1 As 97/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Ivo Pospíšila a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobkyně: SANATORIUM LOTOS s.r.o., se sídlem Doubek 111, zast. JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem Husova 121, Škvorec, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2026, č. j. 077742/2026/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2026, č. j. 41 A 55/2026 - 15, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Sázava (stavební úřad) žalobkyni rozhodnutím ze dne 9. 3. 2026 nařídil opatření k nápravě týkající se objektu č. p. 1 v obci O. na pozemku st. XA v katastrálním území O.. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

2. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Praze, který žalobu odmítl jako opožděnou. Krajský soud uvedl, že žaloba měla být v souladu s § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podána do jednoho měsíce poté, co bylo rozhodnutí oznámeno žalobkyni. Dvouměsíční žalobní lhůta podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, na projednávanou věc nedopadá.

3. Krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo oznámeno zástupkyni žalobkyně dne 15. 6. 2026. Toto datum uvedla žalobkyně v žalobě a krajský soud je ověřil z doručenky předložené žalovaným. Ačkoli byla posledním dnem lhůty pro podání žaloby středa 15. 7. 2026, žalobkyně podala žalobu až dne 19. 7. 2026.

II. Kasační stížnost

4. Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že krajský soud posoudil opožděnost žaloby nepřiměřeně formalisticky a nezohlednil specifické okolnosti věci. Poukázala na to, že dané správní řízení mělo více účastníků, a také na souběh několika navazujících řízení týkajících se téže stavby a skutkově souvisejících okolností. Napadené rozhodnutí obsahovalo pouze poučení, že proti němu nelze podat další odvolání. Stěžovatelka si je vědoma toho, že správní orgán není obecně povinen poučovat o možnosti podat žalobu. Stavební úřad však stěžovatelce dne 27. 7. 2026 doručil sdělení o nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky mohl tento postup vyvolat důvodnou nejistotu o okamžiku, od něhož bylo rozhodnutí konečné a způsobilé soudního přezkumu, zvláště při existenci zvláštní, kratší žalobní lhůty.

5. Stěžovatelka dále uvedla, že se vedle nyní napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2026 brání rovněž proti jinému rozhodnutí téhož orgánu ze dne 23. 6. 2026; o této žalobě vede krajský soud řízení pod sp. zn. 54 A 22/2026. Obě věci se podle ní týkají stejné stavby a jejich výroky mají obdobný praktický dopad na možnost stavbu užívat. Procesní nepřehlednost mělo prohloubit i následné sdělení stavebního úřadu o nabytí právní moci druhého rozhodnutí.

6. Krajský soud se podle stěžovatelky uvedenými okolnostmi vůbec nezabýval. Nezohlednil proto její legitimní očekávání ani právo na přístup k soudu a nezvolil šetrný, ústavně konformní výklad procesních pravidel. Napadené usnesení považuje stěžovatelka za nezákonné a nedostatečně odůvodněné.

7. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná.

9. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním zákonem je i stavební zákon, podle jehož § 306 odst. 1 žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.

10. Krajský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu pro opožděnost. Vycházel z toho, že napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce oznámeno dne 15. 6. 2026, a proto posledním dnem lhůty pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 stavebního zákona byla středa 15. 7. 2026. Žaloba podaná dne 19. 7. 2026 tak byla opožděná.

11. Nejvyšší správní soud (NSS) se s tímto závěrem krajského soudu ztotožnil. Ze soudního spisu, konkrétně z doručenky vztahující se k napadenému rozhodnutí, ověřil, že krajský soud vycházel ze správného data, kdy bylo toto rozhodnutí stěžovatelce prostřednictvím její zástupkyně oznámeno, jakož i ze správného data podání žaloby. Tyto údaje stěžovatelka navíc nečiní spornými. Žaloba tak byla podána po marném uplynutí zvláštní jednoměsíční lhůty podle § 306 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud ji tedy správně odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

12. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani následné sdělení stavebního úřadu o nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Toto sdělení bylo stěžovatelce podle jejího tvrzení doručeno až dne 27. 7. 2026. Počátek lhůty pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 stavebního zákona je výslovně vázán na oznámení rozhodnutí žalobci, nikoli na pozdější sdělení o nabytí právní moci. Uvedené sdělení bylo navíc stěžovatelce doručeno až po podání žaloby, a nemohlo proto ovlivnit její rozhodnutí o tom, kdy žalobu podá.

13. Ani skutečnost, že správní řízení mělo více účastníků, neměla vliv na běh stěžovatelčiny žalobní lhůty. Podle § 306 odst. 1 stavebního zákona se lhůta odvíjí od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí oznámeno konkrétnímu účastníku řízení. Je-li rozhodnutí jednotlivým účastníkům doručováno v odlišných dnech, běží každému z nich samostatná jednoměsíční lhůta. Pro její počátek proto není určující, kdy bylo rozhodnutí doručeno ostatním účastníkům, ani kdy případně nabylo právní moci.

14. Běh lhůty pro podání žaloby v nynější věci nemohl změnit ani souběh více správních řízení týkajících se téže stavby. Každé z dotčených rozhodnutí má vlastní předmět a lhůta k podání žaloby se posuzuje podle okamžiku jeho oznámení žalobci. Stěžovatelka netvrdí žádnou konkrétní překážku, která by jí bránila podat žalobu proti nyní napadenému rozhodnutí v zákonné lhůtě. Souběh řízení proto nemohl založit její legitimní očekávání, že se lhůta pro podání nynější žaloby bude odvíjet od postupu v jiném řízení.

15. Krajský soud nebyl povinen samostatně vypořádat okolnosti, které nemohly zvrátit jeho závěr o opožděnosti žaloby. Napadené usnesení je přezkoumatelné. Ačkoliv je stručné, obsahuje přehled relevantní právní úpravy, souhrn rozhodných dat i výpočet lhůty pro podání žaloby. Takové odůvodnění odpovídá judikaturním požadavkům na přezkoumatelnost usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost, neboť z něj jsou jednoznačně patrné skutkové i právní důvody závěru o zmeškání lhůty. Při odmítnutí žaloby pro opožděnost musí být najisto postaven okamžik rozhodný pro počátek běhu žalobní lhůty i den podání žaloby, což krajský soud v projednávané věci učinil (usnesení NSS ze dne 9. 6. 2026, č. j. 4 Azs 36/2026 - 39).

16. Ústavní záruka přístupu k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod neznamená právo na věcné projednání žaloby podané mimo zákonem stanovenou lhůtu. Ústavní soud zdůrazňuje, že přepjatý formalismus nelze ztotožňovat s aplikací jednoznačné procesní úpravy; její respektování je naopak projevem principu legality a právní jistoty (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 1056/24).

17. Uplatnění lhůty podle § 306 odst. 1 stavebního zákona nepředstavuje ani nepřípustný zásah do podstaty práva na soudní ochranu. Napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce oznámeno dne 15. 6. 2026, tedy téměř dva roky po nabytí účinnosti tohoto ustanovení; její právo podat žalobu proto od počátku podléhalo jednoměsíční lhůtě. Nešlo o případ zpětného zkrácení již běžící lhůty, který řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24. Ústavní soud následně potvrdil, že použití § 306 odst. 1 na rozhodnutí doručená po 1. 7. 2024 je ústavně konformní (usnesení ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 17/26).

IV. Závěr a náklady řízení

18. Krajský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu pro opožděnost v souladu se zákonem i judikaturou kasačního soudu. NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).

19. Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti označila další osoby jako osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud je však nebyl povinen vyrozumívat podle § 34 odst. 2 s. ř. s. o tom, zda chtějí uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud je žaloba opožděná, je bezpředmětné zjišťovat existenci osob zúčastněných na řízení, neboť jejich případná argumentace by nemohla ovlivnit procesní závěr o nesplnění podmínky včasnosti žaloby. Z téhož důvodu s takto označenými osobami nejednal ani NSS v řízení o kasační stížnosti (shodně rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2022, č. j. 6 As 300/2021 - 88, bod 31).

20. Neúspěšná stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Sylva Šiškeová předsedkyně senátu