21 As 35/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2026, č. j. 1 Ad 19/2025 - 75, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce podal u žalované dne 19. 3. 2024 žádost o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), protože byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2024, č. j. 2 Nt 3000/2024 – 35, soudně rehabilitován podle § 33 odst. 2 téhož zákona, neboť byl nezákonně zbaven osobní svobody v období od 17. 11. 1989 do 21. 11. 1989.

2. Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2025, č. j. XA (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 29. 4. 2025, č. j. XB, kterým byla žádost žalobce zamítnuta. Odůvodnila to tím, že žalobce nebyl v důsledku nezákonného zbavení osobní svobody, pro které byl soudně rehabilitován, poškozen na svých právech v oblasti důchodového zabezpečení. Rozhodnutí soudu o účasti na rehabilitaci nezakládá nárok na odškodňovací dávky a nezbavuje správní orgán povinnosti posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vznik nároku na příplatek k důchodu v konkrétním případě. Z doloženého osobního listu důchodového pojištění žalobce za období roku 1989 přitom vyplynulo, že v uvedeném roce mu bylo na dobu zaměstnání (dnes doba pojištění) od počátku započteno plných 365 dní.

3. Žalobce podal proti rozhodnutí o námitkách žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví nadepsaným rozsudkem zamítl.

4. Městský soud se neztotožnil s výkladem § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci předestřeným žalobcem, jenž dovozoval, že již samotná soudní rehabilitace zakládá nárok na odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení, přičemž nároky dle § 25 odst. 1 až 6 a příplatek k důchodu podle odst. 7 téhož paragrafu považoval za samostatné a na sobě nezávislé. Městský soud odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018 - 29, podle něhož „[p]říplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odst.

5. Nejde o zcela nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení, jakkoliv poškodit.“

5. Městský soud tyto závěry doplnil gramatickým výkladem zákona ve spojení s teleologickou metodou výkladu. Uvedl, že z doslovného znění § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci i z účelu této právní úpravy vyplývá, že příplatek k důchodu podle uvedeného ustanovení představuje alternativu k nárokům upraveným v § 25 odst. 1 až 6 citovaného zákona. Tomu odpovídá i zákonná formulace, podle níž může poškozený žádat o poskytnutí měsíčního příplatku k důchodu „místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců“. Předpokladem poskytnutí měsíčního příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 téhož zákona proto podle městského soudu je, aby poškozený splňoval podmínky některého z nároků upravených v předchozích odstavcích § 25.

6. V posuzované věci však tato podmínka dle městského soudu splněna nebyla. Žalobce nesplňoval podmínky žádného z nároků vyplývajících z § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci. Žalobce nebyl v rozhodné době stíhán, odsouzen ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a nemohl proto být ani osobou vykonávající práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek zakládajících zařazení do I. nebo II. pracovní kategorie. Současně nebyl nijak zkrácen na době pojištění. Žalovaná a následně i městský soud uvedli, že z evidenčního listu důchodového pojištění za rok 1989 je patrné, že žalobci byla za tento rok započtena doba pojištění v rozsahu 365 dnů. Skutečnost, že byl v uvedeném roce po dobu několika dnů nezákonně omezen na osobní svobodě, tak dle městského soudu neměla negativní dopad do oblasti jeho důchodového zabezpečení ani do vzniku či výše jeho nároku na starobní důchod. Za této situace nelze dovodit vznik újmy v oblasti důchodového zabezpečení, kterou by bylo třeba odškodnit prostřednictvím alternativního nároku podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci.

7. Městský soud dále dodal, že pokud by byl příplatek přiznán i osobě, jejíž doba pojištění nebyla dotčena, vedlo by to k jejímu neoprávněnému zvýhodnění oproti jiným pojištěncům se srovnatelnou dobou pojištění. Městský soud proto uzavřel, že žalobce by mohl žádat o započtení doby vazby do doby pojištění, popřípadě o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, avšak pouze tehdy, pokud by tato doba nebyla již zohledněna při stanovení jeho důchodových nároků. O takový případ se však podle městského soudu nejednalo.

8. Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody lze podřadit § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

9. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem žalované a městského soudu. Má za to, že § 25 zákona o soudní rehabilitaci obsahuje dva samostatné nároky, přičemž je na poškozeném, zda uplatní nárok podle § 25 odst. 1-6 nebo odst. 7 téhož zákona. Nelze proto nepřiznat příplatek dle § 25 odst. 7 písm. b) téhož zákona s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky dle § 25 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel nepovažuje úvahu žalované i městského soudu o počtu dní započtených do pojistných dob v roce 1989 pro splnění podmínek pro přiznání příplatku dle § 25 odst. 7 téhož zákona za relevantní.

10. Dle stěžovatele byl oproti případu posuzovaném v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 108/2018 - 29 prokazatelně zbaven osobní svobody vazbou v přesně vymezeném období (od pátku 17. 11. 1989 do úterý 21. 11. 1989 – pozn. NSS). Odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu, městského a krajského soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že pro vznik nároku na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci je rozhodné prokázání účasti žadatele na soudní rehabilitaci a současně skutečnost, že nevyužil některý z nároků upravených v § 25 odst. 1 až 6 téhož zákona. Jsou-li tyto podmínky splněny, vzniká podle stěžovatele nárok na příplatek k důchodu dle odst. 7 citovaného ustanovení bez ohledu na to, zda byl žadatel dotčen na svých důchodových nárocích.

11. Stěžovatel dále tvrdí, že § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci umožňuje poškozeným namísto nároků vyplývajících z předchozích odstavců požadovat měsíční příplatek k důchodu. Podle jeho názoru výše tohoto příplatku nezávisí na tom, jakou činnost poškozený vykonával či nevykonával před vzetím do vazby nebo nástupem výkonu trestu, ani na tom, „kolik dnů mu bylo počítáno jako zaměstnaní“. Rozhodující je naopak pracovní kategorie, do níž byl zařazen během vazby nebo výkonu trestu.

12. V závěru kasační stížnosti uvádí, že od roku 1990 měla řada rehabilitovaných osob možnost zvolit si postup podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci bez ohledu na prokázání podmínky podle § 25 odst. 1 téhož zákona. Toto tvrzení dokládá jmenným seznamem účastníků řízení včetně data rozhodnutí. Dle stěžovatele rozhodnutí ohledně těchto osob prokazují, že žalovaná i městský soud stěžovatele diskriminují ve vztahu ke jmenovaným osobám ve shodném právním postavení. Má za to, že kasační stížnost tak přesahuje osobní zájem, neboť stejně tak jako stěžovatel jsou v poslední době ze stejného důvodu diskriminovány i další rehabilitované osoby.

13. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2025 a rozsudek městského soudu, s nímž se ztotožňuje.

14. V replice stěžovatel zopakoval, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 108/2018 - 29, na nějž žalovaná ve vyjádření odkazuje, nepovažuje za přiléhavý. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, která dle jeho názoru představuje vodítko pro řešení „výkladových konfliktů v rehabilitačních záležitostech“.

15. Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

16. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti, neboť v napadeném rozsudku městského soudu rozhodovala specializovaná samosoudkyně (§ 104a s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti je obecně dána tehdy, je-li řešena otázka, k níž se judikatura doposud nevyjádřila, nebo je dosavadní judikatura rozporná (nejednotná), anebo je zapotřebí učinit judikaturní odklon. Dále přijatelnost zakládá rovněž zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pro úplnost lze dodat, že uvedená judikaturně ustálená kritéria přijatelnosti kasační stížnosti, vycházející z citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz výše rovněž odkazované usnesení č. j. 9 As 83/2021 - 28).

17. Stěžovatel spatřuje přesah svých vlastních zájmů v tom, že stejně jako on jsou v poslední době ze stejného důvodu diskriminovány i další rehabilitované osoby. S přihlédnutím ke složitosti projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud důvody pro její meritorní posouzení. Kasační stížnost je proto přijatelná.

18. Napadený rozsudek tedy Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

19. Kasační stížnost není důvodná.

20. Podle § 25 odst. 1 až 7 zákona o soudní rehabilitaci platí, že: (1) Pro účely důchodového zabezpečení se doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání (pracovní činnosti), jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu), podle předpisů o sociálním zabezpečení. Stejně se posuzuje část doby výkonu trestu, po kterou byl trest vykonán neoprávněně, jestliže se podle tohoto zákona zruší odsuzující rozsudek jen zčásti. (2) Jestliže poškozený v době nezákonného výkonu trestu vykonával práce, které by odůvodňovaly zařazení v zaměstnání do I. (II.) pracovní kategorie, posuzuje se výkon těchto prací jako výkon zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie. (3) Ustanovení odstavce 1 se užije obdobně pro zápočet doby, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání (pracovní činnost); při výpočtu průměrného měsíčního výdělku (pracovní odměny) se nehledí k této době, a pokud je to pro poškozeného výhodnější, ani k době, po kterou nemohl vykonávat své dřívější zaměstnání (pracovní činnost). (4) Pro výplatu dávky nesprávně vyměřené následkem vazby nebo výkonu trestu se nepoužije ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o tříleté době, v níž lze zvýšit nebo přiznat dávku. (5) Doba vazby, výkonu trestu nebo doba, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání (pracovní činnost), se pro vznik a výši nároků náležejících z pracovního poměru a nemocenského pojištění započte jako doba trvání pracovního poměru. (6) Ustanovení předchozích odstavců se užije i v případě, že rozhodnutí vyhlášené v původním řízení bylo v celém rozsahu zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého. (7) Poškozený může žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce (zvýraznění podtržením doplnil soud): a) 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém poškozený konal práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie, b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech. Příplatek k důchodu se poskytuje ode dne 1. 7. 1990, byl-li poškozený k tomuto dni poživatelem důchodu. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu po tomto dni, poskytuje se příplatek k důchodu od přiznání důchodu. Příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním předpisem.

21. Výkladem ustanovení § 25 zákona o soudní rehabilitaci se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně (naposledy v rozsudku ze dne 24. 7. 2026, č. j. 4 Ads 14/2026 - 54, přičemž tehdejší stěžovatel byl zastoupen týmž právním zástupcem jako v nyní projednávané věci), byť na půdorysu jiných okolností než v nyní projednávané věci. Skutkové odlišnosti však nejsou rozhodné a tyto závěry jsou přenositelné i na nyní projednávanou věc z důvodů uvedených níže. Nejvyšší správní soud i v nyní projednávané věci odkazuje na rozsudek č. j. 3 Ads 108/2018 - 29, v němž uvedl, že „z § 25 odst. 1 a 5 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení mělo primárně sloužit k tomu, aby nebyla daná osoba znevýhodněna oproti jiným poživatelům dávek důchodového pojištění v důsledku toho, že jí bylo znemožněno pracovat. Příslušné doby se proto mají započítávat tak, jako kdyby se jednalo o výkon práce. I ze zařazení § 25 do oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci nazvaného ´Odškodnění´ je zřejmé, že má jít o nahrazení újmy, která se daným osobám stala, oproti stavu, pokud by vůči nim nebylo postupováno v rozporu s principy demokratické společnosti. Příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odst.

5. Nejde o zcela nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení jakkoliv poškodit.“

22. V případě řešeném v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se jednalo o příplatek k vdovskému důchodu po manželi stěžovatelky, jež byl nuceně vysídlen z rodného domu. Tyto jiné skutkové okolnosti však nejsou významné, neboť závěry citovaného rozsudku se neodvíjejí právě z okolnosti, že se jednalo o vdovský důchod v souvislosti s vysídlením manžela. Tyto závěry naopak představují obecné výkladové vodítko. Nejvyšší správní soud se totiž mimo jiné zabýval právě otázkou výkladu ustanovení § 25 zákona o soudní rehabilitaci, na který nemají vliv konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Podle citovaného rozsudku je příplatek podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci pouze alternativou k nárokům podle odstavců 1 až 5 téhož paragrafu, přičemž tam stanovené podmínky nároků lze vztáhnout též na nárok dle odst.

7. Nárok na příplatek podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci tak má pouze ten žadatel, který splňuje podmínky pro přiznání nároku podle předchozích odstavců.

23. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že volba mezi příplatkem dle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci a započtením doby dle předchozích odstavců téhož ustanovení je vskutku na účastníkovi soudní rehabilitace, avšak tento výběr může účastník soudní rehabilitace učinit pouze tehdy, pokud splňuje podmínky uvedené v § 25 odst. 1 až 5 téhož zákona. Stěžovatel však podmínky nároku dle § 25 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nesplňuje.

24. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování zohlednil rovněž judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje v kasační stížnosti, zejména nálezy ze dne 12. 03. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 02. 06. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03 a ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07. Z těchto rozhodnutí plyne požadavek vykládat rehabilitační předpisy s ohledem na jejich účel, tedy zmírnění křivd způsobených nedemokratickým režimem, a vyvarovat se přepjatého formalismu při jejich aplikaci. Výklad přijatý krajským soudem, který sdílí i Nejvyšší správní soud, odpovídá závěrům vysloveným v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Z uvedené judikatury totiž nelze dovodit žádné obecné pravidlo, podle něhož by rehabilitovaným osobám vznikl nárok na příplatek podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci jako určitý „bonus“ či zvláštní forma odškodnění i v situaci, kdy je jim již doba pojištění v rozhodném období plně započtena. Opačný výklad by byl naopak v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci. Uvedený závěr podporuje i nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2026, sp. zn. I. ÚS 1724/26, podle něhož: „[r]ozšiřující výklad in favorem rehabilitionis neznamená, že soudy mohou zcela opustit znění zákona či aktivně dotvářet zákon takových způsobem, že by fakticky nahrazovaly zákonodárce a vytvářely nové kategorie oprávněných osob, zejména jde-li o plnění ze systému důchodového zabezpečení.“ Nejvyšší správní soud si je vědom, že usnesení Ústavního soudu nejsou judikaturně závazná. Citová argumentace Ústavního soudu však přiléhavě vymezuje meze zásady in favorem rehabilitionis a je použitelná i v nyní projednávané věci.

25. Ze správního spisu vyplývá, že v roce 1989 bylo stěžovateli započteno jako doba zaměstnání všech 365 kalendářních dnů v tomto roce, což stěžovatel nepopírá. Stěžovatel se však mylně domnívá, že toto není relevantní. Takto však opomíjí smysl a účel citované právní úpravy. Městský soud v napadeném rozsudku správně uvedl, že „[p]okud by správní orgány toto odškodnění (viz název Oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci, do něhož je § 25 zařazen) žalobci přiznaly, byl by žalobce naopak v důchodovém zabezpečení neoprávněně zvýhodněn oproti těm žadatelům o důchod, kteří splňovali srovnatelnou dobu pojištění (tehdy dobu zaměstnání), avšak nebyli ve svých důchodových nárocích zasaženi soudně rehabilitovatelným nezákonným jednáním minulého nedemokratického režimu. V tomto kontextu si přitom lze jen stěží představit situaci a právní podklad pro takový postup žalované, kdyby žalobci v zájmu přiznání jeho práva volby na způsob úpravy důchodu podle alternativ v § 25 jako takového, a současně v zájmu zachování ´dorovnávacího´ smyslu dané právní úpravy, jednoduše odečetla dobu strávenou žalobcem ve vazbě od již nezpochybnitelně získané doby pojištění za rok 1989. Na druhou stranu, pokud by předmětná doba vazby žalobce v roce 1989 nebyla započtena do jeho doby zaměstnání, podmínky výše citovaného ustanovení by splňoval, a pouze v takovém případě by mohl žalovanou žádat buď o započtení této doby při výpočtu (přepočtu) výše jeho starobního důchodu, anebo si zvolit příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. V takovém případě by pak bylo povinností žalované tuto volbu žalobce po ověření všech zákonných podmínek provést a příplatek k důchodu vyjádřený zákonem stanovenou pevnou částkou přiznat. To však nebyl případ žalobce.“

26. Stěžovatel v kasační stížnosti identifikuje konkrétní rozsudky kasačního soudu a krajských soudů a tvrdí, že tyto rozsudky podporují jeho výklad § 25 zákona o soudní rehabilitaci. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že tato rozhodnutí nejsou relevantní. Na stejná rozhodnutí odkazoval tehdejší stěžovatel (zastoupený týmž zástupcem jako v nynější věci), jemuž kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl výše zmíněným rozsudkem č. j. 4 Ads 14/2026 - 54. Pro úplnost kasační soud opakuje závěry týkající se shodných rozhodnutí čtvrtého senátu.

27. Stěžovatelova argumentace rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006 - 49, č. 1052/2007 Sb. NSS, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 6 Ads 80/2006 - 39, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 Ads 121/2006 - 42, a ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 7/2007 - 37, není přiléhavá. Tyto rozsudky se sice týkaly příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, řešily však pouze jeho výpočet: zda příplatek náleží i poměrně za dny vazby či výkonu trestu, které netvoří celý měsíc (tzv. „denin“). Nezabývaly se podmínkami vzniku nároku na tento příplatek.

28. Dále stěžovatel dovozuje z rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 6 Ads 161/2011 - 29, že pro přiznání příplatku podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci postačuje prokázat soudní rehabilitaci a skutečnost, že žadatel dříve neuplatnil nároky podle § 25 odst. 1 až 6 téhož ustanovení, bez ohledu na to, zda byl v důsledku vazby či výkonu trestu zkrácen na důchodových nárocích. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. K rozsudku Nejvyššího správního soudu lze uvést, že jím byla zrušena rozhodnutí krajského soudu a žalovaného pro nepřezkoumatelnost. Jak již uvedl čtvrtý senát v odst. [23] rozsudku č. j. 4 Ads 14/2026 - 54, „[s]těžovatel však pomíjí skutečnost, že pouhé neuplatnění nároků podle § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci není jedinou podmínkou pro přiznání příplatku podle § 25 odst. 7 téhož zákona. Jak soud vysvětlil výše, pro přiznání nároku na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci je též třeba splnit podmínky, které jsou uvedeny v odst. 1 až 5 téhož paragrafu.“

29. Poukazuje-li dále stěžovatel na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, č. j. 42 Cad 176/2008 - 14, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 4 Cad 70/2008 - 15, Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že ve své rozhodovací činnosti není rozsudky krajských soudů vázán. Rozhodovací praxe správních soudů byla následně korigována rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018 - 29, jak je popsáno výše.

30. K předloženému seznamu rozhodnutí žalované o příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci vydaných v jiných věcech Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud se s touto žalobní argumentací vypořádal v odst. [40] napadeného rozsudku. Uvedl, že neměl k dispozici dávkové spisy jednotlivých žadatelů, neznal jejich skutkové okolnosti a nebyl ani oprávněn přezkoumávat zákonnost těchto rozhodnutí. Současně dodal, že z některých rozhodnutí zjistil, že příplatky byly k důchodům přiznány nejen podle § 25 odst. 7 písm. b), jak žádá stěžovatel, ale i podle písm. a) téhož ustanovení, přičemž z tohoto dovodil, že skutkový stav těchto žadatelů se týkal i jiných nároků vyplývajících z ustanovení § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatel však v kasační stížnosti s těmito závěry nijak nepolemizuje a pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v žalobě. Tato kasační námitka je proto podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.

31. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.

32. O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 a 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, náhradu nákladů mu proto nelze přiznat. Žalovaná pak ve věcech důchodového pojištění nemá právo na náhradu nákladů řízení ani v případě úspěchu ve věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2026 JUDr. Tomáš Rychlý předseda senátu