1 As 18/2017

Rubrum

1 As 18/2017 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců Mgr. Kamila Tojnera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2016, č. j. KrÚ 11881/2016/ODSH/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 52 A 39/2016 - 127, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 16. 11. 2015, č. j. OSA/P-5370/14-D/62, byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky Volkswagen, registrační značky vozidla X, v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto 1 As 18/2017 zákonem, konkrétně že dne 21. 3. 2014, v době minimálně od 9:43 hod. do 9:48 hod., v ulici K Polabinám (před poliklinikou) v Pardubicích nezjištěný řidič nerespektoval s uvedeným vozidlem dopravní značku IP 13c – „Parkoviště s parkovacím automatem,“ a stál zde bez úhrady parkovacího poplatku, bez viditelně umístěného platného dokladu o úhradě tohoto poplatku, čímž nezjištěný řidič uvedeného vozidla porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za spáchaný správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Žalobcovo odvolání obsahující pouze námitku, že nebylo nařízeno jednání, ačkoliv měl zájem se účastnit dokazování, žalovaný zamítl a potvrdil rozhodnutí prvního stupně.

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud rozsudkem zamítl. Uvedl, že správní orgán v souladu s § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzval žalobce jako provozovatele motorového vozidla k úhradě určené částky a současně ho poučil o možnosti sdělit totožnost řidiče, čímž v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele uvedeného přestupku. Deliktní jednání žalobce bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (nahlížení do spisu), nebo podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen.

3. Krajský soud dále konstatoval, že jednání neznámého přestupce bylo prokázáno příslušnou fotodokumentací a oznámením Městské policie Pardubice. Okamžik parkování bez zaplacení je také prokázán datem vytvoření záznamu „Událost - detail“ (záznam vytvořen dne 21. 3. 2014 v 9:48 hod. Žalobce přitom neuplatnil žádné konkrétní námitky směřující proti nestrannosti a nezaujatosti osob zasahujících strážníků městské policie.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost, ve které navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, stěžovatele pouze poučil o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče, ačkoliv jej měl v rámci pokračování v šetření přestupku předvolat k podání vysvětlení a vyzvat ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Na poučení totiž není řidič povinen reagovat, avšak na výzvu ke sdělení je povinen reagovat, neboť se vystavuje riziku uložení pořádkové pokuty.

6. Stěžovatel nadále spatřuje vadu správního řízení v absenci ústního jednání, jehož nařízení se aktivně dožadoval. pokračování 1 As 18/2017 - 44

7. Dle stěžovatele nebyl skutkový stav dostatečně prokázán. Parkování bylo v daném místě zpoplatněno pouze v určitém časovém období a z provedených důkazů není zřejmé, v jakém časovém období vozidlo bylo zaparkováno. Poukaz krajského soudu na úřední záznam „Událost - detail“ nemůže obstát, neboť pokud bylo oznámení ohledně parkování vozidla v 9:43 - 9:48 hod. sepsáno v 9:48 hod., muselo by vozidlo stát před služebnou městské policie. Správní orgán neprovedl dostatečné dokazování rozhodných skutečností, jestliže rozhodná skutečnost – doba parkování - je prokázána toliko oznámením o přestupku.

8. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vydané rozhodnutí a navrhl kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Namítá-li stěžovatel v první řadě to, že měl správní orgán prvního stupně po neuhrazení ve výzvě určené částky pokračovat v šetření přestupku v souladu s doslovnou dikcí věty druhé § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu, a to výzvou k podání vysvětlení adresovanou stěžovateli jako provozovateli vozidla, není tomu tak. Dané zákonné ustanovení totiž nelze vnímat izolovaně, nýbrž je třeba jej aplikovat s přihlédnutím k systematickému uspořádání právní úpravy subsidiárního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a jeho návaznosti na primární přestupkové řízení proti řidiči vozidla, byl-li zjištěn.

12. Zákonodárce právní úpravou § 10 odst. 3 a 4 a § 125f až § 125h zákona o silničním provozu stanovil posloupnost procesních kroků, které po zjištění spáchání konkrétně specifikovaných přestupků v první řadě (není-li totožnost řidiče již na počátku zřejmá) preferují uhrazení stanovené částky provozovatelem vozidla na základě výzvy, kterou mu správní orgán zašle a dává tím provozovateli vozidla prostor vyloučit dosud nezjištěného řidiče z přestupkové odpovědnosti, popř. vyhnout se úhradě nákladů správního řízení nebo eventuálnímu zvýšení sankce v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (§ 125h odst. 1 a 7 zákona). Výzvou podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu zákonodárce dává provozovateli vozidla možnost se vyhnout objektivní odpovědnosti alternativou k úhradě stanovené částky, a to označením (do této chvíle z hlediska správního orgánu neidentifikovaného) řidiče vozidla, jehož je povinen znát (§ 10 odst. 4 zákona o silničním provozu). 1 As 18/2017

13. Sdělí-li provozovatel vozidla správnímu orgánu údaj o identitě řidiče a ten je využitelný pro zahájení a následně i pro rozhodnutí o odpovědnosti řidiče v přestupkovém řízení, řízení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za porušení povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nebude vůbec zahájeno. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, nicméně Nejvyšší správní soud upozornil na to, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 - 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (dále také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016 - 29).

14. Zůstane-li však provozovatel vozidla nečinný a správní orgán řízení o správním deliktu zahájí, nelze tuto pasivitu již napravit a vrátit se zpět k přestupkovému řízení na základě později provozovatelem poskytnutých či jinak zjištěných informací o totožnosti řidiče (§ 125g odst. 1 zákona o silničním provozu), ledaže provozovatel úspěšně prokáže naplnění liberačních důvodů stanovených v § 125f odst. 5 téhož zákona. Pouze v takové situaci odpadá zákonem zakotvená negativní podmínka přestupkového řízení a je možné přestupkově stíhat řidiče, kterým je v takovém případě osoba, které vozidlo nesvěřil provozovatel zapsaný v registru vozidel.

15. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu o povinnosti sdělit údaje nezbytné k identifikaci řidiče na základě výzvy správního orgánu, ani na základě poznámky pod čarou, směřující k § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), které upravuje podávání vysvětlení, nelze chápat tak, že správní orgán je povinen v souvislosti se zjišťováním totožnosti řidiče předvolávat provozovatele vozidla k podání vysvětlení na služebnu policie či do prostor správního orgánu, a to pod sankcí uložení pořádkové pokuty v případě nedostavení se.

16. Takový výklad by totiž odporoval koncepci právní úpravy, která ponechává na vůli provozovatele vozidla, zda osobu řidiče pomůže identifikovat, či nikoliv, když v § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu stanoví, že provozovatel vozidla, neuhradí-li určenou peněžní částku, může (nikoliv musí) v 15denní lhůtě písemně správnímu orgánu sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Byť tedy správní orgán má právo vyzvat provozovatele vozidla k podání vysvětlení a při té příležitosti se jej dotázat na identitu řidiče vozidla, § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu nepředpokládá jeho využití v případech, kdy lze objektivně zjištěné porušení pravidel silničního provozu postihovat cestou objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla. Zákon o silničním provozu vyžaduje pouze to, aby byla pokračování 1 As 18/2017 - 45 provozovateli vozidla zaslána výzva k uhrazení určené částky, jejíž součástí je prosté poučení o možnosti sdělit správnímu orgánu údaje nezbytné k identifikaci řidiče (§ 125h odst. 6). Výzva k podání vysvětlení podle § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu přichází do úvahy primárně v případech způsobení dopravní nehody nebo spáchání přestupků, za něž nelze uložit blokovou pokutu, či přestupků nezachycených automatizovaným systémem a nespočívajících v nedovoleném zastavení nebo stání vozidla, u nichž není identita řidiče známa. Vpřípadech řešitelných uložením sankce za správní delikt provozovatele vozidla však správní orgán nemá povinnost vyzvat provozovatele vozidla k podání vysvětlení (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 As 114/2016 - 46).

17. Jak konstatoval krajský soud, výzvou ze dne 12. 11. 2014 byl stěžovatel v souladu s § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzván k úhradě pokuty ve výši částky 500 Kč a zároveň byl poučen o možnosti sdělit údaj totožnosti řidiče vozidla i o právních účincích s tímto spojených. Pokud stěžovatel hodlal sdělit identitu řidiče, měl a mohl takto učinit bez ohledu na formu úkonu správního orgánu. Námitku stěžovatele tak lze vnímat výhradně jako obstrukční a tedy i jako nedůvodnou.

18. K druhé námitce ohledně absence ústního jednání uvádí Nejvyšší správní soud následující. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu jednotně stojí na závěru, že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 - 53, č. 852/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, který citoval i krajský soud, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení o správním deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu, nemusí správní orgán nařídit ústní jednání vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (§ 49 odst. 1 správního řádu). Ve své následné judikatuře se Nejvyšší správní soud závěrů obsažených v citovaném rozsudku přidržel (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 277/2015 - 33, dále ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016 - 30, ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 As 260/2015 - 58, ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 As 122/2015 - 18, ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, ze dne 20. 9. 2016, č. j. 6 As 239/2015 - 31, a mnohé další).

19. V tomto konkrétním případě správní orgán prvního stupně rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, záznamu o spáchání přestupku sepsaného na místě samém, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Stěžovatel byl o zjištěném protiprávním jednání vyrozuměn nejprve výzvou podle § 125h zákona o silničním provozu. Po odložení přestupkové věci a po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vydáním příkazu, proti němuž podal zmocněnec stěžovatele, společnost FLEET Control, s. r .o., blíže neodůvodněný odpor, byl stěžovatel vyrozuměn o pokračování správního řízení a o nařízení ústního jednání dne 1. 4. 2015, ke kterému se stěžovatel, resp. jeho zmocněnec nedostavil. Dále byl stěžovatel vyrozuměn o provedení důkazů listinami obsaženými ve spise mimo ústní jednání dne 5. 8. 2015 a současně poučen o možnosti nahlédnout do spisu a vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům podle § 36 správního řádu. Těchto práv stěžovatel nevyužil, pouze navrhl nařízení ústního jednání bez jakékoliv konkretizace účelu požadovaného jednání. 1 As 18/2017

20. Soud v této situaci sdílí názor krajského soudu, že správní orgán neměl za tohoto stavu důvod znovu nařizovat ústní jednání a vyslýchat stěžovatele, neboť byly shromážděny dostatečné podklady k vydání rozhodnutí a stěžovatel ani nic netvrdil. Zmocněnec stěžovatele byl s dostatečným předstihem vyrozuměn o místě a čase o prováděném dokazování mimo ústní jednání a nic mu tak nebránilo se v daný čas k tomuto úkonu dostavit. Zároveň byl poučen se až do vydání rozhodnutí ve věci s obsahem těchto listin seznámit při nahlížení do spisu. Jak ostatně Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53, „důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení.“ Ani v této souvislosti tedy nelze dát stěžovateli za pravdu.

21. S tím souvisí taktéž nedůvodná kasační námitka brojící proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu. Podle stěžovatele není z provedených důkazů spolehlivě zjištěno, že by vozidlo na místě stálo v časovém období zpoplatněného parkování. K tomu je třeba uvést, že obsahem správního spisu jsou fotografie, které zachycují vozidlo, jehož provozovatelem byl v době spáchání přestupku podle údajů v centrálním registru vozidel stěžovatel, jak je zaparkováno, aniž by bylo označeno dokladem o zaplacení parkování (opak stěžovatel ani netvrdí). Okamžik deliktního jednání stěžovatele je prokázán záznamem strážnice „Událost - detail“, který obsahuje dobu místního šetření (9:43 - 9:48 hod.) zahrnující také pořízení fotografií a vyplnění údajů v oznámení o podezření ze spáchání deliktu. Stěžovatel nijak nesměřoval své námitky vůči zasahující strážnici městské policie a lze tak zcela aplikovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je úřední záznam důkazem, jakkoli povahy doplňkové (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52). Tvrzení stěžovatele o sepsání úředního záznamu na služebně městské policii pomíjí skutečnost, že úřední záznam byl pořízen na místě samém v zařízení umožňujícím nejen vyhotovení a uložení fotografií, ale i zachycení polohy strážníka (tedy i vozidla stěžovatele) a doby místního šetření. Lze se tak zcela ztotožnit se závěry krajského soudu, že doba parkování vozidla stěžovatele je prokázána sadou fotografií a úředním záznamem z místa samého. Na základě těchto listin mohl správní orgán bez důvodných pochybností dovodit naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

22. Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

23. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. pokračování 1 As 18/2017 - 46 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. února 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu