8 Tdo 568/2026

Rubrum

8 Tdo 568/2026-482 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 167/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 52/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 34 T 52/2024, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil (zkráceně) tím, že v letech 2019 až 2022 během soudního řízení u Okresního soudu ve Zlíně o úpravě poměrů ke svým nezletilým synům AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), vedeného pod sp. zn. P 286/2016 a v odvolacích řízeních Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 58 Co 244/2020 a sp. zn. 58 Co 195/2022 opakovaně předkládal jako listinné důkazy ručně psané texty, které měly být podle sdělení obviněného vyhotoveny syny AAAAA a BBBBB a měly vyjadřovat jejich osobní přání trávit čas s obviněným, a měly svědčit zejména o jejich přání, aby mu byli svěřeni do péče (jak jsou evidovány na konkrétních číslech listů opatrovnického spisu), přičemž však AAAAA text obsažený v předložených listinách zčásti sám vůbec nepsal a zčásti jej napsal podle diktátu obviněného, aniž by chtěl, aby byly použity u soudu, když obsah těchto písemností mohl mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu v probíhajících řízeních (viz § 866 a § 867 odst. 2 obč. zákoníku).

2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 167/2025, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil především proti způsobu, jakým soudy prováděly důkazy a tvrdil, že v této věci nešlo o padělky, protože listiny psali jeho synové a jejich obsah vycházel z jejich vůle, a že měl být vypracován znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který měl vyjasnit, kdo listiny skutečně sepsal a podepsal. Provést důkaz měly soudy i videozáznamem z roku 2021 pořízeným M. N. Tyto důkazy mohly objasnit závěr, zda jsou jednotlivé listiny výsledkem skutečných přání nezletilého syna či nikoliv. Nevypořádání se a neprovedení těchto důkazů mělo podstatný vliv na nesprávné právní posouzení skutku kladeného mu za vinu. Odvolacímu soudu vytýkal, že se nevypořádal s výpovědí M. N., jehož sice vyslechl, ale jeho výpověď nehodnotil a vadně shledal, že dvanáctiletý chlapec nemohl chtít soudu sám sdělovat své přání, s kým a kde rád tráví čas.

5. Obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi syna AAAAA uvedenou v odvolacím řízení vedeném Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 58 Co 244/2020, kde sdělil po nahlédnutí do záznamů založených ve spise na č. l. 7459, že žádnou z listin nepsal, neviděl. Za nepravdivou označil i jeho výpověď v protokole o výslechu ze dne 27. 6. 2022 ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. P 286/2016, v níž po předložení listin uvedl, že záznamy na č. l. 7657 až 7664, 7696, 7741, 7792, 7823, 7827, 7829, 8048, 8134 a 8304 nepsal, ani je neviděl a s jejich obsahem nesouhlasí. Tato vyjádření AAAAA k předmětným listinám oscilují mezi tím, že je vůbec nepsal, ani neviděl, přes vyjádření, že jeho je pouze podpis, ale text nepsal, aby nakonec připustil, že některé listiny dokonce psal, ale podle diktátu obviněného. Na nevěrohodnost syna AAAAA obviněný usuzoval i z toho, že mu v té době bylo jen 10 let a v trestním řízení byl vyslýchán s velkým časovým odstupem, celé opatrovnické řízení na něj mělo negativní dopad. K této vypjaté situaci přihlížel i opatrovnický soud, a i nyní rozhodující soud prvního stupně připustil určité pochybnosti o pravdivosti vyjádření AAAAA k předloženým ručně psaným textům. Současně obviněný zdůraznil, že existují důkazy svědčící o tom, že vztahy mezi ním a AAAAA byly původně dobré a že ho měl rád, což vše svědčí o tom, že jde o výpověď, která není konstantní a nemůže sloužit pro závěr o jeho vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).

6. Z uvedených důvodů obviněný považoval za potřebné provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, což soudy nedůvodně odmítly a své závěry založily na pouhých spekulacích. Soud prvního stupně sice tvrdil, že není vázán závěry soudů rozhodujících v opatrovnickém řízení (v němž byly posuzované listiny předloženy), o tom, zda tyto listiny byly padělané či pozměněné a zda mají pro řízení podstatný význam, neboť jde o otázku viny, kterou je oprávněn posuzovat pouze soud v trestním řízení (§ 9 odst. 1 tr. ř.), ale fakticky se tím však soud neřídil, protože konstatoval, „že z nich vyplývá shodný závěr, ke kterému sám dospěl v trestním řízení“. Tímto způsobem nepřípustně přejal jeho závěry v otázce, kterou byl povinen autonomně a v plném rozsahu dokazovat v rámci trestního řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

7. Obviněný poukázal na porušení zásady presumpce neviny, protože nebyla bez důvodných pochybností vyvrácena autenticita předmětných listin a nebylo prokázáno, že by postrádaly vlastnosti originálu, tedy pravost a původnost, což svědčí o tom, že skutkový stav neskýtá oporu pro závěr o jejich padělání, a tedy právní závěry soudů o existenci úmyslného zavinění vykazují rozpor s provedenými důkazy. Pochybnosti shledal i v závěru soudů, že šlo o padělek, protože ke všem existuje jejich originál, byly psány synem AAAAA a nikdy nebylo soudem prokázáno, která z posuzovaných listin je padělek. Za tohoto stavu je vyvození trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin v logickém i právním rozporu se zjištěným stavem věci.

8. Závěr, že AAAAA listiny nepsal, soud nemohl opřít o měnící se výpovědi toho nezletilého, jenž je dlouhodobě a drasticky manipulován a zastrašován matkou, která opakovaně vyjadřuje, že jejím přáním je, aby děti neměly otce a nikdy se neviděly ani neslyšely s nikým blízkým z jeho strany, což OSPOD řešil vydáním Plánu ochrany ohrožených dětí, který však matka nikdy neplnila. Manipulace dětí matkou byla zjištěna i sociálními pracovníky RC, neboť u matky byly obě děti od roku 2015 dosud de facto celoročně a obviněný v rámci svých dřívějších velmi omezených styků od roku 2016, jež byly v roce 2021 zrušeny, nejen že děti neovlivňoval, ale ani pro to reálně neměl, na rozdíl od matky, prostor.

9. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že v době, kdy provedl výslech AAAAA při hlavním líčení, na kterém mu nebyla umožněna přítomnost, jej nezaznamenal na audiozáznam a neumožnil mu se s jeho obsahem seznámit, a to za situace, kdy si opakovaně syn stěžuje, že soud nezaznamenává pravdivě jeho výpověď. Nesprávnost tohoto postupu potvrdil i soud odvolací, když mu věc vrátil zpět, aby ji znovu projednal a rozhodl. Obviněnému nebyla umožněna přítomnost u všech jednání ani se seznámit s důkazy, reagovat na ně a cokoliv navrhovat, což slouží jako další podklad pro tvrzení, že nelze závěry o jeho vině vystavět na měnící se výpovědi AAAAA. Trestní oznámení podal opatrovnický soudce, který nedodržel řádný postup a obviněného již značně potrestal tím, že mu zakázal jakýkoliv styk s dětmi, a již v tomto řízení bez řádného dokazování vyslovil, že předmětné listiny jsou údajně padělkem. Soud se nevypořádal ani s tím, že ve stejné věci dříve věci konal OSPOD vlastním šetřením i podáním trestního oznámení se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil trestného činu, o čemž jej i písemně informoval. Věc již tedy byla vyřešena, a není známo, z jakého důvodu si soud nezjistil, z jakého důvodu je toto znovu řešeno na základě trestního oznámení opatrovnického soudce, když k dispozici nejsou jiné nové skutečnosti. Jestliže jde o řízení, v němž figurují nezletilé děti, není správné, že nebyl soudem předvolán ani kontaktován OSPOD. Trestní soud neměl k dispozici v době konání hlavního líčení opatrovnický spis v úplné podobě, protože opatrovnický soud z něj před jeho připojením k trestnímu spisu vyňal zásadní důkazy. Za nevhodný označil i postup policejního orgánu při zajištění jeho výpovědi v přípravném řízení (neměl potřebné léky, byl po hospitalizaci, neměl potřebnou stravu atd.) a při opatřování podkladů pro toto trestní řízení.

10. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud skutkový stav postavil najisto a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 167/2025, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 34 T 52/2024, a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a reakce obviněného

11. K tomuto dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, který výhrady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil jen za polemiku s provedenými důkazy, jíž obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi nezletilého AAAAA za situace, kdy soud prvního stupně provedl potřebné dokazování. Zdůvodnění jeho výsledků opírá o svědeckou výpověď nezletilého AAAAA, který obhajobu obviněného vyvrátil spontánně uváděnými skutečnostmi bez zjevných známek snahy vykonstruovat nepravdivou verzi skutkového děje (viz body 12. až 13. odůvodnění rozsudku). Vzal v úvahu i celkový kontext opatrovnického řízení s tím, že z bodu 9. usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se vypořádal i s tím, že obviněný do určité míry i zpětně přecenil rozsah tvrzení, která měla zaznít v řízení před opatrovnickým soudem, kde však AAAAA i tehdy výslovně uvedl, že předmětné listiny nepsal a s jejich obsahem nesouhlasí. Provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že v průběhu tohoto opatrovnického řízení obviněný předkládal listiny, které neodpovídaly autentickému projevu vůle jeho nezletilých synů a jejichž obsah byl způsobilý významně ovlivnit jeho výsledek. Právě názor nezletilých ohledně preferovaného výchovného prostředí (k němuž je soud povinen přihlížet) měl pro toto řízení zásadní význam.

12. Za vadu státní zástupce nepovažoval ani nevyhovění požadavku na doplnění dokazování, návrhy, jež obviněný uplatňoval, soudy vzaly do úvahy a zdůvodnily, proč je nepovažovaly za potřebné (viz bod 14. rozsudku), a to i u korekce nedostatků vytčených v předchozím usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně. Navrhovanému výslechu N. odvolací soud vyhověl a vyjádřil se k němu v bodech 6., 10. a 11. usnesení. Za popsaného stavu nelze dovodit existenci tzv. opomenutých důkazů ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

13. Jestliže obviněný označil v dovolání i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl k němu žádné konkrétní sdělení, které by jeho hmotně právní obsah naplnilo. Tvrzení, že údajná procesní pochybení soudů měla mít dopad na kvalifikaci projednávaného skutku, je jen ryze obecným konstatováním postrádajícím konkrétní právní argumentaci. Ani výhrady směřující proti existenci úmyslného zavinění nelze považovat za hmotně právní povahy, protože jsou založeny primárně na zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz výhrady proti autenticitě listin a jejich skutkové prověření) a směřují tak proti hodnocení důkazů. Dovolání proto neodpovídá ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

14. Vzhledem k tomu, že žádný z důvodů obviněný námitkami nenaplnil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání [viz § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

15. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že v přípravném řízení mu policejní orgán bez odůvodnění neumožnil přítomnost obhájce a byl nařknut, že odmítl podat vysvětlení, a poukázal na to, že se tak stalo za situace, kdy zdravotní důvody znemožňující podat vysvětlení byly způsobeny policejním orgánem, když mu odmítl zajistit nutné zdravotnické ošetření při neoprávněném zajišťování podání vysvětlení. Také bez odůvodnění nebylo reagováno na žádané řešení souvislostí a připojení původního spisu k novému (de facto duplicitnímu), kdy původně podle vyjádření OSPOD již byla věc na jeho podnět uzavřena s tím, že se nestal trestný čin a aktuálně k věci nejsou nové skutečnosti, které by měly být důvodem, proč uzavřenou věc znovu řešit. Soudy se bez odůvodnění nevypořádaly se stížnostmi na neplnění zákonných povinností soudem, když nebyl pořízen audiozáznam o výpovědi nezletilého. Policejní orgán odmítl vyslechnout AAAAA, který o to sám žádal, s tím, že je toto potřeba řešit s OSPOD.

16. V souladu s dovoláním tvrdil, že předmětné texty nejsou padělky a že bez řádného dokazování nebylo prokázáno, že na některých písemnostech jsou údajně dva podpisy syna. Soudy nikterak neprojevily zájem o prokázání jím uváděných skutečností a jen stroze shrnuly, že některé listiny jsou kopií a nepochopitelně obsahují dva podpisy a jde o padělek. Zmínil též nedůvodně neprovedené důkazy, a odkazoval na průběžně zaznamenané SMS a telefonáty jemu a prarodičům i další zaznamenané související projevy nezletilých potvrzující pravdivost a pravost předmětných písemností. Neprovedenými navrhovanými důkazy jsou i potvrzující, že AAAAA byl vždy před psaním předmětných listin „poučen“, že pokud sám nechce nic psát, ať nic nepíše, a ať píše pravdivě.

IV. Obecně k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku

17. Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.), a proto musí splňovat zákonem stanovené podmínky, jež je třeba dodržet proto, aby mohlo být na jeho podkladě napadené rozhodnutí Nejvyšším soudem jako dovolacím soudem přezkoumáno.

18. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud nejprve shledal, že je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (viz § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.).

19. Dále zkoumal, zda dovolání obsahově koresponduje s důvody, pro něž bylo podáno, neboť každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

20. Obviněný dovolání podal z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., avšak své argumenty podle jejich významu u každého z nich neformuloval.

21. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. Těmto podmínkám obviněný vyhověl, protože v dovolání uvedl i důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Lze konstatovat, že tento důvod je použit v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 a) až l) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval jednak tím, zda ostatní důvody byly užity v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou na jejich podkladě tvrzené námitky důvodné.

22. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. určuje, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

23. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je ale zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

V. K důvodnosti dovolání

24. Po posouzení obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný argumenty, kterými vytýkal nedostatky provedeného dokazování, nedostatky v posouzení listin jako padělaných, dostál požadavkům kladeným na obsah dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

25. Nejvyšší soud však v obsahu dovolání shledal námitky, které s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nekorespondují. Jde o výhrady, jimiž obviněný poukazoval na skutečnosti, které se týkají postupu orgánů činných v trestním řízení, jež předcházelo tomuto řízení, anebo šlo o tvrzení, že policisté se v průběhu jeho vytěžení chovali nevhodně, případně, že byl vyslýchán bez přítomnosti obhájce, což stojí mimo jakékoli důvody dovolání, které se na tyto námitky nevztahují. Nejvyšší soud však i přesto, s ohledem na zásadu, že řízení o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14), posuzoval, zda došlo k uvedeným okolnostem, resp. případně, jaký dopad měly na řádné objasnění věci či na dodržení pravidel spravedlivého procesu.

26. Nejvyšší soud věnoval pozornost tvrzení obviněného o tom, že tato věc již byla v minulosti řešena z podnětu OSPOD mj. podáním trestního oznámení, avšak šetřením policejního orgánu bylo zjištěno, že se ničeho závadného nedopustil. Tuto námitku obviněný okrajově vznesl i při své závěrečné řeči při hlavním líčení dne 15. 5. 2025 (viz č. l. 329 trestního spisu), avšak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tento argument neuplatnil (viz č. l. 344 a 345 trestního spisu), a ani při veřejném zasedání před odvolacím soudem k uvedenému tvrzení nic neuvedl (viz č. l. 381, 382 a 395 trestního spisu). Zmínil ji, zcela nekonkrétně, až nyní v dovolání, avšak bez toho, aby k ní uvedl jakékoliv podrobnější skutečnosti, případně předložil listiny, jež by jeho tvrzení doložily. Podle obsahu posuzovaného spisu je totiž zjevné, že v něm nejsou žádné formální podklady pro to, aby se této otázce soudy mohly věnovat. Pro neurčitost a nejasnost obviněným uváděného tvrzení lze jen ve zcela obecné rovině uvést, že pro toto řízení by měla význam z hledisek týkajících se porušení spravedlivého procesu pouze existence rozhodnutí, které by vytvořilo překážku ne bis in idem, na jehož základě by trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným zastavením, pokud by nebylo v příslušném řízení takové rozhodnutí zrušeno [viz § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Nic však vydání takového rozhodnutí v této věci nenasvědčuje, protože obviněným uváděné nedostatečné informace nejsou potřebným podkladem pro závěr, že takové rozhodnutí bylo vydáno, případně, že by se týkalo téže věci. Pro úplnost lze, vycházeje ze skutečností, které k tomu obviněný uvedl, uvést, že on sám sdělil, že o tom, že se ničeho nedopustil, byl informován „písemnou zprávou“ policie. Tudíž ani on sám nesděluje, že by bylo vydáno rozhodnutí (a není zjevné ani o jaké otázce), ale lze předpokládat, že šlo jen o neformální informativní vyjádření, které nemá důsledky, s nimiž by bylo možné spojovat překážku ne bis in idem [viz rozhodnutí ESLP ve věci Sergey Zolotukhin, § 53; Ruotsalainen proti Finsku, rozsudek, 16. 6. 2009, stížnost č. 13079/03, § 42–43; Mihalache proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu, 8. 7. 2019, stížnost č. 54012/10, § 53– 64; a dále viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., ŠIPULOVÁ, K. a kol.: Evropská úmluva o lidských právech, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, 1778 s.]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud v uvedené výhradě obviněného neshledal důvody pro závěr, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, tzn. konkrétně čl. 40 odst. 4 Listiny.

27. Pozornost Nejvyšší soud věnoval i zmínce obviněného o nevhodném chování policejního orgánu při jeho vytěžení, a že se u něj marně dožadoval přítomnosti obhájce při podání vysvětlení, resp. výslechu, protože v případě, kdy by skutečně byla obviněnému při jeho výslechu odmítnuta přítomnost obhájce, mohlo by dojít k porušení práva na obhajobu a tím i spravedlivého procesu (viz čl. 37 odst. 2 Listiny). Nejvyšší soud však v této trestní věci shledal, že ani tyto obviněným namítané skutečnosti z obsahu spisu neplynou, neboť se z něj podává, že obviněný byl dne 21. 11. 2023 policejním orgánem zadržen s předchozím písemným souhlasem státního zástupce podle § 76 odst. 1 tr. ř., když se bez dostatečné omluvy nedostavil k podání vysvětlení podle § 158 odst. 7 tr. ř., a tedy byl dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. (viz č. l. 104 a 105 trestního spisu), jakožto zadržený podezřelý byl následně dne 21. 11. 2023 podle § 76 odst. 3 tr. ř. vyslechnut, přičemž z protokolu o tomto výslechu je zřejmé, že byl mj. podle § 76b tr. ř. poučen o právu zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení (viz č. l. 130 trestního spisu). K tomuto poučení výslovně uvedl, že mu v plném rozsahu porozuměl a že si obhájce nevolí (viz č. l. 131 trestního spisu). Nelze tak mít za to, že by mu bylo odepřeno právo na obhajobu podle § 76b tr. ř. ve spojení s § 33 odst. 1 tr. ř., neboť předmětného práva nevyužil a, ač si mohl obhájce zvolit, neučinil tak. Zdůraznit je nutno fakt, že v uvedené době zde nebyl dán důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (obviněný nebyl ve vazbě), ani podle odstavce 3 tohoto ustanovení (obviněný je stíhán pro přečin). Nutné je však podotknout, že obviněný byl po zahájení trestního stíhání v pozici obviněného za přítomnosti obhájce vyslechnut při hlavním líčení dne 15. 5. 2025 (viz č. l. 327 až 331 trestního spisu), přičemž při veřejném zasedání u odvolacího soudu, kde byl taktéž se svým obhájcem přítomen, se mohl vyjádřit ke zde proběhlému výslechu M. N., což však neučinil (viz č. l. 393 až 395 trestního spisu). V přípravném řízení byl jakožto obviněný vyslechnut dne 22. 11. 2023, a z protokolu plyne, že byl mj. podle § 33 odst. 1 tr. ř. poučen o právu zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení (viz č. l. 138 trestního spisu). K tomuto poučení však obviněný výslovně uvedl, že mu v plném rozsahu porozuměl a že si obhájce nevolí a dále že vypovídat chce a bude (viz č. l. 139 trestního spisu).

28. Nepodložené jsou též argumenty, jimiž vytýkal, že mu mělo být příslušníky policejního orgánu způsobeno zranění, pro které měl být hospitalizován ve zdravotnickém zařízení. Obviněný byl policejním orgánem zadržen dne 21. 11. 2023 v 10:05 hod. (viz č. l. 107 trestního spisu) a následujícího dne byl v čase 16:45 hod. propuštěn na svobodu (viz č. l. 142 spisu). Z ambulantní zprávy všeobecné ambulance Krajské nemocnice Tomáše Bati z téhož dne (viz č. l. 119 trestního spisu) s časem tisku v 16:26 hod. se podává, že je schopen pobytu v cele předběžného zadržení bez dohledu lékaře. V doprovodu příslušníků policejního orgánu se do téhož zdravotnického zařízení dostavil v noci dne 22. 11. 2023, přičemž z ambulantních zpráv interní ambulance a neurologické ambulance plyne, že je schopen pobytu na cele předběžného zadržení a nebyly na něm shledány známky násilí (viz č. l. 120 až 123 trestního spisu).

29. Nejvyšší soud se též zabýval výhradou obviněného, že nebyl přítomen hlavnímu líčení dne 26. 9. 2024, kde byl vyslýchán AAAAA, a soud mu nedal k dispozici audiozáznam o tomto výslechu (viz č. l. 252 až 255 trestního spisu), neboť jej podle § 55b odst. 1 tr. ř. nepořídil. K této námitce je třeba zdůraznit, že tato procesní vada vedla (mj.) k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 6 To 278/2924, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 34 T 52/2024, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně při následujícím hlavním líčení dne 15. 5. 2025 obviněného vyslechl, když mu umožnil se volně k věci vyjádřit, umožnil mu vznést návrhy na doplnění dokazování podle § 215 odst. 4 tr. ř. a přednést závěrečnou řeč (viz č. l. 327 až 331 trestního spisu). Právě zrušující usnesení odvolacího soudu a nově, po více než půl roce od vydání odvolacím soudem zrušeného rozsudku, konané hlavní líčení poskytlo obviněnému možnost se s dříve provedeným dokazováním seznámit a na předmětnou výpověď reagovat. Ani tímto postupem soudů obou stupňů proto nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť předchozí vada byla napravena i s tím, že protokol o hlavním líčení byl s č. l. 252 až 255 založen do trestního spisu a obviněný se s ním mohl v průběhu dalšího řízení seznámit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 645 s.).

30. K uvedenému je vhodné dodat, že případné porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, a čl. 38 odst. 2 Listiny umožňující, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což jsou ustanovení garantující kontradiktorní povahu řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16), bylo napraveno rozhodnutím odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že soudy důvodně nepřistoupily k tomu, aby AAAAA znovu před soudem vyslýchaly, protože by došlo ke zcela nevhodnému rozněcování velice citlivé otázky rozjitřené vleklými soudními spory o jeho výchovu mezi znesvářenými rodiči, což je pro dítě vždy neobyčejně stresující situace, již je třeba eliminovat pro její rozpor se zájmem na zvláštní ochranu dětí a mladistvých ve smyslu čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny, a zejména pak ve smyslu čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Jde sice o významný důkaz, avšak nikoliv osamocený. Nutné je však podotknout, že takové doplnění dokazování obviněný nenavrhoval (viz č. l. 328 trestního spisu), a to ani před odvolacím soudem dne 27. 11. 2025 (viz č. l. 395 trestního spisu), přičemž mu bylo, jak bylo popsáno výše, umožněno se se svědeckou výpovědí AAAAA seznámit prostřednictvím protokolu z hlavního líčení (viz výše bod 37.). Z těchto důvodů tak nelze v tomto postupu soudu prvního stupně shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny.

31. Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit obviněnému v tom, že by došlo k porušení jeho práv ve smyslu spravedlivého řízení.

32. Další vytýkané nedostatky korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou rovněž důvodné. K tomu lze předeslat, že Nejvyšší soud, jenž jako dovolací soud posuzuje správnost postupu soudu prvního stupně při provedeném dokazování v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (viz § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud se zabývá toliko správností postupu soudu, který dokazování konal, a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Zasáhnout do hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů by mohl jen v případě, kdyby skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a došlo by k porušení zásad spravedlivého procesu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

33. Argumenty, jimiž obviněný brojil především proti věrohodnosti nezletilého AAAAA a v té souvislosti i postupu, jímž soud prvního stupně odůvodnil své závěry o tom, že skutečnosti jím uváděné jsou pravdivé, sice s vymezením důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují, avšak neodpovídají obsahu spisu, ani způsobu, jakým se soud prvního stupně s důkazy, které měl k dispozici, vypořádal. Proto v procesu provedeného dokazování nelze shledat vytýkané vady.

34. Soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost právě věrohodnosti výpovědi AAAAA zajištěné v této trestní věci, a přitom postupoval citlivě vzhledem k tomu, z jakého řízení, a vzhledem k jakým skutečnostem, trestná činnosti obviněného vzešla. Proto dokazování důvodně vedl tak, aby šetřil, již tak velmi rozvrácené, vztahy mezi rodiči obou nezletilých a nešťastné postavení dětí v nich. Když měl k dispozici opatrovnický spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. P 286/2016, v němž byly padělané listiny předloženy jako pravé důkazní prostředky, vycházel i z obsahu tohoto spisu a rozhodnutí, která v tomto řízení ve vztahu k nim byla vydána. Podstatné je, že si prvostupňový soud sám opatřil i jiné důkazy, které v hlavním líčení provedl, a tyto postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil. Posuzoval nejen výpověď nezletilého, ale i obsah těchto listin (viz body 3. a 4. jeho rozsudku), a při hlavním líčení dne 26. 9. 2024 je konstatoval s tím, jakým způsobem se AAAAA k jejich textu vyjádřil (viz č. l. 32 až 41, 60 až 74, 252, 253 trestního spisu). Skutečnost, že se opíral i o skutečnosti plynoucí ze spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. P 286/2016, případně o podklady vycházející z řízení vedeného u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 58 Co 244/2020 nebo sp. zn. 58 Co 195/2022, není vadou řízení či vadou v postupu při hodnocení důkazů, neboť podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co přispěje k objasnění věci. Soud prvního stupně po porovnání skutečností, které nezletilý AAAAA v těchto řízeních a v trestním řízení uvedl, konstatoval, že po obsahové stránce v opatrovnickém řízení vypovídal shodně. Nelze v této souvislosti shledávat důvodnou námitku obviněného o nedostatcích takového postupu s ohledem na nesplnění podmínek § 9 odst. 1 tr. ř., protože soud prvního stupně důvodně rozvedl své úvahy v bodě 13. svého rozsudku, kde vysvětlil, o jaké skutečnosti plynoucí z trestního spisu se opíral a jak se s nimi vypořádal. Dodržel pravidla plynoucí z citovaného ustanovení a jako orgán činný v trestním posuzoval otázky, které se v tomto řízení vyskytly, samostatně. Pokud bylo vydáno v opatrovnickém řízení o takové otázce pravomocné rozhodnutí, respektoval, že je jím vázán, pokud nešlo o posouzení viny obviněného. Skutečnosti rozhodné pro vinu obviněného soud prvního stupně posuzoval zcela sám na podkladě důkazů, které v tomto řízení provedl, avšak bez znalosti obsahu opatrovnického spisu se u daného trestného činu nemohl obejít, neboť v něm byly právě listiny jako pravé, jako důkazní prostředky předloženy. Soud byl povinen posoudit i všechny skutečnosti spojené s jejich předložením tomuto soudu stejně jako to, jaký byl jejich obsah a k čemu sloužil, a případně z jakého důvodu tak obviněný učinil. Rozhodující otázkou pro vinu obviněného bylo, zda v opatrovnickém řízení uplatněné listiny naplňují znak, že „padělal důkazní prostředek“, a tuto skutečnost soud prvního stupně řádně a důsledně zjišťoval při dodržení všech pravidel plynoucích z § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soud rozhodující o trestném činu podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku není v posouzení pravdivosti nebo pravosti důkazního prostředku, o jehož obsahovou stánku jde, vázán rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, protože toto je otázka viny, jíž si musí zhodnotit sám, ale může sám posuzovat ostatní okolnosti, které tyto jiné soudy braly do úvahy. Je třeba zdůraznit, že soud rozhodující v trestním řízení musí provést důkazy vycházející ze spisu, v němž byly předmětné listiny jako důkazní prostředky předloženy. Lze jen poznamenat, že soud prvního stupně postupoval komplexně a nešlo u něj o nekritické převzetí skutkového závěru Okresního soudu ve Zlíně jakožto opatrovnického soudu ve věci se sp. zn. P 286/2016. Skutkový závěr o charakteru předmětných listin soud prvního stupně přijal též na základě v trestní věci provedených důkazů, jež pečlivě hodnotil a na jejich základě rozhodl o vině obviněného (viz body 11. až 16. rozsudku).

35. Pokud po provedení všech rozhodných důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že nezletilý AAAAA vypovídal ve vztahu k naprosté většině předmětných listin založených ve spise se sp. zn. P 286/2016 ve výpovědi jím učiněné v trestním řízení pravdu, protože po obsahové stránce obdobně vypovídal i v opatrovnickém řízení bez významných odchylek, vyjádřil tyto závěry dostatečnými úvahami, které nevykazují žádné vady ani nedostatky (viz body 4. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněným tvrzený důvod, proč se má výpověď AAAAA jevit jako nevěrohodná, kterým má být, že jeho vyjádření k předmětným listinám oscilují mezi tím, že je vůbec nepsal, ani neviděl, byl postupem soudu prvního stupně dostatečně vyvrácen. Správnost jeho závěru vysvětlil i odvolací soud, jenž se obdobnou námitkou obviněného uvedenou v odvolání zabýval (viz body 8. a 9. jeho usnesení), rozhodující v posuzované věci podruhé, jak již bylo výše naznačeno, se obdobnými námitkami obviněného zabýval a vyhověl jeho důkaznímu návrhu na výslech svědka M. N., k jehož výpovědi stanovisko rozvedl v bodě 10. svého usnesení, kde vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval jeho výpověď za zpochybňující skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování před soudem prvního stupně. Dostatečně vyjádřil, že když tento svědek při veřejném zasedání uvedl, že mu AAAAA sdělil, že předmětné listiny psal bez přítomnosti obviněného, avšak při vlastním sepisu žádné z těchto listin, které měly být psány, nebyl přítomen (viz č. l. 393 a 394 trestního spisu), a tady pro tuto neurčitost uváděných skutečností jsou jeho závěry soudu logické. Odvolací soud dospěl k závěru, že jeho výpověď nemohla ovlivnit náhled na vyhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, které považoval za ucelené a provázané, kdežto výpověď tohoto svědka, která nebyla ani dostatečně konkrétní, a co do časových souvislostí ani přesvědčivá, byla osamocená, a proto ji nepovažoval za významnou pro změnu soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů (viz body 10. a 11. usnesení odvolacího soudu).

36. Po posouzení všech namítaných nedostatků a závěrů, které k výhradám obviněného soudy v přezkoumávaných rozhodnutích učinily, Nejvyšší soud neshledal vady, na něž dovolatel upozorňoval. Posoudí-li se postup soudů v této trestní věci, závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, protože v nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností. Oba soudy své závěry vyložily a výsledky této své činnosti rozvedly v úvahách, které jsou založeny na logických myšlenkových pochodech a neodporují skutečnostem, jež z výsledku provedeného dokazování jako celku vyplynuly.

37. Namítal-li obviněný, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví za účelem zjištění, zda předmětné listiny skutečně psali nezletilí synové, případně důkaz videozáznamem, který měl autenticky zachycovat vznik předmětných listin, soud prvního stupně se k nevyhovění těmto důkazním návrhům z důvodu jejich nadbytečnosti vyjádřil tak, že skutečnosti rozhodné pro vinu byly vyvráceny důkazy ve věci již provedenými (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Zdůraznil, že videozáznam autenticky nezachycoval proces vzniku listin, ale byl pořízen za nevyjasněné situace svědkem N. Ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví rozvedl, že pokud nezletilý psal v některých v listinách uvedený text na základě diktátu, není možné určit, kdo je myšlenkovým původcem písmem zachycených slov, neboť toto neumí poznat žádný znalec ručního písma (viz bod 14. rozsudku). S ohledem na ostatní text předmětných listin, jejich četnost a formulace, soud uvěřil nezletilému AAAAA, že je nepsal, a proto přibráni znalce z oboru písmoznalectví považoval za nadbytečné.

38. Odvolací soud, který částečně vyhověl obviněnému a provedl ve veřejném zasedání výslech svědka M. N., k požadavku na přehrání zmíněné videonahrávky, s jejímž obsahem se seznámil, rozvedl, že jej považoval za nadbytečný proto, že shledal inciativu tohoto svědka směřující k jím provedenému výslechu nezletilého AAAAA mimo trestní řízení za pochybnou, protože sám údajně prováděl a nahrával sdělení nezletilého, které nemůže mít povahu procesně provedeného výslechu. Jde o inciativu známého obviněného (byť profesí soudce), která je nevhodnou ingerencí do trestního řízení (viz bod 11. usnesení odvolacího soudu).

39. K tomu Nejvyšší soud zmiňuje, že takový závěr lze označit za správný, neboť důkazem v případě výslechu svědka je jeho výpověď učiněná v souladu s § 101 tr. ř. před orgány činnými v trestním řízení. Taková byla ve věci učiněna a soud s ní postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. nakládal. Výpověď provedená mimo trestní řízení soukromou osobou za nevyjasněných podmínek, navíc v takto citově vypjaté věci, o níž se v projednávaném případě jedná, je úkonem, jenž nemůže mít potřebou důkazní hodnotu, a to zejména proto, že nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky.

40. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže předmětné návrhy na doplnění dokazování neakceptovaly, protože se s nimi dostatečně a srozumitelně vypořádaly. Jen pro úplnost ke správnosti závěru, že nebyl vyhotoven znalecký posudek z oboru písmoznalectví, Nejvyšší soud nad rámec závěrů učiněných soudem prvního stupně doplňuje, že lze přisvědčit tomu, že by případným znaleckým posudkem mohly být listiny a na nich psaný text, jehož autorství AAAAA popíral, posouzeny, avšak za cenu toho, že by bylo třeba znovu k této otázce nezletilého vyslýchat a vyžádat jeho písemný projev. Nutno však poznamenat, že se jeho písmo odstupem času změnilo, především by to však v něm opět vyvolávalo vzpomínky a jitřilo citlivou záležitost, což se zřetelem na všechny výše uvedená zjištění nebylo nutné a bylo i nevhodné, když o soudy zjištěných závěrech nevznikají obviněným nastíněné pochybnosti. Je tedy zřejmé, že se soudy uvedeným důkazním návrhům věnovaly a důvody pro závěr o jejich nadbytečnosti vysvětlily. Nešlo proto o nedůvodné neprovedení navržených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, ad.). Zásada tzv. volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazů (viz výklad shora), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu a přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy vzaly zmíněné důkazy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula (viz § 2 odst. 5 a § 164 odst. 3 tr. ř.) a soud se vypořádal s jeho obhajobou i navrženými důkazy (viz § 125 odst. 1 tr. ř., a srov. též rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Rozhodnutí neobsahují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03) a neplynou z nich známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Z těchto důvodů se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

41. Vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i svědčící v jeho neprospěch (viz § 2 odst. 5 a § 164 odst. 3 tr. ř.) a vypořádaly se s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). Soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z jejich odůvodnění plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování a uzavřel, že se zde nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

42. Nejvyšší soud, když nezjistil nedostatky v provedeném dokazování, posuzoval na podkladě učiněných skutkových zjištění výhrady obviněného směřující proti tomu, že jde o padělané listiny. Při vyvrácení obhajoby obviněného, že je nepsal on, nebo že nebyly vyjádřením vůle nezletilých, což jsou skutkové závěry, jež byly výše odmítnuty, bylo důvodné se zabývat tím, jak vytýkal formálně obviněný, že nešlo o padělky, resp. „že soudy nebylo prokázáno, konkrétně, která z předmětných listin je a není údajně padělek“.

43. Podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku přečin maření spravedlnosti spáchá ten, kdo pro účely zahájení řízení před soudem, před mezinárodním soudním orgánem nebo trestního řízení anebo v takovém řízení předloží věcný nebo listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, o kterém ví, že je padělaný nebo pozměněný, v úmyslu, aby byl použit jako pravý, anebo padělá nebo pozmění takový důkazní prostředek v úmyslu, aby byl použit jako pravý. Obviněný nezpochybňoval jiný znak tohoto přečinu než to, že nešlo o padělek. Soud uvedené znaky v tzv. právní větě vyjádřil tak, že v řízení před soudem předložil listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, o kterém věděl, že je padělaný, aby byl použit jako pravý.

44. V posuzované věci tímto důkazním prostředkem byly listiny obsahující vyjádření, jež měl obviněný, podle činu mu kladeného za vinu, předložit v opatrovnickém řízení o úpravě poměrů k nezletilým synům. Mělo jít o jejich údajná písemná a opakovaná vyjádření, že chtějí s obviněným trávit čas. Tyto listiny měly svědčit o přání synů být svěřeni do výchovy otce. Přitom bylo prokázáno, že nešlo o listiny, které by napsal nezletilý AAAAA, anebo je sice psal, ale nevyjadřoval v nich svou vůli, když je psal pod nátlakem obviněného. Není zde sporu (obviněný to ani nenamítá) o tom, že jde o důkazní prostředky, které měly podstatný význam pro rozhodnutí (viz body 17. až 19. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení odvolacího soudu), neboť soudy dostatečně vyjádřily své závěry o naplnění těchto dalších znaků objektivní stránky posuzovaného přečinu, o nichž není třeba pochybovat, a proto lze na úvahy soudů jen pro stručnost odkázat.

45. Pochybnosti nelze spatřovat u posouzení té části listin, kterou podle závěrů soudů nezletilý vůbec nepsal. Padělání znamená úplné vyhotovení napodobeniny originálu, či jiné způsoby vytváření listin, jejichž obsahová stránka byla různými technologickými postupy oproti originálu falšována (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 4373 s.). Tvrzení, že jde o listinu a projev vůle osoby, která takový text nenapsala, ale jejich autorem byl někdo jiný, o čemž obviněný věděl, a takto jej soudu předkládal jako text psaný předstíraným autorem, je možné považovat za naplnění znaku „předložil listinný důkazní prostředek, o kterém věděl, že je padělaný, aby byl použit jako pravý“. Obecně je totiž u listiny jakožto listinného důkazu ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř. třeba zkoumat především její pravost, tj. zda byla vydána či sepsána tím, kdo je na ní uveden jako její autor či původce, a její neporušenost, tj. zda je v původním stavu či podobě (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1626 s.). Pokud však obsah listiny nebyl vůbec projevem vůle jejího autora, protože byla psána zcela jinou osobou, nebo sice byl projevem vůle jejího autora, avšak nesvobodné, neboť text byl psán na základě diktátu, a tedy podle vůle diktujícího, nelze tuto listinu označit jinak než jako uměle vytvořenou. Ve skutečnosti totiž nejde o žádný důkazní prostředek, respektive nosič „důkazu“ (žádný důkaz, tedy informaci o skutečnostech relevantních pro rozhodnutí, nenese), protože byl uměle vytvořen, aby působil tak, jako by autentický důkaz nesl (srov. ŠČERBA, Filip a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

31. Dostupné na beck-online.cz.). Aby nešlo o pravdivý důkazní prostředek ve smyslu skutkové podstaty podle § 347a tr. zákoníku, je třeba jeho paděláním chápat smyšlené listinné podklady, které byly vyhotoveny podvodně. U způsobu padělání lze předpokládat v daném smyslu širokou škálu forem či způsobů falešného nebo nepravdivého vyhotovení listiny, jejímž základním znakem je, že neobsahuje pravdivý text.

46. V posuzované věci lze toto vymezení považovat za splněné, protože neexistoval fakticky žádný originál prohlášení nezletilých o tom, že chtějí být svěřeni do péče obviněného, a obviněný soudu předložil celý smyšlený text těchto listin (jak jsou konkrétně v této věci zjištěny a popsány). Jejich text byl vytvořen obviněným a jde tedy o falzum, tj. vyhotovení nepravdivého textu, který měl vyvolat dojem, že jde o listinu sepsanou nezletilým. Není zde rozhodné, zda podpis na této listině byl pravým podpisem nezletilého, pokud její text nepsal, ale podpis učinil na bianko předložený papír, na který byl posléze (dodatečně) text vepsán. Podstatné je, že celý tento záměrně vytvořený obsah neodpovídal faktickému stavu věci, vůli nezletilých, a byl vytvořen jen proto, aby bylo soudu předstíráno autorství osoby, jejíž vůli vytvořený text neobsahoval.

47. Z popsaných důvodů je paděláním ve smyslu § 347a odst. 1 tr. zákoníku třeba označit i druhý způsob, jímž obviněný vyhotovil, a soudu předkládal, listiny obsahující prohlášení nezletilých synů, v nichž text sice nezletilý AAAAA sepsal vlastní rukou, avšak po obsahové stránce nevyjadřovaly jeho skutečnou vůli, neboť mu byl jejich text diktován obviněným. Nejvyšší soud v tomto případě připouští, že zde nejde o zcela typický případ padělání, jak má zákon na mysli např. i u jiných trestných činů, kde je tento znak znakem skutkové podstaty (viz např. §§ 233, 234, 245, 246, 271, 348 a 350 tr. zákoníku), u nichž jsou tyto pojmy užity, protože formálně jejich autorem byla osoba, která je podepsala. Ve smyslu trestného činu podle § 347a tr. zákoníku, jehož objektem je ochrana zájmu společnosti na řádném zjištění skutkového stavu (zde) v soudním řízení, je třeba i pojem „padělá“ vykládat šířeji ve smyslu snahy účastníka řízení doložit jako důkazní prostředek listinu, jejíž obsahová stránka nepředstavuje vůli osoby na ní podepsané, přestože jde o její text. Taková situace může nastat nejen v opatrovnickém řízení, kde je autorita rodiče u dětí schopna ovlivnit jejich vlastní vůli tak, aby písemně sdělovaly skutečnosti, které by samy, kdyby k tomu nebyly „donuceny“, nesdělovaly, ale může tomu tak být i u osob na pachateli jinak závislých (ekonomicky, společensky), anebo u osob duševně postižených, vysokého věku apod. Z těchto důvodů, jako tomu bylo v tomto případě, jsou-li soudu jako důkazní prostředky předkládány listiny snažící se navodit dojem, že vyjadřují vůli osoby na nich podepsané, jejichž obsahem jsou ovšem skutečnosti, které nebyly vyjádřením vůle tohoto pisatele a byly do předmětných listin vepsány pod vlivem obviněného proti vůli pisatele, lze i tento způsob vytvoření listin považovat za „padělání“, učinil-li tak pachatel v úmyslu, aby byly použity jako pravé, a tyto listiny lze považovat za „padělané“ ve smyslu § 347a odst. 1 tr. zákoníku.

48. Pokud obviněný v dovolání jen okrajově zmínil, že nebyly vyvozeny žádné relevantní právní úvahy k subjektivní stránce tohoto trestného činu, není tato jeho výhrada v souladu se závěry soudů, jež ve svých rozhodnutích vyjádřily, neboť soud prvního stupně v bodě 20. svého rozsudku rozvedl důvody, podle kterých shledal, že se obviněný za vinu mu kladeného jednání dopustil v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Důvodně takto rozhodl, když bylo prokázáno, že šlo o jednání chtěné a vedené s cílem zajistit těmito nepravými listinami výsledek řízení pro něj příznivý, což opíral též o body 17. a 18., z nichž správnost těchto úvah vyplynula. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 12. jeho usnesení).

49. Nejvyšší soud z těchto důvodů přisvědčil správnosti právního závěru soudů obou stupňů o naplnění objektivní stránky přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku.

VI. Závěr

50. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného nedůvodnými, což mohl posoudit podle obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vadami, jež obviněný v dovolání vytýkal, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu