10 Ads 93/2015

Rubrum

10 Ads 93/2015 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobce: V. L., zast. JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2015, čj. 20 Ad 7/2014 - 32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Petru Langerovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3146 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal žalobu proti rozhodnutí žalované, kterým mu byl zvýšen starobní důchod z důvodu nově dopočtené doby pojištění. Nesouhlasil 10 Ads 93/2015 s provedeným výpočtem svého důchodu, podle jeho názoru nemělo být při stanovení výpočtového základu započítáno období let 1991 – 2004, kdy nepracoval.

2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 12. 2013 zvýšila stěžovateli jeho starobní důchod na základě dodatečně započtené doby pojištění. Základní výměra důchodu činila 1400 Kč měsíčně a procentní výměra byla stanovena procentní sazbou z výpočtového základu 8904 Kč, což odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 10 078 Kč za roky 1986 – 2004. Procentní výměra byla snížena z důvodu předčasného přiznání důchodu o 577 dnů, výše procentní výměry činila 3 714 Kč.

3. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky stěžovatele, které směřovaly proti období, které bylo zahrnuto do výpočtového základu. V odůvodnění uvedla, že období, v němž byl veden jako uchazeč o zaměstnání, je vykazováno jako vyloučená doba a nevede ke snížení výpočtového základu, neboť dochází ke snížení počtu dnů, které slouží jako podklad k výpočtu. Procentní výměra byla krácena z důvodu přiznání důchodu o 577 dnů dříve před dosažením důchodového věku.

4. Krajský soud k námitce, dle které nemělo být při stanovení výpočtového základu zohledněno období let 1991 – 2004, odkázal na právní úpravu zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zejména na ustanovení § 16 odst. 1, § 18 odst. 1 a odst. 4 tohoto zákona. Podle nich se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986, má-li pojištěnec v tomto období alespoň 5 let s vyměřovacím základem. Stěžovatel tuto podmínku v letech 1986, 1987, 1988, 1989 a 1990 splňoval, proto nelze vycházet z výdělků dosahovaných před 1. 1. 1986. Zákon o důchodovém pojištění nedává možnost pojištěnci zvolit si rozhodné období pro stanovení vyměřovacího základu, které by pro něho bylo výhodnější.

5. Krajský soud dále konstatoval, že výdělek stěžovatele byl při výpočtu procentní výměry důchodu snížen zejména v důsledku dob, kdy nebyl evidován na úřadu práce, ani nepracoval. Žalobní námitka nebyla důvodná, proto krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Podle názoru stěžovatele krajský soud aplikoval v jeho případě ustanovení zákona o důchodovém pojištění v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 1 Ústavy a s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za neústavní považoval část zákona o důchodovém pojištění, která stanoví, že do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu se nezahrnují roky před rokem 1986; osobní vyměřovací základ je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. 10 Ads 93/2015 - 32 pokračování

7. Nesouhlasil s tím, že do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nebylo zahrnuto období do 31. 12. 1985, přestože v tomto období nepřetržitě pracoval, na rozdíl od doby po roce 1986, kdy byl převážně nezaměstnaný.

8. Stěžovatel dále trval na tom, aby stížnostní body byly výslovně doplněny o námitky týkající se nesprávného snížení jeho mzdy z důvodu přiznání důchodu před dosažením důchodového věku. Dále žádal, aby mu žalovaná stanovila za období 1990 - 2004 stejný osobní vyměřovací základ jako za období 1986 – 1990, neboť byl účasten důchodového pojištění a nezaměstnanost od roku 1990 nezavinil.

9. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

10. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala, podle jakých ustanovení a jakým způsobem byl důchod stěžovatele stanoven. Tento postup byl proveden zcela v souladu se zákonem, od kterého neměla možnost se odchýlit. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů. Ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

12. Na úvod Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., podle kterého nejsou v řízení o kasační stížnosti přípustné námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit mohl. Z tohoto důvodu hodnotil jako nepřípustné námitky uvedené v závěru kasační stížnosti, které se týkaly výtek vůči nesprávnému snížení osobního vyměřovacího základu v letech 1990 – 2004. V řízení před krajským soudem stěžovatel uplatnil pouze námitku nesprávně stanovené doby rozhodné pro výpočet osobního vyměřovacího základu, tj. zahrnutí let, v nichž stěžovatel nepracoval. V napadeném rozhodnutí žalované je výpočet procentní části důchodu podrobně popsán a odůvodněn, stěžovatel měl tedy možnost s částí týkající snížení procentní výměry polemizovat v řízení o žalobě. Pokud tak neučinil, rozšíření námitek v řízení o kasační stížnosti není dle výše citovaného § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustné.

13. V projednávané věci byla stěžovatelem namítnuta neústavnost ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Neoznačil konkrétní ustanovení zákona, z obsahu námitky lze dovodit, že jde zejména o § 16 odst. 1 a § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění definuje osobní vyměřovací základ jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období a stanoví jeho výpočet, včetně zohlednění vyloučených dob. Podle § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího 10 Ads 93/2015 základu nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986, pokud v takto stanoveném období pojištěnec měl aspoň 5 kalendářních roků s vyměřovacím základem.

14. Ústavností uvedených ustanovení se již Ústavní soud v minulosti zabýval a neshledal ho v rozporu s ústavním pořádkem. Lze odkázat například na usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 99/03, případně na I. ÚS 2815/13 ze dne 21. 11. 2013. Také v těchto věcech spočívala podstata ústavních stížností v otázce, zda § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanovící dolní časovou hranici, před níž se nezohledňují dřívější příjmy, lze (z ústavního hlediska) aplikovat i na případy, kdy žadatel o důchod měl koncentrovány výdělečné doby před tímto datem a po tomto datu měl započítávány doby náhradní, spojené s nízkým příjmem. Ústavní soud dospěl k závěru, že v této skutečnosti nelze spatřovat porušení ústavní zásady rovnosti, ani článku 30 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dále poukázal na článek 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se lze práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

15. Taktéž ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 252/08, kterým Ústavní soud odmítl návrh na zrušení § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., konstatoval, že "bylo věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy důchodového pojištění stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich výše ... stanovenou hranici roku 1986 nelze vnímat jako projev svévole, v jehož důsledku by došlo k porušení subjektivního práva stěžovatele, neboť v roce 1996, kdy začal působit nový zákon o důchodovém pojištění, respektovala tato hranice dřívější desetileté rozhodné období podle § 12 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, a toto období, které se každý rok o jeden rok prodlužuje, bylo zvoleno jako základ pro přechod k obecně stanovenému třicetiletému rozhodnému období (srov. Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 206-207). Délka rozhodného období pro výpočet důchodu je tak závislá pouze na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu, a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku".

16. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích vyložil obsah ústavního principu rovnosti (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sb. n. u., sv. 1, str. 175 nebo č. 132/1994 Sb. zákonů, sp. zn. Pl. ÚS 5/95 in Sb. n. u., sv. 4, str. 205 nebo č. 6/1996 Sb., sp. zn. Pl. ÚS 33/96 in Sb. n. u., sv. 8, str. 163 nebo 185/1997 Sb. zákonů) a ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, tak jak ji pojal Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm vyložil, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo (srov. i nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 in Sb. n. u., sv. 29, str. 79, nebo č. 40/2003 Sb. zákonů).

17. Nejvyšší správní soud na základě výše citované judikatury Ústavního soudu ke stěžovatelem uplatněné námitce uvádí, že ustanovení zákona o důchodovém pojištění, která upravují stanovení osobního vyměřovacího základu a byla v projednávané věci aplikována při výpočtu starobního důchodu stěžovatele, neshledal v rozporu s ústavním pořádkem. Přestože lze konstatovat, že použití zejména § 18 odst. 4 zákona o důchodovém 10 Ads 93/2015 - 33 pokračování pojištění je pro stěžovatele nevýhodné, ustanovení samo o sobě není diskriminační a není výrazem svévolného poskytnutí větších či menších výhod určité skupině pojištěnců.

18. Nejvyšší správní soud k otázce pojetí stanovení osobního vyměřovacího základu po účinnosti zákona o důchodovém pojištění z roku 1995 uvádí, že nezahrnutí příjmů z období před rokem 1986 má objektivní zdůvodnění – rozdíl v charakteru a povaze různých etap profesního života i dosažení kontinuity dříve platných důchodových systémů (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 6 Ads 22/2006- 73). Celkově je možno konstatovat, že zákon č. 155/1995 Sb. nezakládá nepřípustnou nerovnost, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Námitky stěžovatele nejsou z výše uvedených důvodů důvodné a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.

20. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

21. Ustanovenému zástupci náleží odměna za dva úkony, tj. převzetí věci a podání kasační stížnosti, dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., což činí za použití § 9 odst. 2 stejné vyhlášky 2000 Kč (1000 Kč za každý úkon). Po připočtení náhrady režijních nákladů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) a zvýšení o daň z přidané hodnoty (21%, tj. 546 Kč) činí celková částka odměny a nákladů ustanoveného zástupce 3146 Kč, které mu budou vyplaceny na jeho účet podle výroku III. tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. října 2016 Daniela Zemanová předsedkyně senátu