IV.ÚS 39/17
V PLATNOSTI- KS Ostrava 20 Ad 7/2014-32
- NSS 10 Ads 93/2015-31
- ÚS IV.ÚS 39/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně vyhodnotily výpočet starobního důchodu podle zákona o důchodovém pojištění. Soud se opřel o § 16 odst. 1 a § 18 odst. 4 tohoto zákona, které vymezené období pro výpočet základu. Námitky týkající se nezohlednění období před 1. 1. 1986 nebyly považovány za oprávněné, protože správní orgány jsou povinny postupovat podle zákona. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, včetně práva na spravedlivý proces a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Vojtěcha Lacka, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 Ads 93/2015-31, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2015, č. j. 20 Ad 7/2014-32, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 20 Ad 7/2014-32, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 1. 2014, č. j. X, jako druhostupňovému správnímu rozhodnutí ve věci stěžovatelova starobního důchodu. Krajský soud v odůvodnění ověřil výpočet, jakým žalovaná dospěla k přiznané výši starobního důchodu, a uzavřel, že žaloba není důvodná. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 Ads 93/2015-31, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu. Proti rozsudkům kasačního a přezkumného soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 4. 1. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s tím, že při stanovení výše jeho důchodu nebylo zohledněno období před 1. 1. 1986, kdy byl výdělečně činný, a naopak bylo vycházeno z let 1991-2004, kdy byl nezaměstnaný. Kasační soud mimoto pochybil, odmítl-li se námitkou týkající se výpočtu základu za tyto roky věcně zabývat. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení však v projednávané věci neshledal. Obecné soudy ústavně konformním způsobem reagovaly na námitky stěžovatele týkající se výpočtu jeho starobního důchodu. Ověřily postup správních orgánů a dospěly k závěru, že osobní vyměřovací základ jako výchozí veličina pro přiznání důchodu byl stanoven v zákonné výši, zejména v souladu s § ustanovením 16 odst. 1 ve spojení s § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), která vymezují rozhodné období, v případě stěžovatele roky 1986-2004. Byť ohledně námitky týkající se výpočtu osobního vyměřovacího základu za roky 1991-2004 Nejvyšší správní soud kasační stížnost formálně odmítl pro nepřípustnost, obsahově se i s ní vypořádal, neboť jádro stěžovatelových podání spočívá v přesvědčení, že při výpočtu jeho důchodu neměly být zohledňovány uvedené roky - i když tak stanoví zákon, neboť byl dlouhodobě nezaměstnaný - naopak mělo být přihlédnuto k období před 1. 1. 1986, kdy byl zaměstnán a při započtení dosažených výdělků by měl nárok na podstatně vyšší starobní důchod. Nelze než dodat, že správní orgány byly při výpočtu starobního důchodu povinny postupovat podle zákona o důchodovém pojištění, byť by byl jiný způsob výpočtu pro stěžovatele výhodnější. V této souvislosti se kasační soud důsledně zabýval otázkou ústavnosti relevantních ustanovení zákona; žádný rozpor neshledal, a to i s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.