21 As 35/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Ing. I. J., zastoupená Mgr. Jakubem Olivou, LL.M., MSc., advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 11 Ad 15/2023-59, takto:

Výrok

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 5881/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, dnem 31. 7. 2023 propuštěna ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu, že podle zvláštního právního předpisu není způsobilá pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení, přičemž tuto nezpůsobilost si zavinila svým jednáním. Žalobkyně byla před propuštěním ze služebního poměru zařazena jako náčelník pracoviště Řízení logistiky skupiny logistiky štábu 142. praporu oprav 14. pluku logistické podpory, přičemž k tomuto služebnímu zařazení musí splňovat požadavek na přístup k utajovaným informacím stupně utajení Tajné. Prvostupňové rozhodnutí se přitom opíralo o rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „ředitel NBÚ“) ze dne 13. 4. 2023, č. j. 89/2023-NBÚ/07-OP (dále jen „rozhodnutí ředitele NBÚ“), jímž ředitel NBÚ zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. 12. 2022, č. j. 126357/2022-NBÚ/P (dále jen „rozhodnutí NBÚ“), jímž byla žalobkyni zrušena platnost osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné (dále také jen „osvědčení“) z důvodu, že žalobkyně nesplňuje podmínku podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Žalobkyně proti rozhodnutí ředitele NBÚ podala žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) projednával pod sp. zn. 9 A 81/2023.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2023, č. j. MO 605335/2023-2230 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k městskému soudu. Městský soud žalobu zamítl nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 11 Ad 15/2023-59.

4. Městský soud ve svém rozsudku předně uvedl, že předmětem soudního přezkumu v daném řízení nebylo rozhodnutí ředitele NBÚ (ani jemu předcházející rozhodnutí NBÚ), neboť toto rozhodnutí je objektem samostatného přezkumu ve věci sp. zn. 9 A 81/2023. Poznamenal, že žalobu proti rozhodnutí ředitele NBÚ městský soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 9 A 81/2023-54.

5. Dále městský soud považoval rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Pokud jde o věcné posouzení, městský soud uvedl, že v případě důvodu propuštění ze služebního poměru podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání neupravuje tento zákon tzv. nabídkovou povinnost, které se žalobkyně domáhala. Správní orgány tak rozhodly správně, pokud při naplnění podmínek podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání rozhodly o ukončení služebního poměru žalobkyně, aniž by jí nabídly jiné služební místo. V tomto smyslu bylo podle městského soudu správné i to, že správní orgány nepřihlížely k „vedlejším okolnostem“, na které žalobkyně poukazovala – délce působení v Armádě České republiky, služebnímu hodnocení apod. Pokud byla za daných podmínek žalobkyni zrušena platnost osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné, nezbylo správnímu orgánu prvního stupně a žalovanému než rozhodnout o propuštění žalobkyně ze služebního poměru.

6. Podle městského soudu bylo zřejmé, že byla splněna zákonná podmínka, podle které si žalobkyně nezpůsobilost pro další výkon služby zavinila vlastním jednáním. Důvodem pro rozhodnutí NBÚ i ředitele NBÚ bylo to, že se dopustila trestné činnosti v souvislosti s výkonem služby, a to ve vedoucím postavení. Toto jednání má podle NBÚ odrážet její neschopnost či neochotu dodržovat stanovená pravidla, což má ve výsledku přímý vliv na její ovlivnitelnost a také na zajištění požadované ochrany utajovaných informací.

7. Městský soud byl také toho názoru, že rozhodnutí žalovaného nebylo formalistické a nespravedlivé. Naopak odráželo relevantní právní úpravu. Žalobkyně si mohla a měla být vědoma, že její tehdejší služební zařazení bylo závislé na existenci osvědčení pro stupeň utajení Tajné, jakož i toho, že v případě ztráty tohoto osvědčení v důsledku vlastního zaviněného jednání nemá nárok či právo na zařazení na jiné služební místo, kde takového osvědčení není třeba.

8. Rozhodnutí žalovaného podle městského soudu nebylo možné považovat ani za diskriminační. V tomto směru městský soud odkázal na obecné vymezení diskriminace a také na úpravu této problematiky dle § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání (zákaz diskriminace z vymezených důvodů), jakož i podle § 2 odst. 3 téhož zákona (povinnost služebních orgánů zajišťovat rovný přístup a rovné zacházení se všemi uchazeči o povolání do služebního poměru a se všemi vojáky). Podle městského soudu nebylo zřejmé, že by v tomto smyslu bylo s žalobkyní zacházeno jinak, než by bylo zacházeno s jiným vojákem ve srovnatelné situaci. Pokud takové tvrzení zástupkyně žalobkyně uvedla při ústním jednání, a to odkazem na věc řešenou u městského soudu pod sp. zn. 8 Ad 6/2022, šlo podle městského soudu o opožděnou námitku, kterou nebylo možné považovat ani za rozvinutí dosavadní argumentace – žalobkyně totiž v žalobě nenamítala porušení zákazu diskriminace spočívající v rozporu se zavedenou praxí žalovaného a ani v řízení před soudem neosvědčila (nedoložila), že se v odkazované věci jednalo o stejné skutkové okolnosti jako v její věci.

9. Městský soud také konstatoval, že v případě rozhodnutí dle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání jsou bez významu další okolnosti zmiňované žalobkyní: např. že jí údajně bylo nabídnuto jiné služební místo se stupněm utajení Vyhrazené. Při rozhodování dle uvedeného ustanovení totiž nemá správní (služební) orgán žádnou možnost diskrece. Nebyla porušena ani zásada legitimního očekávání – žalobkyně netvrdila a nedoložila, že by ji služební orgány ujišťovaly o tom, že jí bude nabídnuto jiné služební místo. Také není relevantní, že NBÚ vydal žalobkyni osvědčení pro stupeň utajení Tajné v roce 2020, kdy už musel vědět, že žalobkyně je od roku 2019 vyšetřována Vojenskou policií. Samotné řízení před NBÚ a rozhodování NBÚ není předmětem stávajícího řízení. Rozhodné přitom je, že NBÚ, respektive jeho ředitel rozhodl o zrušení platnosti příslušného osvědčení.

10. Proti rozsudku městského soudu podává žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

11. Stěžovatelka především poukazuje na to, že se proti zrušení platnosti osvědčení brání všemi dostupnými prostředky. V době podání kasační stížnosti přitom bylo před Nejvyšším správním soudem vedeno pod sp. zn. 2 As 8/2025 řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. 9 A 81/2023-54, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ředitele NBÚ. Pokud by Nejvyšší správní soud této kasační stížnosti vyhověl (a následkem by bylo zrušení rozhodnutí ředitele NBÚ), mohlo by to vést k tomu, že nebude existovat první z nutných podmínek pro propuštění ze služebního poměru podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání (odpadlo by rozhodnutí, jehož důsledkem je, že stěžovatelka není způsobilá pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení).

12. Stěžovatelka také zdůrazňuje, že jí bezpečnostní prověrka nebyla odebrána na základě vyzrazení utajovaných informací. Navíc ani ředitel NBÚ ve svém rozhodnutí „neviděl problém“ s jejím dalším setrváním v armádě, neboť uvedl, že smyslem zrušení platnosti osvědčení není jakési doživotní potrestání za selhání, přičemž je na stěžovatelce, aby projevila sebereflexi a dalším způsobem osobního i pracovního života v dostatečně dlouhém časovém úseku prokázala, že svou bezpečnostní způsobilost již osvědčila.

13. Dále stěžovatelka uvedla, že sama „situaci vnímá tak, že ví“, že armáda nemá automaticky povinnost jí nabídnout jiné služební místo. V jejím případě však došlo k porušení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), a k porušení rovného přístupu k zaměstnání. Ví totiž o jisté vojákyni, které bylo „po odebrání bezpečnostní prověrky Tajné“ nabídnuto jiné služební místo. Na to upozornila při ústním jednání před městským soudem. Nadto u stěžovatelky nedošlo ke ztrátě osvědčení závažným porušením povinností, stěžovatelka má dlouholetou praxi a kvalifikaci, existovaly jiné volné pozice nevyžadující daný stupeň bezpečnostní prověrky a její jednání nemohlo být tak závažné, pokud ke zrušení platnosti osvědčení nedošlo po dobu několika let. I v těchto skutečnostech spatřuje diskriminaci.

14. Svou práci stěžovatelka vykonávala dlouhodobě pečlivě a svědomitě. Stěžovatelce byly i v době, kdy byla vyšetřována Vojenskou policií, přidělovány služební úkoly na stejné pozici, které vyžadovaly její spolehlivost. I v průběhu řízení o zrušení platnosti osvědčení jí byl prodloužen služební poměr. K propuštění stěžovatelky mohlo dojít již v roce 2021 z jiných zákonných důvodů, správní orgány však rozhodly o propuštění podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání až po třech letech, přičemž toto rozhodnutí bylo pouze formální, neboť bylo přijato na základě rozhodnutí ředitele NBÚ. Celé rozhodování tak bylo formalistické a služební orgány nepřihlédly k rozhodným okolnostem.

15. Podle stěžovatelky nebyla naplněna ani zákonná podmínka spočívající v tom, že si nezpůsobilost pro další výkon služby zavinila vlastním jednáním. Městský soud uvedl, že toto jednání bylo spatřováno v opakovaném porušení služebních povinností jako velitelky služebního vojenského vozidla, kterého se měla dopustit opakovaným svolením k neoprávněnému užití svěřené techniky a účastí na neoprávněném odčerpávání pohonných hmot. S ohledem na znění usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 ZT 157/2020-102, jímž bylo trestní stíhání stěžovatelky podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 1 trestního řádu, se domnívá, že v jejím případě nešlo o vědomé a zaviněné jednání.

16. Služební orgány i městský soud bez dalšího přijaly závěry NBÚ o tom, že jednání stěžovatelky mělo přímý vliv na její ovlivnitelnost, potažmo že o této ovlivnitelnosti svědčí. Skutkové okolnosti ale samy nezkoumaly, nebraly v potaz, že v přístupu stěžovatelky k plnění zadaných pracovních úkolů nebylo spatřováno žádné bezpečnostní riziko, nevzaly v potaz, že stěžovatelka jinak řádně plnila svou službu. Nevyhodnotily tak podmínky pro propuštění ze služebního poměru dle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání.

17. Služební orgány se navíc odchýlily od své rozhodovací praxe, čímž své řízení zatížily vadou, která má vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Tato rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, a proto je měl městský soud zrušit. Ten navíc nepřipustil důkaz rozsudkem městského soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 Ad 6/2022-74, v němž soud dospěl k závěru, že v případě jiného vojáka, který byl v obdobném postavení jako stěžovatelka a u něhož byly tedy také naplněny důvody pro propuštění dle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání, žalovaný porušil svou rozhodovací praxi a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalovaný v rozporu se závěry rozsudku č. j. 8 Ad 6/2022-74 i v případě stěžovatelky dospěl k závěru, že při naplnění důvodů dle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání je obligatorním důsledkem propuštění. Podle stěžovatelky není rozhodovací praxe žalovaného dle předmětného ustanovení příliš známá, a to i s ohledem „na specialitu tohoto ustanovení a počet projednaných správních žalob“. Tím, že městský soud nyní formalisticky nepřipustil připojení spisu sp. zn. 8 Ad 6/2022 ke stávající věci, se dopustil pochybení, které ve svém důsledku způsobuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a porušení zásady legitimního očekávání, tedy nezákonnost jeho rozsudku. Stěžovatelka již v žalobě namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, přičemž má nyní za to, že odchýlení od rozhodovací praxe žalovaného tuto nepřezkoumatelnost způsobuje, což však městský soud pominul. Tím je dle stěžovatelky naplněn kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (v důsledku odchýlení se žalovaného od jeho správní praxe), jakož i kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud „zatížil jednání vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí.“

18. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci jsou pouze rozhodnutí služebních orgánů o propuštění stěžovatelky ze služebního poměru, nikoli zákonnost dřívějšího rozhodnutí (ředitele) NBÚ o zrušení platnosti jejího osvědčení, které bylo samostatně soudně přezkoumatelné a v době rozhodování služebních orgánů bylo pravomocné a závazné.

19. K námitce stěžovatelky, že služební orgány měly zohlednit „vedlejší okolnosti“ či stěžovatelce nabídnout jiné služební místo, žalovaný uvedl, že podle zákona o vojácích z povolání byly v jejím případě splněny zákonné podmínky pro propuštění ze služebního poměru, takže služební orgány neměly prostor pro jiný postup. Námitku diskriminace a porušení rovného přístupu k zaměstnání považuje žalovaný za nekonkrétní, neboť stěžovatelka neuvedla, z jakého zákonem chráněného důvodu měla být diskriminována; současně tvrdí, že tvrzení o odlišném postupu vůči jiné vojákyni jsou jednak nedůvodná a jednak byla v řízení o žalobě uplatněna opožděně. Z toho důvodu také městský soud nepochybil, pokud „nepřipojil“ spis vedený pod sp. zn. 8 Ad 6/2022.

20. K tvrzení, že si stěžovatelka nezpůsobilost pro další výkon služby nezavinila, žalovaný uvedl, že z rozhodnutí NBÚ v obou stupních vyplývá, že důvodem ztráty bezpečnostní spolehlivosti bylo její vlastní jednání představující bezpečnostní riziko, nikoli samotné trestní stíhání. Odkázal přitom na zjištění, podle nichž byla stěžovatelka s jednáním podřízeného spočívajícím ve zneužití vojenské techniky srozuměna, mlčky je akceptovala a neučinila kroky k jeho oznámení, takže se podle žalovaného nejednalo o nevědomou nedbalost. Nezpůsobilost pro další výkon služby ve smyslu § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání přitom není podmíněna úmyslným jednáním.

21. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

22. Kasační stížnost není důvodná.

23. Před vypořádáním jednotlivých kasačních námitek Nejvyšší správní soud poznamenává, že řízení ve věci přerušil podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 21 As 35/2025-44. Důvodem pro přerušení řízení byla skutečnost, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí ředitele NBÚ žalobu; tu sice městský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 9 A 81/2023-54, zamítl, avšak tento rozsudek následně na základě kasační stížnosti stěžovatelky zrušil Nejvyšší správní soud pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 2 As 8/2025-29, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Další rozhodnutí městského soudu o žalobě proti rozhodnutí ředitele NBÚ, potažmo případné následné rozhodnutí kasačního soudu v uvedené věci, zjevně mohlo mít vliv na rozhodování Nejvyššího správního soudu ve věci nyní projednávané.

24. Rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 9 A 81/2023-110, městský soud žalobu proti rozhodnutí ředitele NBÚ znovu zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku pak zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2026, č. j. 4 As 19/2026-33. Rozhodnutí ředitele NBÚ tak v soudním přezkumu obstálo.

25. S ohledem na výše uvedené proto zdejší soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že se podle § 48 odst. 6 s. ř. s. v řízení vedeném pod sp. zn. 21 As 35/2025 pokračuje.

26. Pokud jde o samotné kasační námitky, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tvrzením stěžovatelky, že městský soud nesprávně posoudil jako opožděnou její argumentaci týkající se odchýlení se služebních orgánů od jejich správní praxe. Posouzení včasnosti tohoto žalobního bodu je logicky předřazeno námitkám, podle nichž (i) rozhodnutí žalovaného bylo pro nevypořádání se s problematikou správní praxe nepřezkoumatelné, (ii) městský soud s ohledem na tuto skutečnost přezkoumal nepřezkoumatelné správní rozhodnutí a (iii) „nepřipojením“ spisu vedeného pod sp. zn. 8 Ad 6/2022 zatížil městský soud řízení vadou. Obstojí-li totiž závěr městského soudu, že šlo o nový žalobní bod uplatněný až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, v níž bylo možné podle § 71 odst. 2 s. ř. s. žalobu rozšířit o další žalobní body, nelze se otázkou tvrzené existence správní praxe ani jejího případného porušení věcně zabývat.

27. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žalobní bod obsahovat konkrétní skutkové okolnosti a právní důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Za žalobní bod je třeba považovat každé vyjádření, z něhož lze byť jen v nejhrubších obrysech dovodit konkrétní důvod tvrzené nezákonnosti. Skutkové děje a okolnosti však musí být individualizované a odlišitelné od jiných a ze žaloby musí být patrné, jaké konkrétní pochybení správního orgánu má soud přezkoumat. Soud nesmí za žalobce spekulativně domýšlet další argumenty ani vyhledávat skutečnosti, které by žalobu podporovaly (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, odst. [28], [29] a [31] až [33]).

28. Žalobní bod představuje spojení skutkových a právních důvodů. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby lze včas uplatněný žalobní bod argumentačně rozvíjet a upřesňovat, nikoli však změnit jeho skutkový základ tak, že je tvrzena jiná, dosud neuplatněná nezákonnost (srov. § 71 odst. 2 s. ř. s.). Doplní-li žalobce po uplynutí žalobní lhůty nové skutkové okolnosti, z nichž dovozuje nový směr soudního přezkumu, jde o nový žalobní bod, byť jej formálně podřazuje pod tutéž obecnou zásadu nebo ustanovení zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 Afs 172/2017-59, odst. [69] a [70]). Důvody kasační stížnosti lze přitom opřít pouze o takové konkrétní právní či skutkové důvody, které byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny, tedy alespoň v základních rysech formulovány ve včasném žalobním bodu; jinak jde o důvody nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005-43, č. 685/2005 Sb. NSS).

29. Stěžovatelka ve včas podané žalobě označila rozhodnutí správních orgánů za nespravedlivá, formalistická a diskriminační. Tato obecná hodnotící označení spojila s tvrzením, že se správní orgány dostatečně nezabývaly její spolehlivostí, údajnou lehkovážností, plněním služebních povinností, okolnostmi jejího jednání a zaviněním a že existují pochybnosti o správnosti posouzení zrušení osvědčení ze strany Národního bezpečnostního úřadu. Neuvedla však žádného jiného vojáka ani skupinu případů, s nimiž by svou věc srovnávala, neoznačila žádnou správní praxi nebo interní pravidlo a netvrdila, že žalovaný v typově srovnatelných věcech vojáky přeřazuje na jiná služební místa, zatímco ji propustil. Samotné použití slov „diskriminační“ a „nepřezkoumatelné“ bez uvedení skutkového základu tvrzeného rozdílného zacházení nevymezilo žalobní bod založený na porušení správní praxe, zásady legitimního očekávání nebo § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby […] při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

30. Teprve při ústním jednání před městským soudem dne 30. 1. 2025 stěžovatelka uvedla, že žalovaný v jiných případech vojáky po ztrátě osvědčení přeřazoval na služební místa s požadavkem na nižší stupeň utajení, a dovolávala se rozsudku městského soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 Ad 6/2022-74, a podkladů, z nichž měl tento rozsudek vycházet. Tím do řízení vnesla nové skutkové okolnosti, tedy tvrzení o existenci určité správní praxe, o postupu vůči jiným vojákům a o srovnatelnosti těchto případů, a nový důvod nezákonnosti spočívající v porušení materiální rovnosti, zákazu libovůle a legitimního očekávání. Nešlo proto o pouhé rozvedení včasné námitky nedostatečného individuálního posouzení věci stěžovatelky, ale o nový žalobní bod, který bylo podle § 71 odst. 2 s. ř. s. možné uplatnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby.

31. Na tomto závěru nic nemění, že stěžovatelka svou argumentaci podpořila soudním rozhodnutím vydaným v jiné věci. Po uplynutí žalobní lhůty lze pouze v mezích včas uplatněného žalobního bodu doplňovat právní argumentaci a v tomto smyslu odkazovat také na judikaturu. V nynější věci však odkaz na rozsudek č. j. 8 Ad 6/2022-74 nesloužil pouze jako právní argument při výkladu § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání. Stěžovatelka z něj a z obsahu souvisejícího soudního spisu dovozovala nová skutková tvrzení o postupu žalovaného v jiných věcech a existenci srovnatelných případů. Tímto odkazem tedy stěžovatelka podporovala dosud neuplatněný skutkový důvod nezákonnosti. Odkaz na jiné soudní řízení však nemůže nahradit včasné vymezení žalobního bodu.

32. Městský soud tedy správně uzavřel, že námitka porušení správní praxe byla uplatněna opožděně. V odstavcích 47 až 49 odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, že žaloba neobsahovala skutková tvrzení o zacházení s jinou osobou v relevantně srovnatelné situaci ani o odklonu od zavedené praxe žalovaného. V odstavcích 47 a 48 odkázal na zákaz diskriminace a povinnost rovného zacházení podle § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání a v odstavci 49 vysvětlil, proč obecné označení rozhodnutí za diskriminační nepovažoval za včasné uplatnění později konkretizovaného tvrzení o správní praxi. Městský soud tak neopomenul žádný včasný žalobní bod a jeho úvahy jsou srozumitelné a způsobilé kasačního přezkumu.

33. Městskému soudu nelze vytýkat ani to, že se v řízení nezabýval obsahem spisu vedeného pod sp. zn. 8 Ad 6/2022. Návrh na provedení důkazu sice sám o sobě nepodléhá koncentraci žalobních bodů, důkazním návrhem však nelze dodatečně vytvořit skutkový základ žalobního bodu, který nebyl uplatněn včas. Směřuje-li navržený důkaz výlučně k prokázání opožděné žalobní námitky, nejsou podmínky pro jeho provedení splněny. Kasační soud již dříve vyslovil, že i opomenutí výslovně odůvodnit neprovedení důkazu může být za takové situace pouze dílčím pochybením bez vlivu na zákonnost a přezkoumatelnost rozsudku, je-li důvod neprovedení z kontextu rozhodnutí zřejmý (rozsudek č. j. 1 Afs 172/2017-59, odst. [83]). V nynější věci městský soud v odstavci 49 výslovně uvedl, že námitka, k jejímuž prokázání měl spis sloužit, byla opožděná. Důvod neprovedení důkazu v podobě spisu sp. zn. 8 Ad 6/2022 je proto z napadeného rozsudku dostatečně seznatelný.

34. V rozsahu, v němž stěžovatelka v kasační stížnosti požaduje věcně posoudit, zda u žalovaného existovala správní praxe spočívající v přeřazování vojáků na jiná služební místa, zda byly jiné případy srovnatelné s její věcí a zda se žalovaný od této praxe nedůvodně odchýlil, opírá kasační stížnost o důvody, které nebyly před městským soudem řádně a včas uplatněny. Tyto kasační námitky jsou proto podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud se tedy existencí, obsahem ani případným porušením tvrzené správní praxe věcně nezabýval.

35. Stejný závěr platí pro tvrzení, že rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné právě proto, že se žalovaný s problematikou správní praxe nevypořádal. Stěžovatelka takový konkrétní důvod nepřezkoumatelnosti v žalobě neuplatnila. Obecné označení rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné nemůže pro pozdější řízení vytvořit základ pro všechny myslitelné důvody nepřezkoumatelnosti, které žalobkyně ve lhůtě pro podání žaloby skutkově ani právně nevymezila. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nevypořádání správní praxe, uplatněná v této konkrétní podobě až v kasační stížnosti, je proto podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná; ve své podstatě jde o opakování žalobního bodu, který byl před městským soudem uplatněn opožděně.

36. Nedůvodná je naproti tomu přípustná námitka, že napadený rozsudek městského soudu je sám nepřezkoumatelný. Městský soud se zabýval všemi včas uplatněnými žalobními body a rovněž přezkoumatelně vysvětlil, proč konkrétní argumentaci správní praxí považoval za opožděnou. Neměl proto povinnost věcně posuzovat, zda taková praxe existovala a zda ji žalovaný porušil. Nelze mu ani vytýkat, že v mezích včas uplatněných žalobních bodů považoval rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Z rozhodnutí správních orgánů bylo zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely, jak vyhodnotily ztrátu způsobilosti stěžovatelky pro dosavadní služební zařazení a její zavinění a proč nepovažovaly nabídku jiného služebního místa za právně významnou. Skutečnost, že rozhodnutí žalovaného neobsahovalo úvahy o tvrzené správní praxi, která nebyla ve správním řízení namítnuta ani včas učiněna předmětem žalobního přezkumu, nebránila městskému soudu v přezkoumání rozhodnutí žalovaného v mezích včasných žalobních bodů.

37. Na uvedeném nic nemění povinnost soudu přihlédnout k nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí z úřední povinnosti. K vadám podle § 76 odst. 1 s. ř. s. soud bez návrhu přihlíží, brání-li přezkoumání správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů a je-li taková vada zjevná z rozhodnutí, ze správního spisu nebo z jiných rozhodných skutečností, které se dostaly do sféry soudu (rozsudek č. j. 1 Afs 172/2017-59, odst. [68]). Taková překážka soudního přezkumu zde dána nebyla. Tvrzené nevypořádání problematiky správní praxe představovalo samostatný a opožděně uplatněný směr žalobního přezkumu, nikoli vadu, která by městskému soudu znemožňovala posoudit včasné žalobní body.

38. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud správně posoudil argumentaci porušením správní praxe jako nový a opožděně uplatněný žalobní bod, nepochybil při neprovedení důkazu spisem vedeným pod sp. zn. 8 Ad 6/2022 a svůj postup přezkoumatelně odůvodnil. Kasační námitky, jimiž se stěžovatelka domáhá věcného posouzení existence a porušení správní praxe nebo z tohoto opožděného důvodu dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, jsou nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není naplněn, neboť napadený rozsudek je přezkoumatelný a řízení před městským soudem nebylo zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nemůže být založen na nepřípustné námitce, že žalovaný porušil správní praxi nebo že se s ní ve svém rozhodnutí nevypořádal.

39. Pokud jde o posouzení věcných námitek stěžovatelky, tedy její argumentaci týkající se kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., poznamenává kasační soud nejprve následující: Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční; je to žalobce, kdo vymezuje hranice soudního přezkumu. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují (rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu č. j. 4 As 3/2008-78). Tyto úvahy platí bezesporu i pro formulaci kasační stížnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 6 As 137/2019-55). Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti tedy předurčují podobu následného přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu (například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 4 Azs 123/2019-42, odst. [28], ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, odst. [26], či ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014-20).

40. Stěžovatelka přitom nyní do značné míry „recykluje“ své žalobní námitky (byť nejde o jejich doslovné či jen nepatrně obměněné opakování, bez reakce na argumentaci krajského soudu, které by vedlo k jejich nepřípustnosti dle § 104 odst. 4 s. ř. s. – srov. usnesení tohoto soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Rozsah a konkrétnost kasační polemiky nicméně určují také míru podrobnosti, v níž na ni může kasační soud reagovat. Tam, kde stěžovatelka proti srozumitelným důvodům napadeného rozsudku nestaví konkrétní skutkové nebo právní protiargumenty a v zásadě setrvává na svém dosavadním názoru, postačí poukázat na přiléhavé závěry městského soudu a stručně vysvětlit, proč obstojí (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 1. 2016, č. j. 5 As 80/2015-77).

41. V prvé řadě je třeba uvést, že rozhodnutí ředitele NBÚ není předmětem nynějšího soudního přezkumu. Tato otázka je již definitivně vyřešena v jiném řízení (viz rozsudek č. j. 4 As 19/2026-33). Rozhodnutím ředitele NBÚ byly služební orgány vázány. Nebyl prostor pro to, jak se toho stěžovatelka domáhá, aby služební orgány toto rozhodnutí přehodnocovaly. Navíc nelze z rozhodnutí ředitele NBÚ, potažmo z jeho jednotlivých formulací dovozovat, že by žalovaný nyní nemohl rozhodnout podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání o propuštění stěžovatelky. I když ředitel NBÚ ve svém rozhodnutí vyslovil, že „smyslem zrušení platnosti osvědčení účastnici řízení není jakési doživotní potrestání za její ‚selhání‘ a znemožnění působit jako voják z povolání v Armádě ČR“, stále se vyjadřoval především k otázce zrušení platnosti osvědčení stěžovatelce. Nemohl předvídat, a ani nebylo jeho úkolem posuzovat, jak se zrušení platnosti osvědčení projeví v rozhodování služebních orgánů (tedy správního orgánu prvního stupně a žalovaného) v konkrétní situaci stěžovatelky ve spojení se zvláštní úpravou dle zákona o vojácích z povolání.

42. V tomto smyslu stěžovatelce již městský soud správně vysvětlil, že okolnosti, které zmiňovala (doba a podoba jejího předchozího působení v Armádě ČR, její služební hodnocení apod.), nejsou pro posouzení věci rozhodné.

43. Při naplnění podmínek dle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání – nezpůsobilost pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení dle zvláštního zákona a způsobení si této nezpůsobilosti vlastním jednáním – lze služební poměr vojáka jen skončit, resp. rozhodnout o jeho propuštění. Zákon o vojácích z povolání neupravuje žádnou nabídkovou povinnost, jíž se stěžovatelka ve své podstatě domáhá (tedy nabídku jiného služebního zařazení). Stěžovatelka ostatně ani neodkazuje na žádné zákonné ustanovení, ze kterého by taková povinnost měla vyplývat.

44. Je vhodné, stejně jako městský soud, odkázat na komentářovou literaturu, dle níž „[v] případě, že si voják svým jednáním způsobí ztrátu právní způsobilosti k výkonu služby ve služebním zařazení, musí být propuštěn ze služebního poměru. Jedná se zejména o případy související s bezpečnostní způsobilostí, když voják například vrátí nebo zničí oznámení nebo osvědčení umožňující přístup k utajovaným informacím. Toto může nastat i v případech, kdy voják svým jednáním způsobí nezpůsobilost pro výkon činnosti na daném místě (např. u řidičů, elektrikářů), kde je stanoven předpoklad pro tuto činnost jiným právním předpisem. Za poznámku stojí, že v tomto případě zákon nevyžaduje zvláštní formu zavinění jednání vojákem“ (Zbořil, T., Kubínyi, Ľ. Komentář k § 19 zákona o vojácích z povolání. In: Skoruša, L., Daněk, J. a kol. Zákon o vojácích z povolání. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 8. 7. 2026]. ASPI_ID KO221_1999CZ; podtržení doplněno NSS).

45. V tomto ohledu městský soud správně posoudil, že byla naplněna podmínka ztráty způsobilosti dle zvláštního zákona k výkonu služby v dosavadním služebním zařazení; je také zjevné, že si tuto ztrátu způsobila stěžovatelka sama svým jednáním. Zákon nevyžaduje úmyslné zavinění ani jinou zvláštní formu zavinění. Proto nehraje žádnou roli stěžovatelčino tvrzení, že dle usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 ZT 157/2020-102, jímž bylo trestní stíhání stěžovatelky podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 1 trestního řádu, stěžovatelka „mlčky“ akceptovala zneužití vojenské techniky. To totiž nic nemění na tom, že stěžovatelka jednala zaviněně [blíže viz např. rozhodnutí ředitele NBÚ, dle kterého bylo trestní stíhání stěžovatelky podmíněně zastaveno pro účastenství ve formě pomoci k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 206 odst. 1 trestního zákoníku a pro pokračující přečin porušení služební povinnosti vojáka dle § 393 odst. 2 trestního zákoníku]. Vůbec není zřejmé, z čeho stěžovatelka vyvozuje své tvrzení, že její jednání „není možné […] klasifikovat jako vědomé a zaviněné“.

46. Irelevantní je také to, zda se v mezidobí stěžovatelka ve smyslu trestního práva osvědčila, zda i po vydání usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově č. j. 3 ZT 157/2020-102 i nadále působila v Armádě ČR, či že zrušení platnosti osvědčení nebylo důsledkem vyzrazení utajovaných informací, nýbrž šlo „pouze“ o ohrožení utajovaných informací.

47. I v tomto směru městský soud správně konstatoval, zejména k otázce působení stěžovatelky v Armádě ČR i po roce 2021, že služební orgány z logiky věci k rozhodnutí o propuštění stěžovatelky přistoupily až po vydání rozhodnutí NBÚ a následně ředitele NBÚ. Teprve po pravomocném zrušení platnosti osvědčení byla naplněna podmínka, že stěžovatelka podle zvláštního právního předpisu není způsobilá pro další výkon služby v dosavadním služebním zařazení. Do té doby měla platné osvědčení, a proto nelze služebním orgánům vytýkat, že o jejím propuštění podle § 19 odst. 1 písm. o) zákona o vojácích z povolání nerozhodly dříve. Proto na věci nic nemůže změnit ani to, že i po nabytí právní moci usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově jí byly „přidělovány služební úkoly na stejné služební pozici“. Naopak až do vydání rozhodnutí NBÚ, resp. ředitele NBÚ stěžovatelka podmínku bezpečnostní způsobilosti splňovala.

48. Zcela v rozporu s výše zmiňovanou dispoziční zásadou je pak kasační námitka, že městský soud „měl [při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného] sám vzít v úvahu“, že k propuštění stěžovatelky ze služebního poměru mohlo dojít již na začátku roku 2021 v souvislosti se zvláštní úpravou dle § 19 odst. 1 písm. h) zákona o vojácích z povolání či úpravou podle § 18 písm. a) téhož zákona. Jak již bylo řečeno, městský soud nebyl povinen, a především ani oprávněn, za stěžovatelku domýšlet její argumentaci a sám hledat důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného.

49. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal žádnou kasační námitku důvodnou a kasační stížnost podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

50. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti. Proto ani on nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. září 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu