7 Tdo 500/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 500/2026 Datum rozhodnutí: 01.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Loupež, Porušování domovní svobody Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 178 odst. 1,2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 500/2026-1022 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 o dovolání obviněných 1. M. H., 2. M. D. a 3. R. K. podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 To 189/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 69/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., M. D. a R. K. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 91 T 69/2025-802, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1. až 3. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. D. byl týmž rozsudkem uznán vinným pod bodem 1. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4. přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen k trestu propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Zároveň byl tímto rozsudkem obviněný R. K. uznán vinným pod bodem 3. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného na náhradu škody. Dále byl obviněný M. D. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn podané obžaloby pro skutek v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění v podstatě tím, že 1. obvinění M. H. a M. D. společně dne 23. 12. 2024 v době kolem 17:00 hod. v Brně na ul. XY XY, poté, co po zazvonění u vstupních dveří bytu č. 5 v prvním patře bytového domu otevřel poškozený M. R. dveře bytu, přes jeho vyslovený nesouhlas vstoupili do bytu, kde začal být obviněný M. H. vůči poškozenému slovně agresivní a řekl mu, že až do bytu přijde jeho bývalá přítelkyně M. L., tak „oba dva zmlátí“, přikázal poškozenému, aby zůstal sedět v kuchyni, kde u něj stál obviněný M. D., který měl na boku u pasu viditelně pouzdro s plynovou pistolí a hlídal M. R., zatímco obviněný M. H. prohledával další dva pokoje bytu, poté obviněný M. H. řekl M. R. výhružným hlasem, ať odpojí počítač v kuchyni, že si jej vezme, na což poškozený z důvodu šoku a obav o své zdraví nebyl schopen nijak reagovat, poté po něm obviněný M. H. požadoval, aby mu místo počítače vydal peníze a požadoval částku ve výši 20.000 Kč, na což M. R. přistoupil jen ze strachu z možného fyzického napadení a s ohledem na fyzickou převahu obou obviněných a povědomost o kriminální minulosti obviněného M. H., o jeho agresivním chování v minulosti, a s vědomím, že jde o východisko, jak oba obviněné z bytu dostat, přislíbil, že peníze vybere z blízkého bankomatu, poté šli obvinění společně s poškozeným k bankomatu České spořitelny na ul. XY, kde poškozený vybral ze svého účtu 20.000 Kč a předal je obviněnému M. H.; přičemž obviněný M. H. proti vůli poškozeného z bytu odnesl v papírové tašce parfém v hodnotě cca 2.200 Kč, čtečku knížek Kindl III v hodnotě cca 500 Kč, tablet Lenovo v hodnotě cca 1.000 Kč, 2ks harddisků v celkové hodnotě cca 2.000 Kč, 2. obviněný M. H. sám dne 13. 1. 2025 v době kolem 19:30 hod. v Brně na ul. XY XY poté, co zazvonil a bouchal na vstupní dveře bytu č. 5 v prvním patře bytového domu, na což poškozený M. R., z obavy, že se bude opakovat situace ze dne 23. 12. 2024, nereagoval a dělal, že se v bytě nikdo nenachází, nejméně dvěma kopy vykopnul vstupní dveře do bytu uzamčené na dva západy a vědom si své fyzické převahy vůči M. R. vběhnul dovnitř bytu a následně do ložnice, přičemž řval na M. R., proč neotvírá. Následně po něm požadoval, aby odšrouboval ze zdi televizi, kterou si vezme za to, že mu M. L. dluží peníze, přičemž poškozený M. R. nebyl ze strachu schopen nijak reagovat a obával se fyzického napadení, načež obviněný požadoval místo televize finanční hotovost, a když M. R. vytáhl z kapsy peněženku a z ní 1 000 Kč, obžalovaný využil strachu a šoku poškozeného, vzal zmíněnou hotovost, poškozenému dále vytrhl peněženku z ruky, vzal z ní finanční hotovost ve výši 8 000 Kč a z uvedeného bytu odešel, 3. obvinění M. H. a R. K. společně dne 31. 1. 2025 v době kolem 06:15 hodin v Brně na ul. XY XY přišli společně se spoluobviněným J. N., (jehož trestní stíhání již bylo pravomocně skončeno) ke vstupním dveřím bytu č. XY v prvním patře bytového domu, kde M. H. asi šesti údery či kopy vyrazil provizorně zajištěné vchodové dveře do bytu, kde se nacházel M. R., spolu se svojí kamarádkou M. L. Následně všichni vešli do bytu a do ložnice, kde seděl na posteli M. R., poté obviněný M. H. začal prohledávat ložnici, J. N. stál na chodbě v bytě a R. K. říkal M. R., že „se celá věc vyřeší, když jim dá nějaké peníze“, načež M. R. z obav z fyzického napadení a ve snaze dostat M. H., R. K. a J. N. z bytu navrhl, že spolu půjdou pro peníze do bankomatu. Na to nechtěl R. K. přistoupit a neustále se domáhal po M. R. platební karty, včetně sdělení PIN kódu, přičemž mu říkal, že „chce celou věc vyřešit tak, aby se M. R. nic nestalo“; následně M. R. ze strachu a z důvodu početní a fyzické převahy útočníků vydal R. K. platební kartu vydanou ke svému účtu, vedenému u České spořitelny, a. s., sdělil mu PIN kód, přičemž mu R. K. vzal dvě bankovky v nominální hodnotě 500 Kč a s platební kartou z bytu odešel. J. N. pak stál ve dveřích do ložnice, v níž se nacházel M. R. a M. H. prohledával zbylé pokoje bytu, po chvíli předal poškozenému M. R. mobilní telefon s probíhajícím videohovorem s R. K., který poškozenému říkal, že se mu finanční prostředky prostřednictvím platební karty nedaří vybrat, a opakovaně se dožadoval sdělení PIN kódu k platební kartě a instrukcí pro výběr finanční hotovosti. V průběhu hovoru si obžalovaný M. H. všiml, že se v kuchyni bytu pod přikrývkou schovává M. L., která mezitím zavolala Policii ČR. Následně u dveří bytu zazvonila policejní hlídka, poté M. H. řekl poškozenému M. R., že má jít policejní hlídce otevřít dveře a říct, že je vše v pořádku, avšak poškozený M. R. policejní hlídce sdělil, co se ve skutečnosti stalo a vpustil policejní hlídku dovnitř bytu. Následně byli obžalovaní M. H. a J. N. na místě zadrženi. V průběhu útoku dne 31. 1. 2025 obviněný R. K. vybral prostřednictvím platební karty, kterou předtím M. R. vydal R. K., z bankomatu Komerční banky umístěného v Brně na ulici XY XY v 06:27 hodin finanční hotovost ve výši 40 000 Kč a v době od 06:29:19 hod. do 06:37:49 hod. se R. K. pokusil o další čtyři výběry finanční hotovosti, a to ve výši 20 000 Kč, 20 000 Kč, 10 000 Kč a 10 000 Kč, které byly zamítnuty. Téhož dne v 10:08:05 hod. se pokusil o zaplacení částky ve výši 490 Kč v K. P. Brno v Brně na ul. XY XY, 4. obviněný M. D. sám po přesně nezjištěnou dobu, nejméně však po dva týdny až do 17. 10. 2024, v Brně v pokoji domu na ulici XY XY bez patřičného oprávnění přechovával pro svou potřebu v plastové injekční stříkačce 2,343 g sypké látky, která po dosušení vážila 2,318 g a obsahovala 75,3 % metamfetaminu báze, což v celkové hmotnosti představuje 1,745 g metamfetaminu báze, a sušenou rostlinnou hmotu o hmotnosti 64,39 g, jejíž podsítná frakce vážící 56,51 g obsahovala 5,2 % delta-9-tetrahydrokanabinolu, což činí 2,94 g delta-9-tetrahydrokanabinolu, přičemž metamfetamin (pervitin) je uveden jako psychotropní látka zařazená do seznamu č. 5 v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí § 44c odst. 1 zákon č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a delta-9-tetrahydrokannabinol je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které se jako přirozená složka objevuje v konopí, které je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3 v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které provádí § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, č. j. 4 To 189/2025-854, byla odvolání obviněných M. H. a R. K. směřující do výroku o vině, trestu i náhradě škody napadeného rozsudku a obviněného M. D. směřující do celé odsuzující části týkající se jeho osoby podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. II. Dovolání a vyjádření k němu Dovolání obviněného M. H.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že důvodem pro podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci a zároveň zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a následnou právní kvalifikací případu. Obviněný v dovolání podrobně popsal celý skutkový děj ze svého úhlu pohledu, podle něhož nešel k poškozenému loupit, ale pouze si vyzvednout své vlastní věci, které se nacházely v bytě poškozeného. Obviněný M. H. se již při svém předchozím výkonu trestu odnětí svobody domluvil se svou tehdejší přítelkyní a posléze svědkyní M. L., že si začne posílat finanční prostředky na účet poškozeného M. R. a po výkonu trestu si je vyzvedne. Motivem návštěvy poškozeného M. R. tedy bylo vyzvednutí si těchto finančních prostředků. Dovolatel dále odmítl veškerá tvrzení o násilí z jeho strany, pouze zvyšoval hlas a používal ne zcela vhodné věty. Odmítl přímé fyzické napadení a vyhrožování včetně manipulace se zbraní. Právní posouzení jeho jednání tedy nemohlo obstát. Uvedl, že během přípravné fáze trestního řízení navrhoval provedení řady důkazů, které však byly všechny zamítnuty, přičemž se tyto návrhy nadále jevily důležité pro objektivní posouzení věci.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný viděl v tom, že mu nebyl uložen souhrnný trest. Uvedl, že první skutek byl spáchán dne 23. 12. 2024 a dne 14. 1. 2025 mu byl potvrzen, a tedy pravomocně uložen trest za předchozí trestnou činnost.

6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, eventuálně aby Nejvyšší soud dle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a dle § 265k odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného M. D.

7. Obviněný M. D. podal dovolání proti usnesení soudu druhého stupně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy. Ve vztahu k právní kvalifikaci namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu loupeže. Uvedl, že do bytu poškozeného vstoupil pouze na žádost spoluobviněného M. H. s cílem pomoci mu odnést jeho věci, aniž by měl povědomí o jakémkoli loupežném záměru.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve variantě, kdy podle jeho názoru z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že přestože obviněný M. D. u sebe pistoli měl, žádným způsobem na ni on ani spoluobviněný M. H. neupozorňovali a žádným způsobem ji nevyužili k ovlivnění jednání, či vyvíjení nátlaku na poškozeného, a to ani konkludentně. S ohledem na uvedené má tedy dovolatel za to, že rozhodná skutková zjištění, která soud považoval za určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zdůraznil, že v průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o jeho vědomí či srozumění s použitím násilí nebo pohrůžky násilí, a že soudy nedostatečně odůvodnily závěr o subjektivní stránce trestného činu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se prokazování nepřímého úmyslu a namítal, že soudy vycházely z nepřípustných presumpcí. Dále zpochybnil naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí, neboť plynovou pistoli, kterou měl u sebe, nijak nevyužil k nátlaku na poškozeného.

9. Zároveň podaným dovoláním obviněný brojil proti uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně plynové pistole, neboť pro uložení takového trestu nebyly splněny zákonné podmínky. Plynová pistole nemohla být a nebyla nástrojem trestné činnosti ve smyslu § 135a tr. zákoníku. Namítl, že nebyla dodržená rovnost před zákonem, pokud v jeho případě bylo rozhodnutí o propadnutí plynové pistole, zatímco spoluobviněnému, jehož vozidlo posloužilo k přesunu na místo činu, takový trest uložen nebyl.

10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. A dále aby v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že přikáže soudu prvního stupně znovu projednání a rozhodnutí věci v potřebném rozsahu. Dovolání obviněného R. K.

11. Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce také obviněný R. K. Toto dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a to ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, se dostala do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů a došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem. Konkrétně poukazoval na závěry odvolacího soudu, se kterými zásadně nesouhlasil, považoval je za nesprávné, neúplné a nereagující na podstatu jím uvedených odvolacích námitek. Závěry byly zjednodušené a v mnohém námitky ponechány bez povšimnutí.

12. Namítl především nesprávnost skutkových zjištění a právní kvalifikace. Tvrdil, že do bytu poškozeného vstoupil pouze na žádost spoluobviněného M. H. s cílem asistovat při vyzvednutí jeho věcí a vyřešení dluhu, přičemž neměl úmysl poškozenému vyhrožovat ani proti němu použít násilí. Zdůraznil, že podle výpovědí vystupoval smířlivě, situaci uklidňoval a poškozenému nevyhrožoval. Zpochybnil závěr o násilném vniknutí do bytu, neboť neviděl, jak se spoluobviněný dostal dovnitř, a poukázal na nedostatečné objasnění stavu dveří. Namítl, že platební karta mu byla předána dobrovolně a PIN kód mu byl sdělen až následně, nikoli pod nátlakem. Dále zpochybnil hodnocení výpovědí svědků, poukázal na rozpory a na jejich drogovou závislost, namítl neúplnost dokazování a porušení zásad spravedlivého procesu, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, jakož i porušení zásady subsidiarity trestní represe.

13. Dovolatel tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu a řízení jemu předcházející a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání obviněného M. H. uvedl, že dovolací argumentaci v zásadě nelze přiřadit pod užité dovolací důvody. Obviněný ve svém dovolání nepopisoval žádné závažné vady a neodůvodňoval, v čem konkrétně měl spočívat extrémní rozpor, potažmo která skutková zjištění odporovala obsahu kterých důkazů, k jakým opomenutím, kterých důkazů došlo a proč byly nezákonné. Dále uvedl, že ve věci činné soudy uzavřely správně, že se obviněný dopustil trestné činnosti bez důvodných pochybností. Odkázal na výpověď poškozeného, která korespondovala s výpovědí svědkyně. Tyto pak soudy právem označily za věrohodné a přesvědčivé bez výrazných rozporů. V konečném důsledku pak dle jeho názoru tyto důkazy vytvářely vzájemně propojený celek, kdy na jeho základě šlo dovodit vinu s praktickou jistotou a s tímto vyhodnocením se ztotožnil. Shrnul, že upotřebená argumentace obviněného M. H. nebyla podřaditelná pod užitý dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se s ním obsahově míjela a ve skutečnosti nevytýkala žádné ze zásadních vad, tudíž ji důvodnost nešlo přiznat ani v obecné rovině. K dovolacím důvodům dodal, že dovolací argumentace obviněného nemohla být ani formálně přiřazena pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože primárně mířila do oblasti dokazování a skutkových zjištění a to tak, že popisovala skutkový děj podle toho, jak si jej představoval obviněný, nikoliv jak jej zjistily soudy. K námitce nesprávně uloženého souhrnného trestu uvedl, že tuto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není důvodná. Nedospěl k závěru, že by měl být uložen trest souhrnný. Závěrem proto navrhnul, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

15. K dovolání obviněného M. D. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak jeho námitky jim obsahově neodpovídají, neboť ve skutečnosti směřují primárně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Konstatoval, že obviněný nevymezil konkrétně, v čem má spočívat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje. Uvedl, že soudy obou stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu a jejich závěry vycházejí z výpovědí poškozeného a svědkyně, které jsou vzájemně souladné a podporované dalšími důkazy. Zdůraznil, že nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů nezakládá dovolací důvod, a že skutkový stav byl zjištěn v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž i právní kvalifikace i výrok o trestu jsou správné. Navrhl proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se rovněž vyjádřil i k dovolání obviněného R. K. a navrhoval, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl také podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedl, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, neboť směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, přičemž obviněný nevymezuje existenci extrémního rozporu ani konkrétní vady dokazování. Uvedl, že soudy vycházely z věrohodných a navzájem souladných výpovědí poškozeného a svědkyně, které jsou podporovány dalšími důkazy, a že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Zdůraznil, že argumentace obviněného vychází z jeho vlastní verze skutku a nemůže zpochybnit správnost právní kvalifikace ani závěr o vině. Navrhl proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. III.Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

18. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

21. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného byla založena jednak na zpochybnění skutkových zjištění učiněných v rozporu s principem in dubio pro reo, jednak na rozporování hmotněprávního posouzení ve specifikovaných znacích.

22. U obviněného M. D. jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné námitky směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání, zejména tvrzení o absenci společného úmyslu a tedy nenaplnění podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dále námitka, že jeho jednání neobsahovalo znak pohrůžky bezprostředního násilí, a konečně i výhrada proti trestu propadnutí věci, založená na tvrzení, že plynová pistole nebyla nástrojem trestné činnosti, neboť tyto námitky směřují k posouzení znaků skutkové podstaty, resp. zákonných podmínek pro uložení konkrétního druhu trestu. Naopak pod dovolací důvody nelze podřadit námitky, jimiž obviněný pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů, polemizuje s hodnocením důkazů nebo předkládá vlastní verzi skutkového děje (např. tvrzení, že o loupežném záměru nevěděl). Nelze shledat ani podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož obviněný sice formálně namítá, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, avšak jeho argumentace se omezuje na tvrzení, že nevěděl o loupežném úmyslu a že nevyužil zbraň, aniž by konkretizoval, která skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s kterými důkazy nebo že by identifikoval opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy. Ve skutečnosti pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje a polemizuje s hodnocením důkazů. Taková argumentace nenaplňuje obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle ustálené judikatury musí být extrémní rozpor konkrétně vymezen a vztahován k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím znaky trestného činu.

23. U obviněného R. K. jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné námitky, jimiž zpochybňuje naplnění zákonných znaků trestných činů, zejména tvrzení, že neměl úmysl dopustit se loupeže a vystupoval pouze jako doprovod spoluobviněného, že vůči poškozenému nebylo užito násilí ani pohrůžky násilí (včetně námitky dobrovolného předání platební karty), že nebyl naplněn znak násilného vniknutí do obydlí, a rovněž námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť tyto výhrady směřují k hmotněprávnímu posouzení skutku. Naopak pod dovolací důvody nelze podřadit ty části jeho dovolání, v nichž namítá nevěrohodnost svědků, rozpory ve výpovědích, neúplnost dokazování či nedostatečné zjištění skutkového stavu, pokud tyto námitky nejsou formulovány jako extrémní rozpor nebo opomenutý důkaz v judikaturním smyslu, neboť jde o námitky skutkové či procesní povahy. Ačkoli obviněný rozsáhle namítá nesprávnost skutkových zjištění, zejména pokud jde o průběh skutku, způsob vstupu do bytu, dobrovolnost předání platební karty či hodnocení výpovědí poškozeného a svědkyně, jeho námitky mají charakter polemiky s hodnocením důkazů a prosazování vlastní skutkové verze. Konkrétní tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů neformuluje, stejně tak neidentifikuje opomenuté podstatné důkazy v judikaturním smyslu. Proto ani u něj nelze dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky zůstávají v rovině skutkové.

24. U obviněného M. H. jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné námitky, jimiž tvrdí, že jeho jednání nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže, neboť nesměřovalo ke zmocnění se cizí věci, ale k získání vlastních věcí a pohledávek, dále že nedošlo k použití násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, jakož i námitka směřující proti výroku o trestu spočívající v tvrzení, že měl být uložen souhrnný trest, neboť jde o výhrady hmotněprávní povahy. Naopak pod dovolací důvody nelze podřadit námitky, jimiž obviněný polemizuje s hodnocením důkazů, zpochybňuje věrohodnost poškozeného a svědkyně, poukazuje na rozpory ve výpovědích či na neprovedení jím navržených důkazů bez další kvalifikace, neboť tyto námitky směřují výlučně do skutkové roviny a nejsou způsobilé založit dovolací přezkum. Obviněný H. rovněž široce napadá skutková zjištění a hodnocení důkazů, uvádí rozpory ve výpovědích, zpochybňuje existenci násilí či pohrůžky a poukazuje na neprovedení některých důkazů. Ani on však tyto výhrady nekoncipuje jako námitku extrémního rozporu ve smyslu judikatury, tj. nekonkretizuje, která rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném nesouladu s konkrétními důkazy, ani netvrdí existenci procesně nepoužitelných důkazů; obdobně námitky neprovedení důkazů nejsou formulovány jako opomenuté důkazy v ústavněprávním smyslu. Jde tedy o skutkové a procesní námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Obvinění předně předložili řadu výhrad vůči nesprávnému hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolatel musí ve svém podání popsat, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem vytyčených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 Tdo 193/2025).

26. Formálně vznesli všichni tři obvinění námitku směřující do roviny rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy námitku, která by typově mohla odpovídat §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř. v první alternativě, žádný z nich ji však nekonkretizoval způsobem požadovaným judikaturou, takže ji nelze považovat za kvalifikovaně uplatněnou námitku extrémního rozporu.

27. Obviněný D. výslovně uvádí, že „rozhodná skutková zjištění … jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“ a že soudy neměly podklad pro závěry o jeho úmyslu ani o použití pohrůžky násilí. Tento typ tvrzení formálně odpovídá konstrukci §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř., avšak jeho argumentace se fakticky omezuje na tvrzení, že nic nevěděl o loupežném záměru a že pistoli nepoužil. Nekonkretizuje, které konkrétní skutkové závěry neodpovídají, kterým důkazům, ani neidentifikuje rozpory mezi nimi; jde tedy o obecné tvrzení v rámci vlastní skutkové verze.

28. Také obviněný K. dovolací důvod podle §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř. výslovně uplatňuje a tvrdí, že skutková zjištění jsou „ve zjevném rozporu“ s provedenými důkazy a že dokazování bylo neúplné. V rámci odůvodnění však především rozporuje věrohodnost svědků, vlastní interpretaci výpovědí a skutkový průběh (dobrovolnost předání karty, neznalost způsobu vstupu do bytu apod.). Ani on však neformuluje konkrétní extrémní rozpor, tj. neidentifikuje přesně, jaký skutkový závěr je v přímém rozporu s konkrétním důkazem, ale pouze prosazuje alternativní skutkovou verzi.

29. Obviněný H. rovněž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích svědků, absenci stop násilí či neprovedení některých důkazů. I zde jde formálně o námitku směřující do §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř., nicméně její obsah spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v prezentaci vlastní skutkové verze. Obviněný nekonkretizuje žádný kvalifikovaný extrémní rozpor ani procesně nepoužitelný důkaz či opomenutý důkaz ve smyslu judikatury.

30. Všichni obvinění formálně uplatnili námitku „rozporu skutkových zjištění s důkazy“, tedy námitku, která by mohla spadat pod §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř. Obsahově však žádná z těchto námitek nedosahuje úrovně extrémního rozporu ve smyslu judikatury, protože jednak neoznačuje konkrétní skutkové závěry a konkrétní důkazy v rozporu, jednak je založena na alternativní skutkové verzi a představuje toliko polemiku s hodnocením důkazů. Proto je lze považovat za pouhé skutkové námitky, nikoli za kvalifikované uplatnění dovolacího důvodu podle §?265b odst.?1 písm.?g) tr. ř.

31. Jen nad rámec lze uvést, že soudy vinu všech obviněných dovodily bez důvodných pochybností. Jejich skutkové závěry se oprávněně opírají především o výpověď poškozeného R., která nepředstavuje osamocený důkaz, nýbrž nachází významnou podporu ve výpovědi svědkyně L. Soudy obě tyto výpovědi oprávněně vyhodnotily jako věrohodné, přesvědčivé a prosté podstatných rozporů, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní důvod, pro který by bylo namístě se od tohoto hodnocení odchýlit. Uvedené důkazy jsou navíc ve vzájemném souladu nejen mezi sebou, ale korespondují také s dalšími provedenými důkazy, zejména s kamerovými záznamy a zprávou České spořitelny, jakož i s věcnými, časovými a místními okolnostmi posuzovaného skutku. Ve svém souhrnu tak vytvářejí logický, ucelený a vzájemně provázaný řetězec důkazů, který spolehlivě odůvodňuje závěr o vině obviněných. Nejvyšší soud se proto se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů ztotožňuje a v podrobnostech na jejich odůvodnění odkazuje. Ke třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. U obviněného K. se objevují námitky neúplnosti dokazování, zejména že soudy neobjasnily stav vstupních dveří, nezabývaly se okolnostmi vstupu do bytu a neprovedly některé navrhované důkazy, které měly objasnit skutkový stav. Tyto výhrady lze typově považovat za námitku nedůvodně neprovedených důkazů, tedy formálně směřují k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně obviněný nekonkretizuje přesně, které konkrétní důkazy byly navrženy a zamítnuty, nevymezuje, v čem byly tyto důkazy rozhodné pro znaky trestného činu, a neargumentuje v intencích „opomenutého důkazu“ ve smyslu judikatury. Proto jde jen o obecnou námitku neúplnosti dokazování, nikoli o kvalifikovanou námitku nedůvodně neprovedeného důkazu.

33. Obviněný H. rovněž namítl, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (zejména kamerové záznamy, další listinné či jiné důkazy), a že tyto důkazy mohly zásadně ovlivnit skutkové závěry (zejména ohledně násilí a průběhu skutku). Tato argumentace formálně odpovídá námitce nedůvodně neprovedených důkazů, tedy směřuje do § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na rozdíl od K. je zde námitka o něco konkrétnější (identifikace okruhu důkazů). Přesto však není přesně vyloženo, jaké konkrétní skutkové závěry by tyto důkazy vyvrátily, není ani tvrzeno, že byly tyto důkazy soudem skutečně zamítnuty bez adekvátního odůvodnění, a argumentace opět přechází do polemiky se skutkovými závěry. Z rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá, že kamerové záznamy a fotografie z nich byly v řízení provedeny a soud je hodnotil jako podpůrné důkazy. V rozhodnutích soudu nebylo zjištěno, že by H. konkrétně navrhl další (neprovedené) důkazy, s nimiž by se soudy nevypořádaly; naopak odvolací soud konstatuje absenci „opomenutých důkazů“. I zde tedy jde pouze o nekvalifikovanou námitku neprovedených důkazů, nikoli o řádně uplatněný dovolací důvod. U obou obviněných jde tedy o obecné výhrady k rozsahu dokazování, které Nejvyšší soud standardně považuje za námitky skutkové, nikoli dovolací.

34. Lze tedy dospět k závěru, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v jeho třetí alternativě. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky obviněných směřující proti naplnění znaků loupeže, proti závěru o spolupachatelství, proti subjektivní stránce, proti právnímu posouzení porušování domovní svobody, neoprávněného opatření platebního prostředku, proti trestu propadnutí věci a proti posouzení otázky souhrnného trestu. Tyto námitky však nejsou důvodné. K dovolání M. H.

36. K dovolání obviněného M. H. Nejvyšší soud uvádí, že jeho námitka, podle níž nešlo o loupež, nýbrž o snahu získat vlastní věci a peníze, neobstojí. Soudy nižších stupňů zjistily, že poškozený H. osobně žádný dluh neměl, že finanční prostředky zasílané na účet poškozeného byly podle zjištění soudů předávány svědkyni L. a že věci i peníze byly poškozenému odnímány nebo jím vydávány v důsledku nátlakového jednáním obviněných. Přičemž je nutné zdůraznit, že ani motiv domnělého dluhu nevylučuje závěr o loupeži, je-li vymáhání spojeno s násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.

37. Námitka obviněného H., že vůči poškozenému nebylo užito násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, rovněž není důvodná. Nejvyšší soud připomíná, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být vždy vyjádřena výslovně. Může být naplněna i konkludentním jednáním, jestliže pachatel svým vystupováním, okolnostmi útoku a způsobem zacházení s poškozeným vyvolá důvodnou obavu z bezprostředního násilí. K tomu lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 802/2022, publikované pod č. 8/2023 Sb. rozh. tr., podle něhož znak pohrůžky bezprostředního násilí může být naplněn i beze slov, je-li vyvolán pocit hrozby spojený s důvodnými obavami poškozeného o majetek, zdraví či život. Závěr soudů nižších stupňů, že poškozený jednal pod nátlakem vyvolaným kombinací výhrůžek, fyzické a početní převahy, násilného vniknutí do bytu a přítomnosti ozbrojené osoby, je proto s touto judikaturou souladný. Při jednání v bodě 1 soudy zjistily výslovnou pohrůžku fyzickým napadením poškozeného a svědkyně L., u bodu 2 násilné překonání vstupních dveří, křik na poškozeného a následné odnětí hotovosti, u bodu 3 násilné vniknutí, početní převahu pachatelů a slovní nátlak směřující k vydání platební karty a peněz. Odborná literatura i judikatura k § 173 tr. zákoníku vycházejí z toho, že pohrůžka bezprostředního násilí může být výslovná i konkludentní a že postačí, vzbudí-li pachatel v poškozeném důvodnou obavu z bezprostředního násilí pro případ, že se nepodrobí jeho vůli. Odvolací soud správně doplnil, že u bodů 2 a 3 nebylo jednání omezeno jen na pohrůžku bezprostředního násilí, nýbrž zahrnovalo též přímé násilí vůči věci, tedy vůči dveřím chránícím obydlí poškozeného. Tento závěr odpovídá judikatuře, podle níž násilí proti věci může být relevantní i pro posouzení loupeže, jestliže působí na vůli poškozeného a odstraňuje překážku chránící jej před bezprostředním útokem. K otázce násilí vůči vstupním dveřím Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud správně upozornil, že v bodech 2 a 3 nešlo pouze o pohrůžku bezprostředního násilí, ale též o násilí proti věci, tedy proti dveřím chránícím obydlí poškozeného. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004, publikované pod č. R 13/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož násilí proti věci může být významné i z hlediska loupežného jednání, jestliže překonání takové věci působí na vůli poškozeného a umožňuje bezprostřední útok. Tento odkaz je pro posuzovanou věc relevantní.

38. Námitka obviněného H., že měl být uložen souhrnný trest, je sice typově podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o jiné hmotněprávní posouzení výroku o trestu. Rozhodující je časová posloupnost skutků a předchozího odsuzujícího rozhodnutí; nesprávné posouzení, zda měl být uložen trest souhrnný nebo úhrnný, může být dovolacím důvodem. V dané věci však důvod pro uložení souhrnného trestu dán nebyl. Soud prvního stupně uvedl, že předchozí souhrnný trest ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 3/2024 byl vyhlášen 2. 9. 2024 a nabyl právní moci dne 14. 1. 2025, přičemž zrušil ve výroku o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2023 pod sp. zn. 12 T 141/2022, který nabyl právní moci téhož dne a který zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2023 pod sp. zn. 12 T 141/2022, které nabyl právní moci 28. 6. 2023, zatímco nyní posuzovaná pokračující trestná činnost zahrnovala dílčí útoky ze dne 23. 12. 2024, 13. 1. 2025 a 31. 1. 2025. Jelikož pokračující trestný čin je třeba z hlediska souběhu posuzovat jako jeden skutek, a poslední dílčí útok byl spáchán dne 31. 1. 2025, tedy až po právní moci předchozího odsuzujícího rozhodnutí ze dne 7. 3. 2023, nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně proto správně uložil úhrnný trest v nynější věci a k dosud nevykonané části dřívějšího trestu pouze přihlédl při stanovení jeho výměry. K dovolání obviněného M. D.

39. K dovolání obviněného M. D. Nejvyšší soud uvádí, že jeho námitka absence spolupachatelství a společného úmyslu není důvodná. Spolupachatelství nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu; postačí, že jeho jednání je článkem řetězu navazujících činností, které ve svém celku naplňují skutkovou podstatu, a je vedeno společným úmyslem. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011, zveřejněné pod č. 4/2012 Sb. rozh. tr., podle něhož spolupachatel odpovídá i za následek způsobený jiným spolupachatelem, pokud k němu došlo v rámci společného jednání a společného úmyslu, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010, k odlišení spolupachatelství od pomoci. Společný úmysl nemusí být výslovně sjednán, lze jej dovodit z koordinovaného jednání a rozdělení rolí. Soudy nižších stupňů dovodily D. roli z jeho přítomnosti v bytě, z hlídání poškozeného v kuchyni, z posílení fyzické převahy pachatelů a z toho, že u sebe měl plynovou pistoli v pouzdře, které poškozený vnímal jako zastrašující okolnost. Nešlo tedy o pouhou náhodnou přítomnost na místě, nýbrž o jednání zapadající do společného nátlakového postupu směřujícího k vydání peněz. Takový závěr je v souladu s judikaturou ke spolupachatelství, podle níž postačí i dílčí role, pokud je součástí společného děje.

40. Námitka obviněného D., že nedošlo k pohrůžce bezprostředního násilí, není důvodná. Soudy vycházely nejen z výslovného slovního nátlaku H., ale též z celkového kontextu jednání, přítomnosti dvou pachatelů v bytě poškozeného, prohledávání bytu, hlídání poškozeného a existence viditelného pouzdra s plynovou pistolí. Odvolací soud výslovně odmítl tvrzení, že poškozený nevěděl, zda viděl pistoli nebo pouzdro, neboť podle obsahu protokolu o hlavním líčení poškozený uvedl, že viděl pistoli i pouzdro.

41. Námitka obviněného D. proti trestu propadnutí plynové pistole rovněž neobstojí. K pojmu nástroje trestné činnosti podle § 135a tr. zákoníku a k podmínkám propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podle judikatury relevantní zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 287/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 6 Tdo 685/2024, publikované pod č. 28/2025 Sb. rozh. tr., podle nichž je nutné, aby věc měla funkční vztah ke spáchání trestného činu; nestačí její nahodilá přítomnost. V posuzované věci soudy nezaložily propadnutí pistole jen na tom, že ji D. držel (měl ve své moci), ale na skutkovém závěru, že její přítomnost byla poškozeným vnímána a posilovala zastrašující účinek loupežného jednání. Pro závěr, že věc byla užita ke spáchání trestného činu, není nezbytné, aby s ní pachatel aktivně manipuloval nebo ji výslovně použil k výhrůžce; postačí, pokud byla v konkrétní situaci objektivně využita k posílení nátlakového působení na poškozeného. Za tohoto skutkového stavu závěr o splnění podmínek § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obstojí. Závěr soudů o uložení trestu propadnutí této věci je proto hmotněprávně správný. K dovolání obviněného R. K.

42. K dovolání obviněného R. K. Nejvyšší soud uvádí, že námitka, podle níž obviněný neměl loupežný úmysl a šel s H. pouze jako doprovod, není důvodná. Soudy zjistily, že K. poškozeného přesvědčoval, že se věc vyřeší vydáním peněz, domáhal se platební karty a PIN kódu, kartu převzal, odešel k bankomatu, vybral částku 40 000 Kč a pokusil se o další výběry. Jeho jednání tak nebylo jednáním pasivního doprovodu, ale podstatným článkem společného jednání směřujícího k odejmutí finančních prostředků poškozeného.

43. Námitka dobrovolného předání platební karty a PIN kódu není důvodná. Soudy zjistily, že poškozený vydal kartu a PIN ze strachu, pod nátlakem, v situaci početní převahy pachatelů a po násilném vniknutí do obydlí. Předání platební karty učiněné za těchto okolností nelze považovat za souhlas oprávněného uživatele ve smyslu § 234 tr. zákoníku. Podstatným znakem neoprávněného opatření platebního prostředku je absence souhlasu oprávněného uživatele, přičemž k dokonání činu není nutné ani faktické použití karty; v nyní posuzované věci však k jejímu použití navíc došlo.

44. Námitka obviněného K., že nevěděl o násilném vniknutí do bytu, nemůže obstát. Soudy zjistily, že byl bezprostředně přítomen u dveří bytu, po jejich překonání do bytu vstoupil a následně se aktivně účastnil nátlakového jednání vůči poškozenému. Odborná literatura a judikatura k § 178 tr. zákoníku připouštějí odpovědnost spolupachatele i tehdy, pokud fyzickou překážku nepřekonal osobně, avšak jeho jednání je součástí společného úmyslného vniknutí do obydlí. Nejvyšší soud uvádí, že závěr soudů odpovídá judikatuře, podle níž je rozhodující neoprávněné vniknutí do obydlí bez souhlasu osoby oprávněné obydlí užívat; souhlas nelze dovozovat z pasivity poškozeného a překonáním překážky může být i překonání dveří nebo jiné fyzické zábrany. Soudy zjistily, že v bodu 1 poškozený vstup odmítl, v bodu 2 H. překonal uzamčené dveře a v bodu 3 pachatelé vstoupili po překonání provizorně zajištěných dveří; právní závěr o naplnění § 178 tr. zákoníku je proto s touto judikaturou souladný.

45. Námitka subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zásada subsidiarity trestní represe určena zejména pro hraniční nebo bagatelní případy, v nichž společenská škodlivost nedosahuje úrovně běžné trestné činnosti daného typu a postačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu. V této věci však šlo o násilné vniknutí do obydlí, nátlak na poškozeného, získání platební karty a výběr částky 40 000 Kč, tedy o jednání s výraznou společenskou škodlivostí. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

46. Obviněný K. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

47. Obviněný R. K. jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále upotřebeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

48. Shrnuto, námitky obviněných podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ve skutečnosti převážně skutkovými polemikami, které neodpovídají zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou sice v části formálně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné, neboť právní kvalifikace skutků odpovídá skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů a je v souladu s judikaturou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný obviněným K. rovněž naplněn nebyl. V.Závěr 49. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněných M. H., M. D. a R. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu