1 As 149/2017

Rubrum

1 As 149/2017 - 66 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. H., zastoupen Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem Bulharská 66, Trutnov, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 11. 9. 2015, č. j. MSP-872/2012-LO-SP/41, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 8 A 213/2015 - 42, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

1. Dne 5. 10. 2012 Ministerstvo spravedlnosti zamítlo žalobcovu žádost ze dne 14. 7. 2012 o zápis do seznamu rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv.

2. Nejprve ministr spravedlnosti zamítl žalobcův rozklad, žalobce však toto rozhodnutí napadl úspěšnou žalobou. Městský soud v Praze první rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 8 A 16/2013 - 37, a to pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Konkrétně Městský soud v Praze 1 As 149/2017 vytkl žalovanému, že se nevypořádal s námitkou týkající se stanoviska představenstva České advokátní komory (ČAK), výboru pro srovnávací přezkum právnického vzdělání získaného v zahraničí, které je v prvostupňovém rozhodnutí citováno pod čarou. Žalobce tvrdil, že by požadavky představenstva ČAK splňoval. Soud musel této námitce přisvědčit, neboť v napadeném rozhodnutí k této věci nepadla ani zmínka. V této souvislosti poukazoval žalobce na svá doplňující studia, avšak ani s touto námitkou se žalovaný nevypořádal.

3. Ministr spravedlnosti tedy o rozkladu rozhodoval znovu, a to tak, že v záhlaví specifikovaným rozhodnutím potvrdil názor uvedený v prvostupňovém rozhodnutí. Uchazeč nespluje podmínku vysokoškolského vzdělání v souladu s ustanovením § 35b odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).

4. Žalobce podruhé brojil proti rozhodnutí ministra žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který však tentokrát žalobu zamítl. Podle městského soudu vzdělání žalobce na vysoké škole ve Slovenské republice nesplňuje podmínku uvedenou v ustanovení § 35b odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o rozhodčím řízení v rozhodném znění, neboť se jednalo pouze o dvouleté právnické studium, byť magisterského typu. Všechny čtyři právnické fakulty v České republice bezvýjimečně poskytují vzdělání v oboru právo v pětiletém magisterském studijním programu. Žalobce tedy nesplnil základní předpoklad získání vysokoškolského vzdělání v pětiletém magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole. Podle městského soudu žalovaný správně poukázal na skutečnost, že bakalářské studium absolvoval žalobce ve studijním programu bankovnictví ve studijním oboru Právní administrativa v podnikatelské sféře, Bankovního institutu, Vysoká škola Praha. Tento studijní obor neodpovídal požadavkům vzdělání v oboru právo, uvedeným v zákoně o rozhodčím řízení.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

5. Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 120/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.).

6. Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že na slovenské vysoké škole ve Sládkovičove je možné absolvovat bakalářský a poté pokračující magisterský program v oboru právo. Koncepcí vysokoškolského studia rozděleného na základní (bakalářské) studium a na něj navazující studium magisterské je ostatně v podstatném rozsahu aplikována též v České republice. Rozhodující je přitom skutečný obsah absolvovaného studia, a nikoli formální označení příslušného studijního programu Stěžovatel se proto domnívá, že jím absolvované vzdělání je srovnatelné s pětiletým magisterským programem v oboru právo v České republice. Stěžovatel namítal, že některá právní odvětví (například pracovní právo a právo sociálního zabezpečení) byla dokonce probírána podstatně důkladněji, o souvisejících mimoprávních disciplínách ani nemluvě. Skutečnost, že jak stěžovatelovo bakalářské, tak navazující magisterské studium probíhalo jako kombinované (tedy dálkově), není na závadu. Forma studia o úrovni dosaženého vzdělání nevypovídá. pokračování 1 As 149/2017 - 67

7. Postup městského soudu srovnávající výhradně dvouleté navazující magisterské studium žalobce na Slovensku s pětiletým magisterským studiem v České republice je nesprávný a nelze jej označit ani za unijně konformní postup. Stěžovatel se dovolával závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 a navazující rozsudek kasačního soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 9 As 140/2016 - 46.

8. Stěžovatel podle městského soudu nijak nedoložil, že by vysoká škola ve Sládkovičove požívala renomé obdobného polské vysoké školy, na které odkazoval Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 443/16. Stěžovatel však městským soudem nebyl k případnému doložení této skutečnosti vyzván. Městský soud pochybil, když při hodnocení kvalifikačních předpokladů stěžovatele pro výkon rozhodce nepřihlédl k jeho dovednostem i získané praxi.

9. Rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soud při popisu skutkového stavu věci uvedl doklady, jimiž stěžovatel prokazoval splnění nezbytných kvalifikačních předpokladů (viz strana 4 napadeného rozsudku), v jejich výčtu však zcela chybí předložené přehledy o dřívějším studiu v České republice, konkrétně přehled o prospěchu na Právnické fakulty MUNI v Brně a přehled o vykonaných zkouškách na Právnické fakulty UPOL v Olomouci. To, že městský soud k těmto dokladům nepřihlédl, resp. že se s nimi nijak v napadeném rozsudku nevypořádal, tak podle názoru žalobce mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí městského soudu o věci samé.

10. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na své dosavadní argumentaci a ztotožnil se s rozsudkem městského soudu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

11. Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

12. Kasační stížnosti není důvodná.

13. Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, ke kterému je povinen podle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se městský soud nijak nevypořádal s jím doloženými doklady, konkrétně o prospěchu v případě dvou neúspěšných studií na právnických fakultách v České republice.

14. Napadený rozsudek městského soudu odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Městský soud vyložil, proč považoval žalobu za nedůvodnou, 1 As 149/2017 vypořádal se se všemi žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. Nepochybil, když se v rámci věcného vypořádání zaměřil na vysvětlení klíčových důvodů, ze kterých právní názor stěžovatele nemohl obstát (srov. rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Z odůvodnění rozsudku je jasně patrné, jakým způsobem (byť implicitně) námitku stěžovatele vypořádal. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv odpovědět na každou jednotlivou dílčí žalobní námitku. Městský soud této povinnosti v nyní projednávané věci dostál.

15. Městský soud se stěžovateli pokusil ozřejmit, z jakých důvodů nelze stěžovatele zapsat do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory. Podle § 35a odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění platném do 31. 12. 2013, Ministerstvo vede seznam rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Podle § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, ve znění platném do 31. 12. 2013, Ministerstvo na žádost do seznamu rozhodců zapíše fyzickou osobu, která získala vysokoškolské vzdělání o oboru právo studiem na vysoké škole 1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo 2. v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice [zvýraznění doplněno NSS]. S účinností novely 258/2016 Sb., již spory ze smluv, které se spotřebiteli uzavírá podnikatel, nelze nadále řešit podle zákona o rozhodčím řízení (tj. od 1. 12. 2016).

16. V nyní projednávaném případě stěžovatel doložil žalovanému v řízení o zápisu do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory: (i) diplom z Fakulty práva Janka Jesenského, slovenské soukromé Vysoké školy v Sládkovičove, o absolvování druhého stupně ve studijním programu právo a (ii) diplom z Bankovního institutu soukromé Vysoká školy v Praze, o absolvování bakalářského studijního programu Bankovnictví ve studijním oboru Právní administrativa v podnikatelské sféře. Dále pak (iii) osvědčení zmíněného Bankovního institutu o absolvování kurzů Nový občanský zákoník v rozsahu šestnácti hodin a Zákon o obchodních korporacích v rozsahu osmi hodin. Stěžovatel rovněž doložil (iv) potvrzení o zaměstnání na základě pracovní smlouvy jako asistent advokáta.

17. Podstatné přitom je, že stěžovatelem absolvované studium ani ve svém souhrnu neodpovídá požadavkům magisterského studia v oboru právo v České republice. Na tomto závěru nic nemohly změnit ani dovednosti získané stěžovatelem v průběhu praxe v advokátní kanceláři. Stěžovatel totiž absolvoval bakalářské studium v oboru právní administrativa v podnikatelské sféře a teprve poté pokračující magisterské studium v oboru právo, čímž nelze považovat podmínku vymezenou v § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení za splněnou.

18. Stěžovatel v žalobě, jakož i kasační stížnosti argumentoval tím, že rozdělení pětiletého studia na bakalářské a (pokračující) magisterské je v zahraniční (zejména západní) akademické sféře obvyklé. Stejně tak v České republice většina oborů, vyjma pokračování 1 As 149/2017 - 68 lékařství a práva, dělí studijní program na bakalářský a pokračující magisterský. Jakkoliv lze dát stěžovateli v této věci za pravdu, v nyní projednávaném případě je klíčová skutečnost, že stěžovatel neabsolvoval oba programy zaměřené na právo tak, aby tyto programy následně ve svém souhrnu odpovídaly magisterskému studijnímu programu, který lze v oboru právo v České republice absolvovat.

19. Kasační soud se proto ztotožnil s městským soudem, že stěžovatel podmínky pro zápis do seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory [vymezené § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení] nesplňoval. K tomu Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že rovněž na veřejné vysoké škole v České republice lze absolvovat bakalářský program zaměřený na některou z právních specializací (například přímo Právnická fakulta Masarykovy univerzity umožňuje absolvovat bakalářské studium s právní specializací v programu Vyšší justiční úředník, Mezinárodněprávní obchodní studia, Obchodněprávní studia a dále studijní program v oboru Veřejná správa). Ani absolvování těchto bakalářských programů, namísto Bankovního institutu soukromé Vysoká školy v Praze, by ovšem stěžovatele dle rozhodné úpravy neopravňovalo k zápisu do seznamu rozhodců.

20. Městský soud skutečně nemohl činit jinak, než že porovnal magisterské studium v oboru právo v České republice s pokračujícím magisterským studiem stěžovatele. Podmínku § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení nebylo možno de facto obcházet tím, že by stěžovatel nejprve absolvoval ekonomický program (byť specializovaný na právo) a teprve poté využil prostupnosti oborů u některé ze zahraničních fakult. Pokud by na slovenské univerzitě absolvoval jak bakalářský, tak navazující magisterský program právě v požadovaném oboru právo, podmínku podle § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení by nepochybně splňoval.

21. Stěžovatel po celou dobu soudního řízení namítá, že Ústavní soud, jakož i kasační soud již účastníkům v obdobné situaci vyhověly. Na tyto námitky však stěžovateli uspokojivě odpověděl již městský soud. Kasační soud k tomu toliko dodává, že v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016, týkajícího se splněný podmínky absolvovaného studia pro vstup do ČAK, stěžovatel absolvoval magisterský studijní program v oboru právo na právnické fakultě zahraniční (polské) univerzity. Jak již bylo výše uvedeno [20], pokud by stěžovatel absolvoval na Slovensku (pětiletý) magisterský program v oboru právo nebo bakalářský a poté navazující magisterský program (oba v oboru právo), podmínky § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení by nepochybně splňoval. Z těchto důvodů je případ stěžovatele od namítané judikatury Ústavního soudu zcela odlišný a právní závěry v nálezu vyslovené nejsou v této věci přiléhavé.

22. Městský soud v této souvislosti ve svém rozsudku zmínil, že vysoká škola ve Sládkovičove nepožívá renomé Jagellonské univerzity (jež bylo Ústavním soudem v tehdy projednávané věci zdůrazňováno). Městský soud nepochybil, když stěžovatele nevyzval k doložení této skutečnosti. Předně, městský soud na tomto argumentu nepostavil odmítnutí citovaného nálezu v této věci, i kdyby tak ovšem učinil, je právě povinností stěžovatele spolu s žalobou označit důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Související námitka, že některá právní odvětví byla ve Sládkovičove probírána dokonce podstatně důkladněji, než je na právnických fakultách v České 1 As 149/2017 republice obvyklé, je rovněž podle kasačního soudu toliko spekulativní a především nijak nesouvisí se zákonnou podmínkou vymezenou § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

23. Co se týče namítaného rozsudku kasačního soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 9 As 140/2016 - 46, tentokrát týkajícího se přímo zápisu do seznamu rozhodců, v tehdy projednávané věci stěžovatel prokázal získání vysokoškolského vzdělání v magisterském (pětiletém) studijním programu právo na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (viz bod 2 uvedeného rozhodnutí). Závěr žalovaného, že rozsah tohoto absolvovaného vzdělání neodpovídá obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice, byl tudíž nesprávný. S ohledem na rozdílný rozsah zahraničního studia je rovněž tato judikatura v nyní projednávané věci nepřípadná.

IV. Závěr a náklady řízení

24. Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji na základě § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

25. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 s ř. s.). Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, ani žádné v průběhu řízení neuplatnil.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. března 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu