6 Tz 48/2025-1072

Rubrum

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2026 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného R. H. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 4 T 97/2018-943, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, č. j. 4 To 152/2019-978, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění

I. Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 4 T 97/2018-943, byl obviněný R. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že „v blíže nezjištěné dny v době od 3. 12. 2016 (od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) do května roku 2017 v Brně na ulici XY XY z pozice osoby, která bez právního důvodu, avšak s ohledem na vytvořené zástavní právo smluvní na částku 25 201 467,46 Kč na pozemek-XY v katastrálním území XY XY, Brno, list vlastnictví XY, jehož součástí je stavba XY, č. p. XY, řídí chod bytového domu aopakovaně vypínal či na jeho pokyn byl vypínán přívod elektrického proudu nájemníkům bytových buněk č. XY, č. XY, č. XY bytového domu Brno, XY XY, a to: • v případě bytu č. XY, XY a XY z důvodu neuhrazení požadovaných mimořádných finančních záloh na velkou spotřebu elektrické energie, kterou vypočítával na základě denních vyúčtování, kdy pokud denní spotřeba bytové jednotky byla v rozmezí 2-5 kWh chtěl navíc 500Kč a při spotřebě nad 5 kWh chtěl navíc 1000 Kč, kdy tyto platby měly pokrýt tuto zvýšenou spotřebu, kdy uhrazením těchto dodatečných záloh, bez předložení jakéhokoli vyúčtování, podmiňoval další přívod elektrické energie do bytové jednotky, ačkoli řádný nájem za užívání bytu spojený s předepsanými zálohami za energie již byl uhrazen, načež pozaplacení požadované mimořádné platby elektrickou energii opět nájemcům bytových jednotek zpřístupnil, kdy tyto platby se nikde neevidovaly a nebyly nikomu zpětně nikdy vyúčtovány, • v případě bytu č. XY ve dvou případech kvůli neshodám, • v případě bytu č. XY na konci února roku 2017 po dobu jednoto týdne kvůli neshodám – zastání se spolubydlících v domě, čímž bránil minimálně • Š. H., narozené dne XY, a I. I. H., narozenému dne XY, v řádném užívání pronajaté bytové jednotky č. XY, • K. H., narozené dne XY, v řádném užívání pronajaté bytové jednotky č. XY, • Z. H., narozené dne XY, a V. H., narozenému dne XY, v řádném užívání pronajaté bytové jednotky č. XY“.

2. Obviněnému byl za tento přečin uložen podle § 208 odst. 1, § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. H., L. F. a V. H. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, který je zaměřil proti všem výrokům rozsudku, a poškozená Z. H., která je zaměřila proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2019, č. j. 4 To 152/2019-978, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

4. Proti označeným rozhodnutím podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“ nebo „stěžovatelka“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) v neprospěch obviněného.

5. Ve svém rozsáhlém mimořádném opravném prostředku členěném do částí „Napadená rozhodnutí“ (body 1. až 6.), „Právní posouzení“ (body 7. až 33.), „Obecně k důvodům pro podání stížnosti pro porušení zákona“ (body 35. až 37.), „Vady dokazování“ (body 38. až 53.), „Hmotněprávní posouzení skutku“ (body 54. až 60.), „Jednočinný souběh trestných činů s ohledem na charakter mimořádných plateb na zálohách za vysokou spotřebu energie“ (bod 61.), „Jednočinný souběh trestného činu útisku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru“ (body 62. až 69.), „Jednočinný souběh trestného činu podvodu a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru“ (bod 70. a násl.), a dalších, v nichž se věnuje problematice nekalých obchodních praktik (body 74. až 79.), zásadě subsidiarity trestní represe (body 80. až 84.), nepřiměřenosti trestu (body 87. až 92.), maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (body 93. až 95.), či předběžného přezkoumání obžaloby samosoudcem (body 96. až 98.) stěžovatelka (ve stručnosti uvedeno) napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, § 125 odst. 1, § 220 odst. 3 a § 314c tr. ř.

6. Po rekapitulaci (údajně) dotčené právní úpravy stěžovatelka nastiňuje kontext celé věci spočívající podle jejího názoru v nekalých praktikách obviněného zneužívajícího znevýhodněné osoby v bytové a sociální nouzi k vlastnímu obohacení prostřednictvím vymáhání neoprávněných plateb za elektrickou energii. Z hlediska vytýkaných vad dokazování namítá, že se soudy nezabývaly jednáním obviněného v celé jeho šíři, jež podle jejího názoru vyplývá z předmětného spisu. Z hlediska hmotněprávního posouzení dovozuje, že soudy nevyčerpaly právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného, přičemž má za to, že ten se dopustil nejméně též útisku podle § 177 tr. zákoníku, přičemž jednočinný souběh tohoto trestného činu a přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, vyloučen není. Zároveň však má za to, že nebyla vyloučena možnost právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu, k čemuž akcentuje, že toto jednání představovalo nekalé obchodní praktiky.

7. Ve vztahu k výroku o trestu ministryně spravedlnosti rekapituluje obecná zákonná hlediska pro určení druhu trestu a jeho výměry, akcentuje předchozí odsouzení obviněného a dospívá k závěru, že „lze důvodně předpokládat, že by v případě řádného zjištění skutkového stavu nalézací soud s vysokou pravděpodobností nepřistoupil k uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody“, který by byl „s ohledem na výši možné způsobené škody“ ukládán podle kvalifikovaných skutkových podstat „až dle § 209 odst. 2 a 3 trestního zákoníku“. K tomu dále připojuje argumentaci, že obviněný svým jednáním porušil zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech uložený mu za jeho předcházející trestnou činnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 17/2006. Závěrem soudu prvního stupně vytýká, že opomenul svou povinnost přezkoumat podanou obžalobu ve smyslu § 314c tr. ř., přičemž měl rozhodnout o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

8. Následně stěžovatelka svou argumentaci shrnuje (část „Závěr“ – body 99. až 102.), přičemž má za to, že takto podaná stížnost pro porušení zákona, jakkoli může vyústit jen v tzv. akademický výrok, by mohla mít i „zásadní judikaturní význam ve vztahu k problematice sociálního bydlení v obdobných skutkových a právních kontextech majících trestněprávní rovinu“.

9. Vzhledem k argumentaci ve stížnosti pro porušení zákona obsažené ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 4 T 97/2018-943, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, č. j. 4 To 152/2019-978, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, § 125 odst. 1 tr. ř., § 220 odst. 3 tr. ř. a § 314c tr. ř.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k označené stížnosti pro porušení zákona zrekapituloval argumentaci ministryně spravedlnosti, načež uvedl, že se s ní neztotožňuje.

11. Podle jeho názoru jakýkoli potenciální judikaturní přínos nemůže nahradit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Stížnost pro porušení zákona je v rozsahu uplatněné argumentace proti výrokům o vině a o trestu nepřípustná podle § 266 odst. 4 tr. ř. Ve vztahu k výroku o trestu ji lze považovat za nepřípustnou též z hlediska § 266 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o učiněné výroky podle § 229 odst. 1 tr. ř., bylo by sice možno teoreticky uvažovat o přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ohledně nároků poškozené Z. H., avšak v tomto ohledu stížnost pro porušení zákona žádnou argumentaci neobsahuje.

12. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadli řádným opravným prostředkem pouze obviněný a poškozená Z. H. V důsledku toho byl ve vztahu k výroku o vině a o trestu (a ve vztahu k adhezním výrokům ohledně ostatních poškozených) odvolací soud limitován zákazem reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. a nemohl tak napadený rozsudek změnit ani ve stěžovatelkou rozporovaném právním posouzení, ani ve výroku o trestu. Za tohoto stavu je nutno aplikovat obecné ustanovení o přípustnosti stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 4 tr. ř., podle něhož nelze tento mimořádný opravný prostředek v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s (mj.) § 259 odst. 4 tr. ř.

13. Smyslem této právní úpravy přitom je zamezit tomu, aby stát (zde v osobě ministra spravedlnosti) fakticky „přeskočil“ odvolací instanci v těch případech, v nichž v řízení před soudy nižších stupňů tentýž stát (prostřednictvím státního zastupitelství) (například) opomněl uplatnit argumentaci směřující k přísnějšímu právnímu posouzení. Obsah § 266 odst. 4 tr. ř. přitom neupravuje případné procesní důsledky takto nastalé procesní konstelace, ale jde výslovně o právní úpravu vlastní přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku a limine. Z toho podle názoru státního zástupce nutně vyplývá, že na toto ustanovení nemá vliv ani změna právní úpravy spočívající v tom, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, již (s účinností od 1. 1. 2002) není možno na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného přikročit ke zrušení či změně napadeného rozhodnutí a je možno o ní rozhodnout pouze tzv. akademickým výrokem.

14. Lze ovšem doplnit, že i sám akademický výrok rozsudku Nejvyššího soudu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného může mít zprostředkovaný vliv na právní sféru takového obviněného, popřípadě dalších. Sama možnost či nemožnost zrušení či změny napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného na podkladě takto podané stížnosti pro porušení zákona zde proto nemůže být rozhodným kritériem pro uplatnění omezení přípustnosti takové stížnosti pro porušení zákona podle citovaného ustanovení. Konečně lze odkázat i na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 4 Tz 35/2025, jímž byla na pozadí obdobné procesní situace jako nepřípustná zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná proti odsuzujícímu rozhodnutí, v němž se stěžovatelka domáhala přísnějšího právního posouzení a závěru o nepřiměřeně mírném potrestání obviněné ve vztahu k rozsudku, jenž byl napaden odvoláním pouze obviněné a byl zde tak rovněž nastolen zákaz reformationis in peius obdobně jako ve věci nyní předkládané.

15. Tento závěr je pak podle státního zástupce nutno na podkladě argumentu a minori ad maius vztáhnout na stěžovatelkou formulované stanovisko, že pochybení soudu prvního stupně spočívalo již v tom, že nerozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření za účelem dalšího objasnění naplnění znaků případných dalších v úvahu připadajících právních kvalifikací. Pokud je totiž ve smyslu § 266 odst. 4 tr. ř. stížnost pro porušení zákona nepřípustná již proto, aby nemohlo dojít k vyslovení právního závěru nepříznivého pro obviněného (byť akademickým výrokem) ve vztahu k přijaté právní kvalifikaci a k výroku o trestu, tím spíše lze takovou nepřípustnost shledat ve vztahu k závěru, že by Nejvyšší soud měl konstatovat porušení zákona ve prospěch obviněného tím, že věc měla být postupem podle § 314c tr. ř. [zde měla stěžovatelka zjevně na mysli konkrétně § 314c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.] vrácena k došetření státnímu zástupci z důvodu, aby byla případně objasněna případná další trestná činnost obviněného.

16. Bez ohledu na právě vyslovený závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona proti výroku o vině a o trestu z hlediska § 266 odst. 4 tr. ř., má státní zástupce za to, že ve věci není naplněno ani kritérium přípustnosti stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu podle § 266 odst. 2 tr. ř. Naplnění této podmínky ostatně stěžovatelka ani nijak relevantně nezdůvodňuje. Za takové odůvodnění přípustnosti totiž nelze považovat prostou citaci tohoto ustanovení v bodu 92. odůvodnění stížnosti pro porušení zákona s poněkud tautologickým konstatováním, že trest je nepřiměřeně mírný, a proto je uložen ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ostatně stěžovatelka ani nerozlišuje, že 1) zřejmý nepoměr k povaze a závažnosti trestného činu, 2) zřejmý nepoměr k poměrům pachatele a 3) zřejmý rozpor s účelem trestu jsou tři odlišné a na sobě relativně nezávislé kategorie. Stěžovatelkou deklarovaná nepřiměřená mírnost trestu přitom sama o sobě neodpovídá ani jedné z uvedených kategorií, jde o samostatné (mírnější) kritérium rozhodné pro zásah do výroku o trestu v odvolacím řízení podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.

17. K tomu lze konstatovat, že obviněný byl pravomocně uznán vinným pro přečin s relativně nízkou trestní sazbou až na dvě léta odnětí svobody. Pakliže za takový trestný čin byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin (což by ve smyslu § 65 odst. 3 tr. zákoníku v případě nevykonání tohoto druhu trestu představovalo 600 dní trestu odnětí svobody), nelze ani dovodit, že by se jednalo o trest nepřiměřeně mírný. Stěžovatelka zde tvrzenou mírnost trestu zjevně dovozuje až v relaci k jí prosazovanému právnímu posouzení, nikoli k právnímu posouzení, jež ve věci přijaly soudy obou stupňů. To je však úvaha pouze hypotetická a vymykající se dosahu § 266 odst. 2 tr. ř.

18. Vzhledem k nastíněnému závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k výroku o vině nepovažuje státní zástupce za potřebné a ani za vhodné se podrobněji vyjadřovat ke stěžovatelkou předneseným argumentům, byť by i s některými mohl ve zcela teoretické rovině souhlasit. Nicméně nelze přehlédnout, že část poněkud eklektických námitek stěžovatelky dokonce zřetelně vykračuje z rámce předmětu předkládané věci, jímž je skutek obviněného vymezený usnesením o zahájení trestního stíhání a následně podanou obžalobou. Pakliže stěžovatelka při přezkumu věci ve spisovém materiálu objevila indicie o možném spáchání další trestné činnosti, blíže se již nezabývala tím, zda by se i ve vztahu k dalším případným v úvahu připadajícím právním kvalifikacím nadále vůbec jednalo o tentýž skutek. Podání stěžovatelky tak lze ve vztahu k další případné trestné činnosti obviněného považovat spíše za oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání (další) trestné činnosti ve smyslu § 158 tr. ř., popřípadě též za podnět k výkonu dohledu nad činností státního zastupitelství jakožto právní prostředek k nápravě nedostatků v činnosti státního zastupitelství podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

19. Podanou stížnost pro porušení zákona by bylo možno – ovšem pouze hypoteticky – považovat za přípustnou jen v tom dílčím rozsahu, v jakém soudy rozhodovaly ohledně nároku poškozené Z. H. na náhradu nemajetkové újmy (soudy nepřesně referovaly o nároku na náhradu škody). Výrok z rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. Z. H. odkázána se svým nárokem na peněžitou náhradu nemajetkové újmy na jejích přirozených právech ve výši 10 000 Kč, resp. v jemu korespondujícím rozsahu též usnesení odvolacího krajského soudu, totiž není „kontaminován“ aplikací zákazu reformationis in peius ve výše uvedeném smyslu, neboť proti němu podala odvolání právě tato poškozená. Nicméně specificky ve vztahu k tomuto adheznímu výroku neobsahuje stížnost pro porušení zákona žádnou konkrétní námitku, nedomáhá se ani vyslovení jakéhokoli ustanovení hmotného či procesního práva, jež by se k tomuto výroku vázalo. Státní zástupce přitom není oprávněn za stěžovatelku její argumentaci jakkoli domýšlet.

20. Absence jakékoli argumentace ve vztahu k uvedenému výroku podle názoru státního zástupce způsobuje, že stížnost pro porušení zákona nelze považovat za přípustnou jako celek, neboť námitky stěžovatelky se soustředí výlučně na oblast, v níž přípustná není. K tomu je třeba připomenout, že podle § 267 odst. 3 tr. ř. je Nejvyšší soud oprávněn a povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž je stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Přitom se zde nejedná zjevně ani o situaci uvedenou ve větě druhé tohoto ustanovení. Takto koncipovaná stížnost pro porušení zákona tedy není způsobilá vůbec založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ani ve vztahu k uvedenému adheznímu výroku.

21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž může přistoupit podle § 274 odst. 2 tr. ř., stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.).

22. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michaela Bartončíka (dále „vyjádření obviněného“). Předně uvedl, že z formulace stížnosti se jeví, že byla podána proti rozsudku Městského soudu v Brně, tedy rozhodnutí, proti kterému to není přípustné. Napadeným rozhodnutím musí být to, jímž byla konstituována právní moc. Napadeným rozhodnutím tudíž musí být usnesení Krajského soudu v Brně, i když jsou námitky adresovány rozsudku soudu prvního stupně. Ten pak bude přezkoumáván jako součást řízení, které napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházelo. Namítá proto nepřípustnost stížnosti již z toho důvodu, že byla podána proti prvostupňovému rozsudku.

23. Dále uvedl, že stížnost není přípustná ani podle § 266 odst. 4 tr. ř. Z něj vyplývá, že rozhodoval-li odvolací soud v souladu se zákazem reformace in peius, nelze jeho rozhodnutí napadat stížností pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Odvolací soud rozhodoval o jeho odvolání a odvolání poškozené, které sice bylo podáno v jeho neprospěch, avšak z podstaty věci výlučně proti výroku o náhradě škody. Za tohoto stavu nemohl Krajský soud v Brně za žádných okolností a z žádných důvodů změnit výrok o vině a trestu v jeho neprospěch. Bránil tomu § 259 odst. 4 tr. ř., podle něhož může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Státní zástupce však odvolání nepodal, a je proto vyloučeno, aby rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo napadáno stížností pro porušení zákona podanou v jeho neprospěch. Krom toho v jeho odvolacích námitkách neměl odvolací soud žádný podklad k vytknutí vad vyznívajících v jeho neprospěch. Pokud by stížnost měla být interpretována tak, že odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí nekonstatoval vady namítané stížností pro porušení zákona, znamenalo by to, že stížnost pro porušení zákona byla podána jen proti odůvodnění.

24. Zdůraznil, že i pro případ, kdy se Nejvyšší soud omezí jen na to, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. vysloví porušení zákona, je základní podmínkou takového rozhodnutí přípustnost stížnosti pro porušení zákona. Není-li stížnost pro porušení zákona přípustná, musí ji Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnout. Stížnost pro porušení zákona v podobě, v níž byla podána, by byla přípustná jedině za předpokladu, že by státní zástupce napadl rozsudek Městského soudu v Brně odvoláním podaným v jeho neprospěch. Tato podmínka přípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona chybí. Návazně na to namítl, že podaná stížnost pro porušení zákona není vůbec přípustná ve smyslu § 266 odst. 4 tr. ř., a proto o ní nemůže Nejvyšší soud věcně rozhodnout.

25. Vzhledem k nepřípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona není na místě, aby se Nejvyšší soud zabýval její věcnou důvodností. K věcným důvodům stížnosti pro porušení zákona se proto nevyjádřil. Konstatoval pouze, že nesouhlasí a ohrazuje se proti věcným námitkám uplatněným ministryní spravedlnosti proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti usnesení odvolacího soudu, jímž zamítl podaná odvolání.

26. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud projednávanou stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti v jeho neprospěch zamítl ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou, popř. aby ji ve smyslu § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona

27. Ještě předtím, než by vůbec mohl přistoupit k věcnému posouzení důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona, se Nejvyšší soud musel zabýval otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná. Jakkoli ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. zmiňuje, že [p]roti pravomocnému rozhodnutí soudu …, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno napodkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, není toto jeho oprávnění bezbřehé. Zákon totiž stanoví limity tohoto oprávnění, resp. upravuje případy, kdy podání tohoto mimořádného opravného prostředku není možné. Pomine-li se případ upravený v § 266 odst. 1 větě druhé tr. ř., neboť se posuzované věci netýká, v souladu s tím, co odeznělo ve vyjádření státního zástupce, je na tomto místě žádoucí připomenout jednak to, že · proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.), a jednak to, že · stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b) (§ 266 odst. 4).

28. Ve shodě s tím, co uvedl státní zástupce a co plyne i z vyjádření obviněného, musí Nejvyšší soud konstatovat, že otázkou splnění podmínek přípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona se její text blíže nezabývá, resp. že nevyvozuje odpovídající právní závěr stran této otázky, byť v části „Napadená rozhodnutí“ vcelku podrobně a spisu odpovídajícím způsobem líčí nejen výsledek řízení před oběma soudy nižších stupňů, nýbrž i správně popisuje, kdo z oprávněných osob a z jakých důvodů podal řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. Lze tudíž zopakovat to, co odeznělo též i ve vlastní stížnosti a co akcentovali ve svém vyjádření státní zástupce a obviněný, tedy že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o vině a trestu napaden toliko odvoláním podaným ve prospěch obviněného (jeho vlastním odvoláním), a že toliko výrok o náhradě škody (o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních) byl napaden řádným opravným prostředkem podaným v jeho neprospěch, a to jen poškozenou Z. H. (a jen ohledně výroku jí se týkajícího, nikoli rovněž dalších poškozených).

29. Stížnost pro porušení zákona vytýká napadeným rozhodnutím nesprávný závěr stran právní kvalifikace skutku (podle stěžovatelky při řádném postupu a zaměření se na další související okolnosti měl být tento posouzen v podobě sbíhajících se kvalifikací v podobě možností nastíněných v jejím mimořádném opravném prostředku), potažmo pak nepřiměřenou mírnost uloženého trestu, a to ve vazbě na to, že v úvahu přicházelo uložení úhrnného trestu, např. v sazbě odpovídající příslušnému stěžovatelkou zmiňovanému sbíhajícímu se majetkovému trestnému činu (podvodu). Jak již upozornili státní zástupce i obviněný, stěžovatelka nebere na zřetel to, že v řízení vedeném před soudy nižších stupňů, resp. v řízení před soudem odvolacím nemohlo být výsledku, který jako možný předestírá, dosaženo, a to v důsledku absence odvolání státního zástupce, které by bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o vině (event. i trestu), a z toho plynoucího zákazu změny odvoláními obviněného a poškozené napadeného rozsudku ve výrocích o vině a trestu v neprospěch obviněného. I pokud by odvolací soud byl veden úvahami předloženými stěžovatelkou, nemohl by v důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius změnit rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu napadený pouze odvoláním obviněného do podoby odrážející představu ministryně spravedlnosti, tj. v jeho neprospěch. Ke změně napadeného rozsudku v neprospěch obviněného totiž odvolací soud může přistoupit jen napodkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného (§ 259 odst. 4 tr. ř.). Odvolací soud rozsudek odpovídající představám ministryně spravedlnosti vydat nemohl pro absenci této podmínky, k vrácení věci soudu prvního stupně rovněž nebyl důvod, neboť i kdyby se doplněním dokazování (jehož nedostatečnost stěžovatelka namítala) objasnily skutečnosti svědčící pro širší právní posouzení žalovaného skutku (o další sbíhající se trestný čin), nemohl by uvedený soud (prvního stupně) takto rozhodnout, neboť i ve vztahu k němu by se uplatňoval zmíněný zákaz změny k horšímu (§ 264 odst. 2 tr. ř.). Zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně by odporovalo zákonu a bylo by v rozporu se zásadami hospodárnosti a rychlosti řízení.

30. Nejvyšší soud proto ve shodě s posouzením otázky přípustnosti podané stížnosti státním zástupcem i obviněného konstatuje, že tato je nepřípustná ve smyslu § 266 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k výrokům o vině a trestu. Tento závěr není způsobilý prolomit a) nejen případný judikaturní význam rozhodnutí vydaného Nejvyšším soudem, jímž stěžovatelka podání stížnosti pro porušení zákona odůvodňuje, ani b) skutečnost, že v případě závěru Nejvyššího soudu, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, nepřichází v úvahu kasace označeného vadného rozhodnutí. Jde o otázky samostatné, které nemají žádný vliv na posuzování otázky vlastní přípustnosti stížnosti pro porušení zákona.

31. K uvedenému je vhodné dodat a připomenout [ad a)], že Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí, a to v usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 8 Tz 45/2024, publikovaném pod č. 18/2025 Sb. rozh. tr. upozornil, že stížnost pro porušení zákona je třeba využívat toliko k účelu, který má tento mimořádný opravný prostředek plnit, tj. k dosažení nápravy toho vadného rozhodnutí, které je výslovně touto stížností pro porušení zákona napadáno (viz § 266 odst. 1 tr. ř.), a nikoli k účelům jiným. V bodě 29. odůvodnění konkrétně uvedl, že upozornění na rozdílnou rozhodovací praxi soudů, resp. jejího sjednocení Nejvyšším soudem se nelze domáhat „prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží k případné nápravě vad v konkrétní trestní věci, případně v konkrétním rozhodnutí, v nichž shledává přesně označené a odůvodněné porušení zákona nebo vadný postup řízení založený na zjištěných a v jejím odůvodnění vysvětlených vadách. Stížnost pro porušení zákona proto jako mimořádný opravný prostředek slouží k dosažení nápravy toho vadného rozhodnutí, které je výslovně touto stížností pro porušení zákona napadáno (viz § 266 odst. 1 tr. ř.), při vyjádření zásadních a podstatných vad v zájmu dodržení zákonnosti v takto ministrem spravedlnosti individuálně určené konkrétní věci. Proto Nejvyšší soud na jejím podkladě může přezkoumávat toliko řízení a vady jen ve vztahu k napadenému rozhodnutí (srov. § 267 odst. 3 tr. ř.). Stížnost pro porušení zákona proto nemůže sloužit jako prostředek ke sjednocování rozhodovací praxe nižších soudů [nemá již úlohu projevující se posílením moci exekutivní vůči moci soudní (viz dříve tzv. ,strážce socialistické zákonnosti‘ srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl ÚS 15/2001, publikovaný pod č. 424/2001 Sb.]“.

32. Není-li stížnost pro porušení zákona primárně určena ke sjednocování judikatury (odkazované usnesení v bodech 30. a 31. zmínilo, jak lze dosáhnout tohoto cíle a současně úkolu Nejvyššího soudu), pak z povahy věci nemůže být primárně ani prostředkem vytýčení trestní politiky státu (viz argument stížnosti, že „případné stanovisko Nejvyššího soudu může mít zásadní judikaturní význam, zejména ve vztahu k problematice sociálního bydlení v obdobných skutkových a právních kontextech majících trestněprávní rovinu“). Na tom nic nemění fakt, že rozhodnutí Nejvyššího soudu (ať již o dovolání či o stížnosti pro porušení zákona) i tuto roli (sekundárně) plní cestou ovlivnění rozhodovací praxe soudů nižších stupňů. Je však třeba zdůraznit, že takto při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích může postupovat jen tehdy, shledá-li jejich přípustnost.

33. Nejvyšší soud usuzuje [ad b)], že státní zástupce ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona (bod 8. vyjádření) snesl přesvědčivý argument svědčící o tom, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze tzv. akademickým výrokem, tj. vydáním rozsudku konstatujícího porušení zákona ve prospěch obviněného bez zrušení napadeného rozhodnutí (v důsledku argumentace obsažené v jeho odůvodnění vysvětlující důvody rozhodnutí, tj. zjištění o porušení zákona v jeho prospěch) může pro něj mít nepříznivé důsledky. Nicméně podstatným je zejména to, že stížnost pro porušení zákona nemůže být prostředkem, jímž by výkonná moc státu (prostřednictvím ministra spravedlnosti) ex post reagující na selhání jiných (justičních) orgánů téhož státu (nepodání řádného opravného prostředku v neprospěch obviněného státním zástupcem) mohla dosáhnout vydání rozhodnutí učiněného v neprospěch obviněného (byť „toliko“ v podobě tzv. výroku akademického bez zrušení napadeného rozhodnutí) v situaci, kdy to zákonná úprava (§ 266 odst. 4 tr. ř.) nepřipouští. Takto ostatně na věc z hlediska omezeného rozsahu možnosti uplatnění stížnosti pro porušení zákona nahlíží i státní zástupce. Ten se totiž vyjádřil tak (bod 7. jeho vyjádření), že „[s]myslem této právní úpravy (pozn. míněno § 266 odst. 4 tr. ř.) přitom je zamezit tomu, aby stát (zde v osobě ministra spravedlnosti) fakticky ,přeskočil‘ odvolací instanci v těch případech, v nichž v řízení před soudy nižších stupňů tentýž stát (prostřednictvím státního zastupitelství) (například) opomněl uplatnit argument směřující k přísnějšímu právnímu posouzení“.

34. V této souvislosti je vhodné připomenout, že v již zmíněném usnesení sp. zn. 8 Tz 45/2024 Nejvyšší soud poukázal (body 20. a 21.) na širší souvislosti vztahující se ke stížnosti pro porušení zákona (otázka „rovnosti zbraní“), z čehož plyne, že je nezbytné dbát důsledně na to, aby v situacích, kdy je tento mimořádný opravný prostředek podáván v neprospěch obviněného a jsou dány okolnosti, které zakládají jeho nepřípustnost, s ním bylo takto i Nejvyšším soudem naloženo.

35. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud zastává ve vztahu k § 266 odst. 4 tr. ř. stanovisko uvedené státním zástupcem v jeho vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona. Pokud v ní podrobil kritice názor obsažený v publikaci Visinger, R. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 319–320 (státní zástupce blíže neodůvodněnému závěru, že se jedná o mrtvé, obsoletní ustanovení, vytkl, že se autor publikace při jeho formulaci systematickým zařazením § 266 odst. 4 tr. ř. a dopady akademického výroku na postavení obviněného nijak nezabýval), pak lze s tímto hodnocením vyslovit souhlas. Je možno dodat, že závěr, že citované ustanovení „je obsoletní, neboť v důsledku zásahu Ústavního soudu (nález publ. pod č. 424/2001 Sb.) pozbylo opodstatnění (srov. § 269 odst. 1, 2 věta první)“ je obsažen i v publikaci DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha Wolters Kluwer ČR, a.s. 2017, s. 1140 (pozn. příslušná část komentáře zpracována týmž autorem). Nejvyšší soud však tento názor nesdílí, neboť zastává názor již výše prezentovaný, že problematika přípustnosti dovolání je samostatnou otázkou, jejíž vyřešení není nikterak podmíněno závěrem, jak následně (v případě kladného závěru) je s jí napadeným rozhodnutím Nejvyšším soudem naloženo. Vyjádřeno jinak, nemožnost zrušení napadeného rozhodnutí, u něhož by Nejvyšší soud zjistil vadu svědčící o tom, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, nemůže odůvodnit přípustnost vlastního mimořádného opravného prostředku. K přezkoumání napadeného rozhodnutí totiž může Nejvyšší soud přistoupit až poté, kdy shledá stížnost pro porušení zákona přípustnou.

36. Jinými slovy řečeno, podle Nejvyššího soudu ani změna nastalá v úpravě řízení o stížnosti pro porušení zákona v důsledku výše odkazovaného nálezu Ústavního soudu, jímž byla zrušena ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté tr. ř., nemění nic na závěru, který byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 28/96, které bylo publikováno pod č. 41/1996 Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty „[v]e věci, ve které soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 4, popř. § 150 odst. 1 tr. ř. a neodstranil tak svým rozhodnutím vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze podat z důvodu této vady v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona ani proti rozhodnutí soudu prvního stupně“. Podstata věci byla v posuzované věci obdobná, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně (v daném případě usnesení) napadl řádným opravným prostředkem (stížností) jen obviněný, takže v důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius (zde upraveného v § 150 odst. 1 tr. ř.) nemohl soud druhého stupně změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného. V odůvodnění citovaného rozhodnutí, na něž je odkazováno, Nejvyšší soud vyložil, že v takovém případě nelze stížností pro porušení zákona napadnout ani rozhodnutí soudu prvního stupně.

37. Na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 28/96 ostatně odkázalo v poslední době i státním zástupcem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 4 Tz 35/2025. Jím byla rovněž stížnost pro porušení zákona podaná ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněné zamítnuta jako nepřípustná podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. V jeho odůvodnění (bod 21.) Nejvyšší soud označené stížnosti vytkl, že „nereflektuje § 266 odst. 4 tr. ř., který její podání v těchto situacích, kdy soud postupuje v souladu se zásadou reformace in peius, vylučuje“. Jak již bylo uvedeno, tento nedostatek zatěžuje i stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného ve věci posuzované.

38. Je-li dán důvod nepřípustnosti stížnosti, a to (vyjma výroku o vině) i ve vztahu k výroku o trestu již z právě uvedeného důvodu (§ 266 odst. 4 tr. ř.), není třeba řešit otázku přípustnosti či nepřípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku napadajícího výrok o vině z hlediska § 266 odst. 2 tr. ř. Ani případný pozitivní závěr stran její přípustnosti v této části by totiž nemohl odůvodnit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu než to, které je třeba dovodit pro nepřípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku plynoucí ze znění § 266 odst. 4 tr. ř. Lze nicméně dodat, že Nejvyšší soud sdílí posouzení obsažené ve vyjádření státního zástupce, tedy že ve vztahu k výroku o trestu je stížnost pro porušení zákona nepřípustná i z hlediska § 266 odst. 2 tr. ř., a to z důvodů v jeho vyjádření vyložených.

39. K výroku o odkázání poškozené Z. H. s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, stran něhož by stížnost pro porušení zákona zásadně přípustná byla, neboť zákaz reformationis in peius se ve vztahu k němu neuplatňuje (v důsledku odvolání této poškozené podané v neprospěch obviněného), je třeba uvést, že vůči němu nebyl mimořádný opravný prostředek ministryně spravedlnosti podán. Plyne to jednak z toho, že návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stížnosti obsažený se vyslovení porušení zákona v ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. nedomáhá, jednak i z toho, co již zmínil státní zástupce, tedy že přes její rozsáhlost v ní není obsažena žádná argumentace, která by se týkala nesprávnosti (nezákonnosti) výroku o odkázání poškozené Z. H. s jí uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k tomuto výroku proto stížnost pro porušení zákona nezaložila přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

V. Způsob rozhodnutí

40. S ohledem na výše uvedené rozhodl Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona tak, že ji podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou. Jelikož mimořádný opravný prostředek ministryně spravedlnosti vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepřípustný, nezabýval se věcným posouzením v něm vznesených námitek, které ani (právě proto) nebyly v narativní části odůvodnění tohoto rozhodnutí podrobně zmíněny. Opačně postupoval Nejvyšší soud ohledně vyjádření státního zástupce a obviněného, s jejichž obsahem se z hlediska rozhodnutí, tj. stran závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona a jejích důvodech, ztotožnil.

41. Za splnění podmínek § 274 odst. 2 tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona V. Způsob rozhodnutí Poučení: