22 Azs 146/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Ch. F. A., zastoupený Mgr. Emmou Grigorjanovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2025, čj. OAM-750/BA-BA07-K03-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2026, čj. 19 Az 21/2025-76, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2026, čj. 19 Az 21/2025-76, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci posuzoval, zda napadený rozsudek krajského soudu obstojí z hlediska požadavků na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí.

2. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem.

II. Rozsudek krajského soudu

3. Krajský soud postupně posoudil splnění podmínek pro udělení jednotlivých forem mezinárodní ochrany. Dovodil, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce uvedl, že nezastává žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl členem politické strany ani jiné politické skupiny.

4. Ve vztahu k důvodu pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu krajský soud posuzoval, zda žalobcem tvrzené skutečnosti [špatné vzpomínky na otce, který jej měl v dětství týrat, obavy z pomsty komunity (kvůli hříchům jeho otce), strach z jednání členů kmene H., obavu danou tím, že v Nigérii nikoho a nic nemá, nebezpečí únosu z důvodu návratu do země původu, bisexuální orientaci] lze s ohledem na individuální skutkové okolnosti považovat za azylově relevantní důvody. Dospěl ve shodě s žalovaným, že nikoli. Žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl on sám nebo členové jeho rodiny vystaveni negativnímu jednání ze strany komunity. V tomto ohledu žalobci nic nebrání, aby se usadil v jiné části Nigérie, kterou bude považovat za vhodnou a bezpečnou. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že v Nigérii žije jeho matka a část sourozenců, s nimiž žalobce udržuje pravidelný kontakt. Nezákonné jednání některých členů kmene H. se zaměřuje na získávání nových míst pro svůj dobytek, a směřuje tedy vůči farmářům, kterým však žalobce ani jeho rodina není. Žádné podklady ve správním spise pak nevypovídají o problému únosů osob, které se navrátily ze zahraničí, a to do té míry, že by se týkaly každé takové osoby. Žalobce se přitom může usadit na bezpečném místě. Pokud jde o tvrzené pronásledování z důvodu bisexuální orientace, krajský soud přisvědčil závěru žalovaného, že sexuální orientace žalobce není osobám z jeho okolí známa. Vztah s mužem, první a jediný, trval jen na střední škole a poté již žalobce žádný další vztah s mužem nenavázal. Nadto bisexualita (homosexualita) není v Nigérii trestná, ale trestné jsou toliko její veřejné projevy. Krajský soud považoval za málo pravděpodobné, že žalobce po 14 letech naváže vztah s mužem a že se o tomto vztahu dozvědí státní orgány. Přestože jsou veřejné projevy homosexuality a podpora komunity LGBTIQ+ trestně postihovány, v případech, kdy je sexuální orientace či příslušnost k této komunitě veřejně známá, dochází k trestnímu stíhání a odsouzení pouze ojediněle.

5. Krajský soud přisvědčil i závěru žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Poukázal na to, že přiznání této formy mezinárodní ochrany je věcí správního uvážení, jehož soudní přezkum je omezen na posouzení, zda správní orgán nevybočil ze zákonných mezí. Žalovaný vycházel z dostatečných podkladů a při hodnocení zohlednil rodinnou, sociální i ekonomickou situaci žalobce, přičemž jeho závěr byl v souladu s ustálenou judikaturou.

6. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. V podrobnostech odkázal na závěry žalovaného. K bezpečnostní situaci v Nigérii uzavřel, že navzdory existenci lokálních ozbrojených konfliktů nelze dovodit, že by žalobce byl po návratu vystaven odlišnému či horšímu zacházení oproti ostatním obyvatelům země původu. Žalobce nepředložil žádný konkrétní důkaz, z něhož by plynulo, že mu po návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v rámci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. V této souvislosti krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je při hodnocení bezpečnostní situace v zemích s dlouhodobě nestabilními poměry třeba vycházet z jejího vývoje v delším časovém horizontu, nikoli založit závěr pouze na dočasném zhoršení či zlepšení poměrů, neboť zpravidla takový výkyv nemění celkovou po léta v řadě ohledů setrvalou a v podstatných rysech se neměnící situaci v Nigérii. Tvrzení žalobce nesvědčila o existenci skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely udělení doplňkové ochrany. Případné vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V podrobnostech odkázal na odůvodnění žalovaného.

III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a) Kasační stížnost

7. Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku.

8. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil podmínky udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Jeho závěry o nedůvodnosti obav stěžovatele z pronásledování v zemi původu z důvodu jeho sexuální orientace jsou v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie i Nejvyššího správního soudu. Po stěžovateli nelze požadovat, aby svou orientaci v zemi původu skrýval. Namísto posouzení, zda stěžovatel může v zemi původu svobodně a otevřeně žít jako bisexuální muž, založil krajský soud své úvahy na posouzení pravděpodobnosti, s níž bude stěžovatel schopen svou sexuální orientaci i nadále skrývat. Na vadnost tohoto závěru upozornil stěžovatel již v replice, avšak krajský soud na tuto argumentaci nereagoval. Rozsudek byl z toho důvodu také nepřezkoumatelný.

9. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, že by byla náležitě posouzena otázka, zda trestnost homosexuálního jednání v zemi původu s horní hranicí trestu odnětí svobody 14 let nepředstavuje akt pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále „kvalifikační směrnice“). Žalovaný ani krajský soud nezjišťovali, jakým způsobem je tato právní úprava v zemi původu fakticky vymáhána a jak je nakládáno s odsouzenými osobami. Omezili se toliko na statistické údaje, aniž by se blíže zabývali jejich vypovídací hodnotou. Skutkový stav proto nebyl zjištěn v rozsahu nezbytném pro řádné posouzení věci.

10. Stěžovatel dále namítl, že jednotlivé důvody obav z návratu do země původu byly posouzeny zcela izolovaně, aniž by bylo zhodnoceno, zda kumulativně nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. Tato skutečnost založila nezákonnost a nepřezkoumatelnost (vnitřní rozpornost) rozsudku.

11. Krajský soud dále aplikoval tzv. institut vnitrostátní ochrany (vnitřního přesídlení), aniž by se zabýval čtyřmi kritérii vymezenými judikaturou. Na tomto základě krajský soud odmítl důvodnost obav z pronásledování ze strany příslušníků kmene H. i riziko únosu pro navrátilce ze zahraničí. Závěr, že se stěžovatel díky svému vzdělání může usadit v jakémkoliv místě Nigérie, je ale nesprávný, neboť nezohledňuje přiměřenost a dostupnost této varianty s ohledem na jeho osobní poměry. Při hodnocení obavy stěžovatele z únosu po návratu do země původu nebyla zohledněna konkrétní rodinná zkušenost stěžovatele spočívající v únosu jeho tří sourozenců. Věrohodnost této skutečnosti žalovaný ani krajský soud nezpochybnili. Jde o okolnost významně zvyšující pravděpodobnost ohrožení stěžovatele po návratu do země původu.

12. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť se řádně nevypořádal s předloženými podklady stěžovatele stran bezpečnostní situace v Nigérii. Navzdory rozsáhlému dokazování o celostátních útocích, únosech a krizi banditismu se krajský soud omezil na závěr, že ani tyto skutečnosti nezakládají důvodnou obavu z vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Předložené důkazy přitom svědčí o celoplošném, nikoliv pouze lokálním konfliktu.

13. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný také v části týkající se posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Krajský soud se totiž dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele týkající se následků jeho psychického traumatu a neposoudil ji s ohledem na individuální okolnosti jeho případu. Současně pominul skutečnost, že žalovaný si neopatřil odborné posouzení stěžovatelova zdravotního stavu, a bez dostatečného podkladu zlehčil význam tvrzených zdravotních obtíží.

14. Rozsudek krajského soudu je obecně nepřezkoumatelný také proto, že se omezil na odkaz na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, aniž by pro to byly splněny podmínky. Replika stěžovatele obsahovala věcnou polemiku se závěry žalovaného a nebylo proto možné se při vypořádání žalobních námitek omezit toliko na odkaz na odůvodnění žalovaného. b) Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě. Uvedl, že krajský soud azylový příběh stěžovatele pečlivě posoudil a svůj rozsudek řádně, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Současně se podle žalovaného vypořádal se všemi žalobními námitkami. Postup krajského soudu, který odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, považoval za souladný se zákonem.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

16. Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).

17. Kasační stížnost je přijatelná a důvodná. a) obecná námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu

18. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele obecně nepřezkoumatelný proto, že se v bodě 20 omezil na odkaz na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, aniž by pro to byly splněny podmínky.

19. Krajský soud v bodě 20 svého rozsudku skutečně poukázal na obecné východisko, že smyslem soudního přezkumu není podrobné opakování již jednou vyřčených závěrů, a proto se může soud v případě shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění. Toto východisko však plně odpovídá závěrům judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že pokud se krajský soud do velké míry ztotožní se závěry a úvahami žalovaného a v některých částech na ně v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení odkáže, samo o sobě to nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (rozsudky NSS z 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005- 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, či z 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47).

20. Obecná námitka dovolávající se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pouze z důvodu, že se krajský soud významně inspiroval v rozhodnutí žalovaného, proto nemůže být bez dalšího důvodná. To, zda však tímto způsobem krajský soud dostatečně reagoval na žalobní body stěžovatele, je otázka jiná. Tím se Nejvyšší správní soud zabývá v další části tohoto rozsudku. b) nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v závěru o neexistenci odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu bisexuality stěžovatele

21. Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (rozsudky NSS z 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, či z 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003- 52). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost přichází v úvahu tehdy, nelze-li nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí odstranit výkladem, přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům soudu (rozsudek NSS z 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25) nebo pokud odůvodnění není ve vztahu k výroku jednoznačné nebo pokud vůbec neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností (rozsudky NSS z 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, čj. 244/2004 Sb. NSS, z 23. 10. 2014, čj. 5 Azs 84/2014-32).

22. V projednávané věci stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v části vypořádávající se s otázkou udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu, kde krajský soud posuzoval odůvodněnost jeho strachu z pronásledování v zemi původu z důvodu jeho sexuální orientace.

23. Krajský soud se touto otázkou zabýval v bodě [27] napadeného rozsudku. Jeho závěry jsou založeny na různých skutkových a právních okolnostech, přičemž není zřejmé, které z nich krajský soud považoval za nosné důvody svého rozsudku.

24. Za prvé krajský soud dovodil, že o žalobcově bisexualitě nikdo z jeho okolí neví, natož státní orgány, přičemž bisexualita není v zemi původu trestná, ale trestají se až její veřejné projevy. Pokud by uvedená úvaha měla představovat nosný důvod rozsudku krajského soudu, bylo by nutno dospět k závěru, že je tato úvaha v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (rozsudek z 7. 11. 2013, ve spojené věci C-199/12 až C-201/12 X, Y a Z proti Minister voor Immigratie, Integratie en Asiel, ECLI:EU:C:2013:720) a judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS z 24. 10. 2025, čj. 5 Azs 332/2024- 48, bod 37). Z této judikatury vyplývá, že „při posuzování žádosti o přiznání postavení uprchlíka nemohou příslušné orgány rozumně očekávat, že žadatel o azyl bude v zemi původu svou homosexualitu skrývat nebo si bude počínat se zdrženlivostí při projevování sexuální orientace, aby se vyhnul riziku pronásledování.“

25. Z rozsudku krajského soudu však není zřejmé, že krajský soud na tomto důvodu skutečně závěr o zákonnosti neudělení mezinárodní ochrany založil. Krajský soud totiž na úvahu o tom, že o stěžovatelově bisexualitě nikdo neví, navázal úvahou týkající se života stěžovatele v zemi původu před jeho odjezdem na Ukrajinu a po ní (a sice, že vztah s mužem stěžovatel navázal pouze jedenkrát na střední škole, a že další vztah nenavázal ani na Ukrajině ani v České republice, kde takové vztahy legislativa nezakazuje). Z této úvahy by mohlo vyplývat, že tím krajský soud poukazoval na nevěrohodnost stěžovatelova azylového příběhu, byť to výslovně neuvedl. Takový závěr by pak mohl být v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, pokud by vycházel z individuálních skutkových okolností projednávané věci a byl by náležitě odůvodněn (rozsudek z 19. 6. 2020, čj. 4 Azs 74/2020-37, bod 22). Tyto požadavky však stručná úvaha krajského soudu také nesplňuje.

26. V neposlední řadě krajský soud konstatoval, že příslušníci LGBTIQ+ komunity sice v zemi původu čelí sociální a ekonomické diskriminaci, avšak i v případech, kdy je jejich sexuální orientace či genderová identita známa, dochází k jejich trestnímu stíhání a odsouzení pouze zcela výjimečně. Jde ovšem opět o stručné vyjádření bez toho, že by krajský soud k otázce trestního postihu příslušníků LGBTIQ+ komunity vyložil, z jakých podkladů a zjištění vycházel. To je vadný přístup tím spíše, že se nijak nevypořádal s argumentací stěžovatele, který v žalobě poukazoval na konkrétní a časově nedávné případy trestního stíhání příslušníků LGBTIQ+ komunity.

27. Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů v části, v níž hodnotil strach stěžovatele z pronásledování z důvodu bisexuality. Není z něj totiž zřejmé, jaká úvaha vlastně stojí za závěrem o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

28. Námitkou stran chybějícího posouzení pronásledování na tzv. kumulativním základě se Nejvyšší správní soud prozatím zabývat nemůže. Z judikatury Nejvyššího správního soudu sice plyne, že některé dílčí formy ústrků, které by samy o sobě za pronásledování nebyly považovány, je nezbytné rovněž posuzovat v jejich souhrnu (rozsudek NSS ze 14. 6. 2012, čj. 6 Azs 4/2012-67, či usnesení z 10. 10. 2019, čj. 1 Azs 281/2019-29). Tato úvaha je nicméně možná pouze za předpokladu, že žadatel o mezinárodní ochranu určitým ústrkům z azylově relevantních důvodů čelí. Takový závěr však krajský soud neučinil, neboť veškeré tvrzené obavy stěžovatele posoudil jako nedůvodné, byť v některých případech nepřezkoumatelným způsobem.

29. V nyní projednávané věci tak doposud není jasné, zda v případě stěžovatele vůbec k takovým dílčím ústrkům může reálně docházet. Touto otázkou se případně v dalším řízení bude zabývat krajský soud (a to v závislosti na tom, k jakým závěrům v otázce pronásledování stěžovatele dospěje). Bude-li se touto otázkou zabývat, pak lze pro úplnost připomenout rozsudek NSS z 19. 9. 2007, čj. 1 Azs 40/2007-129, podle nějž je pro účely řízení o udělení azylu „v každém takovém případě nutno pečlivě posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat za ‚opatření působící psychický nátlak‘ ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu“ (pozn. NSS: aktuálně se jedná o ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu). Až tehdy, pokud by se touto otázkou věcně zabýval krajský soud, mohl by se jí teoreticky následně zabývat také Nejvyšší správní soud jakožto soud přezkumný. c) možnost vnitřního přesídlení, riziko únosu stěžovatele jakožto navrátilce ze zahraničí

30. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud na argumentu o možnosti usadit se v bezpečnější části země původu stěžovatele postavil nedůvodnost obav z pronásledování ze strany příslušníků kmene H. a rizika únosu jakožto navrátilce ze zahraničí. Proti zákonnosti takového závěru pak v kasační stížnosti brojí.

31. Tvrzení stěžovatele ovšem závěrům uvedeným v rozsudku krajského soudu neodpovídají. Krajský soud totiž na možnost usadit se v bezpečnější části země odkázal pouze v souvislosti s posuzováním odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu tvrzeného ohrožení ze strany místní komunity (pro hříchy jeho otce) a z důvodu obavy z únosu (jakožto osoby navracející se ze zahraničí). Ve vztahu k pronásledování ze strany příslušníků kmene H. tento argument vůbec nepoužil. Ve vztahu k obavě z únosu stěžovatele z důvodu, že jde o osobu navracející se ze zahraničí, pak krajský soud sice tuto myšlenku zmínil, ovšem pouze okrajově. Jako rozhodovací důvod uvedl, že žádné podklady ve správním spise a ani důkazy provedené soudem nevypovídají o problému únosů do míry ohrožení každého navracejícího se občana Nigerie. Podle krajského soudu není možné, aby docházelo k únosu každé osoby, která se nově do města či státu navrací (bod 26 rozsudku krajského soudu). Za těchto okolností je proto nadbytečné zabývat se judikaturními kritérii, za kterých lze stěžovatele odkázat na alternativu vnitřního přesídlení v rámci země původu. Na tomto závěru totiž rozsudek krajského soudu nestojí.

32. V souvislosti s rizikem únosu v důsledku svého dlouhodobého pobytu v zahraničí nicméně stěžovatel ještě namítl, že krajský soud nesprávně vyhodnotil jeho obavy z takového ohrožení, neboť nepřikládal náležitý význam opakovaně zmiňovaným zkušenostem jeho rodiny, zejména únosům tří jeho sourozenců. Podle stěžovatele tato okolnost zvyšuje pravděpodobnost, že by se obdobného jednání mohl v budoucnu stát rovněž on. V tomto směru již stěžovatel sporuje nosný závěr krajského soudu. Nejvyšší správní soud pak přisvědčuje stěžovateli, že krajský soud se s námitkou poukazující na rodinné zkušenosti stěžovatele vůbec nevypořádal. Rozsudek krajského soudu je proto i v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. d) bezpečnostní situace v Nigerii

33. Stěžovatel tvrdí, že dokazování provedené před krajským soudem svědčí o celoplošném, nikoliv pouze lokálním charakteru bezpečnostní krize. Rozsudek krajského soudu podle stěžovatele je nepřezkoumatelný, neboť se omezil na závěr, že ani tyto skutečnosti nezakládají důvodnou obavu z vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

34. Krajský soud v bodě [30] rozsudku připustil, že na území Nigérie probíhaly a nadále probíhají některé místní konflikty. Tento závěr odpovídá provedenému dokazování, z něhož vyplynulo, že problematický je sever země a jih země v deltě Nigeru (z důvodu působení teroristické skupiny Boko Haram), severovýchod země (z důvodu zločineckých gangů) a severocentrální a severozápadní část země (z důvodu konfliktů mezi farmáři a pastevci). Z dokazování nevyplynulo, že bezpečnostní krize zasáhla celou zemi. Této námitce stěžovatele proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. e) humanitární azyl

35. Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v části věnované přezkumu udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu. Žalovaný v rámci svého posouzení vycházel z toho, že stěžovatel neuvedl, že by měl aktuálně nějaké zásadní zdravotní problémy (až na špatné vzpomínky na otce) a z těchto skutečností dovodil, že stěžovatelův příběh nelze považovat za zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. K tomu stěžovatel namítl, že žalovaný bagatelizoval jeho psychické trauma způsobené týráním v dětství. Dále uvedl, že se navíc jedná o otázku odbornou, na kterou nepostačoval laický úsudek žalovaného.

36. Krajský soud v této otázce správně stěžovateli vysvětlil, že rozhodování o humanitárním azylu dle § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a volného uvážení správního orgánu. K tomu uvedl, že žalovaný disponoval dostatečnými podklady pro své rozhodnutí, tyto podklady řádně vyhodnotil a otázku udělení humanitárního azylu posoudil komplexně se zohledněním rodinných, sociálních a ekonomických poměrů stěžovatele, přičemž nepřekročil meze správního uvážení vymezené zákonem. Takové posouzení odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (usnesení NSS z 25. 6. 2024, čj. 6 Azs 156/2024-25, bod 11). Z tohoto důvodu má Nejvyšší správní soud za to, že rozsudek krajského soudu není v rozsahu posouzení otázky humanitárního azylu nepřezkoumatelný, neboť je z něj zřejmé, jaký názor krajský soud v řízení přijal a jak posoudil (i zdravotní) situaci stěžovatele. Lze dodat, že za situace, kdy se stěžovatel pouze obecně zmiňoval o špatných vzpomínkách na otce, nebylo povinností žalovaného nechat zpracovat odborné psychologické posudky.

V. Závěr a náklady řízení

37. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

38. Nejvyšší správní soud se samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož o věci rozhodl bez zbytečného prodlení, jakmile poučil účastníky řízení a obstaral další nezbytné podklady pro rozhodnutí.

39. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s § 110 odst. 3 větou první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 27. srpna 2026 Jitka Zavřelová předsedkyně senátu