10 As 119/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobců: a) L. E., b) J. E., zastoupených advokátem Mgr. Františkem Nesvadbou, Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. A. E., II. L. Ř., proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2025, č. j. KUUK/029725/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2026, čj. 15 A 7/2025-50, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků ani osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Popis věci a průběh předchozího řízení

1. Městský úřad Trmice (stavební úřad) na žádost stavebníka (OZNŘ II) dodatečně povolil stavbu: „Garáž a oplocení pozemku p. č. XA v k. ú. S, obec S., umístěné na pozemku p. č. XA v k. ú. S.“ Žalobci proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, které žalovaný zamítl. Dále žalobci neuspěli ani se žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl jako nedůvodnou.

2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

2. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) velmi kuse pojatou kasační stížnost. Ačkoli v ní výslovně neoznačili zákonné důvody, z obsahu kasační argumentace je zřejmé, že rozsudek krajského soudu napadají z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

3. Stěžovatelé v první řadě namítají, že s ohledem na kontinuální charakter a historii řízení o dodatečném povolení stavby měly správní orgány povinnost přihlédnout k jejich námitkám uplatněným v předchozích řízeních, pokud nebyly vypořádány už dříve. Stěžovatelé poukazují na to, že nejpozději při místním šetření v roce 2023 výslovně namítali ohrožení své stavby a doložili k tomu posudek statika. Nesouhlasí rovněž s argumentací žalovaného, že by námitky ohrožení majetku měli uplatňovat v civilním řízení o náhradě škody. Stavební úřady totiž mají při rozhodování povinnost brát v úvahu otázku ohrožení zdraví a majetku občanů. Krajský soud prý neprovedl úplné dokazování a věc po právní stránce posoudil nesprávně.

4. Stěžovatelé kritizují rovněž způsob, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou jejich zastoupení advokátem ve správním řízení. Uvádějí, že pokud žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně konstatoval, že stěžovatelé byli v řízení zastoupeni (ačkoliv se plná moc v konkrétním spise nenacházela), zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. V důsledku tohoto nesprávného závěru žalovaného nemohli stěžovatelé reagovat na (nesprávné) závěry žalovaného a plnou moc doložit, resp. doložit, že plnou moc do spisu zakládali. Krajský soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, které považuje za plně přezkoumatelné a věcně správné.

3. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že kasační stížnost je sepsána velmi povrchně a nepřehledně, bez jasného vnitřního členění a zcela bez opory v konkrétních právních předpisech či judikatuře. Povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti přitom nemá být pouze formálním požadavkem, ale garancí vysoké míry odborné péče. Není a ani nesmí být totiž úlohou Nejvyššího správního soudu, aby za advokáta stěžovatelů formuloval právní důvody a ze značně obecného textu destiloval podstatu výhrad stěžovatelů. Přezkumná činnost soudu je tak přímo závislá na kvalitě a preciznosti uplatněných kasačních námitek.

7. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem žalovaného, že výtky, které mají proti stavbě, mohou uplatňovat v rámci náhrady škody v civilním řízení. Je podle nich povinností stavebních úřadů při rozhodování vzít v úvahu otázku ohrožení zdraví a majetku občanů.

8. Tuto námitku Nejvyšší správní soud označil za nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Námitka totiž směřuje výhradně proti odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelům přitom nic nebránilo v tom, aby tuto argumentaci uplatnili již v žalobě. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou koncentrace a jeho podstata spočívá v přezkumu rozhodovací činnosti krajských soudů; nelze v něm proto úspěšně namítat skutečnosti či právní důvody, které stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohli.

9. Tvrzení stěžovatelů, že správní orgány pochybily, pokud nepřihlédly k jejich námitkám uplatněným v jiných řízeních, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Stěžovatelé touto námitkou naráží na skutečnost, že se s projednávanou stavbou pojí více předchozích správních řízení – řízení o odstranění stavby a početná předcházející řízení o dodatečné povolení stavby. Krajský soud však v bodu 21 odůvodnění rozsudku zcela správně odkázal na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, ze které jednoznačně vyplývá, že řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení představují dvě samostatná a odlišná správní řízení. Ani skutečnost, že stěžovatelé své námitky vznášeli v předchozích řízeních týkajících se předmětné stavby, proto nemůže omluvit fakt, že tak neučinili v nyní posuzovaném řízení.

10. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu, stěžovatelé byli o možnosti uplatnit námitky řádně a výslovně poučeni, a to jak v oznámení o zahájení řízení ze dne 17. 7. 2024, tak při ústním jednání konaném dne 20. 8. 2024. Správní orgány nejsou povinny ani oprávněny v jiných spisech dohledávat dřívější výhrady účastníků a bez dalšího je „přenášet“ do nově vedeného řízení. Uplatnění námitek je procesním právem i odpovědností výhradně účastníků řízení, kteří musí své námitky vznášet aktivně a včas v rámci toho řízení, v němž má být o jejich právech a povinnostech rozhodnuto. Neučiní-li tak, nemohou tuto svoji pasivitu klást k tíži správním orgánům ani krajskému soudu.

11. Ani v posouzení právního zastoupení ve správním řízení Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu a nepřisvědčil stěžovatelům, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Žalovaný totiž v odvolacím rozhodnutí sice skutečně nesprávně konstatoval, že stavební úřad pochybil, doručoval-li prvostupňové rozhodnutí přímo stěžovatelům, a nikoliv jejich zástupci, krajský soud však tuto úvahu správně korigoval. Ze správního spisu totiž ověřil, že stěžovatelé plnou moc doložili až spolu s podaným odvoláním. Doručoval-li proto stavební úřad rozhodnutí přímo stěžovatelům, postupoval zcela v souladu se zákonem. Krajský soud tedy přiléhavě uzavřel, že částečně nesprávné právní posouzení téže otázky žalovaným nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí a nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost.

12. Stěžovatelé rovněž namítají, že v důsledku odlišného právního hodnocení ze strany krajského soudu neměli možnost reagovat na (mylný) závěr, že plnou moc nedoložili, resp. prokázat, že plná moc již ve spise obsažena byla. Ani tato námitka však neobstojí. Stěžovatelé tvrzení o včasném založení plné moci do spisu staví do čistě hypotetické roviny. Ani v kasační stížnosti (a ani v řízení před krajským soudem) přitom netvrdí konkrétní okolnosti (např. datum a způsob), kdy a jak měla být plná moc stavebnímu úřadu před odvoláním doručena, ani k tomuto tvrzení nenabízejí žádné důkazy. Navíc sami v kasační stížnosti připouštějí, že do některých ze souvisejících řízení plnou moc vůbec předložit nemuseli.

13. Toho, že v posuzovaném řízení před stavebním úřadem neměli stěžovatelé zástupce, si přitom stěžovatelé museli být od samého počátku plně vědomi. Stavební úřad totiž doručoval oznámení o zahájení řízení přímo stěžovatelům, ti na ústní jednání dorazili osobně (bez advokáta) a o možnosti uplatnit námitky byli správním orgánem opakovaně a řádně poučeni. Již z obsahu odvolání je zřejmé, že své zastoupení advokátem pouze subjektivně odvozovali, resp. „přenášeli“ z jiného řízení o odstranění stavby, nikoliv z toho, že by samostatnou plnou moc fakticky doložili i v posuzované věci. Rovněž tuto právní otázku posoudil krajský soud správně a v souladu s judikaturou zdejšího soudu, ze které také výslovně vycházel.

14. I kdyby však stavební úřad pochybil a doručoval stěžovatelům namísto jejich zástupce, nemohla by tato okolnost způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 2. 2024, čj. 1 Afs 206/2023-103) totiž vyplývá, že účelem doručování je seznámení účastníka s obsahem písemnosti. Pokud se proto adresát s obsahem rozhodnutí prokazatelně seznámil a využil své procesní právo podat proti němu v zákonné lhůtě odvolání (což stěžovatelé prostřednictvím zvoleného advokáta učinili), došlo k materiálnímu naplnění účelu doručení. Případné formální pochybení při doručování tak bylo zhojeno a nemohlo zkrátit stěžovatele na jejich procesních právech.

15. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný a věcně správný. Krajský soud se se všemi žalobními námitkami vypořádal v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou.

4. Závěr a náklady řízení

16. S ohledem na výše uvedené neshledal NSS kasační stížnost důvodnou, proto ji ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, právo na náhradu nákladů tohoto řízení proto nemají. Žalovanému, jakožto v řízení úspěšnému účastníkovi, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

18. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, bránila-li své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však ze spisu nezjistil, že by osobám zúčastněným na řízení jakékoli náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly. Rozhodl proto, že žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Vojtěch Šimíček předseda senátu