8 Tdo 681/2026

Rubrum

8 Tdo 681/2026-189 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podala obviněná L. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 9 To 22/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Praha-východ pod sp. zn. 16 T 152/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 16 T 152/2025, byla obviněná L. K. uznána vinnou v bodech 1) a 2) přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že ačkoli si byla vědoma, že jí byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 9. 2025, č. j. 32 T 41/2025-62, jenž nabyl právní moci dne 23. 9. 2025, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let, příkazem Městského úřadu Říčany ze dne 27. 5. 2025, č. j. 129200/2025-MURI/OPE/00124, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2025, též zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců od 22. 2. 2025 a příkazem Úřadu městské části Praha 6 ze dne 2. 6. 2025, č. j. SZ MCP6 0393753/2025/85610, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2025, rovněž zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců, řídila osobní automobil Alfa Romeo Stelvio Quadrifoglio, RZ XY, ad 1) dne 4. 10. 2025 okolo 13.45 h na pozemní komunikaci č. XY v okolí výjezdu z lesní svozové cesty v katastru obce XY, soudní obvod Praha-XY, přičemž při následném orientačním vyšetření na přítomnost návykových látek byla pozitivně testována na přítomnost amfetaminu/metamfetaminu, a ad 2) dne 25. 10. 2025 okolo 12.50 h na pozemní komunikaci č. XY v katastru obce XY, soudní obvod Praha-XY.

2. Za tyto přečiny byla odsouzena podle § 337 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na patnáct měsíců.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 9 To 22/2026, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněné

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání v rozsahu viny vymezeném ve skutkové větě pod bodem 1) a výroku o trestu, jímž vytýkala, že postupem soudů došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu [viz čl. 6 odst. 1 věta první, odst. 3 písm. c) Úmluvy] a k nesprávnému právnímu posouzení, protože předmětné vozidlo neřídila, ani s ním jakkoli nemanipulovala. V inkriminované době seděla na místě řidiče ve vozidle zaparkovaném na lesní cestě a čekala na Z. M., který odešel do lesa sbírat houby. Ve vozidle pouze seděla, neuváděla ho do pohybu ani s ním jinak po lesní cestě nemanévrovala.

5. Za hlavní nedostatek považovala způsob, jakým soudy naložily s její obhajobou, protože soud prvního stupně zaujal vůči ní jednostranně negativní postoj, nezabýval se rozpory ve skutkových tvrzeních svědků a selektivně provedl pouze důkazy v její neprospěch, přičemž její návrh zamítl jako nadbytečný. Brojila proti závěru, že výpovědi svědků L. S. a A. L. jsou ve vzájemném souladu, přestože z jejich obsahu vyplývají podstatné rozpory v popisu průběhu sledování vozidla, vnímání jeho pohybu, průběhu zákroku a v časovém vymezení. Vytýkala rovněž absenci záznamu uvedeného zákroku. Popsané rozpory považovala za podstatné, neboť se týkaly klíčové otázky, zda s vozidlem skutečně manipulovala. Nesouhlasila se soudem, pokud jde o věrohodnost svědků zejména proto, že oba policisté ji znali z předchozí doby, neboť oba uvedli, že v rámci svých služebních povinností s ní přišli do styku. Nešlo tedy o neutrální osoby, a proto bylo třeba, aby soud jejich výpovědi hodnotil velmi obezřetně, stejně jako to, že se k činu v bodě 2) doznala, a proto se měl důsledně zabývat tím, proč u činu v bodě 1) svou vinu popírá.

6. Poukázala rovněž na nedůvodné zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka Z. M., jenž byl jedinou další osobou, která se v rozhodné době nacházela na místě, i když nebyl přítomen samotnému zásahu policejní hlídky ani okamžiku, kdy mělo dojít k manipulaci s vozidlem, ale mohl popsat, v jakém postavení se vozidlo nacházelo před tím, než ho opustil.

7. Nedostatky shledala i v postupu odvolacího soudu, jenž se nevypořádal s uplatněnými námitkami a zamítl pro nadbytečnost i její další návrhy, a to provedení obrazových a audiovizuálních záznamů z místa činu v bodě 1) a prověrky na místě samém za účelem následného vyhotovení znaleckého posudku znalcem Ing. Zbyňkem Vlasákem. Neztotožnila se s důvody odmítnutí provedení prověrky na místě, protože pokud ji nemusí provádět výlučně Policie České republiky, jak tvrdí odvolací soud, nebyl důvod, proč by nemohla být provedena soudem nebo prostřednictvím policejního orgánu. Odmítnutí tohoto důkazního návrhu pouze s poukazem na jeho údajnou nepotřebnost je založeno na nesprávném právním posouzení. Jestliže odvolací soud tvrdil, že námitky obviněné představují jen opakování dřívější obhajoby, s níž se soud již vypořádal, jde o formalistický přístup neodpovídající obsahu odvolání, které poukazovalo na konkrétní rozpory ve svědeckých výpovědích a na neúplnost dokazování. Zdůraznila, že v této věci nejde o drobné odchylky, nýbrž o zásadní rozpory týkající se průběhu skutkového děje, což odvolací soud bagatelizoval, a tím postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

8. Protože oba soudy nerespektovaly zásady spravedlivého procesu, zejména když neprovedly jí navrhované důkazy a k vytýkaným vadám přistupovaly paušálně, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 9 To 22/2026, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 16 T 152/2025, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž požadovala, aby rozhodl o odložení, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo opakování obhajoby, s níž se oba soudy nižších stupňů správným způsobem vypořádaly. S argumentací obviněné se neztotožnilo, jde-li o námitky tvrzených údajných rozporů ve výpovědích svědků – policistů, protože odvolací soud je přesvědčivě vyvrátil v bodech 11. až 13. napadeného usnesení. Státní zástupce uvedl, že obviněná rozsáhlým rozborem podružných detailů a dílčích nesrovnalostí neuvádí žádný argument, který by byl způsobilý jí označené výpovědi zpochybnit. Netvrdila ani žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by vzniklo, byť jen podezření, že by policisté mohli mít důvod vypovídat nepravdu, když z ničeho nevyplývá, že by vůči ní byli podjatí.

10. Jestliže soudy nevyhověly důkazním návrhům obviněné, vysvětlily důvody pro jejich nadbytečnost. Ani výpověď svědka Z. M. nemohla být v dané věci relevantní, neboť sama obviněná uvedla, že předmětnému skutku přítomen nebyl, a tedy by jeho výslech nemohl podstatné skutečnosti prokázat. Neopodstatněnou státní zástupce shledal námitku, že se k činu v bodě 2) doznala, a proto, kdyby spáchala i čin v bodě 1), byla by se k němu doznala též, protože ke každému skutku došlo za odlišných okolností. Zatímco u druhého činu byla obviněná přistižena přímo při řízení vozidla, když byla zastavena v jízdě hlídkou policie, neměla co popírat, avšak u prvního skutku, jejž nedoznala, stála nejprve s vozidlem kolmo k silnici, pak prováděla manévr otočení, přičemž v době, kdy s ní policisté navázali kontakt, již vozidlo stálo, což vytvořilo prostor pro její obhajobu.

11. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Vzhledem k tomuto závěru neshledává důvod k odložení či přerušení výkonu prvostupňového rozsudku.

12. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné dne 24. 7. 2026, do konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud stanovisko obviněné k němu neobdržel.

IV. Obecně k dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

14. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pouze faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

15. Nejvyšší soud zmiňuje, že z ústavněprávních principů vyplývá, že je navíc povinen též posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

16. Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Z posouzení obsahu dovolání je zjevné, že respektovala při vyjádření jednotlivých námitek vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tomu obviněná vyhověla, protože vytýkala, že ve věci nejsou dostatečně objasněny skutečnosti rozhodné pro závěr o vině v bodě 1) a nedůvodně nebyly provedeny jí navržené důkazy, v čemž shledala i existenci tzv. opomenutých důkazů. Protože uvedený důvod vystavěla na argumentech, které se týkají zákonného vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázala formálně správně též na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle obsahu napadeného usnesení je patrné, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněné po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) její odvolání zamítl, a tedy tento důvod uplatnila v souladu s jeho druhou alternativou.

17. Z obsahu dovolání je zjevné, že výhrady v něm uvedené nekorespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat proti rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné se domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

18. V dovolání nejsou uvedeny žádné námitky, které by se týkaly vadného právního posouzení činu v bodě 1), proti němuž dovolání směřuje, neboť obviněná nedostatky, jež by spočívaly v právním posouzení věci, neuvedla. Pochybení v užité právní kvalifikaci ani jiného vadného právního posouzení v obsahu odvolání namítána nejsou, a proto nebyl důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn. Za právní výhrady nemohou být považovány skutečnosti vztahující se k průběhu dokazování nebo zamítnutí návrhu na provedení důkazů, ani námitky proti úvahám soudů týkající se procesních otázek, k nimž obviněná tento důvod přiřadila. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž nepoužila v souladu s jeho zákonným vymezením, a protože v dovolání absentují argumenty, které by měly hmotněprávní obsah, Nejvyšší soud se použitou právní kvalifikací nemohl zabývat z důvodu své vázanosti uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a proto, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K výhradám obviněné

19. Nejvyšší soud neshledal se zřetelem na obsah spisového materiálu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí v dovolání podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítané vady, že se soudy dostatečně nezabývaly věrohodností policistů zasahujících u skutku v bodě 1) a že neprovedly navrhované důkazy. Z hledisek vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval správnost postupu soudu prvního stupně při provedeném dokazování, a to v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

20. S ohledem na tento způsob přezkumu Nejvyšší soud z odůvodnění rozsudku shledal, že se soud prvního stupně věnoval všem v úvahu přicházejícím verzím včetně té, kterou předkládala obviněná (viz bod 2. rozsudku), vyslechl svědky, kteří byli s okolnostmi spáchání činu obeznámeni, a to L. S. a A. L. (viz body 3., 4. rozsudku). Vycházel rovněž z úředního záznamu, orientační dechové zkoušky a rozhodnutí ve výroku citovaných, jimiž byl ve vztahu k obviněné vysloven zákaz řízení motorových vozidel (viz body 5. až 9. téhož rozsudku). To, jak tyto důkazy soud hodnotil, popsal v bodě 7. rozsudku, kde podal ucelené vysvětlení svých závěrů i toho, proč se opíral o výpovědi svědků, jimž uvěřil.

21. V uvedených závěrech soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal odchýlení se od obecných zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení obsahu důkazů. Soudy vyjádřené úvahy svědčí o vyčerpávajícím projednání věci, zahrnujícím řádné dokazování ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 tr. ř. Proces, z něhož učiněné závěry vzešly, není stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo, ani o projevech libovůle. Též nebylo zjištěno, že by došlo k deformaci důkazů, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

22. Přesvědčivost závěrů o věrohodnosti svědků L. S. a A. L. plyne z toho, že v jimi líčených okolnostech nebyly shledány obviněnou tvrzené nedostatky ani rozpory, naopak soud poukázal na objektivní souladnost jimi popisovaných událostí. Rozpory, jež obviněná v dovolání zdůrazňovala, nejsou skutečnými neshodami v jimi popisované události, ale jsou jen odrazem toho, že každý z policistů uváděl právě to, co v daném okamžiku sám svými smysly vnímal a sledoval. Soud přitom bral do úvahy skutečnosti, které plynou i z dalších důkazních prostředků, a takto shromážděné informace posuzoval s ohledem na obsah obhajoby obviněné, která s nimi byla v logickém rozporu. Podle argumentace soudu prvního stupně v bodě 7. rozsudku je zřejmé, že si byl vědom těchto skutečností, a proto pečlivě hodnotil konkrétní tvrzení, která jak obviněná, tak i svědci uváděli. Jestliže obviněná zpochybňovala věrohodnosti policistů tím, že ji osobně znali z předchozích jiných zákroků v souvislosti s ní uskutečněných, je třeba přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že tím jejich věrohodnost není snižována, protože svědek prap. Luboš Sako o této okolnosti sám hovořil, a dokonce tím vysvětloval, proč se na vozidlo obviněné zaměřil, a tedy měl důvod je sledovat a dostatečně vnímat i to, že to byla ona, kdo vozidlo řídil a kdo vystupoval z místa řidiče, což pravdivost jím uváděných skutečností naopak potvrzuje.

23. Opodstatnění nemají ani výhrady obviněné, že se odvolací soud řádně jí uvedenými tvrzeními nezabýval a její obhajobu bagatelizoval, protože své úvahy k výhradám obviněné rozvedeným v odvolání vyjádřil v bodech 10. až 13., z nichž neplyne žádná ze skutečností, na něž obviněná jako na vadné poukazuje. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud námitkám obviněné věnoval a, byť stručně, na ně reagoval s odkazem na závěry soudu prvního stupně, v nichž neshledal nedostatky. K odvolání obviněné skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně přezkoumal a zcela se s nimi ztotožnil. Zabýval se rozhodnými okolnostmi a posoudil správnost závěrů soudu prvního stupně. Tímto postupem plně dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, protože neignoroval výhrady vůči důkazům, resp. skutkovým zjištěním, na něž soud prvního stupně odkazoval jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odkaz na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně je přípustný (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně plyne skutečný přezkum všech důležitých otázek a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017).

24. Nejvyšší soud podotýká, že obviněnou uplatněné námitky nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které nevybočuje ze zákonem stanovených mezí. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněné, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je totiž zjevné, že závěr o vině obviněné v bodě 1) je založen na objektivním posouzení celého rozsahu provedeného dokazování. Navíc je třeba kromě jiných řádně především soudem prvního stupně zhodnocených důkazů připomenout, že soudy přitom ctily právo obviněné na spravedlivý proces, neboť existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

25. Nedůvodnými jsou i námitky o neprovedení výslechu Z. M., o nějž obviněná usilovala v řízení před soudem prvního stupně, jenž její návrh zvážil, avšak jej nepovažoval za potřebný, protože tento svědek neměl být i podle slov obviněné v době zákroku proti ní na místě přítomen (srov. bod 8. rozsudku). Požadavek na provedení obrazových záznamů z místa skutku v bodě 1) a prověrka na místě byly součástí odvolací argumentace obviněné (viz bod 5. usnesení), avšak odvolací soud je neakceptoval a důvod jejich odmítnutí doložil dostatečnými úvahami (viz bod 8. usnesení). Nejvyšší soud závěry soudů, že jsou tyto důkazy nepotřebné, považuje za správné s tím, že pro odmítnutí provedení prověrky na místě nebylo rozhodné, kdo takový úkon provádí, ale zejména to, že by se jejím provedením skutečnost, která je zásadní námitkou obviněné, zda vozidlo řídila či nikoliv, neobjasnila, protože jde o okolnost, která v minulosti proběhla a žádná prověrka na místě ji již nemohla objasnit, k tomu sloužily jiné soudem provedené důkazy.

26. Nejvyšší soud neshledal z těchto důvodů vadu tkvící v tzv. opomenutých důkazech, o něž by šlo, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil – byť stručně – důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a objasnění dané otázky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Z uvedených důvodů lze shrnout, že dosavadní řízení nevykazuje známky libovůle nebo jednostranného či nepředvídatelného postupu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, aj.).

27. K porušení práva na spravedlivý proces tím nedošlo, protože tak by se mohlo stát jen tehdy, jestliže by soud odmítl provést navržený důkaz, který je relevantní, a jehož provedení má zásadní význam pro posouzení viny obviněného, resp. pro stanovení správné právní kvalifikace jeho jednání (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18, nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03), o což v této věci nešlo.

28. Po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se neztotožnil s tvrzením obviněné, že soudy pro právní závěry dostatečně neuvážily všechny rozhodné skutkové okolnosti.

VI. Závěr

29. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k procesním pochybením, jež obviněná v dovolání prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, když ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), jak bylo výše uvedeno, neuvedla žádné relevantní skutečnosti, dovolání coby celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

30. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., jak v dovolání požadovala obviněná, neboť ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu označeného ustanovení neučinil.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu