1 As 391/2018

Rubrum

1 As 391/2018 - 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudkyně JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: R. M., zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2017, č. j. KUJI 12282/2017, sp. zn. OOSČ 43/2017 OOSC/21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 33 A 8/2017 - 26, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Třebíč (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 23. 11. 2016 rozhodnutí č. j. OSČ-Př-432/2016-JI-12, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce se dopustil přestupku tím, že dne 14. 7. 2016 ve 12:20 hod. v obci Nová Brtnice na silnici č. II/405 ve směru od obce Zašovice na obec Brtnice, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW, RZ: X, a překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h. Silničním 1 As 391/2018 radarovým rychloměrem RAMER 10 C mu byla totiž naměřena rychlost jízdy 114 km/h. Po odečtení možné odchylky měření 4 km/h tak žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 60 km/h. Za toto jednání, kterým porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, mu správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šest měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které zejména namítl, že ke změření rychlosti vozidla došlo mimo obec, a že správní orgány nesprávně vycházely z oznámení o přestupku a úředního záznamu, jež nejsou způsobilými důkazy.

II. Shrnutí rozsudku krajského soudu

4. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. Nepřisvědčil tak žalobní námitce, že se správní orgány dostatečně nezabývaly stanovením místa spáchání přestupku. Žalovaný měl tuto skutečnost za dostatečně prokázanou nejen prostřednictvím oznámení přestupku a úředního záznamu, ale také záznamu o přestupku, který byl během ústního jednání jako důkaz proveden. Ve správním řízení tak bylo spolehlivě zjištěno a ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně konkrétně vymezeno, že ke spáchání přestupku došlo v obci Nová Brtnice (zastavěné území), tedy v místě, kde je zákonem stanovena nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h.

5. Soud na jednu stranu přisvědčil žalobci v tom, že úřední záznam nelze, stejně jako oznámení přestupku, považovat za důkazy, které by mohly samy o sobě sloužit jako dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí o vině, neboť jsou z podstaty věci pouze podkladem pro zahájení přestupkového řízení. Na druhou stranu ovšem uvedl, že spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti je pravidelně prokazováno zejména záznamem o přestupku a ověřovacím listem použitého rychloměru. Nelze tak považovat za problematické, pokud správní orgány obsah záznamu o přestupku konfrontují s obsahem policejní dokumentace za účelem ověření věrohodnosti získaných údajů. V posuzované věci správní orgány zjistily na základě záznamu o přestupku a související součásti policejní dokumentace skutkový stav dostačujícím způsobem.

6. Za nedůvodnou považoval soud rovněž námitku, že žalobce nebyl v době měření rychlosti řidičem vozidla. Svou argumentaci žalobce opřel o pouhé spekulace spočívající v tom, že s ohledem na vysokou rychlost měřeného vozidla a počáteční nulovou rychlost policistů byl dán dostatečný prostor k záměně řidiče. Podle krajského soudu z policejní dokumentace jednoznačně vyplývá, že hlídka měla vozidlo žalobce až do zastavení neustále na dohled.

III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

7. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu pokračování 1 As 391/2018 - 24 správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.

8. Stěžovatel namítl, že se krajský soud, stejně jako žalovaný, vůbec nezabýval otázkou umístění dopravní značky „IS 12b“ označující konec obce, a tedy tím, že vozidlu stěžovatele byla změřena rychlost až za touto značkou, tj. za obcí. To platí tím spíše, pokud sám krajský soud uvedl, že „zástavba v obci je v rozsahu pouze několika stovek metrů a vozidlo muselo tímto úsekem projet za několik sekund“. Jedná se tak o zčásti opomenutou a zčásti nesprávně vypořádanou žalobní námitku.

9. Další kasační námitka spočívá v tom, že žalovaný při dokazování vyšel pouze z úředních záznamů („oznámení přestupku“ a „úřední záznam“), přičemž oznámení přestupku ani úřední záznam nejsou důkazy, které by prokazovaly, že ke spáchání přestupku skutečně došlo. Jde totiž o listiny nastiňující pouhé podezření, že ke spáchání přestupku mohlo dojít. Z úředních záznamů přitom nebylo prokázáno ani místo spáchání přestupku (tedy umístění značky konec obce), ani totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Žádné jiné důkazy ovšem ve věci provedeny nebyly.

10. Není pravda, že by stěžovatel svou argumentaci, že nebyl řidičem vozidla v době změření rychlosti, opřel pouze o „spekulace“ o tom, že byl dán dostatečný prostor k záměně řidiče. Výslovně totiž uvedl, že vozidlo v době změření rychlosti neřídil a své výpočty a závěry uvedl pouze jako podpůrnou argumentaci, proč policisté vozidlo nemohli mít po celou dobu na dohled. Stěžovatel nijak nerozporuje, že nebyl řidičem vozidla v době jeho zastavení, tato skutečnost ovšem nijak nevyvrací námitku, že stěžovatel nebyl řidičem v době změření rychlosti vozidla. Žalovaný ani krajský soud se s jeho tvrzením, že policisté neměli po celou dobu vozidlo na dohled, žádným racionálním způsobem nevypořádali, neprovedli žádné dokazování (např. výslechem policistů) a spokojili se pouze s obecným konstatováním v úředním záznamu. To je samo o sobě nedostatečné i vzhledem k tomu, že policisté neuvedli, za jak dlouho a kde (jak daleko od místa změření rychlosti) měli vozidlo zastavit.

11. Policisté navíc na místě řešení přestupku se stěžovatelem nesepsali úřední záznam – oznámení přestupku, kde by se stěžovatel mohl k věci písemně vyjádřit. Dokazování proběhlo pouze úředními záznamy vyhotovenými až ex post v řádu několika hodin na policejní služebně, aniž se na jejich vyhotovení mohl stěžovatel jakkoliv podílet či rozporovat jejich obsah.

12. Podle stěžovatele tak krajský soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 – 36, plně dopadajícím na nyní posuzovaný případ. Uvedený soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že listiny předložené Policií ČR postačují k postihu pachatele přestupku pouze v případě, že nejsou v řízení před správním orgánem zpochybněny. V dané věci však zpochybněny byly. Krajský soud přesto napadené rozhodnutí žalovaného vydané pouze na základě existence úředních záznamů potvrdil a s argumentací stěžovatele se nijak nevypořádal.

13. Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil. 1 As 391/2018 IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

14. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, ke které musí přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Z judikatury vyplývá, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS).

17. Napadený rozsudek uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Krajský soud se vypořádal se všemi stěžejními žalobními námitkami a dostatečným způsobem odůvodnil, proč je nepovažoval za důvodné. Stěžovatel konkrétně namítl, že se soud (stejně jako žalovaný) nezabýval otázkou umístnění značky „IS 12b“ označující konec obce, a tedy tím, že vozidlu byla naměřena vysoká rychlost až za značkou vymezující konec obce. Nejvyšší správní soud však uvedené pochybení neshledal. Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že místo spáchání je jednoznačně patrné z podkladů obsažených ve správním spise, konkrétně z oznámení přestupku, úředního záznamu a záznamu o přestupku, který byl v průběhu ústního jednání proveden jako důkaz. Jeho obsah přitom tvoří nejen fotografie z okamžiku měření, ale také specifikace stanoviště jako „nová Brtnice sil. II/405“ doplněná o vygenerované údaje GPS ohledně polohy policejního vozidla, resp. použitého rychloměru. Z těchto údajů tak jednoznačně vyplývá konkrétní místo, kde byla vozidlu stěžovatele rychlost změřena, a nevystaly proto pochyby, že by tomu bylo až za značkou ukončující obec Nová Brtnice. Tomu ostatně odpovídá i fotodokumentace obsažená v záznamu o přestupku, ze které je patrné, že podél silnice jsou umístěny budovy, a jednalo se tak o zastavěnou oblast. Krajský soud tedy posoudil tuto otázku správně a již se nemusel zabývat umístěním značky označující konec obce, neboť neměl pochybnosti o tom, že vozidlo stěžovatele bylo změřeno skutečně v obci Nová Brtnice.

18. Stěžovatel dále namítl, že správní orgány pochybily, pokud při zjišťování skutkového stavu a prokazování viny za přestupek vyšly toliko z oznámení přestupku a úředního záznamu.

19. Nejvyšší správní soud v obecné rovině přisvědčuje stěžovateli v tom, že podle ustálené judikatury nelze úřední záznam či oznámení přestupku použít jako rozhodující důkazy. Obsahem úředního záznamu je totiž jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Ačkoliv tedy správní orgán může při svém rozhodování vzít informace obsažené v úředním záznamu či oznámení přestupku do pokračování 1 As 391/2018 - 25 úvahy pro jisté podpůrné dokreslení situace, jako rozhodující důkazy tyto dokumenty nemohou ze své povahy postačovat (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, bod 11; či ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70, bod 30). Úřední záznam sám o sobě, zvlášť za situace důkazní nouze, nemůže obstát, neboť se jedná o jednostranný úkon správního orgánu nemající charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 – 54, či nález ÚS ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, N 38/32 SbNU 373).

20. Ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku č. j. 6 As 144/2016 – 36, pak Nejvyšší správní soud specifikoval, že v případě přestupků spočívajících v překročení dovolené rychlosti povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině řidičů záznam z měřícího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla. Dále zde soud uvedl, že „[f]otografie pořízená měřícím zařízením standardně totiž umožňuje bez rozumných pochybností rozeznat měřené vozidlo a jeho registrační značku. Pro dokreslení situace správní orgány jako podpůrný podklad využívají úřední záznamy a oznámení o přestupku vyhotovené zasahujícími policisty. Ačkoliv vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, lze říci, že uvedená kombinace podkladů často poskytuje dostatečné množství informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je-li tomu tak, i správní soudy uznávají, že v takových případech není na místě provádět výslech zasahujících policistů, neboť by byl nadbytečný (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70).“

21. Stěžovatel však v kasační stížnosti zejména upozorňuje na argumentaci obsaženou v citovaném rozsudku č. j. 6 As 144/2016 – 36, jež se však vztahuje ke specifikům tehdy posuzovaného případu spočívajícím ve velmi nekvalitní fotografii pořízené z měřícího zařízení, z níž nebylo možno vyčíst registrační značku měřeného automobilu ani jiné detaily vozu, které by mohly sloužit k jeho specifikaci. Nejvyšší správní soud zde s ohledem na to dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán, neboť správní orgány skutečně vycházely pouze z úředního záznamu a oznámení přestupku, které však nelze použít jako rozhodující důkaz. Konkrétně uvedl, že v tehdy posuzovaném případě byly „úřední záznam i oznámení o přestupku použity způsobem, který lze stěží označit za toliko podpůrný či dokreslující. Vzhledem k tomu, že je fotografie z měřícího zařízení natolik nekvalitní, […] je zřejmé, že ztotožnění stěžovatelova vozidla s vozidlem na snímku bylo v úvaze krajského soudu provedeno primárně na základě informací obsažených v jednostranném úředním záznamu zasahujícího policisty a v oznámení z přestupku, které stěžovatel nepodepsal.“

22. V nyní souzené věci ovšem tyto specifické okolnosti nenastaly a nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by uvedená argumentace na tuto věc „plně dopadala“. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že na fotografiích obsažených v záznamu o přestupku je registrační značka vozidla stěžovatele zcela jasně čitelná, a nebylo tak pochyb o identifikaci změřeného vozidla. Krajský soud tedy správně uzavřel, že skutkový stav věci byl jednoznačně prokázán na základě záznamu o přestupku, který odpovídal údajům obsaženým v úředním záznamu a oznámení přestupku. 1 As 391/2018

23. Je tak nutno rovněž vyvrátit stěžovatelovo tvrzení, že jedinými podklady, z nichž správní orgány vycházely, byly úřední záznam a oznámení přestupku, neboť, jak bylo již uvedeno výše, stěžejním důkazem pro zjištění skutkového stavu byl právě záznam o přestupku, z něhož zcela jednoznačně vyplynulo, že došlo k přestupkovému jednání. Z citované judikatury přitom vyplývá, že záznam o přestupku (výstup z měřícího zařízení včetně fotodokumentace z místa měření) je v případě přestupků spočívajících v překročení dovolené rychlosti zpravidla podstatným důkazem. Krajský soud tak posuzovanou věc zhodnotil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí správních soudů.

24. Nejvyšší správní soud také shodně s krajským soudem považuje za prokázané, že stěžovatel byl v době změření rychlosti řidičem měřeného vozidla. Stěžovatel ostatně ani neuvedl, kdo jiný byl řidičem vozidla v době jeho změření, případně, z jakého důvodu takového řidiče na úseku mezi změřením rychlosti vozidla a jeho zastavením vystřídal. Jeho tvrzení je skutečně založeno pouze na obecných spekulacích, že výměna řidičů by teoreticky byla možná, a proto vyznívá spíše účelově. Krajský soud přitom trefně upozornil, že v praxi bývá vozidlo zastaveno bezprostředně po změření rychlosti, aniž by vznikl prostor pro možnou výměnu řidičů. Tomu ani nijak neodporuje skutečnost, že na fotodokumentaci z místa zastavení vozidla nejsou zachyceny žádné budovy, a že tedy k zastavení došlo již mimo obec (jak stěžovatel uvedl „uprostřed polí a lesů“). Vzhledem k velikosti obce Nová Brtnice a skutečnosti, že silnice č. II/405 prochází zástavbou pouze v rozsahu několika stovek metrů, není nijak pozoruhodné, že k zastavení vozidla mohlo dojít až za vesnicí, tedy na již nezastavěném úseku. Tomu odpovídá též informace obsažená v úředním záznamu, že hlídka měla vozidlo stěžovatele od změření rychlosti až do zastavení neustále na dohled. Tvrzení stěžovatele, že došlo k záměně řidičů mezi změřením rychlosti a zastavením vozidla je tak ničím nepodložené a zcela nepravděpodobné. V úředním záznamu je navíc uvedeno, že stěžovatel s přestupkem souhlasil, a tedy na místě nenamítal, že by se ho sám jako řidič nedopustil.

25. K námitce stěžovatele, že policisté se stěžovatelem na místě nesepsali úřední záznam, kde by se stěžovatel mohl k věci písemně vyjádřit, je třeba uvést, že se jedná o námitku poprvé vznesenou až v kasační stížnosti, a proto ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou. Soudu proto nepřísluší se touto námitkou zabývat. Nad rámec však opakuje, že pro učinění závěru o spáchání přestupku byl stěžejní obsah záznamu o přestupku, který v posuzované věci korespondoval s údaji obsaženými v úředním záznamu a oznámení přestupku.

V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

26. Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. pokračování 1 As 391/2018 - 26 P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. března 2019 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu