2 Azs 149/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: N. L., zastoupený Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2026, č. j. OAM-275/BA-BA01-ZA03-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2026, č. j. 78 Az 18/2026-33, takto:

Výrok

I. Řízení o kasační stížnosti s e z a s t a v u j e .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Nejvyšší správní soud obdržel dne 4. 8. 2026 kasační stížnost, kterou žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Krajský soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného uvedenému v záhlaví, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.

2. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro věcné projednání kasační stížnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k předběžnému závěru, že řízení v posuzované věci je na místě zastavit podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, vyrozuměl o tomto svém předběžném závěru zástupce žalobce. Ten se vyjádřil tak, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, kterému se nemohl bránit. Zastavení řízení by proto bylo vyprázdněním práva na účinný opravný prostředek a odepřením přístupu k soudu.

3. Podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.

4. Podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, soud řízení zastaví, a to i když je účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, jestliže se účastník ve věci mezinárodní ochrany nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. Citované ustanovení bylo do zákona o azylu v této podobě vneseno s účinností od 12. 6. 2026 novelou provedenou zákonem č. 214/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon pobytu cizinců“), a další související zákony. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2025 Sb., která by se týkala přímo řízení před Nejvyšším správním soudem, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že citované procesní ustanovení zákona o azylu účinného od 12. 6. 2026 se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti stěžovatele. To bylo zahájeno dne 4. 8. 2026. Úkon zahajující řízení o kasační stížnosti (a logicky tedy i vše další, co po něm následovalo) se stal již za účinnosti nové úpravy, a proto v dané věci není důvodu zabývat se otázkou ústavní přípustnosti případné nepravé retroaktivity nové právní úpravy.

5. Nejvyšší správní soud se dále zabýval podmínkami, které musí být splněny pro to, aby byla naplněna dikce § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Dospěl přitom k závěru, že toto ustanovení se vztahuje nejen na situace dosud regulované v § 33 pod písmenem e) zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 (žadatel o udělení mezinárodní ochrany se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil), ale také na ty, jež byly upraveny pod písmeny b) a c) tohoto ustanovení (nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, respektive žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení vstoupil na území jiného státu). Dobrovolný návrat do země původu je přitom srovnatelný s dřívější variantou spočívající ve vstoupení na území jiného státu [§ 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026]. Proto je pro takový případ přiléhavá zejména dřívější judikatura vztahující se k tomuto důvodu zastavení řízení. Lze však vyjít i z další judikatury, v níž Nejvyšší správní soud argumentoval při výkladu důvodů pro zastavení řízení dle § 33 písm. b) a c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Nejvyšší správní soud tak například v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004-45, zdůraznil, že smyslem celého § 33 je „umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věci azylu těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce ČR“. V usnesení ze dne 14. 12. 2021, č. j. 4 Azs 323/2020-26, pak uvedl, že stěžovatel „prohlášením o dobrovolném návratu do země původu dal nepochybně najevo, že další řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. s tím související řízení o příslušném státě k posouzení této žádosti, již nemá zájem vést“. Oba tyto argumenty svědčí i po 12. 6. 2026 ve prospěch takového výkladu § 33 písm. c) zákona o azylu, podle něhož je namístě soudní řízení podle tohoto ustanovení zastavit mimo jiné v situaci, kdy se stěžovatel dobrovolně navrátil do země původu.

6. Musí však jít skutečně o návrat dobrovolný. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval ve vztahu k § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, v rozsudcích ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018-30, č. 3751/2018 Sb. NSS, či ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 Azs 71/2020-21. Uvedl, že tento důvod pro zastavení řízení bylo možno použít toliko v situaci dobrovolného jednání žadatele, nikoli v důsledku donucovacího aktu ze strany státu. Podobně se vyjádřil také Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 49 Az 22/2015-33, na který odkazuje zástupce stěžovatele. Potud lze proto s jeho argumentací souhlasit. Nelze však již souhlasit s jeho hodnocením, že stěžovatelův návrat do země původu byl skutečně nucený.

7. V podání ze dne 28. 8. 2026 zaslal žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu spolu s výpisem z Cizineckého informačního systému týkajícím se osoby stěžovatele informaci, že stěžovatel dne 13. 8. 2026 vycestoval a na území České republiky se již nenachází. Z výpisu z Cizineckého informačního systému k osobě stěžovatele soud zjistil, že v kolonce „Typ zásahu“ je uvedeno „A – Třetizemec opustil území členských států“ a v kolonce „Vyhoštění“ je uvedeno „NE“. Soud proto vyzval žalovaného k upřesnění, zda vycestování stěžovatele bylo dobrovolné, či nikoliv. V odpovědi na tuto výzvu žalovaný dne 4. 9. 2026 uvedl, že stěžovatel z České republiky vycestoval dobrovolně, což potvrzuje i doložené sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR-8726-43/ČJ-2026-932000, o realizaci správního vyhoštění formou dobrovolného návratu dne 13. 8. 2026. Ředitelství služby cizinecké policie k výzvě soudu doložilo dne 10. 9. 2026 rovněž žádost stěžovatele ze dne 5. 8. 2026 o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců a sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR-8757-14/ČJ-2026-930311-T225 o zajištění letenky pro stěžovatele z Prahy do Kišiněva na den 13. 8. 2026 a o předání stěžovatele k pasovému odbavení a k zajištění dobrovolného návratu do země původu.

8. Zjištění, že se stěžovatel již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. tj. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, vyplývá z provedené lustrace pobytu stěžovatele v elektronické evidenci žadatelů o mezinárodní ochranu a bylo potvrzeno a doloženo žalovaným i Ředitelstvím služby cizinecké policie s informací, že dne 13. 8. 2026 došlo k realizaci správního vyhoštění stěžovatele formou dobrovolného návratu. Skutečnost, že se jednalo o dobrovolný návrat, je pak doložena samotnou žádostí stěžovatele o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců. Nelze tedy souhlasit s názorem zástupce stěžovatele, vyjádřeným v podání ze dne 7. 9. 2026, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Zjištění učiněná Nejvyšším správním soudem totiž svědčí o opaku, tj. o dobrovolném vycestování stěžovatele. Přestože se jednalo o vycestování realizované v rámci správního vyhoštění, je třeba jej pro účely aplikace § 33 písm. c) zákona o azylu považovat za dobrovolné. Stěžovatel nebyl k opuštění území České republiky nucen ani nepřímo, neboť výkon správního vyhoštění v té době stěžovateli nehrozil. Stěžovatel spolu s kasační stížností v nyní posuzované věci požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a jeho žádosti bylo navíc posléze vyhověno usnesením ze dne 20. 8. 2026, č. j. 2 Azs 149/2026-39. Přinejmenším do data vydání tohoto usnesení (a s ohledem na jeho výrok i poté) se tak stěžovatel nemusel nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění obávat.

9. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dne 13. 8. 2026 dobrovolně vrátil do země původu, platí zároveň, že se již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu ve smyslu § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s.) ve spojení s § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, zastavil.

10. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty prvé za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení o ní bylo zastaveno, přičemž nenastala žádná ze situací předvídaných v § 60 odst. 3 větě druhé s. ř. s. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. září 2026 Eva Šonková předsedkyně senátu