10 As 223/2025

Rubrum

10 As 223/2025 - 85 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: JONEA s. r. o., Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupené advokátem Mgr. Tomášem Miketou, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, čj. JMK/180129/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2025, čj. 32 A 5/2024-63, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobkyně (stěžovatelka) byla jako provozovatelka vozidla shledána odpovědnou ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (zákon o silničním provozu), tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona nezajistila, aby při užití vozidla dne 26. 12. 2022 na ulici Brněnská ve Vyškově byla na pozemní komunikaci dodržována pravidla silničního provozu. Nezjištěný řidič totiž překročil nejvyšší povolenou rychlost (jel v obci po odečtu toleranční odchylky rychlostí 59 km/hod) a dopustil se tím přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu, že pachatel přestupku (řidič) nebyl zjištěn, byla odpovědnou shledána stěžovatelka, které Městský úřad Vyškov rozhodnutím ze dne 22. 8. 2023 za přestupek uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení 1 000 Kč.

2. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský úřad Jihomoravského kraje (žalovaný). Následnou žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem krajský soud.

3. Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu a uplatňuje kasační důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Tvrdí tak nezákonnost napadeného rozsudku, nedostatečné zjištění skutkového stavu a procesní vady postupu ze strany správního orgánu a namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů a nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami. 10 As 223/2025

4. V řízení před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, z čehož plyne, že se Nejvyšší správní soud musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud ji odmítne jako nepřijatelnou.

5. V souladu s ustálenou judikaturou se o přijatelnou kasační stížnost může jednat tehdy, 1) dotýká-li se právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně judikaturou zdejšího soudu řešeny; 2) jedná-li se o právní otázky řešené judikaturou rozdílně; 3) existuje-li důvodná potřeba učinit judikaturní odklon; anebo 4) bylo-li v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Přijatelnost kasační stížnosti je tedy třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Proto platí, že teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, zdejší soud posoudí její důvodnost.

6. Z obsahu kasační stížnosti se podává, že stěžovatelka výslovně neuvádí žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti, jelikož pouze popisuje údajná pochybení správních orgánů a krajského soudu. Nikterak však nevysvětluje, v čem by význam těchto námitek měl zásadně přesahovat její vlastní zájmy. Navíc, jak plyne ze shora uvedeného, v tomto řízení se jedná o oprávněnost uložení peněžní pokuty v bagatelní výši (1 500 Kč), což je samo o sobě okolnost, která významně relativizuje důvod přijatelnosti spočívající v možném dopadu do hmotněprávního postavení stěžovatelky (obchodní společnosti). Protože však platí, že důvody přijatelnosti zkoumá soud ex officio, zabýval se Nejvyšší správní soud obsahem kasační stížnosti právě touto optikou a zkoumal, zda některá z uplatněných námitek svojí podstatou nemůže vést k její přijatelnosti.

7. Úvodem Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že řada námitek a tvrzení stěžovatelky je pojata značně obecně a nezřídka jen jako upozornění na údajně nežádoucí a roztříštěnou praxi správních orgánů. K tomu je proto vhodné připomenout, že úkolem soudu je rozhodnout daný případ, a to na základě zjištěných a prokázaných skutečností a podle relevantní právní úpravy, a zásadně mu nepřísluší polemizovat a spekulovat s obecnými tvrzeními, která bezprostředně nesouvisí s rozhodovaným případem. Tím by totiž potenciálně vstupoval do řešení případů jiných, a to navíc za situace, kdy není seznámen s okolnostmi, které u nich nastaly.

8. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, protože z logiky věci je možné pouze u rozhodnutí přezkoumatelného zkoumat jeho věcnou a právní správnost. Po podrobném seznámení s obsahem napadeného rozsudku a soudního a správního spisu přitom Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud s výhradami stěžovatelky adekvátně vypořádal. Platí totiž, že soud nemá povinnost detailně reagovat na každou dílčí námitku, vypořádá-li se s podstatou a smyslem uplatněné žalobní argumentace, a tento postup tak může konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek, vytvoří-li ve svém souhrnu ucelenou argumentaci, z níž alespoň implicitně vyplývá, jak bylo o těchto námitkách uváženo (viz například rozsudek ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33). V kritériu takto pojaté přezkoumatelnosti napadený rozsudek plně obstojí (viz také níže).

9. Stěžovatelka především tvrdí, že správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče vozidla a postupoval v rozporu se smyslem a účelem zákona, neboť jí před zasláním příkazu k úhradě pokuty měl zaslat výzvu k určení totožnosti řidiče. V bodu 6 žaloby stěžovatelka tvrdila, že městský úřad měl k dispozici fotografie vozidla 10 As 223/2025 - 86 pokračování včetně řidiče, a přesto se ani nepokusil tuto fotografii porovnat s registrem záznamů. Stěžovatelka prý navíc nabídla součinnost při identifikaci řidiče.

10. Na tento žalobní bod krajský soud ve shodě s rozhodnutím žalovaného reagoval (bod 11 odůvodnění rozsudku) tak, že zasláním výzvy k zaplacení pokuty nebylo znemožněno zjištění pachatele přestupku, neboť jeho jméno mohla stěžovatelka sdělit, což však neučinila. Tento způsob vypořádání shledává zdejší soud zcela dostatečným a souladným s ustálenou judikaturou zdejšího soudu. Vzhledem k okolnostem případu totiž nebylo možné konkrétního řidiče z doložené fotografie rozpoznat, což Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu. Jde-li o posloupnost jednotlivých procesních kroků správního orgánu při zjišťování totožnosti řidiče, touto otázkou se zdejší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 14. 2. 2018, čj. 1 As 18/2017-43) a konstatoval, že zákonodárce právní úpravou § 10 odst. 3 a 4 a § 125f až § 125h zákona o silničním provozu stanovil posloupnost procesních kroků, které po zjištění spáchání konkrétně specifikovaných přestupků v první řadě (není-li totožnost řidiče již na počátku zřejmá) preferují uhrazení stanovené částky provozovatelem vozidla na základě výzvy, kterou mu správní orgán zašle a dává tím provozovateli vozidla prostor vyloučit dosud nezjištěného řidiče z přestupkové odpovědnosti, popř. vyhnout se úhradě nákladů správního řízení nebo eventuálnímu zvýšení sankce v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (§ 125h odst. 1 a 7 zákona). Výzvou podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu zákonodárce dává provozovateli vozidla možnost se vyhnout objektivní odpovědnosti alternativou k úhradě stanovené částky, a to označením (do této chvíle z hlediska správního orgánu neidentifikovaného) řidiče vozidla, jehož je povinen znát (§ 10 odst. 4 zákona o silničním provozu). Sdělí-li provozovatel vozidla správnímu orgánu údaj o identitě řidiče a ten je využitelný pro zahájení a následně i pro rozhodnutí o odpovědnosti řidiče v přestupkovém řízení, řízení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za porušení povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nebude vůbec zahájeno. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, Nejvyšší správní soud současně upozornil na to, že by bylo proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Není proto pravda, že by v nyní posuzované věci bylo stěžovatelce správním orgánem znemožněno označit totožnost řidiče.

11. Spatřuje-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku rovněž ve výši pokuty, vysvětlil krajský soud v bodu 12 odůvodnění, že částka byla stanovena v souladu se zákonem. Podle § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu platí, že určená částka se stanoví ve stejné výši jako pokuta, kterou lze uložit příkazem na místě. Při stanovení určené částky obecní úřad obce s rozšířenou působností přihlédne k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Podle § 125c odst. 5 písm. g) stejného zákona platí, že překročí-li fyzická osoba nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., bude jí uložena pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Protože byla pokuta uložena na spodní hranici zákonné sazby, netřeba ji blíže odůvodňovat. Žalovaný se ostatně vyjádřil i k návrhu na mimořádné snížení výše uložené pokuty a s jeho závěry se krajský soud výslovně ztotožnil (bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). 10 As 223/2025

12. Krajský soud se vypořádal také s námitkou podjatosti úředníků městského úřadu, když uvedl, že namítala-li stěžovatelka podjatost všech úředníků z důvodu jejich motivace na maximalizaci výběru pokut městem Vyškov, je tato námitka nedůvodná, jelikož je založena pouze na existenci pracovněprávního poměru k městu. Tvrdí-li stěžovatelka, že toto odůvodnění není dostatečné, Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Krajský soud ostatně výslovně vycházel i z judikatury zdejšího soudu (rozsudek ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012-32 a další).

13. Krajský soud neopomenul ani námitku místní nepříslušnosti správního orgánu, když s odkazem na zákonnou úpravu (§ 125e odst. 1 zákona o silničním provozu a § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) zdůraznil, že v daném případě porušil nezjištěný řidič pravidla silničního provozu na území města Vyškov a k projednání přestupku byl proto příslušný právě Městský úřad Vyškov.

14. Rovněž k námitce nedoručení výzvy k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí krajský soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (body 27 a násl. odůvodnění), se kterou se ztotožnil. V této části odůvodnění obsáhle citoval několik rozhodnutí zdejšího soudu, z nichž zejména plyne, že účelem institutu adresy pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv manipulovat s místem doručování s cílem následně zpochybnit správnost procesního postupu správního orgánu.

15. Lze tedy učinit dílčí závěr, že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný.

16. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda je některá z dalších kasačních námitek způsobilá založit její přijatelnost.

17. Stěžovatelka tvrdí, že ohledně porušení primární odpovědnosti řidiče vozidla není judikatura Nejvyššího správního soudu souladná, věc by měl posoudit rozšířený senát a konkrétně označuje rozsudky sp. zn. 3 As 114/2016, 8 As 110/2015 a 2 As 33/2016, s jejichž závěry nesouhlasí a konfrontuje je s účelem zákonné úpravy. K tomu postačuje uvést, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s judikaturou Nejvyššího správního soudu nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti. Jak bylo totiž zmíněno již výše, přijatelnost kasační stížnosti by byla dána v případě absence judikatury (což zjevně není tento případ), jejího rozporu (stěžovatelka však neoznačuje rozhodnutí zdejšího soudu, která by si protiřečila – pouze zmiňuje rozsudky, se kterými nesouhlasí), anebo důvodného judikaturního odklonu. Stěžovatelka totiž nekonkretizuje, mezi kterými konkrétními rozhodnutími a v čem spatřuje rozpor, a ani zdejší soud si tohoto rozporu není vědom. Proto pouze připomíná, že přijatelnost by byla dána teprve tehdy, shledal-li by Nejvyšší správní soud sám důvod pro učinění judikaturního odklonu, což však rozhodně není tento případ.

18. Stejně tak další námitky stěžovatelky (nedoručení výzvy k seznámení s podklady, výše pokuty, podjatost a místní nepříslušnost správního orgánu I. stupně, škodlivost přestupku, místo a datum přestupku) nejsou odůvodněny odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která by byla rozporná, anebo by byla dána důvodná potřeba se od nich odchýlit. Nejedná se ani o právní otázky, které by dosud nebyly soudně vyloženy vůbec. Protože nic takového nezjistil ani samotný Nejvyšší správní soud, dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti.

19. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost je nepřijatelná. V této věci totiž zjevně nevyvstala žádná otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena 10 As 223/2025 - 87 pokračování a ani taková, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Stěžovatelka také netvrdí a nedokládá, v jakém ohledu by uložená pokuta představovala potenciální zásadní dopad do jejího hmotněprávního postavení. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v posuzované věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Vojtěch Šimíček předseda senátu