22 Azs 124/2026

Rubrum

22 Azs 124/2026-26 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: D. Q. V., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze 23. 4. 2026, čj. OAM- 281/ZA-ZA11-D12-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2026, čj. 22 Az 11/2026-26, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“; ve znění účinném do 11. 6. 2026), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) Bulharská republika.

2. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl. Soud vyložil rozhodná kritéria pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 3 odst. 1 věty druhé a odst. 2 věty druhé a čl. 12 odst. 1 a 4 nařízení Dublin III. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl v době podání žádosti držitelem povolení k pobytu vydaného Bulharskou republikou na dobu tří let, jež bylo platné do 21. 3. 2026. Žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce dne 8. 3. 2026 v Přijímacím středisku cizinců Zastávka u Brna. Z těchto důvodů žalovaný uzavřel, že podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III je k posouzení žádosti příslušná Bulharská republika. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. 22 Azs 124/2026

3. Žalobce dle svého vyjádření v rámci pohovoru opustil Bulharskou republiku z ekonomických důvodů, konkrétně v důsledku nízkých příjmů, přičemž nerozhodovalo, do kterého státu následně vycestuje. Současně neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho odmítání návratu do Bulharské republiky. Krajský soud dále posuzoval, zda žalovaný náležitě zohlednil individuální okolnosti žalobce, jež by mohly bránit jeho přemístění do tohoto členského státu. Dospěl k závěru, že žalovaný vycházel z dostatečně aktuálních a relevantních podkladů, zejména z Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 týkající se azylového systému Bulharské republiky. Z této informace nevyplývaly skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků, které by mohly bránit přemístění žalobce do tohoto členského státu. Nadto žalobce v žalobě fungování azylového systému Bulharské republiky nijak nezpochybňoval.

4. Krajský soud dále uvedl, že při určení příslušného členského státu není na místě přihlédnout k tomu, že již v Bulharsku dlouhou dobu nepobývá. Nelze brát v úvahu jeho faktický pobyt. Za spekulativní označil krajský soud rovněž tvrzení žalobce, že Bulharská republika představuje méně bezpečnou zemi než Česká republika. Pokud žalobce uváděl, že na území České republiky má bratra a bratrance, bylo toto tvrzení v rozporu s údaji, které uvedl ve správním řízení. Žalobce k doložení opaku nepředložil žádné důkazní prostředky. Konečně soud zdůraznil, že posouzení důvodů žádosti o mezinárodní ochranu nepřísluší ani jemu, ani žalovanému, neboť tato otázka bude předmětem posouzení příslušného členského státu, tj. Bulharské republiky.

II. Kasační stížnost žalobce

5. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku.

6. Stěžovatel namítl, že krajský soud měl při posouzení věci zohlednit, že ačkoli po určitou dobu pobýval v Bulharské republice, toto území opustil. Rozhodný by proto měl být faktický pobyt na území daného státu, a nikoliv pouze předchozí pobyt. Na území Bulharska přitom nemá žádné zázemí. To má naopak v České republice, které by proto měla být příslušným členským státem k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

III. Posouzení Nejvyššího správního soudu

7. Kasační stížnost představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Aby byla kasační argumentace přípustná, musí reagovat na důvody, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku z 28. 3. 2024, čj. 8 As 210/2022-28, bodě 22, „míjí-li se kasační argumentace s rozhodovacími důvody krajského soudu nebo nereaguje-li na ně dostatečně tak, aby Nejvyšší správní soud mohl posoudit jejich správnost, je kasační argumentace nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.; Nejvyšší správní soud nemůže za stěžovatele jakkoliv domýšlet kasační argumentaci.“ Tento závěr Nejvyšší správní soud zopakoval například v usnesení z 17. 7. 2026, čj. 2 Azs 90/2026-24.

8. V projednávané věci krajský soud posuzoval výhradně otázku, zda žalovaný správně určil členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a zda v případě 22 Azs 124/2026-27 pokračování stěžovatele neexistovaly individuální okolnosti bránící jeho přemístění do tohoto státu. Krajský soud se přitom ztotožnil s odůvodněním žalovaného, jenž založil příslušnost Bulharské republiky na kritériu podle čl. 12 odst. 1 a 4 nařízení Dublin III. Stěžovatel byl totiž v době podání žádosti držitelem povolení k pobytu vydaného tímto členským státem, jež bylo platné do 21. 3. 2026 a v době vydání rozhodnutí žalovaného splňoval kritéria čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Faktický pobyt žalobce je podle krajského soudu nevýznamný. Kasační argumentace stěžovatele se proto zcela míjí s důvody, na nichž krajský soud svůj rozsudek založil. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl držitelem povolení k pobytu vydaného Bulharskou republikou, ani netvrdí existenci relevantních individuálních okolností, které by bránily jeho přemístění do tohoto členského státu. Stěžovatel pouze obecně uvádí, že žalovaný, potažmo krajský soud, měli přihlédnout k jeho faktickému pobytu na území daného státu, nikoli k pobytu předchozímu. Závěr krajského soudu, respektive žalovaného se však neopírá o předchozí faktický pobyt na území Bulharska, ale o skutečnost, že v době podání žádosti byl stěžovatel držitelem povolení k pobytu vydaného tímto členským státem. Takto uplatněná námitka je proto nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

9. Za přípustné zpochybnění závěrů krajského soudu nelze považovat ani zmínku o chybějícím zázemí v Bulharsku a naopak o dlouhém pobytu a vybudovaném zázemí v České republice. Krajský soud v bodě 17 rozsudku k podobné žalobní námitce zcela konkrétně uvedl, že stěžovatel pobýval na území Bulharské republiky po delší dobu (32 měsíců), než po kterou se do podání žádosti o mezinárodní ochranu zdržoval v České republice (5 měsíců). Krajský soud také v bodě 20 rozsudku s odkazem na obsah pohovoru vyvrátil tvrzení o rodinném zázemí na území České republiky. Obecná a nijak blíže nekonkretizovaná kasační námitka (jde o jednu větu), však nereaguje na konkrétní důvody krajského soudu, kterými vysvětlil nedůvodnost totožné žalobní argumentace. I tato kasační námitka je tak nepřípustná.

IV. Závěr a náklady řízení

10. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a § 120 s. ř. s. Samostatně nerozhodoval ani o návrhu na přiznání odkladného účinku, který nebyl vůbec konkretizován.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu 22 Azs 124/2026