3 Ans 30/2010
č. j. 3 Ans 30/2010-91
V PLATNOSTI- MS Praha 9 Ca 274/2009-43
- NSS 3 Ans 30/2010-91
Citované zákony (12)
Rubrum
3 Ans 30/2010 - 91 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T- Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě na ochranu proti nečinnosti předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 Ca 274/2009 – 43, takto:
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 274/2009 - 43 ze dne 29. 4. 2010 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu v řízení o rozkladu žalobce ze dne 27. 4. 2009 proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 3. 2009, č. j. 7 832/2009-634/V. vyř. V žalobě žalobce namítal, že ačkoliv vydání rozhodnutí o rozkladu je jednoduchou věcí, o které mohlo být rozhodnuto v zákonné lhůtě třiceti dnů stanovené zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem (dále „správní řád“), předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu je v řízení o podaném rozkladu nečinný a dosud o něm nerozhodl. 3 Ans 30/2010 - 92 Městský soud v Praze po posouzení věci dospěl k závěru, že žalobu je nutno odmítnout, neboť žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou je podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) bezvýsledné vyčerpání prostředků, který správní řád stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Podle soudu je totiž Rada Českého telekomunikačního úřadu podle § 178 odst. 1 věty druhé správního řádu nadřízeným orgánem předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, neboť jí podle § 107 odst. 8 písm. b) bodu 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, přísluší rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaných předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu tedy též o odvoláních podaných proti těm rozhodnutím, které předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu vydává v prvním stupni. Rada Českého telekomunikačního úřadu je tak podle § 178 odst. 1 věty druhé správního řádu nadřízeným správním orgánem ve vztahu ke svému předsedovi, neboť rozhoduje o odvoláních proti jeho rozhodnutí. Nelze akceptovat názor, že předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu má nadřízený orgán určený podle § 178 odst. 1 věty druhé správního řádu jen někdy, tj. pouze v řízeních, ve kterých rozhoduje jako správní orgán I. stupně. Lze–li správnímu orgánu určit nadřízený orgán, je nutno toto určení vztáhnout na veškerá správní řízení, nikoli některá z nich (ad hoc). U žalovaného se nejedná o případ, kdy správní orgán nemá jiný nadřízený správní orgán, kdy je vedoucí ústředního orgánu státní správy (typicky ministr) sám sobě nadřízeným orgánem podle § 178 odst. 2 správního řádu. Postup pro určení nadřízeného orgánu podle § 178 odst. 2 správního řádu se uplatní pouze tehdy, nelze–li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1 téhož ustanovení. Žalobce se tak měl obrátit na Radu Českého telekomunikačního úřadu jakožto nadřízený orgán předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu se žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti v řízení o předmětném rozkladu. Tohoto práva však nevyužil, bezvýsledné vyčerpání procesních prostředků, které měl žalobce k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení, je podle § 79 odst. 1 s. ř. s. nezbytnou podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Na podporu svých závěrů odkázal soud na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 - 100, ze dne 10. 2. 2010, č. j. 2 Ans 5/2009 - 59, ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ans 4/2009 - 86 a neztotožnil se závěry rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 4 Ans 1/2008 - 63. Městský soud v Praze proto podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítl, protože nebyla splněna podmínka řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu spočívající v bezvýsledném vyčerpání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu v řízení o rozkladu, kterou žalobce mohl podat u Rady Českého telekomunikačního úřadu jakožto orgánu nadřízeného předsedovi Českého telekomunikačního úřadu. Stěžovatel důvody své kasační stížnosti podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Usnesení o odmítnutí žaloby považuje za nezákonné, neboť soud do kategorie procesních podmínek nesprávně řadí i podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví stěžovateli k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel poukázal na rozsudek zdejšího soudu č. j. 4 3 Ans 30/2010 - 93 Ans 12/2009 - 10 ze dne 27. 11. 2009 a namítal, že nevyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti v rámci správního řízení není podmínkou řízení, jejíž absence by bránila meritornímu projednání a rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nečinnosti a byla tak způsobilým důvodem pro odmítnutí žaloby, naopak má charakter materiální podmínky možnosti úspěšného prosazení žaloby, která má toliko vliv na procesní úspěch žalobce ve věci samé. Pokud by i bylo možno dovodit, že podmínka stanovená v § 79 odst. 1 s. ř. s. je podmínkou v procesním slova smyslu, pak i tuto podmínku stěžovatel bezezbytku splnil, když v projednávané věci nebylo nadřízeného orgánu, vůči němuž by bylo lze takový prostředek obrany proti nečinnosti v rámci správního řízení uplatnit. Stěžovatel upozornil na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 62 Ca 39/2008 - 102 a uvedl, že v nyní souzené věci je identická situace, neboť jde o nečinnost žalovaného jakožto ústředního orgánu státní správy, který rozhoduje o opravném prostředku – rozkladu a nemá již instančně nadřízený správní orgán, který by mohl přijmout opatření proti jeho nečinnosti. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že nadřízeným orgánem předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu je Rada Českého telekomunikačního úřadu, což vyplývá z ust. § 178 odst. 1 věta druhá správního řádu a z § 107 odst. 8 písm. b) bod 1. zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Pokud předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhoduje jako správní orgán ve II. stupni, tedy o rozkladu proti rozhodnutí vydanému v I. stupni Českým telekomunikačním úřadem, nelze vycházet z textu § 178 odst. 2 věta poslední správního řádu a dovozovat, že nadřízeným správním orgánem je v tomto případě předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu sám o sobě. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, vychází z toho, že je mu jako správní orgán nadřízena Rada Českého telekomunikačního úřadu (§ 107 odst. 8 písm. b) bod 1 uvedeného zákona), podle kterého Rada Českého telekomunikačního úřadu rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu, tedy o opravných prostředcích vydaných předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu v prvním i druhém stupni. Na základě toho je třeba dát před § 178 odst. 2 věta poslední správního řádu přednost smyslu a účelu této zvláštní úpravy, neboť § 178 odst. 2 věta poslední správního řádu se uplatní jen v případě „standardně organizovaných“ ústředních správních úřadů, tedy takových, které mají v čele „pouze“ ministra nebo jinou osobu. Toto ustanovení se uplatní z povahy věci jen v případech, kdy již žádný další nadřízený orgán podle zvláštního zákona neexistuje, což není případ Českého telekomunikačního úřadu. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. 3 Ans 30/2010 - 94 Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze o subsidiaritě soudní ochrany poskytované správními soudy. K tomu již v rozsudku ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 - 100, publikovaném pod č. 1683/2008 Sb. NSS, uvedl, že „nezbytnou podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je podle ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. bezvýsledné vyčerpání procesních prostředků, které má žalobce k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení. (…) Uvedená podmínka vychází z celkové koncepce správního soudnictví v České republice, která je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy. Před použitím některé z žalob ve správním soudnictví je tedy nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní prostředky nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v ust. § 5 s. ř. s. a je pak pro jednotlivé typy žalob konkretizována v ust. § 68 písm. a), § 79 odst. 1 a § 85 s. ř. s. Takovým prostředkem ochrany proti nečinnosti je ve správním řízení žádost k nadřízenému správnímu orgánu podle ust. § 80 odst. 3 správního řádu“. Stejné závěry zdejší soud přijal např. i v rozsudcích č. j. 7 Ans 1/2007 – 100 ze dne 18. 10. 2007 a č. j. 2 Ans 5/2009 - 94 ze dne 10. 2. 2010. Městský soud v Praze při svém rozhodování v dané věci setrval na závěru, že stěžovatel nevyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti podle správního řádu. Z uvedených důvodů proto přistoupil k odmítnutí žaloby, neboť měl za to, že nejsou dány podmínky řízení, ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S tímto hodnocením však Nejvyšší správní soud vzhledem k povaze projednávané věci již souhlasit nemůže. Dle § 79 odst. 1 věty prvé s. ř. s. „ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“. Ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu poskytuje účastníku řízení právo uplatnit po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí žádost o opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Městský soud v Praze v souzené věci za tento nadřízený správní orgán považoval Radu Českého telekomunikačního úřadu. S určením nadřízeného správního orgánu, tak jak k němu dospěl Městský soud v Praze, se však Nejvyšší správní soud neztotožnil. Podle § 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je Český telekomunikační úřad ústředním správním úřadem pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem. Podle § 107 odst. 1 tohoto zákona má Český telekomunikační úřad pětičlennou Radu Českého telekomunikačního úřadu, kdy jeden z členů této Rady je jejím předsedou, který řídí její činnost a současně jedná jménem Českého telekomunikačního úřadu a stojí v jeho čele. Z uvedeného vyplývá, že předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu vystupuje jako vedoucí ústředního správního úřadu a žádný jiný orgán úřadu mu již není nadřízen. Podle ust. § 178 odst. 2 správního řádu se nadřízeným správním orgánem vedoucího ústředního správního úřadu rozumí vedoucí ústředního správního úřadu. 3 Ans 30/2010 - 95 Za nadřízený orgán předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu nelze považovat ani Radu samotnou, jak stěžovatel dovozoval na základě ust. § 178 odst. 1 správního řádu ve spojitosti s ust. § 107 odst. 8 písm. b) bod 1 zákona č. 127/2005 Sb. Citované ustanovení zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, stejně jako ust. § 123, je nutno považovat pouze za vymezení kompetencí Rady a jejího předsedy, resp. vymezení jednotlivých instancí v řízeních podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Samotný fakt, že Rada Českého telekomunikačního úřadu rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným předsedou Rady, tedy neznamená, že je jeho nadřízeným orgánem. Tento závěr nevyplývá ani z ust. § 178 odst. 1 správního řádu, podle něhož je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon; neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Jak již bylo uvedeno výše, z ust. § 107 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, totiž jednoznačně vyplývá, že první místo v hierarchii orgánů úřadu zastává předseda Rady. V souzené věci se tak podle Nejvyššího správního soudu jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal ukončení nečinnosti toho orgánu, který již neměl nadřízený správní orgán (resp. kde se podle ust. § 178 odst. 2 správního řádu nadřízeným správním orgánem vedoucího ústředního správního úřadu rozumí vedoucí ústředního správního úřadu), kdy opatření proti nečinnosti ze strany účastníka správního řízení lze využít, nicméně jeho nevyužití nevyvolává závěr o nevyužití všech prostředků obrany podle § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť by se jednalo o pouze formální naplnění zákona (§ 80 správního řádu). Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud považuje podmínku ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. spočívající ve vyčerpání prostředků obrany proti nečinnosti za splněnou. Nejvyšší správní soud uzavírá, že podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze považovat za splněné. Městský soud v Praze proto pochybil, pokud podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítl. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle § 110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude, aby v dalším řízení přistoupil k meritornímu projednání věci. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2010 3 Ans 30/2010 - 96 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu