žádný návrh na výslech uvedeného svědka neučinili, nelze jejich námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť její vymezení vyžaduje, aby nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

263. Vzhledem k tomu postačuje k uvedené námitce obviněných připomenout následující. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Z vyjádření soudu prvního stupně po skončení dokazování, jakož i odůvodnění poskytnutého v jeho rozsudku jednoznačně vyplývá, že důkazní situaci považoval za dostatečnou pro své rozhodnutí. S ohledem na skutečně rozsáhlé dokazování, které v projednávané věci soud prvního stupně provedl, se jeho závěr jeví nanejvýš opodstatněný. IV./6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

264. Někteří z obviněných (Teniak, Mikulka, Gramanové a společnost TENA OIL) označili též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K jeho naplnění však nedošlo. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněných napadené rozsudky Městského soudu v Praze přezkoumal a o jeho řádných opravných prostředcích rozhodl způsobem upraveným v § 256 tr. ř., nemohla být naplněna jeho první varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí].

265. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení vrchního soudu předcházející, a tedy i rozsudek městského soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./7. K otázce porušení základních práv obviněných 266. Obvinění vznesli též námitky stran porušení jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces. V této souvislosti Nejvyšší soud předně připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

267. Obvinění (explicitně obvinění Gramanovi a Teniak, implicitně však i ti zbývající) namítli, že provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich neprospěch, případně z možných výkladů zvolil nikoli ten svědčící v jejich prospěch, ale ten usvědčující. V souladu s výše uvedeným se však nejedná o porušení pravidla presumpce neviny, ani jej zastřešujícího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž ve své judikatuře jednoznačně uvádí, že „v našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. [...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ,v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá“ (viz usnesení ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02). Jak vyplývá z výkladu k námitkám obviněných výše, soud prvního stupně nejen provedl rozsáhlé a vyčerpávající dokazování, ale zevrubně se též věnoval hodnocení provedených důkazů ve svém rozhodnutí, kde dostatečně a podrobně vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým jednotlivým zjištěním. Z jeho odůvodnění pak jednoznačně vyplývá, že nepřetrvávaly pochybnosti, v jejichž důsledku by se měl přiklonit k verzi svědčící ve prospěch obviněných, neboť ta byla naopak podle jeho vysvětlení spolehlivě vyvrácena.

268. Pokud jde dále o námitku dovolatelů, že se odvolací soud nevypořádal, resp. nevypořádal dostatečně, se všemi jejich námitkami, lze uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Podle Ústavního soudu není v rozporu s uvedenou povinností, jestliže odvolací soud na některé odvolací námitky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (viz např. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Toto stanovisko zastává i ESLP, podle něhož se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz rozsudek ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59–60). Ve svých dalších rozhodnutích dodává, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82).

269. Požadavkům na odůvodnění rozhodnutí kladených judikaturou Ústavního soudu i ESLP nepochybně usnesení odvolacího soudu v projednávané věci vyhovělo. Z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že reagoval na všechny zásadní námitky obviněných, které by mohly ovlivnit výsledek řízení či se týkají otázek zásadních pro rozhodnutí ve věci. Nezbývá než zopakovat, že vadu rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá samotná skutečnost, že způsob, jakým se odvolací soud s námitkami obviněných vypořádal, neodpovídá jejich představám. Nelze proto v tomto směru shledat pochybení na straně odvolacího soudu, potažmo ani zásah do práva obviněných na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí

270. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že námitky odpovídající jim zvoleným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), i), m) tr. ř. nebyly shledány důvodnými. Nebylo zjištěno ani porušení jejich základních práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání všech obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

271. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.

272. Někteří z obviněných navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Je však třeba uvést, že se mohlo jednat toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k nim III. Přípustnost dovolání IV. Posouzení důvodnosti dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./2.A K první alternativě IV./2.B K druhé alternativě IV./2.C K třetí alternativě IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV./3.A K první alternativě IV./3.B K druhé alternativě IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. IV./5. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům IV./6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./7. K otázce porušení základních práv obviněných V. Způsob rozhodnutí Poučení: