I.ÚS 1724/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. S., zastoupené advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, sídlem Symfonická 1469/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2026 č. j. 6 Ads 83/2026-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2026 č. j. 19 Ad 25/2025-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími, kterými bylo potvrzeno zamítnutí její žádosti o zvláštní příplatek ke starobnímu důchodu, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Usnesením Městského soudu v Praze byla vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, neboť byla v souvislosti se zatčením, trestním stíháním, odsouzením a popravou svého otce R. S. zbavena osobní svobody (nuceně vystěhována z bydliště a následně internována na různých místech) v období od 23. 11. 1951 do 14. 11. 1955 (kdy jí bylo 2 až 6 let). V návaznosti na to stěžovatelka požádala Českou správu sociálního zabezpečení o zvláštní příspěvek ke starobnímu důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů (dále též "zákon o ocenění účastníků národního boje").

3. Česká správa sociálního zabezpečení stěžovatelčinu žádost zamítla. Námitky proti tomuto rozhodnutí zamítla také. Žalobu proti rozhodnutí o námitkách zamítl Městský soud v Praze (napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2026 č. j. 19 Ad 25/2025-29). Kasační stížnost stěžovatelky pak odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2026 č. j. 6 Ads 83/2026-48). Proti všem těmto rozhodnutím správních soudů stěžovatelka podala ústavní stížnost.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

6. Stěžovatelka namítá, že byla za minulého režimu zbavena osobní svobody pod dobu delší než 12 měsíců, což plyne z pravomocného usnesení, kterým soud již dříve vyslovil účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci. Dle jejího názoru tak splňuje i podmínky pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu dle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ocenění účastníků národního boje, podle něhož na něj má nárok občan České republiky, který pobírá starobní důchod a který je účasten rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, jestliže neoprávněný výkon vazby nebo trestu odnětí svobody činil celkem alespoň 12 měsíců.

7. Námitky stěžovatelky Ústavní soud neshledal opodstatněnými. Správní orgány i správní soudy se velmi pečlivě zabývaly gramatickým i teleologickým výkladem relevantních podústavních předpisů, které řádně aplikovaly na věc stěžovatelky. Dospěly k závěru, že stěžovatelka nárok na zvláštní příspěvek k důchodu dle zákona o ocenění účastníků národního boje nemá, protože nespadá pod žádné z ustanovení tohoto zákona, a to ani v případě, že je soudy vykládají extenzivně a v souladu se zásadou in favorem rehabilitationis (k této zásadě viz např. nález ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15, přiměřeně též nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 aj.). Tyto závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem [viz např. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2056/12 či nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 (N 128/70 SbNU 185)]. Soudy tedy musí v těchto věcech uplatňovat rozšiřující výklad v zájmu zachování účelu zákona o soudní rehabilitaci (srov. např. nález ze dne 16. 8. 2000 sp. zn. IV.ÚS 412/99), popř. rehabilitačních předpisů obecně. To však neznamená, že musí vždy a za každou cenu vyhovět. Rozšiřující výklad in favorem rehabilitionis neznamená, že soudy mohou zcela opustit znění zákona či aktivně dotvářet zákon takových způsobem, že by fakticky nahrazovaly zákonodárce a vytvářely nové kategorie oprávněných osob, zejména jde-li o plnění ze systému důchodového zabezpečení.

8. Právě pečlivým teleologickým výkladem jednotlivých ustanovení zákonů soudy v projednávané věci dospěly ke svým závěrům, podle nichž stěžovatelka, ač byla účastna soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nemá nárok na příplatek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., neboť účast na soudní rehabilitaci je jen jednou z podmínek tohoto zákona, resp. jeho rozsah je užší. Proto ani není relevantní poukaz stěžovatelky na § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, který se týká rehabilitace a odškodňování podle tohoto zákona, nikoli zákona č. 357/2005 Sb. Neobstojí tedy tvrzení stěžovatelky, že pravomocné rehabilitační rozhodnutí jí (bez dalšího) zakládá i nárok na zvláštní příspěvek k důchodu.

9. Pokud stěžovatelka namítá, že judikáty, kterými Nejvyšší správní soud odůvodnil nepřijatelnost kasační stížnosti, nejsou na její případ pro odlišné skutkové okolnosti použitelné, je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud netvrdil, že šlo o případy skutkově totožné nebo podobné. Vyplývá z nich však - v reakci na kasační námitky - ustálený právní závěr, že vydání rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci samo o sobě ještě nezakládá nárok na zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., což je závěr, na něm ani Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

10. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. Proto z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu