10 As 17/2018

Rubrum

10 As 17/2018 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: E. N., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/5, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016, čj. KUKHK- 23278/DS/2016/GL, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2017, čj. 30 A 98/2016-34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Městský úřad Trutnov uznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 20. 4. 2016 vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Za to jí úřad uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně se správního deliktu dopustila tím, že jako provozovatelka osobního motorového vozidla nezajistila, aby při jeho užití byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Neznámý řidič totiž ve vozidle provozovaném žalobkyní překročil dne 28. 5. 2015 v katastru obce Mladé Buky nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h. Automatizovaný technický prostředek naměřil rychlost jízdy vozidla po odečtení odchylky 74 km/h. Žalobkyně se proti rozhodnutí městského úřadu bránila odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou krajský soud rovněž zamítl. 10 As 17/2018

2. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní uvádí, že zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo nezákonné. Správní orgány totiž disponovaly prohlášením provozovatele vozidla o identitě řidiče. Nic jim tedy nebránilo v tom, aby zahájily přestupkové řízení s tímto konkrétním řidičem. Prohlášení provozovatele navíc označený řidič nepřímo potvrdil, jelikož k výzvě správních orgánů odepřel podat vysvětlení s odůvodněním, že by tím sobě způsobil stíhání za přestupek. O totožnosti řidiče tedy nemohl mít správní orgán žádné pochybnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že její písemné prohlášení o identitě řidiče je řádným důkazem. V situaci, kdy se sám označený řidič k věci nevyjádřil, postačovalo prohlášení stěžovatelky k uznání jeho viny. Stěžovatelce není zřejmé, co mělo být účelem výzvy adresované označenému řidiči k podání vysvětlení, její vydání bylo zcela nadbytečné. K zahájení řízení o přestupku není třeba doznání či souhlas podezřelého.

3. Stěžovatelka dále namítá, že právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla zakotvená v § 125f odst. 1 a § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je protiústavní. Podotýká, že v době rozhodování krajského soudu probíhalo před Ústavním soudem řízení sp. zn. Pl. ÚS 15/16, jehož předmětem bylo posouzení ústavní konformity těchto ustanovení. Krajský soud nepostupoval správně, pokud za takové situace řízení nepřerušil a nevyčkal rozhodnutí Ústavního soudu.

4. Kasační stížnost není důvodná.

5. V posuzovaném případě zaslal městský úřad stěžovatelce výzvu podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, na kterou stěžovatelka reagovala sdělením, že vozidlo řídil pan D. P., bytem O. 46/41, P.

7. Dotyčná osoba však nebyla na uvedené adrese kontaktní. K opětovné výzvě městského úřadu stěžovatelka upřesnila, že vozidlo neřídil pan D. P., ale jeho přítelkyně, Š. Š., bytem K. 183, U. B.. Městský úřad poté paní Š. zaslal výzvu k podání vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Paní Š. následně přípisem městskému úřadu sdělila, že odepírá podat vysvětlení z důvodu, že by jí „mohlo hrozit nebezpečí stíhání pro přestupek“. V odvolání proti rozhodnutí městského úřadu stěžovatelka opětovně změnila své tvrzení a za řidiče vozidla označila pana D. P..

6. Stěžovatelka tvrdí, že samotné prohlášení provozovatele vozidla o identitě řidiče je řádným důkazem, který postačoval k uznání viny označeného řidiče. Podle jejího názoru tedy nic nebránilo zahájení řízení s konkrétním řidičem vozidla.

7. NSS má za to, že pouhé označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně nemohlo vést ke zjištění pachatele přestupku (resp. k usvědčení stěžovatelkou označené řidičky), pokud o pachateli neexistovaly žádné další indicie. Ničím nepodložená tvrzení stěžovatelky sama o sobě nemají dostatečnou vypovídající hodnotu. Tato tvrzení navíc nejsou věrohodná, jelikož stěžovatelka osobu řidiče v průběhu správního řízení několikrát změnila (srov. bod [5]).

8. Nelze se ztotožnil ani s hypotézou stěžovatelky, podle které paní Š. odepřením vysvětlení z důvodu hrozby stíhání pro přestupek nepřímo potvrdila, že byla řidičkou 10 As 17/2018 - 49 pokračování vozidla. Právo odepřít podání vysvětlení, jestliže by takovým osobám nebo osobám jím blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, případně za trestný čin, zakotvuje § 60 odst. 1 zákona o přestupcích. Toto ustanovení naplňuje princip zákazu sebeobviňování, který je součástí práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016-39). Právo odepřít podání vysvětlení by zcela ztratilo význam, pokud by byl takový postup následně vyhodnocen jako důkaz viny, jak to činí stěžovatelka v kasační stížnosti.

9. NSS je proto na rozdíl od stěžovatelky přesvědčen, že správní orgány nedisponovaly žádnými důkazy, které by vedly k zahájení přestupkového řízení s konkrétním řidičem vozidla. Za takové situace tedy postupovaly správně, pokud řízení o přestupku konkrétní osoby nezahájily a věc odložily [§ 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích].

10. Není-li možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (§ 125f odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu).

11. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění do 30. 6. 2017, správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Správní orgány v nynější kauze učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a splnily podmínku projednatelnosti v § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Stěžovatelka za řidiče označila pana P., kterému se nedařilo doručovat, a dále paní Š., která odepřela podat vysvětlení. Požadovat v takovém případě po správním orgánu, aby činil další rozsáhlé kroky, by bylo proti smyslu právní úpravy.

12. NSS již dříve uzavřel, že by „[š]lo proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. […] Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. rozsudek ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (rozsudek ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, zvýraznění přidáno). Shodný názor vyjádřil NSS také v rozsudku ze dne 23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015-32, kde stejně jako v nynější kauze provozovatel vozidla označil za řidiče osobu, která dále s odkazem na § 60 odst. 1 zákona o přestupcích odepřela podat vysvětlení. Z těchto judikaturních závěrů ostatně vycházel také 10 As 17/2018 krajský soud v napadeném rozsudku. Stěžovatelka však argumentaci krajského soudu v kasační stížnosti zcela přehlíží a nikterak s ním nepolemizuje.

13. NSS proto uzavírá, že správní orgány byly oprávněny zahájit se stěžovatelkou řízení o odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla.

14. Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud měl řízení o žalobě přerušit do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16, týkající se ústavnosti § 125f odst. 1 a § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. NSS k tomu jen stručně uvádí, že obecný soud může sám dojít k závěru o ústavnosti zákona a není proto povinen vyčkávat na související rozhodnutí Ústavního soudu. Důležité je, že závěr o ústavnosti sporné normy potvrdil i Ústavní soud, který nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, zamítl návrh na zrušení § 10 odst. 3 a vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

15. S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. prosince 2018 Zdeněk Kühn předseda senátu