21 Azs 33/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce, soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého ve věci žalobce: I. M., zastoupený Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, advokátkou se sídlem Botanická 608/28, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2026, č. j. 62 Az 2/2026-20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. et Mgr. Tereze Veselé se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 5 070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 1. 2026, č. j. OAM-65/VL-VL17-VL16-Z-2026, rozhodl o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o azylu“), v zařízení pro zajištění cizinců do 5. 5. 2026. Podle tohoto ustanovení Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce přitom podal žádost o mezinárodní ochranu dne 16. 1. 2026 poté, co byl dne 11. 1. 2026 zajištěn policií za účelem správního vyhoštění.

2. Žalovaný odůvodnil své rozhodnutí neoprávněným pobytem žalobce na území České republiky. Vyšel z jeho pobytové historie v dalších členských státech a z nerespektování návratového rozhodnutí vydaného Francií. Žalobce o mezinárodní ochranu v ČR ani v jiném členském státě dříve nepožádal, přestože pobýval mimo zemi původu delší dobu. Žalovaný proto dovodil účelovost této žádosti. Současně uzavřel, že zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu by nebyla účinná, zejména pro absenci rodinných, majetkových a jiných vazeb žalobce k České republice, nestabilní pobytové zázemí a jeho dosavadní nerespektování pobytových pravidel.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten ji Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 62 Az 2/2026-20, zamítl. Shledal, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, nosné závěry svého rozhodnutí individualizoval a přesvědčivě vysvětlil účelovost žádosti i neúčinnost zvláštních opatření. Dobu zajištění v délce 110 dnů označil za přiměřenou.

4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Námitky v ní obsažené lze podřadit pod kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

5. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení možnosti uložit namísto zajištění v zařízení pro zajištění cizinců zvláštní opatření, konkrétně povinnost zdržovat se v pobytovém středisku. Žalovaný podle něj založil závěr o neúčinnosti alternativ k zajištění na domněnkách. Považuje za rozporné, že žalovaný na jedné straně poukázal na nedostatek jeho prostředků, na druhé straně na to, že pobyt ve středisku by byl hrazen státem. Argument žalovaného otevřeností pobytových středisek (na základě čehož by se stěžovatel údajně mohl vyhýbat vyhoštění) podle stěžovatele popírá jejich smysl. Za důvod přijatelnosti kasační stížnosti považuje zásadní pochybení krajského soudu s dopadem do svého hmotněprávního postavení a do práva na osobní svobodu.

6. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Trvá na správnosti svého rozhodnutí i napadeného rozsudku.

7. Protože před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, posoudil Nejvyšší správní soud nejprve přijatelnost kasační stížnosti podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v těchto případech odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

8. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS; ta se uplatní též v nyní souzené věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je tak přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje rozporná (nejednotná) judikatura, nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná v případech zásadního pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo jeho usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31).

9. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Krajský soud se nedopustil hrubého pochybení při výkladu práva ani se bezdůvodně neodchýlil od ustálené judikatury. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

10. Protože předmětem přezkumu je rozhodnutí o zajištění, přihlédl Nejvyšší správní soud i z úřední povinnosti k dodržení podmínek zákonnosti zajištění vyplývajících z unijního práva (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021-39, č. 4456/2023 Sb. NSS). Žádnou další vadu způsobilou založit přijatelnost kasační stížnosti neshledal.

11. Otázka účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu je ustálenou judikaturou vyřešena. Samotné naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu použití zvláštního opatření automaticky nevylučuje. Při posouzení jeho účinnosti však nelze odhlížet od účelu zajištění ani od pobytové historie žadatele, případného maření dřívějších návratových rozhodnutí, jeho osobních, rodinných a majetkových poměrů a dosavadního respektování veřejnoprávních povinností. Stejné konkrétní okolnosti lze zohlednit jak při posouzení důvodu zajištění, tak při hodnocení účinnosti zvláštního opatření, vysvětlí-li správní orgán jejich význam pro individuální poměry žadatele (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 119/2018-28, odst. [19], a č. j. 1 Azs 126/2018-33, odst. [16] a násl., a ze dne 25. 7. 2019, č. j. 10 Azs 146/2019-33).

12. Judikatura zároveň dovodila, že u cizince, který územím České republiky fakticky pouze projíždí, nemá k němu sociální ani ekonomické vazby a nemá zde stabilní zázemí, může být uložení zvláštního opatření neúčinné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 316/2017-43, odst. [26]). Obdobně Nejvyšší správní soud posoudil absenci osobních vazeb v České republice, úmysl cizince odjet do jiného členského státu a předchozí nerespektování pobytových povinností v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025-30, odst. [39] a [41], a v usnesení ze dne 16. 7. 2026, č. j. 6 Azs 111/2026-28, odst. [13].

13. Odlišné posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince v zařízení pro zajištění cizinců, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudcích ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 79/2025-34, a ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 129/2025-22, nepředstavuje judikaturu, která by byla s výše uvedeným v rozporu, respektive nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. V prvním zmíněném případě měl cizinec českou partnerku, stabilní adresu a dobrovolně se dostavil k policii; ve druhém dlouhodobě pobýval v České republice a měl zde významné rodinné a pobytové zázemí. Takové okolnosti v nyní posuzované věci dány nejsou.

14. Krajský soud se od uvedených východisek neodchýlil. Závěr o neúčinnosti zvláštního opatření nezaložil pouze na neoprávněném pobytu stěžovatele nebo na otevřené povaze pobytového střediska. Zohlednil též nerespektování návratového rozhodnutí vydaného Francií, absenci stabilní adresy, rodinných, majetkových a významnějších sociálních vazeb v České republice, pobytovou historii stěžovatele, jeho záměr vrátit se do Polska a podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění za účelem správního vyhoštění. Jde o konkrétní a vzájemně provázané okolnosti, nikoli o paušální závěr založený jen na samotném porušení pobytových pravidel.

15. Ani námitky týkající se bezplatného zajištění potřeb stěžovatele a otevřené povahy pobytového střediska nesvědčí o zásadním pochybení krajského soudu. Otevřenost pobytového střediska nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí zvláštního opatření; v kontextu individualizovaných zjištění však může podporovat závěr, že opatření nezabezpečí dostupnost stěžovatele pro řízení a případný výkon rozhodnutí o vyhoštění. I kdyby soud od dílčí úvahy žalovaného o bezplatném zajištění potřeb stěžovatele odhlédl, ostatní nosné důvody závěru o neúčinnosti zvláštního opatření zůstávají nedotčeny (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2026, č. j. 8 Azs 58/2026-40). Tvrzená motivace spočívající v probíhajícím řízení o mezinárodní ochraně ani dosavadní procesní součinnost stěžovatele na uvedeném závěru nic nemění; samy o sobě totiž nepřevažují nad jeho pobytovou historií, nerespektováním návratového rozhodnutí a absencí stabilního zázemí v České republice.

16. Kasační stížnost tak neotevírá novou ani rozdílně řešenou právní otázku a není dán důvod k judikaturnímu odklonu. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost proto svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

17. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení.

18. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 3. 2026, č. j. 21 Azs 33/2026-23, ustanovil stěžovateli zástupkyní Mgr. et Mgr. Terezu Veselou, advokátku. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů hradí stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání a podání doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za který jí náleží odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu) a 450 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 5 070 Kč. Odměnu za úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu jí Nejvyšší správní soud nepřiznal. V případě zástupce ustanoveného soudem totiž toto ustanovení nepovažuje za samostatný úkon již pouhé převzetí a přípravu zastoupení, nýbrž první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. Ze soudního spisu nevyplývá a ustanovená zástupkyně ani netvrdila či nedoložila, že by se první porada se stěžovatelem uskutečnila. Netvrdila ani existenci objektivní překážky, pro kterou by porada nemohla proběhnout, ani neprokázala jinou přiměřenou aktivitu, jež by ji mohla nahradit, zejména nahlédnutí do soudního spisu. Samotná skutečnost, že se zástupkyně musela s věcí seznámit, aby mohla kasační stížnost doplnit, bez dalšího nezakládá nárok na odměnu za další úkon právní služby. Tento závěr odpovídá též rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2026, č. j. 21 As 137/2025-45, odst. [40].

19. Přiznaná částka bude ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu