4 As 19/2026

Rubrum

4 As 19/2026-33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. I. J., zast. Mgr. Jakubem Olivou, LL.M., MSc., advokátem, se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 13. 4. 2023, č. j. 89/2023-NBÚ/07-OP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 9 A 81/2023-110, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalobkyně je vojákyní z povolání. Dne 25. 9. 2020 obdržela osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „tajné“ číslo NBÚ-133569 (dále jen „osvědčení“).

2. Žalovaný zahájil oznámením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 100642/2020-NBÚ/P, s žalobkyní řízení o zrušení platnosti osvědčení vedené podle § 101 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (tento zákon v tomto znění dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“). Důvodem pro zahájení tohoto řízení byla skutečnost, že žalovaný pojal důvodné podezření, že žalobkyně nadále nesplňuje podmínky pro držení osvědčení. Žalobkyně totiž dne 16. 10. 2020 vyrozuměla žalovaného, že je vůči ní vedeno trestní stíhání. Žalobkyně byla podezřelá ze spáchání přečinů porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 2 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství, a dále ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního 4 As 19/2026 zákoníku, spáchaného v účastenství ve formě pomoci, a současně ve vícečinném souběhu s přečinem porušení služební povinnosti vojáka podle § 393 odst. 2 alinea první trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Těchto trestných činů se měla dopustit tím, že neoprávněně užila vojenskou techniku, a dále tím, že se podílela na neoprávněném odčerpání pohonných hmot ve vlastnictví České republiky - Ministerstva obrany.

3. Trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno usnesením Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 ZT 157/2020-120. Žalobkyni byla tímto usnesením stanovena zkušební doba v délce trvání šesti měsíců. Okresní státní zastupitelství v Přerově následně usnesením ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 ZT 157/2020, rozhodlo, že se žalobkyně ve stanovené zkušební době osvědčila.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 12. 2022, č. j. 126357/2022-NBÚ/P (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zrušil platnost osvědčení. Žalobkyně totiž přestala splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Žalovaný shledal v chování žalobkyně naplnění skutkové podstaty bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, tedy chování, které má vliv na její ovlivnitelnost a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Žalobkyně totiž opakovaně porušila své služební povinnosti. Zaprvé bez řádného důvodu jako velitelka služebního vojenského vozidla svolila ke změně trasy přesunu, jež byla příslušným služebním orgánem závazně stanovena, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému užití svěřené vojenské techniky. Zadruhé se účastnila neoprávněného odčerpání pohonných hmot, jež byly ve vlastnictví České republiky - Ministerstva obrany. Protiprávního jednání se dopustila na žádost P. K., se kterým byla v přátelském a následně mileneckém poměru. Trestnou činnost osoby P. K., jejíž byla minimálně v jednom případě svědkem, neoznámila ani z ní jakožto nadřízená nevyvodila patřičné důsledky. Tímto jednáním žalobkyně umožnila osobě P. K. v trestné činnosti i nadále pokračovat. Dne 2. 10. 2019 se navíc páchání této trestné činnosti sama zúčastnila, když osobě P. K. z vozidla podala kanystry a sudy. Žalovaný uvedl, že s ohledem na znalost poměrů dané lokality a blízký vztah k osobě P. K. musela mít žalobkyně povědomí o tom, co se v předmětných kanystrech nachází a jakým způsobem je osoba P. K. míní využít. Žalovaný je přesvědčen, že se žalobkyně k opakovanému porušování služebních povinností uchýlila z důvodu náklonosti, kterou chovala k této osobě.

5. Žalovaný dále žalobkyni přičetl k tíži, že neoznámila svému nadřízenému, že se dne 12. 10. 2019 dopustila dopravního přestupku. Zároveň při projednávání tohoto přestupku neuvedla, že je vojákyní z povolání, ač jí takovou povinnost ukládají právní předpisy. Dále žalovaný uvedl, že jednání poukazující na ovlivnitelnost žalobkyně bylo zaznamenáno již v roce 2012, kdy svému spolužákovi neoprávněně zapůjčila průkaz studenta. Tím umožnila civilní osobě (přítelkyni spolužáka) vstup do areálu Univerzity obrany v Brně. Toto chování odůvodnila tím, že se se spolužákem znají dlouhou dobu a věřila, že průkaz nepoužije na nic jiného než pro vstup jeho přítelkyně do budovy. Podle žalovaného toto jednání dokresluje nejen vztah žalobkyně k dodržování uložených povinností, nýbrž i snadnou manipulovatelnost osobami, ke kterým má blízký vztah.

6. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí bránila rozkladem. Ředitel žalovaného rozhodnutím ze dne 13. 4. 2023, č. j. 89/2023-NBÚ/07-OP (dále jen „napadené 4 As 19/2026-34 pokračování rozhodnutí“), rozklad zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Ztotožnil se s žalovaným, že žalobkyně představuje bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Ředitel žalovaného konstatoval, že vzhledem k závažnému závadovému jednání nelze mít jistotu, že žalobkyně splňuje nároky kladené na držitele osvědčení.

7. Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).

8. Městský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 9 A 81/2023-54 (dále jen „první rozsudek městského soudu“), žalobu zamítl.

9. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 2 As 8/2025-29 (dále též „zrušující rozsudek NSS“), zrušil první rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. NSS shledal, že první rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se totiž nevypořádal s jednou z žalobních námitek stěžovatelky.

11. Stěžovatelka v žalobě explicitně namítla, že žalovaný neustanovil znalce podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, ač to bylo třeba k odbornému posouzení rozhodných skutečností. Touto námitkou zpochybnila úplnost skutkových zjištění a v důsledku toho i zákonnost správních rozhodnutí. NSS konstatoval, že městský soud se s touto námitkou ve svém rozsudku nijak nevypořádal. Byl povinen výslovně uvést, proč dle něj absence znaleckého posudku neměla za následek nezákonnost správních rozhodnutí, resp. proč danou námitku považuje za lichou či mylnou. Tato žalobní námitka totiž mohla zpochybnit, zda žalovaný a jeho ředitel správně dospěli k závěru o bezpečnostním riziku ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací.

12. NSS se dále zabýval i dalšími námitkami, jež stěžovatelka vznesla v kasační stížnosti. Uzavřel, že případné průtahy v bezpečnostním řízení by samy o sobě nezpůsobily nezákonnost správních rozhodnutí. Nadto se žalovaný o vytýkaných jednáních dozvěděl až z oznámení stěžovatelky doručeného dne 16. 10. 2020. Nelze mu proto vytýkat, že řízení o zrušení osvědčení nezahájil dříve.

13. NSS se zároveň neztotožnil s argumentem, že skutečnost, že stěžovatelka byla po určitou dobu držitelkou osvědčení a neporušila povinnosti při nakládání s utajovanými informacemi, zpochybňuje závěr žalovaného o bezpečnostním riziku. Stěžovatelka totiž v rozhodné době s utajovanými skutečnostmi fakticky nepracovala, resp. po zahájení trestního stíhání vykonávala službu na místě, na které se nevztahoval požadavek osvědčení.

14. Stěžovatelka dále uvedla, že nepředstavuje bezpečnostní riziko a její protiprávní jednání nedosáhlo takové míry závažnosti, aby odůvodnilo závěr o její bezpečnostní nespolehlivosti. NSS považoval za předčasné se touto námitkou ve zrušujícím rozsudku zabývat. Bylo nejprve třeba, aby se městský soud vypořádal s otázkou, zda žalovaný 4 As 19/2026 (resp. jeho ředitel) pochybil, když v bezpečnostním řízení neustanovil znalce k posouzení rozhodných skutečností.

15. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 9 A 81/2023-110 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu opět zamítl.

16. V intencích závěrů zrušujícího rozsudku NSS se městský soud explicitně zabýval námitkou, že žalovaný neustanovil znalce podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, ač to podle stěžovatelky bylo třeba k odbornému posouzení rozhodných skutečností.

17. Městský soud uvedl, že žalovaný a jeho ředitel posuzovali bezpečnostní spolehlivost stěžovatelky podle § 14 zákona o ochraně utajovaných informací, nikoli v rámci zkoumání její osobnostní způsobilosti podle § 13 a § 83 téhož zákona, která se posuzuje v kontextu duševních poruch či obtíží. Ustanovit znalce je nutné podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací jedině v případě, že se zkoumá osobnostní způsobilost. Žádná zjištění směřující k posouzení případných duševních poruch nebo psychických obtíží stěžovatelky z řízení nevyplynula. Ani stěžovatelka existenci takových poruch či obtíží netvrdila. Z tohoto důvodu správní orgány nebyly povinny ustanovit znalce podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací.

18. Městský soud dodal, že § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací, na který však stěžovatelka svou žalobní argumentací nemířila, zahrnuje další případy, kdy je ke zjištění skutečného stavu věci nutné odborné posouzení, které není žalovaný schopen zajistit sám.

19. Městský soud na podkladě obsahu spisového materiálu dospěl k závěru, že rozhodování správních orgánů bylo založeno na zjištěních, o kterých nebyly důvodné pochybnosti. Skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn na základě listin a pohovoru provedeného se stěžovatelkou ve smyslu § 105 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

20. Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody nepodřadila pod jednotlivá písmena uvedená v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

21. Stěžovatelka uvedla, že správní rozhodnutí jsou postavena na domněnce, že skutky, kterých se dopustila v letech 2018 a 2019, mohou ovlivnit její schopnost utajovat informace ve smyslu § 14 odst. 1 a odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Tento předpoklad je zcela legitimní v případě, kdy správní orgán rozhoduje o vydání osvědčení. Situace stěžovatelky však byla odlišná. Stěžovatelka již osvědčením disponovala a až následně bylo rozhodnuto o jeho zrušení. Správní orgány proto měly primárně hodnotit, jak s utajovanými informacemi nakládala v době, kdy k nim měla přístup. Chování stěžovatelky v minulosti (před vydáním osvědčení) může mít pouze minimální váhu v 4 As 19/2026-35 pokračování porovnání s chováním stěžovatelky v době, kdy již přicházela s utajovanými informacemi do styku.

22. Stěžovatelka zdůraznila, že po celou dobu platnosti osvědčení nikdy nedošlo k vyzrazení, ohrožení ani neoprávněnému nakládání s utajovanými informacemi. Žalovaný neuvedl konkrétní bezpečnostní incident, který by se týkal stěžovatelky. Závěr o bezpečnostním riziku je tak založen výlučně na hypotetické prognóze, která není podepřena žádnou reálnou negativní zkušeností z doby, kdy měla k utajovaným informacím faktický přístup.

23. Stěžovatelka dále namítla, že městský soud neodstranil nepřezkoumatelnost svého prvního rozsudku.

24. Ačkoliv městský soud, shodně jako žalovaný, má za to, že důvodem pro zrušení platnosti osvědčení nebyla její osobnostní způsobilost dle § 13 zákona o ochraně utajovaných informací, stěžovatelka tento názor nesdílí. Odkázala na bod 28 zrušujícího rozsudku NSS, podle kterého „[s]právní orgány tím vykreslily určitý osobnostní rys stěžovatelky, jenž se projevil opakovaně v jejím jednání“. Stěžovatelka tak má za to, že si žalovaný měl obstarat znalecký posudek.

25. Stěžovatelka uvedla, že podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací je-li k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí třeba znaleckého posudku, ustanoví Úřad znalce. Jazykový výklad tohoto ustanovení, zejména slova „je-li třeba“, podle stěžovatelky naznačuje, že se nejedná o libovůli správního orgánu, ale o povinnost. Tato povinnost nastává při splnění dané podmínky, tedy potřeby odborného posouzení. Stěžovatelka namítala, že posouzení její důvěryhodnosti, ovlivnitelnosti a osobnostních rysů, které vedly k závěru o bezpečnostním riziku, vyžaduje odborné psychologické znalosti.

26. Žalovaný se této argumentaci bránil tvrzením, že znalce z oboru psychologie ustanovuje pouze v případech, kdy posuzuje osobnostní způsobilost podle § 13 nebo § 83 zákona o ochraně utajovaných informací. Naopak hodnocení bezpečnostní spolehlivosti podle § 14 je dle jeho názoru plně v kompetenci správního uvážení a znalecké zkoumání nevyžaduje. Stěžovatelka namítla, že tato argumentace žalovaného se jeví jako nepodložená a vytvořená ex post pro potřebu argumentace v rámci soudního přezkumu. Chování, které je definováno jako bezpečnostní riziko v § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, je ve své podstatě projevem osobnostních charakteristik jedince. Legitimita požadavku na znalecký posudek je v tomto kontextu podle stěžovatelky nesporná, neboť směřoval k naplnění zásady materiální pravdy.

27. Jádro tvrzeného bezpečnostního rizika spočívá podle stěžovatelky právě v její ovlivnitelnosti, která se měla projevit jejím jednáním v letech 2018 a 2019, kdy upřednostnila osobní vztah před služebními povinnostmi. Žalovaný pomíjí, že se mohlo jednat o exces, a na takovém případném excesu nelze založit závěr o ovlivnitelnosti.

28. Žalovaný však podle stěžovatelky dospěl k závěru o její ovlivnitelnosti pouze na základě správního uvážení, které však nesmí být bezbřehé. Volné hodnocení důkazů 4 As 19/2026 správním orgánem musí podle stěžovatelky ustoupit odbornému posouzení, pokud je skutkový stav zjištěn neúplně. Podle judikatury platí, že soud (natož pak správní orgán) nemůže nahradit odborný názor znalce svým vlastním laickým názorem.

29. Stěžovatelka dodala, že znalecký posudek nebude vyžadován v každém řízení o vydání či zrušení osvědčení. Jeho potřeba je podle ní dána specifickými okolnostmi tohoto konkrétního případu, v němž je bezpečnostní riziko odvozeno od komplexních psychologických rysů (ovlivnitelnost), důkazy jsou tvořeny historickým jednáním s výrazným časovým odstupem a ústřední otázkou je prognóza budoucího chování na základě osobnostního profilu.

30. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že se stěžovatelka opakovaně dopustila závažného protiprávního jednání. Toto jednání představuje bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, neboť stěžovatelka zavdala důvodnou pochybnost o tom, zda by při dalším přístupu k utajovaným informacím s těmito informacemi nakládala odpovědně a svědomitě.

31. Žalovaný v této souvislosti připomíná, že ačkoliv se stěžovatelka ke svému protiprávnímu jednání v průběhu trestního řízení přiznala, a dosáhla tak odklonu od potrestání, v rámci bezpečnostního řízení neprojevila adekvátní sebereflexi, a tedy nepřijala patřičnou odpovědnost za své chování důležitou pro posouzení její bezpečnostní spolehlivosti. Postoj stěžovatelky k jejímu závadovému chování, jakož i jeho charakter a rozsah, tak dle názoru žalovaného dosahuje takové závažnosti, která skutkovou podstatu shledaného bezpečnostního rizika naplňuje.

32. Skutečnost, že žalovaný nezjistil porušení povinnosti při ochraně utajovaných informací (bezpečnostní incident), neznamená, že k selhání stěžovatelky nemůže v budoucnosti dojít. Lze připustit, že bezpečnostní rizika podle § 14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací u posuzovaných osob mohou v čase vymizet nebo se jejich závažnost může natolik snížit, že již nebude možné je za bezpečnostní riziko považovat. To ovšem platí jen při splnění určitých kritérií, jako je časový odstup, neshledání jiného protiprávního jednání v rozhodném období a podobně.

33. Žalovaný má za to, že vady prvního rozsudku městského soudu týkající se námitky neprovedení znaleckého zkoumání městský soud odstranil v napadeném rozsudku. Potřeba přistoupit ke znaleckému zkoumání by podle žalovaného nastala jen při pochybnostech o osobnostní způsobilosti. V případě stěžovatelky se nejednalo o situaci, která by vyžadovala odborné posouzení jejího duševního zdraví. Žalovaný tak byl oprávněn sám uvážit, zda uvedené závadové chování má vliv na její ovlivnitelnost a zda může ovlivnit její schopnost utajovat informace.

III. Posouzení kasační stížnosti

34. NSS nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem. 4 As 19/2026-36 pokračování

35. Projednávaná kasační stížnost je v pořadí druhou (opakovanou) kasační stížností podanou v téže věci. NSS se tedy zabýval tím, zda je přípustná ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.

36. Z § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyplývá, že opakovaná kasační stížnost v téže věci je přípustná pouze za předpokladu, že je jako její důvod namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem NSS. Judikatura nicméně nad rámec právě uvedené situace dovodila výjimky z obecné nepřípustnosti opakované kasační stížnosti v téže věci, které NSS shrnul např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012-55. Jedná se o případy, které § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. sice konkrétně nezmiňuje, ale implicitně v sobě obsahuje. Nepřípustnost kasační stížnosti nelze konstatovat zejména v případech, kdy NSS v řízení o první kasační stížnosti vytkl krajskému soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí opakované kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů, které NSS v dané věci vyslovil, nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v rozhodnutí o první kasační stížnosti, zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu.

37. NSS posoudil obsah kasační stížnosti ve světle shora uvedených východisek. Stěžovatelka namítá, že u osoby, které již bylo vydáno osvědčení, nelze vycházet pouze z hypotetické prognózy budoucího rizika založené na jednání, které předcházelo vydání osvědčení. Podle stěžovatelky měly správní orgány primárně hodnotit, jakým způsobem nakládala s utajovanými informacemi v době, kdy k nim měla reálný přístup. Stěžovatelka zdůraznila, že po dobu platnosti osvědčení nedošlo z její strany k vyzrazení, ohrožení ani neoprávněnému nakládání s utajovanými informacemi.

38. Tato námitka není přípustná. Stěžovatelka jí ve své podstatě znovu otevírá otázku, kterou se NSS zabýval již ve zrušujícím rozsudku. NSS v něm posoudil význam časového odstupu od vytýkaných jednání, možnost žalovaného hodnotit jednání stěžovatelky předcházející vydání osvědčení i význam toho, že stěžovatelka byla po určitou dobu držitelkou osvědčení. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný mohl přihlédnout k jednáním stěžovatelky z posledních patnácti let, přičemž zohlednil i plynutí času a pozdější služební hodnocení stěžovatelky. NSS se rovněž vypořádal s argumentem, že stěžovatelka v době po vydání osvědčení neporušila povinnosti při nakládání s utajovanými informacemi. Pokud stěžovatelka nyní tytéž úvahy formuluje jako rozdíl mezi řízením o vydání osvědčení a řízením o zrušení jeho platnosti, nejde o otázku, která by vznikla až v důsledku vydání napadeného rozsudku nebo která by dříve nemohla být uplatněna (stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby takto koncipovanou námitku vznesla již ve své první kasační stížnosti, což však neučinila). V tomto rozsahu se proto NSS kasační stížností nyní věcně nezabýval.

39. Druhá skupina kasačních námitek směřuje k otázce neustanovení znalce podle § 106 zákona o ochraně utajovaných informací a k navazujícímu posouzení bezpečnostní spolehlivosti stěžovatelky. 4 As 19/2026

40. Tyto námitky jsou přípustné. První rozsudek městského soudu byl zrušen právě proto, že se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou týkající se neustanovení znalce podle § 106 zákona o ochraně utajovaných informací. NSS ve zrušujícím rozsudku uložil městskému soudu, aby vysvětlil, proč podle něj absence znaleckého posudku neměla za následek nezákonnost správních rozhodnutí, resp. proč tuto námitku považuje za lichou či mylnou. Posuzovaná kasační stížnost v tomto rozsahu směřuje proti tomu, zda se městský soud řídil tímto závazným pokynem.

41. NSS nejprve zdůrazňuje, že ve svém zrušujícím rozsudku nekonstatoval, že žalovaný nebo jeho ředitel pochybili, když ve věci neustanovili znalce. NSS městskému soudu vytkl pouze to, že se nezabýval žalobní námitkou směřující proti neustanovení znalce. Úkolem městského soudu v dalším řízení tedy bylo vysvětlit, proč absence znaleckého posudku neměla za následek nezákonnost správních rozhodnutí, případně proč tuto žalobní námitku považuje za lichou či mylnou. Tomuto požadavku městský soud v napadeném rozsudku dostál.

42. Městský soud vysvětlil, že správní orgány neposuzovaly osobnostní způsobilost stěžovatelky podle § 13 či § 83 zákona o ochraně utajovaných informací. Nepřezkoumávaly tedy, zda stěžovatelka trpí poruchou či obtížemi, které by mohly mít vliv na její spolehlivost nebo schopnost utajovat informace. Zabývaly se její bezpečnostní spolehlivostí ve smyslu § 14 téhož zákona. Správní orgány shledaly, že chování stěžovatelky má vliv na její důvěryhodnost a ovlivnitelnost, a může tak ovlivnit její schopnost utajovat informace podle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Právě z důvodu rozlišení mezi osobnostní způsobilostí a bezpečnostní spolehlivostí městský soud dovodil, že nebyly splněny podmínky pro obligatorní ustanovení znalce podle § 106 odst. 1 citovaného zákona.

43. Pokud jde o námitku zpochybňující správnost výše uvedeného závěru městského soudu, tou se nemohl NSS ve svém zrušujícím rozsudku zabývat, jak vysvětlil v jeho bodě 23 in fine. Proto rovněž tato kasační námitka je přípustná, nikoliv však důvodná. NSS se totiž ztotožnil s výše reprodukovaným závěrem městského soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí.

44. Zákon o ochraně utajovaných informací stanoví, v jakém případě je třeba ustanovit znalce. Podle § 106 odst. 1 tohoto zákona, pokud úřední osoba při ověřování podmínky osobnostní způsobilosti v případech podle § 13 a 83 zjistí skutečnost vyvolávající pochybnost o osobnostní způsobilosti účastníka řízení, ustanoví Úřad znalce k vypracování znaleckého posudku o osobnostní způsobilosti. NSS přisvědčil závěru městského soudu, že z tohoto ustanovení jasně plyne, že se uplatní jedině při posuzování osobnostní způsobilosti dané osoby, nikoli při posuzování bezpečnostní spolehlivosti.

45. Skutečnost, že § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací pracuje s pojmy důvěryhodnost a ovlivnitelnost osoby, sama o sobě neznamená, že každé posouzení bezpečnostního rizika podle tohoto ustanovení vyžaduje znalecké psychologické zkoumání. Bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. d) je založeno především na hodnocení konkrétního chování posuzované osoby a jeho významu z hlediska ochrany utajovaných informací. Nejde bez dalšího o odbornou diagnózu osobnosti, nýbrž o právní a bezpečnostní hodnocení prokázaných skutečností. 4 As 19/2026-37 pokračování

46. Stěžovatelka namítá, že žalovaný fakticky hodnotil její osobnostní rysy, a proto měl ustanovit znalce. Tuto argumentaci opírá i o formulaci zrušujícího rozsudku NSS, podle níž správní orgány „vykreslily určitý osobnostní rys stěžovatelky“. Tato formulace však neznamená, že by NSS již ve zrušujícím rozsudku podřadil věc pod režim posuzování osobnostní způsobilosti podle § 13 či § 83 zákona o ochraně utajovaných informací. NSS tím pouze popsal, že správní orgány dovodily z opakovaného jednání stěžovatelky určitý vzorec jejího chování. Nešlo o odborný závěr o duševním zdraví stěžovatelky ani o závěr o její osobnostní způsobilosti ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací.

47. Stěžovatelka odkázala rovněž na obecnou úpravu znaleckého posouzení podle § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací, byť toto ustanovení výslovně a přesně neoznačila (viz bod 11 projednávané kasační stížnosti). NSS se neztotožňuje s městským soudem, že stěžovatelka v žalobě nemířila na toto ustanovení (viz bod 97 napadeného rozsudku). Stěžovatelka v žalobě poukázala obecně na § 106 zákona o ochraně utajovaných informací, nikoli na jeho konkrétní odstavec (viz stranu 3 žaloby). Ve svém podání ze dne 27. 10. 2025 pak sice uvedla, že žalovaný měl ve věci ustanovit znalce podle § 106 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, ovšem vzápětí citovala znění § 106 odst. 2 tohoto zákona. Je tedy zřejmé, že se jednalo o chybu, která nastala nejspíš z toho důvodu, že stěžovatelka nevycházela ze zákona o ochraně utajovaných informací ve znění účinném v době rozhodování ředitele žalovaného. Městský soud se však tím, proč nebylo v posuzované věci namístě aplikovat § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací, zabýval v bodech 97 až 100 napadeného rozsudku. Městský soud uvedl, že ustanovit znalce podle tohoto ustanovení přichází v úvahu, jen pokud je to třeba k posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí. Skutkový stav tak, jak jej zjistily správní orgány, byl dostatečně zjištěn a nebudil důvodné pochybnosti.

48. NSS se s těmito závěry městského soudu ztotožňuje. Podle § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací by si žalovaný musel obstarat znalecký posudek jedině v případě, pokud by to bylo nezbytné k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí. Jinými slovy, aplikace tohoto ustanovení by připadala v úvahu tehdy, pokud by v průběhu řízení vyvstala konkrétní odborná skutková otázka, kterou by žalovaný nebyl schopen posoudit sám. Závěr správního orgánu, že taková potřeba nevznikla, podléhá soudnímu přezkumu. Žádnou takovou otázku však žalovaný neshledal a městský soud mu v tomto ohledu přisvědčil, neboť správní orgány měly dostatečné podklady pro závěr, že stěžovatelka nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti, a to i bez odborného posouzení znalce. Nebylo tak namístě opatřit znalecký posudek ani podle § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací. V této souvislosti NSS připomíná, že stěžovatelka v průběhu správního řízení nenavrhla, aby správní orgány opatřily znalecký posudek. Závěr o tom, že ve věci mohou rozhodnout i bez něj, proto učinily implicitně.

49. Závěr žalovaného o ovlivnitelnosti stěžovatelky byl založen na konkrétních skutkových okolnostech. Žalovaný vycházel zejména z toho, že stěžovatelka jako velitelka služebního vojenského vozidla opakovaně porušila stanovenou trasu přesunu na žádost osoby, k níž měla blízký vztah, nevyvodila důsledky z protiprávního jednání této osoby a minimálně v jednom případě se na tomto jednání sama podílela. Přihlédl též k dalším okolnostem, které podle něj dokreslovaly vztah stěžovatelky k dodržování povinností 4 As 19/2026 (zejména k tomu, že při projednání dopravního přestupku neuvedla, že je vojákyní z povolání, a následně o přestupku neinformovala nadřízeného; a dále k dřívějšímu zapůjčení studentského průkazu za účelem umožnění neoprávněného vstupu třetí osoby do areálu Univerzity obrany). Posouzení, zda takto zjištěné jednání zakládá důvodnou pochybnost o bezpečnostní spolehlivosti stěžovatelky, je úkolem žalovaného. Nejde o otázku, k jejímuž zodpovězení by bylo třeba ustanovit znalce.

50. NSS nezpochybňuje obecné východisko stěžovatelky, že pokud je k posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí třeba odborných znalostí, správní orgán nemůže odborný závěr znalce nahradit vlastním úsudkem. V posuzované věci však taková situace nenastala. Žalovaný nepostavil své závěry na odborném psychologickém závěru, že stěžovatelka trpí určitou poruchou, obtíží nebo odborně vymezenou osobnostní charakteristikou. Z jejího jednání dovodil, že stěžovatelka v konkrétních situacích upřednostnila své zájmy či zájmy blízkých osob před plněním povinností, a z toho usoudil, že v jejím případě je dáno bezpečnostní riziko. Takové hodnocení nevyžadovalo znalecké zkoumání.

51. NSS ve zrušujícím rozsudku uvedl, že by bylo předčasné zabývat se otázkou, zda protiprávní jednání stěžovatelky dosáhlo takové míry závažnosti, aby odůvodnilo závěr o její bezpečnostní nespolehlivosti (viz bod 30 zrušujícího rozsudku NSS). Vzhledem k tomu, že se městský soud v napadeném rozsudku vypořádal s námitkou neustanovení znalce a NSS jeho závěr shledal správným, mohl se NSS zabývat i touto navazující otázkou.

52. NSS konstatuje, že podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje osoba, u níž není dáno bezpečnostní riziko (§ 14 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací). Za bezpečnostní riziko lze považovat mimo jiné chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace [§ 14 odst. 3 písm. d) téhož zákona]. Při posuzování, zda skutečnost uvedená v odstavci 3 je bezpečnostním rizikem, se přihlíží k tomu, do jaké míry může ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4 (§ 14 odst. 6 téhož zákona).

53. Z ustálené judikatury vyplývá, že je na správním uvážení žalovaného, zda zjištěné jednání, které lze podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v § 14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací, je třeba i s ohledem na jeho časový odstup, četnost a intenzitu považovat za bezpečnostní riziko (viz rozsudky NSS ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9 As 134/2017-42, ze dne 20. 12. 2022, č. j. 6 As 88/2021-36, nebo ze dne 9. 1. 2026, č. j. 10 As 91/2025-26). Ačkoliv rozhodnutí, které bylo vydáno na základě správního uvážení, podléhá soudnímu přezkumu, soud se při přezkumu správního uvážení zabývá pouze tím, zda správní orgán nepřekročil jeho meze nebo jej nezneužil (k přezkumu správního uvážení viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2006, č. j. 5 As 28/2005-53).

54. Obecně vyplývají meze správního uvážení z ústavního pořádku, především ze zásady rovnosti a zákazu diskriminace (rozsudek NSS č. j. 9 As 134/2017-42, bod 33). Konkrétní meze správního uvážení o (ne)existenci bezpečnostního rizika podle § 14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací jsou určeny tím, že bezpečnostní riziko nelze shledat u jiných jednání než těch, která vymezuje zákon, a že je vždy nutné přihlédnout ke kritériím 4 As 19/2026-38 pokračování uvedeným zákonem (a úvahu o nich vtělit do rozhodnutí). Zákon konkrétně vyžaduje, aby se při správním uvažování přihlédlo k tomu, kdy k hodnocenému chování došlo, v čem spočívalo, jak bylo (časově, věcně) rozsáhlé a zda může ovlivnit schopnost osoby utajovat informace. Vzít v úvahu je třeba také celkové minulé chování osoby za období několika předcházejících let (rozsudky NSS ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2012 Sb. NSS, a č. j. 10 As 91/2025-26).

55. Úkolem soudů je přezkoumat, zda správní orgány zjistily skutkový stav věci v dostatečném rozsahu, zda jejich úvaha nevybočila ze zákonných mezí, zda je srozumitelná, logická a zda není svévolná. Správní úvaha žalovaného a jeho ředitele ve vztahu k otázce bezpečnostní spolehlivosti stěžovatelky v posuzované věci nevybočila ze zákonných mezí, byla založena na konkrétních skutkových zjištěních, je srozumitelná, logická a nevykazuje znaky svévole. Žalovaný a jeho ředitel přihlédli zejména k opakovanému porušení služebních povinností stěžovatelky, k tomu, že tak činila na žádost osoby, k níž měla blízký vztah, a že z protiprávního jednání této osoby nevyvodila důsledky, i k její vlastní účasti na tomto jednání. Zohlednili rovněž časový odstup, četnost, charakter a intenzitu vytýkaných jednání. Na základě těchto okolností mohli dospět k závěru, že stěžovatelka zavdala důvodnou pochybnost o své bezpečnostní spolehlivosti. Ani znalec by nemohl nahradit úvahu žalovaného o tom, zda konkrétní jednání stěžovatelky představuje bezpečnostní riziko ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací.

56. Městský soud proto nepochybil, pokud uzavřel, že žalovaný nebyl povinen ustanovit znalce podle § 106 odst. 1 ani podle § 106 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací. Tím odstranil vadu svého prvního rozsudku, která jej činila nepřezkoumatelným. Městský soud nepochybil ani při přezkumu závěru žalovaného a jeho ředitele, že stěžovatelka nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti, protože u ní bylo zjištěno bezpečnostní riziko.

IV. Závěr a náklady řízení

57. Na základě výše uvedeného dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. července 2026 4 As 19/2026 Mgr. Tomáš Kocourek předseda senátu