8 Tdo 530/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 8 Tdo 530/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Týrání osoby žijící ve společném obydlí, Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, Okolnosti přitěžující Dotčené předpisy: § 38 odst. 1 tr. zákoníku, § 38 odst. 2 tr. zákoníku, § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, § 42 písm. m) tr. zákoníku, § 39 odst. 5 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 8 Tdo 530/2026-401 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného T. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2026, sp. zn. 61 To 769/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 44/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 25 T 44/2025, byl obviněný T. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se ve stručnosti dopustil tím, že od léta roku 2010 do listopadu 2023 ve společné domácnosti a bydlišti verbálně, a poté i fyzicky, napadal svou družku L. Ž. (dále „poškozená“), jíž vulgárně urážel, ponižoval, vyhrožoval, nepřál si, aby chodila do práce, aby ji měl pod kontrolou, bezdůvodně ji napadal údery rukou zejména do oblasti hlavy, kopal ji do zad, čímž jí způsoboval opakovaně podlitiny na těle i obličeji, tahal ji za vlasy a mlátil jí hlavou o stěnu, v létě roku 2012 ji zaklekl na posteli, fackoval ji a tahal za vlasy, dne 2. 3. 2018 ji dal facku přes levé ucho a způsobil jí štěrbinovou perforaci ušního bubínku, v listopadu roku 2020 ji napadl údery rukou do hlavy a obličeje, čímž jí způsobil podlitiny, dne 4. 4. 2022 ji udeřil několika ranami otevřenou dlaní do hlavy a přes levé ucho a způsobil jí trhlinu ušního bubínku, dne 14. 6. 2022 ji opakovaně udeřil rukou do hlavy, dne 14. 8. 2022 ji napadl údery do hlavy zezadu, a když se otočila, udeřil ji prudce pěstí do nosu, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek, dne 22. 11. 2023 ji opakovaně udeřil rukou do hlavy a žeber a tahal ji za vlasy. Zranění utrpěná ve dnech 2. 3. 2018 a 4. 4. 2022 ji omezovala v obvyklém způsobu života po dobu asi dvou až tří týdnů v důsledku zhoršení sluchu a nutnosti klidového a hygienického režimu a zranění ze dne 14. 8. 2022 zapříčinila omezení v obvyklém způsobu života po dobu asi dvou až tří týdnů, a tato zranění měla charakter ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2026, sp. zn. 61 To 769/2025, z podnětu odvolání obviněného pouze proti výroku o trestu a náhradě škody rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody (v průběhu odvolacího řízení obviněný v celém rozsahu škodu a nemajetkovou újmu nahradil) a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 199 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku obviněný prostřednictvím obhájkyně podal podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. dovolání, které zaměřil toliko proti výroku o trestu, protože uložený trest považuje za nezákonný a rozhodnutí za založená na nesprávném právním posouzení spočívajícím ve dvojím přičítání téže skutečnosti.

5. Nesprávnost uloženého trestu odnětí svobody spatřoval v jeho nepodmíněnosti, a to i přesto, že mu byl odvolacím soudem vyměřen oproti soudu prvního stupně na dva roky, avšak též jako nepodmíněný. Jeho nepřípustnost ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spatřoval v jeho devastujícím dopadu na něj i na rodinu. Tvrdil, že soud řádně nehodnotil, že svého činu litoval, doznal se k němu, a byl si vědom jeho negativního vlivu na příbuzné, a přál si, aby se vztahy znovu napravily. V takové situaci nepodmíněnost trestu odnětí svobody postrádá smysl a je v rozporu s pravidly podle § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pokud si závažnost svého jednání uvědomuje, v průběhu odvolacího řízení plně nahradil nemajetkovou újmu a vzniklou škodu a již dříve dobrovolně vyhledal odbornou pomoc a po dobu jednoho roku navštěvoval program skupinové psychoterapie „Stop násilí“ Diakonie ČCE, je přesvědčen, že soudy měly tuto skutečnost promítnout do závěru o jeho podmíněném odložení. Soud měl zvažovat, že vedl před spácháním trestného činu řádný život a jsou u něj dány polehčující okolnosti podle § 41 písm. j), l), o), p) tr. zákoníku.

6. Odvolací soud však uvedené skutečnosti nevzal dostatečně do úvahy, pochyboval o jeho upřímné lítosti a ani jej nepoučil o možnosti doplnit důkazy, aby případné pochybnosti odstranil. Velmi okrajově se námitkami obviněného zabýval a vydal rozhodnutí, které je překvapivé, protože nebralo do úvahy, že splnil vše, co mu bylo uloženo, a i státní zástupkyně v průběhu odvolacího řízení navrhovala uložení trestu na samé spodní hranici trestní sazby a podmíněné odložení jeho výkonu.

7. Podle obviněného je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v jeho případě devastující, zejména pro ztrátu stabilního zaměstnání a možnost si řádné zaměstnání najít, což bude mít negativní dopad i na jeho rodinný život, zejména na narušení jeho vztahu se synem, jehož má ve střídavé péči. Do doby trestného jednání byl bezúhonnou osobou, žil řádný život, a proto je nepodmíněný trest v rozporu s principem ultima ratio a s § 55 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož, pokud horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život, což u něj ale nehrozí.

8. Námitky obviněného směřovaly i proti tzv. kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v důsledku níž byl ohrožen trestní sazbou dva až osm let. Okolnost, že čin páchal po delší dobu, podmiňující toto přísnější posouzení, byla však soudem prvního stupně zohledněna též jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku (páchání činu po delší dobu), což je podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku nepřípustné, neboť k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně té, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Došlo proto k nezákonnému tzv. dvojímu přičítání, a byť na tento nedostatek poukázal i v odvolání, odvolací soud na něj nereagoval a nevypořádal se s ním, resp. ji při veřejném zasedání dne 11. 12. 2025 předseda senátu označil za irelevantní.

9. Znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty (po delší dobu) není zákonem nijak konkrétně časově vymezen a je proto určující nejen celková doba týrání, ale též konkrétní způsob provedení činu, četnost a intenzita týrání apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021). Pokud zde soud spatřuje naplnění tohoto kvalifikovaného znaku, do jeho úvah již musela být zahrnuta všechna tato hlediska, včetně celkové doby. Proto neobstojí závěr soudu, že se nejedná o tzv. dvojí přičítání, a to ani s přihlédnutím k tomu, že čin trval třináct let. I tato „výrazně dlouhá doba“ nemůže být z hlediska § 39 odst. 5 tr. zákoníku hodnocena dvakrát, a proto k ní soudy neměly jako k přitěžující okolnosti přihlížet.

10. Obviněný poukázal na to, že závěru o ukládání úhrnného trestu (viz § 43 odst. 1 tr. zákoníku) podle § 199 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku neodpovídá sdělení předsedy senátu odvolacího soudu, jenž při odůvodňování rozsudku ve veřejném zasedání dne 5. 3. 2026 uvedl, že by obviněného za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí do výkonu trestu odnětí svobody neposlal, ale posílá ho tam za přečin ublížení na zdraví, což je odůvodnění, které obviněný považuje za nepřezkoumatelné. Nepochopitelným shledal i sdělení předsedy senátu, že výměra trestu byla po celou dobu „obchod“, kdy mohl být obviněnému rovněž vyměřen trest odnětí svobody v délce čtyř let, a že si koupil jeden rok života za uhrazených 200.000 Kč. Takové úvahy nemají oporu v zákonných kritériích pro ukládání trestu, kterými se k důvodům podmíněného neodložení trestu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud při ústním odůvodnění svého rozsudku nezabýval a neposuzoval je s ohledem na všechny obviněným zmíněné a v jeho prospěch vyznívající skutečnosti. Podle nich by bylo v jeho případě možné trest odnětí svobody podmíněně odložit, protože takový postup odpovídal i podmínkám vymezeným v § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Nepodmíněným trestem bude obviněný vyřazen ze stabilního a řádně vedeného života i zaměstnání, což povede k jeho zadlužení a do budoucna i ke zhoršení jeho dalších možností pro resocializaci.

11. Z těchto důvodů, když shledal, že trest je založen na nesprávném právním posouzení a že mu byl uložen nepřípustný druh trestu ve smyslu důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na přiměřeně dlouhou zkušební dobu.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

12. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání poukázala na zásady plynoucí z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a na to, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či nález ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). Konkrétně též zmínila i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, jímž byla striktně odmítnuta možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hledisek jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.

13. Přiměřenost trestu by mohl Nejvyšší soud posoudit pouze podle dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by však nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, anebo mimo dovolací důvody, pokud by došlo k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, lze v dovolacím řízení mimo dovolací důvody připustit zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu jen výjimečně a „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“, tedy když se zjistí extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky (srov. rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr.). Zdůraznila i nutnost, aby šlo o trest, který by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004), jako tomu bylo např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, nebo ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021.

14. V posuzované věci však nejde o extrémní případ, protože uložený trest je zcela přiměřený a odpovídá všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Obviněnému výrazně přitěžuje, že se dopustil více trestných činů, trestnou činnost páchal po velmi dlouhou dobu (řadu let) hrubým a opakovaně surovým způsobem, a dokonce i před svými nezletilými dětmi, které taktéž byly jeho trestnou činností určitým způsobem zasaženy. Obviněným zmiňovanou lítost nepovažovala v souladu s okolnostmi případu za upřímně a vážně míněnou, a protože neshledala vady, pro které by bylo možné výrok o trestu měnit, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o něm rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV. Obecně k dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného, které směřuje jen proti výroku o trestu, je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (viz § 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

16. Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Aby mohl zkoumat důvodnost dovolání, byl povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné obviněným na podkladě § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

17. Skrze důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem. Obviněný tento důvod zaměřil výhradně proti výroku o trestu a jeho použití je tak limitováno, protože ve vztahu k trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest, za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové výhrady však obviněný neuplatnil, a proto je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný v dovolání též odkázal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., jak přiléhavě, též s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., popsala státní zástupkyně.

18. Tyto zásady je možné prolomit pouze tehdy, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14).

19. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17), anebo by bylo v rozporu s principem proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004). O takový případ však v této věci nejde, protože všechna zákonná kritéria byla dodržena. Obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonného rozpětí, soudy přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a své závěry k výši a druhu uloženého trestu ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly.

20. Obviněný dovolání opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je určen k nápravě vad, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, nebo o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.

21. Poukázal-li obviněný na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., námitkami uplatněnými v dovolání jej nenaplnil vůbec, protože s poukazem na něj se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy by výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

22. S ohledem na zákonné vymezení tohoto dovolacího důvodu je zjevné, že trest uložený obviněnému za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku v trvání dvou let, je trest, jenž plně koresponduje s trestní sazbou od dvou do osmi let, která je u tohoto deliktu zákonem stanovena. Je proto co do výše trestem, který zákon připouští, a byl vyměřen v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a tedy nemůže jít o trest uložený mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, jak se u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. předpokládá. Trest odnětí svobody je trestem, jenž je jednak uveden v § 52 tr. zákoníku, ale současně u je i v § 199 odst. 2 tr. zákoníku zákonem určeným druhem trestu.

23. Z těchto důvodů obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uplatnil zcela v rozporu s jeho zákonným vymezením, protože jím uváděné výhrady založené na nepřiměřenosti trestu, s ním vůbec nekorespondují.

24. Námitky směřující proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody spočívající na jeho nepodmíněnosti obviněný založil i na tom, že odvolací soud nerespektoval podmínky uvedené v § 39 odst. 5 tr. zákoníku a vyměřil mu trest podle tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [v nyní účinném znění; dříve písm. d)] a současně mu tuto okolnost (pokračování v činu po delší dobu) přičetl jako přitěžující okolnost při ukládání trestu podle § 42 odst. 1 písm. m) tr. zákoníku. Uvedená výhrada je svým významem hmotněprávní povahy, a proto lze připustit, že byla uvedena podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

25. Nejvyšší soud ji však nepovažuje za důvodnou, a to přesto, že podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Ustanovení § 39 odst. 5 tr. zákoníku ovšem nebrání tomu, aby se při ukládání trestu zohlednila intenzita, s jakou byl příslušný znak skutkové podstaty v konkrétním případě naplněn (srov. rozhodnutí č. 24/2015 nebo č. 45/1972 Sb. rozh. tr.). Není totiž přípustné zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou, proto též není možné zaměňovat „zavinění“ s „mírou zavinění“, „škodu“ s „výší této škody“ apod. Polehčujícími nebo přitěžujícími okolnostmi tedy mohou být kvantitativní znaky vyjadřující míru zavinění, intenzitu trestného jednání, a tím způsobeného následku apod. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 816 s.).

26. Pokud jde o delší dobu páchání trestné činnosti, ta je uvedena jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [v nyní účinném písm. e)] a podle soudní praxe představuje dobu trvající v řádu měsíců (srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Vyjadřuje trvalost jednání, které se neomezuje jen na týdny nebo dny, ale vychází též z určité intenzity a míry poškození a ohrožení chráněného zájmu. Proto tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby charakterizuje intenzivnější a co do doby trvání vyšší závažnost činu, než je dána u tzv. základní skutkové podstaty podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, kde doba není hodnotově stanovena, ale požaduje se pouze určitá trvalost (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).

27. Přitěžující okolnost podle § 42 odst. 1 písm. m) tr. zákoníku je okolnost hodná zvláštního zřetele v neprospěch obviněného, která, pokud je dána, zvyšuje míru závažnosti konkrétního činu a činí jej více zavrženíhodným a zohledňuje se při ukládání trestu. Soud k ní přihlíží k tíži pachatele tehdy, když ukládá trest za čin, jenž pachatel páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu. Vymezuje též určitou dlouhodobost a přihlíží se k ní tehdy, když doba páchání překročila podstatně dolní hranice rozsahu (mezí), které jsou jinak charakteristické pro základní skutkovou podstatu, nebo jako v tomto případě u znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Uplatní se především u trvacích deliktů, pokud pachatel udržoval protiprávní stav po dobu podstatně delší, než jaká jinak stačí k naplnění skutkové podstaty trvajícího trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 855 s.).

28. V případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je trvajícím trestným činem a jehož trestnost je podmíněna udržováním protiprávního stavu po určitou dobu, je třeba rozlišovat, kdy jde o tuto základní skutkovou podstatu, kdy je již dán znak okolnosti podmiňující použití trestní sazby podle § 199 odst. 2 písm. d) [nyní písm. e)], a kdy lze dlouhou dobu zohlednit jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku a přitom neporušit zásadu zákazu dvojího přičítání téhož vyjádřenou v § 39 odst. 5 tr. zákoníku, což lze jen za zcela mimořádných výjimečných a nepochybně zcela ojedinělých případech. Přihlédnout k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. m) tr. zákoníku v uvedených souvislostech lze pouze tehdy, převyšuje-li doba udržování protiprávního stavu výrazně minimální dobu požadovanou k naplnění příslušné skutkové podstaty trvajícího trestného činu (srov. ŠČERBA, Filip a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

111. Dostupné na beck-online.cz.). Není však vyloučeno, aby ve výjimečných případech velmi dlouhé doby byl dán uvedený kvalifikační znak delší dobu páchané trestné činnosti podle odstavce 2 písm. d) [nyní e)] tr. zákoníku, což i podle soudní praxe bývá dosti obvyklé (srov. mimo mnoho jiných např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 896/2017, ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 8 Tdo 562/2024, nebo ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 731/2024) a lze připustit, že přesáhne-li tato doba zjevně a velmi výrazně a zcela mimořádně dobu, než představuje obvyklé dlouhodobé páchání tohoto trestného činu, je možné k ní přihlédnout i jako k okolnosti přitěžující.

29. O dvojí přičítání téže okolnosti, která je znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu a obdobně vyjádřené i okolností přitěžující nejde, jestliže soud tyto dvě okolnosti odliší z hlediska jejich intenzity a délky doby, po kterou jednání obviněného trvalo. Nebude tato zásada porušena tehdy, jestliže časový úsek, po níž pachatel čin páchal, se zcela a zásadně vymyká době, po níž pachatelé obvykle oběť týrají (v řádu měsíců, případně několika málo let). Ani u okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zákon neočekává, že bude týrání trvat po mnoho let. Doba třinácti roků, po níž byl obviněným v této věci čin páchán, je zcela ojedinělá, extrémní a mimořádně dlouhá, přičemž v jejím rámci docházelo i k vážnému a surovému chováním vůči poškozené, jehož svědky byly i nezletilé děti. Právě tyto další skutečnosti je nutné promítnout i do přísnější výměry trestu, a tedy i s přihlédnutím k této přitěžující okolnosti. Lze ji proto promítnout, jak do okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tak i k ní přihlédnout při ukládání trestu, protože třináct let trvající týrání odůvodňuje podstatně intenzivnější míru ohrožení, než s jakou je obecně spojován tento kvalifikační znak tohoto trestného činu a je možné jí zohlednit i při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr. a přiměřeně též č. 24/2015-II. Sb. rozh. tr.), aniž by byly porušeny zásady vyjádřené v § 39 odst. 5 tr. zákoníku.

30. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému oproti soudu prvního stupně snížil trest o jeden rok, a to proto, že při akceptování všech úvah soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, zmírnění trestu považoval za nutné vzhledem k „poměrně zásadním pozitivním změnám na straně obviněného, když zejména nejde přehlédnout komplexní uhrazení způsobené škody, resp. nemajetkové újmy všem poškozeným“, avšak uložil mu právě se zřetelem na výše uvedenou přitěžující okolnost tento trest jako nepodmíněný. Pokud však jde o ostatní okolnosti, soud zcela správně připomněl, že obviněný se této trestné činnosti dopouštěl vůči své družce jakožto nejen blízkému příslušníkovi rodiny, nýbrž i jakožto matce svých dětí, které tímto byly taktéž dotčeny. Při závěru o nepodmíněnosti trestu zohlednil v neprospěch obviněného nejen extrémně a výjimečně dlouhou dobu, ale i intenzitu týrání přesahující obvyklou normu i potud, že poškozené způsoboval závažná zranění (viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu), což je v těch nejzávažnějších případech vyjádřeno i přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pro ukládání trestu má tato skutečnost význam pro uložení trestu jako úhrnného podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud zcela v souladu se zákonem postupoval. V dané souvislosti jsou bez významu výhrady obviněného, jimiž reprodukoval ústní odůvodnění trestu předsedou senátu odvolacího soudu při veřejném zasedání, které i kdyby byly takto naformulovány, zajisté nebyly přiléhavé ani vhodně vyjádřené, avšak na správnost uloženého trestu nemají podstatný vliv.

31. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje za správný závěr soudů nižších stupňů, že, byť je páchání činu po delší dobu znakem (tzv. kvalifikované) skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, nelze s ohledem na zcela výjimečně dlouhou dobu trvání trestné činnosti v této věci považovat za dvojí přičítání téže skutečnosti (viz § 39 odst. 5 tr. zákoníku), pokud byla delší doba v trvání třinácti let jako extrémní, zohledněna i jako přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. m) tr. zákoníku.

32. Nepodmíněný trest odnětí svobody obviněný označil za nezákonný i proto, že se soudy podle něj řádně nevypořádaly s podmínkami uvedenými v § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku upravujícím přiměřenost trestních sankcí. Je vhodné uvést, že sice jde v případě § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o hmotněprávní ustanovení, ale určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Nelze jej tak ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení věci“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou stanoveny v § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií § 39 tr. zákoníku, tzn. úvahách o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 789 s.).

33. Z uvedené povahy ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu „jiného hmotněprávního posouzení“ podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy, s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán např. u ustanovení § 43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).

34. Pokud jde o ostatní námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, s nímž se obviněný nesmířil a domáhá se jeho podmíněného odkladu, jež přiřadil k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, konstatovat, že takový požadavek nedopadá na žádný důvod dovolání a míjí se i s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Obviněný výhrady orientoval na tvrzení o své snaze odčinit vzniklý následek, a že uhradil způsobenou škodu i způsobenou nemajetkovou újmu, což jsou okolnosti, k nimž, jak je výše uvedeno, přihlédl při ukládání trestu odvolací soud a odůvodnil tím jeho vyměření na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Nutno však poukázat na to, že obviněný nemohl odčinit duševní i fyzické útrapy poškozené, která jeho kruté zacházení snášela po dlouhá leta a promítla se do jejího života, a tyto prožitky si ponese po celý život.

36. Další argumentace obviněného rodinnými poměry neuvádí extrémní vady, kterých by se dopustil odvolací soud při vyměření trestu nebo při posuzování dopadu trestu do jeho osobní nebo rodinné sféry, jako tomu bylo např. v obviněným zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr., případně v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017. Obviněný poukazuje na zcela standardní okolnosti týkající se pochopitelného negativního dopadu nepodmíněného trestu na něj, jeho zaměstnání, a případně na jeho rodinu, avšak v důsledku trestného jednání jsou i vztahy s dětmi v jeho případě velmi narušeny, a jím zmiňovaný přímý vliv na jejich výchovu je v daných souvislostech limitován a velmi spekulativní. Nejde proto o situaci, že by byl tím, kdo byl pověřen péčí o děti, jak tomu bylo v jiných, zejména státní zástupkyní v jejím vyjádření uvedených rozhodnutích (srov. např. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), ani o případ, kdy by uvěznění obviněného vedlo k závažným nedostatkům ve výživě nebo výchově dětí.

37. Uvedená tvrzení svědčící o nespokojenosti a domněnkách obviněného týkajících se nepodmíněnosti trestu jsou v daných souvislostech zcela mimo uvedené zásady pro ukládání trestu. Nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na kterého bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

38. Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jejich rozhodnutí patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (viz § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva, 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, 168 s.).

V. Závěr

39. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud, jak je popsáno výše, námitkám obviněného ve vztahu ke všem uvedeným důvodům dovolání nevyhověl a jejich nedůvodnost mohl posoudit podle obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vadami, jež obviněný v dovolání vytýkal, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu