8 Azs 58/2026

Rubrum

8 Azs 58/2026-40 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobkyně: T. T. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2026, č. j. OAM-364/BE-BE01-VL11-Z-2026, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2026, č. j. 57 A 6/2026-27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi Mgr. Petru Václavkovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Nejvyšší správní soud se v tomto usnesení zabýval tím, zda je kasační stížnost žalobkyně ve věci jejího zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).

I. Vymezení věci

2. Dne 24. 3. 2026 byla žalobkyně kontrolována policejní hlídkou, která zjistila, že žalobkyně nemá žádné oprávnění k pobytu na území České republiky. Téhož dne s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně byla zajištěna za účelem správního vyhoštění na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody podle § 124 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o 8 Azs 58/2026 pobytu cizinců“). Policie následně umístila žalobkyni do zařízení pro zajištění cizinců, ve kterém dne 30. 3. 2026 požádala o udělení mezinárodní ochrany.

3. V návaznosti na to žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobkyni zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dobu trvání zajištění stanovil do 17. 7. 2026. Uvedl, že žalobkyně pobývala na území Evropské unie nejméně od 25. 11. 2024 neoprávněně a svou pobytovou situaci nijak neřešila. O mezinárodní ochranu požádala až po zadržení policií, ačkoliv jí nic nebránilo v dřívějším podání žádosti. Je proto zřejmé, že o mezinárodní ochranu požádala pouze ve snaze oddálit nebo znemožnit správní vyhoštění. Zároveň nebylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu.

4. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Praze zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Přisvědčil závěru žalovaného, že byly naplněny podmínky zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žádost o mezinárodní ochranu byla podána až v zařízení pro zajištění cizinců, lze se proto oprávněně domnívat, že byla podána pouze s cílem se vyhnout hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, a žádost o udělení mezinárodní ochrany bylo možno podat dříve. Žalovaný vycházel z dostatečných podkladů v podobě skutkových zjištění policie učiněných při předchozím zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců, což předpokládá § 46a odst. 4 zákona o azylu.

5. Krajský soud dále přisvědčil závěru žalovaného, že nebylo možné uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu jakožto mírnější alternativu vůči zajištění. Žalobkyně pobývala na území EU vědomě bez platného oprávnění k pobytu a od roku 2024 se nesnažila svůj pobyt legalizovat. To nasvědčuje skutečnosti, že žalobkyně by právní řád nerespektovala ani do budoucna. Ochotu spolupracovat a zajistit si legální pobyt deklarovala až poté, co byla zajištěna policií a reálně jí hrozilo správní vyhoštění. Nestačilo ani čestné prohlášení o tom, že měla na území ČR zajištěné ubytování, jelikož se jednalo o osobu, se kterou ji před vstupem na území nepojily žádné vazby, což nijak neupozadilo další relevantní důvody pro neuplatnění zvláštního opatření. Pokud by si žalobkyně přála do Vietnamu vycestovat, ale nemá na to finanční prostředky, není cestou k řešení této situace žádost o mezinárodní ochranu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

6. Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Vytkla krajskému soudu, že přisvědčil rozhodnutí žalovaného, který dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud jde o údajnou účelovost jí podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl učinit kroky k ověření stěžovatelčiny výpovědi. Stejně tak žalovaný dostatečně neprokázal, že žádost byla podána pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění.

7. Dále podle stěžovatelky žalovaný nemohl vycházet pouze z podkladů z řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců, a to s ohledem na jeho odlišný účel. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani není jasné, jaké otázky byly stěžovatelce při výslechu v řízení podle zákona o pobytu cizinců kladeny. Závěry ohledně účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečné také proto, že ve spise chybí protokol o podání vysvětlení a není tak patrné, zda byla na okolnosti důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu dotazována. 8 Azs 58/2026-41 pokračování

8. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ohledně toho, zda v jejím případě bylo možné alternativně užít zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný přičítá stěžovatelce k tíži zejména výkon nelegální práce, ke kterému mělo dojít v průběhu jejího pobytu v Německu. To však nemá žádnou oporu ve správním spisu. Žalovaný proto na tomto základě nemůže dovozovat nemožnost užití zvláštních opatření.

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl její zamítnutí. Setrval na svých dosavadních závěrech, které potvrdil i krajský soud.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

11. Žádný z uvedených důvodů není v posuzované věci dán. Kasační stížnost proto není přijatelná.

12. Nejvyšší správní soud se k zajištění cizince v režimu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát. Především dovodil, že důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout reálně hrozící možnosti správního vyhoštění (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). Účelem postupu podle citovaného ustanovení je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu, (rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017-38, bod 28 a tam citovaná judikatura). Jakkoliv nelze předjímat výsledek řízení o mezinárodní ochraně, stále trvá veřejný zájem na vyhoštění v případě, že toto řízení dopadne pro žadatele negativně (rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017-38).

13. K požadavkům na zjišťování skutkového stavu při posuzování účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu judikatura uvádí, že zajištění postupem podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová (například dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území apod.; viz rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016-35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017-31).

14. Z uvedené judikatury tedy vyplývá, že za účelem zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí oprávněná domněnka účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv prokázání takové skutečnosti. Žalovaný i krajský soud dospěli k závěru, že 8 Azs 58/2026 ta je v případě stěžovatelky dána díky souhrnu několika okolností. Konkrétně proto, že stěžovatelka na území EU pobývala už od roku 2022 a nic jí nebránilo o mezinárodní ochranu požádat dříve, než byla zajištěna podle zákona o pobytu cizinců. Zároveň tak učinila až poté, co bylo rozhodnuto o jejím správním vyhoštění. Z rozhodnutí o zajištění podle zákona o pobytu cizinců také plyne, že sama uvedla, že by si přála vrátit se do Vietnamu, ale nemá na to finanční prostředky ani možnost, jak si je svým přičiněním obstarat.

15. Odkaz stěžovatelky na pasáž rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 79/2025- 34, o tom, že žalovaný má ve lhůtě podle § 46a odst. 4 zákona o azylu doplnit skutková zjištění či ověřit výpověď žadatele, není v projednávané věci případný. Týká se totiž posouzení možnosti užití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, nikoliv posouzení účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, k čemuž jej vztahuje stěžovatelka. V takovém případě totiž podle shora citované judikatury postačuje oprávněná domněnka.

16. S ohledem na uvedené se krajský soud nedopustil žádného (natož zásadního) pochybení, pokud dospěl k závěru, že se lze oprávněně domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově.

17. Zároveň se v řízení podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nijak neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 Azs 123/2017-32). Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak nevylučuje postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 22/2020-19). Pokud by bylo možné k zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu přistoupit pouze v případě, že by cizinec neměl k podání žádosti o mezinárodní ochranu jinou motivaci než snahu vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vedl by tento závěr k praktické nepoužitelnosti dotčeného institutu, jelikož by se omezoval na případy, kdy žadatel výslovně prohlásí, že žádost o mezinárodní ochranu podává pouze, aby se vyhnul vyhoštění nebo jinému nepříznivému následku předpokládanému tímto ustanovením (rozsudek č. j. 4 Azs 9/2017-31). V této souvislosti proto není relevantní, že stěžovatelka v žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že se v zemi původu obává svých věřitelů, kteří jí půjčili peníze na vysoký úrok a ona nemá prostředky na splacení. Žalovaný a krajský soud nepochybili, když vyšli z jejího tvrzení v řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců, kde uvedla, že jí ve Vietnamu nic nehrozí a může se tam vrátit.

18. Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani námitka, že závěry ohledně účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu jsou nedostatečné také proto, že ve správním spisu chybí protokol o podání vysvětlení, a není tak patrné, zda byla stěžovatelka na okolnosti důvodů pro podání žádosti o mezinárodní ochranu dotazována a její účelovost je dovozována jen implicitně. Ve správním spise žalovaného je totiž obsažen protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 15. 5. 2026, z jehož obsahu je patrné, že stěžovatelka na dotaz správního orgánu uvedla, že v Německu o mezinárodní ochranu nepožádala proto, že jí to nikdo neporadil, a předtím v Rumunsku proto, že nechtěla, neboť jí tato země nijak nepomohla. Žalovaný a krajský soud proto nepochybili, když v této situaci dospěli k závěru, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby o mezinárodní ochranu požádala dříve, než byla zajištěna Policií ČR. 8 Azs 58/2026-42 pokračování

19. Obdobně je tomu v případě námitky, že žalovaný nemohl v řízení o zajištění podle zákona o azylu vycházet výhradně z podkladů z řízení podle zákona o pobytu cizinců. Jak plyne z předchozího bodu, tak žalovaný vyšel i z podkladů z řízení podle zákona o azylu. To, že zároveň zohlednil i podklady z řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců pak judikatura v obecné rovině připouští a předpokládá (rozsudky NSS ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 Azs 532/2018-38, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Azs 42/2018-58, ze dne 26. 1. 2017, č. j. 1 Azs 328/2016-28, a ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013-42).

20. Stěžovatelka dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu stran posouzení možnosti užití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Tvrdí, že jí žalovaný přičítá k tíži zejména výkon nelegální práce, ke kterému mělo dojít během jejího pobytu v Německu. Toto tvrzení však nemá oporu ve správním spisu.

21. Z rozhodnutí žalovaného je patrné, že k závěru o nemožnosti užití zvláštních opatření dospěl na základě souhrnu více důvodů, jenž vyplývají z kontextu napadeného rozhodnutí. Konkrétně, že stěžovatelka vědomě pobývá na území EU neoprávněně nejméně od 25. 11. 2024 a svůj pobytový status až do zajištění policií nijak neřešila, nemá na území ČR žádné vazby, natož stabilní adresu pobytu, nezjišťovala si ani zákonné podmínky výkonu práce v ČR, nemá žádné finanční prostředky a neví, jak si je opatřit. Ve Vietnamu má rodinu, ke které by se ráda vrátila, kdyby na to měla peníze. Krajský soud nepovažoval za dostatečné ani čestné prohlášení obecného zmocněnce stěžovatelky ohledně zajištění jejího ubytování, jelikož se jedná o osobu, kterou před svým příjezdem do ČR neznala.

22. Tímto posouzením dostál žalovaný a následně i krajský soud požadavkům ustálené judikatury, podle které při posuzování toho, zda bude žadatel se žalovaným spolupracovat při řízení o udělení mezinárodní ochrany, je tak třeba zohlednit i ostatní specifické okolnosti případu vedle toho, že na území členských států EU pobýval (a případně tam tak jako stěžovatel i vstoupil) neoprávněně. Žalovaný je povinen zvažovat efektivitu uložení zvláštního opatření (a své úvahy promítnout do odůvodnění rozhodnutí) v kontextu situace konkrétního žadatele při zohlednění všech skutkových okolností, které v řízení vyšly najevo (osobní, majetkové a rodinné poměry žadatele, pobytová historie, dřívější porušování právních předpisů, způsob komunikace se správními orgány apod).“ (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 79/2025-34, shodně též rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017-37). Kromě porušování právních předpisů zohlednili i osobní, majetkové a rodinné poměry stěžovatelky a délku pobytu na území ČR (tj. že zde doposud vůbec nepobývala, jelikož byla zajištěna hned po přechodu státních hranic). Zároveň i to, že zajištění místa k pobytu na území ČR nepředstavuje bez dalšího důvod pro aplikaci zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož nijak neupozaďuje další dostatečně silné důvody (rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Azs 136/2021-50). Nejedná se proto ani o situaci, že by žalovaný dospěl k závěru o nemožnosti použití zvláštních opatření pouze proto, že stěžovatelka porušila právní řád (srov. rozsudek č. j. 5 Azs 79/2025-34).

23. Žalovaný ani krajský soud tedy nezaložili závěr o nemožnosti užití zvláštních opatření zejména na tom, že by stěžovatelka v Německu vykonávala nelegální práci, což nebylo v řízení prokázáno. Není proto závažným pochybením, že tato skutečnost 8 Azs 58/2026 nevyplývá ze správního spisu. Zbývající důvody pro nemožnost užití zvláštních opatření jsou v souladu se shora citovanou judikaturou dostačující.

24. K řešení stěžovatelem nastolených otázek tedy již existuje ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud neshledal tuto judikaturu rozpornou. Necítí ani potřebu se od ní odchýlit. Nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud v napadeném rozsudku dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

IV. Závěr a náklady řízení

25. Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou, která poskytuje odpověď na stěžovatelem vznesené kasační námitky, a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti, a podle § 104a s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

27. Krajský soud ustanovil stěžovatelce zástupcem advokáta Mgr. Petra Václavka. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ustanovený zástupce v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Dle věty první téhož ustanovení hradí odměnu za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta stát.

28. V řízení před NSS ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání ve věci samé, kterým byl sepis kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025. Za jeden úkon právní služby náleží ustanovenému zástupci mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu). Dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty. Souhrnná částka 5 070 Kč se proto zvyšuje o 21 % DPH, tj. o částku 1 064,70 Kč, na celkovou částku 6 134,70 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 16. července 2026 Petr Mikeš 8 Azs 58/2026-43 pokračování předseda senátu